Literární salon

Já čtu Obraz od Aumonta. První část byla samá biologie, teď se přesunul k psychologii. Je dost zajímavé, i když občas náročné na zapamatování. Nejspíš to začnu prokládat Lustigem (Nemáme na vybranou). A Strašidla od Palahniuka zařadím na seznam nikdy nedočtených knih.

Zabavuju tuhle místnost a prohlašuju ju za místnost o debatách a doporučení o nefantasy a nescifi liteřatuře!

nechame to zmrzly…ja to jenom zaokouhlim na pocet prispevku PATNACT!…

e-e..:-(

proc tahle mistnost zamrzla?jenom deset prispevku…(respektive jedenact.)…melo by se s tim neco udelat…

Jojo, ještě tě čeká spousta místností, do kterých musíš umístit svůj příspěvek… i když touhle dobou už to máš asi hotové. 🙂

a máme volné místo v družině tak se připoj

4. Cellindra se pohodlně usadila do křesla přímo naproti démonce. „Něco k pití?“ zeptala se. „Víno,“ zalesklo se Themidě v očích. „Červené, samozřejmě,“ ušklíbla se. „Samozřejmě,“ oplatila jí čarodějka „nic jiného mě ani nenapadlo.“ Pak luskla prsty, vyřkla pár slov a na stolku mezi oběma ženami se objevily dva skleněné poháry. „Dobrý trik,“ pousmála se démonka a udělala rychlý pohyb rukou směrem ke svému poháru. Číše na okamžik vzplanula modrými plameny. Tekutina, která se po jejich zmizení objevila ve sklenici byla temně rudá. „Mám ráda víno s jiskrou,“ usmála se démonka na překvapenou čarodějku. Uchopila pohár a zhluboka se napila. Na tváři se jí objevil slastný výraz. „Dáš si taky?“ zeptala se své společnice. „Ne, díky. Radši ani nechci vědět co to je,“ zachvěla se elfka odporem. „Tvoje chyba,“ odtušila démonka a zaujala na pohovce velice pohodlnou všeodhalující pózu. „No tak, čarodějko, nechtěla jsi mi něco říct?“ zazubila se na Cellindru. „Chtěla,“ odpověděla kouzelnice, „ale nejprve si vyjasníme pár věcí. Řekla jsem, že jsem mág. Žádná čarodějka, rozumíš? Mezi mágy a čaroději je velký rozdíl. Byla bych ráda, kdyby sis to zapamatovala.“ „A jak ti teda mám říkat? Mágu? Mágyně? Fuj, to je hrozný!“ „Říkej mi jménem. To všechno usnadní.“ Cellindra se na Themidu dívala velmi nepříjemným pohledem, který si bezpochyby nacvičila zrovna pro ty, co mají tu drzost nazývat ji čarodějkou. „A teď mi prosím něco vysvětli. Co znamená démonka, toho času na útěku?“ Démonka očividně znejistěla. „Nic co by tě mělo zajímat,“ odsekla. „I když… tady ty bydlíš?“ zeptala se s podezřením v hlase. „Samozřejmě. Proč se ptáš?“ odpověděla Cellindra a zkoumavě si prohlížela stále nervóznější démonku. „Sakra.“ odtušila Themida. „Tak to je pěkně v háji. Pro mě i pro tebe. Slíbil, že potrestá všechny, kteří mi budou pomáhat,“ mumlala si démonka spíš jen pro sebe, zachvěla se a začala se nervózně rozhlížet po pokoji. „Promiň, čarodějko, asi jsem tě dostala do pěkného průšvihu,“ řekla nezvykle vážně. Cellindře se zablesklo v očích, ale rozhodla se to přejít mlčením. Zamyšleně si prohlížela pobledlou démonku. Tohle nevypadalo dobře. Kdo jen mohl tomu stvoření nahnat takový strach? A o jakých problémech to vlastně mluví? Celá věc jí začala velmi zajímat. „Uklidni se Themido,“ řekla konejšivým tónem a usmála se na ni. „A teď mi pověz hezky všechno od začátku. Kdo je ten člověk, o kterém mluvíš? Do jakých problémů jsi se to dostala?“ zeptala se Cellindra a v duchu se opravila – do jakých problémů jsem se to dostala? „Dobrá, čarodějko, řeknu ti všechno. Třeba mi pak budeš umět pomoci, i když spíše ne. Pán je příliš mocný,“ řekla démonka vážně a začala vyprávět. „Víš, vždy jsem nebývala démonkou. Byla jsem stejným krásným stvořením jakým jsi ty. Ale to už je dávno. Moc dávno. Skoro si to nepamatuju. Pamatuju si jen Jeho příchod. A pak už jen temnotu.“ Themida se schoulila nevědomky při své řeči do klubíčka. Zář jejích očí jako by zmatněla. „Ano, bývala jsem kdysi stejná jako ty. Příslušnice staré rasy. Jedna z moudrých dlouhověkých. Žila jsem se svou rodinou v pralesích na severu. Byla to poslední země, kde nežili žádní lidé. Jen my a příroda,“ pousmála se Themida smutně. „Byla jsem tak mladá a život byl tak krásný a bezstarostný. Do chvíle než přišel On. Bylo to náhlé a drtivé. Nikdo to nečekal. Objevil se v našem lese s celou svojí armádou. Armádou démonů a ďáblů. Legií zkázy.“ Na démončině tváři se zaleskla slza, ukápla na pohovku a zanechala v ní malou dírku. Themida si však ničeho nevšímala. „Pak už si toho moc nepamatuji. Jen utrpení a křik svých blízkých. A smrt. Mnoho smrti. Všude kolem mě. A Jeho. Stál, ne rozpínal se nad celou vesnicí. Strašlivý a přesto krásný. Hrůzně krásný. Temný anděl smrti. On… on se živil dušemi mrtvých, jejich smrt je pro něj život. Mě jedinou ušetřil. Líbila jsem se mu,“ démonka se hořce usmála. „Nechal mě žít, ale za jakou cenu. Změnil mě, změnil mé tělo, mou podstatu, jediné co mi ponechal byly mé vzpomínky a má duše. O všechno ostatní jsem přišla. Vzal mi mou svobodu i mou vůli žít. Stala jsem se jeho otrokyní, jeho

