Exodus: Exitus velkofilmu

Taky si pamatujete na doby, když jste se na každou Scottovu novinku těšili jako na Vánoce? Já ještě ano. Ale časy se mění. Začalo to Robinem Hoodem, Mojžíšem to bohužel nejspíš neskončí. V čem že je problém, vážení čtenáři?

Od samého začátku je patrné, že ani scénáristická suita, ani režisér si prostě nemohli vybrat, jaký příběh nám chtějí vyprávět. O obyčejném muži, jímž Mojžíš měl být? O údělu proroka, kterým se stal, aniž sám chtěl? O osvobození porobeného národa, který zachránila jeho víra? Válečnou stylizaci tehdejších událostí? Ví Jahve. Namísto koncentrace na jednu dějovou rovinu, kterou by udělali pořádně, totiž Scott a mračno scénáristů raději načali všechny. A nedotáhli nic.

Dementizace

Na jedné misce vah vidíme pokus o demytologizaci starozákonního příběhu, a to nejen protože Mojžíš boha vyvoleného národa nalézá až roky po své svatbě se Ziporrah, kdy mu na palici přistane balvan zvící středně vypaseného kura domácího. O Bohy v tomto snímku takřka nejde a ctí je pozoruhodně málo lidí, včetně jejich velekněží, kteří jsou ze svých povinností více než cokoliv jiného otrávení.

Ale zpět. Vyklepnutí lebky do kastrolu se přihodí, protože Mojžíš z nějakého důvodu žene své ovce v bouři na strmý skalnatý svaz (jistě jste si všimli, že sám pastevcem nejsem, takže pouze konstatuji, aniž bych se opovažoval nějak kritizovat tento postup). Následně opouští ženu a syna, vrací se zpátky do Egypta a jsa stále zkušeným vojevůdcem (co na to Bible, přiznám, nemám tušení), rozhodne se vycvičit Hebrejský lid k partyzánské válce. K té samozřejmě nikdy nedojde, protože Bůh v podobě dítěte sešle svých devět Egyptských ran. Tedy osm. Ohnivý déšť obstarají Mojžíšovi pobratřenci ostřelující zápalnými šípy lodě kupců, tedy vlastně nevinných obětí. Snad k potvrzení rozpolcenosti tvůrců je jediná postava, která se snaží faraonovi a divákovi podat nějaké reálné vysvětlení toho, co se děje a v nastavené linii pokračovat, promptně oběšena. Protože Ramses je megalomanská, frustrovaná svině, která nikdy neměla vládnout. Cítíte, že jste tohle už někdy viděli? Generál, který by měl vládnout, a v zásadě slabošský syn starého panovníka, který vládne skutečně. Mojžíš ale bohužel není Maximus. Je mu fuk, že jeho nevlastní bratr popravuje jednu židovskou rodinu denně, pokud se nevzdá. Stejně jako jeho vyvolený bůh se o krev nevinných příliš nestará.

Podivné chování charakterů začíná ovšem mnohem dříve a způsobuje, že každý dějový zvrat je vyloženě vydřený přelom. Když Ramses zjistí, že jeho drahý bratr (který ale vůbec nevypadá jako průměrný Egypťan) může být nevlastní a navíc židovského původu, z nějakého důvodu, který chápe jen on sám, nejprve vyhrožuje useknutím ruky Mojžíšově sestře a následně svého bratra posílá do vyhnanství, když mu v tomto činu zabraňuje. Říkejte si, co chcete, tohle je na film, který je tak křečovitě korektní, že v něm ani jednou za celou dobu neuslyšíte slovo Žid, slušně militantní rasismus.

Možná přijde i Ježíš

Samotný casting se rovněž chápe poměrně těžko. John Torturro aka Jesus z Big Lebowskiho působí jako faraon neskutečně směšně a vy jen čekáte, kdy začne olizovat nějakou dýni. Totéž platí pro Ramsese Joela Edgertona, který asi dostal od Hardyho ve Warriorovi tak na držku, že ho teď v obličejové mimice předčí i ožralý Rocky Balboa. Navíc po devadesát procent filmu vůbec netuší, jak by se vlastně jeho postava měla chovat, a tak si raději pěstuje úchylku na hady. Zbytek obstarává zarostlý a snaživý Bale, jemuž snad uvěříte vojevůdce, ale proroka nebo milující manžela už ani náhodou. Druhé housle ústřednímu duu hraje banda neznámých a zcela nerozlišitelných Egypťanů, používajících v běžné řeči kvůli historické akurátnosti spojení jako „ekonomické hledisko“. Tak trochu se nabízí srovnání s trpaslíky v Hobbitovi.

Pro forma, ano, v tomto filmu hrají i Ben Kingsley a Aaron Paul (že se jeho postava jmenuje Áron vás v té chvíli ani nerozesměje, protože za sebou máte už hodinu filmu a právě nudou ohlodáváte sedačku), jejichž herecké schopnosti přesahují prvně jmenované o několik řádů, což si divák také patřičně užije, protože mají dohromady asi čtyři věty dialogu. Ty ale aspoň zaregistrujete – Sigourney Weaver, která hraje královnu, si tutově nevšimnete vůbec.

Princů je více

Někteří tvůrci nestárnou. Lidé jako Martin Scorsese dokážou i v sedmdesáti ještě s přehledem dát světové kinematografii na prdel a ani se u toho nezpotit. A pak jsou tu ti druzí. Ridley Scott neztratil nic z řemeslného umu. Pořád dokáže natočit film, na kterém by si každé debutantské ucho vylámalo zuby, s triky, jejichž monumentalitě se letos vyrovná maximálně Nolan – třeba přechod přes Rudé moře je nářez, při kterém se ježí chlupy i na kolenou. Ale na příběhy a hlavně způsob jejich vyprávění, na ty čuch dávno ztratil. Nemůže za to však sám. Od scénáristického týmu, v němž figurují Jeffrey Caine (Uvnitř tančím) a Steven Zaillian (Schindlerův seznam nebo třeba Gangy New Yorku), bych očekával mnohé, ale ne, že po půlhodině promítání začnu zmučeně pomrkávat na hodinky a utíkat do vzpomínek na jiného Mojžíše. Z roku 98 od Hicknera, Chapmanové a Wellse. Který je ve všech ohledech, včetně epiky, akce, napětí a nakonec i hereckého obsazení lepší, zábavnější, propracovanější. A navíc je animovaný. Když u něj zůstanete, chybu nemůžete udělat.