Fórum ‚Archiv‚ nepřijímá nové témata ani odpovědi.
-
Příspěvky
-
reanJak už se to tak stává, najednou byl v hostinci frmol. Ze dveří se přihnal nějaký filuta následovaný strážemi, které posléze s nepořízenou odtáhly. Musím mu připsat body za tenhle trik, budu ho taky muset použít. Nocí v šatlavě jsem si užila víc, než by se mi líbilo.
A zatímco “Cyrano” si znovu oblékal plášť a nasazoval odhozený širák, barmanka přitáhla cosi ze sklepa. Tak nějak jsem čekala velký sud, ale špinavá a pohublá postava v jejím náručí mě opravdu překvapila.
“Co to má bejt…?” zakřičela jsem, ale sprosté slovo na konci jsem už dodat nestihla. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, když podivná příšera v které jsem jen lehce poznala rysy barmanky odfoukla hosty od krbu a položila tam svůj úlovek a začala bulet.
Chvíli jsem na ně zírala, ale když se nikdy neměl k vysvětlení, zopakovala jsem svoji otázku a tentokrát už jsem se přerušit nenechala.
Odpověď jsem opět nedostala.
“Takhle se zachází s hosty?” nabručela jsem se. “Asi si půjdu najít jinou hospodu, tady to stojí za starou belu!”
Na to už barmanka reagovala a dala se mezi vzlyky do vyprávění.
“No a co s tím budeme dělat?” zeptám se, když vyprávění skončí.
TillaVypadala hrozně. Ale byla živá, nádherně živá.
Nemohla jsem ji v té díře nechat už ani minutu. Tolik jsem litovala svého jednání, které ji sem přivedlo.
Ale když mi tenkrát přebrala přítele, moji první velkou lásku, nemohla jsem se udržet a chtěla jim dopřát lásku až do smrti… Velmi brzké smrti.
Od té doby jsem se o vztazích a životě vůbec, něco přiučila. A teď jsem dostala druhou šanci na vztah se sestrou, i když nevlastní. Jenže koho by to v téhle chvíli zajímalo?
—–
Ve chvíli, kdy jsem vnesla Scaru do hospody, jsem si uvědomila, jak podezřele to musí vypadat. No, v nejhorším přijdu o těch pár prvních zákazníků.
Podvolila jsem se démonovi v sobě a to, co bylo normálně jen tetováním, se rozlilo po celém mém těle, až má kůže zcela zčernala, oči získaly nebezpečnější odstín zelené a pod šaty mě začala tlačit složená křídla.
Pohybem prstů a výdechem magické slabiky jsem před krbem způsobila menší hurikán, který odmetl všechen prach, dívku i navrčeného vlka. Na jejich místo jsem uložila sestru… A pak se zmateně zastavila. Nevěděla jsem co dál.
Proměnila jsem se zpět do lidské podoby, zhroutila se na podlahu vedle Scary a začala plakat.
ŠermířákPodíval jsem se na toho, komu jsem sebral to pivo a znechuceně jsem se ušklíbl.
“Na tebe moc holek neletí, co?”
Nicméně jsem dbal jeho rady, znovu jsem si nasadil plášť a zkontroloval jsem si zbraně v něm. Pak jsem si nasadil klobouk a znovu se otočil na toho “lebkouna”.
“Promiň, byls tak bílej…myslel jsem, že seš namol.” Vytáhl jsem zlatku a položil ji před sebe.
“Asi to bylo tvoje pivo. Díky za krytí.” mrkl jsem na něj a lišácky jsem se usmál.
scaraKdyž jsem volala o pomoc, přála jsem si vidět kohokoli. Kromě ní.
Tilla vpadla do kobky jako uragán. Vypadala téměř stejně jako v den, kdy jsme se viděly naposledy. V den, kdy mě sem uvěznila. Jen ve tváři měla jiný výraz. Ale stejně dnes jako tehdy ji ovládala její démonická část. Stokrát prokleté dědictví po naší matce.
„Že sis na mě konečně vzpoměla, sestřičko.” zachraptěla jsem. Žhavé nepřátelství z těch slov přímo odkapávalo.
