“Pchrrrk…” uprsknu si směrem k sedící postavě, přičemž si dávám pozor, aby mu na hlavě přistálo co možná nejvíc slin. Rozhlédnu se po hospodě a zastavím se pohledem u jednoho stolu, kde dojídají nějací vesničané. Pak se tím směrem vydám a pohledem naznačím, že *tento stůl je můj*. Vesničané urychleně vyklízejí pozice a za chvíli už je stůl prázdný. “Majkhii, mám stůl!” zařvu přes celou hospodu. “Nech toho povaleče a poď se nažrat.” Pak pokynu hostinskému, který si mě bojácně prohlíží. “Piva.” řeknu. Hostinský, zdá se, pochopil, neboť se během pár okamžiků na stole objevují dva korbele.