To naše nevycvičené, neposlušné, zpovykané postpubertální střevo (pardon, náš “služební pes” Tina) v honu za ježkem opět přetrhlo “ocelový” obojek a ježka ulovilo. Následující boj jsem nakonec za cenu mírně rozpíchaných rukou a možného zablešení vyhrál, provizorně (potřetí) opravený obojek nasadil, kořist ji uzmul a hodil přes plot. Neobešlo se to bez zvýšeného hlasu, mírného fyzického násilí (musel jsem potforu sevřít koleny a skoro si na ni sednout) a jednoho plácnutí přes zadek (na což nejsem pyšný, na druhé jsem rád, že jsem vcelku lehce ovládl milisekundový popud ji nakopnout).Je mi jasné, že je to vždy chyba člověka, ale nikdy jsem nebyl pejskař (jako psovod jsem vyškolený pokud vůbec možno ještě míň než Tina jako služební pes). Pochopitelně se to neobešlo bez štěkotu, protože se k Tině přidal i náš druhý (dočasně u nás “ubytovaný”) pes Ken. Takže pokud někdo v okolí cca 200m už spal, tak pak už ne. Už aby bylo 06.00…