Fantazie

“Já za to nemůžu,” bránila se ztrápeným hláskem Tahiri. “Něco je prostě špatně. Musíme pryč. Nejlépe pryč z města,” otáčela teď oběma ušima do různých směrů a těkala pohledem po celé místnosti. Přetáhla si přes hlavu kápi a kuši skryla pod pláštěm.

“Měli bychom změnit lokál, nějak se mi tu přestává líbit,” navrhla Tahiri a nervózně zastříhala uchem. Její šestý smysl naznačoval, že přijdou problémy. “Pojďte prosím!” byla vážně nervózní. Natáhla kuši, kterou předtím odložila na lavici.

Saidhi vstoupila do dravcovy mysli. ,,Fehrö, vrať se!” Pták roztáhl své široké perutě a klouzavým letem proletěl Taylor, která se instinktivně přikrčila, těsně nad hlavou a chvíli vyčkával na vhodnou příležitost. Ta se mu v příštím okamžiku naskytla. Dovnitř vstoupila vysoká postava v dlouhém zeleném plášti. Dravec využil šanci a na svou velikost s lehkostí proletěl vzniklou škvírou a než stačil kdokoli cokoli udělat, byl pryč. Saidhi hvízdla a nastavila paži. Dravec se na ni posadil a opět se dožadoval pohlazení. ,,Odpusť, Fehrö, ale na tohle teď není čas… Jdeme k Zelené žábě… Celkem ráda bych věděla, co se chystá…” Řekla a vkročila do města. O příchodu zaklínače neměla ani ponětí.

Zaklínač… Viviana sklopila oči. nechtěla myslet na to, kde asi je. Proč se ještě neobjevil, proč o sobě nedal zprávu, proč… Nemohl přece zemřít, nebo ano? (Tedy, mohl, jistě, ale Viviana si to odmítala připustit.)

Mlha. Nekonečná a hustá. Konečně se začala projasňovat. Saidhi již neváhala a vyrazila směrem, kterým viděla odlétat dravce. Cítila blízkost života, ohňů a slyšela radostný smích stejně jako žalostné výkřiky. Sluch jí tentokrát pomohl více než instinkt. Před branou města se zastavila a pokusila se opět spojit s Fehrömem. Mlha se pomalu rozptýlila. Dravcovy perutě se mírně pohnuly. Jim si toho všiml jako první. ,,Tak dávejte přeci pozor!” Varoval. První pohled ostatních patřil nejprve jemu, pak dravci. ,,Myslím, že toho pepře asi nebude třeba..” zavrčela Tahiri. Dravec se bleskurychle zvednul a jediným máchnutím širokými perutěmi se vznesl do trámoví. Viviana se pokusila o poslední výpad, který měl dravce zadržet, avšak v hrsti jí zůstalo pouze pár peříček. Saidhi si ulehčením oddychla a spojila se s Fehrömem. Dravec se rozhlédl po velké místnosti a po té upřel zrak zpět na čtyři postavy, stojící dole. ,,Aha, tak tohle je ta žena, kterou jsem viděla… Takže ona je vlkodlak… Pěkné…. A k tomu zaklínačka a… medvěd? Co se to tady děje? Co je to za sešlost?” Přemýšlela horečnatě Saidhi, zatímco pozorovala malou skupinku dole. Ta se zatím horečnatě radila, co dělat.

MH : :o)

“Uh,” vydralo se z úst Vivianě. Vypadala, jako by nevěděla, zda je bezpečné se na tohle stvoření šklebit. “Ehmmm…” řekla nakonec, “vypadáš velice medvědovitě… totiž… pěkné tělo, vážně.”
Pokývala hlavou a pokusila se neskrčit, když si jí ta věc – Tahiri – změřila pohledem. Aby nějak zakryla své rozpaky, položila na stůl stále bezvládné ptačí tělo. “Na tohle jsem narazila, když jsem vás hledala,” řekla. “Je v bezvědomí, ale než jsem ho praštila, tak jsem cítila něco jako… přítomnost někoho dalšího. Vypadá to tak zatraceně elfsky… nevíte někdo, jak ho probrat?”

