Fantazie

Marita se rozhodla vyprávět o svém domově. O úrodném údolí, o lesnatých horách. O řece Laině, tak zurčivé a životadárné. O srnách, které za raní mlhy přijdou až k prvním stavením vsi. O Mírné zimě, za které stromy a rostliny odpočívají. O létě, kdy všechno zraje. Vyprávěla a zdálo se, že Tarin její slova poslouchá tak, jako hladový člověk polyká jídlo. I jí bylo lépe, když se tak vracela do klidných dní… Domluvila a znovu se do ní zakously ostré zuby strachu a pocit prázdnoty se vloudil do duše. Tarin jí hleděl do očí a ani nemusel říkat nahlas, na co myslí: “Utečme.”
Garinie s Danerem zatím vyšplhali až tam, kde temeno hory olysalo. Nízká, pokroucená ksodřevina, která se udržela nejdéle, byla také hluboko pod nimi. Tady už byly jen holé kameny a řídký vzduch, který nutil lapat po dechu.
“Pamatuješ si, kde je vchod?” zeptal se Daner. Zavrtěla hlavou a rozhlédla se po hřebeni hory. Dolů se dívat nemohli, kraj byl zahalený mlhou – přinejmenším neobvyklou v tuto denní dobu a v tomto ročním období. Vzhledem k tomu, jak byli vysoko, si však Daner myslel, že mlha znemožňující výhled je spíš milosrdenství.
“Dobře, musíme ho najít. Je to jen díra ve skále, nic víc…” Při pomyšlení, že pod jeho nohama se v hlubině nachází ten ohromný svět klamů, ho rozechvěl strach a také neurčitá touha. Vrátit se, nechat se klamat vší tou nádherou… Násilím to nutkání potlačil.

Garnie vstala a zdála se být udivená nad vlastními slovy…”Hele tak promiň, já….já sem to taklenc nemyslel, víš já sem zoufalej, protože je tam Marita a….já bojím se o ni..”Teď nastalo ticho, ticho plné prázdných neutěšujících pohledů.”dpbře, dobře oba víme, že ani jeden nemusí bejt naživu..,”v tu chvíli Garnie zaťala pěsti a čekala na zbytek věty:”ale….kdyby ho našla Marita, kdyby se našli tak vím, ano jistě naprosto jistě vím, že odtamtud vyjdou.”…..Marita si nejistě uvědomila, že ten muž, kterého před chvílí viděla nemusí být upír. Mohl tady najít nějakou zříceninu hradu….nebo…..,ale co ta jeho rodina,ne jen blouzní už se jí taky stalo, že vidí Danera..svého bratra..Při té představě se jí naplnili oči slzami..co když už ho nikdy neuvidí? A potom, proti její vůli se zvedala a šla na místo setkání s mužem……..stále tam stál…

Marita byla ze všeho zmatená.Když zjistila že jí ten člověk nesleduje, zastavila se. Snažila si všechno srovnat v hlavě. O Labiryntu slyšela mnoho pověstí, ale byly to spíš pohádky na dobrou noc. “co se vlastně stalo?”stále si opakovala a vyšla pomalým krokem kupředu.
Daner a jeho společnice stále stoupali po stezce, Která snad neměla konce. Ale oni ho museli dosáhnout!

Muž zamrkal, jako by se chtěl ujistit, že je vzhůru, že se mu to jen nezdá. Natáhl k Maritě ruku, popošel o dva kroky. Ucouvla.
“Neboj se,” zachraptěl. Pokud to byl jeho hlas, co prve zahnalo Lilien, teď ho docela změnil. ¨Nejistý, váhavý. “Jsi… Ty jsi živá, že? Myslím – OPRAVDOVÁ.”
Marita přikývla. V šedých očích muže mohla vyčíst úlevu. Vzdechl, usmál se a pak ji objal. Teď už se Marita nebránila. I ona se cítila lépe, když nebyla sama. Muž ji k sobě tiskl a jí se zdálo, že pláče.
“Konečně,” řekl po chvíli a trochu od ní poodstoupil, “konečně jsem našel někoho dalšího. Tak dlouho jsem tu sám.”

“Milounká,” zašeptal dívčí hlásek kdesi docela blízko. Marita se zoufale otáčela, ale nic nezahlédla, jen zeleň živého plotu. Ti dva, ať už to byl kdokoli, mohli být přímo ve vedlejší chodbě. Dohánělo ji to k šílenství – strach, žízeň, zloba…
“Lilien, řekl jsem, ať ji necháš na pokoji,” zahřměl druhý hlas. Marita měla dojem, že vybuchl přímo u jejího ucha. Připadal jí trochu známý. Děsivě známý.
Přímo vedle ní křovisko zasténalo a skrz plot se začalo cosi prodírat. Neznámý lámal větve keře s hroznou silou. Marita už neměla sílu utíkat. Nohy se jí podlomily, dosedla na paty a zakryla si pažemi obličej.

