Cesta Dobrodruhu

Tak jsem se konečně dostal ven ze sklepení. Musím si trochu upřesnit situaci. Ten kámen tam dole nedustanu jen tak. Takže se porozhlédnu po tom druhém. Svými magickými smysly prohlédnu okolí. Proč mě vůbec nepřekvapuje, že ten druhý Gelensarn je v té obrovské budově hned vedle sklepení? Kde taky. Zdá se, že celé město je uvnitř a sleduje probíhající zábavu. Tak zajdu na návštěvu. Jsem přece spořádaný občan, který se chce jen pobavit. Alespoň stráže si to budou myslet. I kdyby nechtěli. Jen mám trochu obavy z toho, na co bych tam mohl narazit. Bůh ví, co je tam všechno za “tvory” a to nemluvím o otrokářích. I když vážně pochybuji, že by o mě ještě nevěděli. No nic, dám se do práce. Ušklíbnu se a zamířím ke vstupní bráně na stadion. Cestou k bráně mám neustále pocit, že mě někdo sleduje. Ale co já s tím mám dělat? Stejně nevím kdo a odkud. Nezbývá mi než počkat, až udělají oni první krok, ať už je to kdokoliv. U brány narazím na dva strážné. Bohužel kluci, nemám čas ani náladu se s vámi bavit. Trochu jim pozměnit mysl a hned mě v paměti mají, jako každého druhého občana, který se jde podívat na zápasy. Cestou kolem nich na ně jen kývnu a oni mě bez problému pouští dovnitř. Za bránou byla schodiště vedoucí nahoru na tribuny. Výborně, alespoň si prohlédnu ten slavný Stadion. Vyběhnu nahoru na tribunu a vmáčknu se do davu, abych viděl, co se to tam dole děje. Dole zápasil Gwyn s nějakým mužem. Až sem jsem cítil, že je také tak trochu démon. “Bohužel kamaráde, na toho draka stačit nebudeš.” zamumlám si pro sebe a to už Gwyn zarazil svoje pařáty do těla toho nešťastníka. Sice se mu podařilo se vyprostit z Gwynova sevření, ale pokud jeho plán nebyl nechat se proměnit v hromádku popela, tak má nejspíš problém. Zbyla po něm pouze jeho démonická ruka. Ta mě zaujala. Každý tady by řekl, že ten chudák je na sto procent mrtvý, ale já v té ruce přece jen pořád cítil život. Kdo ví? Třeba je to už jen poslední záchvěv. Pohledem prolétnu tribuny a najdu to co hledám. Ve vyvýšené lóži, samožřejmě opatřené moc pěknou magickou ochranou, seděl otrokář. Trochu jsem si ho proklepl, ale nezjistil jsem nic zajímavého. Nějaká magie z něj cítit byla, ale to nebylo zdaleka vše. Svou skutečnou sílu přece nebude všem vystavovat na obdiv a že ji skrývá velice účinně. Tady už nic víc nezjistím. Seběhnu z tribun opět ke vstupu na stadion. Kudy teď. Ten otrokář nahoře Gelensarn neměl u sebe a já teď cítil jeho stopu. Jen doufám, že nelezu do pasti, což je dost možné. No nic, nenecháme je přece čekat. Přímo za schodišti byly dveře. Zavřené, to ano, ale tím se zase tolik netrápím. Jednoduchým kouzlem je otevřu. Zámek cvakl a já vešel na další schody. Tentokrát dolů. Takže dolů. Na konci schoště čekala docela pěkná místnost. Co mě spíš překvapilo bylo, že uprostřed místnosti byl skutečně úlomek Gelensarnu. Prohlédnu si podlahu a pokusím se odhalit, zda tu na mě nečíhá nějaká hnusná past. K mému údivu ani pastička. Takže vymysleli něco lepšího. Došel jsem doprostřed místnosti k podstavci na němž byl úlomek. Ani o žádnou magickou bariéru se nesnažili. To si musí být sebou buď hodně jistí, nebo jsou úplně padlí na hlavu. Já bych řekl od každého trochu. Ze čtyř dveří v této místnosti se vyřítili ozbrojenci, ale nevypadali, že chtějí hned zaútočit, ale spíš si nejdříve popovídat. “Tušili jsme, že se tu objevíš.” začal jeden z nich. V jeho plátové zbroji vypadal docela působivě. “Nemohl jsem odolat. A co bude teď? Asi vás napadlo, že nebude snadné mě přemoci.” “To by jistě nebylo. Určitě bys nás mohl všechny hend proměnit v prach nebo své loutky. Ale máme pro tebe návrh. Náš pán má pro tebe nabídku. Vzdej se a bojuj v našem stadionu na život a na smrt. A pokud vyhraješ. Splní ti Lord Eyrulan jakékoliv přání a budeš zase volný. Tak co ty na to?” Zajímavé. Boj na život a na smrt by mohla být docela zábava. Ale něco mi říká, že by se mi vůbec nelíbilo, proti komu bych musel bojovat. To smrdí. “Říkal jsi jakékoliv přání?” Dal by mi i ty dva úlomky kamene Gelensarnu?” Ozbrojenec se nepěkně usmál. “Lord čekal, že budeš chtít ty kamínky a souhlasil. Takže co vzdáš se dob

Začínám být opravdu naštvaný, celý den seďet v cele a nic nedělat, pokud mám bojovat tak prosím, ale nebudu se tu nečině poflakovat, když mí přátelé potřebují pomoc, slyším vzdálený křik a hudbu…řeknu lovci, co mě hlídá, ať vzkáže Lordovi, že chci bojovat a ne čekat…

Hlasité třísknutí dveří mě vytrhne z mírumilovného spánu, zvednu hlavu ze Shirova ramene a zmateně se rozhlížím, co se děje. Shiro na rozdíl ode mne zareaguje s rychlostí blesku, okamžitě je na nohou a hadím pohledem hypnotizuje dveře.
„Co se děje?“
Shiro povolí napětí a narovná se.
„V pořádku, oneesama. Jde tu bachař.“ prohodí zklidněle a kecne si ke zdi naproti mně.
„Aha.“
„Zajímalo by mne, kdy na mě přijde řada na Stadionu. Chci bojovat.“ protáhne se chlapec.
„Eh.“
Víc nestihnu. Dveře naší cely se otevřou a v nich se objeví vysoký Lovec s balíkem šatů a jídlem v náručí.
„Připravte se. Přišla na vás řada.“
A sakra. Nervozitou mě rozbolí břicho. Sakra sakra sakra! Když to podal takhle, tak Shiro…
„Na vás řada?“ opáčí Shiro, samozřejmě mu to neušlo. Vzpřímí se jako svíčka a oči se mu nebezpečně zůží. Lovec hodí balíkem doprostřed místnosti a prozíravě couvne zpátky za práh.
„Ano, Shiro-sama. V prvním kole jste soupeří.“
„COŽE?!“ zařve bělovlasý chlapec a vrhne se na Lovce. Na okamžik se mi před očima změní v rozmazanou šmouhu, strážce naštěstí stihne zabouchnout dveře cely přesně v okamžiku, kdy na ně dopadne Shirova pěst. Ve dveřích zůstane hluboká prohlubeň. Proboha. Z jeho síly mi přeběhne mráz po zádech.
Pak se Shiro otočí ke mně.
„Tys to věděla.“ zavrčí a z očí mu šlehají blesky. Roztřesu se strachy.
„Ano. Odpusť.“ přikrčím se. Jeho pohled však najednou zněžní a oči se opět rozšíří.
„Oneesama.“ osloví mne. „Nebudu s tebou bojovat. Nemůžu tě zabít.“

