Cesta Dobrodruhu

Když kolem mne bezmocně prolétne drobná ušmudlaná postava, chňapnu po ní a přitáhnu ji k sobě za cosi, co by se dalo nazvat při troše dobré vůle límcem.
“Jseš normální? To chceš sletět?” Zasyknu podrážděně a vnutím jí do ztuhlých prstů jeden z Gwynových hřbetních ostnů. “A pro lásku kohokoli, koho můžeš uctívat, nepouštěj se, jo?”
Sama se pevněji zapříčím mezi dva ostny, abych šla příkladem. Pohled dolů mě ujistí, že padat není nejlepší nápad, jaký bych mohla dostat. Ale když se jeden přenesl přes tuto nevábnou možnost, tak byl z Gwynova hřbetu naprosto úchvatný rozhled… husté listnaté lesy, rostoucí jako chuchvalce okolo široké řeky, sem tam jezero, louky a pole a vesnice i osamělé sruby lovců a rybářské chaty… Nebylo nejsnazší odtrhnout od takové podívané oči, to mi věřte.

Nechám se řídit Nenriliným příkladem a rovněž se s mírnými obtížemi vyškrábu na záda té lítací bestie. Když jsem konečně nahoře, rozhlédnu a srce mám rázem v žaludku. Ne že bych si představovala, že bude mít na hrbu sedlo, to bych asi chtěla moc, ale aspoň nějakou oprátku nebo ohlávku si pořídit mohl, když se tak nadšeně hlásil do role dopravního prostředku. Celá jeho záda pokrývají dokonale hladké šupiny velikosti střešních tašek s nechutně ostrými okraji. Není se absolutně čeho chytit. Nenápadně mrknu na Nenril, jak hodlá tenhle problém řešit ona, ale ta je evidentně zabrána do vlastních myšlenek a kdoví, jestli si vůbec tuhle situaci plně uvědomuje.
“Koukni, Nenril…” odvážím se jí zeptat, jestli na to nemá nějaký elfský fígl, ale právě v tom okamžiku drak máchne kožnatými křídly, já ztratím rovnováhu a sjedu po jeho hřbetě, přičemž si o ostré šupiny sedřu celou pravou tvář a rameno.
“Dávej pozor, nemehlo!” houkne na mě přes rameno drak, a z nozder šlehne oblak vzteklého kouře.
“Na nikoho neberu ohledy.”
“A když spadnu?”
“Mávej rukama a doufej, že ti to pomůže.”
Aha… tady se zase rozdávají dobré rady zdarma. Na víc už pomyslet nestihnu, protože dračí potvora se odrazí od země a už se letí…

Seděla jsem na hřbetě draka a uvažovala nad tím, jak jsem se sem dostala. Musela jsem vypadat velmi komicky. V tom sem si začala všechno uvědomovat. Nekromant mě okradl! Jediným jeho štěstím bylo to, že si Galensarn nevzal násilím… Uvažovala jsem, k čemu mu bude kámen, kterým stejně nemůže vládnout. Ano, má teď mnohem více síly, ale pořád je to jen zlomek z celkové jeho síly a on to moc dobře ví, naše cesty se ještě úplně nerozešly. Vzpomínala jsem, co všechno se událo a přemýšlala, co všechno se udát mohlo od doby, kdy mě Nekromant svou zuřivostí mrštil skrz chodbu. Tahiri na zřejmě musela seslat nějaké kouzlo, ale jaké? Vzpomínala jsem. Tahiri mi vrátila Galensarn, já ji darovala trochu síly a… ano už vím, tehdy jsem cítila něco zvláštního, to muselo být ono. Kvůli tomu se na mě nekromant tak vrhl, ale co to bylo? Chtějí, se mě zbavit, poslat mě domů. To si vážně myslí, že se Galensarnu jen tak vzdám? Ha, už kvůli Elglinovi ne.

