Cesta Dobrodruhu

Vztek. Třesu se jako osika, zuby mi cvakají, pěstí zatínají tak silně, až na dlaních zůstanou jizvy po nehtech. Čumilové okolo si asi myslí, že strachem či šokem… ale kdyby tak tušili jak zuřím! Měla jsem to proradné psisko nechat shnít ve vyhlídkové cele, nebo ještě líp, žrát piškoty jako odměnu, že si přebarvil prašivý kožich narůžovo. Až se setkáme příště, vlčí bestie, už nebudeme kamarádi. Jsem odhodlána tě zabít… a pak málem vykřiknu bolestí. Vzadu pod pravým ramenem ucítím bodnutí doběla rozžhaveným nožem. To ne… to už jsem kdysi zažila. Bleskově vyskočím na nohy, nevšímám si zvědavých pohledů ostatních a držíc se za bolavou paži se rozběhnu do lesa. Před očima se mi začnou míhat obrazy – vzpomínky se závratným tempem řítí dál a dál do minulosti, vzpomínky na všechno utrpení, bolest, radost, požitky a smích… až dosáhnou takové intenzity, že se svalím do jehličí a zůstanu ležet. Hlavou mi zní jediná dvě slova – požehnání a prokletí.

Tančím. Tanec byl pro mně vším už odmalička. Nepamatuju si své první kroky, ale zcela jasně si vzpomínám na svůj první tanec na laně zavěšeném několik centimetrů nad zemí. Ten strach a ta radost zároveň. Cítila jsem se tak lehká. Během roku už bylo lano napnuté ve výši několika metrů – a čím bylo výš, tím větší bylo moje štěstí. A nezůstalo jen u tance, protože společnost byla malá. Nemohla si dovolit zvláštní akrobaty na každé číslo. Přišla visutá hrazda, vrhací nože, hořící obruč – ale to vše stále spojené v ladných tanečních pohybech. Neříkám, že jsem v cirkuse prožila nejlepší léta svého života, ale vzpomínky to jsou šťastné.
Pamatuji si na jednoho muže. Byl starý jako sám svět, s dlouhým bílým plnovousem. V manéži nevystupoval, jen sedával na polštáři ve svém koutě a povídal. Vyprávěl mi příběhy hlavně o muží – hrdých bojovnících se štíhlými meči a vojácích se zamaskovanou tváří, jenž dokáží létat ve větvích stromů. Povídal, že tanec je jistým způsobem boj a učil mě, jak upravit baletní pohyby a vložit do nich tu správnou sílu, aby dokázaly zabíjet. Stále mi však kladl na srdce, že toto umění nesmím použít. A já poslouchala každé jeho slovo. Vzpomínám si, že jednoho dne, na mé deváté narozeniny, byl Ojiisan posmutnělý. Byla jsem nešťastná a ptala se jej, co se stalo. Tehdy mi ukázal zvláštní věc – prazvláštní tetování ve tvaru tří čar, propletených do neuzavřeného kruhu, pod mým pravým ramenem.
“Nikdy jsem si toho nevšimla.”
“A to je dobře. Prozradím ti tajemství…”
Prozradil. Nestačila jsem zírat. Prokletí, které se dědí v naší generaci z matky na dceru, ukázalo svou pravou tvář.
“Neublíží ti, pokud jej nebudeš používat. Pamatuj si, že jej nesmíš nikdy použít s výjímkou ohrožení vlastního života.”
“Jak?”
“Dá se vyvolat jen v okamžiku, kdy pocítíš smrtelný strach, vražedou zuřivost či neskutečné štěstí. Pak zvoláš: Habatakinasai.”
Formuli jsem do deseti sekund zapomněla. Ne tak jako muž, který vše sledoval zpod stanové plachty.
Druhý den mě vzali a zavedli na podivné místo. Byli tam lidé z cirkusu a pak spousta dalších, křičeli na sebe. Devítileté dítě nezná slova jako lichvářství, otrokářství a obchod s bílým masem. Jen jsem zírala, dokud mě jeden z cirkusáků nestrčil pod čepel, která mířila na jeho krk. Nevěděla jsem, co dělám. Mé tělo zareagovalo samo – přesně podle rad stařičkého Ojiisan. Zatančila jsem, ale jinak, než obvykle. Když první kapky krve dopadly na mou tvář, zachvátila mne úžasná radost, palčivé štěstí. A pak – před sebe natažená pravá ruka, výkřik v neznámém jazyce, tetování pod ramenem se náhle rozroste do větvené spirály pokrývající celou paži. Zběsile rotující shurikeny se rozprsknou všemi směry. Odkud se vzaly? Z mé paže? A proč to tolik bolí…
Oči starého učitele. Nejsou vzteklé, spíš zklamané. To dusí ještě víc.
Jeho ruce na ramenou. “Cos to provedla? Cos to provedla?”
Mlčím. Klopím oči.
“Tohle už nikdy nedělej.”
Ano. Neudělám.
“Tu prokletou pečeť už nepoužiješ!”
Nepoužiju. Přísahám.
“Zapomeň na všechno, co jsem ti řekl.”
Zapomněla jsem. Ne tak jako

„A ten obojek?“ Zeptala jsem se chladně.
Lovec se zastavil s rukou na klice a chvíli si mě měřil nečitelným pohledem. Ovládla jsem se a neohlédla se. Hrdě vzpřímená, rovná jako svíčka a napjatá jako srna, když ucítí lovce, stála jsem uprostřed pokoje a podmračeně hleděla z okna.
Uslyšela jsem kroky a ucítila cizí prsty na krku. Trhla jsem sebou, ale ovládla se a zavřela oči. Po chvíli se prokletý stříbrný šperk zmizel a Lovec se zase stáhl. Do bezpečí? Ha, tak to mě přeceňuje. Na nohou mě udržovala jen síla vůle a snaha udržet si tvář před nepřítelem, jinak bych se už dávno zhroutila. Ten zatracený obojek mě vycucal dosucha.

