Cesta Dobrodruhu

Škoda, ani se nelekla. Zato já se vyděsila při pohledu na její rychlé reakce. Bohužel jsem neměla čas se jí zeptat jak to dělá. Přiletěla šipka, zabodla se a já usnula. Když jsem přišla zase k sobě, ležela jsem na chodníku a do kůže se mi vtíral vlhký chlad. To je zvláštní… já myslela, že to tady ten drak chtěl vypálit. Rozhlédla jsem se kolem. Panda zase zmizela. Hmm… třeba bude v nějaké hospůdce. Zapadla jsem do první, kterou jsem potkala, docela milé místo…

“Žádný slunko, málo prostoru, jediná společnost osminohej hmyz, občas plesnivej kus žvance a nuda. Tma, nuda, hmyz, kus žvance, málo místa, tma, nud…” mele se mi donekonečna v hlavě, společně s obavami o Vešuni. Kdybych, alespoň věděl jestli jí neublížili.

“Tak co budem dělat Štěně?” vstoupí do mých chaoticky vířících myšlenek hlas mého dávného přítele Světloočka. “Nejprve se zkus trochu zklidnit a promysli si možnosti.”

“Dobrá, dobrá Očko, pokusím se. Kde jen začít? Ten pavouk se sem nějak musel dostat, třeba z něj nějakou radu dostanu a jako spojka s okolním světem by mohl též posloužit dobře. Má to jen drobný detail. Domluvím se s ním, když v komunikaci s hmyzem nemám žádnou zkušenost?”

“Co tu je dál, pokoušet se o útěk z cely nemá smysl, můj první pobyt je toho dokladem, stejně jako lámání hlavy nad budoucím osudem. Čekat se dá lecco, od prodeje ke komediantům, přes stažení z kůže, až po Stadion rozdělení, kde bych se nejspíš setkal s… Mňo, hádat můžu dvakrát. Jestli Denemir mluvil o Stadionu pravdu, je vysvléknutí z kožuchu procházkou rájem. ”

Zvednu tělo na všechny čtyři a pohlédnu na pavouka pohodlně si lebedícího na jedné z hladkých kovových stěn asi tři lokty nade mnou.

“Kéž bych jen dokázal šplhat po stěnách jako Ty, kamaráde.” zkusím k němu vyslat myšlenu bez očekávání odezvy.

“Kamaráde? Čím jsem si tuto čest vysloužil? Můj rod nepatří mezi těšící se přílišné popularitě. Dám tři nohy za to, že kdybys byl na svobodě, tak o mě nezavadíš.” zasype mé vědomí hlásek, který není sice není přátelský, ale naštěstí je i bez známky nenávisti. Spíš z něj je cítit smutek a rezignace smíšená s hrdostí. Že by na svůj rod?

“Pravdu díž.” přiznám se značnou neochotou. “Nikdy nebyla mezi našimi rody spolupráce a stejně tak nepřátelství. V této kobce jsi však jediný, od koho lze čekat pomoc…”

“Jakou pomoc?”

“Informace, potřebuju hlavně informace, rád bych znal cestu ke zdroji energie pro toto Město… a taky… nevim co je s mou kamarádkou… s Lištičkou, jenž též byla zajmuta.”

“Na Tvou kamarádku se podívat mohu, je nedaleko od Tvé cely, ale k čemu Ti bude cesta ke zdroji?”

“Máme v plánu skoncovat s Městem, jenž zotročilo a umučilo naše nejbližší a zdroj v tom hraje svou roli. Skrze něj se dá přivodit dokonalá zkáza Města a všeho živého v něm, i Tvoje. Jedinou odměnu, jenž Ti mohu nabídnou je, že Tě na svých zádech odnesu do bezpečí.”

“Nemám chuť přijít o svůj domov…”

“Tím pádem spoléhej v náš neúspěch…”

Ticho.