Upřeně jsem hleděla na draka-člověka. Pohled mi trpělivě opětoval a čekal, co ze mě vypadne. Játoneřeknujátoneřeknujátoneřeknu!!! “…Omlouvám se,” špitnu nakonec a ukloním se, jednak ze zdvořilosti, ale především aby nebylo vidět, jak jsem zrudla. “Včera jsem… se nezachovala tak, jak jsem měla. Děkuji vám za vaši nezištnou pomoc, pokud stále platí. Netuším, co bychom si bez vás počali. Jste velmi laskavý.” Cítila jsem, že jsem se trochu uvolnila, tak jsem se zase narovnala.
“Obávám se, že jsem se vám ještě nepředstavila. Mé jméno je Lillith.”
“Gwyn,” zní odpověď, ani přátelská, ale ani naštvaná, což je podstatné. “Má nabídka stále platí, ale nedělám to z dobroty srdce. I já mám někoho, koho musím zachránit… nebo pomstít.”
“Chápu,” řeknu po delší odmlce. “Snad je vaše spřízněná duše stále v pořádku, narozdíl od té mé.” Vynutím ze sebe úsměv, ale podaří se mi jen takový smutný a polovičatý. “Omluvte mě, prosím, na chvíli. Jen sebereme věci a budeme připraveni vyrazit.” Ještě jednou se ukloním, tentokrát, abych zatlačila slzu a začnu budit a popohánět ostatní.
Stanu nad elfkou, kterou s sebou přitáhla ta malá zlodějka. Sedí na zemi a zmateně se rozhlíží okolo sebe. Když si uvědomí, že na ni zcela nepokrytě zírám, trochu poplašeně mi opětuje pohled, jakobych ji chtěla kousnout. Místo toho jí nabídnu ruku a zvednu ji na nohy.
“Pojď, musíme jít. Máme naspěch, ale myslím, že najdem čas, abychom tě hodili domů.” Prohodím, zatímco ji táhnu ke Gwynovi. “Pojedeš se mnou, budu na tebe dávat pozor. Abys zase neomdlela… vypadáš pořád dost vyčerpaně.” Nabídla jsem jí propletené prsty, vytvářejíc tak podporu pro její nohu. S krátkým zaváháním mou pomoc přijala a jakž takž se vyškrábala Gwynovi na široký hřbet.
“Omlouvám se, jestli budu škrábat,” řekla jsem raději předem, než jsem začala šplhat za ní, využívajíc veškerou svou mrštnost a pomáhajíc si přitom drápy. Myslím, že to nakonec ani nebolelo, ale trocha zdvořilosti nikdy neuškodí, zvlášť jestli z něho hodlám mámit šupinu… (Už předem jsem zavrhla možnost ji ukrást, už protože dar má vždy větší moc.)
Uvelebila jsem se hned za elfkou, okamžik hypnotizujíc její záda. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli se mi to včera jen nezdálo, ale byla jsem přesvědčená, že jsem slyšela Tahiřino jméno. A byla jsem odhodlaná zjistit vše, co o ní ví.
Ohlédla se na mě, zřejmě vycítila můj pohled. Věnovala jsem jí bezstrarostný úsměv. “Mimochodem, já jsem Lillith, a ty…?” Podala jsem jí ruku.

Probudila jsem se do světla ohně. jakýkoliv pohyb mi působil nepředstavielnou bolest. Nade mnou se skláněla Taylor, vypadala ustaraně. “Nenril, u všech přerostlých hadů, co se stalo?Kde je nekromant a Tahiri?” Po vyslovení Tahirina jména se ozval hlásek z druhé strany ohniště: “Tahiri? Medvídek!” Neměla jsem sílu podívat se, kdo promluvil. Z posledních sil jsem vtáhla ruku k místu, kde jsem očekávala Galensarn. Nebyl tam! A pak opět jen ponurá tma…

Tento příspěvek má správně patřit mezi: Tahiri – 12.4.2006 9:45:15 a Gwyn – 12.4.2006 16:05:33.
Moc se omlouvám za zmatky. Nejradši bych se neviděl…

JURIXX – 12.4.2006 15:29:24 Opět hlas mé matky:

