Cesta Dobrodruhu

“Tahariel. Tahariel,” v tichém šepotu slyším krev. “Xin!” prudce se posadím s rukama nataženýma před sebe, chtěje v temnotě zachytit dlaň pokrytou měkkou srstí. Snížek, dosud klidně spící v nohách lůžka, poděšeně vyskočí. “Xin…” složím ruce do klína na bílou pokrývku. Uklidněný Snížek se přiblíží a začne mi otírat čenich o tvář. Pohladím ho po hebké hlavě. “Mám špatný pocit,” ale nemusím mu to říkat. Vždycky pozná, jak se cítím. Vyškrábu se z postele a vyběhnu na chodbu ve spacím úboru.

Zabuším na dveře. Barevné kachlíky na podlaze mě studí do bosých nohou. Zabuším znovu. “Tharishi!”. Než stihnu zasadit dveřím další ránu, Tharish otevře. Má na sobě jen volné kalhoty. Má nervozita na okamžik ustoupí, potlačena tím, že jsem do dvorního mága již několik let zamilována a takový pohled se mi nenabízí denně. “Riel? Co se děje?” rozespale na mě mžourá jantarovýma očima pouštních kmenů. “Potřebuju do tvé knihovny,” vysypu ze sebe a potlačuju touhu zírat s otevřenou pusou. Na okamžik vypadá, že bude odporovat, ale po moudré úvaze ustoupí od dveří: “Neptám se.” Prosvištím do knihovny. Zapalováním lucerny se nezdržuji a vyčaruji bludičku. Vznáší se podél regálů a vrhá bílé světlo na kožené hřbety knih. Postupně odnosím všechny tituly zabývající se pátracími kouzly, a psané mě srozumitelným jazykem, na stolek uprostřed místnosti. Otevřu první. Plošná magie od nějakého zdešího mága. Co na tom, že on ji praktikoval v kartografickém oboru. Světýlko se vznáší nad stránkami.

Ta jedna zatracená, šupinatá–!
“Pusť mě, sakra!” Pokusila jsem se vzepřít, ale tělo nereagovalo, jak by mělo. Vlastně nereagovalo skoro vůbec. Jed? To vědomí mě kupodivu uklidnilo a já se přestala prát. Naklonila jsem k té ještěří holce hlavu, jedinou část těla nedotčenou paralyzujícím jedem, a věnovala jí slabý úsměv.
“To byl dobrej trik,” pochválila jsem ji. “Ale nemusíš se bát, já mu nepřišla ublížit. Nech mě tu…” Netvářila se příliš nadšeně, a tak jsem nezměněným hlasem pokračovala: “Nebo toho budeš hořce litovat. Teď jsem sice ochrnutá, ale až ten jed přestane působit, tak si dám hodně záležet na tom, aby sis přála nenarodit se.”
Pro představu jsem jí trošku připálila ruku. S tichým syčivým výkřikem mě pustila a uskočila. Nevím, jestli utekla, nezajímalo mě to. Jedem ochromené nohy odmítly nést váhu těla. Naštěstí se mi včas podařilo dát před sebe ruce, takže jsem neupadla na obličej. Kruci. Mohla jsem ji ještě přesvědčit, aby mi pomohla k posteli. V duchu jsem na sebe udělala obličej a zkusila pohnout rukou. Tak… a teď… se přitáhnout… Šlo to pomalu a těžko, ale nakonec se mi podařilo posunout ochablé tělo o několik centimetrů. No vidíš, to nebylo tak těžké, lhala jsem si v duchu. A teď druhou ruku. Notak. To bude brnkačka.
Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se tímhle tempem doplazila až k Vlkovi a naprosto vysílená se opřela o postel, na níž ležel. “Vlku…” Zavolala jsem tiše jeho jméno a položila si hlavu vedle jeho. “Vidíš? Už jsem tady.” Vynutila jsem ze sebe úsměv a z posledních sil ho podrbala na plecích. “Vlku… přestaň dělat hlouposti a vzbuď se… Ano?” Byla jsem najednou příšerně unavená, jakoby mě dohnal všechen stes a hrůza a námaha posledních několika dní. “Já tu na tebe počkám, tak… se koukej brzy uzdravit…” Natáhla jsem se a políbila ho na čumák, aniž bych příliš přemýšlela nad tím, co vlastně dělám. Stálo mě stále víc sil udržet se vzhůru. “Ojasumi…” zamumlala jsem ospale a konečně zavřela oči.

Tak nestačí, že já mám deprese ze samoty, ale už i Lilith mluví sama se sebou…No mě už po tom všem nic nepřekvapí…Lilith chce jít pryč stejně jako já, sem zvědavý jak, město je obrovské, a nevím jestli na mě čekají najatí zabijáci, ale pokud zůstanu v lidské podobě nic se nestane a kdyby ne…potěžkám svůj milý obouručák.”Jak to chceš asi udělat??Město je obrovské”V tom vytáhla Lil nějaký zelený šutr a pak byla tma…padali jsme pryč a skončili u nějaké hospody.Teda, ty ženské to je samé nebezpečí, pokus o vtip jsem přijal chladně a měl sem sto chutí jí ten šutr vzít, ale co už.Hadži nevypadal o moc nadšeněji…No vešli jsme dovnitř, větší pajzl sem už neviděl, ale pivo bych si po dlouhé době dal…už sem se chystal objednat rundu, když Lil vykřikla:”Vlčku”.Tak zas nic…