“Jdu se podívat po Tvé společnici, ale radu jak ke zdroji ode mě nečekej, už proto že cestu neznám. Se svou odměnou však počítám.” uzavře můj nový ?spojenec? debatu a počne šplhat vzhůru. Během tří minut jsem opět sám.

Nezbývá než čekat, znovu si lehám a propadám se do dřímot, když mě cosi praští do hlavy. “Do psů!!! Kterej čokl. Počkej až se mi dostaneš do pracek. Ještě že mám dostatečně tvrdou lebku, tvé jediné štěstí.” spustím proud nadávek směrem vzhůru.

Samosebou mi to nepomůže ani ve vykonání pomsty nad oním bídákem ani od bolesti hlavy, jenž na sebe nedala dlouho čekat a nakonec mi nezbývá než se uklidnit. Teprve potom začnu obhlížet předmět spadnuvší mi na lebku.

“Koukám, že jsi měl ještě kliku. Letět obráceně…” neodpustí poznámku Očko při pohledu na nůž. Tupej rozhodně nebude a je na něj přišpendlen vzkaz tohoto znění: “Ukažte ňákej trik, pak vás prodají do cirkusu. Odtamtud vás dostanu. Taylor.”

“Co to má ksakru znamenat? Taylor, Taylor, nejni to náhodou ta holka co málem sletěla z Gwyna? A co vlastně hledá tady ve Městě ke všemu uprostřed kobek?”

Po cirkusu neprahnu a stejně, jaké triky mohu TADY předvádět? Změnu barvy srsti ťažko v tejto tmě a na víc není prostor. Jedinej trik, kterej bych rád předved je znovunabytí svobody vylepšenej o pár prokousnutejch hrdel.

Z tohodle pšenka nepokvete. Nezbývá než čekat na pavoučka a další vývoj situace. Navždy mě tu držet nebudou (snad) a potom…

Našla jsem si dostatečně akční vchod a proklouzla do náruče města. Samozřejmě to nebylo nějak jednoduché, několik lidí trvale usnulo s otisky mých prstů na krku. Ale byla jsem uvnitř. Teď kudy se dostanu do centra? Nad hlavou mi proletěl drak. Beru to jako znamení, půjdu tím směrem. Kolem mne pobíhají lidé a křičí cosi o zkáze… no já nevím, pár plamenů přece není zkáza, ne?
Tak kudy teď… nakukuji do oken a hledám své známé. Jak kdybych zahlédla pandu – přeběhla kolem po ulici. Za rohem si na ni počkám.
“Baf!!!” skočím jí do cesty.

Zdá se, ti co touží po návštěvě Města nedychtí po prolézání zpola zasypaných chodeb nebo po brodění se v modré břečce a po nějakém tom dohadování volí cestu skrze Bílou bránou.

Vyrážíme.

“Pospěšme si, bude slejvák a nerad bych jej trávil v otevřené krajině.” snažím se popohnat náši menší karavanu při pohledu na rychle rostoucí temné kupy mraků.

Průchod hlavní bránou se povedl absolvovat bez průtahů přesně jak jsem předpokládal. Stráže se dokonce tvářili, že věří pohádce o lišce jako domácím mazlíčkovi a o vlkovi, který se kamarádí s nekromantem. Však oni ještě problémy nastanou.

Ušli jsme sotva pár kroků, když se ozvaly první zděšené výkřiky a do čumáku mě praští čpavý kouř, který mi vžene slzy do očí.

Že by Gwyn přece jen prorazil magickou hradbou? Chlapec se nezdá a činí se. Hezké, ale obávám se že to nebude stačit. Přece jen je většina budov postavená z mramoru pro nějž je oheň jaksi téměř neškodný. Jinými slovy celkový efekt celé Gwynovy snahy je pár očazených zdí, sem tam lokální oheň, několik zabitých obránců a davy lidí, kteří se snaží přesunout do bezpečí. Navíc je hlavní část města s zajatci, kde probíhá zotročování Svobodného lidu ukryta pod zemí.