Taylor se rychle proplétala ztemnělými, liduprázdnými uličkami a přemýšlela, kde jen může ta zatracená knajpa u Zelený žáby být. Sotva stačila uskočit před davem lidí, který se hnal opačným směrem a zaslechla něco o požáru. U duchu se ušklíbla. Pak jí kdosi zaklepal na rameno. Rychle se otočila a přitom si uvědomila, že si z toho baráku měla vzít i nějaké zbraně. “Slečno?” optá se zdvořile jakýsi muž. “Nepotřebujete pomoc?” Dívka se rychle sebrala. “Ehm… hledám hostinec u Zelené žáby.” “To není daleko. Jděte touto ulicí a na první křižovatce doleva. Na další také doleva a pak doprava. Tam už to nemůžete přehlédnout. Když mě omluvíte, musím jít.” kývl hlavou k davu lidí. “V jednom šlechtickém domě začalo hořet a oheň se prý rozšířil i na sousední dům. Kdo může, běží pomoct.” vysvětlil muž a přidal se k lidem. “Děkuju.” hlesla dívka, ale už byl pryč. Taylor se rozběhla cestou, která jí byla popsána a opravdu zanedlouho narazila na krčmu. Byla to jedna z těch nejhorších, sotva vešla, kolem obličeje jí proletěla dýka a se zadrnčením se zabodla do dveří za ní. Vyvolalo to výbuch smíchu, jakýsi olezlý opilec se zvedl a nejistým krokem se vydal pro svou zbraň. “Opustťe, milostivá, to bylo mířený na tam toho.” zahučel, když ji míjel a pohodil hlavou k muži sedícímu na opačné straně místnosti. Pak si všimla, že se od jednoho stolu v rohu zvedla malá postavička a nejistým letem zamířila k ní. “Mohla jsem si myslet, že budete tady.” usmála se Taylor. “Rychle pojď, nebo se zase opije.” zachichotal se Jim a ukázal na Vivianu. “Neměli jste problémy?” “Viv je sežrala.” “Cožéé?” “Nevěř všemu, co říkám.” Jim dovedl Taylor k jejich stolu a Viviana zvedla hlavu. Opilá ještě nebyla. “Jak to šlo?” zeptala se. “Líp, než jsem předpokládala.” “A Tahiri? Má tělo?” “Hm… jo, má.” odpověděla dívka vyhýbavě. “A co?” dorážela vlkodlačice. “Nic. Je moc hezká. A ty, Jime, ne, že budeš zírat s otevřenou hubou!”

“Ehm… a Tahiri?” nedokázala od ní Taylor odtrhnout oči. “Copak?” “Tuhle p-podobu považuješ za… hm… definitivní?” Taylor by nikdy nevěřila, jak zle se může zatvářil roztomilá plyšová loutka. “Tak… já už radši půjdu.” zakoktala raději Taylor a rychle vyběhla z místnosti. Když probíhala jakousi pracovnou, napadlo ji dávné pořekadlo a sice: bez peněz do hospody nelez, a to ji přinutilo zastavit se. Hypnoticky se zahleděla na svíci postavenou na stole a vztáhla k ní ruku, prsty složené do znamení Igni. A stalo se tohle: Nic. Taylor ošklivě zaklela, nahmatala sirky a zapálila svíci ručně. Mihotavé světlo zalilo malou místnůstku ponurou září. Dívka se rozhlédla. Všude byly poházeny pergameny, brky, lahvičky inkoustu, doutníky a zdi byly polepeny koženými tapetami. Typický mužský salon. Taylor vzdychla a začala se rychle probírat věcmi. Očima přeletěla pár obchodních dopisů, do kapsy strčila krabičku cigaret, po prohledání zásuvek dokonce objevila náprsní lahvičku plnou blíže neurčeného nazlátlého moku a přihodila ji k cigaretám. Nezdržovala se pracným zkoušením číselného kódu na sejfu, marně na něj zkusila použít Znamením a pak do něj vztekle kopla, spokojujíc se s váčkem plným zlatých mincí volně ložených na karetním stolku. Pak ji zaujalo velké oválné zrcadlo, nahoře zdobené mocným parožím. Měla co dělat, aby nevyprskla smíchy, ale přesto se před něj postavila a s hrůzou musela zkonstatovat, že vypadá jako smrtka. Vlasy měla rozcuchané, šaty na cáry a obličej pokrytý silnou krustou krve, o jejímž původu si nebyla tak úplně jistá. Rychle vběhla do další místnosti, jež sloužila coby ženská ložnice, v umyvadle na nočním stolku si z obličeje smyla krev a hřebenem učesala vlasy – ne že by to pomohlo, ale jen pro lepší pocit. Otevřela šatník, vytáhla černou sukni do půli lýtek a košili ve stejné barvě, rychle se oblékla a své staré oblečení nacpala na dno skříně. Nechala si jen svůj kabát a vysoké boty. Pak se konečně otočila a chtěla se rozběhnout k východu, když periferním viděním zahlédla záblesk, který přitáhl její pozornost. Na nočním stolku bývalé paní domu ležel masivní stříbrný prsten. Dívka ho zvedla. Byl to pečetní prsten. Znak na něm nepoznávala, důležité pro ni byla jeho váha a s tím přímo úměrná cena, a proto ho přihodila do kapsy a otevřela těžkou pokladnici vedle stolku. Třpyt perel a drahokamů ji udeřil do očí, Taylor zaklela. Za tohle by si mohli pořídit půl města a místo toho žili v nevelkém sídle na okraji snobské čtvrti. No co, jejich chyba, pomyslela si dívka, nacpala hrst šperků do kapsy a teď už konečně vyběhla ven. Po krátkém bloudění ztemnělými chodbami se konečně dostala z domu a opatrně se vnořila do stínů městských uliček.