Tak jo, zlato, stání by ti šlo. Ale co chůze? Vrhla jsem pochybovačný pohled směrem k bílé, pečlivě ustlané posteli. No tak, to přece zvládneš, přemlouvala jsem sama sebe. Uděláš tak dva, tři kroky, lehneš si a až *pak* omdlíš. To bude hračka. Uvidíš.
Po chvíli jsem si uvěřila a udělala první krok. Škoda, že mi na to neskočily moje nohy. Nebyl to ani trochu hezký pád. Začal podlomením v kolenou, pokračoval podlou zradou paží, které odmítly zmírnit náraz a jednoduše zůstaly tam, kde byly, takže jsem svůj let zakončila seznámením brady s rohem postele.

V nastalém tichu jsem se vyškrábala do sedu a mlčky začala kontrolovat zranění prsty, třesoucími se vyčerpáním. Naražená brada, slibující velkou podlitinu na počkání, rozražený ret… ah, ano, a prokousnutý jazyk. Okouzlující. Sem tam nějaká ta modřina či naraženina navíc. Můj strážce se samozřejmě ani nepohnul. Mohl být dost dobře z kamene.
Proč jsem tak slabá…? „…ten bastard.“ Zamumlala jsem, když mi to došlo. „‚Všechnu mou moc do poslední kapičky‘, co?“ Tiše, hořce jsem se uchechtla. Pokyvovala jsem hlavou, jako kdybych oceňovala povedený vtip. „Ten bastard.“ Hledala jsem nějakou vhodnější nadávku, ale žádná slova nepřicházela. „Ten zatracenej chamtivej bastard.“
Přistihla jsem se, že se směju, ale nesnažila jsem se ovládnout. Nějak jsem cítila, že kdybych se přestala smát, rozplakala bych se. A tak jsem tam seděla, opřená o roh postele a s prsty zakrývajícími rty jsem se tiše, zoufale smála.
Nevím, kdy se smích zlomil v bezmocný pláč. Možná to bylo, když se za Lovcem zavřely dveře. Možná ne. Nejspíš ne.

S trhnutím jsem se probudila a zmateně zamrkala, když bylo vše kolem mě bílé. Odkdy je v létě sníh? Uvažovala jsem zmateně, ještě napůl spící. Jestli si zase Démon hrál s počasím, tak už vážně… Zarazím se a s tichým povzdechem se posadím. Ne, tohle nebyl les a aniki (jap. starší bratr) nepřihnal z hor studený vítr. Tohle bylo moje vězení z mramoru a já byla sama.
„Aniki…“ Po tváři mi stekla osamocená slza. „Asi tě nezachráním, bratříčku…“
S tichým cvaknutím se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Lovec s podnosem s několika porcelánovými miskami. Rychle jsem si otřela oči hřbetem ruky, nestála jsem o to, aby mě viděl slabou. Jednou to stačilo. Když uviděl, že jsem vzhůru, na chvíli se zarazil, ale pak dokončil pohyb a zavřel za sebou nohou. Položil tác na stůl a podal mi jednu z misek, až površek naplněnou rýží, a jídelní hůlky. Mlčky jsem na jídlo zírala. To snad nemyslí vážně. Vážně předpokládá, že budu jíst, co mi dají? Jen Inari tuší, co do toho přimíchali…
„Mám rozkaz tě nakrmit násilím, budeš-li odmítat jíst,“ svěřil se mi Lovec. Podmračeně jsem převzala misku a nedůvěřivě jsem přičichla k rýži. Kde už jsem ten pach cítila… „Je v tom droga na utišení tvých schopností.“ Odpověděl na nevyslovenou otázku. „Buď to, nebo obojek, vyber si.“
Tiše jsem si povzdechla. „Je k tomu aspoň nějaká omáčka nebo něco? Suchá rýže není nic moc, víš.“ Udloubla jsem hůlkami kousek lepkavého pokrmu a vložila si jej do úst. Mlčky jsem udělala kyselý obličej a přesunula se k podnosu, který Lovec položil na podlahu.
„Něco není v pořádku?“ Zajímal se.
„Ale nic… Jen už jsem zapomněla, jak je to hořké…“ Informovala jsem ho benevolentně. Na tácu se nacházela sladkokyselá omáčka, nějaké sushi a pestrá sbírka ovoce, nakrájené a úh

