Filmové hity a zklamání roku 2012

Tak a je to za námi. Elitní klub filmů s miliardovými zisky se letos rozrostl o další dva členy (Avengers, Temný rytíř povstal), přičemž se očekává, že Hobit a možná i Skyfall tuto hranici také přeskočí. Ještě je třeba dodat, že tento výběr je především žánrový (a tudíž se na absolutní vrchol nedal dosadit film Wese Andersona Až vyjde měsíc, i když nutkání byla) a i přes svou snahu o objektivitu jsem se subjektivnímu náhledu ubránit samozřejmě nedokázal.

TOP 12 roku 2012

12. Méďa

Není to vřelá láska, spíše lehké sympatie. Seth MacFarlane přidal k dobru svůj příspěvek z kategorie zcela nekorektních filmů a v diváckých řadách vyvolal nejeden smích. Trochu neobratně sice žongluje s žánry, jimiž film „disponuje“ (komedie-romantický film-thriller), přesto si plyšový sprosťák palec nahoru zaslouží. Nejen za Flashe Gordona.

11. Žena v černém

V rozhodování, který horor si více zaslouží být v žebříčku, nakonec Žena v černém jen o fous porazila Sinistera. Ptáte-li se proč, odpověď je jednoduchá. Britský talent James Watkins (Jezero smrti) ušil adaptaci novely Susan Hillové parádní atmosférický kabátek, který plně vystihuje nádech anglických duchařských historek. Viktoriánská doba, velký osamělý dům uprostřed mokřad, strach a tajemno. Nerozumím sice úpravě závěru oproti předloze, přičemž ten filmový vyzní lehce přehnaně, přesto je Žena v černém povedená podívaná. Recenze.

10. Dredd

Je jedno, že je nový film o nejlepším soudci Mega City One čistokrevné béčko. Je jedno, že zápletku opsal od Indonéského filmu Zátah („Prostřílejme se panelákem, který má v moci drogový gang”). Dredd je zkrátka kulervoucí zábava, plná samoúčelné brutality, nabroušených hlášek, akce ve skvělém tempu a megacitysympaťáka Karla Urbana, který si ani nemusí sundávat přilbu. Velká škoda, že film nešel do tuzemské kinodistribuce, ale kdo hledá…

9. Kronika

Kronika je snímek, který dokonale naplňuje heslo: „Za málo peněz hodně muziky.“ Josh Trank dokázal za pouhých 12 milionů natočit film, který nejenže vydělal desetinásobek, ale navíc zkrátka baví. Introvert Andrew v něm se dvěma přáteli narazí na organismus, který silně vylepší jejich vlastnosti, například telekinezí. Jenomže ne každý dovede velkou moc unést. Kronika také pravděpodobně nejlépe využívá možnosti „found-footage“ filmů, točených ála domácí kamera. Recenze.

8. Atlas mraků

Možná by se Atlasu mraků dalo vytknout, že je to nakonec mnohem méně chytrý film, než na jaký si hraje, nikdo mu však nemůže upřít jeho atraktivitu. Krásná pokoukaná (a poslouchaná – nejkrásnější soundtrack roku) s vynikajícími hereckými výkony všech zúčastněných, z nichž většina se zúčastnila vícekrát, z šestice příběhů snad každého minimálně jeden „chytí“ (přičemž alespoň dva by po přepracování dokázaly utáhnout samostatný celovečerní snímek).

7. Avengers

Ale jo, ve výsledku to Joss Whedon vcelku zmáknul. Avengers si z předobrazů snímků svých jednotlivých hrdinů vybrali Iron Manovskou cestu s hláškami, akcí a co nejrealističtější kamerou, a na podívání jednoduše baví. Místy dokonce i na opakované. Během sezení v kině jsem plátno doslova hltal, nač pak řešit, že na vás hned s nástupem závěrečných titulek padne lehká vina, nad jakou to banalitkou jste to zrovna slintali. Recenze.

6. Temný rytíř povstal

Pravda je, že Temný rytíř povstal za předchozími částmi Nolanovy Batmanovské trilogie zaostává, s každým dalším zhlédnutím jde dokonce o hloupější film, kdy můžete strávit celé hodiny hledáním dalších a dalších nelogičností. Ale stále je to film Christophera Nolana, který zkrátka UMÍ točit filmy – blockbustery tak, že nejsou jenom povrchní spektakulární podívanou. Za očekáváními sice zaostává, v žebříčku – obzvláště letošním – však chybět rozhodně nesmí. Recenze.

5. Chata v lesích

Postmoderní gulášek, který ale ohromně chutná. V první polovině se Chata v lesích tváří jako vcelku obyčejný horor s „evildeadskými“ kořeny, avšak způsob, jakým se zvrhne, je naprosto bezkonkurenčně znamenitý. Tohle setkání potěšilo.

4. Hobit: Neočekávaná cesta

Jak jinak, Bilbo Pytlík chybět nemohl. I k němu můžeme mít spousty výhrad, cítíme, že za Pánem prstenů zaostává ve všech ohledech, ale jelikož milujeme Středozemi, přimhouřit pár očí je docela snadné. Zlo v podobě vyjuchaného Radagasta je navíc vyváženo jednou z nejlepších scén letošního roku, hádankami ve tmě. Peter Jackson sice místy lehce ustoupil od epické narace Pána prstenů směrem k laciné rádobyvtipnosti, navíc se svou megalomanskou povahou nejspíše neviděl, že by filmu prospělo výrazné zkrácení, další díl však stejně budí očekávání. Recenze.

