Černá hodina

V áčkové, čistokrevně americké produkci jsme mohli nedávno vidět zničení Kremlu. V béčkové, napůl ruské produkci teď uvidíme vymasakrovanou Moskvu celou – přes zjevně větší atraktivnost modelu bé, je však koeficient zábavnosti obou filmů – MI4:GP a Černé hodiny – nesrovnatelný; a to ještě u toho druhého snímku budou zbytky onoho pobavení perverzní a s náznakem trapnosti. Protože i když to celé produkoval Timur Bekmambetov (Wanted, Noční hlídka), který umí, tak jinak na filmu dělali tvůrci, kteří už tak moc neumí…

Dva mladíci (jednoho z nich hraje Emil „Kdysi ze mě mohlo něco být“ Hirsch) přilétají do Moskvy prezentovat nápad na sociální síť zaměřenou na turisty, která by umožnila orientaci po těch opravdu důležitých věcech – kde a s kým se vyspat a kde a s kým zapařit. Jenže jejich kolega Skyler, s kterým projekt rozjížděli, jim udělí lekci z moskevského byznysu: když nemáš ošetřená práva a neumíš rusky, jseš nahranej. A tak skončí oba borci v baru, kde zapíjejí žal a hledají útěchu v amerických turistkách.

No a pak film přestane pokukovat po Fincherově Social Network, za jehož levnější a akčnější verzi se do té doby vydává, a najede do kolejí Války světů – v Moskvě se objeví opalizující šmejdi z vesmíru a začnou homo sapiens přetvářet v „člověka zpopelněného“. Ve velkém. Ženy, děti, Američany… Naši hrdinové se schovají ve sklepě, a když po pár dnech vylezou, je Moskva vylidněná (ale vypadá to v ní jako po Listerově probuzení na Červeném trpaslíkovi aneb bílé cosi úplně všude), tu a tam je spadlé letadlo nebo nabouraná loď a ti vesmírní šmejdi se nějak roztahujou. Začíná boj o přežití a o útěk do civilizace, konkrétně na americkou ambasádu.

Černá hodina je přinejmenším… zajímavá. A ani ne tak v tom, co všechno vykrádá, ale jaké věci se snaží dát dohromady – osobně se pak domnívám, že výsledek se tvůrcům pod rukama rozpadá spíše roztomile (proto ta poznámka o koeficientu zábavnosti, rozhodně však ne kvality) než tragicky (na letošní hororové propadáky typu Vem si mou duši nebo Řetězová zpráva mají tvůrci náskok několika koňských délek – a ani nemusí, byť je to škoda a připravují se o kladné body, ukázat prsa hereček).

Mix motivů a postupů apokalyptických a vyvražďovacích filmů (bohužel takový mix, který zbaví jak apokalypsu, tak postupné vyvražďování téměř dokonale napětí) je přenesen do Moskvy, která je a) snímána jako PR turistického ruchu (Starbucks v azbuce funguje) a b) jako kruté memento útoku mimozemského šmejdstva (což funguje jen částečně – především asi v Rusku, protože v USA je Moskva každému jedno a zkáza je spíše komorní než spektakulární…). Kamera se snaží, některé detaily jsou prostě milé a… a to je k vizuální stránce všechno.

Zajímavější je s místem děje související zalidnění příběhu: máme zde Američany (a snahu herců i scenáristy dát jim něco jako emoce, hloubku a charisma… v podstatě neúspěšně; právě tady měly být ta prsa) a máme zde Rusy (a snahu herců a scenáristy udělat je cool, vtipnými a správně hrdinsky patetickými; (i tady mohla být prsa, ale casting vsadil na nezletilé a chlapy)…

To znamená, že film bude mimo USA kritizován za ty idiotské turisty (kteří na mostě hledají další most na mapě – bez toho, že by se aspoň zkusili podívat do strany, jestli náhodou nějaký neuvidí), a mimo Rusko za ty idiotské domorodce, kteří jako kdyby vypadly z nějaké sci-fi hry inspirované Velkou vlasteneckou válkou. Timur to asi myslel dobře, včetně zakomponování legendární věty „Za námi je Moskva“… Určitě má pravdu v tom, že jestli se nějakému národu dá uvěřit kydlení supervýkonného nepřítele jen s vodkou, na koních a s erpégéčky a kalachy, tak to budou právě Rusové. Ti totiž berou miliony mrtvých jako každodenní prkotinu. Ale měl si to natočit sám. A jen s Rusy. Nebo jen s Američany, čímž by stvořil geniální komedii.

Nad snímkem Chrise Goraka ale budete bohužel jen kroutit hlavou; není to Svéráz národního boje proti emzákům, ale prostě špatně napsaný snímek (opravdu jsme museli na závěr vidět týnejdžra nad taktickou mapou, kterak slibuje odvetu? A opravdu musela jedna z postav na samý závěr dostat sms od matinky, že je v pohodě? A nebylo by lepší film natočit jako němý?!), u kterého můžete cítit, že ten Svéráz byl hodně blízko, ale bohužel se nikdy nedostal úplně ke slovu. Jako třeba u postavy génia, který zpívá svojí kočce. To, co se stalo s tím zvířátkem, by mě přitom zajímalo vlastně víc než osudy hrdinů…

Černá hodina je tak ve výsledku, věrna svému názvu, ideálním filmem pro černé hodinky – čímž chci říct dvě věci. Tou první je, že to není úplný propadák a svým způsobem pobaví. Tou druhou je pak sdělení, že na DVD tento hodinu a půl trvající film opravdu stihnete za hodinu…