Hmm, takže vzhůru za šutrem. Scara sice vypadá znuděně, ale to by se mělo změnit, jakmile vejdeme do budovy, kde Gelensarn cítím. Pochybuji, že mi ho vydají dobrovolně. A bůh ví, na co tam vevnitř ještě nenarazíme. “Tak se půjdeme podívat jestli je někdo doma, ne?” ušklíbnu se na Scaru. Ať už se na plácku po bývalém cirkusu shromáždili libovolné kreatůry, tak si nás zatím nevšimli, nebo o tom alespoň nevím. Jen ať to tak zůstane. Se Scarou jsem se dostali až ke vchodu do stavby u stadionu. Bůh ví, co to má být. Dveře tu žádné nemají, asi je nepotřebují. No jo, tam se dostaneme snadno, doufám jen, že ven se dostaneme stejně snadno. “Takže kam se půjde teď hmm?” zeptala se Scara a zdalo se, že opět ožila, jen co jsme vlezli někam, kde nemáme co dělat. “Myslím, že už to víš sama. Ten kámen cítím pěkně hluboko pod námi. Tím bychom mohli začít.” “A co ti otrokáři? Co když na nějakého narazíme?” Podíval jsem se na ni a z mého výrazu zbledla. “Pokud na nějakého narazíme, tak nás buď na místě zabijí a nebo zotročí. Ani na jednu z těch věcí nemám chuť, takže se jim radši vyhneme jak jen to půjde.” Vstupní hala byla neskutečně rozlehlá, se spoustou schodišť vedoucích do dalších podlaží. Ale jak se tady rychle zorientovat. “Myslím, že bychom se tady neměli moc zdržovat na jednom místě.” “Taky myslím.” přitakala Scara. Jak to vydím, tak bych rád našel nějaké schody dolů. Došli jsme k jednomu z rohů a odtud podél zdi. Jak se dalo čekat, schody do spodních podlaží na sebe nenechali dlouho čekat. Bohužel schody vedli jen o jedno patro níže. Takhle bychom tady mohli bloudit pěkně dlouho a já bych odtud raději rychle vypadl a s tím Gelensarnem. “Takže jinak. Scaro porozhlédni se a pokud na někoho narazíš, tak ho nezabíjej, ale dotáhni ho ke mě. Já už z něj dostanu co potřebujeme vědět.” “A co mezitím budeš dělat ty?” nasupila se Scara. “Já se tady také porozhlédnu a pokusím se zjistit, jak to tu vypadá.” Tak jsem se rozdělili. Tato část stavby vypadala neskutečně podobně té odkud jsme sem přišli. Že by se stavitelé inspirovali městem a taky tady z toho udělali bludiště? To by tak ještě zcházelo. Nebyli tu žádné obrazy ani ozdoby, které jsem tu tušil. Všude jen samý mramor. Už se mi z něj začíná dělat zle. Schodů dolů jsem tu našel hned několik, ale na slepo se mi jít rozhodně nechtělo. No nic podívám se radši po Scaře. Došel jsem zpět na místo odkud jsme přišli. Scara už tam byla a svými ještěřími prsty za krk držela nějakého mladíka. Mohl to být jen nějaký poslíček, ale snad z něj něco dostanu. “Skvělé, byli nějaké potíže?” “Vůbec ne jen se pořád snaží utéct.” “Tak se podíváme co víš.” Mladík na mě jen houkl, jak jen mu to Scařiny prsty kolem krku dovolovali:”Já nic nevím a i kdyby nic vám neřeknu.” Zvláštní, tohle říkají všichni, ale dalo se čekat, že se s nami nebude chtít bavit. “Scaro můžeš ho pustit.” Jak jsem řekl, tak udělala. Ale mladík se ani nehnul. Ovládnout něčí mysl není těžké. Výraz toho chudáka se změnil z toho výrazu odporu na naprosto netečný a prázdný. Oči měl prázdné a vyhaslé, jako byl mrtvý. Teď už bude odpovídat. “Mohl bys nám říct kde to vlastně jsme?” “Právě se nacházíte v sídle pána Stadionu. Též se tu nachází některé výcvykové a učební prostory pro gladiátory.” “Jak se dotaneme do podzemí této budovy?” “Stačí jít po schodech dolů a to ve směru spirály. Jinak byste se tu určitě ztratili.” Nemyslím si, že by věděl něco o Gelensarnu, ale za pokus to stojí. “Nachází se tady v té budově nějaký vzácný artefakt?” “O ničem nevím. Jen sem tam jsem zaslechl, jak se někdo bavil o nějakých prostorách kam mají zakázaný přístup pod trestem smrti. Ale kde jsou, tak to nevím. Nějaké artefakty se též nachází pokusné prostory Šílených mágů.” Zajímavé, takže přece jen něco, co by se mohlo hodit. Mladík už začínal blednout a třást se. Radší jeho mysl uvolním, než se z toho zblázní. Upustil jsem od ždímání jeho mozku a on se na místě zkácel v bezvědomí. “Tak se vydáme prozkoumat, kam že to nemají přístup, co ty na to?” zeptám se Scary. “Myslíš, že je to bezpečné?” “Tak to nejspíš není, ale někde začít musíme.” Pokrčil jsem rameny a

A jsem tam, kde jsem byl, zpátky za hradbami, jen o nějakej ten šrám bohatší, ale zato bez ucha, Lištičky a… bez obojku, jednoho z mála hmatatelných pojítek se Světloočkem. Nejspíš se válí někde v troskách cirkusáckého stanu. A abych nezapomněl, Město si klidně stojí dál. Co víc si vlk může přát. Prostě paráda. Chvíli vysílám k městu nadávky o nichž jsem ani nevěděl, že je znám, ale brzy mě to přestane bavit. Místo toho se pokouším vymyslet co dál.

Nic moc mě nenapadá, ale jedno vím jistě. Pro Lištičku udělám, co bude v mejch silách. Takže mi nezbývá než vyrazit zpátky do Města, tentokrát ale sám a jinou cestou. Krátce v duchu poděkuji Jedinému, za to ležim bokem od ostatních.

Postavím se na všechny čtyři a rozhlédnu se po táboře, tedy spíš po lazaretu. Medvídek s Gwynem mají dost starostí sami se sebou, elfka kolem nich pobíhá a snaží se jim pomoct a pouze Taylor vypadá, že by mohla zaregistrovat můj odchod.

“Sbohem. Dlouhé dny a šťastný lov Vám všem.” zašeptám.

Otočím se a vyrazím po ne zrovna mírném svahu směrem k Městu. Ujdu pár kroků a v myšlenkách poděkuju elfce, za její péči, jenž mi musela věnovat v době spánku. Rána už téměř nebolí a je pokrytá silným strupem. Dovolím si obdivovat její léčitelské umění, ale to se mi stane osudným… Pravou zadní packou zavadím o jeden z kamenů a ten se svalí o několik metrů níž, kde zastaví o jednoho ze svých kolegů. Rána kterou náraz způsobil se nese krajem.

“Tak jestli si tohohle v táboře nevšimli…”

I přesto ale pokračuju dál.

“Vlku…” zaslechnu za sebou nezaměnitelný hlas patřící Taylor.

“Tak to je poprvé co mě oslovila jménem…” bleskne mi hlavou.

“…psisko jedno, snad se neznelíbila naše společnost, že od nás utíkáš.”

Zastavím o otočím se k ní. Pohledy ostatních se střídavě upírají na mě a na Taylor.

“Znelíbit? Vy? Po všem co jsme prožily? Ne, vážně ne a proto nechci, aby někdo šel se mnou. Jdu hledat Lištičku. Moc dobře vím, že z této cesty není návratu a jsem s tím smířen. Co však nepřipustím, aby další mě blízcí, ať Ty, Gwyn, Medvídek nebo někdo jinej umíral po mém boku. Prosím, vrať se do tábora, pomož ostatním a až to bude jen trochu možné, vydejte se co nejdál o tohohle prokletého místa, které umí dávat jen smutek a prázdnotu v srdci. Nepřikazuji, jen žádám, ale jestli prahnete po návratu do Města, tak jděte sami, ne se mnou.”