Zatímco jsme čekali než se vrátí Taylor s něčím pro mého dočasného pacienta, tak se mu podařilo opět upadnout do bezvědomí. Teď ho jen udržet naživu. Ale i když se dá alespoň trochu dohromady, tak s jeho ochrnutím nic neudělám. Nejsem léčitel a žádný lekvar Scary mu taky nepomůže. Napadlo mě použít Gelensarn, ale když mu nepomohla jeho síla, tak kámen mu bude nejspíš k ničemu. Zatímco jsem si tak lámal hlavu nad vlkovým stavem vrátila se Taylor. “Doufám, že tohle mu bude stačit. Tam dolů se už nevrátím!” Z jejího hlasu je mi jasné, že by tam nešla i kdybych na ni poslal všechny démony pekel. “Copak? Personál ti byl proti srsti?” S úsměvem jsem přebral misku radši dřív než mi skonči na hlavě. Misku mi ale hned sebrala Scara. “Krmení nech radši na mě.” Pokrčil jsem rameny a šel si sednout. “Co s ním chcete dělat teď? Já sice umím ledacos, ale v jeho stavu mu nepomůžu.” Moje společnice už o tom nejspíš taky přemýšlely a teď nevěděli, co říct. “Já taky nevím, co s ním,”, začala Scara a snažila se něco do něj dostat,” ale nemůžeme ho tu nechat jen tak.” “Skutečně nemůžeme? Ale poslechněte si tohle. Měl být mrtvý, to mi věřte. Ale není. Žádné magické schopnosti nemá. Jediné co mě napadá je, že ho nějaká bytost udržela naživu, i když mě nenapadá, jak. Podle mě je na něm, aby se z toho dostal.” “A to ho tu vážně chceš nechat? Co když budou komplikace?” protestovala Scara. “Pro mě není problém tenhle pokoj provizorně zabezpečit. A jestli chceš můžeš tu klidně zůstat. Ale já si musím ještě něco zařídit. Je na vás jestli tu s ním zůstanete.”

Z Taylor se vyklubala milá společnice… hned mi byla sympatická, ale že máme tolik společných rysů jsem netušila. Nad nejedným džbánkem piva jsme si příjemně popovídaly… Škoda jen, že jsem se opila příliš rychle. Prý jsem se dokonce chtěla prát, ale to si vážně nepamatuju. Jsem přece takový klidný tvor! Vzpomínám si, že jsem kohosi škrábla po žebrech, ale to byla vlastně sebeobrana… sahal podezřele blízko mého pití. Možná jsem to trošku přehnala – všechno.

Ráno mě bolela hlava. Vzbudila jsem se na dřevěných deskách podlahy v šerém pokojíku. Cítila jsem se uboze. Uvažovala jsem o tom, jestli mám umřít hned nebo později. Nakonec vyhrála možnost později. Mezi moje běžné myšlenky se vloudila zvědavost… co je s tou potvorou co jsme ji zachránili? Chtěla jsem se hned podívat, ale marná sláva… hlava mi třeštila a žaludek se otáčel. Takže prve musím uzdravit sebe.

Našla jsem cestu dolů do výčepu a objednala si lehký zeleninový salát s pořádným kusem masa a trošku horké vody. Díkybohu jsem objevila několik snítek dobrých bylinek na vyčištění hlavy. Stačí tak půlhodina a budu zase v cajku.
Netrvalo dlouho a na snídani přišel i můj drahý průvodce (když se na to dívám z historického hlediska tak i zachránce) a ještě dražší nová známá.
„Tak co, jak to s ním vypadá?“ optala jsem se šéfa. „Můžu se na něj podívat?“ Prý ano… ale musím vydržet. Tak jo, to zvládnu. Ale těšila jsem se jak malý dítě na vánoční dárky. Samou nedočkavostí se mi klepaly ruce. A pak ta chvíle přišla.
Poznala jsem v tom stvoření vlka. Nevypadal moc dobře. Pak jsem i zjistila proč – prý se dusí. No nevypadalo to, že by si dokázal pomoct sám… tak já mu velkodušně pomůžu! V těchhle případech se užívá dýchání z úst do úst… PÁNI, TEN MÁ ALE KRÁSNÝ OČI!!! A dýchá… tak fajn. Ale pořád nevypadal dobře. „Co takhle vstát a jít se najíst?“ Určitě by mu to pomohlo. Jemu se to ale nezdálo jako dobrý nápad… použil dokonce docela roztomilou kletbu, když mi to sděloval.
No tak ho dolů dotáhnu… co se může stát?

Tak postupně se naše skupina dává dohromady.Tahiri je sice mrtvá, ale to už nikdo nespraví, s Lilith se asi hodně znali.Moc rád bych ji utěšil, ale vidím jí na očích, že to nepomůže.Hadži nás vede chodbama dál, musíme najít vlka, pokud je ještě naživu.Prohlížíme jedny dveře za druhýma zahlédneme už jen jak mizí Vlk, Taylor, náš starý známý nekromant a nějaká ještěří ženská.”Sakara, zmizeli nám před nosem”smůla se nám lepí na paty už teď.”Vidíš Lil, vlk žije, není mrtvý”Lil se jen slabě usměje, smrt Tahiri ji zasáhla víc než sem si myslel.Ale kdo mě utěšil když zabili Dwymer??A ted s tím člověkem putuju do neznáma.”Musíme je hledat, jdeme pryč z tohoto prokletého místa, tady nás už nic nečeká”…

