47 Róninů – sakury pukrlují Hollywoodu

Režisér Carl Rinsch vskutku nemohl ke své celovečerní prvotině žádat o zajímavější látku. Ideální startovní (a ostatně i jakoukoliv další) metou je příběh o 47 samurajích, kteří vlivem intrik a podvodů zákeřného Lorda Kiry ztratí svého pána, Lorda Assano, a stanou se tudíž róniny (ve feudálním Japonsku počátku 18. století toto označení neznamená nic jiného než ostudu a mrzký společenský statut), jimž je samotným Šógunem zakázáno se mstít. Ale žádný zákaz není dostatečně silný, aby mohl vzdorovat morálnímu poslání v podobě znovunabyté cti a touze po pomstě.

Příběh o 47 róninech však rozhodně mohl žádat zajímavějšího režiséra. Ideálné japonského. Odvážil bych se však tvrdit, že i po Hollywoodu pobíhají talentovanější mladíci.

Jisté ústupky směrem k západnímu divákovi byly samozřejmě očekávatelné od prvních zpráv o vzniku filmu, o nějž se nebývalou měrou zasazoval Keanu Reeves, buddhista, který je takříkajíc zapálený do východních kultur. Do filmu se proto skrze jeho postavu procpe také hrdinný zástupce západního světa – míšenec Kai, jímž sice všichni pro jeho nečistý původ opovrhují, ale díky magickému výcviku, jehož se mu dostalo v dětství od podivného řádu, jej musí poprosit o pomoc. Trailery pak tyto úsudky potvrdily – plné digitálních monster vypadaly jako ryzí epická fantasy.

A pak přišel film.

• A v něm všechna digitální monstra z trailerů. Všechna tři. Žádné navíc. Akce (nikterak skvěle či nápaditě natočené) zhruba na 25 minut (a popravdě – snímku by slušelo, kdyby jí bylo méně). Americký divák se musel cítit oklamán.
• A v něm žonglování s oblíbenými motivy japonských příběhů: pomsta pána, zapovězená láska nízko postaveného bojovníka k „princezně“, intrikářské souboje jednotlivých knížectví, unesená princezna či pátrání po dokonalém meči. Zručný žonglér by s touto sestavou dokázal vytvořit vynikající a strhující show. Avšak Rinsch není zručný žonglér a kuželky mu do jedné popadaly. Japonský divák se musel cítit oklamán.
• A v něm naprosto příšerný český dabing, v němž obstává snad jedině Michal Dlouhý. Český divák by se měl cítit oklamán. (A zamířit jedině na titulkovanou verzi. Ovšem – světe div se – i v ní Japonští herci mluví ušitrhající englišš.)
• A v něm plno logických kiksů. Šógun do všeho rád kecá, ale přitom nebere ohledy na zradu jednoho ze svých knížat? Proč proboha Oishiho, vůdce zavržených samurajů, nechá záporák Lord Kira vytáhnout z vězení tak, aby mu ještě stihl překazit plány? Proč je na plakátech potetovaný chlapík s bambitkou, když ve filmu vystupuje zhruba deset vteřin? A mnohé další. Každý divák se musel cítit oklamán. (Snad vyjde prodloužená verze – v mnoha směrech by mohla dávat větší smysl.)

(Ostatně, tak také vypadají dosavadní tržby. Na obou trzích, kde si film pomýšlel na solidní zisky – tedy americkém a japonském – jde o propadák. Stejně tak ve zbytku světa.)

Na druhou stranu, vše mohlo dopadnout hůře. Vážně. Když se internetem šířily zprávy o odkladu premiéry a dotáčkách, bylo třeba se obávat nejhoršího. Když se internetem šířily zprávy o dalším odkladu, už jsme se nejhoršího nemuseli ani obávat. Prostě jsme ho jenom čekali.

A výsledek nakonec není tak hrozný. Vážně vážně.

Film se totiž nedokázal ubránit překrásné východní poetice, která z některých motivů přímo čiší. V mnohém jí napomáhají nádherné exteriéry a hudba Ilana Eshkeriho, který (v částech, kde nevykrádá sebe a svůj geniální Hvězdný prach) se snažil tradiční hudbě zemí vycházejícího slunce alespoň přiblížit. Za druhé pak geniální nešťastný happyend. A za třetí Hiroyuki Sanada coby představitel neskutečně sympatického Oishiho. Nakonec – Carl Rinsch se tak nějak dokázal popasovat s dynamikou, takže film ani trochu nenudí.

Když se to vezme kolem a kolem, tak 47 Róninů – de facto pozůstatek z roku 2013, prakticky odporuje nepsanému zákonu kinematografie loňského roku. Roku, kde jeden film za druhým zklamávaly jako na běžícím kinopásu. Vzhledem k tomu, že jsme k němu nemohli mít jiné než nízké očekávání, tato očekávání nakonec hravě předčil.

Hodnocení: 65%