Carrie – krvavá sbírka komplexů

Carrie Whiteová to v životě rozhodně nemá lehké. Ve škole je terčem posměchu (jednou z mála novinek ve filmu je posun šikany i do kyberprostoru), doma žije s matkou-náboženskou fanatičkou se sebemrskačskými sklony, proti níž jsou radikální kalvinisté v podstatě plyšovými medvídky, a která svou dceru vidí v podstatě jako Ďáblovo pokoušení. Zlom nastává ve chvíli, kdy se z děvčátka stává žena, energie této změny ve spolupráci s nahromaděným vztekem v Carrie probouzejí netušené telekinetické schopnosti.

Nebudu vás napínat. Nová verze Carrie si mezi letošními tituly vysluhuje jedno NEJ. NEJzbytečnější film roku. Již z prvních záběrů je patrné, že tvůrci příběhu nevycházeli z románu Stephena Kinga a nechtěli udělat novou adaptaci jeho legendární knihy, nýbrž pouze remakují kultovní film Briana De Palmy z roku 1976. Onen pocit zbytečnosti pak pramení z podobnosti obou filmů – a tam, kde se nachází obsahová či formální odlišnost, je v poměřování sil nová Carrie povětšinou (nikoliv však ve všem) horší.

Možná si říkáte – ale vždyť tahle zbytečnost byla jasná hned od prvních trailerů. Jasně, upoutávky zrovna neevokovaly pocit blížícího se přelomového díla (ani v rámci žánru), přesto se k filmu vázala jistá zvědavost. Měli jsme totiž možnost prozkoumat, do jaké míry film ovlivní rozdíly mezi mužem a ženou na režisérské židli, a zároveň rozdíly v době vzniku.

Pravda, málokdo z dnešních režisérů se může rovnat De Palmovi v jeho top formě – ač ta se mu dostavila spíše až v osmdesátých letech, Carrie rozhodně patří mezi jeho nejlepší snímky. Režisérka Kimberly Peirceová však také není žádný nezdárek – svou celovečerní prvotinou, dramatem podle skutečných událostí Kluci nepláčou těžce zabodovala především u kritiků. Svým způsobem tak byla ona hlavním lákadlem Carrie.

Přitom hned první scéna Carriina porodu slouží jako synekdocha celého filmu, nastolí pravidlo, které se bude poutat k celku: Slušná práce s obrazem, díky němuž se daří nastolit atmosféru, vynikající Julianne Moore a celá scéna zabitá hrou na efekt. Jedna z dalších scén – legendární sprcha, ve které dostane Carrie poprvé menstruaci, jež slouží jako spoušť celého dalšího děje – je okleštěná o nahotu, s níž v sedmdesátých letech nebyl problém. Příznačně tyto záběry shrnují celý film – nová Carrie nemá koule a místo efektivity se snaží raději o efektnost. S přibližujícím se závěrem jde také snaha o atmosféru stranou na úkor dynamice.

Díky tomu jednají postavy zkratkovitě, díky tomu si (kromě Carrie a její matky) nestačí vybudovat ani zbla osobnosti, díky tomu to celé působí jako naleštěná verze vhodná tak akorát pro teenagery. Přitom stačilo málo – méně scén ze školy (ty působí jako z průměrného amerického středoškolského filmu), více z domova, scén s despotickou matkou. Hlavní pozitiva filmu jsou totiž dvě – a jedním z nich je právě skvostná Julianne Moore.

Je až neskutečné, co všechno ze svoji postavy dokázala vytáhnout. Nejen, že k té ženštině okamžitě cítíte odpor, Julianne je ve své bestiální roli natolik hypnotická, že máte chuť si od ní nechat napráskat, klidně i svazkem Nového zákona, a hned poté ji bodnout do zad čímkoliv, co bude zrovna po ruce. Chloë Moretz se od ní může stále hodně co učit, v titulní roli je lehce nadprůměrná – v některých scénách (především v první polovině příběhu) skvostná, v závěru spíš jako člověk s akutním záchvatem zánětu slepého střeva. Na svou roli je však až příliš hezká – další úkrok směrem k modernímu publiku.

Druhým pozitivem je sám Stephen King. Jeho psychologicky vrstevnatý příběh nepřestává uchvacovat i v méně povedeném zpracování. Je zábava hledat v něm všechny ty diagnózy a komplexy postav, vrstvy, roviny a myšlenky. Opět se filmové zpracování od textu odchyluje, a přesto je mistrův na plátno převedený text dechberoucí. Dokonce natolik, že si nestíháte všímat plytkosti.

Nová Carrie rozhodně neurazí, ale pokud chcete ušetřit, raději si pusťte De Palmovu verzi.