Pokud chceme smazat Město z mapy světa musíme jít právě tam k jeho srdci a zdroji energie. Alespoň by to tak mělo být podle výpovědí několika mých spoluzajatců s nimiž jsem měl tu čest a prohodil s nima pár slov. Údajně je tento zdroj a značně nestabilní a není až tak složité jej přivést k explozi, po níž by z Věčného města zbyl jen jeden obrovský kráter dokonale padnoucí do zpušené krajiny v níž Město leží.

Během svých myšlenek v kožichu ucítím první dešťové zatím drobné kapky. Dokonce ještě teď svítí slunko a oblohu překlene nádherný oblou duhy, (Že by povzbuzení od Jediného?) ale je evidentní, že nezůstane jen u nich. Výsledek? Značné usnadnění likvidace požárů a vzhledem k délce takovýchto deštíků v zdejším kraji několika hodinová nemožnost dalších Gwynových útoků ohněm.

Přistoupím k Vešuni, kterou už pandí dívka pustila na zem a v krátkosti se s ní podělím o své myšlenkové pochody.

Trochu se přitom opozdíme a v okamžiku, kdy procházíme kolem ústí nějaké zapadlé uličky zahlédnu na zemi stín, který ničím jiným něž opadající síť. Ke vší smůle se vedle nás nasunul jakýsi kočár (pěkná náhodička) a na levé straně je jen zeď. Průjezd nebo vchod do domu žádný. Holt, když se má něco podělat, tak důkladně. O několik vteřin později jsem i s Vešuni naložen do kočáru a mizíme v oné zapadlé uličce.

No a jak to tak bejvá, společníci, kteří nám mohli pomoci už dávno zmizeli někde za zatáčkou a než všimnou, že chybíme, budeme kdoví kde.

Odjíždíme. Vešuni se ještě pokusí zapálit síť, žel bez zjevného úspěchu. Asi bude napuštěná ochranou proti ohni, přece jen mají větší zkušenosti s rodem lištiček než s mým rodem. I tak, ale má snaha o prokousnutí sítě končí pouhým částečným vylomením jednoho z mých zubů. Zakleju a rezignuju na snahu o osvobození stejně jako má drahá ?přítelkyně? Vešuni. Zatáhlo se a dešť se spouští naplno.

Netrvá dlouho a jsme u cíle, promočení, ale u cíle

Zběžná kontrola od stráží, vjezd do podzemí a opět temná kobka dva krát metry, kde ze stropu občas spadne kus žvance. Co je s Vešuni kamarádkou nevim. Pár minut zkouším najít cestu ven, ale jediné co najdu je pavouk má jediná společnost. Uléhám a pokouší se spát.

