Bylo načase. Za původní hardcore sci-fi z vesmíru, kterému by ze zadku nikde neplandala visačka Marvel nebo DC jsme se modlili u filmového Boha už hezky dlouho. Teď je tady. A rovnou od blonďáka, co před lety napsal Memento a Insomnii a pak se prodal příběhům magora, co rád černou kůži, a v konečném důsledku vlastně i to sado-maso. Je ale tak velká, rozmáchlá a krásná, jak jsme si přáli?
 |
Ano. Můžete zase začít dýchat. A rovněž přestat číst, pokud jste chtěli slyšet jenom tohle. Interstellar, potažmo Christopher Nolan nezklamal a po dramaturgickém průseru závěrečného Temného rytíře vystoupil ze zrádných a poslední dobou již notně páchnoucích komiksových vod a bezpečně došlápl na pevnou zem. Jeho vesmírný opus je krom výše zmíněných superlativů spektakulární, divácky přístupný a paradoxně i subtilně lidský.
Na vině je scénář. Před pár lety si na něj brousil drápy Spielberg a i po revizi si zachoval velkou stopu právě jeho rukopisu, takže rodinný rozměr je postavený naroveň příběhu, který nenásilně a romanticky odkazuje k duchu zlaté éry kosmonautiky – k ideji pionýrského dobývání vesmíru, z něhož vám v Nolanově pojetí bude běhat mráz po zádech. Nabízející se srovnání s Kubrickovou Vesmírnou odyseou je však na místě pouze do určité míry – Interstellar na něj několikrát výrazně pomrkne jak scénami, tak existenciálním přesahem, ale zároveň zůstává dítětem své doby. Průlet červí dírou už je pouhým okulibým okamžikem, nikoliv čtvrthodinovým vizuálním vyvrcholením snímku a obrazovou extází na pomezí psychedelického zážitku. Snímek také nekopíruje Kubrickovu uměleckou estetiku vesmírné prázdnoty, ale vytváří svou vlastní. Ať už v rozmanitosti prostředí navštívených světů, kontrastu různých časových linií nebo i fyzikálních fenoménů, které si užijete, i když zrovna nejste expert na teorii superstrun a vyšších rozměrů. Budete překvapeni a okouzleni, ale malá znalost nikdy neuškodí. Je jasné, že se bráchové Nolanů celkem zapotili, než se jim povedlo do scénáře vpasovat všechny připomínky Kipa Thorna, který byl k projektu přizván jako výkonný producent.
 |
Příběh je velmi přímočarý – osvědčené téma konce světa je však podáno nikoliv skrze zásahy boží vůle a papírem šustící proroctví, ale mnohem prozaičtěji. Pozemské zdroje byly vyčerpány, vegetaci zachvacuje jakási agresivní sněť a půdní eroze mají na svědomí obrovské prachové bouře. Lidstvo, které sice zvládlo pokročilou robotiku, ale během let se navrátilo k agrární společnosti, tak čelí buď smrti hladem anebo udušením. Jedinou nadějí je zvednout ještě jednou zraky ke hvězdám a zmizet ze sluneční soustavy k novým horizontům, k čemuž může posloužit červí díra, která se znenadání otevřela poblíž Jupiteru. Nebo ji někdo otevřel.
Veškeré scenérie odehrávající se mimo Zemi jsou dotažené na hranici vizuální perfekce, až na jednu, dvě logické chybičky, ale ty ještě rádi fascinovaně přehlédnete. Jediným úskalím tak může být onen výše zmíněný Spielbergovský rozměr, jejž ztělesňuje astronaut a zároveň otec Cooper v podání Matthewa McConaugheyho. Kvůli spáse druhu je nucen zanechat své děti na Zemi a vydat se do hvězdných dálav za mizivou vidinou naděje, že jim dokáže vytyčit cestu k novým světům. Ale jakkoliv je sentimentalita přítomna, nikdy nepřeklene onu pomyslnou mez směrem k otravnosti a zůstává především hnacím motorem celé vesmírné mise. Katastrofy zpátky na domovské planetě vnímáme pouze optikou malého městečka, což přispívá ke komornímu vyznění bez přehnaných rozměrů, v jakých si libuje Emmerich a jemu podobní. Grandióznost se projevuje jinak.
 |
Žádný charakter, snad kromě Caseyho Afflecka v roli Cooperova tvrdohlavého syna, nepůsobí ani šroubovaným, ani nepatřičným dojmem a málokterý postrádá vlastní pointu. Dokonce i věčně dědečkovský Michael Caine je postaven do role, která pro něj není tak úplně typická, ale ani on překvapivě není ve filmu tím největším sympaťákem. Výherce tohoto titulu vám neprozradím, ale budete mile překvapeni.
Tak jste to slyšeli. Není to nový Kubrick. Není to nový meditativní Aronofsky s jogínem na pozadí hvězd. Není to Apollo 13 s kosmonauty rvoucími se v bitvě o přežití s vesmírem o každou píď. Je to svébytný a interpretacím otevřený Nolan, který vás vtáhne, ohromí a pohltí od začátku do konce. A ani ten není jednoznačný. Jen dobře poslouchejte Matta Damona a uvidíte.
| 80 % |
|
konečně!