Střep jsem našla. Jenže po pár vteřinách, co jsem se patlala v jeho zakrváceném kožichu a marně vzpomínala, jesli mě v hodinách anatomie učili, kde mají zatracení vlci tepny, ten chlupáč promluvil. V první chvíli jsem myslela, že se mi zastavilo srdce. Naštěstí jsem počáteční úlek rychle přešla.
Vlk si tak trochu vyléval srdíčko a robil proslovy, kterým jsem ani za mák nerozuměla.
“Okrást vlastní matku? No, možná, kdybych nějakou měla. Koukej, co bych asi ukradla tobě? Zubů ti moc nezbylo, jak tak vidím… Měl bys mi být vděčný, chtěla jsem ukončit tvý trápení.” Jenže vlk očividně neposlouchal, pevně rozhodnutý dohrát svou tragickou roli až do konce.
“Kdybys měl nějakej nápad, jak bych tě odsud mohla dostat, tak ho vysypej, ale jak vidíš, v tomhle stavu unesu sotva sama sebe.”
Zaryté mlčení je mi jedinou odpovědí. Ach jo, to je šichta… Znovu nerozhodně přiložím střep na vlčí krk.
“Bude to tak pro tebe lepší, mohli by tě mučit.” oznámím mu. Jenže zabít ho, když ukázal, že vnímá?
“Když se dovedeš takhle vykecávat, možná by ses moh i postavit. Chce to jenom trochu snahy, když máš energii na planý řeči, musíš mít i energii-” radši toho nechám, protože psisko dál tvrdohlavě předstírá bezvědomí. Co s ním. Střep se znovu zaryje do kožichu. Zrovna uvažuju, co bych ještě řekla, když se dveře do pokoje dramaticky rozletí a dovnitř vrhne povědomá silueta. Že já kráva nezamkla. Silueta se rozhlédne, uvidí mě v poněkud delikátní situaci s ostrým střepem a dá mi takovou ránu pěstí, až odletím do rohu místnosti. Narazím zády na stěnu, ale jakmile znovu vyskočím na nohy, zjistím, že tím nárazem se mi nejspíš nějak srovnaly obratle a záda už tolik nebolí.
“Hej, dík!” houknu na neznámého, ale bohužel nemám na obličeje paměť, takže dál zůstává neznámým. Teď se sklání nad vlkem a cosi mu hustí do palice.
“Neměla jsi náhodou dřív dlouhý vlasy?” zasáhne mě otázka jako bič. Radši se ani nedivím, že ve dveřích stojí podivná kreaturka.
“No, měla. Štvaly mě.” odpovím a dokonce jsem tak laskavá, že přidám i vysvětlení, proč už je nemám. Její oči putují až ke střepu, který ještě držím. Vzdorně ho odhodím na zem.
“Zní to sice blbě, ale ono to není tak, jak si myslíš.”Je to divné, ale cítím se trochu blbě.
Její pohled i pohled toho druhého jasně říkají “no, to určitě”, ale hlasové projevy si naštěstí odpustí. Pak si mě přestanou všímat. Dobelhám se do středu místnosti, kde jsem nechala ležet svůj dřevěný boken a šťastně se o něj opřu. Nohy pořád bolí jako čert, sotva se na nich držím. Mezitím se ukáže, že se asi bude podnikat menší výlet pryč z hradu. V tu ránu se mi rozsvítí.
“Hele, že ty jsi ten maník, co nás všechny zavlekl do toho lesa mezi tu hordu svinských hadí parch… patronů?” dokončím a nenápadně mrknu na tu holku, která je podezřele šupinatá.
Čaroděj se narovná a v náručí drží uzlíček vlčích chlupů.
“Zavři zobák, transko.” zasyčí.
“Tak pozor, tyhle hadry mi přidělili, já za ně nemůžu.”
Zase cítím ten dvojitý pohled, který říkal “no, to určitě”. Tak si trhněte.
“Drž si žaludek, přeneseme se pryč.” informuje mě přátelsky hadí žena, která se podle všeho jmenuje Scara.
“Já poletím taky?” vyhrknu nadšeně, ale víc nestihnu, protože mi žaludek vyletí až do krku a když vytřu slzy z očí, stojíme všichni na zaplivaném nádvoříčku před vysokým domem. Vývěsní štít nad vchodem mluví za všechno.
“Hospoda?” zajásám a mám sto chutí ty dva obejmout, ale raději si to včas rozmyslím. No… takže ono to možná nakonec dopadne dobře.

Tupá bolest.

Zvuk potichu otvíraných dveří.

Kradmé kroky, kdesi za zády.

„Zablešenče?“

Letmý dotek dlaně na čenichu.

Otvírání skříněk a šuplíků.

Z těchto všech vjemů dovedu vnímat jen monotónní, ale za to vytrvalou bolest a to ještě značně otupěle, jako vše co je příliš dlouhé. Na vše lze přivyknout. Časem.

I nadále jsem ve vlastních soukromých hlubinách bolesti, apatie a co je nejhorší samoty. I když… Zvuk kroků mě přiměje se ohlédnout, abych mohl spatřit tři postavy.

„Buď vítán, Vlku.“ prohlásí ženština v ošuntělých šatech. Já jsem Samota, zde je můj muž Beznaděj a“ pohlédne na nejmladšího z trojice „náš synek Apatik.“ prohlásí hlasem z nějž je cítit pýcha.

Srdce mi sevře úzkost a rázem zatoužím po společnosti Lorda Eryluana, po útěku kamkoliv jinam.

“Odejděte.“ přikážu hlasem, jenž má být rozhodný a sebejistý, ale místo toho je pouhou parodií na odvahu.

„Je spousta takových, co štěstí neměli, na jejich počest budeme veselí.“ zanotuje Beznaděj, muž se strhanými rysy. Jeho žena lehce přikývne stojíc lehce bokem a synek? Ten celou scénu pozoruje naprosto lhostejným výrazem, jakoby se jej nic z jeho okolí netýkalo. „ A já ti za to říkám díky sai.“ a postoupí blíž ke mě a pokusí mě vzít do náruče.

„Neboj, nebude to tak zlý.“ konejší mě a mě nezbývá než se poddat, protože nejsem u Jediného, v jeho zemi a ochrnutí zde trvá a nelze nic dělat. Snažím se přemýšlet, zatímco polehoučku ztrácím veškeré naděje. Proti Samotě nic nevzmůžu, ale Apatik a Beznaděj… Musím něco dělat, chtít dělat a dál horečně přemýšlím.

