Fantazie

MH:To Čarodějka: Je to sice hezké, ale… nějak to sem nepatří… Nebo že by nový příběh? Chmmm…..

Thais nejprve s nechápavým výrazem natočil hlavu a na okamžik se odvrátil, oči pevně zavřené. Po chvíli, která se však zdála nekonečná, se obrátil zpět k Tahiri. Nyní se mu ve tváři zračilo pochopení a úzkost. ,,Prožila jsi něco zlého, viď,” broukl a podíval se jí pevně do očí. ,,Minulost tě pronásleduje… A mne též… Měli bychom jít. Doprovodím tě, jestli chceš…”Pak zrakem přelétl obvaz. ,,Ta rána.. nevypadá dobře… Počkej..” V příštím okamžiku se vrátil a něco svíral v dlaních. ,,Bude to zezačátku hodně pálit a štípat, ale věř mi.. pomáhá…” řekl, odvázal obvaz a do rány vtlačil pár rozžvýkaných listů. Tahiřina tvář se mírně zkroutila bolestí, ale nevydala ani hlásku. Mladík vstal a podal jí ruku. Saidhi zatím netrpělivě vyhlížela ven. ,,Oni se určitě brzo vrátí, neboj se…” Snažila se elfku uklidnit Viviana, ale ta jako by ji ani nevnímala. Náhle se Saidhi zrazila a strnula uprostřed pohybu. Chvíli trvalo, ne její bystré oči rozpoznaly dvě blížící se postavy. Poznala Tahise s Tahiri.

Thais zůstal chvíli skryt v temnotě hvozdu, dokud se nepřesvědčil, že všichni odešli. Pak vyšel ze svého úkrytu a chvíli posečkal, než víl přiletí. Otočil se na něj a lehce se pousmál. ,,No tak pojď,” říkaly jasně jeho temně jantarové oči. ,,Alespoň mi pomůžeš s hledáním… Jime…” dodal jeho medový hlas před tím, než se svižnou chůzí rozešel. Jim měl co dělat, aby mu stačil-křídla co chvíli umdlévala. Thais se obrátil a pohledem jej vybídl. Jim, unavený a nemaje na vybranou, se usadil na mladíkovo rámě. Šli tak ještě asi pár minut, když Thais rozhrnul křoviny a naskytl se mu pohled na medvídka, sedícího u malého jezírka, hledící na lesklou hladinu. Poklekl k ní. Pomalu se otočila, dělilo je jen pár centimetrů. Podíval se jí hlouběji do očí. Nevěděla, proč, ale téměř hned sklopila víčka. Mladíkův pohled nevydržela dlouho. ,,Co se děje?” Ozval se jí v hlavě jeho medový hlas. ,,Trápí tě něco, Tahiri? Jsi jak povadlé poupě…” Medvídek chvíli seděl, pohled upřený do vodních hlubin, ale po chvíli se otočil. Její pohled se opět setkal s Thaisovým.

Thaisovi poklesla hlava, ale Saidhi na jeho tváři postřehla lehký úsměv, symbolizující úlevu. Nevěděla, proč, ale byla by raději, kdyby Thais byl takovým, jakým byl teď, v této podobě, ve které ovšem velmi trpěla jeho duše. Proto mu nebránila. Mladík vstoupil Taylor do cesty. ,,Běž si odpočinout. Půjdu ji najít. Stejně musím zůstat venku… Mne sil neubyde, luna mi je vrátí dvojnásob.” A aniž by čekal na Taylořin souhlas, jediným rychlým pohybem se prosmekl křovinami a temný hvozd se za ním uzavřel.

Chvíli zavládlo napjaté ticho a okamžik to vypadalo, že se Thais s vypovězením své pravdy rozmyslel. Všiml si napjatého a nedočkávého pohledu Taylor, který jej však spíše od vyprávění odrazoval, než vybízel. Hlava mu poklesla a z úst se vydral tichý vzdech. Opět pohlédl zaříkávačce do očí. ,,Když jsem byl ještě mladý a nevěděl skoro nic o světě, natož o jeho nebezpečích, jsem si naivně myslel, že modravá, klenoucí se obloha je mým domovem a královstvím, z kterého jsem mohl shlížet na zelenavé vrcholy kopců, tmavé hvozdy a blyštící se stužky potůčků, které se vinuly jako útlý hádek až k obrovskému, nekonečnému jezeru, kterému lidé začali říkat moře…” Náhle jej přerušilo zaševelení listoví. Prudce se otočil a Taylor mrštně vyskočila zpět na nohy. ,,Kdo je tam?” Otázali se jako jedněmi ústy. Z křoví vyšla Viviana, následovaná Saidhi a Taylor bylo vzápětí jasné, že se konec příběhu asi nedozví. Určitě ne tento večer. Thais ihned vykročil k Saidhi, jejíž tvář byla trochu bledší než jindy. Mlčky mu podala brašnu s oblečením. Netrvalo to dlouho a z příšeří lesa vyšel vysoký, štíhlý mladík s dlouhými černými vlasy, ve volné delší košili tmavomodré barvy, v pase svázanou koženým páskem, v přiléhavých, kožených leginách obut do vysokých bot. Přes ramena a záda mu splýval delší hnědý plášť. Uchopil Saidhi kolem ramen a sklonil se k ní. ,,Co se stalo? Vše v pořádku?” Slyšela jeho hlas zabarvený obavami a všimla s pohledu, kterým Thais počastoval Vivianu. Ta zatím rozmlouvala s Taylor. ,,Nic se nestalo. Neměj obavy…” odvětila elfka. Do očí se však mladíkovi nepodívala. ,,A kde je Tahiri?”