Zůstala jsem před hradbami, svůj Galensarn jsem měla opět pověšený na krku. Neměla jsem potřebu hledat další, všechny ostatní jsou mi z duše ukradené. Nemají pro mě žádnou cenu, jen tento jediný… Neměla jsem ani potřebu jít vraždit do tenat tohoto proklatého města, něco mi říkalo, že mě bude potřeba tady. Z města začaly šlehat plameny i na dálku byl slyšet řev a cítit oheň. Viděla jsem Gwyna rozlíceného zlostí. Něco nás dva spojuje. I jemu vzali to, co nejvíc miloval. Pozorovala jsem zkázu města a znova se objevivšího Gwyna nesoucího nehybné tělo. Přinesl jej do tábořiště a nechal ležet spolu se svým mečem. Jeho zlost sršela na všechny strany. Zanechal osůbku ležet a letěl zpět do města dokončit, co začal. Přiběhla jsem k osobě a rozpoznala v ní dívku. Byla velmi zesláblá a zmohla se jen na letmé usmátí. Ani si neuvědomila, že bych nemusela být na její straně. “Ahoj, jmenuju se Nenril, ty musíš být Dwymer.” usmála jsem se a pohladila ji po tváři. Jen se usmála a pokusila se poděkovat. Položila jsem ji do stínu a podložila hlavu kusem hadru. Rozdělala jsem malý ohýnek a doufala, že strážci na věžích jsou zaneprázdněni bortícím se městem a nebudou moc pátrat po okolí. Postavila jsem vodu na oheň, podala jí nazpět Gwynův meč a vnořila se do lesa v naději, že najdu nějaké vhodné byliny. Když jsem se vrátila Dwymer stále ještě spala. Bůh ví, co si musela prožít. Vše, co jsem našla jsem vysypala na kousek kůže, nebylo toho mnoho, ale musí to stačit. Postupně jsem je vhazovala do vroucí vody dokud nebyla téměř černá. Pak jsem počkala až odvar trochu vychladne a přistoupila jsem k Dwymer. “Vzbuď se, a napij se tohodle, pomůže ti to uvidíš.” Bez odmlouvání vypila téměř půlku. Mezi tím se začalo stmívat a za námi hořelo město, radši jsem uhasila oheň, aby jsem nebyli tolik nápadné. Opět usla, začala jsem mít o ni strach, touto dobou už by ji mělo být mnohem lépe. Začala mluvit ze spaní, spíše však křičela než mluvila. Uvažovala jsem jetli se mám ještě vrátit do lesa pro další bylinky a uděla ještě trochu odvaru, ale padla tma a já se neodvažovala znovu zažehnout v ohništi. Začala s sebou prudce škubat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Přiskočila jsem k ní, objala ji a snažila jsem se ji konejšit, jako to dělají matky, když se dětem zdají zlé sny. Zabralo to jen na malou chviličku. Začala jsem potichu zpívat o moři a hvězdách, o světle Valinoru a hudbě Ainur, ale nic z toho nebylo platné. Naplněna nejvyšším zoufalstvím, ve kterém jsem soucítila s Gwynem, který by mohl stratit svou Jedinnou jsem uchopila její ruku, překvapilo mě, jak byla studená, a vložila jsem jí do dlaní Galensarn. Neměla sebemenší kousek síly v těle. Stiskla jsem ji dlaně a obmotala prsy kolem zeleného kamene. Dívala jsem se na ni, jak tam bezvládně leží a vyhrkly mi slzy do očí. “Nesmíš to vzdát!” zakřičela jsem až příliš nahlas. Opouštěly mě všechny naděje, když v tom jsem ucítila, jak stisk v jejich roukou začína sílit. Po chvilce se posadila, podívala se na mě se vděkem v očích, vrátila mi kámen a očima ještě vyděšenějšíma než byly ty mé se podívala směrem k městu.

“Teď do středu města,” odpověděla jsem Tahiri stejným způsobem. “Tam je sídlo Otrokářů. Jejich puch je cítit až za vnější brány. Ale i když můžu jít po čichu, tak nemusí být snadné je najít. Tohle město je jako labyrint…”
“Každý labyrint má určitý systém, Lištičko. A v tom se zase vyznám já. Jen mě nech vést.”
“Dobře, ale měli bychom si pospíšit. Gwyn každou chvíli začne útočit… Ráda bych se dostala co nejblíž ke středu, ještě než propukne panika.”

“Čichám, čichám potíže,” pronesla jsem tiše a rozběhla se za Lillith. Snad si nemyslí, že ji opustím. Zachránila mi život a já musím zachránit její. Dluh života nelze odmítnout. A co, že na tom tak trváš. Nemyslíš si snad, že vyplnění tohoto slibu tě vykoupí z jiných nesplněných. Zastavila jsem se a otočila na nekromanta, “nechci tě zabít. Jen jsem někdy příliš sentimentální. Špatná vlastnost pro vraha,” smutně se zašklebím a pokrčím rameny.
Stojíme před branou. Vysokou, stříbrnou. Studeně zářící. Přitáhnu si černý plášť blíž k tělu, abych skryla zakrvácené šaty. Lillith, stále v podobě bílé lišky, zvednu do náruče. Nebude od věci, předtírat, že je pouze mazlíček. U brány se opírali o píky dva strážní a seděl člověk bez uniformy. Mág. Přejel mě pohledem a pozastavil se u Lillith. “To je liškodlak?” zeptal se. “Ne, jen obyčejná liška albín,” poškrábala jsem Lill za ušima a postavila ji na zem. S Galensarnem má jistě dost velkou moc, aby oklamala čarodějovy smysly.
První krok v novém městě. Nasála jsem okolní vůně a potlačila kašel. Přepadla mě touha po luxusním hotelu, koupeli a večeři. “Co teď?” snažila jsem se telepaticky zeptat Lillith. Doufám, že mě slyšela.

