Cesty živlů; Igalie

Děkuju. Přiznávám, že tam je hodně chyb. Začátek jsem psal před přibližně rokem a půl. Sám vidím, jaké jsou rozdíly mezi prvními a posledními kapitolami. Člověk se za těch cca 600 stránek naučí psát. Jestli chcete, mohu sem dát úryvek z části, která je určitě o dost lepší, než zde uvedená ukázka.

Precetl sem prvnich par radku, a musim Te upozornit na jednu vec: Pises hodne rozvlacne, tezko se to cte.
Nebo mozna nejsem spravny tip 🙂

Cesty živlů; Igalie
Zdravím všechny příznivce žánru fantasy.

V současné době dokončuji fantasy román, který by měl nést název Cesty živlů; Igalie. Potěšilo by mne, kdybyste si přečetli ukázku z této knihy a ohodnotili ji. Mám již několik postřehů od spolužáků, ale raději bych znal názor více lidí.

Kniha zatím nebyla dána ke korekci, proto tam je několik chyb, které se budou muset opravit.

K ději: Příběh začíná na konci občanské války v zemi jménem Igalie. Muž jménem Sorn vyburcoval většinu obyvatel a postavil se království na odpor. Povstalci obsadili téměř celý kontinent. Igalii zbylo poslední město; Bergy. A právě zde začíná děj knihy.

Zde přidávám necelé dvě kapitoly. Předem děkuji všem, kteří si je přečtou a vyjádří svůj názor.