“Ale…”

“Což nechápeš? Nikoho pořádně neznám, ale přesto mě s každým z Vás cosi spojuje, proto chci jít sám. U Gwyna a Lištičky smutek nad ztrátou milované bytosti, Tobě vděčím za svobodu místo hnití v cirkusu, Medvídek má s Lištičkou blízký vztah stejně jako já a elfa? Kdo jinej by věnoval iks hodiny ze svého času péči o zraněné?”

“Není to zrovna fér přístup, zvlášť po té co pro tebe i Lišku riskuju krk. Takže zkusíme dohodu. Ty mi dovolíš jít s Tebou a já Ti za odměnu dám, něco co Ti právem náleží.” nahodí Taylor a z kapsy od kahot vytáhne k mému nemalému údivu můj obojek. “Nic mu není, pouze se rozepnul… Tak, co platí?”

“Vydírání převlečené za dohodu? V tom případě si jej nech.”

Znovu se vydám na cestu, ale kroky jenž mě následují mě donutí znovu zastavit. Když to nejde po dobrém…

Urazit vzdálenost slabejch čtyřiceti metrů dělící mě od Taylor je dílem několika okamžiků a dřív než si zlodějka stačí uvědomit vo co de, leží na zádech a mé tesáky jí zatím lehce svírají krk.

“Vážně má slova považuješ za štěky bláznivé čuby?” zavrčím.

Odpověď žádná, ale místo ní koutkem oka zahlédnu kradmý pohyb útlé ručky.

“Jen drobná přátelská rada. Tu dýku, či co to je za zbraň nech, kde je.” Pro jistotu svůj stisk o fous zesílím.

Dočkám se drobného kývnutí doprovázeného pohledem v němž se dá vyčíst směs strachu a otázka “Proč?”

“Fajn takže, já Ti nabízím tuto dohodu. Pustím Tě a Ty mi vrátíš obojek a necháš mě odejít. Co ty na to?”

Další sotva znatelné kývnutí si vyložím jako souhlas.

“Takže nejdřív obojek, pěkně mi jej přidělej zpátky na krk, pak Tě pustím a odejdu.”

Poslechne, co jinýho jí zbývá. Od ostatních lze pomoc

Něco známého v podvědomí mém. A dost silného, aby proniklo transem. Pojí se ním příjemný pocit síly a zelená barva. “Nedotýkej se mě,” srazím štíhlou elfí ruku a vzápětí se pod náporem bolesti zkroutím. Pár minut léčebného transu stačilo jen na to, aby zacelilo protrženou plíci, která při prudkém pohybu opět povolila. A tak si jen tak ležím na pravém boku, objímám si zmrzačený trup a do trávy chrlím tmavou krev. Začnu si rovnat žebra. Bolí to, ale je to nutné. V bezvědomí by mi nemusela srůst správně. Vyčerpám veškerou zásobu nadávek, ale neomdlím, takže opět navodím léčebný trans.

Zaklepání. Těžké, černě lakované dveře se bez jediného zaskřípění otevřou a do pokoje vejde sluha.
“Pane, První s Vámi chce mluvit. Máte na něj počkat v zadním salónku.”
Bez jediného slova vstanu a následuji sluhu potemnělou chodbou. Vede mě nahoru.
“První má nyní návštěvu. Máte na něj v salonku počkat, dokud neskončí.”
Lehce kývnu hlavou a po zbytek cesty už ani jeden z nás nepromluví.
Salonek je přepychově zařízená místnůstka, kterou První, předtavený všech šílených vyvolávačů, používá jen vzácně, poukud potřebuje soukromí. Nečekám dlouho. První vejde jen chvilku po mě, posadí se na pestrobarevnou taburetku a nechá si donést pití. Zatímco čekám, co mi řekne, prohlížím si ho. Je to vysoký, pobledlý, kostnatý člověk, oblečený do černé a červené. Jeden z nejmocnějších mužů tady ve městě a v širokém okolí vůbec. Dřív to prý byl slavný bojovník, ale dnes, když si ho měřím, pochybuju že by mě mohl sám vážně fyzicky ohrozit. Goril a poskoků však má požehnaně, a já jsem bohužel jeden z nich. Dělá se mi z toho pomyšlení špatně.
“Za tu dobu, co jste vstoupil do řádu, si vedete obdivuhodně chlapče. Obzvlášt pro vaše bojové schopnosti jste dnes vážený a to je také důvod, proč jsem si vás dnes zavolal. Jistě vaší pozornosti neuniklo řádění jakéhosi draka nad městem, ani pozoruhodná neschopnost našich velectěných strážných toto řádění jakkoli zastavit, či zarazit. Proto ho zarazíte vy. Je mi jedno jak to uděláte, ale nechci, aby mi ještě někdy nad arénou přeletovala nějaká přerostlá ještěrka. Rozuměl jste?”
“Ano.”
“Ruciel a Tristan vám budou k dispozici. Čekají v kapitulní síni. Na výdajích šetřit nemusíte.”
“Děkuji.”
“Můžete odejít.”
Na to jsem vstal a spěšně vykráčel z místnosti.

“Myslím, že každý z vás už někdy zabil nějakého toho velkého dravce, nebo něco podobného. Vyvolejte je zpátky, jak nejsilnější dokážete. Upravit si je můžete podle potřeby, jediné co po vás chci je, aby byly schopni unést dva dospělé lidi. Dál, ty Rucieli, seženeš ve městě deset dlouhých pík. Musí být opravdu dlouhé. A pevné. Taky tak dvacet zbrojí a deset luků i s šípy. Zase, co nejlepší. Ty Tristane, seženeš nějakého toho čaroděje. Zkus magickou gildu, nebo se po hospodách poptat po přespolních. Aspoň dva mi přiveď. Peníze si vemte z řádové pokladny. A chvátejte, času není nazbyt.” Zabručeli něco, co znělo skoro jako ano pane a odběhli.
Já jsem se vydal dolů, pod Arénu. Tam mívám obvykle klid. Cesta kamennými chodbičkami je spletitá a dlouhá. Konečně jsem našel prázdnou a dostatečně velkou celu. Zalezl jsem dovnitř a vzal do rukou amulet, který se mi houpal na krku. Byla to poměrně velká, dutá, železná koule, po obvodu posetá spoustou dírek, zavěšená na masivním řetězu. Jednouduchým pyrokinetickým zaklínadlem jsem zapálil kadidlo uvnitř, sedl si a vdechoval kouř. Do tranzu jsem se dostal docela rychle a pak už jsem začal nořit svůj mozek do stavu kontrolovaného šílenství.