“Tak takovýhle úspěch jsi nečekal, viď?” ptá se.
“Ne nečekal, sice to není zadarmo, ale že vezme i mě…”
Pomalu se vzpamatovávám z rozhovoru a jsem upřímně rád za Denemirův zájem o… ?Gwyna?, když má srst už potřetí za dnešní den (,který žel ještě z daleka nekončí) získává zelený odstín strachu tentokrát i s zářivě bílou příměsí paniky. Poprvý to bylo už za časného svítání, kdy jsem se probudil z noční můry, kde hlavní roli hrálo jedna malé temná místnost… Některý vzpomínky nejdou vymazat…
Tentokrát je příčinou Gwynova proměna na dokonale černýho šupinatýho draka. Dračí plémě ve mě nikdy nevzbuzovalo zvláštní důvěru… Znovu se snažím o obnovu notně pošramoceného vnitřního klidu a už chápu jak nás Gwyn chce dopravit do Věčného města. Jeho obhajoba nabízené pomoci se zdá být pravdivá.
A opět šramocení a příchod nové postavy. Zvědavě na ni upřu zrak, v domnění, že mě dnes už NIC nepřekvapí. Omyl! “Jak já jen nenávidím lidi…” zašeptám. Emoce nenávisti se ihned projeví v změně kožichu, ze kterého téměř vyprchala barva strachu, na výstražně žlutou. V ostatních svých projevech ale usiluji o to nedat nic najevo. “Klid,” říkám si “podívej se jak vypadá a navíc nemůže být špatná jako většina ostatních. Vždyť břemeno, které nese, je poněkud potlučená elfka.” Čím dál víc zkoumám návštěvnici, tím víc se ve probouzí soucit, je těžké nenávidět někoho těsně před omdlením. Navíc první slova, jenž od ní slyším, je cosi o hadích lidech, čímž se postará o můj zvýšený zájem. “Gwyne,” zavolám na draka kutícího cosi na kraji lesa, “dojdi pro vodu zde pro neznámou. A proměň se do původní podoby, prosím.” dodám urychleně.
Kupodivu, mě uposlechne, cosi zamumlá a přede mnou opět stojí, nenápadně vypadající človíček. Zakrátko se vrací s mísou plnou krásně studené čerstvé vody z blízké říčky. Nejdřív neznámé, která zatím popošla až k ohništi, kde se složila na zem,(své břemeno při tom upustí, div ne do plamenů) mírně poleje spánky a dá jí napít. Polití spánků aplikuje i u elfky, ale bez zřejmého výsledku, ta zatím i nadále zůstává v bezvědomí.
Pověz, co víš o hadích lidech, ptám se neznámé, na které jsou znát blahodárné účinky chladivé vody. Znovu se napije, zakucká se a se zvědavým, ale stále vyděšeným a utahaným pohledem, mě začne pozorovat: “Jsem Taylor a prosím, nenuť mě k vyprávění o věcech hodných zapomenutí… Mám za sebou dlouhý útěk z jejich prokletého chrámu a od podrazáckého nekromanta prahnoucího po zeleném šutru. Promiň, že Ti nepovím víc.”
Ticho.
“A kdo je tato společnost a kam má namířeno, smím-li se optat?” přeruší jej Taylor.
“Já? Kdo jsem? Podivná otázka. Na jménu nesejde… (Mám své důvody.) Říkej mi jednoduše Vlk. Starý dobrý Vlk, pokud nejsi proti mě.” odpovím. A máme namířeno do Věčného město s účelem udělat z něj Město velmi nešťastného konce. Na důvodu též nesejde… Stačí Ti to takhle? Pokud chceš pojď s námi, pokud ne, nezdržuj nás. Ji můžeme vzít s sebou. Čas na rozhodnutí máš do rána, kdy vyrážíme.”
Přitom mých slovech mi dojde jeden problém: Pokud Taylor a popřípadě i elfka půjde s námi, Gwyn není, tak velký, aby nás všechny odnes. Budeme asi potřebovat Denemirovu výpomoc.

