47 Róninů – sakury pukrlují Hollywoodu

Příběhy o pomstě jsou stejně oblíbené jako ty o zapovězené lásce – dokonce i na dalekém východě jsou oba druhy variovány bohatě. Ve filmu 47 Róninů, moderní úpravě oblíbené japonské legendy, se tak obou také dočkáme.

ferguson-47-ronin-web

Režisér Carl Rinsch vskutku nemohl ke své celovečerní prvotině žádat o zajímavější látku. Ideální startovní (a ostatně i jakoukoliv další) metou je příběh o 47 samurajích, kteří vlivem intrik a podvodů zákeřného Lorda Kiry ztratí svého pána, Lorda Assano, a stanou se tudíž róniny (ve feudálním Japonsku počátku 18. století toto označení neznamená nic jiného než ostudu a mrzký společenský statut), jimž je samotným Šógunem zakázáno se mstít. Ale žádný zákaz není dostatečně silný, aby mohl vzdorovat morálnímu poslání v podobě znovunabyté cti a touze po pomstě.

Příběh o 47 róninech však rozhodně mohl žádat zajímavějšího režiséra. Ideálné japonského. Odvážil bych se však tvrdit, že i po Hollywoodu pobíhají talentovanější mladíci.

Jisté ústupky směrem k západnímu divákovi byly samozřejmě očekávatelné od prvních zpráv o vzniku filmu, o nějž se nebývalou měrou zasazoval Keanu Reeves, buddhista, který je takříkajíc zapálený do východních kultur. Do filmu se proto skrze jeho postavu procpe také hrdinný zástupce západního světa – míšenec Kai, jímž sice všichni pro jeho nečistý původ opovrhují, ale díky magickému výcviku, jehož se mu dostalo v dětství od podivného řádu, jej musí poprosit o pomoc. Trailery pak tyto úsudky potvrdily – plné digitálních monster vypadaly jako ryzí epická fantasy.

A pak přišel film.

  • A v něm všechna digitální monstra z trailerů. Všechna tři. Žádné navíc. Akce (nikterak skvěle či nápaditě natočené) zhruba na 25 minut (a popravdě – snímku by slušelo, kdyby jí bylo méně). Americký divák se musel cítit oklamán.
  • A v něm žonglování s oblíbenými motivy japonských příběhů: pomsta pána, zapovězená láska nízko postaveného bojovníka k „princezně“, intrikářské souboje jednotlivých knížectví, unesená princezna či pátrání po dokonalém meči. Zručný žonglér by s touto sestavou dokázal vytvořit vynikající a strhující show. Avšak Rinsch není zručný žonglér a kuželky mu do jedné popadaly. Japonský divák se musel cítit oklamán.
  • A v něm naprosto příšerný český dabing, v němž obstává snad jedině Michal Dlouhý. Český divák by se měl cítit oklamán. (A zamířit jedině na titulkovanou verzi. Ovšem – světe div se – i v ní Japonští herci mluví ušitrhající englišš.)
  • A v něm plno logických kiksů. Šógun do všeho rád kecá, ale přitom nebere ohledy na zradu jednoho ze svých knížat? Proč proboha Oishiho, vůdce zavržených samurajů, nechá záporák Lord Kira vytáhnout z vězení tak, aby mu ještě stihl překazit plány? Proč je na plakátech potetovaný chlapík s bambitkou, když ve filmu vystupuje zhruba deset vteřin? A mnohé další. Každý divák se musel cítit oklamán. (Snad vyjde prodloužená verze – v mnoha směrech by mohla dávat větší smysl.)

(Ostatně, tak také vypadají dosavadní tržby. Na obou trzích, kde si film pomýšlel na solidní zisky – tedy americkém a japonském – jde o propadák. Stejně tak ve zbytku světa.)

Na druhou stranu, vše mohlo dopadnout hůře. Vážně. Když se internetem šířily zprávy o odkladu premiéry a dotáčkách, bylo třeba se obávat nejhoršího. Když se internetem šířily zprávy o dalším odkladu, už jsme se nejhoršího nemuseli ani obávat. Prostě jsme ho jenom čekali.