Ano, zahrada byla krásná, ale nereálná, jakoby složená z dětských iluzí. Je tu něco reálného?Když na to narazí, pozná to? Maritu najednou zamrazilo a naplnily ji hrozivé představy, co když zahrada žije z jejích iluzí? Vzpomněla si , že si často představovala v jejích nejtajnějších představách podobnou pohádkovou krajinu.Když si dál bude představovat, že je krajina pouze její iluzí nikdy jí nesvlaží rty voda a nikdy se nenají velkých šťavnatých plodů, které lákaly svou vůní.Najednou se vytratila hrozivá představa a vrátila se zpět do reality???rozhlédla se kolem a neviděla už ani vodopád a ni skálu.Odněkud z živého plotu (z labirintu) se ozvaly znovu dva hlasy:”Lilien, drahoušku nemůžeš každého zabít!”znělo to jako když otec domlouvá své tvrdohlavé dceři.Potom se ozval další hlas:”A navíc ten vodopád nebyl tvůj a… ta dívka nebyla tak hrozná, byla docela pohledná”. Marita si z hrůzou uvědomila, že mluvili o ní.

U vodopádu stanula celá udýchaná, cítila, jak jí po zádech tečou pramínky potu. Stála před namodrale šedou skalou tyčící se do výše. Její vrchol byl zahalen v mlžných parách, takže nebylo možno odhadnout, jak je vysoká. Hlavní však bylo, že z ní s řevem padaly proudy vody, čisté a napohled svěží. V jezírku, na jehož břehu teď Marita stála, voda vířila, hučela a perlila. Marita se sehnula, natáhla ruce a nabrala vodu do dlaní… Vodu? Mezi prsty v první chvíli cítila žádanou svěžest, vyprahlé hrdlo se zaradovalo předem – ale jakmile dlaně zvedla, viděla, že jsou suché, že nabrala jen vzduch. Vzhlédla. Vodopád dál zpíval, voda šuměla. Vypadalo to tak opravdově! To nemůže být klam! Vyhrnula si sukni a vkročila do jezírka. A znovu – v první chvíli ucítila šplouchání vody na stehnech, voda ji objala a studila a pak najednou nic, nic, nic… Zaťala zuby a rozběhla se ke skále. Jestli ta voda není opravdová, nemohou jí víry ani proud padající z výšky ublížit.
Za několik okamžiků stála uprostřed burácejícího proudu, nemohla si však nabrat ani kapku vody. Suchu, takové sucho… kromě potu, který se jí perlil všude po těle, ovšem.
“Tak si naber,” ozvalo se odkudsi shora posměšným, dívčím hláskem. “Naber si! Je tak lahodná, voda z mých vodopádů…”
Než Marita stačila odpovědět, udělal to hlas jiný, o trochu hlubší, snad patřící mladému muži: “Lilien nech ji. Prozatím máme dost!”
Pak se ozval vzteklý výkřik té dívky. Znělo to jako vřískot rozzlobené kočky. A kolem Marity to rachotilo, skála se hroutila.
Přestože věděla, že se jí nic nemůže stát, kryla si Marita rukama hlavu a potichu naříkala. Už toho má dost, navždycky dost! Ale kdesi uvnitř toužila nacházet další iluze, kochat se jejich krásou. Zdálo se jí, že ji pohled na vodopád nasytil, třebaže neuhasil její žízeň. Zdálo se jí, že by jí to stačilo k životu – procházet se zahradou, kde nic není opravdové, ale všechno je tak krásné, že srdce bolí.

“Nejsi malé dítě a znáš Královnu klamu stejně dobře jako já,” řekla a ušklíbla se. “Půjdeš dál?”
Daner zavrtěl hlavou. “Rád bych Garinie, ale chci se ještě pokusit napravit, co jsem zvoral. Půjdu tam.” Oči obou se teď obrátili k severu, kde čněly strmé štíty hory, jíž místní říkali Valmina – Hora Klamu.
“Sám? Jsi blázen,” žena se zasmála ostrým, krákoravým smíchem.
“Co mi zbývá,” pokrčil Daner rameny. Teď byl přesvědčen, že říká pravdu. nechtěl, aby se z té příjemné dívky Marity stal člověk stejně zničený, jako byl on sám. Nebo Garinie. Zvenčí se nic nedalo poznat, ale uvnitř – vyprahlost, věčná touha vrátit se a nechat se klamat. Krmit se lží. Touha, proti které musel bojovat celý život, každou vteřinu… a bolelo to.
“Blázne,” opakovala Garinie, otočila se a zmizela v domě. Daner si už myslel, že ho odepsala, když se najednou zase objevila, na rameni odrbanou mošnu. “Jdu s tebou.”

Je pravda, že Daner pospíchal, jako muž v té písni, ale nikdy by neštval svého milovaného Erota. Rozumným tempem sešli na druhou stranu hory a pokračovali společně po lesní stezce, směrem k vesnici Wittlie. Věděl, že tam najde své staré známé, kteří mu pomohou. Snad…

Nejprve si pomyslela, že si to tu musí celé prohlédnout – byla tak vyhladovělá po kráse, vzduchu a slunci, že se jako nedočkavý jedlík chtěla cpát a cpát – ale místo toho zazívala a posadila se do vonící trávy. Byla malátná, svaly jí nějak zhadrovatěly úlevou po tom napětí prve. Zavřela oči… jen na chviličku, slíbila si, jen na malou chvilku. Ale dřív než si stačila pomyslet něco dalšího, usnula. A byl to posilující, dobrý spánek beze snů.

