BH: V souvislosti s Avatarem se sluší poznamenat, že se jedná o film, který láká hned nadvakrát – jako proklamovaná technická revoluce, průlomové dílo 3D technologií (však také většina prvních ohlasů svorně vyzývá R. Zemeckise k rituální sebevraždě a peklem vyhrožuje každému, kdo na film půjde do normálních kin, a přesto bude chtít vynášet nějaké soudy…) a také legendou o slavném návratu „božského Jima“, který dokázal davům vsugerovat, že Titanic se potopil jen proto, aby mu umožnil natočit o tom film. Avatar tedy bojuje za uznání nejen u filmových nadšenců, ale především u nadšenců žánrových, protože právě na žánrových filmech si Cameron vybudoval kariéru.

JK: Ta věta o Titanicu je přesná. Ale je otázka, zda se něco podobného může podařit dvakrát. Myslím, že Avatar a celý ten obrovský hype kolem něj s vyprávěnkami o jedinečnosti, průlomovosti a technické revoluci a analogicky přibývajícími trailery, teasery a „exkluzivními“ ukázkami z filmu spíš musely fanoušky Camerona znervóznit a nezúčastněné popichovat nebo prudit. Troufám si totiž říct, že 90% fanouškovsko-filmologicko-distribuční obce stejně nevidí do toho, co se opravdu dělo a nedělo, potažmo kolik co stálo a nestálo. Prostě ani vidět nemůže, protože spousta těch věcí proběhla v historii tohohle média (patrně) poprvé. A my všichni, co o tom nějakým způsobem mluvíme, se asi hodně dlouhou dobu, možná nikdy, nedozvíme, nakolik je ta převratnost a výjimečnost produktem skvěle organizovaného marketingu a nakolik je „pravdivá“. Vždycky budeme glosovat pouze výsledek, aniž bychom věděli, co přesně za tím, co vidíme přes ty brejle, který nám dali, stálo. A tak je to správně – protože se i tady chceme bavit především o filmu jako komplexní entitě.

BH: No, ta komplexní entita to nebude mít jednoduché, uvážíme-li, že „děj“ Avataru si koleduje o kus papíru a postupné vypsání všech možných klišé, i když je pravda, že Cameron si jich je evidentně vědom a rozhodně ví, jak je servírovat. Platí zde stejná poučka jako u filmů Clinta Eastwooda – ty nejsou dobré navzdory klišé, ale právě díky nim. Režisér svého diváka zná a ví jak jej napnout, kdy mu dopřát volnost ponoření se do fikčního světa a jeho zkoumání (analogicky se scénou prvního „procitnutí“ avatara či noci strávené v divočině), a kdy naopak diváka emocionálně i vizuálně válcovat. Jinými slovy – film má dokonale zvládnuté tempo vyprávění, dynamiku akce i načasování jednotlivých scén, které nikdy nepřesáhnou stopáž, během které jsou ještě působivé. Na to, jak dlouho snímek trvá, uběhne pozoruhodně rychle.

JK: Je nutné si připustit, že primárním vypravěčem v případě Avataru není akce, ale prostředí – kulisy, který jsou ovšem sakra bytelný. Jako by ti, co Camerona viní z neoriginality, zapomněli, kam že je to režisér na tři hodiny vpustil: Nemůžeš očekávat od postav subjektivitu a hloubku, když celý svět Na´vi stojí a padá na zřetězení, na kooperaci každého jednoho obyvatele týhle planety s jejím zbytkem. Nemůžeš chtít, aby na Pandoře byly funkční vzorce, známé z tvýho života a světa, který obýváš a na jaký seš zvyklej… Rozmanitost a hloubka fikčního universa, které Cameron stvořil, má sílu nahradit a přebít milion tzv. originálních dějových linií a zvratů. My jsme do tohoto světa, který jako by opravdu existoval kdesi v hlubinách vesmíru paralelně s naší Zemí, nekompromisně vtaženi a zcela jím pohlceni. Pak už je jenom na nás, jak s touhle vstupenkou naložíme. Jakým způsobem se na Pandoře budeme pohybovat a kam až při týhle procházce zajdeme.

