Dárce: Chtěli kontrolu, ale sami vybrali jejího odpůrce

Od roku 1949, kdy vydal George Orwell nadčasový román 1984, spatřil svět celých šedesát pět let a za tu dobu se divákům a čtenářům dostalo nesčetného množstí děl na téma utopie a dystopie. Boj proti vládnoucímu systému, kontrola, odosobňování lidských jedinců, organizace mas. 451° Fahrenheita Raye Bradburyho vyhledávají i dnešní čtenáři. Na plátna se nesmazatelně otiskl THX 1138 (1971) George Lucase a mnoho dalších té doby. Mezi mladšími najdeme např. Equilibrium (2002) Kurta Wimmera, k němuž se letos přidal Dárce Philippa Noyce adaptace knižní předlohy spisovatelky Lois Lowryové.

Utopie je definována jako fantastická, vysněná představa a nejeden autor tuto formu použil jako varování před směrem, jímž se ubíráme. V jejich dílech pak jedinci neznají nemoci, jsou povrchně spokojení a zdánlivě vyrovnaní a to často díky látce, kterou jsou nuceni brát hrstkou vůdců, jež stojí nad nimi. V Dárci tomu není jinak.

Část lidstva vytvořila komunitu na vrcholu stolové hory, odkud díky mlze nelze spatřit nic z okolí, o odchodu z komunity ani nemluvě. Vyprávění je omezeno pouze na tuhle oblast a neřeší, jaký osud potkal další části Země. Informace o zbytku světa jsou doslova zahaleny oparem, o což se přičinlivě stará Meryl Streepová v roli vůdkyně společenstva.

Jonas (Brenton Thwaites) je nucen si každé ráno před odchodem z domu aplikovat dávku látky, která potlačí jeho smyslové vnímání a vytvoří z něj chladnou napodobeninu lidské bytosti, jak ji známe. Rodinná jednotka, která ho vychovává (Alexander Skarsgård a Katie Holmes), spánek, jídlo, funkce ve společnosti po dosažení dospělosti. Vše je naplánováno radou starších, vše je dáno a nelze cokoli změnit, možnost volby neexistuje. S tím se pojí doslova černo bílý pohled na svět, jež nám kamera předkládá. Střídání s barevnými záběry nikterak neruší ani nevyniká, naopak zapadá a působí přirozeně. 

Na rozdíl od knižní předlohy, v níž je Jonasovi dvanáct let, zestárl pro snímek na šestnáct, aby bylo možno do scénáře zakomponovat intimněji tónovaný vztah s bývalou spolužačkou Fionou (Odeya Rush). Snímek sám je určen divákům tohoto věku, tudíž nelze čekat hlubokomyslné podněty k přemýšlení či filozofické úvahy. Navzdory vážnosti tématu se jedná o oddechovou konzumní záležitost, která pobaví, ale příliš dojmu nezanechá.

Co dělá člověka člověkem? V Jonasově světě není válek a násilí či hladomoru, ale za jakou cenu? Podobnými otázkami se ohání velká část scénáře a ve výsledku působí jako hrstka opakujících se situací. Jonas se má stát strážcem paměti, prvním po dlouhých letech. Má přijmout vzpomínky celého lidstva od dárce (Jeff Bridges) a po šestnácti letech, kdy byl bez emocí, by bylo na místě očekávat ty nejsilnější pocity, které diváka zasáhnou. Pravdou ale je, že samotný příjem působí jako procházka opuštěným zámkem hrůzy, za jehož rohy tu a tam vykoukne až příliš barevný klaun. 

Vzpomínky mají Jonasovi pomoci radit, rozhodovat se správně na základě minulosti. Žádné studium dějin se však nekoná. Memoáry jsou však pouhým pohledem na roztomilá zvířátka a kýčovité barevné scenérie. Sám dárce Jonasovi sdělí, že se časem posunou dál, k vážnějším záležitostem, ale svá slova příliš nenaplní a to snímku citelně schází.

Značně nedomyšlený je původ vzpomínek samotných. Lidé je údajně zapomněli a lze jim je vrátit, ale odkud? Celé generace žijí tímto uzavřeným způsobem a není možnost, jak by si Jonasova přidělená devítiletá sestra a další mohli po tak dlouhé době vybavit např. vesnický kroj nebo pocit při pohledu na západ slunce nad mořem. Snad to má být odkazem na reinkarnaci a jedinci by si pouze vybavili to, co zažili v minulých životech.

Přehlédne-li se tohle a další nedomyšlené aspekty snímku, lze se u Dárce se zachováním značného množství nadhledu slušně bavit. Více než hodinu a půl povrchní zábavy ale raději neočekávejte.