Nechal jsem je nastoupit. Nebyla to špatná jednotka. Deset nemrtvých válečníků byla moje práce. Většinou za života zkušení a ostřílení válečníci z Arény. Vyzbrojeni byly těžkými očarovanými píkami, oblečeni do silné oceli, chráněni magií. Dále tu byli tři najatí mágové a čtyři lučištníci. Plus mi tři dělalo rovných dvacet. Na každého námi vyvolaného dravce dva. Dvojice pochopitelně vždy jeden nemrtvý vpředu a za ním jeden střelec jako podpora. Pocítil jsem slabý záchvěv pýchy.
“Hlídky střídat každou hodinu. Jestli se drak objeví, okamžitě vyhlásíte poplach. Lítat budete vždy po dvou dravcích. Pokud dojde ke střetu, pamatujte že vaši ptáčci jsou stejně rychlí a ještě obratnější. Nútočte čelně, snaže se ho vymanévrovat. První hlídky okamžitě do vzduchu. Ostatní rozchod.”

Ale ne povzdechnu si, mé rány jsou příliš hluboké, na to mé schopnosti nestačí.První dva co jsou moc blízko změním v hromádku popela.
“Varuji vás ještě jednou, nechte mě být nebo všichni zahynete”
přitom sám vím, že dlouho svou dračí podobu neudržím, to zranění mě příliš vysílilo.

Skupina se pomalu vytrácí, bez čaroděje asi namají šanci a stejně by ji neměli, spálil bych je na uhel.
V dálce vidím vlka a cosi na mě volá, něco o pomoci.
Pokusím se vznést, ale jde to jen těžko,přece jenom doletím k vlkovi a vidím vedle něj ležet Tahiri.
“Co ji to napadlo” prohodím k vlkovi, je to můj spojenec a málem mě zabije.
“Dokážeš nás odnést do tábora” zeptá se mě vlk.
“Ne, maximálně za hradby pak musíme pěšky”.
“No, každá pomoc dobrá”
Dobrá tedy zkusím to říkám si v duchu:”Vlezte mi všichni na záda a pořádně se držte”
Letím opravdu jen za hradby, a proměním se v člověka, sotva co přistanu.Na levé ruce mám hlubokou ránu a mám v ní dýku.
“Rychle musíme si pospíšit” prohodím k vlkovi.
“Nesnesl bych, aby umřel další člověk” v duchu myslím na Dwymer.
“Jak to myslíš?” zeptá se mě vlk.
“Zabili mi ženu, má Dwymer je mrtvá” vlk očividně neví co na to má říct.

Tábor už máme nadohled volám na nenril a Taylor, Taylor vypádá nějak naštvaně.
“Nenril pomož první Tahiri a pak budeš muset pomoct mě”. Obestřou mě mrákoty a omdlévám.

To snad není možné, na křídle mi přistála Tahiri a chce mě dostat dolů.”Tahiri”řvu na ni, ale ona mi jen rozřízne křídlo, padám dolů, ale ona taky, no nic tak sem na zemi blíží se ke mě nějaká partička, nejsem ještě bezmocný, ikdyž nejsem ve vzduchu.Otočím se ke skupině, je-li vám život milý nechte mě být.Pomalu cítím jak se mé regenerační schopnosti snažízahojit křídlo, čekám co bude dál.

Události se semlely tak rychle, že jsem je téměř ani nestačila sledovat. Z docela veselé honičky s nasupenými cirkusáky (ačkoliv jsem si kdysi slíbila, že TY techniky už nikdy nepoužiju, ale tentokrát to byla docela sranda) se najednou stala zběsilá jízda na dalších dračích zádech (začala jsem nenávidět draky) a co hůř, nějaký týpci z věží po nás začnou metat oheň. Nestihnu ani zaječet, než můj drak jednu schytá, třikrát se ve vzduchu otočí kolem své osy a začne padat k zemi. Vřeštím jak o život, držím se jejích šupin zuby nehty, pořád na tom však nejsem tak hrozně jako můj vlčí kamarád, který zjevně neví čeho ani čím se chytit – nakonec zůstane na dračici zavěšený za levou zadní packu a vyděšeně kňučí. Najednou jsme dole, z dračice je holka, zatímco ten druhý ještěr prohodí něco ve smyslu, ať mu vlezeme na hrb. Chvíli nevím, jestli se urazit, než mi dojde že to myslel doslovně. Kdybych nebyla v takovém šoku, asi vezmu kramle, ale takhle neodporuju a mátožně se vyšplhám na záda černému. Kdosi mi hodí zraněnou holku do náruče, je na tom opravdu bledě.
Za několik pro mě zoufale dlouhých minut (zkuste se udržet na šíleném kluzkém drakovi a ještě přitom přidržovat dívku ač štíhlou, tak v bezvědomí těžkou jak kráva) Gwyn nešetrně zabrzdí, až mu všichni tři málem přeletíme přes hlavu.
Z draka je rázem člověk, pod jednu paži chytne zraněnou dívku, pod druhou mě a obě nás smýkne do stanu, kde sedí vyděšená Nenril.
“Co se…” nestihne ani doříct otázku, dračí kluk už vychrlí cosi o zranění. Jen zírám jak elfka bleskurychle zareaguje, okamžitě odněkud vykouzlí horkou vodu, jehlu a další zdravotnické pitomosti a pustí se do ošetřování. Jen sedím v rožku jako myška, mám sice miliardu výhrad, v tomto okamžiku jsem měla být ve městě a užívat si života a ne se tady zase patlat v bahně v táboře, který jsem tak pracně opustila.
Jenže dračí holka na tom je hůř a hůř a upřímně mě ani neudiví, když zanedlouho umře. Nějak necítím potřebu ji litovat nebo nad ní truchlit, to je ovšem názor, jenž se mnou drakodlak zrovna nesdílí. Vyhrabe mělkou díru, do které dívku pohřbí a odletí si vybít vztek zpátky na město. Ach… moje ubohé bohaté město. Doufám, že ho nehodlá zničit celé, ale jak by taky mohl? Je to jenom drak, tu dračici sundali jediným výstřelem, doufám, že s Gwynem to dopadne stejně. Města by byla taková škoda…
Ze stanu se vynoří Nenril a otírá si zkrvavené ruce do trávy.
“Co se ti to stalo s vlasy?” zeptá se aby řeč nestála.
Vzpomenu si. Kvůli městu jsem se ostříhala. A teď jsem zase na začátku… v okamžiku mi krev stoupne do hlavy a já vzteky nelidsky zařvu. Jen počkej, dračí stvůro, až se vrátíš tak ti ani ohnivá stěna nepomůže!