Kapitola 1. Večer před bitvou

Před městem se utábořila poslední armáda Igalie čítající patnáct tisíc mužů. Ležení mělo ohromnou rozlohu. Stovky stanů vyrostly během jednoho dne a další stovky varných ohňů osvětlovaly okolí jako pochodně.
Jedněmi z mnoha vojáků, kteří zůstali věrní, byli i bratři Dagališ a Omar. Před válkou žili na malé farmě několik desítek mil vzdálené od města Elen. Dařilo se jim tam dobře, dobrá úroda, bezproblémoví sousedé. To vše až do doby, než Sorn vyhlásil válku. Sousedé, které považovali za přátele, se proti nim spikli a vyvraždili celou jejich rodinu. Farmu podpálili, pole si zabrali pro své vlastní účely stejně jako všechen dobytek. Dagališovi, Omarovi a jejich nejlepšímu příteli Arkantovi se jen taktak podařilo z farmy uniknout. Brzy se připojili k armádě, aby mohli pomstít smrt svý rodičů. Prodělali rychlý výcvik a byli odvedeni do první velké bitvy. Byla to bitva u Terger v úzkém průsmyku ve středozemních horách.
Tehdy bitva dopadla, jako většina bitev, pro Igalii velmi špatně. Zrádce Dan vytvořil modrou kuličku a rozmetal spojenecká vojska na kusy. Tehdy Dagališ, Omar a Arkant sotva unikli jisté smrti.
U ohně se dvěmi bratry seděli ještě další válečníci. Polonus se k armádě připojil poté, co se mu podařilo utéct ze svého rodného města Firty, které obsadil sornův generál Marthon. Tehdy viděl popravu svého otce. Visel na šibenici týden jako výstraha pro ostatní. Nebyl jediný, na provaz se věšelo každý den. Desítky hnijících mrtvol se pomalu rozpadávaly, hnily a byli okusovány ptáky, zamořovaly nesnesitelným puchem celé město. Polonus se pokoušel otcovo tělo sundat, aby ho pohřbil. Podařilo se mu tělo sundat.
Mrtvolu vezl na voze spolu s pletenými koši, nůšemi a zeleninou, vše měl zakryté plachtou. Strážný, poněkud znuděný a chorý člověk, který by nejraději zůstal ležet v posteli s děvkou, ho nezastavil, nechal ho prostě jet, neměl náladu na hloupé prohledávání. Tiše s přimhouřenýma očima sledoval vzdalujícího se Polonuse, když najednou otcovy nohy vyklouzly z vozu ven.
„POPLÁCH!“ začal řvát strážný u brány. Z města bleskově vyjelo pět jezdců na koních. Měli lehké plátěné brnění, přilby které zakrývali celý obličej. Červené boty se zahnutou špičkou nahoru a s ostruhami, kterými popichovali koně k rychlejšímu běhu. V tu chvíli Polonus nevěděl co má dělat, otce chtěl za jakoukoliv cenu dostat pryč a pohřbít ho, nechtěl, aby skončil v masovém hrobě někde na poli.
„Kurva!“ zaklel a pustil vůz na zem. Rozhodl se žít dál a pomstít otcovu smrt. Od té doby touží po dni, kdy Marthona a zabije ho. Polonus dva týdny cestoval po Igalii, aby si našel nové místo, kde by se uchýlil. Nakonec se přidal k armádě ve jménem Valta, kde královská armáda nabírala nové vojáky do služby. Tehdy ve Firtech měl velké štěstí, protože za ním nevyjeli uživatelé elementu. Kdyby se tak stalo, nepřežil by ani pět minut.
Koilt byl voják z povolání. Když Sorn ovládl celou Západní poušť, byl vybrán do speciálního, deseti členného přepadového týmu, díky svému výbornému zacházení s lukem. Plnili desítky misí, většinou to byly přepadovky konvojů se zásobami, nájemné vraždy vysoko postavených lidí, osvobozování zajatců a verbování nových vojáků pro královskou armádu.
Malik pocházel ze Sofie. On nikdy do armády nechtěl, ale když viděl, co provedli Sornovi vojáci s jednou vesnicí poblíž jeho rodného města, rychle změnil názor. Brzy po naverbování do vojska byl přepaden nepřátelskou jízdou, Malika zajali a mučili. Když ho spojenci našli v žaláři v čerstvě dobitém Opatu, byl vychrtlý, špatně dýchal a klepal se jako osika. Mnozí navrhovali, ať ho ušetří od trápení. Jeden z vojáků se ho nakonec ujal a pomohl mu dostat se z nejhoršího a nejen to, vycvičil z něj skvělého bojovníka. Opat bylo jen krátkodobé vítězství, Sornova armáda se města zmocnila během příštích několika dnů.
Polonus si zrovna brousil svůj dvě a půl stopy dlouhý meč, ostatní seděli u ohně a vedli řeči. Dagališ byl vždy hovorný a plný energie, vyprávěl jednu příhodu za druhou, jak jednou kácely stromy a Omar se tam málem zabil, nebo když chodili s otcem na lov jelenů. Vše vyprávěl do takových detailů, že se v tom téměř nikdo nevyznal.
„Jak myslíte, že to zítra dopadne?“ zeptal se Dagališ, když skončil s příběhem o medvědovi, který je pronásledoval skoro až domů.
„Prohrajeme,“ řekl Malik bez rozmyšlení.
„To nesmíme,“ vložil se do toho Polonus. „když se tak stane, všichni umřeme. Už nemůžeme nikam ustupovat.“
„Já jsem slyšel,“ promluvil Koilt. „že Dolm nás chce v případě nouze převést na Somoi.“
„To je hloupost!“ zasmál se Omar. „Na Somoi budeme už tak v pasti. Od tamtud se už nikam nedostaneme. Nemyslím si, že by král takhle riskoval.“
„Riskoval už několikrát,“ řekl Malik. „proč by to nemohl udělat znovu?“
ÚÚÚÚÚúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú, ozvalo se hluboké zatroubení na roh následované ještě dvěma. Jedno zatroubení znamenalo blížícího se nepřítele, dvě ústup, tři dlouhá svolávání vůdců a tři velmi krátká útok vpřed. Vojáci po celém táboře se zvedali, popadali zbraně se štíty a běželi ke shromaždišti na kraji tábora. Někteří si chtěli i obléci zbroj, ale jejich panoši je přesvědčili, že k proslovům nebude brnění potřeba.
Vojáci se seřadili do pěti obdélníků, každý po třech tisících mužů. Před nimi stálo vyvýšené podium kde úplně vlevo stál generál Erm, po jeho pravici hlavní stratég Mrak a dále doprava stratég pro druhou divizi Eleon, stratég pro první divizi Gideon, vrchní poradce krále Kontrin a druhý králův poradce Nigel. Za pohlaváry se do výšky tyčily vysoké šibenice, na niž hnili zrádci a umučení Sornovi vojáci. Nebyl to pěkný pohled, vrány a krkavci mrtvým vyklobali oči a z jejich tváře vysely cáry masa.
Mrak udělal dva pomalé kroky vpřed. „Vojáci Igalie, stojíme před těžkou bitvou,“ zvolal co nejhlasitěji, aby ho slyšeli i muži v zadních řadách. „možná nejtěžší jakou jste kdy zažili, nemáme příliš velkou šanci na výhru, ale pokud vyhrajeme, bude to největší výhra v dějinách Igalie od doby sjednocení! Víme o uprchlickém táboře v Severních horách, je zde přes šedesát tisíc uprchlíků, takže pokud vyhrajeme, spojíme se s nimi a zaženeme Sornovu armádu zpátky do pekla!“
Vojáci zvedali své zbraně a silně jimi bili do štítů. Mrak zvedl ruce, aby se armáda ztišila, když nastal klid, pokračoval. „A teď vám vysvětlím taktiku obrany. Dobře poslouchejte. Armáda bude rozdělena na dvě divize, v první divizi bude první, druhý, třetí prapor a tisíc mužu ze čtvrtého praporu, to je deset tisíc vojáků. Vy vytvoříte pásovou formaci v nejužším místě ptačího poloostrovu, je to délka kolem půl míle, přidá se k vám Arkant, který před vámi vytvoří s pomocí svého elementu země tří metrové kamenné hradby a bude zdržovat nepřítele. Druhá divize bude mít zbylých pět tisíc vojáků. Nepřítele obejde kolem Bergského zálivu a napadne je zezadu. K vám budou připojeni uživatelé ohně Parkantus s Filenem a uživatel vzdušného elementu Ort. Ti vám pomůžou překonat nepřítele. Jakmile se druhá divize přiblíží dostatečně blízko, Arkant zruší svou techniku a všichni se pustíte do boje. Rozkaz?!“
Celá armáda monumentálně zakřičela: „ROZKAZ!“ Vojáci se pomalu začali rozcházet do svých stanů.
Dagališ řekl svému bratrovi: „To je na nic, že si v druhý divizi a já v první“
„S tím nic nenaděláš, alespoň jsem tam ještě s Polonusem.“
Polonus, který šel vedle něho, se hned ozval. „No jo, je to výhra,“ odfrkl si. Omar se na něj zlostně podíval, ale neměl odvahu pozvednout proti němu jediné slovo.