BH: Já osobně bych se na Pandoře pohyboval skrze žánr. I proto, co jsi říkala o úloze marketingu. Navíc mě v téhle souvislosti napadá i otázka, nakolik bude tzv. realističnost Avataru závislá na subjektivním přístupu a zkušenostech konkrétního diváka. Pro mne třeba není realističtější než takový Pán prstenů. (JK: Ha ha.) (BH: A to jsem si odpustil disneyovky…)
Ale zpět k žánru. Avatar čerpá hned z několika, i s náležitými atrakcemi, které nezřídka odkazují na předešlé režisérovy filmy (např. na Vetřelce linií mariňáci – bojoví roboti – obsazení S. Weaver). Máme co dělat s nejlepším akčním filmem nejen uplynulého roku – už kvůli skvělé postavě bezpečáka Quaritche, který svým nasazením svádí k představám, jak by působil v roli terminátora… Ale rozhodně si nejsem jistý, že se jedná o sci-fi. Spíše bych jej, i kvůli výrazně mystickému podtextu, označil za science fantasy.
Především bych ale zdůraznil, že citace žánrů a hra s klišé (viz výše) je zde nejen záměrná, ale i nutná. Je nesporné, že nikde jinde než na akčním či fantastickém filmu ta investovaná suma náležitě nevynikne. A pravda taky je, že aby se ty peníze vrátily, není možné nějak radikálně experimentovat. Avatar tak možná někomu může přijít fádní, ale na druhou stranu se díky tomu vyznačuje poctivou velice staromódní filmařinou, která vzdává hold kinematogarfu a využívá všech jeho možností s neuvěřitelně působivým výsledkem.
Svým přístupem k žánru a klišé tak Cameron sleduje dvě strategie, které se mu také daří vcelku úspěšně realizovat – přesvědčit cinefily o revolučnosti svého řemesla a fanoušky o tom, že je to pořád starý dobrý Jim. A tyhle dvě skupiny budou také vynášet nejhlasitější soudy.

JK: Což je, myslím, hodně na škodu, protože dostaneš sice zajímavé, ale vlastně docela předvídatelné výsledky. První skupina bude film velebit právě díky revoluční technologii (protože výsledek je výborný), u druhých bude rezonovat láska k žánru či filmům „božského Jima“ (protože výsledky jsou výborné). Těch, co Avatar apriori (a toto slovo je podstatné) pohaní, bude velmi málo. Mě osobně teď nejvíc zajímá, jak se ten film bude vyvíjet jako artefakt (bez ohledu na tu determinaci, kterou vymezuješ výš) co nejvíc odtrženej právě od polarity dílo-divák. Jestli a jakým způsobem bude koukatelnej a vnímatelnej za pět, deset, dvacet let. Není tolik zajímavý, jestli chlapečci s igelitkama a mastnejma vlasama budou mít v pokojíčkách plakáty Na´vi, Jamese Camerona nebo si budou nechat implantovat kočičí ocásky (BH: Což by naopak mě zajímalo docela dost), ale do kolikátý Bordwellovy edice a do který kapitoly se Avatar dostane. Bude dílem, který v roce raz dva tři zásadně změnilo celej mod recepce a způsobilo v oblasti vizuálních médií prudkej otřes, bude sloužit jako příklad precizní práce se žánrovejma paradigmatama nebo se na jeho základě budou psát pojednání o speciálních efektech? Dostane se v týhle souvislosti do příruček, který řešej možný a fikční světy? Shrnuto a podtrženo: bude se ve filmařských a filmologických diskurzech mluvit o době „před Avatarem“ a období „po Avataru“?
A ještě poznámka, kterou si neodpustím: co se týče toho žánru, to, co říkáš, je sice hezké, ale mám dojem, že všeobecně známé. Bylo by zajímavé si spíš pokládat – třeba výhledově, až se nám to trochu uleží – otázky, nakolik Avatar je/může být filmem autorským, potažmo jakou roli hraje ten žánr v tomhle? A kam se Cameron posunul od doby, kdy v 80. letech vymezil akční sci-fi, nemyslím teďka ve filmařské metodě nebo způsobu práce, ale hledat, kde jsou hranice těch klišé a jestli, jak a čím se projevuje Cameron- scénarista…

BH: Na to já, jakožto člověk dělící film na „před Pánem prstenů“ a „po Pánu prstenů“, jen težko odpovím, ale stejně tak bude zajímavé sledovat, čím tenhle film bude lidi štvát, protože to on určitě bude! Na klišé je, jak jsme si ukázali, vystavěný nejen z nutnosti, ale především funkčně. Musíme se tedy poohlédnout spíše po nějakých ideologických rozměrech díla. V tom případě nám ihned do oka padne především v recenzích a ohlasech neustále omílané zelené poselství (což skutečně, bez ohledu na velkou roli mariňáků, neodkazuje na armádu).