„Pospěš si,“ zaslechnu paní Samotu, v hlase stopu nervozity „takhle nám vyklouzne.“ a mě se vybaví staré pořekadlo mé matky Jicin. „Naděje umírá poslední a pokud to ty sám nedovolíš, nikdo ti ji nemůže vzít. Dokud žiješ vždycky nějaká je.“

Nikdo ti ji nemůže vzít.

„Jednou se odsud dostanu.“ prohlásím věcně.

Mužský hlas s náznakem slabosti a neskrývaného překvapení: „Cože?!?“

„Já mám naději, Beznaději. Jsi na špatném místě…“

Ženský hlas plný panovačnosti: „Vždycky budeš sám, jen s námi a našimi přáteli.“

„Není možné se nikdy znovu nesetkat s Lill nebo možná je, ale já pro to udělám vše co je v mé moci.“

Znovu ženský hlas plný těžko skrývané paniky: „Ale…“

„Žádný, ale… Samota znamená být sám, tedy bez vaší přítomnosti. Odejděte.“

Zavřu oči.

Ticho a opět sám. Se slábnoucí bolestí, ale s nadějí, že tu nezůstanu.

Tlak čehosi na krku.

Zdání čehosi teplého a lepkavého, jak mi stéká po krku kamsi dolů.

Vůně krve.

Zvuk několika kapek dopadajících na podlahu.

A nový palčivý druh bolesti.

To vše dohromady přinutí otevřít oči a konečně po nevim jaké době vidím a rád bílou barvu mramoru. Vítaná změna proti rudým hlubinám.

Protočím zorničky na postavu nad sebou.

„Ty?!?“ slyším svůj hlas plný zlosti při pohledu na Taylor a na kus střepu co mi drží pod krkem a nadále se jí nechám unášet. „Koukám, že bys dokázala okrást i svou vlastní matku. Tomu se říká hyenismus, víš? Ale nějak mě to neudivuje, v tomto světě. Ale co já chromouš nadělám? Staň se, co má se stát. Posluž si.“ a po tváři mi steče jediná slza bezmocného vzteku. A nebo ze ztráty kamarádky?

Zavřu oči.

Za svůj krátký, téměř dvacet let dlouhý život, jsem nejednou zažil probuzení, kdy jsem litoval daru dlouhověkosti, ale takhle bídně a bezmocně jsem se opravdu cítil jen jednou nebo dvakrát. Probuzení samo o sobě nebylo tak zlé, nebýt počínající žízně, která měla postupem času změnit v nefalšovaný zdroj utrpení. Ležel jsem na stejném místě jako, když jsem odešel k Jedinému, jen jsem byl úplně sám a rána pod žebry se zatáhla a tvořil se na ní zatím vlhký a křehký strup, ale neohrožovala mě na životě. Horší byly problémy s dechem i přes trubici zavedenou do krku jejíž druhý konec mizel kdesi v přístroji za mými zády a jenž mi s ním měla pomáhat a naprostá absence bolesti, což samo o sobě značilo problém, který jsem si odmítal připustit. I proto jsem odkládal jakýkoliv pokus, byť o sebemenší pohyb.

Čas běží…

Místo snahy něco dělat jsem vedl svou mysl k příjemnějším vzpomínkám na Světloočka, jenž však postupně ztráceli na intenzitě a místo nich víc a víc čerpal útěchu z těch pár letmých okamžiků strávených s Lištičkou, kdy jsem zakoušel zvláštní, dosud nepoznanou rozechvělost srdce, touhu po jejich věčnosti, přání být jí nablízku… Rodící se lásku? A také… nejistotu a strach…? Slibuji sám sobě, že při nejbližší příležitosti, pokud ovšem nějaká bude, jí řeknu o svém pomatení srdce, ale… Co když…? Co když odmítne jej sdílet se staroušem chromajzlíkem Vlkem? Ach jo. Jak jen jsi vzdálená Lill, miriády světelných let… i blaženě střípky času strávené v tvé blízkosti.

Nicméně nejde ležet věčně a někdy prostě vstát musím, tedy pokud skutečně tolik dychtím splnit svůj slib, nebo ne? Má snaha o postavení se minula s účinkem a jen mi potvrdila mé nejhorší obavy. Ochrnutí způsobené pádem mi zůstalo a ze setkání s Jediným a Světloočkem, kde jsem byl plný energie a radosti zbyly jen matné dávné vzpomínky, jakoby se nic takového ani nestalo.

Čas běží…

„Pane?“ vedralo se mi skrze popraskaný, žízní ztýraný ústa. „Pane nezapomněl jsi na něco? Kde jsi?“

Jedinou odpovědí mi bylo monotónní hučení přístroje jenž mě držel při životě a šumění větru někde za oknem. Tiše jsem zaklel. Kde jsou všichni, když jsem v nouzi? Jak dlouho tu budu ležet? Co je Lištičkou, Smorem. Kde zůstal Gwyn a Medvídek s Taylor? Jsou v pořádku? Budou mě hledat? Maji k tomu příležitost? A hlavně, chce se jim? Proč jsem sám, když mi je nejhůř? No tak… přijďte někdo. Prosím.

Čas běží…

Z dalších nekonečných minut se poznenáhlu staly další nekonečné hodiny, kdy mi jedinou společnost dělaly mé vlastní znepokojivé myšlenky. Dokonce ani okno nepřinášelo zvuky života ať ze Stadionu nebo z ulice. Patrně mě šoupli do nějaké Bohem zapomenuté díry. Pomalu jsem začal přijímat za svou myšlenku na potupnou smrt hladem nebo což je pravděpodobnější žízní, když jsem zaslechl pootočení klikou. Liška? Kdokoliv? Pln nové naděje vzhlédnu, ale téměř okamžitě po spatření nově příchozího jsem ji zase uložil na chladnou jak jinak než bílou desku stolu a pokusil se o předstírání spánku. Ne, bez této návštěvy bych obešel. I bez případné i když jaksi nepravděpodobné útěchy z ní plynoucí. Až tak o kohokoliv nestojím.