*

Arkant se procházel ulicemi města. Uvažoval nad tím, co mu před několika hodinami řekl Mrak. Plán se mu vůbec nelíbil. Kdyby byl Arkant velitelem obrany, nechal by na hradby postavit lukostřelce a střetl se s nepřítelem takto a ne v otevřeném boji. To byla téměř sebevražda. Měl ještě stále v živé paměti, jak padla Mesana.
Bergy byly téměř opuštěné, skoro nikde nesvítily svíčky v oknech, lidé měli zavřené okenice a nevylézali ven. Mnoho tisíc obyvatel uteklo již před několika týdny, když se sem blížila Dolmova armáda. Věděli, že právě tady se bude bojovat poslední bitva války a nechtěli být uprostřed dění. Zrádci. Pomyslel si Arkant. Zbabělci, nic jiného to nejsou.
Už půl hodiny bylo sluce potopené za obzorem, když Arkant procházel obchodní čtvrtí. Krámy byly opuštěné, po stáncích nebylo ani vidu ani slechu. Zastavil se, když se před ním vynořili ze tmy dvě postavy.
„Arkante! Jak se vede?“ ozval se jeden z nich.
Podle hlasu okamžitě poznal, kdo se před ním objevil. „Filene. Rád tě vidím. No, jde to, ale štve mě ta Mrakova taktika, pořád nad tím musím přemýšlet.“
„Jo, mě se to taky nelíbí, ale co můžeme dělat? Oni jsou ti chytří. Jsem zvědav, jak tohle všechno dopadne. Osobně si myslím, že tohle je konec Igalie.“
„Tohle radši neříkej,“ napomenul ho Parkantus, který přišel s ním. „Město je plné uší.“
„Stejně si to myslí každý, takže je to jedno,“ řekl Filen se sklopenou hlavou.
Arkant zvědavě poslouchá. „Kam bychom zašli?“
„Třeba do hospody, promluvíme si, popijeme a půjdeme domu a ráno se uvidíme na bojišti“
„Tak dobře.“
„To je správný, už dlouho jsem nikde nebyl,“ řekl Filen. „Znáš tady poblíž nějakou dobrou hospodu Arakante?“
„Kousek tady odsud je dobrá a levná hospoda U Metly, tam můžem klidně zajít.“
„Nuže dobrá, jdeme.“
Prošli kolem velkého obchodu bez jména. Jeho název možná kdysi visel nade dveřmi, ale nyní po něm zbyl jenom ošoupaný obdélník. Dveře byly vyvráceny a celý dům pravděpodobně vykradený. Možná tam i přespávali kdejací žebráci a tuláci.
„Dolm říkal pravdu,“ promluvil Parkantus do hrobového ticha mrtvého města. „Skoro všichni utekli.“ Kráčeli dál a dál, ulicí za ulicí. Hostinec byl mnohem dál, než tvrdil Arkant. Trvalo jim při nejmenším půl hodiny, než k němu došli. Svou roli v tom hrálo také to, že někde špatně zahnuli a bloudili po městě.
„Alespoň tady je trochu živo,“ prohlásil Arkant, když viděl, že v hospodě se stále svítí.
Vešli dovnitř, odložili své kabáty na lavici a posadili se. Uvnitř byl pouze jeden člověk, který se, než hostinský přišel pro jejich objednávky, vypotácel ven. „Co mohu nabídnout drahým pánům?“ zeptal se tlustý muž s dvojitou bradou. Měl hrubě oholenou tvář, už mu rostlo čerstvé strniště. Dlouhé, mastné vlasy mu ležely na kulatých zádech.
„Přines nám tři piva a také něco k jídlu,“ řekl Filen. „třeba sýr a chléb, pečené maso by také neuškodilo.“
„Jistě, hned to bude.“ Odvalil se do skladu, kde z obrovských sudů natočil tři rohy piva. Odnesl je svým zákazníkům a vrátil se zpátky pro tác s jídlem. Přinesl pečenou kachnu, která byla během chvíle snědená. Největší podíl na ní měl Parkantus. Zdálo se, že stále nemá dost a poručil mužovi, aby mu přinesl ještě něco. Sýr a chléb si mezi sebou rozdělili Arkant s Filenem. Kozí sýr byl tvrdý, ale dobrý. Do chleba byly přidány semínka slunečnic a obilí.
Hostinský dal Parkantusovi před nos tác se smaženou treskou. „Opatrně, jsou v ní kosti,“ řekl a odešel zpátky do skladiště.
Ryba byla během několika minut snědená, Parkantus se nikdy necítil tak plný, ale dělalo mu to dobře. Vždycky před bitvou se musel najíst, aby měl druhý den hodně sil. Velké sousto mu uvízlo v krku, musel ho spláchnout tmavým, hořkým pivem.
Brzy byly všechny rohy prázdné. Arkant zavolal o další rundu.
Čas plynul rychleji a rychleji, jedna runda střídala druhou. Filen už ani nedokázal spočítat, kolik piv vypil. Věděl jen, že to je něco kolem šesti, možná osmi.
Opojení silným nápojem zahlédli pět dívek, které vyšli ze skladiště a drali se nahoru do druhého patra hostince. Děvčata si je prohlédli, uchechtly se a pádili pryč.
Arkant si zavolal hostinského. „Co jsou zač?“ zeptal se, když se k němu tlustý muž dopotácel.
„Děvky,“ odpověděl mu muž. „Máte zájem?“
„Jsou tvoje?“ Filenovi si šlapal na jazyk, když mluvil.
„Pracují tu pro mně.“
„Ale hlavně pro tebe,“ zvolal Parkantus a všichni sedali do smíchu.
„Ano,“ přiznal hostinský. „pro mně taky.“
Arkantův obličej byl rudý jako rajče. „Dobrá, tak si vezmu dvě.“
„Pro mně za mně… Ale hlavně zaplať.“ Arkant mu dal dva zlaťáky a začal se škrábat do schodů. Noha se mu zvrtla. Upadl. S hlasitým prásk spadl dolů. Jakoby se mu nic nestalo, vstal a tentokrát se nahoru dostal.
„A prosím tě,“ volal hostinský za ním. „neudělej jim bastardy, už teď jsem měl problémy hledat nové ženy.“
Jestli město padne, budou mít bastardy všechny ženy v Bergách. Pomyslel si Arkant hořce, ale to už ležel pod dvěmi děvkami, za které si zaplatil

*

Dagališ ležel ve svém stanu sám. Omar s Polonusem seděli u ohně a čekali, až se opeče kanec.
Už neměl hlad, najedl se ovesné kaše, kterou zapil červeným vínem. Přemýšlel o zítřku, o bitvě, která byla blíž s každou uplynulou minutou. Už když prchali do Berg, přemýšlel, zda nemá raději utéct a zachránit si život. Po nedlouhé době ho ten nápad přešel, nechtěl v bitvě nechat Omara, Polonuse a další své přátele o samotě. Navíc, co by si o něm potom pomysleli? Říkali by si o něm, že je to zrádce, zbabělec a křivosprýženík. Takové řeči nehodlal poslouchat a raději pochodoval dál.
Venku se vojáci bavili u ohňů, popíjeli, jedli a zpívali. Mnohé z písní dolehly i do Dagališových uší.

A utíkal dál a dál, přes hory a lesy,
Když tu na samotu narazil,
Ospalý do velké postele lehl si,
Ponořen do světa snů snil a snil.