Když si mě po několika desítkách minut přijde Lovec odvést, odcházím jako ve snách. Mám na sobě nové oblečení, které mi dali – krvavě rudé volné kalhoty, červené tílko s nahými zády a rameny, tuniku s širokými rukávy, které jsou o pěkných pár centimetrů delší, než bych potřebovala a černý pásek kolem čela. Cítím, jak mi šaty překážejí na každém kroku, jak se široké nohavice pletou pod nohy a rukávy omezují pohyb rukou, nicméně tady jde hlavně o efekt a toho dosáhnuto bylo. Jen ať se na ni dobře dívá, to je všechno, oč tu jde. O pastvu pro oči. Shiro dostal stejné oblečení, jen v bílé barvě a čelenka ledově modru.
Provedou mě podzemím a sotva vyjdeme z paláce, už slyším řev a pískání z Arény. Z toho hluku mě rozbolí hlava a kdybych samou nervozitou nepřišla o cit v žaludku, asi bych se pozvracela. Nedokážu ze sebe vypravit ani slovo, nedokážu ani rovně chodit – kdyby mě Lovec nepodpíral, sekla bych sebou po dvou krocích. Vzduchem se nese vůně kvetoucích třešní, roztočí se mi hlava. Když pak procházím chodbou pod Stadionem, zdá se mi, že uvidím známou tvář Lilith.Celou zapatlanou krví a zalitou slzami. Sakra… ještě halucinace…
Pak už mě do očí uhodí ostré světlo Stadionu a tím řevem málem ohluchnu. Okvětní lístky sakur jsou všude kolem mne, zdá se, že snad padají ze země nahoru k nebi. Tak to aspoň bude romantické. Naproti mně, zhruba v polovině arény stojí Shiro a mezi vší tou děsnou růžovou se vyjímá jako krystalek ledu. Led a oheň. Napadne mě, že pokud v tom chtěli symboliku, mohli si vymyslet něco méně ohraného. Kdosi mi vstrčí do rukou dvě katany a zabouchne za mnou bránu do katakomb. Už není úniku.
Pak najednou všechen řev jako kouzlem utichne a Stadionem se rozlehne hlas moderátora.

„Další zápas bude opravdu speciální. Čeká nás souboj mezi ledovým ninjou Shirem, který má mimochodem nejvyšší preference na vítězství celého turnaje, a ohnivou princeznou ze slunečného Jihu, Taylor-dono.“ Cože? Jakou ohnivou princeznou? Trapná bojová přezdívka mě natolik probere, že mě i ta hlava přestane bolet.
„Aby se však vyrovnaly síly obou soupeřů, mocný Shiro-sama bude mít pravou ruku spoutanou za zády řetězem a jeho jedinou zbraní bude krátká wakizashi. Taylořinými zbraněmi pak jsou dvě katany.“
Ale já neumím s katanami bojovat! V životě jsem tu věc nedržela v ruce!
„Nechť souboj začne.“ prohlásí hlasatel a zmlkne, což mu chválím, protože v případě ještě jediného slova, první z mých katan sviští jeho směrem.
Obrátím pozornost zpátky ke Shirovi. Neuj

Safra, to už je večer? To jsem se musela nějak moc zapomenout. Zakručelo mi v žaludku. Když tak o tom přemýšlím, mohla bych se zahrabat někde v hospodě…
Jednu takovou malou tmavou zaplivanou a zakouřenou putiku jsem našla nedaleko. Bylo tu nějak prázdno, ale na druhou stranu, alespoň budu mít klid. Sedla jsem si ke stolu hned naproti baru a vyložila svůj náklad knih. Hospodský předemne postavil sklenici něčeho co docela dobře mohlo být pivo. “Maso a chleba prosím.” prohodila jsem k němu a dál se věnovala svým záležitostem.
Rozhodla jsem se, že se na ty znaky podívám. Zprvu mi to nic moc neříkalo, ale pak… jakoby to ke mě promlouvalo, skrze oči se znaky vtíraly přímo do mé paměti. Začala jsem chápat spojitosti a významy.
Nehybně jsem seděla nad dokumenty a jen oči mi divoce těkali po řádcích. Nevnímala jsem své okolí… nevšimla jsem si, že do místnosti vstoupila skupina Lovců a teď na mě nepokrytě zírá. Nevšimla jsem si rozhovoru, který vedli a který pro mě neznamenal nic dobrého. A to byla velká chyba.
Dýka jež se zabodla do středu stránky mě přitáhla do reality. “Oou.” Podívala jsem se na agresory. “Po dobrým nebo po zlým?” Nad tou otázkou jsem mohla jen mávnout rukou. Posbírala jsem své věci, v rychlosti spolykala studené maso a dopila pivo. Pořád na mě civěli a sebevědomě se usmívali. “Tak jo, po dobrým.” Vstala jsem a vykročila k nim. Chytili mě za ruce, odebrali mi zbraně a odvedli mě ke Stadionu. Prošla jsem vstupním pohovorem, zřejmě úspěšně, protože mě nikdo nezmlátil a dokonce jsem dostala ubytování v roztomilé mramorové cele. Fajn.

“Dobrá už ti věřím budu o tom uvažovat”pronese Lord.”Ne zahřmím, buďto mi dáš teď svůj slib, nebo z tebe udělám škvarek”.”Dobrá pokud vyhraješ tví přátele jsou volní”.

Měním se zpátky do lidské podoby a hned se mě ujímají stráže a vedou mě do paláce, zamknou mě do celkem útulné komnaty kde mě hlídají dva lovci, jeden vypadá celkem mladě a vypadá, že mi chce něco sdělit.”Hej ty”přikážu druhému.”dones mi něco k jídlu a pití a hoď sebou”.Má to překvapivý účinek a lovec odchází.”Ty jsi ten slavný drak”?”Jmenuji se Gwyn”. “Zabili ti ženu, že?”. To neměl říkat “Dostal ses na tenký led chlapče, tak změň téma nebo si mrtvý”. “Měl bys jenom vědět, že kouzelník co ji zabil je na živu, znetvořili ho a nenávidí tě”. “Hmm, zajímavé, že to přežil, měl jsem na něj seslat blesk, s tím si nedělej starosti magie mi neublíží, prosím, řekni o mě ostatním a zeptej se na plán”.Zatváří se nejistě, poté co mi přinese druhý jídlo oba zmizí a já se najím a ppovídám si se Smorem, obadva se snažíme vymyslet co bude dál.