„Zdravíčko Vlku.“ zahaleká lord Eyrulan, čímž můj pokus bere za své. “Mám pro tebe radostnou zprávu… Jsi svobodný a Liška samosebou též…“ Krátce se odmlčí, výraz sluníčka na hnoji ve tváři, ale můj nechápavý výraz jej povzbudí k dalšímu proslovu, jen si ještě přisedne na hranu stolu a důvěrně mě obejme kolem krku. Nezbývá mi než objetí akceptovat. Jednak kupodivu není až tak nepříjemné a stejně proti němu kromě prázdných slov, na něž nehodlám plýtvat zbytky energie, nic nenadělám.

„Na nějakou dobu jsi nás opustil. Měli jsme tě za mrtvého, přesně tak jak to má po souboji ve Stadionu být. Jeden živý a druhý odejitý na mýtinu na konci cesty. Hadži měl plánu hodit tě stoky, aby i krysy měli ňákou tu zábavu, jenže… Já jsem byl proti, svedli jste ohromující souboj a mě přinesli závratný zisky i přes prohranou sázku a pobavení a navíc… Vrátil ses a jak se zdá v plné kondici

Seber se. Opakoval nezúčastněný pozorovatel kdesi vzadu v mé hlavě snad už potisící. A potisící jej tělo ignorovalo a dál se chvělo neovladatelnými vzlyky.
Pláčem nic nespravíš, vzpoměla jsem si na to, co mi kdysi řekla sestra, unavená fňukáním mladšího sourozence. Kde je jí konec… Kousla jsem se do rtu a polkla jsem slzy.
“Tohle Vlka neoživí.” Cítila jsem, že to potřebuji říct nahlas. Vylekal mě vlastní hlas, slabý a zlomený. Musím se sebrat. “Prach prachu,” začala jsem odříkávat staré liščí přísloví. “Popel popelu…” Zajíknu se a znova polykám slzy, ale statečně pokračuji dál. “Co bylo vzato… musí být… vráceno.” Nepomáhalo to. Vztekle jsem praštila pěstí do zdi a ukryla uslzený obličej do polštářů.
Zahleděná do svého smutku jsem přeslechla hluk na chodbě i klíč v zámku, otvírání dveří ke mně proniklo jen zčásti, ale ruka na rameni a Tahiřin hlas, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy znovu neuslyším, už mi neunikl.
Nevěřícně jsem vzhlédla do zkrvavené, k smrti vyčerpané tváře. “Tahiri…” vydechla jsem a schoulila se jí v náručí.
“Všechno je v pořádku. Jsou mrtví. Už je to dobré. Už je to dobré,” mumlala mi do vlasů, zatímco mě houpala jako matka své dítě. “Je to dobré.”
Co je to platné, když tě to stálo život! Chtělo se mi křičet, ale nedokázala jsem ani pípnout. Jestli jsem si s Vlkovou smrtí sáhla na samé dno žalu, loučení s milovaným Medvídkem otvíralo zcela novou dimenzi utrpení.
“Zatraceni tělem, spaseni krví. Tak se to u nás říkávalo,” věnovala mi krvavý úsměv. “Tahariel,” zašeptala téměř neslyšně a já si jen mohla představovat, kolik námahy ji to jediné slovo muselo stát. “Tahariel.” Opakovala ještě jednou to podivné jméno a bylo to to poslední, co řekla.
Ještě chvíli jsem spočinula v jejím bezvládném objetí, než jsem se jemně vyprostila a něžně položila tu ubohou posekanou schránku na bílé lůžko, které se téměř okamžitě zbarvilo karmínovou krví. Stála jsem tam a jen na ni shlížela. Mohlo se zdát, že jenom spí, ale co jiného byla smrt, když ne trochu delší spánek?
Pochmurně jsem se usmála a v prázdném gestu si urovnala krví nasáklé šaty.
“Lillith!” Ozvalo se ode dveří, které zůstaly dokořán. Teď v nich stál Gwyn, nasáklý pachem lidské smrti. Říkal to samé, co Tahiri, že všichni Otrokáři jsou mrtví a z jeho hlasu čišela touha po pomstě, když mluvil o osvobození vězňů. Já jen poslouchala a dívala se na podivného mladíka, klonícího se nad Tahiřiným tělem. V tom, jak se na ní díval, jak se jí dotýkal, bylo něco…
Zmínka o vlcích vzbudila nepříjemné vzpomínky a toho dne už poněkolikáté mi tváře smáčely slzy. Nejradši bych si za to nakopala a v duchu jsem se zapřísahala, že je to naposledy, co takhle hloupě brečím. Do toho, jak se cítím, nikomu nic není. “Ruw umírá,” podělila jsem se o novinky a vlastní volba slov mě trochu zarazila. Umírá? Prosté přeřeknutí, zoufalé přání nebo něco víc? Těžko říct.
Nebránila jsem se, když mě Gwyn objal a zařekla jsem se, že všechny slzy, které mi ještě zbývaly, nechám v jeho náručí. A svoje slovo jsem taky dodržela. Když jsem se jemně, ale rozhodně vyvinula z jeho objetí, oči jsem měla už suché. “Chci to vidět.” Prohlásila jsem neurčitě. “Chci vidět tělo toho bastarda.” Dodala jsem na vysvětlenou a rázně vykročila ven z bílé cely.
U mých dveří napůl seděl a napůl ležel můj starý známý Lovec, z ramene mu prýštila krev a v jedné pěsti svíral jehlici do vlasů. Druhá vězela ve zdi kousek od rudého cákance, kterou po sobě zanechal. Věnoval mi nečitelný, bolestí zastřený pohled a mě teď najednou napadlo, že vlastně nevím, jak se jmenuje. Natáhla jsem k němu ruku a pomohla mu vstát. “Říkají mi Lillith.”
“Inuhito.” Představil se a neunikl mu můj neveselý úsměv. Pes-člověk. Zvláštní jméno pro Lovce. “Ale s vámi nepůjdu. Promiň.” Dodal omluvně.
“To nic,” ujistila jsem ho. “Radila bych ti se hodně rychle ztratit. Můžeš se pokusit zachránit nějakou drahou osobu, ale neradila bych ti se moc zdržovat. Brzo tu bude pěkně horko,” dodala jsem a něco v mém tónu napovídalo, že to není j