2. Na město Ner se snesla noc. Nebyla to však normální noc. Byla to noc v Neru. Noc, která v žádném případě neznamená konec čilého ruchu, který v Neru panuje ve dne. Tahle noc znamená nástup ruchu ještě čilejšího. Toho, který mají na svědomí noční obyvatelé hlavního města – zloději, lupiči, vrazi, kurtizány, popeláři a podobná havěť, která většinou za bílého dne nevystrčí nos ze dveří.. Za takovýchto nocí se spořádaným občanům silně nedoporučovalo opouštět dům, tedy alespoň pokud nechtěli skončit jako krmivo pro psy nižší kategorie. V Hrobu, jedné z nejvyhlášenějších hospod té nejnižší kvality bylo pořádně živo. Tentokrát celou zábavu obstarávala skupinka namol opilých trpaslíků, která si řešila nějaké dřívější neshody se čtyřmi trolly. Spor se týkal přitažlivosti trpaslic, bojového umění trpaslíků i trollů, peněz prohraných v kartách, a tak všeobecně všeho, o čem si dlouholetí přátelé po pár korbelech vína, dobrém jídle a tabáku popovídají. Byly to právě tyto jejich časté debaty, které do Hrobu přilákaly nejvíce hostů. Vlastně skoro všechny, protože čumilů, kteří čekají, až se něco semele, aby se mohli přidat k vítězné straně a obrat stranu poraženou, bylo v Neru vždycky dost. Jedinou výjimkou byla postava sedící stranou. Ačkoliv byla hospoda nacpaná k prasknutí, kolem ní se v okruhu dvou metrů nikdo nepohyboval. Všem hostům totiž bylo jasné, že s čaroději si není radno zahrávat. Ne proto, že by pro ně jeden z nich představoval hrozbu, hlavní důvod ležel ve faktu, že pokud jste si něco začali s jedním kouzelníkem, mohli jste vzít jed na to, že by vám ti ostatní udělali za života peklo. Tenhle však nevypadal vůbec hrozivě, obličej zastíněný kápí (nehezký to zvyk všech magiků), černá kočka na rameni a zejména veskrze ženská postava. Pro návštěvníky Hrobu to však znamenalo další problém navíc – za žádných okolností nediskutovat o čarodějích, kouzelnících, mázích a magii vůbec. Ona inkriminovaná osoba však nesledovala děj v lokále, vypadalo to spíše, že na něco čeká. Pokud byste se zeptali barmana, mohl by vám potvrdit, že to není první večer, který tu kouzelnice tráví, jenže na to by se asi vyptával málokdo. Oči, schované ve stínu pláště byly obzvláště pronikavé. VHUŠŠŠŠŠŠ! Ozval se z rohu místnosti náhle zvuk doprovázející otevření magického portálu. Vzápětí se ve vzduchu zhmotnila Brána. A byla to opravdu Brána, nepodobná ničemu co hosté dosud viděli, připomínající nejvíce rychle se hroutící temný tunel, ze kterého šlehají rudé plameny. Celá hospoda se okamžitě zaplnila hustým dýmem a pachem spáleného masa a síry. ” A do řiti!!!! Co to je?” zeptal se jeden z trpaslíků a pro jistotu se rychle vrhnul k zemi. Dobře udělal. V místě, kde ještě před chvílí byla jeho hlava, se o stěnu roztříštila ohnivá koule. “Kruci! Zatraceně! Doprdele!” ozvalo se z brány, ze které, doprovázena mrakem černého dýmu, pozadu vyskočila neidentifikovatelná postava. “Chcípni, hajzle!” zvolala v letu, když z jejích napřažených rukou vylétla ohnivá koule a vletěla do portálu, ze kterého se ozval příšerný řev. VHUŠŠŠŠ! Ozvalo se znovu z rohu a portál se zavřel. “Au!” ozvalo se ze země, na které postava zcela neefektně přistála. Rovnou na jisté měkké části. “Sakra, asi jsem si narazila p- …eh, ahoj!” rozhlédla se zmateně po hospodě. “Tohle asi není Temný hvozd, co? No myslela jsem si to. Kreténský kouzlo, nikdy se mi nepovede,” prohlásila a začala se sbírat ze země, čímž ostatním poskytla příležitost prohlédnout si jí v celé její kráse. “Dobrý, vypadá to, že jsem celá.” prohodila a pro jistotu vše ještě zkontrolovala. Růžky tu byly, křídla také a … a to ostatní taky. ” “Co na mě tak zírají?” pomyslela si. “Copak ještě nikdy neviděli démonku?” „Jasně že viděli.“ ozvalo se démonce v mysli. „Proto taky na tebe tak zírají.“ „Kdo jsi?“ zeptala se démonka. „Jmenuji se Cellindra, víc zatím nepotřebuješ vědět. A teď se konečně přestaň předvádět a pojď si ke mně přisednout,“ pokynula démonce zahalená postava. Konečně se dočkala, tohle bylo vidění z jejího snu. Jen nevěděla k čemu jí bude tohle pekelné stvoření, které vypadalo, že by nutně potřebovalo přioblék