Píseň pokračovala dál, ale Dagališ už nebyl schopen rozeznat slova, protože se venku přehnalo několik vojáků na koních. Po necelé hodině přišel i Polonus s Omarem. I přestože byli v druhé divizi, sdíleli s ním stejný stan. Unavení a mírně opilí se zachumlali do přikrývek a brzy usnuli. Dagališ nemohl spát, byl až příliš vynervovaný ze zítřka, neustále o tom musel přemýšlet. Poslední bitva. Řekl si. Jestli prohrajeme, je tohle poslední bitva…, nesmíme prohrát!
Zatímco ležel, civěl do střechy stanu. Později už ani nemyslel, jen se díval a představoval si věci, které by byly, kdyby nezačala válka. On s Omarem by žili v klidu na své farmě s otcem a matkou, hospodařili by a jednou by Dagališ zdědil dům a všechny pozemky v okolí, které jejich rodiny patřily odjakživa. Všechno bylo pryč, úplně všechno. Válka zničila každou část jeho domova, jediný, kdo mu zbyl, byl jeho bratr a Arkant. I jeho dům byl podpálen, když se několik fanatiků přidalo na Sornovu stranu.
Pak uvažoval nad tím, jestli neudělal chybu, když mu byl nabízen výcvik na uživatele elementu. Arkant mu řekl, že by ho učil, ale Dagališ všechno odmítl. Myslel si, že Igalie bude mít těchto lidí dostatek a válka nad Sornem vyhrají. To byla špatná úvaha. Nyní už je pozdě, aby s tréninkem začal. Výcvik vyžadoval víc než dva měsíce a tak dlouho nemohl Dagališ otálet, když zítra bude bitva. Jsem to ale tupec! Nadával sám na sebe v duchu. Všechno by mohlo být úplně jinak, kdybych měl živel.
Už nemohl vydržet, že nedokázal usnout a šel se ven projít. Opatrně vyklouzl ze stanu, aby nevzbudil bratra a Omara, jenže ti chrápali jako zabití. Nevzbudil by je ani blesk, který by praštil vedle nich.
Procházel se mezi jednotlivými stany, občas prohodil pár slov s vojáky, kteří také nemohli spát a šel zase dál. Okolo celého tábora hlídkovali stráže. Dagališ viděl jejich pochodně, jak chodí sem a tam po celém obvodu ležení.
Nakonec ho únava přece jenom zastihla. Vrátil se zpět do svého stanu, zalezl pod vlněné přikrývky a pokusil se usnout. Tentokrát se mu to podařilo

Kapitola 2. Boj začíná

Ráno tábor halila mlha do svého bílého závoje. Drozdi, vrabci a další zpěvní ptáci dávali jasně najevo, že začal nový den. Bylo chladno, ale sluneční paprsky pomalu ohřívaly vzduch.
Dagališ se probudil ve stanu sám. Vyšel ven. „Dobré ráno,“ řekl, když uviděl Koilta a Malika.
„Tobě taky,“ odpověděl Malik.
„Kde je Omar a Polonus?“ zeptal se Dagališ. Ve stanu nebyli a ani venku je nikde neviděl.
Koilt se na něj podíval. „Odešli ke své divizi,“ řekl. „Měli bychom se taky pomalu připravit, za chvíli to začne.“ Koilt už byl oblečený ve své zbroji. Pod lehkou, koženou vestou mu prosvítala kroužková košile. Prsty si chránil tlustými rukavicemi, jeho boty byly ze stejného materiálu jako vesta. Vedly z nich dvě dlouhé šňůrky, které měl Koilt obmotané až ke kolenům. To aby mu boty v bitvě nespadli. Na zádech měl připnutý dlouhý, lovecký luk, kterému říkal Generálova zhouba. Byla to jeho nejoblíbenější zbraň, nikdy neměl rád boj zblízka. Koilt si raději vždycky počkal, skryt někde ve křoví, odkud mohl pobít své nepřátele, aniž by se k nim přiblížil. Kdyby se ale musel setkat s mužem tváří v tvář, měl v pochvách na stehnech připravené dvě zakroucené dýky. I pro ně měl své názvy. Té levé říkal Ceufrova ruka a té pravé Krvavá ocel.
Malik se zatím soukal do kroužkových kalhot. Na hrudi už měl připevněný kyrys. Předloktí, holeně a lýtka si chránil ocelovými pláty. Nasadil si přilbu s erbem Igalie; zlatý, klikatý blesk. Malik neměl žádnou zbraň, ke které by nějak přilnul. Většinu mečů, které kdy měl, poztrácel v boji, kde si ihned musel najít nový. Už ani nepočítal, kolik zbraní vystřídal, ale muselo to být víc než třicet. Tento meč, který měl v pochvě líně vysící u boku, vlastnil ze všech nejdéle. A přesto ho nijak nepojmenoval. „Tvé zbraně by měly nosit jméno, Maliku,“ řekl mu jednou Koilt, ale on ho tehdy neposlechl. Řekl, že svůj meč stejně zase ztratí a nebavilo by ho vymýšlet stále dokola nová jména.
Dagališ se oblékl do kamaší a kroužkové zbroje, jako jeho přátelé. Pro něj to ale nestačilo, nasadil na sebe odlehčenou plátovou zbroj. Byla pevná a vydržela už mnoho zásahů. Nebýt jí, byl by Dagališ několikrát mrtvý. K opasku připnul pochvu s dlouhým, jeden a půl ručním mečem a také ostrou, špičatou dýku.
Dotáhl poslední řemeny na své zbroji. Všechno muselo dokonale sedět, aby se mohl volně pohybovat. Přilbu zatím nenasazoval, to udělá, až bude před bojem.
Úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú
Dlouhý tón zachvěl vzduchem. Muži kolem spěšně oblékli poslední zbytky brnění, vzali meče a pospíchali ke shromaždišti.
Dvě armády, jedna s pěti tisíci muži, druhá s deseti tisíci, stály nehnutě na svých místech a vyčkávaly na příchod krále. Ten se bohužel nedostavil, místo něho předstoupil Mrak. Řekl jim posledních pár povzbudivých slov.
Dagališ ho příliš neposlouchal, raději ve vojsku hledal Arkanta, ale nemohl ho nikde najít. Dělalo mu to trochu starosti. Z myšlenek ho vytrhl náhlý, společný výkřik okolních vojáků. „Do boje!“ křičeli všichni.
„Přesně tak!“ řekl Mrak. „Všechny je pobijte!“ Armáda se ozvala hlasitým hukotem. Zdálo se, že všichni jsou odhodlaní položit za krále život, i Dagališ v sobě cosi pocítil,