Lhostejně sleduji odlet člověka-draka. Tvářil se dost uraženě a než zmizel na nočním nebi, zchladil si žáhu na okolních stromech. Trochu delší chvíle soustředění na mé straně a plameny se poslušně stáhly a uhasly. Nikdo netoužil po tom být zpopelněn dřív než bylo nutné, aspoň já tedy ne.
Opřela jsem se o zčernalý kmen a zaposlouchala se do nočních zvuků přírody, hlavu odvrácenou stranou, aby mne neoslepoval táborový oheň.
Možná bych měla investovat do amuletu – manifestace mého elementu, ohně. Umožní mi to uchovávat a vydávat mnohem více energie, což se bude beze sporu hodit. Co ale použít jako materiál? Uvažovala jsem líně. Uhlí je dost křehké a navíc příliš slabé, než aby stálo za námahu. Kůže ze salamandra by byla fajn, ale kde sehnat salamandra, tady a v tuhle roční dobu? Kosti ohnivého draka jsou taky velmi mocným médiem, stačila by dokonce i šupina, ale takový drak je dost vzác- … Ty jsi někdy opravdu pomalá, viď že jo? No, budu jej muset poprosit o laskavost, až se ráno vrátí. Snad si to do té doby nerozmyslí… Bodl mě nejasný pocit viny, že jsem se k němu možná nechovala, jak bych měla. Asi se mu budu muset i omluvit. Zašklebila jsem se, jakoby to slovo bylo jedovaté. Co se dá dělat…
Blízko mě zapraskaly větvičky. Napjala jsem svaly, ale jinak jsem se nepohnula a čekala, až se ten druhý přiblíží…

Poslouchám ty neustálé hádky a cítím, že něco mezi lištičkou a těma dvěma není v pořádku…Začínám mít toho opravdu dost, jistě liška poděkuje orlovi a ten se vznese, ale na mou nabídku jí ani nenapadlo odpovědět…Pronesu svá tři slova wyrdu,neste,elan a proměním se ve draka..Pronesu k ostatním: Mám toho už plné zuby nejste schopni se domluvit, teď odlétám a vrátím se zítra ráno a varuji vás pokud nebudete domluveni odlétám bez vás!!!!ještě výhružně zařvu a vznesu se do lesa,proklatí lidé nedokáží se domluvit, říkám si v duchu, člověk jim nabídne pomoc, což nebývá mým častým zvykem a oni ani neuznají za vhodné odpovědět, natož poděkovat..Naštvu se a plivnu na nejbližší strom proud ohně, hned se mi trochu uleví…

Nikdy jsem neměla nic proti multirasové společnosti, ale občas skutečně mívám pocit, že narazit v dnešním světe na normálního člověka se dá přirovnat k zázraku. A to se říká, že lidé vytlačili všechny Starší národy a dohnali je na pokraj zániku. Kecy, tohle by mohl vyplodit leda nějaký šílený ekolog, který svůj život tráví zalezlý v knihovnách.
Ale ta kitsune mi připadá podivně známá. Nenápadně se k ní pokusím přiblížit, jenže ona zastříhá ušima a obrátí se ke mě.
“To jste se ztratili nebo jste se už nehodili do čarodějových plánů?” štěkne na mě a já mám najednou pocit, že kdesi v dálce, jakoby na dramatické podbarvení scény, zavyla liška.
“Nehodili, proto jsme se raději ztratili.”
Sednu se do bezpečné vzdálenosti od ní, přece jenom mám v podvědomí zarytou rovnici “chlupáči = blechy”, a i když tahle vypadá čistotně, jistota je jistota.
“Nechoďte s námi do Věčného města, pletli byste se nám pod nohy.”
Aha, takže mě podceňuje, to je dobře, pomyslím si a nenápadně si stáhnu sukni níž, aby skryla pouzdro se shurikeny pod pravým kolenem.
“Tamten pes o městě něco říkal.” vzpomenu si.
“Že z něj chce udělat město nepředvídaného… ééé… to je jedno. Mluvil moc knižními větami.”
“Myslím, že říkal město nepředvídaného konce.” zamyslí se Lilith.
“To je jedno. Prostě město.” uzavřu diskuzi. Hm… takže město. V hlavě mi vyvstane další rovnice: město = bohatí měťané = hodně peněz. Asi se přidám…