Poslední špetka vzteku mě opustila a nahradila ji lhostejnost a otupělost. Bylo jasné, že se z Města podruhý nevrátím, ale být donucen zabít někoho na kom mi záleží nebo se nechat sám zabít, to je moc. Takhle to nemělo, prostě nemělo skončit. V hlavě mám dokonalý prázdno a sebemenší nápad jak z tohohle průšvihu ven nepřichází.

Vyruší mě zaklepání na dveře. “Lovci a slušné chování, co se to děje?”

“Dveřmi.” zareaguji bez špetky zájmu.

Lovec jenž vstoupí (tentýž co projevil soucit Lištičce), je proti ostatním ještě mladíček, sotva pětadvacetiletý. “Pojď Lord ti chce splnit tvé přání.”

Poslechnu a vnoříme se spleti chodeb. Lovcův amulet zavěšený na krku mě proti mé vůli udržuje v metrové vzdálenosti od něj, čímž je pokus o útěk nebo útok vyloučen. A to se mi zdál jeden Lovec málo.

“Jaké prosímtě?”

“Setkání s Liškou, slíbil ti to.”

“A já myslel, že to tvůj páníšek nějak obejde a setkáme se až v aréně, bylo by mu to podobné.”

“Lord sice nemá mé příliš velké sympatie, ale sliby plní vždy, i když za ně mnohdy zaplatí nemalou cenu nebo je nucen podstoupit riziko. To mu upřít nemohu.”

Do mysli mi pronikne světélko zájmu. Těch co své pány příliš nemusí, je třeba využít. Informace by stačily.

Zatímco pátrám po vhodným směřování rozhovoru, můj společník pokračuje.

“Asi moc nechápeš mou nelibost k Eyrulanovi, ale pokusím se ji vysvětlit. Celý tento spolek se navenek tváří, jako parta těch největších dobrodinců pro lidi i zvířata. Prý se o ně budu starat, tvrdili při náboru, protože některých je málo a důvod proč je zde držíme, je zachování druhu a pokus o navýšení stavu. Že je to jejich vina mi samosebou neřekli. Taky prej budeme snižovat stavy těch, co je příliš hodně, aby nebrali místo ostatním. A já? Jednoduše jsem naletěl. Bylo mi patnáct a po vstupů do cechu Lovců, je členství doživotní. Ti co byly stejně naivní se stali bezohlední zcela, jako pevné jádro, které vstupuje do cechu pro moc, peníze a uplatnění své krutosti. O krutost tu jde především a Stadionem je jen dovedená k dokonalosti. Moc a peníze jsou jen nedělitelnou součástí…”

“Hezký, ale proč mi to vyprávíš? Co z toho mám?”

“Netěší mě váš osud a nepřeju vám ho, ani nemám moc možností jak pomoct, ale…” Ztlumí hlas. “Už to jsem ti pověděl by mě mohlo stát několik měsíců v temnici, ale Lordovo osobní tajemství…” Přejede si prstem přes krk. “Kdysi se zavázal slibem spočívajícím v propuštění všech, co obejdou zákony Stadionu, to jest zabití soupeře. Zatím se to nikomu nepodařilo a všechny pokusy o útěk, hraní si na mrtvé i další pokusy přišli vniveč, ale pro vás to je naděje. Už jen, že to víte. Slabá a sotva znatelná, ale přece.”

Ztichne a čeká na mou odezvu, ale jsem příliš ponořen do svých myšlenek, po apatii ani stopy. Šance na úspěch je mizivá, ale co kdyby… Vybavím si kam jdu a srdce mi zaplaví směsice radosti a smutku. Možná poslední šance kdy být jen tak spolu.

Ponořeni každý do svých vlastních myšlenek dojdeme až obyčejným bílým dveřím bez jediného nápisu, jedněm z mnoha.

“Jsme na místě a ať vás bohové provázej.

“Dík.” je jediné na co vzmůžu a vejdu.

“Lištičko…” rozeběhnu se k ní a předníma tlapkama se jí opřu o ramena, abych jí mohl dát vlhké políbení na tvář.

“Vlčku…” lehce mě odsune a posadí se na zem, aniž by se snažila skrývat vyčerpání. „Do čeho jsem tě to jenom zatáhla. Promiň mi to…“

Natáhnu se na zem. “Zatáhla? Šel jsem dobrovolně a věděl jsem do čeho. Nemáš si co vyčítat.” Slzy vsakující se mi do kožichu, jsou odpovědí. “Neboj zasejc bude dobře.” slova dokonale prázdná zůstanou viset ve vzduchu jako velký rudě zářící výsměšný otazník. Ten se rozplyne a nahradí jej obličej Lorda Eyrulana. Neklidně zatřesu hlavou a obraz zmizí. Jen klidné oddechování Lištičky ruší ticho. “Spi maličká. Tak dlouho jak to půjde.” zašeptám.

Její hlava ponořená mi do srsti je příjemnou zátěží a mě je po nekonečně dlouhé době opravdu blaze. Stadion, Lord i Lovci jsou daleko od nás jakoby nikdy nebyli. Místo bílých stěn je kolem nádherně vonící zelený les a vzd

Opustili jsme kancelář a nedošli po mramorovém chodníku příliš daleko, když se za námi ozval hluk a objevil drak. Černý jako smola. Z nějakého důvodu jsem si přejela rukou po žebrech. “Vždycky jsem měl rád hlupáky. Je s nimi míň práce,” prohlásí Escrimeur a pokračuje v cestě, “vlastně mi připomněl, že bych se měl podívat na Hadžiho. Byl na tom opravdu špatně,” obejme mě kolem ramen, “ano. Podíváme se, jak na tom Hadži je a pak absolvuješ svůj první boj na Stadionu. Delinom o tvém druhu skoro nic neví a přeje si, aby bojovala s jeho šampionkou. Je to idiot,” povzdechne si a obrátí oči v sloup, pak je upře na mě, “nemám Eyrulanovy sadistické choutky. Nechci, abys bojovala s liškou. Buď zabije ona tebe, nebo ty ji a zlomí tě to. Přišel bych s tebou o hodně. A už jsme tady,” stráž nám otevře dveře školy. Zbytek cesty až na konec chodby v přízemí mlčí a já též. Tohle křídlo budovy páchne po krvi a bylinkách. Vstoupíme do místnosti.