Politika. Samá politika. Escrimeur mě zaplétá do sítě svých intrik. Manipuluje se mnou a já se nemohu bránit. Odcházela jsem z jeho kanceláře. Zítra se má konat schůze lordů, kde může mít každý pouze jednoho osobního strážce. Včetně Eyrulana. O nekromantovi už nepadlo ani slovo. Prý je někde v komplexu Stadionu. Tiše jsem kráčela do svého pokoje. “Minule jsi neslyšela mou skladbu celou,” v zamyšlení jsem si nevšimla, že dveře Hajiho pokoje jsou otevřené a on v nich dokonce stojí. Trestuhodná chyba. Když jsem nic neříkala uchopil mě za ruku. I přes obvazy jsem cítila chlad. Znovu jsem se usadila do křesla a poslouchala.

Lordů bylo, s Eyrulanem a Escrimeur, dohromady sedm. Žádný z ostatních ani zdaleka nedosahoval jejich moci. Seděli po stranách dlouhého stolu s Eyrulanem v čele. Za každým postával osobní strážce. Zůstala jsem tři kroky za Escrimeurovou židlí a tvářila se, že jsem stále v jeho moci. Na jedné straně obdélníkové místnosti bylo okno od podlahy ke stropu na druhé hořící krb. Nad stolem visely tři těžké dřevěné lustry. Odrazila jsem se a smetla na zem Eyrulana se židlí i strážcem, kterému jsem přibila hlavu dýkou k podlaze. Druhá se zastavila dva palce od Eyrulanova spánku. Nemohla jsem s ní hnout. Amulety odpuzující kov byly však v módě už za mých armádních dnů. Sai jsem pustila a vytáhla drápy. Vrazila jsem mu dlaň do obličeje a cítila, jak prsty projely až do mozku. Nakonec to nebylo tak těžké. Zvedla jsem se už zase s oběma dýkami. Lordové couvali ke dveřím. Zakroutila jsem hlavou. První, který se dotknul kliky, skončil s shurikenem uprostřed čela. Jejich bojovníci se na mě vrhli. Saltem vzad jsem se dostala zpět na stůl a nejrychlejšího protivníka kopla do bradu. Křupnutí vazu bylo jasně slyšet. Jak padal vzal s sebou dalšího. Chytila jsem se lustru, zhoupla se a dopadla mezi čtyři zbývající. Prvnímu jsem rozsekla hrdlo, než se stihl vzpamatovat. Shýbla jsem se pod mečem dalšího a vrazila mu jílec Sai do břicha. Kroužkovou zbrojí, kterou měl, by hrot nepronikl. Zalapal po dechu a lehce se předklonil. Okem hrot projde snadno. Třetí se stále snažil vyhrabat zpod mrtvého druha a navíc zcela neprofesionálně upustil meč. Natahoval se po něm, tak jsem mu dupla na zápěstí a mávla rukou dozadu. Poslední bodyguard letěl vzduchem sražen neviditelnou energií, až narazil na stěnu. Po mramoru se rozběhli prasklinky. Dorazila jsem amatéra se zlomeným zápěstím. Zavrzaly dveře. Vzduchem prosvištěl další shuriken. Otrokářští pánové zbyli čtyři. Tři se tísnili u dveří, které jsem silou vůle zavřela a čistě omylem tak jednomu zlomila prsty. Zkroutil se na zemi, držel si zmrzačenou ruku a řval. Ostatní od něj odskočili. Chyba, protože jsem už byla za nimi. Tomu, který se mi připletl do cesty, jsem zlomila vaz. Poslední na nohou se pokusil zaktivovat můj obojek. Temně jsem zabručela, alespoň tak lze nelépe popsat zvuk s původem hluboko v hrudi, který lidské hlasivky nedokáží vyprodukovat. Chtěla jsem je zabít všechny. Ostentavně jsem si obojek i náramky ze zápěstí a kotníků strhla. Lord se začal hroutit dovnitř, jak na něj ze všech stran tlačili stěny mé energie. Z nosu, úst i očí mu vytryskla krev. Přestala jsem, až když z něj zůstala jen krvavá koule. Ode dveří se ozývalo fňukání. Přistoupila jsem k otrokáři se zlomenými prsty a praštila mu hlavou o zem. Po nejbližším okolí se rozlétly kousky lebky. Escrimeur vstal a začal tleskat. Podívala jsem se na něj,jako bych ho viděla poprvé a přepadl mě ještě větší vztek než před chvílí. Učinila jsem první krok směrem k němu. Tlesk! Krok. Tlesk! Krok. Tlesk! Krok. Tlesk! Rozmáchla jsem se. S pronikavým cinknutím má čepel narazila do jiné. Hadži stál před svým pánem a svíral meč s rubíny posázeným jílcem. Tlesk!