Koutkem oka zahlédnu odlétajícího Gwyna a odvrátím pohled od nekromanta.

“Vím o několika možnostech, jak se dostat do Města. Ta Tvá Gwyne je jedna z nich, ale není nejlepší. Ne pro lučistníky, ale pro magii bránící vzdušnýmu průniku.” Pokusím se jej upozornit bez zjevného účinku. “Nu dělej, jak myslíš.” prohodím polohlasem.

Otočím se na ostatní. “Je čas povědět co dlužím.” řeknu s pohledem upřeným na početnou skupinku kolem.

V zajetí Města jsem strávil jeden měsíc a není o co stát. To, že jsem nyní svoboden je víc o náhodě a štěstí než o síle a šikovnosti nebo moudrosti. Byl jsem jeden z prvních svého rodu koho chytili živého a jak je známo na každého platí něco jiného, na někoho voda,” pohlédnu na lištičku, “na někoho obyčejná temná kobka o rozměrech dva krát dva metry a na jiného zase oheň. Se mno si, ale nevěděli moc rady. V temné kobce jsem strávil asi patnáct dní, ale nezlomili mě, ačkoliv jsem tomu nebyl dalek, což bylo mé štěstí. Nejspíš proto si dovolili trochu menší ostrahu, díky níž jsem se mohl ztratit v jedné zapadlé chodbě, jenž ústí kousek odtud.

Tato chodba je prvá možnost, ale asi bude zasypaná nebo hlídáná. Pochybuji, že by ji nenalezli.

Druhá cesta je skrze odpadní stoku. Sice světélkuje jedovatou modří a zeměplošský Ank je proti ní studánka, ale je to možnost a třeba se v ní nerozpustíme.

Třetí na pohled šílená, ale nejbezpečnější cesta je skrze hlavní Bílou bránu. Vpuštěni budeme bez problémů. Nikdo si nebude plašit budoucí otroky a nahánět je někde pláních. Budou o nás vědět od počátku, ale budeme mít chvíli času do doby než se nás pokusí odchytit.

Toto je vše co vím o cestách do města. Pokud někdo víte, co já ne, povězte. Nelpím na uskutečnitelnosti mých návrhů.”

Ukončím svůj monolog a pozoruji ostatní.

“A ať Ti Tvůj talisman pomůže, lištičko.” dodám nastaleho ticha.

Nu a na Tebe jsem nezapoměl, neboj, pořád mi není jasné odkud se známe.” šlehnu větou po nekromantovi.