Mezitím by nebylo od věci podívat se, co vlastně dělá Daner, ten záhadný cizinec, kvůli kterému Marita opustila vlídné údolí řeky Lainy. Ano, bylo by dobré podívat se mu na zoubek.
Jen bůh sám ví, kým vlastně je a bůh sám také ví, co se dělo v jeho hlavě, když se hned po odletu ohnivého ptáka rozběhl pryč od houfu vyplašených vesničanů a šplhal strání do lesa. Víme jen, že přitom šeptal chvějícím se hlasem litanii slov: “Šli tedy pro ni, ne za mnou. Já hlupák, jsem nebetyčný hlupák, že mne to nenapadlo. Proč by si dělali starosti s někým, kdo už do jejich věcí nevidí. Ne, oni šli za ní, pro další kořist, pro dalšího blázna, kterého uvězní tam nahoře! Co s ní udělají, až jim uvěří? Až bude důvěřovat tomu sladkému hladu Královny? Skončí jako Lilien – pokud se tam nedostanu dost brzy, abych tomu zabránil.”
Pak zmlkl, snad mu došel dech. Navíc už byl skoro na hřebeni hory, tyčící se nad údolím a spatřil svého koně, šlachovitého, hubeného hnědáka, kterého tu nechal.
Bylo to jako v jedné staré písni: Dál a dál, podle skal, ten muž koně svého hnal. Kam tak pospíchá pustinou? To jeho vzpomínky ho štvou…

Marita se rozbrečela. Cítila, jak jí slzy tečou po tvářích, horké a tak nějak “husté”. “Já už nechci, prosím!” zakňourala a nohy jí zeslábly. Sedla si na zem. Cítila se stejně, jako když jí otec učil číst. Nešlo jí to, vůbec jí to nešlo a cítila se hloupá a špatná. A nemohla to překonat!
“Neboj se,” zašeptal jí někdo do ucha a Marita cítila, jak jí něžné ruce berou pod rameny a pomáhají jí vstát. “Zkus to ještě jednou. Jen to zkus!”
Maritě bylo, jako by jí ten hlas vytáhl z propasti beznaděje. Téměř ho viděla, jemný stříbrný vlásek, jak protíná tmu a jak se ho její ruce chytají a vytahují se vzůru.
Položila ruku na zem, ke svému překvapení ucítila hlínu, mazlavou a teplou. Nebylo to moc příjemné, jako by ta země žila vlastím životem, dýchala… Zavřela oči.
“Neříkej už ta hloupá říkadla,” pošeptal jí hlas, “zkus nějakou píseň. Co ti zpívala matka, když jsi usínala… Už dlouho jsem neslyšela žádnou píseň zvenčí, už dlouho.”
Marita začala kolísavým hlasem, ale jak se uklidňovala, dařilo se jí zpívat čistěji: “Spánek má křídla motýlí, dcerka má spát bude za chvíli. Koník ji převeze přez moře, sen moji dcerušku přemůže. V Zahradách zpívat může, až pro ni zavoní růže.”
A v tomto místě přestala, protože zjistila, že skutečně cítí vůni růží a že ta stará ukolébavka sem patřila a jako klíč odemkla dveře, kterými Marita dosud nemohla projít.

V Maritě zase jako horký příval stoupal vztek. Nesměla se mu ale poddat, to rozhodně, pokud nechtěla po zbytek života vidět jen kostry. A to nechtěla.
“Jděte už někam, s těmi říkankami,” odsekla v duchu, ale přesto si rezignovaně stoupla na jednu nohu a začala odříkávat: Strč prst skrk – a jéje!”

Když byla u Kláry, přeřekla se a místo Králová řekla obyčejné Kráková. Místo lidí se jí před očima začaly hrnout stíny a tma. Nakonec vše pokrylo černo. Po pár minutách ze tmy začaly probleskovat bílé skvrny. Když je ovíval vítr, Marita si uvědomila, že jsou to bílé lebky.

Kolem ní se zase ozývali hlasy, ale zase nevěděla odkud přicházejí ani komu patří. Najednou uslyšela až moc blízko u ucha pištivý hlas: “Jé! Ahoj, my se už známe! pojd k nám a seznam se s ostatními! čekali jsme na tebe dlouho!” Marita byla zděšená, ale odpověděla ihned a bez rozmyslu:”A jak to mám asi udělat, když nevím kam? asi jste mi zapomněli prozradit to svoje kouzlo!” “Ó! Máš pravdu, hned to napravíme!”

“To se jí lehce řekne” myslela si Marita. nikde nebylo ani stopy po klice nebo jen malé klíčové dírce. Zůstala tedy stát a začala se tvářit znuděně i když uvnitř se bála udělat jen jeden krok.