„Odpusť mi. Scaro, mě to tolik mrzí!” padla na kolena a jediným trhnutím mě zbavila pout. Pak mě vzala do náručí a já byla příliš slabá, než abych mohla účinně protestovat. Zvedla mě z chladné podlahy a dlouhou temnou chodbou vynesla zpět na světlo světa. Celou dobu opakovala jen „promiň mi, promiň…”
kraghNějaký týpek v plášti vpadl do lokálu jako splašený, sekl mi půllitr, přistál s ním za prázdným stolem, svalil se na zem a začal předstírat bohatýrské chrápání. To vzbudilo můj zájem, takže jsem pomstu za odcizené pivo prozatím odložil a sledoval, co bude dál. Za chvíli nakoukli dovnitř dva maníci ve zbroji se znaky městské hlídky, pokrčili rameny a odešli. Podivné-nejbližší město je půl dne cesty, co tu pohledávala městská hlídka ?! Pak mi došlo, že všichni tři nově příchozí (odchozí) přišli (vpadli) jinými dveřmi než my ostatní. Kam asi vedou ? Ta hospoda asi není jen tak. Ale to také počká, leze sem zpod země něco magického. “Sedni si, už jsou pryč a radši si připrav nějaké železo”, syknu na qasiopilce. V duchu ještě dodám “A zlaťák za rozlité pivo”…
Šermířák“Chyťte ho! Támhle je!”
Běžel jsem uličkou a nadával sám sobě za svou neomalenost, kvůli které mě hlídka hnala před sebou jako králíka. No jasně, že to byla past. Po tom všem, co jsem udělal, bylo jasné, že se na mě domluví.
Všechny ty službičky, špehování, nájemné vraždy, vyzvídání informací…prostě ty věci pro vladaře, o kterých se “neví”, to bylo mé povolání. A teď jsem na to doplatil. Až já zjistím, kdo to na mě ušil, já ho zabiju, i kdyby to mělo být zadarmo!Vyskočil jsem na dvoukolák, vyhoupl jsem se na nižší stříšku a přeskočil na střechu vyšší. V hlavě se mi rodil plán a já jen potřeboval trošku času. Uviděl jsem hospodu. Bingo!
Vrazil jsem dveřmi do hospody rychle ji přelétl pohledem. Jednomu chudákovi jsem tam sebral korbel- stejně už byl dost mimo, takže ho nepotřeboval- a položil jsem ho na prázdný stůl. Jednou rukou jsem se odrazil, abych ho přeskočil, druhou rukou jsem odepl plášť a sundal klobouk. Opravdu efektní akrobatické číslo, ale na to teď nebyl čas. Dopadl jsem na lavici, vhodil věci pod ní, převrhl jsem pulitr s pivem na stole a v mžiku jsem “opilecky usnul”.
Měl jsem docela štěstí, že stráže viděli jen jakousi osobu v plášti, takže když vrazili do hospody, nikoho v ní neurčili jako “toho hajzla, co se jim ztratil”. Pak odešli.
Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že se dívám na jakéhosi většího a divočejšího psa, možná vlka. Usmál jsem se, mrkl na něj a pak jsem se rozhlédl po hospodě.
**Mladý (asi 30), celkem pohledný člen královy tajné policie, který zastává názor, že účel světí prostředky. Tak to jsem já. Nemám rád, když se mě někdo vyptává na politickou situaci- většinou odpovím, že hovadiny mě nezajímají- a naprosto nesnáším, když se mě někdo zeptá “Co že to mám v tom vaku”. Jako by nestačila ta jednoruční kuš na zádech (která je mimochodem z velmi kvalitního dřeva), a pár zbraní v kabátci. Rád si hraju na zábavného společníka a dělám z lidí blbce. Pokud si to zaslouží. A říkat mi můžete třeba Faito**
AnonymErža
Svět se mi jako obvykle velice rychle rozmazával před očima. Stále jsem přemýšela, co je hospodská zač a zda jí mám poprosit o práci. V kuchyni se ohánět umím a ona zrovna na kuchařku nevypadá. Řeči o svatbě mi rychle prolétly ušima, kde jsou ty časy………..ono to skoro vypadá, že mně žádný nechce! Tedy, chtěl by, ale na za ženu.
Svědění pod košilí napovědělo, že jsem blízko vlčího kožuchu. Vydrbat se tak v džberu teplé vody!