Mou nudnou práci rozhýbalo cinkání mincí na podlaze. Myslela jsem si, že mě jde navštívit někdo z našich, a tak jsem mu šla neozbrojená vstříc. Jaké ale bylo mé překvapení, když se předemnou namísto hadího kamaráda objevila zkrvácená chlupatá obluda! Snad instinktivně jsem se nepříteli vrhla po krku. Začala jsem ji škrtit, tiskla jsem víc a víc jak jsem jen měla sílu, ale dřív než jsem jí mohla ublížit, kopla mě do břicha. To bolelo! Byla to taková síla, že jsem odlétla dobře dvacet metrů. Myslím že jsem i omdlela, naštěstí ne na dlouho. Musela jsem se ozbrojit. Jediné co se nacházelo v dosahu byl strašně starý, drahokamy posázený luk a toulec s černými šípy. Vystřelila jsem na nezvaného hosta a mířila jsem dobře, ale střela se její hlavě jen pár centimetry vyhla. Zkoušela jsem to znovu a znovu, ale ta příšera se vyhnula jako zázrakem každé ráně.
Začalo mi být divné, že si nevšímá žádných pokladů. Zloději přeci mají toužit po zlatě, ne? Chvíli jsem sledovala kam míří. Ha, Gelensarn! Chtěla jsem znovu vystřelit na zlodějku, když v tom se za mými zády otevřel vchod z tajné chodby.
Otočila jsem se a zaútočila na jakéhosi člověka. K mému překvapení se šíp roztříštil v půli cesty mezi mnou a jím. Poslední šíp, poslední rána… Propadla jsem panice. Přece nepoložím život za tyhle studený hnusy!
“Sakra, vemte si to! Všechno si to vemte a nechte mě na pokoji!” zaječela jsem a schovala se mezi sochy hadích bohů. Koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak si ta chlupatá zrůda bere Gelensarn do dlaní…

Pozoruji stále ostatní a vidím v jejich očích dokonalý úžas, najednou spozoruji na okraji tábořiště osobu, která se sotva vleče, není divu, když na zádech nese ještě jednu, slyším vlkovu prosbu abych skočil pro vodu a ať se změním do své lidské podoby, pronesu svá tři dračí slova a jsem opět člověk.Donesu mísu studené vody k návštěvníkům, trochu jim potřu spánky , ale u druhé to nefunguje, první se nám představí jako Taylor.Těší mě řeknu jí, mé jméno je Gwyn nemám důvod ho skrývat a podívám se pobaveně na vlka…Slyším ještě vlkovu nabídku, ale začínám být rozčilený..Poslouchejte zařvu, nemíním tady strávit celou věčnost zatímco riskuji, že svou Dwymer už nikdy neuvidím, buďto se rychle domluvte nebo odletím bez vás,nemohu stále otálet…Čekám co řeknou, a vzpomínám na Dwymer, na její zlaté vlasy zelené oči a na to jak se se mnou jako červená dračice proháněla ve větru, vzpomínky mě bodají jak meč, a vyvstávájí otázky: Co když už nežije,co když jí něco provedli? Začínám být silně nevrlý, nejradši bych vytáhl svůj obouruční meč a něco posekal…Stále čekám, ale nemohu čekat dlouho, říkám ostatním pochopte mne prosím a co nejrychleji se domluvte…Mezitím pozoruji, že i naše druhá neznámá se probouzí a očekávám od této dvojice vysvětlení, když to nepůjde podobrém, zamyslím se a na mysli mi vyvstávají má tři dračí slova:Wyrdu,neste,elan..Pousměju se a čekám..