Konečně tu máme starou dobrou space operu, moderně pojatou, bez snahy pobavit mamku taťku i jejich ratolesti, co žývají popcorn v neděli v kině. Tleskám Nolanům. Výborné dílo. Mimochodem, na to, že film má skoro tři hodiny, v kině mi to přišlo jako slabá hodinka.
I když, za celou pasát s Damonem bych filmu dal 100%. Ta prostě byla famózní
Blbost!
Největší zklamání roku!
Zachraňuje to IMAX, jinak nestojí za nic!!!
Zatej Temnej Rytíř.
Nemožno hodnotit po jediném shlédnutí. Subjektivně by to v tom případě bylo zatím takových 80%, ale tohle je jeden z filmů jehož další shlédnutí (což u Nolanových filmů bývá zvykem) může hodnocení obrátit nepředvídatelným směrem. Napoprvé prostě nejde všechno pochytit a vstřebat, ergo nehodnotím samotný film ale jen své prvotní dojmy z něj. To ovšem nemění nic na tom, že tak či onak zůstává Interstellar výjimečným a monumentálním dílem, jehož alespoň jedno shlédnutí bych doporučil každému. Jestli však bude mít vůli věnovat čas opakovanému shlédnutí a snaze rozšifrovat všechny dimenze které film skrývá a které napoprvé prostě nepoberete, to je věc druhá. Chápal bych obě varianty, ne každý divák dokáže obětovat snímku ten potřebný čas který od něj vyžaduje (to znamená mnohem více času než rozmezí mezi “vcházím do kina” a “odcházím z kina”). Za sebe však můžu říct, že já mu ten další čas obětuju rád, mám rád ten pocit dívat se na ten samý film znovu a objevit v něm tolik nového že se cítím jako bych ho viděl prvně. Přesně na této dlouhodobější interakci s divákem jsou Nolanovy filmy založené – a Interstellar je toho prototypickým příkladem. Nicméně zatím, kdybych si měl vybrat, pořád bych přeci jen volil spíše tematicky příbuzné, sedm let staré Boyleovo Sunshine, ovšem jak říkám, nevím co se mnou udělají další pokusy s opakovaným shlédnutím. (a koneckonců ani Sunshine mě nedostalo úplně hned napoprvé)
IMAX
Skvělý film. Doporučuju zajít do IMAXu. Zároveň děkuju za recenzi. Velmi souzní s tím, jak jsem ten film vnímal já.
tak mam cerstve dojmy
Sve dojmy shrnu asi tak – na co nechat odladit pribeh schopnym novelistou, kdyz si film muzeme postavit kolem paskvilu. Zakladni kostra pribehu bohuzel obsahuje ruzne doury, vcetne toho ze se vlastne nedovime jak to se Zemi dopadlo. Drobnych bugu je vic napr.: na orbitu zeme se leti obrovskou raketou, ktera nese clun co pak vidime opakovane pristavat z orbity na jine planety. Jeden chalp vyridi druheho chlapa a je jasne ze je to cesty kus, nekdo leti napadeneho zachranit lodi a fakt to neni kousek, uplynou tri minuty a zloun se PO SVYCH staci vratit odkud vysel kde pacha dalsi zlo. Straslive moralni dilema kdyz nekdo zataji ze mise nema sanci na plny uspech, obvinovani jako by prave zahubil cele lidstvo, jenze jaksi nikdo nebere v potaz, ze kdyby se mise nekonala pro lidstvo se nic nezmeni. Ze se posadka Endurance chova obcas mimozne, a ze prostorove pomery v oblasti a udaje na co staci ci nestaci palivo jsou dokonale chaoticke, uz je jenom tresnicka na dortu. V tomto pitoresknim zmatku se odehravaji sceny, ktere se mi fakt libily, ale proboha jak muze vubec vysokorozpoctovy film pracovat s takovym scenarem???
To dva mraky
V něčem máš asi pravdu, je to už přes měsíc co jsem film viděl tak nemůžu s přesností říct že v konkrétním tomhle a tomhle to je jinak, neb mé dojmy už tak čerstvé nejsou. Dodám ale, že v KAŽDÉM filmu co se nějákým způsobem dotýká problematiky cestování časem či prostorem se najdou větší či menší logické lapsy. Některé trknou do očí hned, u jiných musíš trochu přemýšlet abys je odhalil. V Interstellaru jich ale oproti jiným zaprvé není tolik do očí bijících, a za druhé výrazně nenarušují dojem a zážitek z filmu. Takže i když jsem si vědom že občas musela být použita menší berlička aby příběh plynuleji ubíhal, Interstellar sám o sobě je tak dobrý film že to ve výsledku vadí opravdu minimálně.
fiasko
Ray Bradbury análně znásilnil Danielle Steelovou a ona po čase již zmíněným otvorem porodila tenhle škvár. Jinak si tuhle stupidní ubrečenou rádoby sci-fi nedokážu vysvětlit. Že to bude blbý, to jsem tak nějak čekal, ale tohle bylo fakt silný kafe. Vizuálně slabý, nelogický, ukňouraný a co je ze všeho nejhorší strašně dlouhý, asi tak o hodinu a půl delší, než na kolik stačil scénář.