Na bílé posteli pokryté zaschlou krví a černými šupinkami, které identifikuji jako ohořelou kůži, leží mladý dlouhovlasý muž. Je v bezvědomí, velmi bledý a jemně se třese. Na většině těla má čerstvě vypadající růžovou kůži. A jeho pravá ruka rozhodně není lidská. Jediný ranhojič ze čtyř, který je vzhůru, ostatní spí u stěny, odpoví na pánovu otázku ohledně mágova stavu. “Má horečku, ale to je důledek nuceného léčení. Velmi rozsáhlého léčení. Naštěstí si štítem chránil hlavně hlavu, takže vnitřní zranění neměl skoro žádná. Ruku jsme mu museli amputovat, zřejmě ji měl před sebou, když vztyčoval štít. Nahradili jsme ji, jak jste si přál,” tady se maličko zakoktal. Nejspíš mu bylo proti mysli, roubovat někomu spár démona. “Dobře,” zareagoval lakonicky pán a ošetřovnu jsme opustili.

Prošli jsme do suterénu a bludištěm chodeb, které se směrem k cíli rozšiřovali. Zavedl mě do větší místnosti s lavičkami a velkým paravánem. Přiběhl poslíček ve smaragdově zeleném livreji a přinesl hromádku šatstva a katanu s bílým lakovaným jílcem. “Převlékni se a až uslyšíš gong, vyjdi nahoru,” posunkem ukázal na dlouhé úzké schodiště a odešel. Bezpochyby do své soukromé lóže s mramorovým sedadlem plným barevných hedvábných polštářků. Převlékla jsem se do bílého kimona a po zvukovém znamení vyšla nahoru, kde jsem zůstala stát jako opařená. Stadion byl opravdu obrovský. Větší, než se mi zdál zvenku a plný lidí, svírajících papírové kornouty s buráky a sladkostmi, útržky sázenek a dalekohledy. Arénu pokrývala měkká zelená tráva a rostli v ní sakury. Vzduch byl plný růžových okvětních plátků. Na tomhle museli organizátoři pracovat opravdu dlouho. Na druhé straně, daleko ode mně, stála má soupeřka v černém kimonu. Volným krokem jsme se přesunuli do středu arény. Ozval se magií zesílený hlas: “Dnešními soupeřkami budou Sayaka, šampionka lorda Delinoma, a Xin Shuyi, medvídek z dalekého východu a na našem Stadionu úplný nováček. Lord Escrimeur do ní však vkládá velké naděje. Uvidíme, jestli je naplní. Specialitou tohoto zápasu, bude slepota. Ano, slyšíte správně. Bojovnicím budou zakryty oči.” Efektně se za mě teleportoval mág, v rámci zachování stylu show také v kimonu, a zavázal mi oči bílým šátkem. A efektně se zase odteleportoval. Opět zazněl hluboký gong. Natočím se k soupeřce levým bokem, lehce se nakloním a levou ruku napřáhnu před sebe. Pravou ruku s katanou mám nataženou za sebe. Zbraň hrotem míří k zemi. Skloním hlavu a soustředím se.

Ne, na tuhle hru já nehraju. Druhá rána mě usadí hluboko do křesla. Možná kdybych se jí vzepřela, tak bych to ustála, ale to bych dělala přesně to, co chce on. A to jsem nechtěla. Místo nesmyslného souboje jsem se vyčkávavě zadívala na Otrokáře přede mnou.
„Bavíš se?“ Zeptala jsem se chladně.
„Přímo nebesky,“ odvětil a zasmál se. Kdyby se aspoň nesmál…
„A ani trochu ti nevadí, že je to jednostranná zábava,“ poznamenám hořce místo toho, abych mu skočila po krku, magie nemagie. Začínala jsem se už smiřovat s tím, že mi po nehtech v kůži dlaní nejspíš zůstanou hluboké jizvy.
„To se brzy změní, neměj obavy,“ slíbil mi s úšklebkem. „Postarám se o to, aby se spolu se mnou bavilo celé město,“ reagoval na mé povytažené obočí.
Tahiřin stisk na mém zápěstí nebyl ani omylem příjemný. Bolest vytvářela velmi důvěryhodný pocit, že nebyla moc daleko od toho, aby mi rozdrtila kosti. Uvolnila jsem sevření na Eyrulanově krku a sklouzla zpátky do křesla. „Příště už se nezastavím,“ prohlásila jsem a věděla jsem, že je to ta nejčistší pravda, jakou jsem kdy řekla.
„Vy Lišky dokážete být tak krásně emotivní,“ usmál se a pokynul mé osobní stráži, aby si mě zase odvedla. „Nechceš se ještě rozloučit se svojí drahou přítelkyní? I když…“ Byla jsem k němu zády, ale nepotřebovala jsem ho vidět, abych poznala, že se usmívá. „…jsem si jistý, že se zanedlouho znova potkáte.“

Lovec se zastavil před zavřenými dveřmi, jedněmi z tisíce na chlup stejných, mramorových desek, věnčících úzkou chodbu a ohlédl se na mě. Vypadal, jakože má něco na srdci. Trpělivě jsem stála a čekala, až se vymáčkne.
„Tady se loučíme… Liško.“ Zněl nezvykle váhavě.
Neměla jsem sílu vymýšlet, co odseknout, a tak jsem jen pokrčila rameny a něco neurčitého zabručela, oči jsem upírala do podlahy.
„Je mi líto, že to muselo dopadnout takhle.“ Vyhrkl náhle a já překvapeně vzhlédla. „Skončit ve Stadionu si nezaslouží nikdo, ani ta největší stvůra na světě.“
Vypadal rozpačitě a zmateně a mě ho najednou bylo líto. Musela jsem být opravdu vyčerpaná, když jsem dokázala soucítit s Lovcem. „Děkuji. Ráda jsem tě poznala.“ Chtěla jsem ještě něco říct, ale slova nepřicházela. „Občas za mě utrus nějakou tu modlitbičku, ano?“ S námahou jsem vykouzlila úsměv. Měl být bezstarostný, ale k tomu měl daleko.
Vážně přikývl se slovy a „Až budeš připravená, zaklepej,“ za mnou zavřel dveře. „Bohužel pro tebe nemohu udělat nic víc.“ Uslyšela jsem ještě. Zmateně jsem se ohlédla, ale pohled mi oplácel už jenom mramor.
Jen stěží jsem se vyhnula mohutnému šedivému tělu, které se vrhlo proti dveřím jako kulový blesk. „V-Vlku…!“ Vykoktala jsem, když jsem ho poznala. „Co tady…“ Začala jsem, ale hlas se mi vytratil. Najednou jsem se cítila strašně unavená.
„Vlčku…“ zašeptala jsem a sklouzla vyčerpaně na zem. „Do čeho jsem tě to jenom zatáhla…“ Šedivá srst příjemně hřála a skvěle se do ní ukrývaly slzy. „Promiň mi to…“

