Fantazie

“Nelhala, ale to jeď jedno,” odpověděla Tahiri a přešla k Vivianě. “Myslím, že jí můžu pomoct, ale nebude to příjemné. Vlastně to nejspíš bude dost bolet. Snaž se být v klidu, prosím,” posledí věta platila pro Vivianu. Pak Tahiri poklekla vedle ní a přiložila ji špičky prstů pravé ruky na čelo. “V klidu prosím,” upozornila ji ještě jednou. Viviana měla najednou pocit, že ji žilami proudí oheň. Hlava a ruce ji nesnesitelně pálily. Ani necítila, že se mění na lidské. Pak najednou žár ustoupil, ale ne úplně. Tahiri vstala. Viviana se pokusila o totéž, ale zapotécela a tvrdě dosedla. Jako by měla silnou horečku. “Budeme ji muset odnést,” zhodnotila zlodějka.

Amulet ji dovedl na kopec se šibenicí. Bylo tam něco hodně divného. Začala kolem sebe stahovat mlhu. Sotva idenifikovala tmavou skvrnu jako díru v zemi, vynořili se z ní Taylor a Viviana. Druhá jmenovaná v polovlčí podobě. Opatrně se k nim blížila. Slyšela Vivianino kvílení. “Taylor!” vykřikla a propustila mlhu. “Hledám tě. Co víš o tom Srdci?” hlas měla chladný a řezavý. Ruce velmi blízko zbraní.

Taylor chvilku váhala, ale pak odhrnula límec a ukázala ježibabě Srdce. Vzrušeně se nadechla. “Není nad nevkusnou bižuterii, co?” Její hlas zněl nadmíru vesele a potěšeně. “Co je to?” zeptala se Taylor ledovým hlasem. “Srdce. Černé, překvapivě, že? Ale řeknu ti ještě něco víc. Už jsi slyšela o Cserrossovi? Démon. Pěkně silná svině. Tohle ti dá moc se mu postavit. Ale pozor – ne zabít ho. Jen se mu postavit. Má to háček. Není to artefakt typu “všem nepřátelům hlavy dolů”, to v žádném případě. Bude tak silnej, jak silnej si ho uděláš. Takže asi moc ne, jak se tak na tebe koukám, zaklínačko.” “Proč ho měl ten muž? Ten, co mi ho dal?” “Byli to mágové. Hledali vhodnou osobu. Mnozí mocní ho zkoušeli, ale nikomu nezarostlo do těla. Nikdo se Srdci nezdál dost dobrej.” krákorala Krutinová. “Tak proč já?” “Srdce čas od času umí uvažovat. Přemýšlelo, víš, což je věc, kterou ty neděláš. Mág ho dal prvnímu, který se naskytl a Srdce poznalo, že ty byl ho při první příležitosti prodala, takže nedostalo na vybranou. Chňaplo po první příležitosti. Hahaha.” zakončila Krutinová svůj výklad děsivým smíchem. Vrátila se ke svému pavoukovi. “Nedáš si se mnou, zaklínačko?” nabídla a vcucla do sebe dlouho nohu. Taylor měla všeho dost. “Viviano, jdeme.” obrátila se na vlkodlačici, chňapla ji za pololidskou ruku a vlekla ji ven. “Dávej si pozor, zaklínačko, přinese ti víc problémů, než si dokážeš představit.” křikla za ní čarodějnice. Taylor se rozběhla podzemním domem a snažila se ovládnout Vivianu, která skučela a vzpínala se. “Ještě vydrž, Viv, vydrž, než budeme venku.” drmolila Taylor a strkala ji před sebou k východu.

Nepříjemné věci by se měly vyřídit co nejdřív. Sešla dolů. Khey se právě cpal opulentní snídaní. “Kde je Taylor?” zeptala se snažila se tvářit normálně. Vzhledem k napjetí, které cítila, to bylo velice težké. “Nevím. Odešla někam s Vivianou,” odpověděl jí a dál se věnoval jídlu. To by mohl být problém. Pak ji něco napadlo. Z kapsičky na opasku vytáhla dračí medailon, který ukradla taylor. To by mělo fungovat. Začala se soustředit a pomalu vyšla z hospody.

Taylor ještě chvilku váhala, pak ji následovala. Po úzkém žebříku slezla dolů, prolezla nízku chodbou po kolenou a nakonec se objevila v stísněné místnůstce, jejíž hliněné zdi byly zpevněny trámy, kameny a kostmi. Taylor se nechtělo zkoumat je blíž. Všude byly poházeny prapodivné předměty, o jejichž účelu Taylor raději nepřemýšlela, hadrové panny, skleněné koule a těžké prastaré knihy. Na stropě se houpali netopýři a v dřevěných klecích tu byly myši, žáby a podobná havěť. V místnosti hořela jediná pochodeň, takže dívka nedohlédla do všech koutů a vůbec jí to nevadilo. Kdesi ve tmách viděla ve zdi otvor, zřejmě vchod do dalšího “pokoje”, z něhož vycházelo tlumené světlo. Taylor se domyslela, že tam bude ohniště. A Vivianu ani čarodějnici nikde neviděla. Nervózně sevřela meč a vešla dovnitř. Bylo tam celkem světlo a teplo, vedle ohniště postávala Viviana a bába Krutinová seděla u stolu a zaujatě pitvala obřího pavouka, jehož černé chlupané nohy sebou ještě pocukávaly. Pak do něj s gustem zarazila nůž a jeho krev jí stříkla na závoj, který stálě měla přehozený přes tvář. Zvedla hlavu. “No to je dost.” krákla.