Hněv mě okamžitě přešel. Jeho jsem zabít nemohla. Jeho ne. Dívali jsme se na sebe. Kousla jsem se do spodního rtu. Pak Hadži udělal něco pro všechny v místnosti velmi nečekaného. Sklonil meč a ustoupil. “Je mi to líto,” řekl, ač nebylo jasné, komu ta slova adresoval, a stejně jako se objevil, zmizel. Zuřivost se vrátila. Escrimeur mému výpadu uhnul

Bylo jaro. Všechen sníh už roztál a louka se rozzářila prvními květinami, dokonce i stromy se oděly do pestrobarevných hávů. Milovala jsem jaro. Jak zničehonic všechno ožilo po dlouhém zimním spánku a překypovalo energií… Milovala jsem ten svěží pocit.
Jen jedna věc mě na jaru mrzela. Sakury. Měly ty nejkrásnější květy na světě, ale… tak rychle uvadly. Pamatuji si svoje první jaro, svou první odkvetlou sakuru. Vzpomínám si, že jsem plakala… a že mě matka utěšovala příslibem třešní. Ale já plakala dál. Na krátkém životě těch nádherných kvítků bylo něco… děsivě smutného.

Otevřela jsem oči, pozvolna odsunujíc stranou sen plný vzpomínek na domov, a ani mě nepřekvapilo, že byl polštář zvlhlý od slz.
Setkala jsem se s pohledem mladého Lovce. Seděl na židli vedle mé postele, bradu podepřenou propletenými prsty.
“Vlk…?” Snažila jsem se neznít tak napjatě, ale moc se mi to nepovedlo.
Sklopil oči a zavrtěl hlavou.
Chtěla jsem něco říct, ale žádná slova nepřicházela. Cítila jsem se děsivě unavená ze všeho, z Nekonečného města, z jeho obyvatel, ze Stadionu, z Eyrulana… ale ze života především. Podařilo se mi polknout a ukrýt tvář do dlaní. I když jsem si byla téměř jistá, že už nejsem schopná uronit jedinou slzu, mé oči byly ale očividně jiného názoru.
“Je mi to líto.” Ozval se Lovec po chvíli ticha neohrabaně, zřejmě naprosto nezkušený, co se podobných situací týče. Ne že by mu to někdo vyčítal.
Kdesi v paměti zřejmě vyhrabal nějakou nejasnou vzpomínku na útěchu nalezenou v matčině objetí, a tak se mě pokusil sám obejmout.
Řekněme, že to nebyl nejlepší nápad, jaký mohl mít.
“Nesahej na mě!” Podle zvuku, jaký vydal, bych řekla, že můj loket nebyl zrovna nejjemnější. Na okamžik mi ho bylo líto, on přece za nic nemohl… jenže byl tady a jakožto živá bytost se kvalifikoval jako perfektní hromosvod vší té frustrace, která se ve mě nahromadila.
Zatvářil se zmateně a ublíženě. “Co to do tebe vjelo??” Uchýlil se nakonec k nejméně uražené odpovědi, kterou dokázal vymyslet.
“Promiň…” Zoufale jsem vypustila dech z plic. “Prostě… se mě nedotýkej, ano?” Schoulila jsem se v rohu postele, zády opřená o zeď. “Já… budu za chvilku zase v pořádku…” Ujistila jsem ho, ale spíš to znělo, jako bych přesvědčovala sama sebe, což bylo mnohem pravděpodobnější.
Lovec nade mnou ještě chvíli bezradně stál, až se beze slova otočil na patě a já zaslechla, jak se za ním zabouchly dveře.

Běh dolů do údolí byl jedním z nejlepších zážitků, jenž mě dosud potkaly. Bláznivá kličkovaná mezi stromy, které se měnily v pouhé rozmazané stíny, vítr prohánějící se mi kožichem a zároveň teplo slunka, mým tělem s radostí vstřebávaný provázený kouzelným zpěvem ptáků, jen roztančil každičkou částečku mé duše, to vše a mnohé další dojmy, jenž nedokážu popsat slovy mi dodávalo pocit absolutní opojné volnosti. Kdoví, možná by stačilo ještě maličko zrychlit a vznesl bych se k nebesům jako nespoutaný oblačný letec… Ťažko odhadovat jak dlouho jsem běžel, ale v místech kde stromy ustupovaly nahrazovány travnatým svahem, jsem byl donucen zastavit téměř na místě zanechávaje za sebou, několik sáhů dlouhý pruh trávy vytržený z půdy a jen jsem nechápavě hleděl na výjev pod sebou.

Důvodem byly dvě postavy stojící na vzdálenější straně azurově modrého jezírko na dně údolí. O první z nich, statným bílým vlku jsem neměl pochyb, Jediného nelze zaměnit s nikým jiným, ale jeho druh… Zatajil jsem dech. „To není… to nemůže být… Ten drobný černý lišák prostě nemůže být můj Lišáček…“ do zmateně vířících myšlenek se mi pomalu a opatrně vkrádala nevýslovná spalující radost, ale ty pochybnosti… Až když Jediný do lišáka dloubnul čenichem a ten se otočil mým směrem, až když jsem zachytil pohled jeho nebesky modrých očí, díky nimž získal své jméno se mé pochyby dokonale rozplynuly a radost mi naplno vytryskla z hlubin mého nitra v jediném radostném výkřiku beze slov a rozeběhl jsem se na uvítanou ke svému dávnému příteli, nikomu jinému než Světloočkovi. Okamžik nato jsem se ponořil do chladivé vody jezírka (možnost jej oběhnout jsem ihned zamítnul) a v doprovodu houfu průzračných zvědavých rybek jsem proplaval celou jeho šířkou, abych konečně stanul před přítelem, vytřásaje z kožichu kapky vody kolem nichž se tvořila miniaturní duha.