Těžké pití a příjemné představy mně pomalu ukolébávaly, když najednou putykou proběhl jakýsi vzruch. Všichni se napřímili, ruce těch ozbrojených se nenápadně přiblížili ke zbraním a hospodská vyrazila jako by jí za zadkem hořelo!
kraghAtmosféra v lokále houstne, už i nemagické entity tuší, že se něco děje. Vlk, naježený od uší po konec ocasu, cení zuby, šermířka se dotýká kordu, odrbaná holka se rozhlíží kolem, šenkýřka se někam zdejchla. “Mňáu”, ozve se od okna a vzápětí mi kámoš kocour skokem přes celý lokál přistane na rameni, asi ve mne vycítil spřízněnou bytost. Ocas má naježený tak, že spíše než kočku připomíná silně přerostlou veverku. Na dotaz šermířky “Co se stalo” jen syknu “Ještě nic, ale brzo uvidíme”…
TillaTo snad není možné! Nemohli to přežít tolik let! Nebo snad ano?
Vyrazila jsem k tajným dvířkům vedoucím do podzemí. Podnikat na jejich hrobě měl být můj trest za to co jsem jí udělala. Málem jsem se přerazila, když jsem se rozběhla neosvětlenou chodbou. Ale za to jsem věděla kam se řítím a že už nechci zmeškat ani vteřinu. Vždyť zlost mě už dávno přešla, odpustila jsem jí. A teď budu o odpuštění škemrat já.
reanNajednou se všichni u stolu zatřásli a začali se nenápadně rozhlížet okolo sebe. Nejsem hloupá a vím, že to znamená potíže, nejspíše nějakého magického rázu, protože to je jedna z věcí, které příliš neznám.
Nenápadně si přitáhnu kord, abychom ho mohla rychle tasit.
“Co se stalo?” zeptám se.
Nesnáším, když něco nevím.
kraghPro jistotu aktivuju svou “vylepšenou” drátěnou košili a zvažuju, jakou podobu si zvolím…
kragh… a ucítím záchvěv cizí magie. Kouknu na korbel-žeby ? Ale ne, “Metla” je v tom asi nevinně. Vlk sebou škubne, zvedne hlavu a dívá se na mne tázavě i podezíravě. Pokrčením ramen a gestem mu ukazuju, že to není ode mne a že to také cítím, ale odněkud zpod podlahy. No potěš, jestli jsem tím pobitím blech něco probudil, tak se možná máme na co těšit. Na jednom světě jsem se připletl k tomu, když jeden zparchantělý mocichtivý mág začal přivolávat “červy země”. Naštěstí to nestihl celé, s přeraženýma rukama, vyraženými zuby a zlomenou čelistí se kouzlí špatně-já jsem z toho vyvázl s odřenými klouby na prstech. I to, co ten bastard stihl, napravovala parta zaklínačů dost dlouho. Jestli jsem ale bezděčně něco přivolal, tak bych přes hubu zasloužil já. Na Vlkovi je vidět, že si myslí totéž…
scaraNěco tam nahoře mě probudilo k životu. Dlouhé ticho mého žaláře narušily hlasy a jemné záchvěvy magie. Naděje?
Pohnula jsem se a řetězy poutající mé tělo tichounce zařinčely. Zahleděla jsem se na kostru sedící proti mě. Tak on už se toho nedočkal. Je čas odejít.
„Pomozte! Pomozte mi!” zasýpala jsem do šera. Věděla jsem, že mě nemůžou slyšet, ale síla té myšlenky může proniknout k tomu magicky nadanému tvoru nahoře. POMOC!!!
kraghKoukám, že blechomet se tváří nějak moc nenápadně-žeby něco čul o mém magickém dvorkovém extempore? Nepředpokládám totiž, že by mě kocour napráskal zrovna psovité šelmě. Vypadá to, že jsem zas jednou něco blbě odhadl, on to asi nebude jen tak nějaký, byť mluvící, vlk. No to je fuk, z jeho strany šlo o v podstatě nevinný žertík a na to, abych se mu mstil, jsem moc starý a navíc momentálně v míru s celým světem. Spíše mi něco ťuká v podvědomí o “Kožené metle”-to pivo v tom bleším nájezdu asi má nějakou roli. Budu ho muset mlsat opatrněji. Zvednu korbel v symbolickém přípitku všem a nikomu…
RuwRadit některým individuím je horší než házet perly sviním, povzdechnu si, když vidím šenkýřku, jak Metlu dává všem na potkání. Kdyby jen tušila, že tato perla se již pět let nevyrábí. Prý právě kvůli schopnosti přesouvat hmyz, což v několika extrémních případech vedlo k přesunu celých měst. Pošahaných sběratelů, co by za korbel platili celým měšcem zlatek, pobíhá na světě více než dost, jen je zkusit najít.