Aréna má svoji hierarchii, a na jejím nejvyšším stupínku je řád Šílených vyvolávačů. Ti Arénu postavili a řídí ji. Zařizují pro otrokáře souboje, odkupují od nich bojovníky a zprostředkovávají jakékoliv dění uvnitř Arény. Je to druh bojových čarodějů, kteří se v soubojích dokáží uvést do stavu kontrolovaného šílenství a vyvolat ze své mysly pokřivené obrazi těch, které ve svém životě zabili. Specializují se tedy hlavně na magii mysli. Své adepty vybírají z řad bojovníků v aréně. Pokud narazí na nějaké výjmečně schopného a inteligentního, odkoupí ho, zlomí, pokřiví a pak zasvětí. Není jich moc, přesto mají ve městě značný respekt.

Prvnímu válečníkovy jsem Battou jutsem prosekl hrdlo dřív, než stačil zareagovat. Druhý už si dával větší pozor. Kryl se za velkým kulatým štítem a snažil se úkroky dostat víc vlevo. Chtěl tak udělat trochu místa třetímu, čarodějovy. Oťukával jsem si čaroděje a snažil se odhadnout, jak je silný. Byl to amatér, stejně, jako ti dva válečníci. Ani nedokázal skrýt přede mnou svou auru. Dneska to bude lehký boj. Chvíli jsme se snažili vyšachovat jeden druhého. Ale pak jsem to vzdal a přistoupil k přímé konfrontaci. Udělal jsem úkroka opačným směrem, odkryl se a zároveň jsem se dostal k čaroději blíže, než čekali. Zkusil po mě hodit ohnivou kouli. Čekal jsem to. Udeřil jsem svojí myslí do jeho přesně v okamžiku, kdy pronášel zaklínadlo, udělal dva bleskové kroky a sekl. Útok mojí mysli ho vychílil ze soustředění a kouzlo vyšumělo naprázdno. Chcípnul dřív, než si stačil uvědomit, co se to vlastně stalo. Otočil jsem se, odrazil válečníků zbrklý útok a sekl. Nečekal to tak rychle. Meč ho rozpáral pěkně od zdola až nahoru.
Otřel jsem si ostří a zasunul katanu zpět do pochvy. Ochozy buráceli nadšenáím. Otočil jsem se a odešel.

Jak se to stalo? Jak jsem se dostal k tomu, že zastupuji v bojích řád temných, šílených maniaků? Už nevím, jak je to dlouho. Otrokáři mě tenkrát našli zbědovaného, po onom nočním přepadení. Neměl jsem sílu se jim bránit. Kdy skončím v Aréně bylo jen otázkou času a tam si mě také vyhledal můj starý učitel, šílený vyvolávač Simik. Prošel jsem obligátním vymýváním mozku a následným výcvikem, jehož završením bylo zavraždění vlastního učitele i jediného přítele, psa Samara. Ale jedno vím. Už mi nestačí každodení vraždění v Aréně. Chci ven.