Jak to tak vypadá, nekromant s náma pěkně vys… vydřel, třesu se vzteky a zároveň strachy před hadími monstry, větvičky mi šlehají do tváře a jako na potvoru se mi v tom zběsilém úprku Twedlled někde ztratil. Což znamená, že jsem sama. Sama v lese plném přerostlých hadů, bez jídla, bez vody, téměř beze zbraní a navíc ani nevím, kterým směrem utíkám, podle slunce směr určovat neumím, navíc už stejně zapadlo a lišejníky tady rostou na stromech kolem dokola.
Další větev mě šlehne do krku, tentokrát až do krve, nicméně nemám čas ani vyjeknout, protože zaslechnu zvuk, který do běžného zpěvu lesa evidentně nepatří. V takové chvíle někdy nechápu sama sebe – než moje mysl vůbec zaregistruje, co se děje, tělo samo od sebe vykoná pohyby nacvičené v cirkuse – odrazím se od země, udělám dvojité salto vzad a přistanu v pokleku ve stínu silného kmene, přičemž v každé ruce mi na prstech zběsile rotují dva kunaie. Vteřinu na to cosi těžkého a oranžového prosviští větvemi a zaryje se to hluboko do zkypřené půdy. Sakra… Hadí lidé by neměli být oranžoví, pomyslím si a chystám se zmizet rychleji, než se ta věc probere, když mi něco bleskne hlavou. Ta barva je mi přece povědomá… i ty šaty. Po další malé chvilce si dodám odvahu a trochu se k bezvládné postavě přiblížím…
Je to Nenril. Okamžitě zapomenu na opatrnost a rozběhnu se k bezvládné elfce.
“Nenril!” vyjeknu a obrátím ji obličejem k sobě. Je celá potlučená, zakrvácená a umazaná od bahna, ve vlasech i roztrhaných šatech se zachytily větvičky a suché listí – to se dalo čekat, když přiletěla z bůhvíjaké výšky. Ale proč?
“Nenril, vstávej!”
Elfka bohužel nevypadá, že by se chtěla v nejbližší době probrat.
“Hej, teď na to nemáme čas!”
Nepomůže ani pár facek. Unaveně si sednu vedle ní a chvíli bezvýrazně zírám do blba. Co s ní mám dělat? Bez jídla a vody, ve stavu, kdy nejsem schopná ubránit ani sama sebe, nemám dost síly, abych ji vzala s sebou. Ale nemůžu ji tady nechat. Taková zase nejsem…
Co se dá dělat. Nějak se to zvládnout musí. Zastrčím kunaie do pouzder na kotnících a skloním se nad Nenril.
“Potřebuješ ošetřit rány.” pronesu jenom, abych slyšela lidský hlas. Naložím si Nenril na záda a šouravým krokem se vydám dál. Nevím kde, ale hlavně pryč, pryč odsud. Taky mě zajímá jak dlouho to vydržím – elfka je lehčí, než jsem předpokládala, ale já už nemám sílu udržet se na nohou sama, natož nést ještě ji…

Slunce zapadlo. Nevím, jak dlouho už jdu, ale připadá mi to jako celé týdny. Hrdlo mám vyprahlé, nohy za sebou jen vleču, Nenril je krok od kroku těžší a navíc stále nevykazuje žádné známky života. Snad už není mrtvá? Nesmí… elfové přece mají tuhý kořínek…
Pak zahlédnu v dálce světlo… oheň? Tábořiště? Musí to být Hadí lidé… Ale to už je mi jedno. Chci hlavně omdlít… Rozhrnu větve a dojdu přesvědčení, že už musím mít halucinace – protože u ohniště sedí liška a vlk…

Sedím a čekám co mi odpoví když vtom koutkem oka zaznamenám pohyb, osoba se ale začne vzdalovat..Tak to ne.Popolétnu za ním a ptám se:Ale,ale kampak člověče a proč nás chceš tak rychle opustit??

Stojím tam a všichni tři se na mě upřeně, dívají, vidím ve tvářích vlka a lišky otázku proč:Proč nám toužíš pomoci? Je to prosté říkám si sám pro sebe, ve věčném městě drží mou družku, kterou zajali otrokáři, vzpomínám na Dwymer, a říkám si jestli ještě žije…Orel se na mě podívá a říká: Jak by jsi chtěl ty směšný človíčku donést tyto dva tvory do věčného města?Snad v zubech?Z jeho hlasu zní výsměch..Pokud to chceš tedy opravdu vědět upřeně se na něj podívám a vyslovím svá tři dračí slova: Wyrdu, neste , elan a začínám se proměňovat, vidím v jejich očích ůžas a zároveň změnu vlkovy srsti, že se z tak malého človíčka vyklubal velký černý drak.Jak vidíš, pronesu hlubokým hlasem k Denemirovi křídla mám a těmito dvěma tvory jak říkáš nepohrdám jako ty a toužím jim pomoci, nic za to od nich nechci jen vzájemnou pomoc a pomstu, protože i já mám ve Věčném městě své poslání, otrokáři unesli mou Dwymer a pokud jí jen zkřivili vlásek na hlavě, přísahám, že z města toho nezbude mnoho, co by stálo za řeč…

[Jen drobný vylepšení mé postavy: Má srst podléhá mým emocím a podle nich mění barvu. Za normální situace je hřbetě tmavě šedá až černá na břiše přecházející do bílé, např. strach se projeví temně zelenou barvu. Občas tuto schopnost dovedu vědomě použít. (Inspirováno Kocourem z Nočního klubu.)]