“Ah… ne… vlastně ano. Tvou… šupinu. Ráda bych z ní udělala amulet. Je to vcelku jednoduché, stačí krátké kouzlo a trochu krve – té mojí. Když chvíli vydržíš, půjdu s tebou. Hlavním vchodem.”
Gwyn chvíli zvažoval mou nabídku a potom ke mně beze slova natáhl ocas. Nejspíš muž mála slov. Vybrala jsem menší šupinu a co nejopatrněji ji vytrhla. Trochu s sebou škubl, ale netvářil se, že mě za to sežere. “Promiň,” zamumlala jsem nepřítomně a začala odříkávat kouzlo. Jak jsem slíbila, netrvalo to dlouho a nakonec jsem na šupinu (i když byla z ocasu, pořád byla velká jako moje dlaň) nakreslila svou krví formuli, která amulet poutala s mou duší. Čistě teoreticky bych ho teď mohla někde zakopat a fungoval by stejně. Ale i tak jsem ho navlékla na kousek kůže a pověsila si jej na krk, už pro ten pocit. Jak jsem si svůj nový amulet upravovala, pod prstem jsem ucítila trhlinku. No vidíš, to je nápad… Vyndala jsem Tahiřin dárek a vsunula jej do rýhy. Dokonale do ní pasoval, jakoby vycítil mé myšlenky. “Ty jsi ale zajímavý kamínek…” zamumlám a pohladím ho špičkou prstu.
Uvědomím si, že Gwyn vedle mě netrpělivě přešlapuje. “Omlouvám se,” usměji se na něj. “A děkuji, moc jsi mi pomohl.” Přelétnu pohledem z Gwyna na Vlka a zpět. “Teď k tomu, proč jsme tu… ne?” Zavřu oči a chvíli se soustředím. Tohle je poprvé, kdy se měním před lidmi, bleskne mi hlavou, ale není čas se nad tím zastavovat. Paže se změní v drobné tlapky a dotknou se země ve stejnou chvíli, kdy se mé tělo změní ve zvířecí a pokryje sněhobílou srstí. Amulet čas od času blýskl zeleným světlem ze srsti na plecích.
“To abych vám stačila,” vysvětlím svým ohromeným společníkům trochu rozjařeně. Koneckonců, tohle je moje přirozená podoba a cítím se v ní odjakživa mnohem bezpečněji i pohodlněji než v lidském těle. Vesele pohodím hlavou a rozběhnu se směrem k bílým zdem města.

“Medvídku,” začala jsem a zajíkla se. Poslední dobou jsem nějaká sentimentální. Pohled na zelený kámen mě ale hodí zpátky do obrazu. Správně, nejdřív pomsta, potom sentiment.
“Děkuji ti,” opatrně převezmu úlomek, z něhož sálá moc, a hluboce se Tahiri pokloním. “Tvůj dar nepřijde vniveč.” Přitisknu si drahokam k srdci a chvíli stojím, ochromená rozsahem jeho moci. A to je jen úlomek… bleskne mi hlavou. Když se mi podaří se od něj odpoutat, opatrně, přeopatrně jej skryji do šatů.
“Ještě jednou ti za vše děkuji, Medvídku,” začnu, ale zarazím se, protože nevím, jak dál. Dobře tedy, bude muset stačit upřímnost. “Tenhle boj se tě netýká. Měla bys odejít, dokud máš možnost. Ty i všichni ti, kteří s Věčným městem nemají nic společného. Prosím,” dodám naléhavě. “Ještě je čas.” Jsem si až příliš dobře vědoma, že to není jen prázdná fráze. Drak a Orel – kdo tohle mohl nevidět? Brzy sem pošlou někoho, aby zjistil, co se děje, a potom už nebude čas vycouvat…

Člověk vběhl přímo ke mě do křoví. Divila jsem se, kde na to vzal tolik sil, ale omdlel mi u nohou, tak jsem to pustila z hlavy. Konečně mám na kom zkoušet své léčivé likéry. No, teď sice u sebe žádný nemám, ale bylinek je tu dost. “Ale je to stále nepřítel” připomínám si a s trochou sebezapření ho svazuji šlahouny malin. Snad se nebude moc hemžit…

Kupodivu se brzy probudil. Netušila jsem, že je síla bylinek tak výrazná, ale co.
“Scara, těší mě.” Představila jsem se a dlaní mu přitiskla hlavu zpět do měkké lesní půdy. Mačetu jsem si projistotu odložila na dosah. “Zůstaň v klidu ať se rychle zotavíš… Nemáš u sebe náhodou výtažek z karbince evropského, že?”