JK: Nevím. Tohle hledání iráckejch/vietnamskejch/zářijovejch metafor mi připadá docela paradoxní. Protože ideologický čtení má přijít v okamžiku, kdy rozklíčuješ dalších „x“ vrstev díla. Myslím to tak, že vezmeš film, a následně popisuješ a interpretuješ všechno – celou jeho strukturu od slupky až po jádro, přičemž ta slupka jsou třeba lokace, ve kterých se to celý odehrává, pokračuješ přes příběh a končíš (třeba po několika hodinách psaní nebo plkání) právě u toho ideologického jádra. Jenže, a v tom spočívá ten paradox, u Avataru se tohle jádro řeší už jaksi z principu, když ti třeba Tereza Spáčilová rádoby exkluzivně den před novinářskou projekcí (proč by ten film měla vidět podruhý, když už na něm jednou byla, že jo…) sesmolí tři odstavce na téma „zelená agitka“ a ty nemůžeš jinak, než se ptát: „To vážně neví, o čem psát?“. A pak se točíš v kruhu, protože nezbývá, než si lapidárně odpovědět: „Tak ať se jde kouknout podruhý!“ Důležitý je uvědomit si, že existuje možnost nechat všechny (pseudo)interpretace stranou nebo na serveru Idnes.cz.
Protože ten film má potenciál, aby fungoval v tý nejobecnější, až archetypální rovině významu, a tady podle mě hlavní ideologický čtení Avataru začíná. Proč by to nemohlo bejt třeba o ztraceným dětství, o možnosti na chvíli někam zmizet a skončit v obrázku z verneovky? O úsilí udržet si schopnost věřit tomu, že „hodní“ vyhrajou a „zlí“ nás, až bude nejhůř, nevyhmátnou. Tohle pochopil McCarthy, podrobně se tím zabýval Tolkien. Cameron ti na tři hodiny takový svět půjčí na hraní – a odtud pak podle mě pramení ty fanouškovské reakce typu „Bylo to úžasný, chtěl bych tam zůstat!“. Takže suma sumárum ta slavná ideologie se v případě alespoň trochu pružného uvažování a vymanění se z paradigmat vnucovaných jedno kým může stát jednou z hlavních deviz filmu, jeho jednoznačným přínosem.

BH: No, to je všechno hezké, ale nezapomněli jsme tak trochu na „nevinného diváka“? Tedy toho, který se prostě a jednoduše baví? Adrenalinem i nejrůznějšími roztomilými detaily? Chci říct, sakra, máme tu film, který můžeme chápat jako první krok k realistickému ztvárnění sexu s kočkou! O čem by ses chtěla bavit hned po kině?

JK: Divák je vinen vždy! Ale to s tou kočkou bys mohl rozvést… i když mě spíš zaujaly ty ocásky, všiml sis toho?

BH: No jasně – to je právě to kočičí… žádné sexistické poplácávání po zadečku, ale hrátky s ocásky! V tomhle je Cameron opravdu vizionář! Na´vi jsou modrý kočky, tečka!

JK: Ale oni si nehrají! On když ji za ten ocásek chytí, tak je to taková malá cihlička do megaskládačky toho dokonale vystavěnýho světa, víš… je to všechno v tý bezprostřednosti, jak je vidět, že to toho Jakea napadlo úplně náhodou!

BH: Tobě se evidentně zalíbil ten svět. Já naopak musím vyzdvihnout drobné radosti milovníka akčních filmů. Velcí chlapečci na ještě větších ptácích…

JK: To je ale zvrhlé! Když už jsme u toho, s kým by ses tam nejraději propojil ty?

BH: No, k propojování ve filmu dochází opravdu často – v rámci ekosystému Pandory, v rámci Na´vi, Jake se samozřejmě propojuje se svým avatarem a pak tu máme čistě společenské propojení (mariňáci s mariňákama) nebo technické, jako když třeba šéf bezpečnosti vsedne do bojového robota – což je taková anime scéna, že nezbývá, než se vrtět očekáváním, jestli cameron nějakou anime adaptaci dotáhne do konce.

JK: To je jedno! Ty jsi mi neodpověděl!

BH: No samozřejmě že s těmi Na´vi. To je asi nejblíž, jak se kdokoliv z nás může dostat…

JK: … k sexu s kočkou!

BH: Výborně! Za chvíli splníme předsevzetí dostat tuhle představu do textu třikrát. Ale chtěl jsem říct: BÝT kočkou… Ale dala by se zmínit určitě i celá řada jiných věcí.

JK: Určitě! Třeba i v negativním slova smyslu (malý prostor věnovaný problematice avatarů). Všechny ovšem trumfuje otázka českého dabingu, k němuž bych se vyjádřila nejspíš v modu prskající maneki neko… dabing je, prosím pěkně, zlo. Zlo!

BH: A vida, málem máme potřetí kočičku! Což však nic nemění na faktu, že dabing je vážně šílená věc. Konkrétně třeba takové anglické „see you“ se z významy nabité mystické proklamace stává v českém „zřím tě“ něčím na úrovni trapné návštěvy stařenky z venkova… Ale určitě to vypovídá o celkové kvalitě filmu, protože i tak jsem ochoten udělit na CSFD plné hodnocení a jít na to znovu. J

K: Pod což se tak nějak automaticky podepisuji…

VERDIKT:

Cameron, vizuální orgie, klišé využitá tak, že chápeme, proč jsou ve filmech méně zručných filmařů neustále používána, velká dobrodružství a ještě větší city v nejpohádkovějším masakru dějin… A sex s kočkou. Avatar se vám nemusí líbit, ale odsoudit ho můžete až po shlédnutí…