Když se proberu, uslyším hlasy. Jeden z nich poznávám, patří Lovci, který mi dal pěstí, bastard.
“Proč ji lord Eyrulan vůbec chce? Ty ostatní bych chápal, sou to bestie, ale tahle holka se ani neumí rvát.”
“To neřeš.” povídá ten druhý, známý. “Poslal nás pro ni, tak ji tu má. Dělej svou práci a přestaň se blbě ptát.”
Skrze řasy uvidím, že se jeden z vojáků obrátil ke mně a rychle stisknu víčka, bohužel ne dost rychle. Maník si všimne, že jsem se probrala.
“Přestaň to hrát.” houkne a ožene se po mě okovanou pěstí, kterou však těsně před svým obličejem stihnu chytit do dlaně.
“Trochu slušnosti.” zavrčím a chci dodat víc, ale to už se otevřou dveře do přijímacího sálu, Lovec mě popadne za rameno a vleče s sebou dovnitř. Lord Jméno-jsem-zapomněla sedí za mohutným dubovým stolem a lhostejně cosi spisuje na kus papíru. Vím že to hraje, aby mě ještě víc vynervoval.
Po deseti minutách ignorace ztrácím nervy – a to jsem si říkala, že vydržím.
“Jsem tu, dědku. Nemám na tebe čas do večera.” zavrčím na něj, Lovec po mé pravici okamžitě vystartuje a plnou silou mi jednu ubalí, až málem chytnu druhou o roh stolu. Tak tak udržím rovnováhu, ale krev z roztrženého rtu nechám stékat po bradě na krk a do výstřihu. Jen ať všichni vidí, jak se tady chovají k hostům. I když ty “hosty” bych brala s jistou rezervou.
“Nebij ji.” pronese Lord mírně. Hraje si na hodného dědu?
“Omluv prosím mé vojáky, občas se chovají trochu impulsivně.”
“Co po mě chceš?” štěknu na něj místo odpovědi.
“Jsi velice zajímavá, stejně jako tví přátelé.”
“Kdože? Jací přátelé?”
“Ach ano. Nejspíš se za přátele nepovažujete. Mám na mysli skupinu tvorů, kteří přišli s tebou.”
“Přišli jsme každý zvlášť, akorát ve stejnou dobu.”
“Vskutku.” zakření se lord E-něco.
“Pořád jsi mi neodpověděl, proč jste mě sem unesli.”
“Říká ti něco slovo “stadion”?” otáže se.
“Děkuji, už jsem jedla.” odpovím s ledovým klidem a silným předsevzetím, že od těchle lidí, si nic nevezmu. Jenže stařík se pousměje.
“Nemám tím na mysli oběd, děvče. Je to aréna.”
Zblednu. Ztuhnu, ale nohy mi změknou a jsou jako z tvarohu. Ruce se roztřesou.
“Co… cože?”
“Tomuhle slovu už rozumíš, jak vidím.”
“To nemůžeš!” rozječím se na něj a mimoděk se postavím. “Jsem svobodný občan. Nemáš žádné právo ze mě dělat gladiátorku.”
“Omyl.” neztratí klid Lord.
“Jsi zlodějka. Oblečení, které máš na sobě, je kradené. V našem městě máme přísné zákony.” vysvětlí a mě nezbyde než se třást vzteky a strachy zároveň. To je absurdní! Jak to ví? Vyhlídl si mě už dávno předtím, a pak jen čekal na příležitost, jak mě sbalit.
“Ty hajzle! Ty jeden -anej -enej bastarde, hnusný prase, ty špinavej šmejde, chcípni a shnij, propadni se tisíc mil do pekla, ať se ti ta tvoje tlustá prdel usmaž-” Nedořeknu. Tentokrát tu pěst chytit nestačím. Rána je tak silná, že udělám přemet vzad a skončím zakrváceným obličejem na podlaze. Lord E-jaksicosi nehne ani brvou.
“Odveďte ji. Dejte jí čisté šaty, jídlo a koupel a pak ji hoďte do cely k Shirovi, ať se trochu spřátelí. Bude jeho soupeřkou.”
Tentokrát strnou pohůnci.
“K Shirovi?” vypotí jeden z nich.
“Chceš, abych to opakovatl?” zasyčí Lord.
“A… ale pane! On ji zabije do deseti sekund! Ani kdyby měl svázané ruce, šátek přes oči a kouli na noze, tahle holka proti němu neobstojí ani minutu!”
“MLČ!” zařve Lord, až mi zalehne v uších.
“Zaveďte ji ke Shirovi.”