Znuděně zívnu, při pohledu na Holou tvář, jenž se tváří jakoby nic a otočím se na druhý bok. Magie, že mě to nenapadlo rovnou, teď když se odhodlal ji použít, nejde ji necítit – ovšem za předpokladu, že máte natolik citlivý čenich, který vám umožní ze stopy zvířete říct nejen druh, věk a pohlaví, ale i třeba jeho barvu.
Je na čase vymyslet nějakou novou škodolibost.
kraghOchutnám, není špatné. Šenkýřka vlastně říkala něco o “Kožené metle”. No, “Krutoborská Holba” to sice není, ale oproti morbažinským “Zvratkům starého psa” to je učiněný nektar. Potlačím záchvat nostalgie při vzpomínce na “Haurgoardenský ležák” z mého domovského světa a definitivně ho spláchnu mohutným douškem “Metly”. Hodím šenkýřce zlatku: “Ještě jednou dokola”-přece se nenechám zahanbit tím blechometem. Šenkýřka sice při pohledu pod mou kápi mírně zesinala, pak ale zvítězila profesionalita nebo obchodní duch, takže ze sebe vymáčkla něco jako úsměv a jala se točit pivo. Možná to nakonec nebude tak nudný večer…
kraghA hele, zdá se, že vlk není tak úplně namol, protože se oklepal a mě za chvíli začalo něco svědit, asi blechy. Kdyby vlčisko tušilo…No, nebudu na sebe moc upozorňovat. “Kam se tady chodí onam ?”, zeptal jsem se divné šenkýřky. Odmávla mě na dvorek-budiž, to stačí. Venku stačilo malé gesto levým malíčkem a mrtvý hmyz vyklepat zpod šatstva. Nikdo mě neviděl kromě černého kocoura, který mě významným pohledem ujistil, že ví ale nepoví. “Díky, kámo” šeptnu a vracím se do lokálu jakoby nic. Na mém stole mě čekal korbel piva…
TillaZlaťáky za vlčím krkem mě překvapily snad víc, než skutečnost, že vlk mluví. Leč nejsem hloupá a řečenou sumu jsem si vzala. Bylo to víc, než kolik mohl propít. Zašla jsem tedy za bar a natočila pivo pro všechny. „Tak na tebe Vlku!”
Anonym“A hlavně s tou vzácností šetři.” dodám se škodolibým úsměvem.
RuwZ mírného pivního opojení mě probere živé hemžení v kožichu. “Co to u všech nesvatých má znamenat?“ polohlasně nadávám a sleduji menší armádu blech a klíšťat valící se mi z hřbetu. Blechy! Ty opouští jen mrtvé! Ale proč u ďasa jsem pořád v nějaké hospodě.
Pivo! Ta divná lahodná chuť!
Mrtvé! Mrtvé!? Mrtvé?
“Hospodská.” zavolám, až s sebou cukne. “Smím se zeptat, co za značku piva rozléváš?” hlas medový s příchutí jedu.
“Kožená metla. Čepuji, co mám, čerstvé zásoby dorazí, no snad už zítra.”
Úleva, která mě prostoupí je nápadnější než bílá zadnice za tmy.
“Tu máš tři zlaté.” sehnu trochu krk a vystavím a na odiv pouzdro z dračí kůže (slušná ochrana proti magii). “Ber a nečum. Vyhnala jsi mi havěť z chlupů.” pobídnu ji, zatímco pobaveně sleduji ošívajícího chlápka, který zjevně ztratil ksicht. Blešky mají nového páníčka.
Tilla„Brod je odsud dost daleko.” prohodila jsem s úsměvem.
Tetování zatepalo a spokojeně se rozlezlo po krku na rameno. Moje démonická půlka si užívala představy vyvolané šermířčiným vyprávěním.
„A o pořádání svateb tady v hospodě taky neuvažuju.” přátelsky jsem ji objala kolem ramen. Zacukaly jí svaly, ale nebránila se. „Na to se napijem!”
reanBarmanka dělá čest svému povolání a chce si se mnou povídat. Paráda! Jazyk se mi už trochu plete, ale pustím se do vyprávění, jak jsem se sem dostala.