3. Sněhurka

Podle mě nejpodhodnocenější film letošního roku. Možná tolik nevoní vysokým rozpočtem jako jeho letošní Sněhurčí konkurence, přesto díky osobitosti režiséra Tarsema Singha neprohrává ani po stránce vizuální, zato na plné čáře vítězí v tom nejdůležitějším – ve vyprávění příběhu. Singhova Sněhurka je sice také tak trochu emancipačně naruby, neztrácí však nadhled, vtahuje do děje a ve své odlehčenosti příjemně baví, obzvlášť, pokud má divák pozitivní zkušenosti s Bollywoodskou produkcí. A Lily Collins je roztomilá. Tečka.

2. Looper

Ve světě západní kinematografie je v současnosti nejpříjemnější nová móda menších sci-fi snímků s dobrým nápadem a řemeslným zpracováním. Moon předloni, Zdrojový kód, Všemocný, Správci osudů či Vyměřený čas loni, letos na tuto kartu vsadil Rian Johnson se svým Looperem. Přeskočíte-li nesrovnalosti s časovými paradoxy (na ty však dojde takřka v každém filmu, kde se skáče časem, a při jejich vysvětlování bychom zkysli na několik hodin hrátkami s brčky), dostanete chytrý film, tak trochu rozdělený na dvě, naštěstí však vcelku semknuté poloviny. Bruce Willis se letos objevil v několika snímcích, jen v Looperu je na něm na první pohled znát radost ze zúčastnění se. Recenze.

1. Raubíř Ralf

Je mi jasné, že první místo bude pro mnohé překvapením, ale ono to v letošním roce prakticky nemůže být jinak. Tak, jak jiní (vyjmenovaní v perexu článku) přinášeli mírná zklamání, Raubíř Ralf naprosto překvapil. Disneyovka, která dýchá spíš po Pixarovsku (na rozdíl od Pixarovské Rebelky, která je naopak Disneyovštější), je ve svých detailech a jednotlivých vtípcích tak propracovaná a jako celek milá, že se nemůže nelíbit. Pamětníci starých arkádových her budou Ralfa dozajista milovat a jeden ze zvratů ve druhé polovině napovídá, že se i nad příběhem přemýšlelo. Rád si každoročně tipuji Oscary v kategorii Nejlepší animovaný film, a právě Ralf je mým letošním tipem. Recenze.

Zklamání roku 2012

4. Cosmopolis – Cronenbergova adaptace románu Dona DeLilla k sobě poutala očekávání diváků, lačnících po intelektuálním a zároveň dynamickém snímku, místo toho jim nabídla nudné tlachání Roberta Pattinsona a v závěru zoufalou snahu Paula Giamattiho upoutat, která jen podtrhuje vyznění filmu. Zívačka roku. Recenze.

3. John Carter: Mezi dvěma světy – A přitom je první půlhodina tak milá. Pak se však John Carter zvrhne do takového mišmaše, že ani Sherlock Holmes by nenašel konec. Rozumím tomu, že je to pocta pulpovým sešitům, a tudíž by nebylo na místě hledat záchvěvy inteligence, ale proč jen ten film musel být místy takto hloupý? Nehledě na to, že Taylor Kitsch nemá dostatečné charisma na utáhnutí takového velkofilmu. Za zmínku stojí moc dobrý soundtrack Michaela Giacchina.Recen­ze.

2. Sněhurka a lovec – Měla to být epická podívaná, zářez temné čepele do žánru fantasy. Po vizuální stránce Sněhurka obstála s pochvalou, hudba Jamese Newtona Howarda dobře ladí, ALE. Zbytek selhává ve velkém. Příběh působí jako sešitý horkou jehlou, do které někdo zapomněl vložit nit, navíc vykrádá spousty lepších snímků od Johanky z Arku přes Pána prstenů po Princeznu Mononoke, herecké výkony všech zúčastněných jsou přinejmenším fádní (v případě sympaťáka Hemswortha je to velká škoda) – taková Kristen Stewart hraje věrohodně pouze v částech, kdy její postava leží v hlubokém spánku – a „vrcholem“ filmu je Sněhurčin Otčenáš. K pláči ve chvíli, kdy mělo být k smíchu a naopak. Recenze.

1. Temné stíny – Pravděpodobně největší zklamání z dílny Burton a kolektiv. Vizuálně tradičně nápadité, navíc se sexicou Evou Green, tím však výčet kladů hasne. Vtipů pomálu (jeden moc dobrý, zbytek byl vidět v trailerech), několik zcela zbytečných postav, ve druhé polovině po stránce vyprávění chaotický zmar a bída. Až jednoho napadá myšlenka, zda má ještě kutil Tim co říci. Recenze.

Mimo kategorie:

Prometheus – Nový film Rileyho Scotta si vysloužil spíše negativní názory, mnozí jej po právu označkují jako největší zklamání letošního roku, v tomto žebříčku se však ocitá mimo kategorie, neboť je svým způsobem v obou. Ano, postavy se chovají hloupě a vůbec jde v mnoha částech o špatně napsaný snímek, přesto v něm nacházím i velice silná pozitiva. Nehledě na vizuální stránku věci, která je jednoduše dechberoucí, je mi tajé sympatický přístup k filmu po vzoru filmů ze zlaté éry sci-fí, kdy si tvůrci uvědomovali, že PTÁT SE, je v mnohém důležitější než ODPOVÍDAT. Recenze.

Tak nashledanou za rok.

Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)

josef.horky@fan­tasyplanet.cz

Další články autora