Fantazie

“já nevím” koktala zděšeně Marita “někdo jí zavolal a ona šla pryč.” Trochu se jí ulehčilo když na ní promluvila žena vlídným hlasem. Okamžitě si však vzpomněla na staré příběhy vypravované jejími rodiči, když byla ještě v kolébce. Krásné hlasy obvykle zavedli zbloudilé poutníky do spárů nejmenovaných netvorů. Rozhlédla se pozornějc po místnosti až došla k neuspokojivému názoru, že v sálu nikdo není. Ozvěna hlasu ještě Maritě duněla v uších takže se nedalo dost dobře rozpoznat místo, odkud hlas přicházel. Měla na výběr jen pár věcí. Buď se vrátí zpět do tmavých a nevlídných chodeb přičemž se vyhne hlasu nebo bude pokračovat v neutrálním rozhovory s neviditelnou. Po chvíli dumení se znovu ozval hlas a vyřešil to za ní.

“Královno všech lesních víl,…ochraňuj mě, prosím.” Marita byla zoufalá.-Copak se odtud nikdy nedostane? Už nikdy neuvidí les a louky ve svém kraji, už nikdy…NE! To přece není možné. Marita se svezla podle zdi na zem, ale hned zase vyskočila. Chladný kámen zastudil až hrůza. “Klid, jen klid” říkala si.”Vždycky se dá něco dělat. Jakže to říkalo to děvče? Host? Dobrá, budu tedy další Host, ale ne nadlouho. Doufám.” Pak se Marita odhodlaně vydala kupředu a modlila se, aby se opět setkala s tou dívkou.

“Měla jsi poslechnout toho cizince. Danera. Věděl, proč ti říká to, co říkal!” to byla jediná odpověď, kterou si v té chvíli dovedla sama dát. A pak už na hledání odpovědí nebyl čas, protože zaslechla kroky, cupitavé a vůbec nepodobné těm Minotaurovým. V nejbližší zatáčce před ní se mihlo něco bělavého. Rozběhla se za tím zábleskem, doufala, možná šíleně, že je to nějaká pomoc, rada.
Trhla sebou, když viděla dívku přibližně stejně starou jako ona sama, jak před ní utíká chodbou.
“Počkej,” křikla, “Nechci ti ublížit, jsem taky ztracená, počkej, počkej!”
Neznámá se nezastavila, ale Marita jí po chvíli doběhla a chytila za rameno. Dívka se zastavila, zrychleně oddechovala, ale nevydala ani hlásku a neotočila se k Maritě čelem.
“Kdo jsi. Prosím, já… potřebuji pomoc!”
Víceméně násilím ji k sobě natočila tváří. Dívka se moc nebránila. Když jí Marita pohlédla do tváře, vykřikla a o krok ustoupila. Neznámé děvče nemělo oči! Jen jakési prohloubeniny na místě, kde oči obyčejně dívají. Také byla vyhublá, bledá jako zimní slunce, ale to v tu chvíli Marita neviděla. Jen tu strašnou absenci zraku.
“Ty jsi další?” řekla dívka nejistě, hlas se jí chvěl, “jsi další Host?”

Marita slabě vzlykla, chtělo se jí plakat ale neměla na to sílu. Zvedla se na kolena a nahmatala za sebou zeď. Opřela se o ní zády. Objala si rukama kolena a snažila se prohlédnout tmu. Zdálo se jí, že na ni kažkdou chvíli něco zaútočí, byla tak slabá, zranitelná a když byla nvíc zbavena možnosti vidět… Nemohla o tom přemýšlet. Zbláznila by se. A to nepotřebovala. To naprosto nepotřebovala. Musela se uklidnit. Polohlasem začala přeříkávat básně, které jí vyprávěla matka, básně, které slýchala za zimních večerů, když se ženy sešly, aby draly peří. Srdce se jí sevřelo steskem, ale snažila se to přemoci. Po chvíli se zvedla, nohy se jí ještě trochu třásly. Pomalu a tápavě se vydala dopředu kolem stěn.

