Deadpool konečně bez roubíku

Deadpool je komiksový antihrdina notoricky známý pro tři věci: proříznutou hubu, červený obleček obšlehnutý od Spidermana a neskutečné množství narážek na popkulturu, které ze sebe sype zhruba stejným tempem, jako více či méně pubertální vtípky a širokou škálu nadávek – tedy raketovou rychlostí. A možná ještě pro svoje regenerační schopnosti, díky kterým je prakticky nemožné ho zabít, i když se o to pokouší všichni od nepřátel přes spojence až po rakovinu. A taky má opravdu, ale opravdu rád vraždění. Víc než tacos.

Už to by mohlo stačit, aby bylo vidět, že tenhle superhrdinský film je něco trochu jiného než dosavadní počiny Marvelu a Foxů. Začít se dá už u označení „superhrdinský“ – Deadpool totiž není hrdina ani omylem. Vlastně je to docela parchant postižený tendencí střílet věci, láskou (nejen) k barvitým kletbám a mentalitou puberťáka s ADHD. Je proto dobře, že si Ryan Reynolds postavil hlavu a doslova si na studiu vynutil omezení přístupnosti – věc v současné vlně komiksových fláků nevídanou. Díky tomu v kině nenarazíte na otravné dětičky, ale hlavně nebudete muset přetrpět alibisticky komerční snahu udělat z poměrně násilného komiksu zábavu pro celou rodinu. Naopak: v Deadpoolovi se souloží i vraždí v záběru a kurvuje co pět vteřin – obrovský a především zábavný posun od katastrofy jménem X-Men Origins: Wolverine, kde radši Deadpoolovi doslova a do písmene zašili pusu, než aby se museli vyrovnávat se skutečností, že tuhle postavu tvoří z 90 % politicky nekorektní a přisprostlé vtípky.

A o co tedy vlastně jde? Samotný příběh má dost jednoduché schéma: bývalý nájemný žoldák Wade Wilson se ve snaze neumřít na rakovinu účastní programu Weapon X, ve kterém má údajně probíhat experimentální léčba právě rakoviny, ve skutečnosti se ale jedná o soukromý projekt s cílem uměle spouštět genetické mutace. Z projektu si Wade odnese superschopnosti, znetvořený obličej a taky oprávněnou nenávist k šéfovi celého tohohle fiaska. A tak se z něj stane maskovaný opravdu-ne-hrdina Deadpool, cestou přibere jediné dva X-Meny, na které mělo studio rozpočet (nutno říct, že Brianna Hildebrand jako Negasonic Teenage Warhead je dokonalou ukázkou znuděné mutantské mládeže), a zbytek filmu nahání výše zmíněného záporáka, aby si od něj mohl nejdřív nechat vylepšit vizáž a pak ho zabít.

Děj je sice jednoduchý, ale o to víc si tvůrci mohli pohrát s jeho podáním. Jak je pro Deadpoola typické, začíná se odprostředka a celý film se nese v duchu střídání akčních scén a exhibic už zmutovaného Deadpoola s postupným odhalováním jeho minulosti. A tak za cenu jednoho lístku dostanete vlastně tři filmy dohromady: nejen akční vyvražďovačku střiženou komedií, což asi všichni čekali, ale i překvapivě opravdu romantickou linii z dob, kdy ještě Wade nebyl Deadpoolem, a dost podrobně a téměř hororově podaný program Weapon X (věřte mi, Wolverine to měl se svými adamantiovými injekcemi ještě dobré).

Nutnost ukázat Deadpoolovy kořeny je nicméně hlavním nedostatkem filmu. On se totiž sice Deadpool nikdy nebere vážně – koneckonců, sám dobře ví, že je komiksová nebo v našem případě filmová postava – jenže jeho osobní historie už zdaleka taková sranda není, a tak film neustále přeskakuje od nenáročné, ale odsýpající zábavy k dost těžkým tématům, se kterými je potřeba se vypořádat, přestože do Deadpoolova modu operandi moc nesedí (a to i když jde o jeho vlastní život). Přechody mezi jednotlivými scénami a náladami navíc nejsou úplně hladké, ale na druhou stranu si můžete být jistí, že ve chvíli, kdy začne hrozit přílišné melodrama, přijde střih a s ním nějaký ten vtípek nebo kopanec do koulí. A právě tendence dělat si legraci ze sebe sama, ostatních marvelovských filmů obecně a X-Menů zvlášť, amerických celebrit (kteréžto jsou v českých titulcích poměrně zdařile převedené na jiná, domácímu publiku známější jména) a vlastně úplně všeho je největším plusem filmu. Plusem, který dostatečně vyrovnává všechny bolístky a kolísavost tempa, jimiž jinak Deadpool trpí – tedy pokud vám nevadí humor, který je většinou spíš prvoplánový než hluboce sofistikovaný.

Deadpool není perfektní. Příběh je jednoduchý a občas je znát, že cenou za vyšší rating byl snížený rozpočet. Flashbacky navíc sice nejsou úplně špatné, ale filmu dvakrát neprospívají, už jen proto, že ubírají prostor bezmezné ztřeštěnosti, pro kterou má Deadpool jako postava obří potenciál. I tak si film ale drží marvelovskou úroveň a k tomu nabízí jadrnější druh zábavy než zbytek současné komiksově-filmové scény. Podání Ryana Reynoldse je navíc fantastické – Deadpoola ani tak nehraje, jako jím přímo je, a v jeho verzi budete tohohle užvaněného hyperaktivního magora prostě zbožňovat. A ať už je dobrá půlka vtípků jakkoliv pubertálně jednoduchá, určitě se jich najde pár, kterým se budete uchechtávat ještě cestou z kina (za všechny stačí zmínit úvodní titulky, které představují dvě minuty čiré geniality). Což je to hlavní, co by měl správný deadpoolovský příběh obsahovat.

A víte co, prostě na to jděte. Můžu zaručit, že se vám přinejmenším úplně změní pohled na jednorožce.