Pár okamžiků po tom, co jsme se s Tahiri dostali do blízkosti města dorazili i ti ostatní co sem mířili. A dokonce na drakovi. Ten ihned začal přistávat a z jeho hřbetu seskočila nějaká postava. Nenril! Zatraceně, řekl bych, že bude chtít zpět svůj Gelensarn. To je k vzteku, že už nemám vůbec sil nazbyt. Vypadala, že má na mě pořádný vztek a není se čemu divit po tom, co jsem jí provedl v chrámu hadích lidí. Vzít mi Gelensarn pro ni byla hračka a s jeho podporou ze mě může udělat mastný flek. Pronesla nějaké zaklínadlo a vyslala ohnivou kouli přímo proti mě. Neradostně jsem si uvědomil, že mě to kouzlo nejspíš zabije. Na štít nemám energii ani na to se přemístit pryč. Ale stalo se něco zvláštního. Ohnivá koule se přede mnou rozprskla o magický štít, který se ihned rozpadl a jeho síla se do mě vsákla, jako do houby. Tahle síla pocházela od Tahiri. Tím jsme opět vyrovnáni. Ale teď rychle pryč. Do nedaleké porostu. Síli mě opouštěli rychleji než bych si přál. Poslední čeho jsem si všiml byly dvě velké žluté oči. Ach sladké bezvědomí.

Měla jsem nejvyšší čas zmizet, dokud byl uvnitř takový zmatek. …Sakra! Zapomněla jsem si svou oblíbenou mačetu. Nechtělo se mi tam vracet, ale musela jsem. “Nebude to trvat dlouho.” Přesvědčovala jsem sama sebe. Tak jsem se nasoukala zpět do tunelu. Za chviličku už jsem drčela svého miláčka v ruce a do kapes strkala nějaké zlato “na cestu”. Ve chvíli, kdy mačeta cinkla o sponu na mém opasku, uvědomila jsem si jaké je kolem příšerné ticho. Procházela jsem chodbami ve kterých se neozýval ani hlásek, ani tlumené syčení, kroky, ani plameny nepraskaly tak hlasitě jako jindy. Děsilo mě to. A pak ke mě konečně dolehly vzrušené hlasy, tedy jen jeden hlas, ten druhý byl ledově klidný. Nebyli to hadi, chybělo jim to naše syčení kdesi za prahem hlasivek. Ti zloději! Proběhlo mi hlavou a už jsem se k nim plížila. Přes hromady mrtvých těl! Brr!
Nechtěla jsem na ně zaútočit, ne dokud jsem byla v tomhle městě. Rozhodla jsem se, že sledování těch dvou padouchů bude pro mou po dobrodružství toužící duši to pravé. Zůstala jsem stát ve stínu jen pár kroků od nich. Když v tom – PUF – a stála jsem někde úplně jinde. V malinovém keři.
Chlupáč zmizel a na zemi zůstal ležet ten člověk. Nevypadal moc dobře. Pokusím se mu pomoci… snad nemá dost sil, aby byl schopen mi moc ublížit.

Letěli jsme vzduchem a já jsem si zpíval, pochybuji, že mi někdo rozuměl, byly to písně ve starém dračím jazyce a zpíval jsem si je s Dwymer, neboj se má lásko už ti letím na pomoc….Něco jsem cítil, podíval jsem se dolů a zničeho nic se ta objevily dvě postavy….To je Tahiri, zakřičela lištička…Změnil jsem polohu křídel a střemhlav se řítil dolů, snad si mě všimne..

Čas odletu, pozoruji ostatní jak se drápají na Gwyna a pocítím závan vděčnosti, za to že mě místo tvrdých a nepoddajných šupin čekají Denemirova záda pokrytá peřím.

„Tak pojď a neboj se,“ slyším jej, „zatím.“ V jeho hlase je jasně cítit pobavení nad mou nejistotou.
„Já se nebojím, já jen… snad jsi měl dobrou snídani.“ Co si budu nalhávat, ale jeho zoban vzbuzuje respekt.

