Fantazie

MH: dobře, takhle – jaký svině můžou žít v pouštích a horách? já mám nápad – nebudem vymýšlet nic originálního, stejně v tom plavem už takhle, setkáme se s někým, o nám něco řekne, půjdem na sever hledat ňákej artefakt… pro začátek by to mohlo stačit, ne? :o)

MH : Tyúická představa severu 🙂 …Ale ne ,tam by nemohli žít skřeti.Sou tam pouště a hory.

Taylor zlým pohledem probodla Erunama, když toho muže zabil a Jim se jí vyplašeně zavrtal do vlasů. Neřekla však nic, nechtěla znova vyvolávat hádky – zatím. “Není ten chlap ňákej nervní?” špitl jí do ucha skřítek. “Raději zklapni.” zasyčela na něj dívka. Víl bez dalších debat poslechl.

V noci se utábořili u řeky ve stínu lesa . Ráno se spustil strašný liják a ze severu se blížila bouře.Erunam měl na sobě krásný elfský plášť zelené barvy ,nepodobný tomu který stratil v Rivii. Jim a Taylor se celou cestu bavili narážkamy a vtípky na něj ( ” Proč sis nepořídil kočár elfský princi ?” ) ale Erunam je okázale ignoroval. K večeru dojeli k dřevěnému mostu ,který nahrazoval starý kamený most , z něhož zbylo jen torzo.Těžká kopyta koní zaduněla na dřevěné lávce ,která byla na konci zakončena dřevěnou závorou ,kterou hlídal strážný. Ten okamžitě vyskočil – byl to člověk. Hned jak vjeli do kruhu světla zářící z jeho louče ,přejel mu na tváři zlý úšklebek. ” Elfové ?” zeptal se drzým hlasem. ” Něco proti ,pane strážný ? ” opáčil krutým a studeným hlasem Erunam.V Taylořině náručí se probudil víl . ” Co je to tu za páprdu ? Proč nejedem dál.Hej princi řekni mu něco ! ” řekl.Erunam podrážděně sykl a strážníkův úškleb se ještě více zhnusil – jestli to tedy bylo možné. ” Kdo může věřit dneska elfům a takovejmhle ” pohlédl svýma prasečíma očkama na víla. ” Říká se ,že táhnou s orkama. Ale to je všechna tahle havěť – elfovém,trpaslíci ,gnómové.Až skončí král Franck s orkama ,posvítí si na takovéhle …” odmlčel se jakoby hledal správné slovo ” spojence ” řekl po chvíli. ” Elfové jsou bvašimi spojenci ! ” vykřikla celkově zbytečně Taylor.Liják ještě zesílil a nebe proťal blesk. ” Pokud nemáte glejt nesmíte na území. Je vyhrazené pro královu armádu” . Erunam přemýšlel a pak řekl : ” Kdo řekl ,že nemáme. Pojeď blíž ,nechce se mi sesedat z koně.” popravdě nečekal ,že mu strážný skočí na fintu,ale ono to vyšlo.Strážný slepě vykročil Erunamovi .Ten rychlým , lidskému oku nepostřehnutelným pohybem tasil meč ze zad ( ten měl pověšen jako toulec,jako za starých časů) . Krev vystříkla vysoko do vzduchu.Těžké tělo strážného tvrdě dopadlo na dřevěná prkna. Erunam tasil meč a seskočil z koně. Vzal strážnému glejt a měšec ( i když v něm bylo jen něco málo stříbrňáků a jeden zlaťák) . ” Nuže na cestu “řekl chladným hlasem Erunam a vjel se svým ořem do temna .

Jim vyhlížel z okna. “Hele, Tayl!” zapištěl. “Co chceš?” “Jedou sem ti tví kámoši.” “Cože?” vyskočila Viviana. “Vždyť to říkám. Podívej!” Obě ženy vyskočily a podívaly se z okna. Za okamžik dovnitř vpadla Tahiri. “Rychle, vy tři. Odcházíme.” vyhrkla.

Taylor chodila po místnosti jako lev v kleci. “Jak dlouho to bude ještě trvat?” rozčilovala se. “Oni čas vnímají jinak.” usmála se Viviana. “Doufám, že tu nebudem tvrdnout několik let.” vztekala se Taylor. “Mohl bych se zaletět podívat, jak pokračujou.” nabídl je Jim. “Tak to ne.” zarazila ho Taylor. “Nechci, aby si tě někdo všiml.” Skřítek se zatvářil vzdorně, ale neřekl nic, místo toho pokračoval v párání blýskavého kamínku z rukávu Vivianiných šatů. “Nech toho, prosímtě.” štěkla po něm Taylor. “Hele, já vím, že se tu nudíš, ale kvůli tomu na mě neřvi. Najdi si zábavu. Okusuj si nehty.” smál se víl. Taylor po něm hodila vidličku, minula a navztekaně sebou praštila na zem. “Elfové, to jejich jídlo, jejich zpěv, jejich stromy, jejich vzduch, jejich šaty… Hrozně mi to leze na mozek. Tobě ne, Viv? Samozřejmě, že ne, nejsi člověk, nepůsobí tak na tebe. Ale já… mám pocit, jako bych stála přivázaná ke kůlu nebo zazděná a na hlavu mi po kapkách padala voda. Ještě chvíli… a zblázním se z toho.” Dívka si skryla hlavu ve dlaních a zmlkla. Viviana ani Jim nic neřekli – věděli, že z tímhle se Taylor musí vyrovnat sama.