Taylor zpozorněla a rychle se posadila. Popravdě, nečekala, že Thais bude tak rychle ochotný mluvit. “Tak?” nadhodila.

Taylor s Jimem a Thaisem osaměla. Posadila se do trávy a ztěžka vzdychla. “Vzpamatuj se Jime.” promluvila na skřítka, který vypadal otřeseně. “Ona ti nic neudělá, nemá k tomu důvod a navíc… nebyl bys ani jedno sousto, to tě před ní chrání nejvíc.” zavřela oči a zvrátila hlavu směrem vzhůru. “No jo, ale stejně…” “Uklidni se, Jime, tady je jednom jeden humanoid, který má právo ti ublížit a to jsem já.” “Musím ti říct, že jsi mě uklidnila.” vzpamatoval se konečně Jim a usadil se ji na koleně. “Co se bude dít teď?” “Nevím. Počkáme, jestli se neobjeví Saidhi a Viviana a když ne, asi je budem muset jít hledat.” “Už zase?” zatvářil se Jim znechuceně. “Nikdo tě tu nedrží.” odsekla dívka a její výraz dával jasně najevo, že už se bavit nehodlá. Jim okamžitě změnil objekt své pozornosti. “Ty… Fehro?” začal a zakroužil mu kolem hlavy. “Ty seš čl… humanoid jenom za úplňku? Jak probíhá tvoje proměna? Bolí to? Vždycky mě zajímalo, jestli to bolí…” pištěl, ale Thais si ho nevšímal, zíral do mlhy jako uhranutý.

Tahiri jako na povel zamrkala. Vypadalo to, že byla duchem nepřítomna. Thais si zatím prohlížel víla. ,,Ty jsi asi hodně upovídaný, že?” Otázal se stejným tónem, jaký tenkrát použil Jim u něj, když byl v podobě dravce. Jim zvedl obočí a tvářil se já nic, já muzikant. Thais se otočil k Taylor. Ta v zpětí zaslechla medový hlas: Nevím, jak se jmenuje-až nyní. Takže jestli jsem se tím nějak dotkl, omlouvám se, i když žádný důvod k omluvě vlastně ani nevidím. Ty máš také jistě svá tajemství… Skrytá v hrudi… A také o nich nerada mluvíš…. Takže chápeš? Možná později se vše dozvíš… Ale nic ti neslibuji.” Thais se ještě obrátil na Tahiri a trošku pobaveně se pousmál. Medídek mu připadal celkem roztomilý-svým způsobem. Potřásl hlavou a snail se najít Saidhi. Nejprve mlhavý obrys začal nabývat pevných tvrů. Rozpoznal dvě postavy.

Saidhi se už nadechovala k odpovědi, ale Thais ji jediným pohledem svých pronikavých jantarových očí zadržel. ,,Každý má svá tajemství… Někdy jsou jimi věci, na něž jen velmi neradi vzpomínáme, a jestliže se někdy upamatujeme, rány z nich pálí stejně jako v den, kdy byly čerstvé. Odpusť. Prozradit ti mohu pouze to, že to tělo a ta podoba, které tvé oči vidí, nepatří mé duši…” Pak se obrátil na Saidhi a cosi jí dlouhou dobu sděloval. Elfka jen kývla a kamsi se vytratila. Viviana využila příležitosti a nepozorovaně se vytratila za ní. Pohlédl opět na Tahiri a trošku se pousmál. ,,Aha… Ty myslíš… to na té střeše…” V temně jantarových očích zasršely drobné jiskřičky. Jeho zraky byly snad to jediné, co na něm připomínalo dravce. Dlouhé, lesklé havranní vlasy splývaly přes ramena a celkově doplňovaly jeho snědší pleť. Postavy byl vysoké, mírně prokreslených svalů, a štíhlé. Tahiri jej po očku pozorovala. Thais se obrátil směrem k Taylor. ,,A kde leží váš tábor, smím-li se ptát?”-,,Kus za lesem je jeskyně… Není to dál než několik set metrů…”-,,Děkuji…” náhle se však zarazil. ,,A co ta vlkodlačice, která ¨zde byla s vámi? Kde je?” Jeho medový hlas zastřel mlhavý závoj obav.