Někomu, koho zná i nezná, tvorovi z bájí, které jí jako dítěti stahovaly dech v hrdle. Tvorovi, o kterém se jí zdávalo v horkých snech, z nichž se probouzela s výkřikem hrůzy. Ten obličej, skrytý v pološeru a přesto tak zřetelný, jak jen noční můra může být, patřil člověku – zvířeti. Patřil muži i býkovi. Kdysi dávno, než do těchto krajů přišli lidé, se mu říkalo Ragenorul, později se vžil název Minotaurus. Obojí však znamenalo totéž – děs. Marita vykřikla, otočila se po Krásnoptákovi, chtěla najít svého gryfa, ale za jejími zády byla jen tma, plná mihotajících se stínů. Pokusila se rozběhnout, utéci, v návalech strachu jí před očima hořela červeň a čistá běl. Uklouzla a upadla na kamennou, chladnou podlahu. Za ní se ozvaly kroky, jejich zvuk jí splýval s bušením vlastního srdce. A pak Minotaurus promluvil.

Labyrint.Maritu to vyděsilo, ale pták i její gryf jí obrazy v mysli uklidňovali. Ale jí zaplavila nejistota, najednou měla tísnivý pocit. Ohnivec k ní promluvil : “Jsme v zemi Labyrintů, v zemi mého pána.” Jako by tím bylo vše vysvětleno.

Kolem se utvořil kruh lidí, dívali se, zmatení, nazlobení, ale nejvíce vystrašení. Maritina matka plakala, otec zatínal pěsti, ale nikdo se neodvažoval přiblížit k Ohnivcovi, gryfovi, nebo dívce.
Marita se usmála. Nezdálo se, že by vůbec vnímala kohokoli jiného, než nádherného ptáka. Přešla blíže k němu, naklonil k ní hlavu a lehce se zöbákem dotkl jejího ramene. Danerovy uniklo slabé zaúpění, nemohl však nic dělat. Krásnopták Ohnivec roztáhl křídla a přidřepl k zemi. Marita se pomalu a ladně, jako by se vše odehrávalo ve snu, vyhoupla na jeho záda, posadila se a objala Ohnivcův krk. Gryfí mládě poskočilo, radostně zabublalo a připojilo se k Ohnivcovu boku.
Daner se proklínal, že Maritu nezastavil, všechno zvoral, tak pitomě a beznadějně. Nezbývá mu, než ji sledovat a pokusit se ji získat zpět v nějakém vhodném okamžiku. Nesmí se dostat tam, kam ji chce dovést Ohnivec, nesmí!
Krásnopták se vznesl a z hrdla se mu přitom vydral zpěv, který všechny okolo zmrazil svou dokonalou krásou. Z takové dávky nádhery by člověk mohl umřít. Se zpěvem letěl výš a výš k čistému nebi, zářil jako nové slunce, žhavé a krvavé.

Potřásla hlavou. Vlastně sama nevěděla, jen cítila podivnou nutnost uposlechnout té výzvy, pustit se tam kam ji povede Ohnivec, kam ji povede hlas gryfa… anebo prostě jen tak nazdařbůh. Pryč odtud.
“To je jedno,” odpověděla Danerovi a muže vyděsil zamlžený, nepřítomný výraz jejích očí. Jako by se nechystala k odchodu, jako by už pryč byla!

A Marita… Maritě se zdálo, že těm slovům rozumí, rozumí tak dokonale, jako by to byla řeč, jíž jí matka zpívala ukolébavky. Totiž – nešlo ani tak o řeč jako soustavu slov, gryfí mládě jako by vytvářelo v Maritině mysli obrazy, pocity, barvy… Krásnopták Ohnivec přikyvoval, Maritě se zdálo, že se dívá přímo na ni.
“Je jiná,” dala by se přeložit gryfova “řeč”, “ona je jiná a odejde odtud s námi. Dřív, než ji zadrží ten od hranic. Dřív, než se stane stejnou, než její mysl zkornatí. Ano, půjdeme horami, kde leží mlha, půjdeme přez lesy, které obydlela tma. Pod nebem, které se rdí krví, kolem řek, které zpívají divoce a temně. Ačkoli jí už vrostlo do srdce to malé údolíčko a bude toužit po návratu, půjde. Půjde, neboť ji potřebujeme.”
“Co říká,” Danerův hlas Maritu vytrhl z naslouchání jako hrubá a necitlivá ruka, “co ti říká? Nesmíš ho poslouchat, nesmíš-”
Obrátila se k němu a odpověděla, odpověděla jemu i všem z vesnice, jejichž pohledy na sobě cítila.