Tak opět cestuji sám. Scara se zahrabala v knihovně místních mágů a víc ji nezajímalo. Radši jsem jí neříkal, že ta místnost je plná pastí, které jsem naštěstí dokázal zneškodnit. Kdo ví? Třeba se tam dozví něco užitečného, co by později mohlo pomoci. Ale zpět k tomu co jsem chtěl. Ty kamené tabulky a náramky. Nedokáži přečíst ty symboly na nich, takže musím najít někoho, kdo to dokáže. První mě napadla Nenril. Je elfka, teoreticky by jí to písmo něco mohlo říkat. Pochybuji však, že by mi ty desky chtěla přečíst. No jo, nerozešli jsme se zrovna v dobrém. Ano, chtěla mě vlastně upéct ohnivou koulí. Byla trošičku vzteklá, ale kdo by se divil. S těmi deskami mě napadla ještě jedna věc. Počkat si tu na někoho, kdo mi to přečte. Ať už dobrovolně, či nedobrovolně. A na ten úlomek Gelensarnu jsem ještě nezapomněl. Třeba mi má budoucí oběť poví i jak se k němu dostat. Ale jedno po druhém. Vrátím se zpět do místnosti, kde jsme našli ty desky a čekám, kdy se kdo objeví. Doufám jen, že si nevšimnou těch zlikvidovaných pastí a magie, kterou jsem tu uvolnil. Po dlouhých minutách čekání konečně někdo přichází. Při pohledu na tu osobu si oddychnu. Necítím z něj žádnou magii, čili nic nepozná a někdo mu určitě dal i klíč k deaktivaci těch pastí. Takže je všechno v pořádku. Zatím čekám skrytý za dveřmi. Proboha, jen ať si nevšimne Scary. To by byl průšvih. Ale vše zatím funguje. Dveře se otevírají a vstupuje opět nějaký poslíček s dalšími deskami. Že já na ně mám takovou kliku. Tenhle ale vypadá, že je z mnohem lepší společnosti. Zavře za sebou a vydá se ke stolu aniž by si mě všiml. Asi to provádí příliš často, než aby se pro něj něco změnilo. Jeho chyba. Přistoupím k němu zezadu a pronesu formuli kouzla ovládnutí. Ten chudák úplně zkoprní a už se ani nehne. “Pověz mi, co jsi to právě přinesl?” “Desky do nichž je vepsáno kouzlo k ovládnutí otroků mého pána.” odpoví poslušně. “Dokážeš přečíst ty znaky na těch tabulkách?” “Nedají se číst. Každý představuje určitou vlastnost. Ty znaky se pak ryjí do magických obojků a náramků.” “Máte tady někde klíč k rozluštění těch jednotlivých znaků.” “Ne, ale já je znám.” “Výborně, tak mi to všechno vypiš a to rychle.” Moje loutka jen kývne a ujímá se svého úkolu. Ani to netrvalo tak dlouho. Papír popsaný různými znaky a nějakými vysvětlivkami se rozhodně bude hodit. Ale ještě to trochu vylepším. Beru si ještě jeden list papíru a dávám je k sobě. Namířím k nim ruku a magicky zkopíruji obsah prvního papíru. Teď se jen zbavit mého pomocníka. Položím mu ruku na hruď a použiji mé oblíbené kouzlo. Upíří dotyk mu vysaje veškerou energii a mou naopak doplní. To se ještě bude hodit. Vycházím ven z místnosti a ty desky si beru s sebou. Co asi Scara zatím stihla najít? Vejdu a najdu Scaru přehrabující se v té knihovně. Vypadá, že ji to baví. “Nech toho na chvíli a pojď sem.” řeknu jí. Scara se zvedne od hromady knih a šlo vidět, že se jí už vůbec nikam nechce. Ale nakonec přece jen vstala. “Něco pro tebe mám.” Tohle bylo něco pro ni hned byla u mě a vyzvídala. “Cože? Ty mi chceš neco dát? Tak se pochlub.” Vytáhnu list papíru a podám jí ho. “Hlídej to prosímtě. Mohlo by to být důležité, tak to nestrať. A dávej tu na sebe pozor, já jdu pryč.” “Hmm, tak jo.” Sebrala papír a opět se zahrabala do svých knih. Já vyjdu ven a po schodech opět na denní světlo.

Les se tváří mírumilovně. Bohužel se jen tak přetvařuje. Pocítím to na vlastní kůži, když mi asi v půlce cesty k táboru prolétne kolem ucha nůž a zaryje se do kůry stromu za mými zády. Nestihnu zareagovat – z houštin vylétne druhý kunai, ale tentokrát se mi zaboří hluboko do nohy. Prudká bolest mě srazí na kolena – a najednou tady zakrvácená klečím dřív, než si vůbec stihnu uvědomit, co se děje. To ukazuje jediné řešení – ať je to kdokoliv, chce mě živou, ale zároveň se se mnou nehodlá zdržovat. Sakra. Tady člověk nemá ani chvilku klidu. Jen co se vyseká z jednoho průseru, spadne do ještě horšího.
Navzdory noži zabodnutému vysoko nad kolenem se mi podaří odkulit se stranou a jakž takž se skrýt v kořenech stromů. Nezdržuju se vytahováním nože z rány, stejně by to pak krvácelo ještě víc.
“Schovávání ti nepomůže.” ozve se hlas z osudného křoví. Ten hlas neznám – to znamená, že na mě neútočí nikdo z naší povedené partičky (to by mě ani v nejmenším nepřekvapilo), nicméně tohle je ještě horší.
“Už pomohlo!” křiknu zpátky.
“Dlouho tam zalezlá jako krysa nebudeš.” Á, pán je povídálek. Nu dobrá. Ti co mají velkou hubu většinou v boji za moc nestojí. Nahmatám silnou větev a sevřu ji v ruce. Mohla bych ho jednoduše zabít tancem, ale tohle taijutsu teď použít nemůžu – ne teď, co se zase objevila pečeť. Budu ho muset sejmout běžným způsobem.
“Ani nechci. Vylez a bojuj se mnou jako chlap, ty zbabělá kryso!” zařvu.
A skutečně, muž vykročí ze svého úkrytu. Bohužel není sám, což se sice dalo čekat, stejně mi však v tu chvíli srdce spadlo do kalhot. Jsou celkem tři – a na náramenících mají černá znamení Lovců. V hlavě mi zazní klesající melodie, všeobecně značící prohru. Jestli jsou tohle skuteční Lovci, tak já s dírou v noze a klackem v ruce jsem tenhle boj projela dřív, než vůbec začal. A jsem postavena před neskutečně těžkou volbu – vzdát se hned a jít s nima dobrovolně, nebo si hrát na tvrdou zásadovou holku, nechat se královsky zmlátit a jít s nima nedobrovolně? Upřímně – při pohledu na okované rukavice se mi lehce zvedá žaludek a jdou na mě mrákoty.
“Tak co, smích tě přešel, ty malá kryso?” směje se jeden z nich. Kupodivu má příjemný, hluboký hlas – ale stačí se mu podívat do očí, aby člověku přeběhl mráz po zádech. Tak co: dobrovolně nebo nedobrovolně? Nechci se snadno vzdát, ale zároveň nechci podstupovat zbytečné trápení a oslabení.
“Ve třech ste machři, co?”
“Jsi zbytečně odvážná.”
“Ne víc než vy tři.”
Maník uprostřed se ušklíbne. Musí mu být jasné, že hraju o čas.
“Tak dobrá. Když s váma půjdu dobrovolně, co se mnou uděláte? Kdo vás poslal?”
“S tím se ti svěřovat nemusíme. Každopádně se tam setkáš se svými přáteli.”
“Tak do pekla mě nenalákáte.” odseknu.
“Proti tomu, kde jsou, by bylo i peklo dobrá volba.”
Tss. Tak ti pitomci se zase nechali někým chytit. Jestli zase zbyde na mě, abych je tahala z bryndy… vlastně nezbyde, protože jsem ve stejné kaši jako oni, možná v ještě větší. Tak dobrá…
Rozhodnu se v okamžiku. Než se Lovec s hezkým hlasem zmátoří, švihne do vzduchu má pravice se shurikeny, Lovci jsou sice dobře cvičení, takže je jednoduše odrazí svými meči, ale to už jsem u nich dost blízko na to, aby dostali po držce větví, kterou svírám v rukou jako svátost. Sehnu se před ranou pěstí, kopnu toho nalevo do koulí, až se v kviknutím skácí k zemi, proklouznu pod rukama prvního, ale ten zachytí můj pravý hák do železné rukavice, najednou mám pocit, že mi upadne ruka a že jsem si rozdrtila snad všechny klouby. Zároveň se ozve i probodnutá noha a já znovu klesnu na kolena. Je to trapas – prohrát tak brzy. A že byli v přesile mě neomlouvá. Neuvěřitelně jsem změkla.
“Byl to hezký pokus, děvče.” ocení Lovec a chytí mě za vlasy, abych se třeba ještě nesnažila škrábat.
“Dík.” hodím na něj hvězdný úsměv.
“Nechce se ti spát?” Asi má zálibu v přátelské nenucené konverzaci. Nicméně jeho věta ve mě vzbudí jisté podezření. Úsměv trochu strne.
“Ani ne…”
“Cože?” dělá že neslyší a pak už mi na obličeji přistane jeho obrov