Saidhi pohlédla nejprve na Tahiri, pak na Taylor. ,,Dobře. Chápu. Taky nemám zrovna nejlepší den… No, do zítřka… S prvním paprskem se promění zpět do své podoby…” Mladík si zatím připnul plášť, který mu Tahiri velkoryse poskytla. Pak pohlédl na medvídka. Jeho pohled se do něj téměř zabodl. Pak uslyšela v hlavě medový hlas:,,Děkuji ti…” Thaisův pohled sklouznul níž, k ráně. Čelo se mu zkrabatilo vráskami. ,,Co se ti stalo?” Otázal se, s trochu starostlivým pohledem.

“My víme, že nikomu nic neudělal. Jen klid,” zapředl Tahiřin náhle sametový hlásek. Očividně se dobře bavila a mladík byl navíc moc hezký. “Doporučuji ti obléknout se, jinak nastydneš,” okomentovala jeho nedostatečný oděv a hodila mu svůj plášť. Jí zima nebude, alespoň na tohle je srst dobrá. Provizorním obvazem na paži jí prosakovala krev.

“Nebuď hned tak hrrr,” konejšila dívku Viviana, oči jí svítily, jak tak sledovala mladíka na zemi. “Když se někdo proměňuje, neznamená to, že musí být špatný…” Otočila se k Saidhi: “Tak kdo je to?”

Saidhi se na celé to divadlo jen dívala nepřítomným pohledem a stále se lehce usmívala. Náhle ten úsměv zmizel. Odsrčila Vivianu, až ta málem ztratila rovnováhu, protože něco takového jen s těží očekávala. Elfka vyběhla ven z jeskyně a v příštím okamžiku ji pohltila černočerná tma. ,,Co…”Vyhrkla Viviana. ,,Operace se odkládá na neurčito,” poznamenala Tahiri. I Taylor se zvedla ze studené země a vyběhla ven s ostatními. Po Saidhi však jako by se slehla zem. ,,Kde je?” Otázala se vlkodlačice, ale odpovědi se jí nedostávalo. Saidhi mezitím doběhla až k hustému hvozdu. Náhle se zastavila a vzhlédla. Oblohu pokrýval matný stříbrný příkrov. ,,Úplněk!” ¨Sykla a opět se rozběhla. Větve mírně zaševelily a elfka zmizela v útrobách hvozdu. Viviana zvedla hlavu a větřila. Snažila se zachytit pach elfky, což se jí po chvíli podařilo. Promněnila se zpět v lidskou bytost a ukázala směrem do houstnoucí noci, na vzdálenější, matně se rýsující obrys hvozdu. ,,Jdem.”Pobídla ostatní, kteří nemeškali a lehkým poklusem se vydali za vlkodlačicí. U hranice lesa se zastavili. ,,Co se děje? Proč nejdeme dál?”Optala se Taylor. ,,Počkat…Něco se mi tady nelíbí….” Zavrčela Viviana a pro jistotu se promněnila ve vlčici. ,,Tak se pohněte…” Sykla Tahiri a vešla do hvozdu jako prní. Za ní Taylor a nakonec Viviana. Všichni se bedlivě rozhlíželi, ale nic podezřelého se stále nedělo. Taylor učinila dva kroky vpřed, když před ní skočila Viviana. Zavrčela a odhalila dokonale bílé zuby, špičáky na dva palce dlouhé. Křoviny před nimi se lehce zavlnily. ,,Kdo je tam?!” Vzkřikla Taylor se zbraní v ruce, připravená na okamžito obranu proti neznámému. Nic se však neozývalo. Vše úplně ztichlo. ,,Je tam…” Zavrčela Viviana. ,,Radím ti, vylez, nebo je po tobě!”Zahrozil medvídek a odhalil své špičaté zoubky. Ale to už vlčice skočila vpřed. Tak, že její útlá hlava projela houštím. Burácivě zavrčela. Před ní, jen pár metrů z dosahu jejích zubů, ležel jakýsi mladík, v podstatě jen tak, bez šatů, a trochu vyděšeně hleděl na zvíře, které se před ním objevilo.

“Klid. Jestli bude hrozit, že umřeš, tak hned přestanu,” usmál se mevídek a odhalil tak špičaté zuby.

“Promiň, ale jen jsem ti chtěla ujasnit priority,” Tahiri už jí ruku pustila. Na Talořině zápěstí zůstaly modřiny přesně kopírující tvar prstů. Stejně to neznělo moc jako omluva. “Ten kámen je nebezpečný pro všechny. A pro některé víc. Nejlepší by bylo ho vyndat,” teď to byla Tahiri, kdo držel dýku.