*

Čtvrt mílový Krk Ptačího poloostrova protnuly ohromné hradby z kamene. Arkant je budoval už od časného rána, když mu Parkantus oznámil, že je čas vytvořit obranu. Z minulé noci ho bolela hlava a žaludek o sobě také dával vědět. Arkant se co nejvíc snažil, aby nikdo nepoznal, jak mu ve skutečnosti je.
Už byl s prací téměř hotový. Hradby byly vysoké čtyři metry a na šířku měly další dva. Na několika místech vybudoval schody pro lukostřelce. Jediné, co mu zbývalo, byl asi dvacetimetrový kus opevnění. Naposledy položil ruce na zem a napustil ji energií. Z půdy vyrostla kamenná zeď. Napojila se na již hotové hradby a končila asi deset metrů v moři. To aby vojsko nemohlo obejít první divizi z boku. Totéž udělal hned na začátku na západním konci Krku.
Celý unavený a rozbolavělý si prohlédl své dílo. Bylo to ohromné, nikdy si nemyslel, že dokáže udělat něco tak velkého. Všiml si posledního detailu. A to, že na hradbě nebylo žádné cimbuří, za kterým by se lučišníci mohli skrývat. Dotkl se kamenné stěny a naplnil ji energií, jako to předtím dělal celou dobu.
Jako kouzlem se cimbuří během několika vteřin objevilo. Doslova vyrostlo z hradby. Ale to už bylo na Arkanta moc, celé jeho tělo se roztřáslo a zamotala se mu hlava.
Nepamatoval si, jak se dostal do postele. Byla tvrdá a nepříjemně páchla psy. Rozhlédl se kolem sebe. Viděl stůl, na kterém ležely rozložené mapy. Plátno stanu nabývalo tmavě oranžovou barvu. Velitelský stan, pomyslel si Arkant. „Je tu někdo?“ zavolal.
Dovnitř vešel voják v promačkané, šedé zbroji. Helmu držel v levé ruce, zatímco v pravé třímal dlouhou halapartnu. Měl dlouhé, žluté, nemyté a mastné vlasy, které se mu lepily k hlavě. Jeho malá, šedá očka byla zapadlá hluboko v obličeji a skobový nos mu dodával doslova komický vzhled. „Potřebuješ něco?“ zeptal se Arkanta.
„Co se stalo?“
„Omdlel jsi, pane,“ odpověděl mu muž. „Našli jsme tě, jak ležíš pod hradbami, když se tam přesouvala armáda. Přenesli jsme tě zpátky do tábora. Ranhojiči říkají, že by ses neměl zapojovat do boje, příliš jsi se vyčerpal.“
„Já jsem naprosto v pořádku,“ oponoval Arkant. „Budu bojovat.“ Chtěl vstát z postele, ale hlava se mu tak zamotala, že byl nucen se posadit. „Ne…“ ztěžka oddechoval. „Já tam musím jít.“
„Až se ti dostane dost síly, můj pane.“
Arkant si nechtěl připustit, že se nemůže zapojit bez boje. V první divizi byl jen jeden uživatel elementu. Tartal s větrem rozhodně nebude stačit na překonání padesáti tisícové armády.
Znovu se mu zamotal hlava. Musel si lehnout, ale svět se vesele točil dál. Udělalo se mu z toho zle a vyzvracel se vedle postele. S obsahem žaludku ho opustili i všechny zbývající síly. Ruce a nohy ho tak bolely, že to nebyl schopen vydržet. Chtěl vykřiknout, ale vydržel to. Měl svou čest a ta mu to nedovolila.
Voják po něm vytřel zvratky a odešel někam pryč. To je zlé, to je zlé, pomyslel si Arkant. Znovu se předklonil z postele. Na podlahu vyzvrátil poslední zbytky včerejší hostiny a dnešní skromné snídaně. Už z toho byl tak unavený, že zavřel oči. Usnul.