Stojim u odpadové stoky vytékající z města a pozoruji, jak po ní líně plavou zbytky mého oběda. Ještě teď po hodině polehávání a zvracení cejtim celkovou slabost. Ne, už nikdy nebudu zkoušet jíst něco ze skládek. Zlatej tejden o hladu. Možná mi jen nesedlo solené jídlo, možná bylo příliš zkažené, ale podruhý už prostě ne. Konečně se cítím být schopen dalšího pohybu a nořím se do modře světélkujícího tunelu z nějž odporná břečka vytéká, nelze tvrdit, že by se mi kdovíjak chtělo, ale zkoušet to znovu přes bránu je příliš velký risk, který nepřipadá v úvahu.
Nejsou zde žádný chodníčky a z počátku je tunel dost široký a voda dá-li se to tak nazývat mi sahá sotva po břicho. Blátivé cosi se mi lepí na tlapky a znesnadňuje pohyb a téměř neúnosný smrad ve mě vyvolává nové tendence k zvracení, akorát už zjevně není co. Problém nastane když se tunel zúží a já jsem nucen plavat. Záchranu mi poskytne postranní chodba, z níž vytéká čůrek duhového svinstva. Vlezu dovnitř až po hlavu obalený páchnoucím blátíčkem a po chvíli se vnořím do podzemního komplexu města. Všude se válí množství odpadků, zdi kupodivu nikoliv mramorové jsou zašlé a drolí se. Z počátku se jakž takž orientuji, ale žádné pachové stopy a myšlenky na Taylor, netvářila se zrovna nadšeně z mé formy odmítnutí společné cesty, udělají svoje a já nevím kudy kam. Dovolím si ještě krátce ponechat myšlenky u její poněkud příliš hrdé osůbky (,i když já nejsem vůbec pozadu, spíš naopak) a dojde mi že jsem ztratil potenciální kamarádku a možná dokonce přítelkyni, ale co, ke hvězdám s přáteli. Když jsem si ji pravděpodobně znepřátelil, tak si na ni holt budu dávat pozor. Světloočko byl můj jediný přítel a jeho ztráta byla příliš bolestivá než, abych ji dychtil prožít znovu. Od jeho smrti jsem bez přátel a vlastně i kamarádů. Tak trochu (víc) zahořklý vlk samotář. A Lištička? Pravda v lecčem mi připomíná Světloočka, ale přítelkyně? Ona pro mě snad, ale já pro ni? Vždyť o mě sotva zavadila a v okamžiku, kdy vstoupila na scénu ta medvědí holka jsem pro ni míň než prach. Tím pádem, ale nevim proč za ní lezu.

„Sebelítost nejni dobrá vlastnost.“ ozve se známý hlásek.

„Ty? Smor? Měl se za to, že pro tě platí to též co pro ostatní. Či snad ne?“ A jaká sebelítost? Čteš snad myšlenky?“ Vyrazím ze sebe proud uraženejch otázek.

„Pokud vim, tak já se vracim domů, do Města. Tak se nečil. A čtení myšlenek? Ne, jen čtení emocí. Sálaj z Tebe jak pouštní slunce a ani tvůj bahenní kožíšek na němž nejni vidět změna barvy srsti mi v tom nebrání. Jo a jen tak mezi náma, měl by ses vykoupat.“

„Už se stalo.“ odpovím naštvaně. „Jednou za den stačí. Ale ty bys mohl zmizet někam pryč, domů. V mé blízkostí není zrovna bezpečno jako u tvé pavoučí máti.“

„Máti už nemám a cestu trefím, o čemž u Tebe silně pochybuju. Beze mě se tu budeš ještě pár dní motat než vůbec najdeš cestu do obydlených prostor. A potom k Lištičce? Si fandíš. Čím je vlastně podložen Tvůj názor na ni?“
Jeho slova mě konečně přivedou k rozumu a krotnu jak beránek.

„Nevim.“ přiznám se do dusivého ticha. „Promiň, měl bych Ti být vděčný a ne naopak. Vážně už stárnu a s tím i hloupnu. Ať se jedná o Tebe nebo Lištičku, přece jen mi dala víc svého času než kdo jinej. Asi nejni dobré chtít jej všechněn.“ leze ze mě neochotně. „Pomůžeš mi najít cestu?“

„Žes uznal svou chybu, Ti odpouštím, ale s Taylor to bude mnohem těžší. Zdá se být stejně tvrdohlavá jak ty.“

A znovu se noříme do nitra labyrintu. Ze Smora se vyklube neomylný vůdce a během deseti minut se dostáváme do čistší části. Dokonce se mnohem častěji objevuje i starý známý mramor. Začínám bílou nenávidět. Posléze ze mne Smor před každým rozcestím sleze a urobí průzkum. Postup to sice značně zpomaluje, ale vyhýbáme se tím překvápku v podobě stráží. První dvojičku zlikvidujeme systémem Smor lezoucí po stropě a spustivšivší se jednomu z poskoků za krk, kde Lovec dostane polibek smrti a já prokousnu hrdlo druhému strážci zatímco nechápavě civí na skvařící se kůži svého kolegy. Celkem snadná a postupem času osvědčená metoda s drobnou nevýhodo

Jo takhle.
“Nejsem bojovnice. Jen akrobatka. A tohle umění k zabíjení nepoužívám.”
“Všichni jsme to viděli.” ušklíbne se drakodlak. A vida ho, všimálek.
“To byla nutnost, ale věř, že dlažební kostka a ocelová tyčka jsou efektivnější než tyhle tanečky.” odseknu. “Hele a s čím vůbec chceš, abych ti pomáhala? Zachránit ostatní? Nevidím důvod. Odešli od nás sami a pokud se kvůli tomu dostali do sraček, ať se z nich vyhrabou sami.”
Gwyn očividně nepobírá, co mu tady vyprávím, máš asi jinou životní filozofii než já, viď, draku.
“No nečum. Kdybys vyrůstal v těch podmínkách co já, rychle by ses odnaučil pořád myslet na ostatní. Já tady hraju sama za sebe. A oni by ti pak beztak bodli nůž do zad. Jsi naivka.” sdělím mu bez obalu.
“A co pomsta za moji Dwymer.”
“He?”
“Moji ženu.”
“Vím kdo to je, trubko. Chceš po mě, abych se mstila za ženskou, co jsem jí znala deset minut? Nechtěj mě rozesmát.” Stalo se. Ač jsem nechtěla, prostě jsem se zasmát musela, nešlo to jinak. Jenže jsem to nemyslela urážlivě, Gwyn to tak bohužel vzal. Nasupeně se zvedl a odkráčel kamsi mezi stromy. No budiž. Když chceš hrát činu, tak si ji hrej. Zvednu se a bez jakékoliv výčitky svědomí zamířím zpátky do tábora.