Vzápětí mě jím Denemir obratně a natolik rychle, že nemám jakkoliv reagovat uchopí a já se krátký moment snáším mezi nebem a zemí. „Kupodivu má sotva znatelný jemný stisk, ale kdyby chtěl… tak se tu po zemi válí dva škubající se kusy vlka…“ uvědomím si. Naštěstí se nic takového neděje a jsem usazen na Orlův široký hřbet.

„Umíš si vybrat dobrý cestovní prostředek.“ houkne na mě Taylor.

„Vim.“ odpovím při pohledu na plochu jsoucí mi k dispozici a na ostatní tísnící se na drakových zádech. „A abyste neměli mozoly.“ neodpustím si dodat, ale to už se Denemir počne zvedat. Ještě zahlédnu Taylor, když málem sletí z Gwyna, („To by ještě přežila.“ napadne mě mimoděk.) ale o vteřinku dýl, se už vznáším ve výšce, kdy by nebylo optimální zkoušet odolnost pomocí volné pádu. Pohodlně si lehám, hlavu složenou na předních tlapách a začnu si let užívat plnými doušky.

„Jak rychle safra letíme?“ je má otázka při pohledu na rychle se měnící krajinu hluboko pod náma.
Tímto tempem se k Městu dostaneme za necelé dva dny. Nejpozdějc.

“Rád bych s Tebou mluvil chvíli o samotě.“ osmělím se oslovit Pána orlů, když po několika hodinách letu zahlédnu třpytivý bod ne vetší než zrnko maku nejsoucím ničím jiným něž Věčným městem s mramorovými bílými zdmi.

„Když žádáš.“ Denemir vystoupne ještě pár desítek metrů na Gwyna a trochu zrychlí. „O čem chceš mluvit?“

„Co víš o Věčném městě? Mluv o čemkoliv.“

„Já měl za to, že ty jsi odborník, já tam nebyl otrokem… Jediné mé znalosti jsou jeho výstavba do dokonalého kruhu se složitým labyrintem z uliček na povrchu a ještě složitějším a děsivějším labyrintem v podzemí.“

„Ano strávil jsem tam měsíc v zajetí a jen šťastná náhoda mi dala vyváznout, mí druhové mají právo o něm vědět až přijde vhodný čas, což ale teď není. O městě vím co vím a nechce se mi příliš vzpomínat… věřil jsem, že mi povíš víc.“ V hlavě se mi vybaví vzpomínka na bohatou směsici národů v něm přebývající a samozřejmě i na monstra, která snad ani nepřišla z lůna tohoto světa motající se v jeho uličkách a projde mnou chlad, který není jen z větru.

„Zkus konkrétní otázku.“

„Dobrá, co je to Stadion rozdělení, jméno jenž jsem tak často slýchal?“

Na okamžik ucítím jak Denemir v letu ztuhnul. „Mučící praktika, Lovci v ní nutí bojovat na život a na smrt syna s otcem, staré přátele… Jen jeden z ní vychází živ…“

„Kruté a podivné…“ pootočím hlavu na druhou stranu a uvidím draka po pravém boku v jeho bezslyšném letu, jak mi s ostatními dychtivě naslouchá. Blankytně modrá barva rozpaků mi vstoupí do srsti. Kolik slyšeli, nevím.

„Neměl jsem v plánu cokoliv tajit o svém zajetí, ale věřte není dobrá doba na vyprávění.“ Jejich tváře se zdají být nečitelné jako z kamene. Nemám odvahu Vám lhát, ani důvod a už vůbec ne před vešuni. Ale stejně nemám odvahu teď vzpomínat na čas pout.“

„Jsem mu svědkem a schvaluji vlčí pohled na věc.“ zastane se mě nečekaně Denemir. „Vhodný čas k poradě bude v lesích pár mil od Věčného města, kde má cesta končí. Dál pro Vás bude bezpečnější pohybovat se po zemi.“

Pohledy na mě upnuté se zdají být stejné… i když možná trochu povolnější.

„Přijmou obhajobu a mé postoje?“ ptám se sám sebe.