Seděla jsem v překvapivě pohodlném křesle a dívala se z okna. Připadalo mi to jako mnohem schůdnější řešení než pozorovat Otrokáře při práci. Seděl za stolem z lesklého ebenového dřeva, skloněný nad úředně vyhlížejícími papíry s perem v ruce a pilně psal. Kromě toho, že mi nabídl křeslo, v němž jsem právě seděla, mě naprosto ignoroval, jako bych byla vzduch nebo kus nábytku. Nevím, čeho tím chtěl dosáhnout, ale já tuhle hru umím hrát taky. A tak jsem… koukala z okna. Mramor, mramor a zase mramor. Buď je tohle město nepředstavitelně bohaté, nebo beznadějně chudé na jiné stavební materiály, což ale nedávalo mnoho smyslu. Dobrá, takže to bude ta první možnost… z čeho ale plynou místním takové zisky, zůstávalo záhadou, nad kterou se mi nechtělo nijak zvlášť přemýšlet.
„Působivý pohled, že?“ Zeptal se zničehonic, aniž by vzhlédl nebo přestal psát.
„Trochu nudný.“ Odsekla jsem, zatímco jsem si tiše gratulovala, že jsem leknutím nevyskočila z kůže. „Hlavnímu architektovi asi chybělo pár koleček,“ dodala jsem pak ledabyle, velmi dobře si uvědomujíc sbírku nákresů Věčného města, visících mému „hostiteli“ na zdech a nesoucí jeho podpis.
Odměnou mi byl jeho podrážděný pohled, třebaže se ve zlomku vteřiny zase ovládl a nasadil nečitelný výraz. „Zdá se, že smysl pro humor tě neopustil, Liško. To tvou drahou osrstěnou přítelkyni jistě potěší.“
„Prosím?“ Tvářila jsem se, že nerozumím. Ušklíbl se a po chvíli důležitého lovení v šuplíku položil na lesklou černou plochu dřeva pramen Tahiřiných vlasů. Dlouho jsem na ně bez hnutí zírala, přemáhajíc nutkání skočit mu po krku. „Vy jste sadista?“ Zeptala jsem se nakonec studeně.
„Chceš to vyzkoušet?“ Opáčil s křivým úsměvem a konečně odložil pero. Znechuceně jsem zavrtěla hlavou. „Škoda.“ Pobaveně pokrčil rameny. Čekala jsem, že ještě něco řekne, ale když se tak nestalo, odvrátila jsem pohled. „Ale dala jsi po cestě dohromady velmi zajímavou sbírku individuí, jen co je pravda. Panda, ještěrka, mluvící vlk, démon, elfka… Dokonce drak! Velmi působivé.“
„Šli ze své vlastní vůle, nikdo je nenutil, natož chtěl,“ namítla jsem, nutíc se znít nevzrušeně. Jak to, že toho ví tolik?!
„Vsadím se, že vím, na co myslíš, Liško. A odpověď je velice, velice jednoduchá: Mám kolem sebe takovou síť kněží, věštců, informátorů a jiných profesionálů pochybné morálky, že by mi neproklouzla ani moucha.“ Na chvíli se odmlčel, očividně vychutnávaje pocit převahy. „Řekni, co bys chtěla vědět dřív? Jak dlouho už o tobě a té tvé směšné výpravě vím? Nebo co právě teď který z tvé skupiny dobrodruhů dělá? Řekni si!“ Pohodlně se opřel ve svém křesle a vrhl na mě pohled přes propletené prsty.
„Jak tě můžu zabít?“ Zeptala jsem se jen napůl žertem.
Zdálo se, že jsem ho dobře pobavila, protože se rozesmál. Trpělivě jsem bez hnutí čekala, až se uklidní. „Velmi těžko, Liško, velmi těžko.“ Prohlásil, když konečně ovládl záchvat smíchu. „Možná na to nevypadám, ale jsem starší než ty a nedožil jsem se takového věku šťastnou náhodou nebo dobrou životosprávou.“
„Možná jsi už žil dost dlouho. Nenudí tě to?“ Líně jsem si uvědomila, že se náš rozhovor docela podobá spíš klábosení starých přátel než dvou smrtelných nepřátel.
„Ó, zdaleka ne! Na světě je neustále tolik co dělat…!“ V zamyšlení si poklepával prstem na rty.
„…jen co zotročíš jednu rasu, objeví se zbrusu nová?“ Zeptala jsem se jízlivě.
„I tak se to dá říct.“ Připustil lehce, jakoby se bavil o počasí. Po tomhle prohlášení mezi námi opět zavládlo na dlouhou dobu ticho. On mě pozoroval a já zírala z okna.
„Co ode mě vlastně chceš?“ Ozvala jsem se nakonec.
Pomalu pokrčil rameny. „Co od tebe chci…?“ Opakoval mou otázku a zase si začal poklepávat ukazováčkem na úzké rty. „Moc ne… Všechnu tvou moc do poslední kapičky a tvou absolutní poslušnost až do skonání věků nebo spíš do tvého skonání. Ah, a tvé pravé jméno. Co ty na to? Ušetříš si tak spoustu bolesti.“
„Jednoho krásného dne budu stát nad tvou chladnoucí mrtvolou.“ Slíbila jsem mu klidně.
Jen se usmál. „Uvidíme

Nakonec ta hospůdka nebyla špatný nápad. Potkala jsem tam našeho nekromancera v plné síle. Posedeli jsme, poklábosili a tak. Zjistila jsem, že je posedlý tím zeleným šutrákem, skoro mi začíná vadit… nesnáším magii, ale říkat to čaroději by asi nebyl dobrý nápad. Navrhnul mi, abych se s ním prošla po městě (tohle jsem si vydedukovala z jeho řečí), a já souhlasila. Takže teď se proplétáme uličkami, kolem nás se míhají lidé a lidem podobná stvoření a více-méně si nás nevšímají.
“Hele, nemrknem se do nějakýho fešnýho baráku, třeba tam schovávají ten kámen.” snažím se přesvědčit svého nového “kamaráda”, aby se začal bavit ničením… Zabíjení lehce ozbrojených lidí mě začalo bavit.
Podíval se na mě tím způsobem jako by chtěl říct: Hrabe ti? Já vím přesně kam jdu a proč. Takže mám zase smůlu, ale nevzdávám to.
“Prosím! Třeba tenhle mramorovej, vidíš ty rozkošný sošky démonů nad hlavním vstupem? To určitě něco znamená!” Musím podotknout že tento i další pokusy zůstaly bez odezvy.
Tak, už toho mám dost! Chytím ho za rukáv a nějak ho do toho bohatýho domu dosmykuju.

Reagovali přesně jak jsem čekala – tohle je pod jejich úroveň. Zatracení chlupáči, člověk si tu kvůli nim trhá žíli a oni ještě ohrnují čenichy. Otočím se a chystám se zmizet, když mi kolem ucha hvízdne hvězdice, ale než se stihne zabodnout do trámu kousek od mojí hlavy, má pravá ruka samovolně vystřelí vhůru a zachytí shuriken mezi dva prsty. Sakra, tyhle tiky bych měla zase začít potlačovat. Člověk si jednou povolí a je zase tam kde byl. Nicméně to je teď vedlejší. Důležitější je, že kitsune na mou hru přistoupila. A načepýřený vlk ať si dělá co chc… a sakra. Pode mnou se objeví tři muži, hnusní všichni, ale jeden obzvlášť. Zamrazí mě v zádech – musí to být Otrokář. Nikdo jiný ve mě to mrazení vzbudit nedokáže… ale to umí. Kolikrát jsem si říkala, že to snad ani nejsou lidé. Zchromlá strachem se vmáčknu mezi prach a pavučiny na stropě a pevně zavřu oči, aby si třeba nevšimli mého bělma. Podle sluchu poznám, že vyvlekli Lišku ven. Sakra. Sakra sakra sakra a ještě jednou do hajzlu. Tohle mi udělalo svinskou čáru přes rozpočet. Sama jí už pomoct nedokážu a vlčí potvora mě zjevně nebere vážně. A i kdyby ano, do cirkusu nepůjde. I kdyby šel, Otrokáři si ho všimnou a sbalí ho stejně jako kitsune. Vlastně je zázrak, že ještě nezjistili, kdo je. Co se dá dělat. Zkusím něco vymyslet, ale tady ne. Nechci být pod jednou střechou s Otrokářem… to tedy rozhodně ne!