*

Dagališ stál na hradbě, do ruky mu dali luk s toulcem šípů. Každý muž musel mít takovou výbavu, jestliže chtěli čelit Sornovým vojákům. Po celé délce zdi bylo připraveno tisíc lukostřelců, připravených kdykoliv vypustit své smrtonosné šípy.
Dagališ se snažil najít Arkanta, ale nikde ho tu neviděl. Ani na hradbě, ani dole mezi lehkooděnci a několika mužů v těžkých, plátových zbrojích. „Nevíš kde je Arkant?“ zeptal se Koilta, který stál po jeho pravici.
„Nemám tušení,“ odpověděl mu.
„Je pryč,“ řekl jeden z vojáků v řadě. „Někdo říká, že zemřel vyčerpáním, jiní zase že leží vyčerpaný někde ve stanu.“
Dagališ se zalkl. Arkantovi se ještě nikdy nestalo, aby se po používání elementu vyčerpal do omdlení. Ale zase je pravda, že nikdy nevytvořil nic tak velkého. Muselo ho to stát nesmírné množství sil.
Z dáli zazněl hukot válečných rohů. Sornova armáda se dala do pohybu. Dagališ zahlédl první praporce, které se objevily za nízkými kopci. I z dálky byl poznat prokletý znak vyšitý na nich; krvavě rudý drak chrlící oheň. Vojáci se hrnuli vpřed jako ohromná masa vody. Jejich zbroj se leskla z dálky, jako hladina moře při západu slunce.
„Je jich tolik,“ řekl Koilt. „Já myslel, že za námi pochodovalo míň vojáků. Vždyť na Bílém zubu jich bylo jen dvacet tisíc. Ale tady jich vidím nejméně dvojnásobek.“
„Ten zbytek je z Arionu,“ řekl voják po Koiltově pravici. „Připojili se ke zbytku armády.“
Dagališ se zděsil. „Třicet tisíc. Dohromady padesáti tisíc. To je strašné.“ Zahlédl katapulty, beranidla a trebuchety. Bylo toho všeho nesmírně moc.
„Založit šípy!“ Zavelel velitel lukostřelců. „Natáhnout!“ Dagališ zvedl luk, aby dostřelil co nejdál. Koilt udělal totéž. „Vypusťte šípy!“
Vzduch prořízl tisíc výstřelů z luků. Déšť šípů zasypal Sornovu armádu. Z dálky byly slyšet výkřiku umírajících mužů. „Založit šípy!“ pokynul velitel znovu. „Natáhnout! Pal!“ Druhá vlna už nebyla tak ničivá, jako ta první. Sornovi muži byli připraveni a kryli se za šíty. Jejich katapulty a trebuchety se zastavily.
Směrem k hradbám vyletěla první salva šípů. Bylo jich tolik, že téměř zastínily nebe. Blížily se a nebylo se kam schovat. Pak se všechny zastavily ve vzduchu. Chvíli tak setrvaly a nakonec odletěly směrem k nepříteli. Bohužel, žádný z nich nedoletěl tak daleko, aby kohokoliv zabil. Tartal, to musela být jeho práce…“ pomyslel si Dagališ, když to viděl.
„Založit šípy! Natáhnout! Pal! Založit šípy! Natáhnout! Pal!“ rozkazy se neustále opakovaly. I na druhé straně se střely zastavovaly ve vzduchu, nebo byly odkloněny stranou od vojska.
Pak začaly pálit i katapulty. Ohromné kameny zasypávaly Krk před hradbami a několik z nich je i přelétlo. Dagališ koutkem oka zahlédl, jak kámen o dvojnásobné velikosti hlavy rozrazil šiky a pozabíjel mnoho dobrých vojáků. Přidaly se i trebuchety s mnohem větším dostřelem, které vystřelovali zapálené střely. Bylo vidět, že se Tartal pokouší je odklonit pomocí větru, ale byly příliš těžké. První ohnivá koule dopadla těsně před hradbu a explodovala. Další dvě zasáhly přímo zeď, kde vytvořily prohlubeň. Několik lukostřelců spadlo dolů, někteří hořeli. Váleli se v hlíně, ve snaze uhasit se. Několik lehkooděnců sundalo své pláště a jali se pomoc svým druhům.
Nepřítel vypálil další salvu. Tatral ji naštěstí znovu odklonil. Několik šípů ale našlo svůj cíl na okrajích zdi, odkud byl slyšet nářek zraněných.
„Založit šípy! Natáhnout! Pal!“ Velitel dál přikazoval střílet na nepřítele, který se rychle blížil ke zdi. Byli stále blíž a blíž. Dagališ zahlédl žebříky.
Čím blíže byli, tím více jich umíralo. Lukostřelci stříleli se smrtelnou přesností. Několika nepřátelům se podařilo schovat se pod hradbami, odkud začali odstřelovat spojence nahoře.
„Zápalné lahve!“ vykřikl velitel. Muži na hradbě se chopili skleněných lahví, které byly naplněny olejem. Každá z nich byla zazátkována kusem látky.
Dagališ si vzal do ruky dvě a zapálil od pochodně, hořící vedle něj. Mrštil s nimi pod sebe na nepřátele. Ohnivá koule mu málem sežehla vlasy. Slyšel nářek pod sebou, ale nebyl to lidský křik, ten se mu ani v nejmenším nepodobal.
Koilt si ponechal Generálovu zhoubu a dál ostřeloval jednoho nepřítele za druhým. Sornův voják se sekerou se sesunul k zemi, když byl zasažen do krku. Další dva Koilt zabil šípem v hrudi a jednomu střelil do oka, až šíp vyjel druhou stranou hlavy.
Několik žebříků už bylo opřeno o hradbu a nahoru se drali desítky vojáků. Dagališ odhodil luk. Tasil meč a jedním švihem prořízl šplhajícímu vojákovi krk. Další nepřítel se hrnul, po něm další a další a další. Dagališ mával mečem, zabíjel, ale nepřátel bylo příliš mnoho, musel z hradbu seskočit.
Oštěp těsně minul jeho oko. Schoulil se do klubíčka, udělal několik kotrmelců a postavil se.
Z dálky přiletěl další kámen z katapultu, narazil do cimbuří, přičemž smetl tři Igalijské vojáky stranou a jednoho Sornova přívržence rozmáčkl jako mouchu.
Jeden z odštípnutých kamenů zasáhl Dagališe do levého ramena. Prohnul se bolestí, ale měl štěstí, nebyl zraněn. Šrapnel nepronikl zbrojí, jen ji trochu promáčkl dovnitř.
Všichni lukostřelci seskákali, nebo seběhli z hradeb. Sornovi vojáci je okamžitě následovali. Jakmile byli dole před hradbami, Igalijská pěchota s oštěpy a kopími je začala tlačit směrem ke stěně. Nepřítel neměl kam uniknout, ze předu na ně doráželo vojsko a vzadu byla vysoká zeď.
Byly slyšet výkřiky umírajících mužů, někteří prosili o holý život, druzí hbitě přecházeli na stranu svých protivníků, kde se nesetkali s žádným milosrdenstvím. Každý Sornův voják byl na místě zabit.
Zatímco Sornova armáda vřískala pod hradbami, Igalijané se hnali vpřed, nadávali, plivali a hulákali bojové pokřiky.