Jim přikývl, ještě vrhl významný pohled na Kheyova křídla, prohodil něco jako “Nezírej, okřídlenče!ů a odletěl pryč.

MH: na vivianu mluvim telepaticky 😉

“Ne. Všechno se bude řešit diplomaticky. Pokud dojde na násilí, tak stejně nebudeme muset ustupovat. Vyřiď jim to a zůstaň s nimi.” Vychrlila na něj tiše. Přesto si Khey stačil jejich rozhovoru všimnout. “Později,” sykla na avariela. Pak se otočila zpázky k vílovi: “Běž! Nebo spíš leť.”

“Máš pravdu, myslí si to. Takové myšlenky u nich přicházejí s věkem. Proto ti nejspíš Erunam nepomůže. Věk je důležitý a on je příliš mladý,” mluvila přezíravým tónem. Pak se usmála. “Ráda ti pomůžu. Vyděsím je jako nikdo jiný.” Pořád se usmívala.

Jim nenápadně kličkoval mezi stromy a snažil se vyhýbat všudypřítomným elfům. Nadával sám sobě, že se kvůli rubínům nechal přemluvit k takové akci. Vlkodlaci. Zavržení elfové, avarielové, zaklínači… při té představě se mu chtělo smát a zároveň měl strach. Vlkodlačice se nebál, věděl, že je rychlejší, než kdokoliv jiný, ale stejně z toho neměl dobrý pocit.

Taylor se postavila a rychle odcházela z místnosti. “A co chceš jako dělat?” zapištěl Jim. “Musím najít Vivianu.” “Co? Kdo je to?” “Jedna přítelkyně.” “Chceš jít ven, zase mezi elfy? Jsi normální?” “Nevšimnou si mě.” “Haha. Ty potvory si všimnou všeho.” Taylor se otočila a lapla skřítka do dlaně. “Máš pravdu.” blýskla zuby. “Půjdeš ji hledat ty, Jime.” Víl zděšeně polkl. “Počkej, to přeci nejde. Nevím jak vypadá.” “Poznáš ji.” ujistila ho dívka se zlým světlem v očích. “Jak?” “Je vlkodlak.”

TY natvrdlý elfové mě už začínali docela štvát. Měl jsem chuť se otočit, vzít své přátele a nechat je svému osudu. Bohužel mě svzovaly přísahy – nejen k drowům a avarielům, ale i k sobě samému. Ještě se pokusím něco udělat, ale doufám že se udržíma někomu tu nenakopu. ZAtím jsem se rozhodl sledovat Erunama, co má v plánu.

Taylor se rychle zvedla a Jim jí vyskočil na rameno.
“Co se stalo?” ptala se Taylor. “Rozmysleli si to, nebo má Erunam něco v plánu?” Skřítek jí začal šplhat po náušnici. “Nech toho!” ohnala se po něm. Jim na ni vyplázl jazyk. “Erunam?” zapištěl. “Už jsem to jméno slyšel.” “Fakt? Tak to se máš s čím chlubit.” “Ticho!” přikázala Tahiri tak rozkazovačným hlasem, že oba okamžitě podvědomě zmlkli.

Taylor se vyčerpaně opřela o strom a zavřela oči. Její nový společník v ale asi uviděl novou zábavu, které se nehodlal jen tak zřeknout. “A co hodláš dělat?” dorážel svým tenounkým hláskem. “Zavři klapačku a vypadni.” vyzvala ho dívka. Skřítek se naštval a kopl ji do nosu. “Takhle se mnou nemluv.” varoval ji. “Nemluvím s tebou vůbec.” odbyla ho. Stvořeníčko dál poletovalo kolem ní a pak se jí usadilo ve vlasech. “To jsou rubínový spony? Z pravejch rubínů?” “Jak to mám vědět?” “Dali ti je elfové?” “Jo.” “Tak to nebudou pravý. Jinak by ti je ti zmetkové sebrali, než tě sem vyhodili. Jsou na takový serepetičky hrozně hákliví.” blábolil. “Když se ti líbí, tak si je vem.” Kdyby Taylor viděla výraz v jeho očích, musela by se zasmát. “To myslíš vážně?” “Jasně. Vem si ty krámy a vypadni.” Následovala chvíle ticha, kdy se okřídlenec pokoušel vytáhnout červené kameny z jejích vlasů. “Ono… víš… jak se vlastně jmenuješ?” prohodil posléze, z jeho hlasu byla cítit únava. “Taylor. A ty?” “Jim.” “A co jseš za rasu?” vyzvídala dál. Jim se zamyslel. “Ani nevím. Prostě jsem. Nikdy jsem nikoho jako já neviděl.” Další chvíle ticha, během níž jí skřítek vyškubal hrst vlasů, když vyprošťoval další sponu. “A vůbec… mohl bych zůstat s tebou?” “Co?” “Zůstat s tebou. Povídala sis se mnou, dala jsi mi ty šutry… který tu stejně budu muset nechat, protože je neunesu… ale chtěl bych…” “Na to zapomeň, červe. Jsem tu odsouzená na smrt, nehodlám u toho mít diváky.” “Mohl bych ti pomoct.” zabručel Jim. “Jo? A jak? Umíš mě dostat z té bariéry?” “To ne.” “Tak vidíš.” “Ale umím odsud dostat sebe… kdybys chtěla, mohl bych vyřídit nějaký vzkaz nebo varování.”