New York, nedaleká budoucnost. Staré dobré kapitalistické hodnoty se otřásají v základech, svět se bouří, domáhá se změny. Do těchto reálií si skočil zafilozofovat Robert Pattinson pod vedením Davida Cronenberga, aby trochu nechtěně změnili váš pohled na pojem „kinozábava“.
 |
Jestliže vám zní první dvě věty perexu náležitě epicky, musím vás předem zklamat, o Cosmopolis epika nezavadila ani baseballovou pálkou. Sledujeme zpočátku obyčejný den „vlka (nebo krysy?) z Wall Street“ Erica Packera, který si ve své parádní limuzíně, v jejichž útrobách naleznete kromě počítačů schopných ovládnout lidstvo či „ála Tron“ modro-oranžového interiérového osvětlení i hajzlík a někde bokem dost možná též promítací sál, razí cestu k holiči. Cestou potkává davy lidí, protestující proti světu a jeho nespravedlnosti. Také vyzvedává kolegy a partnery, aby si s nimi povídal. Eric cítí, že se ke konci blíží nejen systém (špatně totiž vsadil na juan), ale dost možná i jeho život. A to je vlastně všechno.
Inu, nápad, vycházející z knihy jednoho z nejvýraznějších amerických spisovatelů dneška Dona DeLilla, nebude v jádru úplně špatný. Propojuje v sobě mnoho atraktivních prvků: kritiku kapitalismu a společnosti vedené mladými (rozuměj nezkušenými, sobeckými, necitlivými) lidmi, ukazuje upřímný, pokřivený obraz našeho času. Pokud jste dočetli až sem a příběh vás pořád zajímá, obstarejte si raději knižní verzi. Protože Cosmopolis-film rozhodně nestojí za vyhazování peněz a už vůbec ne času (kterýžto, jak je známo z kapitalistické poučky, jsou vlastně taky peníze).
Takhle sedíte v sedačce (doufejme, vy hamižná pirátská holoto) kina a zkracujete si život sledováním toho, jak lidé mluví. Ne, ani trochu mi nevadí konverzační filmy (takové Linklaterovo Před úsvitem je podle mě doslova filmová perla), pokud postavy mluví:
- o zajímavých věcech
- tak, aby to nepůsobilo, jakože byl střihač hodně opilý nebo někdo proházel stránky ze scénáře
- tak, že jim jejich slova a názory uvěřím
- tak, že to není nuda k uzoufání
Cosmopolis splňuje jen podmínku číslo 1 a to ještě způli a upachtěně. Dojde totiž i na debatu o asymetrické prostatě, hodně povídání o remlování, a závěr, který působí jako z jiného (a možná ještě horšího) filmu. Některé dialogy rozhodně nefungují, buď působí jako doslova převzaté z knihy (což ve filmech nemůže fungovat), někdy postavy skutečně konverzují tak, že máte dojem, jako by bylo něco někde přeházeno. A korunu všemu dodává Pattinson.
Nevím, zda mělo jít o nápad vytvořit spojení, které do kin nažene starší/zkušenější/náročnější (Cronenberg) i mladší (právě Pattinson) diváky. Právě pro fanoušky „ kdesi jinde“ diamantově světélkujícího herce musí být Cosmopolis doslova utrpením, svlečenou košili tam má všehovšudy jen jednou a rozhodně není za romantika! Zarážející je, že ani Cronenberg mi nedokázal pomoci v rozhodování, zda je Pattinson talentovaný či nikoliv. Jeho postavu mu sice nevěříte od prvního záběru, přesto má v určitých pasážích světlé chvilky.
Dostatečně uspokojena nebude ani první kategorie diváků. Cosmopolis je sice zvláštní, nikoliv však chytlavě úchylným stylem, jak můžeme být u Cronenberga zvyklí. Přesto je možné za několika scénami (pokud jste už dávno neusnuli) vidět ruku zkušeného tvůrce, s doopravdy pěknými záběry kamery a perfektní hudbou, k níž byste Howarda Shorea rozhodně nepřiřadili. Jenomže menší výskyt takovýchto jednotlivostí netvoří zajímavý, neřku-li rovnou dobrý celek. Když totiž odškrtneme přítomnost několika sympatických myšlenek, ono volání po změně (kterého si však v poslední době můžete dosyta užít jinde, od Vyměřeného času po posledního Batmana), nezůstane takřka nic, co by stálo za slovo, natožpak návštěvu kina.
Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)
josef.horky@fantasyplanet.cz