*

Po celou dobu pochodu měl Polonus ruku na jílci meče. Nechtěl riskovat nepřátelské přepadení. Neuměl tak rychle tasit meč a než by po něm šáhl, mohl by ležet mrtvý na studené zemi.
Polonus šel zhruba v polovině dlouhého zástupu vojáků, čítajícího pět tisíc mužů. Had se linul borovým lesem, plazil se svižným krokem, jistě a pevně ke svému cíli.
Druhá divize měla obejít Bergský záliv a napadnout Sornovi vojáky nepřipravené. Z dálky Polonus slyšel zvuky úderů oceli o ocel, občas nějaké to zadunění a výkřiky umírajících mužů. Armáda se ale nemohla pohybovat příliš rychle, jinak by dorazili k nepříteli unavení a neměli by proti němu žádnou šanci.
Omar kráčel vedle Polonuse. „Jak je to ještě daleko? Už jdeme víc jak hodinu.“
„Už tam za chvíli budeme,“ řekl Polonuse. „Nebuď tak nedočkavý do boje.“
„Já bojovat nechci,“ odsekl Omar. „nikdy jsem nechtěl, ale co mi zbývá? Nic…“
Dál už nikdo nemluvil, mlčky pochodovali vpřed. Polonuse uvažoval nad tím, co se stane, pokud budou poraženi. Bude bojovat až do hořkého konce, nebo se ho zmocní strach a on uteče? Při posledních bitvách byl vždycky vydán rozkaz stáhnout se. Polonus vždy poslechl a dal se na útěk. Ale tady už nebude kam utíkat, tohle je nejjižnější místo v celé Igalii. Jestliže budou obě divize zničeny, zbytky vojáků se stáhnou do města. Odsud budou moct několik hodin, možná dní odolávat, ale nakonec budou znovu poraženi a zahnáni do moře. Tehdy Igalie zmizí. Ještě by mohlo být jedno místo, kam by vojska mohla utéct. Somoi; ostrov vzdálený jeden den cesty lodí na jih. V Bergách Polonuse zaslechl několik vojáků, výše postavených, jak se baví o nouzovém plánu. Neslyšel je dobře, ale ostrov Somoi v ně zaslechl.
Byl krásný den, slunce svítilo nad hlavou, už se pomalu blížila polovina dopoledne. Foukal mírný severní vítr, ale v hustém, borovém lese nebyl téměř cítit, pouze koruny vzrostlých stromu se ve výšce houpaly.
Polonuse s rukou na jílci meče pozoroval okolí a hledal sebemenší náznak přítomnosti nepřítele. Neviděl nic než několik ptáků, které vyplašilo pochodující vojsko. Před divizí se pohybovali zvědové, kteří se, v případě hrozícího nebezpečí, vrátí zpátky a varují velitele Parkantuse, jedoucího úplně ve předu dlouhého hada.
Jak tak koukal kolem sebe, nevšiml si kamenu pod sebou a zakopl o něj. Měl co dělat, aby se udržel na nohou, ale nějakým zázračným způsobem se mu to podařilo. Vojáci okolo něj se zasmáli, ale nijak zvlášť to dál nerozebírali.
„Stát!“ zavelel jakýsi muž zepředu. „Připravte se na útok!“
„To už tam jsme?“ zeptal se Omar.
Polonuse se rozhlédl kolem sebe. „Ne, nejsme.“ Bylo to hloupost, ještě tam nemohli dojít.
V tom se z houštin vynořili jezdci na koních v černém brnění a řítili se vpřed. S meči a oštěpy se vrhli do nepřipraveného hada vojáků. Koně zaržali, když se kopí zabořilo do jejich těl. Někteří jezdci spadli ze svých ořů mezi igalijské vojáky, kteří je bez milosti pozabíjeli.
Odkudsi ze předu formace vyšlehl ohromný plamen. Zvířil vzduch a spálil několik Sornových vojáků.
Najednou byli obklíčení ze všech stran. Z lodí na břehu Bergského zálivu se ven drali vojáci. Stovky a stovky vojáků. Muži byli lehce oblečení, jen do vařených kůží, sem tam měl na sobě někdo kus oceli. V rukou třímali dlouhé, zahnuté kosy, krátké meče, vidle, kopí… všechno, čím se dá zabíjet. Nebojácně se vrhli mezi šiky a rozbili poslední kusy formace.
Polonus se najednou octil sám obklopen pěti muži s dlouhými meči. On se svým dvou a půl stopy dlouhou čepelí měl co dělat, aby vykryl útoky. Tři nepřátele už zabili igalijští vojáci, proti Polonusovi stál už jeden. Vyhnul se bodnutí, seknutí. Téměř přišel o ucho, když se kryl, bylo to jen taktak. Našel skulinu v protivníkově obraně. Máchnul mečem a téměř oddělil hlavu od těla.
Další tři nepřátelé se k němu blížili s nataženými halapartnami. Díky jejich délce nebyl problém se jim vyhnout a všechny tři muže zabít, nebo váženě zranit.
Pak se ocitl úplně sám, nikde nebyl ani jeden přítel, ani nepřítel. Celá bitva se přisunula blíž k moři. Ohlédl se kolem sebe. Spatřil Filena nebo Parkantuse, jak zápasí s nepřátelským uživatelem větru. Plamenné jazyky obmotávaly borovice v okolí několika metrů. Sornův voják divoce mával rukama, čímž vytvářil ostré větrné čepele. Nejeden strom se skácel k zemi, když byl rozseknut.
Polonus tam už nemohl setrvat déle. Z hlubin lesů se vynořily nejméně čtyři tucty dalších Sornových vojáků a s křikem se hrnuly na Polonuse. Splašeně se otočil. Utíkal, co mu nohy stačili. Raději se ani neohlížel, nechtěl vědět, že nepřítel je těsně za jeho zády.
Běžel za hlukem bitvy, nohy ho bolely, ruce už téměř necítil, jak kolem sebe před chvílí mával mečem. Neměl dokonce ani štít. Přeskočil mrtvolu, pak ještě dvě a narazil na šik spojeneckých vojáků, jak se vypořádávají s posledními deseti vojáky. Když s nimi byli hotovi, obrátili zrak vzhůru, odkud se na ně hrnuli další nepřátelé.
Polonus se vmísil mezi muže a na chvíli se zastavil, aby si odpočinul.
„Polonusi!“ vykřikl někdo. „Polonusi, tady jsem!“