K místu, kdy by se trasy všech tří, Marity, gryfa a nevídaného Krasoptáka měly setkat, Marita nedoběhla. Přehlédla ztrouchnivělé břevno staré ohrady, zakopla o něj a svalila se do trávy. Pořádně se uhodila do holeně. Palčivá bolest. Zadržela výkřik, protože si všimla, že na ni Daner hledí.
“Ohnivec!” křičel na ni, zdál se víc vzteklý než vystrašený, “,není nebezpečný, ale jdi od něj, u Mawira!”

“Stůj, slyšíš! Stůj!” volal Daner, ale nebylo mu to nic platné. Marita běžela dál. Když vesničané zjistili, že tvor sedící nad řekou není drak, začali se nejistě vracet zpátky do vesnice. Byli ale zmatení.

Oheň, který Mu šlehal z nozder ozařoval řeku. Zdálo se, že místo vody tam proudí roztavená měď.
Vesničané, ukrytí v nedaleké jeskyni, Ho sledovali. Tyčil se majestátně nad řekou, jako Slunce chvíli před západem…
Daner stáhl Maritu k sobě za zeď polorozpadlého stavení. Teprve teď si opět připomněla jeho přítomnost. Přitáhla si k sobě gryfí mládě a nejistě se na něj dívala. Ten si jí ale dál nevšímal, víc ho zajímalo, co dělá On.

Šlehaly z něj plameny, které zbarvily málem celé nebe. Vše dostalo rudý nádech, tak rudý jako krev.
Z davu vyděšenýh vesničanů se ozýval křik. Nikdy nic podobného neviděli.
– To je konec tohoto světa!!! provolával kdosi. Nevěděli, co mají dělat. Koně se splašili a jako smyslů zbavení začali utíkat, stejně jako ostatní zvířata. Jejich smysly jim radily – pryč, jen rychle pryč! Ani vesničané na nic nečekali a dali se na útěk…
Marita zůstala stát na místě a jen sledovala blížící se zář, která jistě nevěštila nic dobrého. Úplně zapomněla na toho muže. Ať už pro ni představoval jakoukoli hrozbu, nic se nezdálo horší ne to co mělo přijít…

Marita si ještě stačila pomyslet, že ten muž nejspíš opravdu přicházející dobrodružství znamenal; jenže ani trochu takové, jaké by si ona přála. Viděla,jak z domků nejblíž Lainy vykulhal starý Vertan, hlídač a ponocný, a s holí v třesoucí se stařecké ruce se vlekl k nim. Cizinci zatím gryfí mládě trhalo kalhoty, k noze se ještě nedostalo. Muž se po něm oháněl levačkou, pravicí se snažil hmátnout po Maritě, která ustupovala. Za sebou měla už jen pár sáhů pevné země a pak Lainu, jejíž proud byl v těchto místech temný, silný…
Nevěděla, na co se dřív dívat, jestli na ves, která se začala rojit poděšenými, zmatenými a rozzlobenými lidmi, na starého Vertana, na cizince a gryfa nebo… nebo na nebe. To poslední bylo asi nejdůležitější, protože…

“Jestli tě to uklidní, jmenuji se Daner,” řekl muž rychle,pozoruje přitom měnící se nebe. “Přišel jsem z hranic. Z Freklanských hranic, pokud víš, co to znamená. Tady… Možná mě pronásledují…”
Kdo? chtěla se zeptat Marita, ale jen zalapala po dechu, protože ji oslnilo rudé světlo, které se kolem rozlilo. Teď už Daner na nic nečekal, popadl dívku za ruku a hrubě ji vlekl k malému polorozpadlému stavení, které kdysi bývalo stodolou.