Taylor se opřela o stěnu a otřásla se, jakoby se právě probudila. I přes zaschlou krev na jejím obličeji, památku na Salvatorův gang, bylo vidět, že je ještě bledší než obvykle a pod očima měla hluboké černé kruhy. Rychlým pohledem přejela místnost a zahleděla se na skvrnu na podlaze a nakonec se očima zastavila na Tahiri, která se právě zvedala ze země a protahovala se. “Pěkný… hm, tělo.” řekla a ušklíbla se. Tahiri neodpověděla. “Jestli je to všechno, Tahiri, měly bysme rychle zmizet. Nechci, aby se někdo z těch zbylých probral.”

Viviana ji pozorovala trochu vykuleně. konečně se najedla a už ji také přešla vražedná zuřivost, takže si zase ve své ženské podobě opatrně vyšťourávala ze zubů zbytky nehtů z Krysových rukou. Tvářila se přitom dost znechuceně… tihle chlapíci nejspíš slovo manikůra v životě ani neslyšeli. Pozorovala Tylor, jak pomalu a jaksi nejistě odchází. Pak se sehnula pro bezvědomého ptáka, kterého před bitkou (a žranicí) odložila na dláždění. Otočila se k Jimovi.
“Vyhnout se problémům,” zamumlala, “ne že by to MĚ dělalo problémy.” Na chvíli zaváhala, rozhlédla se po uličce, která teď spíše připomínala řeznictví rozmetané uragánem. “Raději půjdeme, než se tu objeví stráže. Každé z takových pitomých měst má nějaké stráže,” odpověděla na skřítkův tázavý pohled. “A já už jsem dneska jedla.”

“Tohle nemá se schizofrenií nic společného. Dostalo se ti pochybné cti býti posedlá. A všechno půjde rychle, když vyrazíme hned. Takže vpřed! Hledej nějaký šlechtický dům. Spíš menší. Nechci, aby tam bylo moc lidí,” plán se před ní jasně rýsoval. Když všechno půjde dobře, bude mít do svítání novou fyzickou existenci. Přepadla ji vlna melancholie.

“No…budu potřebovat nějakou skořápku. Něco prázdného, neživého. A pak také…lidskou oběť. Nejlépe ženu,” mluvila poněkud nejistě. Nejspíš se teď Taylor vyděsí a odmítne její prosbu.

“Nemohla. Ale neboj se. Bude to jen na chvíli. Mám už jistý plán, ke kterému potřebuji pomoc někoho hmotného…” hlásek byl teď vemlouvavý.

“Nazdar!” ozvalo se Taylor v hlavě po krátkém a zuřivém boji. Spousta mužů utekla, když spatřila Vivianu po proměně. Zbytek stékal po dláždění. “Připadá mi poněkud trapné se zrovna teď svěřovat, ale mám drobný problém,” Tahiřin hlas zněl naprosto normálně s hloubavým podtónem. “Víš…já jaksi nemám tělo.”