„Omare!“ Dagališův bratr k němu přiběhl. „Kde jsi byl? Parkantus dal rozkaz se stáhnout a zničit lodě!“
„Nic jsem neslyšel,“ řekl Polonus. Rozhlédl se kolem sebe. Netušil, že doběhl až na pláž. Na hladině vody plavaly hořící kusy dřeva, plachty, pádla… Mnoho nepřátelských vojáků leželo mrtvých v moři, které je vyplavovalo na pláž. Voda od krve nabrala červenou barvu. Nejhorší bylo, že se k pobřeží blížila další flotila, odkud už zběsile řvali a nadávali Sornovi vojáci.
Bylo vidět až na druhý břeh Bergského zálivu na zeď, kterou tam kdosi vytvořil. Asi Arkant, pomyslel si Polonus. I tam hořely ohně. Nebem létaly ohnivé koule a kameny, které rozrážely řady spojenců. Několik vojáků tam vylétlo do vzduchu a někdo jimi mrštil o zem. Zda to byli igalijané, nebo Sornovi muži, nemohl Polonus z dálky určit.
„Do řady! Do řady!“ rozkazoval velitel šiku. Vojáci se seřadili. Kupodivu udrželi hlavní nápor nepřátel. Probodávali je oštěpy, kopími a rozřezávali je meči. Lučišníci zezadu pálili šípy.
Polonus ucítil bodavou bolest v levém stehně. Všiml si, že byl v boji zraněn. Sice to byla jen lehká, řezná rána, ale přesto byla hodně cítit.
Celá divize se vrátila do podoby dlouhého hada, který bránil pobřeží. To není vůbec dobré, řekl si Polonus. Jestli nás budou tlačit dozadu, nebudeme mít kam utéct. Vojáci nemohli jít do vody, tíha jejich zbroje by je rychle stáhla pod vodu a utopila.
Lukostřelci se nyní zaměřili na neustále se přibližující lodě. Vypálili jednu salvu, druhou, třetí. Na čtvrtou si vzali zápalné šípy. Kdosi kolem nich proběhl s pochodní zapálil jim je. Vzduchem zasvištěly hořící střely, které zapálili plachty nepřátel. Plamenné jazyky šplhaly nahoru až do rozhledových košů na stěžni, kde uškvařili pozorovatele. Další ohně se rozhořely na palubách. Mnoho lodí bylo během chvíle v plamenech. Kdosi na lodi s třiceti pádly na každé straně se pokoušel plameny sfouknout svým větrným elementem, ale moc se mu nedařilo. Vzduch oheň jen přiživil a spálil Sornovu loď na popel.
Kolem Polonusovy hlavy proletělo nějaké světlo a muž za ním se skácel k zemi s dírou v hrudi. Další světla létala všude okolo. Blesky. Jeden voják odletěl několik metrů dozadu s utrženou rukou, zatímco blesk letěl dál a zabil další tři bojovníky.
Polonus se sehnul, aby nebyl tak nápadný cíl. Zahlédl bleskového muže, jak se schovává za jedním stromem. Několik lukostřelců k němu už obrátilo svou pozornost a začalo po něm střílet. Jeden šíp se mu zabodl do nohy a dva do prsou. To ho ještě neskolilo, stále pokračoval v útocích.
Nemůže být moc daleko, pomyslel si Polonus, když na zemi zahlédl vrhací oštěp. Zvedl ho, podíval se znovu na bleskového muže a mrštil po něm oštěp. Přímý zásah do krku.
Had se mezitím posunul o deset stop blíže k moři. Příval nepřátel se zdál být nekonečný, všude kolem se válely zmrzačené mrtvoly, zranění muži prosili o pomoc, které se jim málokdy dostalo. Někteří byli tak zranění, že jim jejich spolubojovníci pomohli od bolesti rychlou smrtí. Třeskot oceli byl nesnesitelný, stovky mečů do sebe narážely, vyměňovaly si zvonivé polibky a přitom z nich cákala krev.
Prásk! Jakoby někam udeřil hrom. Polonus se otočil za zdrojem toho hlasitého zvuku a uviděl vojáky, jak igalijské, tak Sornovi, jak létají vzduchem desítky metrů daleko směrem od jednoho bodu uprostřed formace. Událo se to úplně ve předu, kde bojoval Filen s Parkantusem a Ortem. Do Polonuse se opřel náhlý poryv větru, který ho srazil na zem. Modrá kulička! Vzpomněl si, že něco takového už viděl. Jednou nebo dvakrát. Netušil, jak ta technika funguje, ale věděl, že je nesmírně ničivá a dokáže pozabíjet desítky, ba dokonce stovky lidí najednou.
Rychle se zvedl. Viděl, že obrana byla prolomena a spousta Sornových vojáků se hrne dovnitř. Odkudsi přiletělo několik ohnivých koulí, které nepřátele spálily na uhel. Vedle Polonuse stál Parkantus s Filenem.
Filen sepnul ruce a roztáhl je. Z konečků prstů mu šlehaly drobné plamínky, spojující jeden prst z druhým. Máchnul rukou směrem k vojákům. Z dlaní šlehal ohromný plamen, který je zaléval žhavou koupelí. Parkantus udělal totéž.
Polonus vždycky obdivoval lidi, kteří dokázali ovládat živli. Zdáli se nepřemožitelní a ovládali velkou moc. Hodně lidí se jich bálo, ale někteří věděli, že jsou dobře hlídáni, aby neterorizovali rolníky, měšťany a ostatní Igalijany. Věděli to do doby, než Sorn vyhlásil válku, tehdy se všechno zbortilo.
„Kde je Ort?“ zeptal se Parkantus.
„Mrtvý,“ řekl Filen. Byl zadýchaný, unavený, ale naštěstí nezraněný. „Zabil ho ten bleskový.“
Z lesa se vynořily dvě zářící modré kuličky. Explodovaly přímo mezi vojáky, kteří odlétly desítky metrů do všech stran. Většina z nich se nabodla na větve borovic, jiní přistáli v moři a utopili se. Parkantus cosi zaklel. „Zpátky!“ křičel na vojáky kolem sebe. „Zpátky do města! Zpátky do Berg!“
Někdo dvakrát zatroubil na roh. Vojáci jako omámení opouštěli svá místa a utíkali směrem k městu. Polonus nechtěl věřit tomu, že bitva je prohraná. Ne! Ještě není prohraná, stále je tu první divize. Zatím se jenom stáhnou za hradby města a tam útok odrazí. Musí!