Historie

Já to znám: Zeby konik?

Husté Ruve až budu mít čas taky se vám představím…

Andor – Ruv: Životopis

Jméno: Ruv. (Romský výraz pro vlka.)Pod tímto jménem, ale běžně nevystupuji a pro všechny ostatní jsem prostě Vlk. Proč? Jednoduše to je příliš důvěrné oslovení, na které mají právo používat jen příslušníci smečky a nejbližší přátelé. Kromě té mé jej znal pouze Světloočko a tak i stejně on mi dal natolik velkou důvěru, že mi prozradil své pravé jméno (to krycí jsem dávno zapomněl), ačkoliv dobře věděl, že jej mohu zneužít.

Postava: Vlk-jeden z posledních svého rodu Elps. Domovem mi je Berrtwa – bažinatý kraj po většinu roku zakrytý sněhem ležící na severozápad od Věčného města. Před lety můj rod vedl válku po boku s Vikavi (rod velkých orlů) proti Lovcům (skupina lidí jenž zotročuje a utiskuje Svobodný lid). Žiji ve spojenectví s většinou zvířecích obyvatel země a v případě nouze si je dovedu přivolat na pomoc. Lidi upřímně nenávidím. Vztah k elfům a trpaslíkům neutrální.

Po světě běhám devátým rokem a narodil jsem se v době počátku zániku Spojenectví.

Důvody zániku?

Výňatek z rozhovoru s Denemirem, Pánem orlů a současným vůdcem Vikavi (žádost o přenesení do Věčného města):

Já: „Štěně hloupoučké, jak Tě jen napadlo žádat o pomoc u tohodle ukřivděného, trochu přerostlého ptáka?“ nadhodí v mysli otázku má drahá moudrá máma, když poslouchám rozhovor lištičky a Denemira. Je z něj cítit povýšenost, ale také něco jako zájem, což není až tak zlé, ale až si uráčí všimnout si i mě…

Denemir: Jako na potvrzení se Denemir na mě obrátí se slovy plnými pohrdání: „Á, synek jednoho zrádcovského Eldsy. Taky prahneš složit kosti ve Věčném městě jako tvá kámoška? Nebo snad přítelkyně? Neboj, taky bych tě rád viděl mezi mrtvými.“

Při slově „kámoška“ se neubráním obdivu před odvahou, kterou lištička projevila, ale vím že její zdvořilost i odvaha mi nemusí pomoci. „»Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«, na tom přísloví něco bude, Denemire.“ prohodím a snažím se zachovat klid. „Nemohu za následky zpackané bitvy, když jsem ještě nebyl na světě, stejně tak jako za ně nemůžeš ty ani můj otec.“

V představách se mi vybaví obrázky z dobývání jedné osady ve Spojenecké válce Elds a Vikavi proti Lovcům, tak jak mi o ní otec vyprávěl. Tehdy se válečná rutina zvrhla v první opravdu těžkou porážku. Až nápadně slabá posádka a klid v osadě měl vzbudit zvýšenou ostražitost… Při ní zahynul jeden ze dvou Denemirových synů a druhý upadnul do otroctví. Můj otec nikoho z rodiny neztratil z jednoduchého důvodu. Rodiče byli příliš staří na účast v boji a s mou matkou se ještě neznal. Nic divnýho, ale právě proto Dematril na otce zanevřel a jejich stupňují spory vedly k úpadku spojenectví i válečných výsledků. Spojenectví prakticky zaniklo, formálně nikdy.

“Jistě zab mě, ji-li to Tvá touha, ale následky v podobě vyhnanství na sebe nenechají dlouho čekat. Zákony Svobodných národů Ti nemusím připomínat.” pokračuji ve své řeči.

Svou rodinu jsem ztratil krátce po narození v prvním roce života v důsledku mé vlastní neposlušnost a neopatrnosti. Tehdy se mě ujal můj první skutečný přítel Světloočko, z rodu lištiček obecně známý jako kitsun. Tento nárůdek čerpá svou energii z ohně a dovede jej ovládat. S ním jsem strávil nejšťastnější rok svého života až do doby, kdy nás navždy rozdělily Lovci. Jedinou památkou na něj je obojek z černé mědi, jenž svému nositeli poskytuje ochranu před ohněm. Následujících čtyři léta jsem strávil marnou snahou jej znovu nalézt. Nakonec rezignoval a usadil v kraji na jih od Věčného města nenáročným pro život, kde jsem značně zpohodlněl. z mého klidu mě vytáhlo až setkání s Lištičkou.

Zde je výňatetek z našeho rozhovoru při prvním setkání:

Já: “Nemáš důvod mě zabíjet, nechci Ti ublížit. Naopak toužím nebýt sám.”

Lištíčka: “Vybral sis špatnou postavu, špatný čas i špatný místo. Nemám sympatií k tvému rodu.”

J: “Škoda já mám jiný názor, můj nejlepší přítel Světlé očko, patřil k tvým.”

L: “Světlé o… Myslíš… Světloočka?!” Modré jiskry přebíhající jí po ukazováčku pravé ruky nevěš

Myslím, že přehlásky píšu vždycky omylem, když chci něco vymazat… Tzn… yup, ta klávesa hned pod backspace. (No ne, jsem já to ale šikovná…! Jen kdybych neměla měsíc zpoždění =_é;)

Na ty přehlásky bývala úžasná zkratka ve Wordu. Muselo se zaráz držet Ctrl+Shift+klávesa s tečkou (v AN verzi by na ní měla být nahoře dvojtečka) a ještě klepnout kýžené písmeno. To už nebyla zkratka, ale prstové cvičení:))

Té “dvojtečce nad písmenkem” se říká přehlasování – přehlasované A, atd… Tedy alespoň stále trpím tou představou. ^^;

ä alt+132, ë alt+137, Ä alt+142, ö alt+148, Ö alt+153, Ü alt+154 a na ta přeškrtlá písmena nevím …

Alcuin: Fakt to funguje i bez nuly :))

Spár: alt+35

Děkujiii ♪

To Arya – Tak to zkus bez nuly a uvidíš… ^^^^(noty jsou Alt+13;14→♪♫)… ☺☻ ♥♦♣♠ ♂♀

Alcuin: To nevím, ale nás to s nulou učili na informatice :).

Mel: Přesně 🙂
Ale klávesová zkratka pro ^ existuje – je to Alt+094 ^___^ – jenže to už je rychlejší přepnout klávesnici :).

No, ona asi Arya nejspis myslela klavesovou zkratku na zmenu klavesnice 😉

Jak se dělá klávesová zkratka tohohle ^?

Oblíbený smajl přes klávesovou zkratku je “sarkastický úsměv” :->. To nahrazování – to mi dělá mobil, nasází mi do textovky žluté smajlíčky, nedávno jsem se koukla na mamčin starší mobil, jak jí to vlastně dojde, a jí to dojde v pořádku – dvojtečka pomlčka závorka. Jo, a víte, jak vypadá v grafické podobě tenhle smajl? :-*