“Možná si jen promluvit.” probrala se Taylor z šoku. “Jen tak? Nezávazně? O ničem?” krákala čarodějnice. “Tak pojďte, pojďte dolů, do mého obydlí, za mnou.” “Ehm.” prohodila Taylor. Krutinová se otočila. “Co se děje? Snad se nebojíš?” Znova se vysoukala ze své díry a přiblížila se těsně k dívce. “Zrovna ty? Ano, žeru lidi. Ale ty se nebojíš. Jsi zaklínačka. Nemáš strach z šílené báby.” Pak obrátila svou pozornost na Vivianu. “A ty, ty taky žereš lidi, tak o co jde? Pojďte. Hezky dolů, za mnou. Není tam nic než pár magickejch krámů a několik starých kostí. Už dávno ohlodaných.” blábolila žena a začala se spouštět pod zem.

“Prozkoumat to můžem, ne?” nadhodila Taylor a obě se opatrně vydaly k obydlí. Ani jedna z nich si nevšimla jámy vyhloubené v zemi. Když procházely kolem, vymrštila se z ní bílá, kostnatá ruka a chňapla Taylor za kotník. Dívka zařvala hrůzou, uskočila a narazila do Viviany. Z jámy se začala nořit postava. Už při prvním pohledu bylo jasné, že tahle žena není “nějaká bába Krutinová”, vesnická šarlatánka nebo kořenářka, ale skutečně šílená okultistka. Kdo jiný by taky mohl žít v podzemí pod šibenicí. Taylor s Vivianou sevřely v rukou zbraně a čekaly, co bude dál. Žena vylezla a poprvé se jim ukázala v celé své kráse. Věk se nedal odhadnout, protože měla přes bílé vlasy a tvář přehozený šedivý závoj, ale podle štíhlé postavy jí nemohlo být víc než pětatřicet. Na sobě měla roztrhané, kdysi bílé šaty, zápěstí a hrdlo ověšené okultní bižuterií a kůži úplně bílou, téměř průsvitnou.

Když všichni odešli tak jsem se pohodlně usadila dal se do jídla. Dneska jsem si chtěl udělat volnej den a hned ráno tu je takovej zmatak. NO co – kdyžtak se proletim po okolí a najdu si místo, kde si odpočinu. MOžná…

“Ale ta bába žere lidi.” podotkla s tak vážnou tváří, že si Viviana okamžik nebyla jistá, jestli to myslí vážně nebo ne. Pak se ale usmála. “Pokud myslela tam ten vršek s tou šibenicí…” kývla Taylor hlavou ke vzdálené dřevěné konstrukci zlověstně se tyčící proti zataženému nebi. “… tak by setkání s tou bábou mohlo být zajímavý… a vůbec, kde je Jim?” vzpomněla si. “Tady.” kníkl skřítek, vyšplhal jí po rameni a chvíli hypnotizoval horizont. “Ale myslím, že radši půjdu zpátky do hospody za Kheyem. Bude to jistější.” vychrlil ze sebe a zmizel. “Ty hrdino.” nezapomněla dodat Taylor a pak se podívala na vlkodlačici. “Ale jestli fakticky žere lidi, tak jsem v pěkný rejži.” zasmála se.

“Do hajzlu!” zabouchla za sebou dveře pokoje. Proměna ji jaksi nechtěla pustit. Doufala, že pokoj není příliš malý, aby mohla roztáhnout křídla. Zlaté šupiny měla už po celém těle. V očích už nešlo rozlišit bělmo nebo duhovku. Byly celé černé. V černých vlasech ji vyrazili malé zlaté růžky. Roztáhla křídla, za která by se nemusel stydět ani drak. “Tak to by bylo,” olízla si rozeklaným jazykem špičaté zuby. Projevilo se dedictví po jejím otci. Mocném démonovi. Jediné její štěstí bylo, že nemusela k udržení jakž takž obyčejné podoby používat magii. To bylo zase dědictví elfí matky.

Vivianě ten dotek nic neudělal. Nic, co by hned cítila. Pomalu odtáhla ruku a omluvně se na Taylor ušklíbla. “Promiň,” řekla, “někdy jsem až nemístně zvědavá.” Zdálo se, že se po včerejším opileckém dobrodružství zase začíná dostávat do formy. Uhnula stranou, když se k Taylor začal tlačit skřítek a jen tiše na něj zavrčela. Popošla ke dveřím, a zavětřila. “Zdá se mi to, nebo tu cítím dračinu?” zeptala se sama sebe. “Každopádně myslím, že se půjdu projít… Co ty, Taylor, neudělala by ti krátká procházka po vsi lépe?”

Pak odevzdaně svěsila hlavu. “Dobrá. Dělejte, co chcete. Ale rychle. Hlava mě už sice nebolí, ale zle je mi pořád stejně.”

“Cože?” vyhrkla Viviana pochybovačně a zadívala se na její ruku. “Nejsem masochistka… i když.” Zvedla pravici, na jejímž prsteníku měla navlečený stříbrný prstýnek od Erunama a přiblížila prst k Taylořině srdci. Mhouřila přitom oči a vypadala připravená kdykoli uskočit. Taylor se zase tvářila, jakoby ji ten nenadálý zájem ani trochu netěšil.

“Zajímavý zlepšovák,” ušklíbla se Viviana. “Zbaví tě kocoviny… ale kdo ví, co to ještě dělá. Tfuj… ”
Chytla se stolu, pokusila se vstát, ale místnost v tu chvíli začala vyvádět psí kusy. “Kheyi,” zasténala Viviana, “já bych tvojí pomocí nepohrdla, jestli máš něco, co na tohle zabere, u Luny!”

“Ne.” zabručela Taylor a štrachala se do svého pokoje. “Nech si svoje kouzelný zlepšováky. Ale Jim by možná nepohrdl.” dodala ještě předtím, než začala vystupovat po schodech nahoru do svého pokoje.