„Štěně hloupoučké, jak Tě jen napadlo žádat o pomoc u tohodle ukřivděného, trochu přerostlého ptáka?“ nadhodí v mysli otázku má drahá moudrá máma, když poslouchám rozhovor lištičky a Denemira. Je z něj cítit povýšenost, ale také něco jako zájem, což není až tak zlé, ale až si uráčí všimnout si i mě…
Jako na potvrzení se Denemir na mě obrátí se slovy plnými pohrdání: „Á, synek jednoho zrádcovského Eldsy. Taky prahneš složit kosti ve Věčném městě jako tvá kámoška? Nebo snad přítelkyně? Neboj, taky bych tě rád viděl mezi mrtvými.“
Při slově „kámoška“ se neubráním obdivu před odvahou, kterou lištička projevila, ale vím že její zdvořilost i odvaha mi nemusí pomoci. „»Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«, na tom přísloví něco bude, Denemire.“ prohodím a snažím se zachovat klid. „Nemohu za následky zpackané bitvy, když jsem ještě nebyl na světě, stejně tak jako za ně nemůžeš ty ani můj otec.“
V představách se mi vybaví obrázky z dobývání jedné osady ve Spojenecké válce Elds a Vikavi proti Lovcům, tak jak mi o ní otec vyprávěl. Tehdy se válečná rutina zvrhla v první opravdu těžkou porážku. Až nápadně slabá posádka a klid v osadě měl vzbudit zvýšenou ostražitost… Při ní zahynul jeden ze dvou Denemirových synů a druhý upadnul do otroctví. Můj otec nikoho z rodiny neztratil z jednoduchého důvodu. Rodiče byli příliš staří na účast v boji a s mou matkou se ještě neznal. Nic divnýho, ale právě proto Dematril na otce zanevřel a jejich stupňují spory vedly k úpadku spojenectví i válečných výsledků. Spojenectví prakticky zaniklo, formálně nikdy.
“Jistě zab mě, ji-li to Tvá touha, ale následky v podobě vyhnanství na sebe nenechají dlouho čekat. Zákony Svobodných národů Ti nemusím připomínat.” pokračuji ve své řeči.
“A co hezkého mi ještě povíš Vlku z rodu Elps?” táže se Denemir hlasem s nádechem smířlivosti.
“Chápu Tvou bolest ze ztráty Tvých synů a přesto nedovedu pochopit Tvou zášť. Nikdo nemohl tušit, že v osadě jsou podzemní úkryty stačící pro mnohonásobnou převahu. Bodejď nikdy jste se s ničím podobným nesetkali. Byla to prostě lest… Jediné co Ti ?můžeme? nabídnout je pokus o záchranu Tvého druhorozeného syna z otroctví Věčného města… Ale bez Tebe se tam nejspíš ani nedostanem….” dodávám.
Čekám na Denemirovu reakci, ale i on registruje nového příchozího. “Trpaslík, přítel lištičky?” ptám se sám sebe aniž spustil pohled z očí Pána orlů. (Pro Vikavi je přerušení očního kontaktu při rozhovoru jednou z nejtěžších pohan.) “Ťažko.” odpovím si.
“Pochybuji o Vašem úspěchu, ale můžete mi prokázat mnohem cennější službu. Odnesu Vás k Věčnému městu pokud mi pomůžete vykonat mou vlastní pomstu… nad hadími lidmi… v jejich vlastním chrámu. Všechny tři… Tím myslím i Tebe Vlku.” V zápětí ode mne odvrátí pohled, což značí konec rozhovoru a počne se věnovat Gwynovi.
Ůleva prostoupí mou mysl a v nastalém tichu zaslechnu úryvky z sotva slyšitelných slov lištičky. “Tah…, …ůj dra…ý ….vídku.”
V hlavě se mi tluče několik otázek najednou. “Pomsta? Nad hadími lidmi?” u nich podle legend leží proklatý zelený kámen, jehož jméno se bojím vyslovit. Už při pouhé myšlence na něj má srst získává temně zelený nádech strachu. “Co Gwyn? Proč nám tolik touží pomoci?” A v neposlední řadě: “Kdo je Vídek?” tuto poslední otázku zašeptám.