Uslyším praskání větviček. A jéje, někdo sem jde. Okamžitě se vyšplhám do sedu a rychle se ze sebe pokouším oprášit všechno to jehličí – ale to už se mezi stromy objeví Gwyn. Sakra… ještě aby si všiml pečeti. Fofrem vytáhnu z kapsy bílou bandáž a než se přiblíží, nacvičeným pohybem omotám paži od ramene k lokti.
“Je ti něco?” zeptá se drakodlak, ale nevypadá, že by ho to ve skutečnosti zajímalo. Spíš chce nějak navázat konverzaci. No, tím líp.
“Ne.” odseknu, opřu se zády o kmen stromu a prohrábnu vlasy, abych z nich dostala zbylé jehličí.
“Chtěl jsi něco?” Uleví se mi, že můj hlas zase zní lhostejně a netřese se, také bolest v rameni začíná rychle ustupovat.
Promluvit si. Aha. A vlastně proč ne?
“O čem?”

Po schodech jsme se dostali až k zavřeným dveřím. Hlavou mi neustále vrtá, jak je možné, že nás ještě nikdo nezastavil? Je dost možné, že už o nás dávno ví, ale nepovažují nás za hrozbu, nebo čekají na správnou příležitost. Upřímně nemám tušení, co se pánům tohoto domu honí hlavou a je mi to jedno. Dveře je potřeba nějak otevřít a nebyla by to Scara, aby si nerýpla, abych je prý otevřel kouzlem. To by mohla být chyba. Třeba na to mysleli a zabezpečili je. Podívám se na dveře a hledám stopy magie, či nějakých pastí. Zámek je sice magicky zapečetěný, ale nevidím problém v tom je otevřít. Ukážu prstem na zámek a v zámku jen tiše cvaklo a bylo po ochraně. “Už můžeme dovnitř?” zeptala se Scara. Evidentně se už těšila, co zajímavého najde za těmi dveřmi. Ještě jsem prohledal prostory za dveřmi, ale když jsem nic nezachytil, otevřel jsem. Místnost za dveřmi už vypadala jako skutečné sklepení. Chladné kamenné dláždění se lesklo jinovatkou a vypadalo to tu, jako by tu už dlouho nikdo nebyl. Udělal jsem krok dovnitř a šlápl na práh. To byla past, o které jsem nevěděl. Zařval jsem a skroutil se v křeči, jako by do mě udeřil elektrický proud. V malé chvíli jsem už nebyl schopen ani křičet. Naštěstí se Scara rychle vzpamatovala a strhla mě zpátky. Plácl jsem sebou na podlahu a ztěžka se vzpamatovával z utrpěné rány. “Proboha, příště dávej pozor kam šlapeš!” okřikla mě roztřeseně Scara. Co jí mám vykládat, že ta past byla na neobyčejně vysoké úrovni. Kdybych tu byl sám a ona by mě nestáhla zpět, tak by mě to doslova usmažilo. Paralýza začala ustupovat a já se postavil na roztřesené nohy. “Děkuji za pomoc.” vykoktal jsem ze sebe. Scara už zvědavě nakukovala do sklepení. Tak a teď to prozkoumám pořádně. Sáhnul jsem na svého pláště a vytáhl malý zauzlovaný balíček. A trochu z jeho obsahu jsem si nasypal do dlaně a zbytek opět zavázal a vrátil na místo. “Ustup prosímtě, teď to provedu pořádně.” Scara si něco zabrblala a ustoupila. Já se postavil do vchodu, prášek rozetřel v rukou a foukl prášek do místnosti. Magie ukrytá v tom prášku se rozptýlyla po celé místnosti a odhalila vše skryté a já ztuhl. Celé tohle místo je jedna obrovská past! Celá podlaha a stěny rudě svítily, což označovalo skrytou magii a pasti. Scara mi nakoukla přes rameno:”Co všechna ta červená znamená?” Já jsem se jen uchechtl a řekl:”Ta červená označuje všechno, co by nás mohlo zabít.” “A co s tím? Můžeš to zrušit, nebo nějak odstranit?” “Něco zkusím a pak uvidíme.” Opět jsem sáhl do pláště, vytáhl svitek a pustil se do čtení. Přečetl jsem jej a svitek se rozplynul. Z mých rukou vyšlehl záblesk zlatého světla a snesl se na ta rudá místa ve sklepení. Uplně, jako by ho přitahovala ta rudá místečka. Za necelou minutku už nešlo vidět nic. “Už je to bezpečný?” “Ano už můžeme dovnitř. Ale přesto dávej pozor kam šlapeš, ano?” Scara jen kývla a vešli jsme. Vedly odsud 3 chodby. Ale největší zdroj magické energie jsem cítil z té uprostřed. “Kam teď?” zeptala se Scara. Já neodpověděl, jen jsem se usmíval a vyrazil k prostředním dveřím. Rychle jsem prozkoumal ty dveře a žádnou magii jsem neobjevil. Zřejmě už byla neutralizovaná. Namířil jsem prstem na zámek a dveře se s cvaknutím otevřely. A skutečně jsem konečně uviděl úlomek Gelensarnu. Hned jsem šel k němu a sáhl po něm. Ale bohužel jsem zažil další nepříjemné překvapení. Obklopovala ho magická bariéra na velice vysoké úrovni, přes tu nic neprojde. Tak se alespoň porozhlédnu kolem, než vymyslím co dál. Kolem byly rozeskládané alchymistické kolony, ale mě spíš zajímaly ty náramky kolem. “Scaro podívej se kolem, jestli nenajdeš něco zajímavého, ale radši dávej pozor.” “Dobrá. A po čem se mám, jako dívat?” “Po čemkoliv neobvyklém.” Z náramků jsme cítil chlad a vypadalo to, jako by byly nějak napojeny na Gelensarn. Jako by z něj čerpaly svou moc. “Něco jsem přece našla, ale nevím co to je.” křikla na mě Scara. Přešel jsem k ní a ona mi podala jakousi kamenou tabulku a v ní vytesané nějaké znaky a symboly. Nemám tušení, co znamenají, ale může se to někdy hodit. Tak to vezmu sebou. Ale co s tím Gelensarnem? Namířím na něj rukou a vy