“Jsem teď tak trochu na útěku. Kompanyje se nám rozpadla v bitvě u Brodu – pár nás tam zařvalo, pár zůstalo v lazaretu a někdo tam zůstal prostě proto, že na takových msítech se najde dost zábavy, zejména té s lehkýma holkama. Nějakou chvíli jsem tam s nimi pobyla, ale pak trošu šlápla vedle – svedla jsem jednoho pohledného maršálka, takové pískle co sotva vyšlo školu. Jenže jeho troubu nenapadlo nic lepšího než vytroubit to rodičům ještě s nádavkem, že si mě vezme. Tak jsem vzala nohy na ramena, na vdavky rozhodně nejsem a poslouchat kazání, jaký je to skandál se mi taky nechce…”
TillaBude to fajn, bude to fajn… Přesvědčovala jsem sama sebe a klopila do sebe po bylinkách vonící lihovinu. Samou radostí jsem zapomněla na práci.
Sebrala jsem zlatou minci a bleskurychle ji schovala do tajemných záhybů svého oděvu. Šermířka si chtěla povídat a muž chtěl pít, to jsem snadno mohla zvládnout. Oslavy jsem se rozhodla odložit na ráno.
„Život? Ten jde. Je to jeho zvykem, dokud jeden neskape.” snažila jsem se zavtipkovat. „I když třeba teď se snažím dát tomu svému nový směr.”
Cítila jsem, jak se muž pod kápí nesouhlasně zašklebil. „Proto jsem se pustila do obnovy tohohle podniku. Už jsem měla dost toulání po světě. A překvapuje mě, kolik lidí sem osud zaved právě v tento den… Co sem přivedlo vás?” Nechala jsem prostor šermířce, aby se vypovídala a přitom dolila sklenice.
kraghHa, šermířku zajímá jak jde život. No, o tom jejím nic nevím a po mém jí nic není. Přesto poměrně zdvořile odpovím něco ve smyslu “jde to”. Divná šenkýřka přede mne šoupla dalšího panáka-doufám že ne z té její flašky…
kraghVečer se nějak táhne, kupodivu se nic neděje, Šenkýřka vypadá pořád nějak divně, vlk už je namol a chrápe, odrbaná holka něco studuje na dně sklenice a šermířka se zatím neprojevuje. Něco přešumělo nad střechou hospody, ale nechám to být-znal jsem jednoho půlelfa, co v podobné hospodě čuměl kde co lítá místo aby si hlídal okolí a měl pak hezký pohřeb. Nějakému přiožralému čaroději se poněkud vymkl fireball a dotyčný do stropu začuměný půlelf nestačil uhnout. “Hospodo, mám suché sklo” syknu k šenkýřce, která si už zase nahýbá z podezřelé flahule. Nenápadně si procvičuju prsty a zápěstí, ten klid nemusí trvat dlouho…
reanKdyž už jsem tu seděla nějakou dobu a urazila pár pohárů medoviny, dostala jsem chuť se bavit.
Bez dovolení jsem si přisedla ke stolu k Vlkovi a odrbané slečně a cestou k jejich stolu jsem kývla i podvnému týpkovi v koutě. Toulat sami po světě se budem ještě dlouho, ale dneska se budeme bavit.
Dívají se na mě dost podezřívavě, ale snad mě neodeženou. Objednám další rundu na sebe a zeptám jak jde život.
reanMedovina je příjemně teplá a krásně klouže do krku. Myslím, že tady si můj naditý měšec řádně uleví. S úsměvem vzpomínám na pitky s přáteli, na plné korbele, rozbité stoly a pěkné elfí chlapce, co mi za pár šupů dělali společnost.
Dneska to zatím na bujarou zábavu nevypadá. Nějaká odrbaná holka si povídala s vlkem chlemtajícím pivo a chlapík s kapucí sedící v rohu se mi ani za mák nelíbil.
Ale co – pít se dá i o samotě a potichu. Otočila jsem do sebe medovinu a hodila sympatické barmance zlaťák, aby mě nenechala na suchu.
SycoraxVššššžžžžžuuum!
*přeletěla po obloze*
kraghPřesto, že můj ksicht-tedy dokud jsem jej měl-budil občas hrůzu a nenávist, jsem v podstatě mírumilovný, takže si stahuji kápi do “obličeje” a přecházím do stavu “ostražitý mír”…
kraghŠenkýřka se vrací ke mě s flahulí bez etikety. Děkuji, nechci-mi stačí medovina (mimochodem docela dobrá). Šenkýřka si cvakla přímo z flahule, tiše sleduju, co to s ní provede, ve zdejším kraji je k dostání všelijaké pití. Nenápadným pohybem lokte se přesvědčuji, že stříbrná runová kudla je na svém místě…A na tu holku s medovinou u vedlejšího stolu si dám taky bacha, podle chůze a pohybů umí i víc (například s ostrým železem) než dává najevo…