Čerstvý vzduch mi udělal dobře. Konečně se můžu volně nadechnout, pročistit si hlavu, něco vymyslet. Ne že bych si k liškodlačce vypěstovala nějak zvláštní sympatie, ale stejně ji v tom nemůžu nechat, stejně jako “Prostě Vlka”. To co s nimi Otrokáři udělají bych nepřála ani nejhoršimu nepříteli… dobrá, nejhoršímu nepříteli bych to přála. I obyčejnému nepříteli. Ale výš už nejdu. Potloukám se městem se sklopenou hlavou, abych zbytečně na sebe nepřivolávala pohledy, pak v dálce zahlédnu cirkusový stan. Kdyby měl vlkodlak v té hlavě aspoň trochu, mohla bych… ach jo, stejně mi to nedá, abych se tam aspoň nemrkla. Co se stane, když tam hodím očkem, jestli si to Prostě Vlk třeba nerozmyslel? Nic. Po zrezivělém okapu vyšplhám na nejbližší střechu a rozběhnu se směrem ke Stanu. Když se dostanu do těsné blízkosti cirkusu, seskočím na zem a vnořím se mezi stíny. Maringotky jsou nastavěné v nepřehledném bludišti, tu a tam se povaluje bedna (z jedné jsem dokonce zaslechla podezřelé vrčení), trvá mi pár mučivě dlouhých minut, než se dostanu do oddělení zvěře. Nepříjemný pocit ve mě hlodá víc a víc a když pak uvidím klec s otráveně a navztekaně se tvářícím duhovým vlkem, nevím, jestli mi spadl kámen ze srdce nebo se mi srdce propadlo až do žaludku. Rozhodnu se, že tyto pocity nechám vystřídat údivem. Takže on přece jenom. A svítí tou svojí barevnou srstí na všechny strany. Bleskově se propletu několika bednami a zalezu pod kola maringotky, která se téměř opírá o jednu stranu vlčí klece.
“Hej, psisko!” houknu na chlupáče. Zmateně se otočí kolem své osy, až doposud nenávistině hypnotizoval hlavní stan a nevšímal si dění kolem.
“Tady, Azore!” za tohle mě bude nenávidět, ale nemůžu si pomoct. Ne v téhle situaci. Když je mezi mnou a jím bytelná mříž, můžu si dovolit lecos. Hlavně aby na to zapomněl, až bude venku.
Vlk se obrátí a zlostně blýskne očima, ale já přece v tom záblesku objevím malé světýlko úlevy.
“Nepředstavil jsem se jako Vlk? Prostě Vlk, spratku?” zavrčí.
“Jasně, Prostě Vlku. Hleď ten svůj kožich zase nahnědit…” během pár vteřin mu vylíčím, co se stalo Lilith a co by čekalo i jeho, kdyby na sebe dál poutal pozornost zářivým kožíškem. Okamžitě se hodí do normálu, ani nekníkne.
“Hlídají tě?” syknu potom.
“Dva. Šli si za roh dát cigáro.”
“A klíče?”
“Klíče?”
“Od klece, blecháči.”
Zavrčí. Aj, asi na něj budu slušná.
“Jsou uvnitř.” ukáže packou na maringotku.
“Oukej, chvilku vydrž.”
Vysoukám se z pod maringotky, otevřít okenice a okno mi zabere ani ne minutku a skočím dovnitř. Je tu děsný brajgl, na zemi se válí hromada zažloutlých lejster, nějaké ty kostýmy, v tom se mísí zbytky psího i lidského

Začínám mít starosti, všichni zmizeli a zůstal jsem jen já Dwymer a Nenril..”Jak je ti lásko” zeptám se Dwymer”Už dobře”nenávistně stočí pohled k městu…Musím se pomstít, dobrá tedy Wyrdu,neste elan pronesu já Nelan,elyo,lea pronese Dwymer a je z ní opět má červená dračice, počkej tady Nenril jen si něco vyřídíme…Letíme k městu, víš zatímco mě věznili dozvěděla jsem se kde je pramen, až najdeme tvé přátelé celé město zničíme..Letíme k podzemí kde jsou otrokáři, namíříme chřtány do otvorů a chrlíme oheň, už nás nic nezadrží, teď když jsme zase spolu…

Odpočinek mi udělal moc dobře. Opět jsem plný síly. Tak teď si dole v hospůdce dám něco dobrého na zub a půjde se do města. Slezu dolů do hospody a koho já se tam nenadám. Scara se také rozhodla prozatím se někam uklidit. Lidé ji raději nechávali o samotě. Vypadá to, že nikdy neviděli hadí ženu, tak ji pro jistotu nechávali na pokoji. “Zdravím, to se normálně takhle zdržuješ po hospůdkách?” “Vůbec ne, ale tady do mě snad nikdo nebude střílet otrávenými šipkami.” promnula si krk a já si všiml místa, kam ji zasáhla šipka. “A co, že tě nechali na pokoji? Hadí lidé jsou ve městě vzácnost řekl bych?” “To já nevím. Řekla bych, že jejich cílem byla ta zlodějka, co ukradla Gelensarn z naší pokladnice.” Takže už chytili Tahiri. To je logické, že cílem byla spíše ona. Pokud tady o jejím rodu ví alespoň něco, tak je jim jasné, jaká příležitost se jim naskytla. Ale pochybuji, že ta bude dobrovolně spolupracovat. “Hmm, tak si alespoň něco dáme, když už jsme tady, ne?” Objednám něco k jídlu a víno. “Co tady ve městě vůbec chceš?” ptám se Scary s jistou dávkou zvědavosti. “To sama nevím, v žádném městě jsem ještě nebyla.” “Tak to jsi si vybrala. Město je plné otrokářů a tvůj druh je tu určitě vzácnost. Je jen otázka času, než tě tu někdo z otrokářů odchytí, tak jako Tahiri.” Asi už nad touhle možností uvažovala. No, netvářila se zrovna nadšeně. “Já mám v plánu hledat další úlomek Gelensarnu. Prozatím bys mohla jít se mnou.” Tohle ji zajímalo. Při zmíňce o Gelensarnu, jí v očích něco zaplanulo. “Tak dobrá.” souhlasila nakonec. A tak jsme opět vyrazili do ulic Věčného města.