A výsledek nakonec není tak hrozný. Vážně vážně.

Film se totiž nedokázal ubránit překrásné východní poetice, která z některých motivů přímo čiší. V mnohém jí napomáhají nádherné exteriéry a hudba Ilana Eshkeriho, který (v částech, kde nevykrádá sebe a svůj geniální Hvězdný prach) se snažil tradiční hudbě zemí vycházejícího slunce alespoň přiblížit. Za druhé pak geniální nešťastný happyend. A za třetí Hiroyuki Sanada coby představitel neskutečně sympatického Oishiho. Nakonec – Carl Rinsch se tak nějak dokázal popasovat s dynamikou, takže film ani trochu nenudí.

Když se to vezme kolem a kolem, tak 47 Róninů – de facto pozůstatek z roku 2013, prakticky odporuje nepsanému zákonu kinematografie loňského roku. Roku, kde jeden film za druhým zklamávaly jako na běžícím kinopásu. Vzhledem k tomu, že jsme k němu nemohli mít jiné než nízké očekávání, tato očekávání nakonec hravě předčil.

Hodnocení: 65%

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

2 komentářů

  1. Četl jsem na to rozporuplné komentáře, někdo to haněl, někdo chválil. V podstatě asi jako tahle recenze, která obsahuje od obojího trochu :o)
    Byl jsem na titulkové verzi, takže dabing neposoudím.
    Celkově se mi to líbilo, ale já jsem obecně nenáročný divák, kterému nevadí, že Japonci mluví anglicky :o)

  2. Dojem po 3D dabingu
    Upřímně přiznávám, že jsem byla plátnem zaujatá téměř po celou dobu promítání. Pokud si chcete jen tak pokoukat, je to docela pěkné. Klasický příběh, Hollywood kupodivu neudělal z Japonska Disneyland, scenérie fajn. Nenudila jsem se. Velké plátno filmu sluší. Ale pokud chcete být náročnější…
    Že je český dabing příšerný, poznáte už na začátku, kde diváka neznalého japonských reálií drahnou dobu informuje vypravěč. Lacině, nedramaticky, nudně.
    Další pecka je digitální drak, který nevypadá, že se pohybuje ve stejné dimenzi se svým soupeřem míšencem Kaiem, protože působí jako úhoř za stěnou akvária, takže vám připadá, že se vzájemně nemohou dotknout. Zlatý Draco nebo Šmak…
    Na americký počin to není špatný film, ale japonské grády to nemá. Nemají je souboje, nemá je ani orientální poetika.
    Na film o samurajích to nemá dokonce ani krev. Jacksonův Hobit je oproti 47 róninům masakr motorovou pilou. Jestli chtěl jeden režisér přiblížit Tolkienovu pohádku dospělým, druhý se pokusil samurajskou legendu zpřístupnit dětem. Nic se nemá přehánět, ale tady proteče vážně sotva pár kapek a to, když samurajové přísahají krvavým otiskem prstu.
    Ve chvíli, kdy hrdina páchá seppuku, kamera ujede trapně od hrudníku nahoru, a odepře nám dokonce i jeho výraz bolesti. Když si někdo vrazí meč do břicha, rozhodně by ho mít měl. Respektive alespoň výraz hrdinského překonávání takového činu. Heroismus se tím natahuje do extrému a postrádá uvěřitelnost. ( Větší odolnost k utrpení má snad jen Matěj Stropnický v Máji, když se smutně tváří na Jarmilu, zatímco ho lámou v kole.) Co se týče změny výrazů tváře, jsou herci vůbec poněkud skoupí…
    Překvapení – největší sympaťák filmu kupodivu není míšenec Kai ( tedy Keanu Reevs) ale samuraj Oishi.
    Co je ale nejhorší, měla jsem připravený kapesník pro případ jakékoliv dojemné scény, protože ho používám nadmíru často, ale tady mě postavy nedojaly, ani když umřely.
    Takže… jednohubka dobrá, podruhé na to ale jít nemusím…

Zveřejnit odpověď