Ťažko soudit co se příteli honilo hlavou, jakoby s naším setkání počítal už dávno dopředu a jediné co jsem mu jasně četl v obličeji byla bláznivé nadšení a zároveň snaha o zachování důstojnosti celého shledání, která měla patřit Jedinému. Oba jsme dobře věděli, že bychom měli věnovat pozornost na prvním místě jemu než sami sobě, ale plamínky v pohledu Jediného jako by nás vybízeli: “Nebojte se a uvítejte se náležitě, já počkám a budu se těšit z vaší radosti. Na co čekáte?“ Sotva znatelné kývnutí a oba jsme se váleli v družném objetí valchujíce omamně vonící luční kvítí ve snaze jeden druhého znehybnit. Málem se mi to i povedlo, ale Světloočko pružně jako lasička vyklouzl z mého sevření, jak jsem mohl zapomenout na tento starý trik, jímž mě nejednou obelstil, nevim a se smíchem se mi ztratil v hlubinách jezírka, kam jsem bez váhání zahučel též, aby naše hra mohla pokračovat…

Doteď nemám ponětí kolik času zabralo něž jsme oba příjemně utahaní a prskající vodu vylezli zpět na břeh, ale v tu chvíli nám bylo jasné, že Jediného nelze dále opomíjet. Světloočko ustoupil kousek bokem a mě ponechal před bílým vlkem s nevyřčenou otázkou vepsanou v pohledu.

“Pane…” začal jsem zdráhavě, když jsem našel jediné vhodně znějící oslovení.

“Pro každého jsem v podobě, jenž je mu nejbližší, Ruwe. Buď vítán. Tedy pokud se nechceš vrátit. Jsou tací, kteří by tvůj návrat uvítali.” a před očima mi propluje obraz Lištičky v rozhovoru s Lovcem, naším starým známým. Její odevzdaný výraz se náhle mění v obraz zděšení a smutku a po tváři, předtím než ji schová do dlaní jí steče jedna jediná slza, jakoby už ani na plač neměla sil. Obraz se rozplývá okamžikem, kdy se Lovec pokusí Lištičku obejmout a být jí alespoň trochu útěchou, ale je až překvapivě rázně odmítnut a nezbývá mu než odejít…

“Pane? Uvidím ji ještě? Někdy?”

“Ano, ale kdy je v první řadě na tobě.”

“Záleží mi na ní, mám ji… rád.”

“Vím. Já též.”

V mysli se mi promítají všechny společné chvíle, které mi byly dopřány s Lištičkou prožít a zaplaví mě hřejivé teplo téměř se rovnající okamžikům s ní. A touha po její blízkosti. Vím, že bolest jenž prožívá je i kvůli mě a že kdybych se vrátil mohl bych ji částeč

Aréna nic nového nenabídla. Buď jim došli bojovníci, nebo ti zbývající už nebyli schopni pokračovat. Sestoupil jsem opět dolů z tribun a opět jsem vymýšlel, kam teď. Pořád ještě jsem neprozkoumal ty další dveře v té kulaté místnosti, kde jsem měl tu drobnou neshodou s místním osazenstvem. Ještě štěstí, že jsem tam nenarazil na jejich pána. To by to tu nejspíš vypadalo trochu jinak, pokud bychom se nedomluvili. Vstoupil jsem opět zpět do oné místnosti a vybral si levé dveře. Otevřel jsem je a ocitl jsem se tam, kam odcházejí všichni lapení nešťastníci. Ve vchodu do arény. Radši jsem rychle vypadl. A zkusil pro změnu dveře vpravo. Copak se asi za nimi skrývá? Otevřel jsem dveře a skončil jsem asi ve zbrojnici, soudě podle všech těch zbraní a brnění. Co pro mě ale bylo zajímavější, byly tu další dveře. Fajn podívám se co tu všechno nenajdu. Jedny dveře jsem si vybral a chystal jsem se vejít. Od tohoto záměru mě odradilo zavolání:”Nazdar šéfe!” Jenom jedna bytost v tomhle místě mi tak říkala. Bleskově jsem se otočil na patě a v protějšich dveřích jsem spatřil nějakého chlápka jak za sebou vleče Scaru. Otázky jsem odložil na později a na jejího strážného jsem seslal spánek. Tomuhle se ale spát nechtělo. Kouzlo jím jen otřáslo a on bleskurychle tasil meč a rozběhl se proti mě. Zavrhl jsem další pokus o uspání a tlakovou vlnou jsem jím mrštil o zeď. S heknutím narazil na kamenou zeď, ale to ho nezastavilo. Ten chlap si nedá říct. Udeřil jsem plnou silou. Mrštil jsem jím o zeď znovu a tentokrát silněji. Pak ho čekalo důvěrné seznámení se stropem a ještě jsem s ním nakonec prudce mrštil o zem. Tohle už nepřestál. Zbroj měl celou pomačkanou a krvácel ze spousty dalších ran. Tohle by bylo. “To jsi ho vážně musel takhle zřídit?” zahučela na mě Scara. “Zdravím a abych odpověděl na tvou otázku, ano musel, nechtěl si dát říct.” Ptát se jak se sem vlastně dostala mi připadala dost nedůležitá. “Možná bysme odsud měli vypadnout. Pokud tu ovšem nechceš zůstat.” otočil jsem se zpátky ke dveřím, kam jsem měl původně namířeno. Otevřel jsem dveře ve chvíli, kdy ke mě došla Scara. “Děkuju.” ozvala se Scara vedle mě. “Nemáš zač.” odpověděl jsem s lehkým úsměvem a s tím jsem otevřel dveře.

Hudební seanci přerušil rozzuřený Escrimeur, když vtrhl do Hadžiho pokoje. “Pojď se mnou,” přikázal mu a pak se otočil na mě, “měla by ses jít vyspat. Zítra budeš bojovat.” Šla jsem tedy spát. Ráno mě probudilo klepání na dveře. Na stole leželo čisté oblečení, které se velmi podobalo stylu mé domoviny. Široké bílé do půli lýtek dlouhé kalhoty s rozparky, světlezelená tunika se bílými rozšířenými rukávy a límcem připomínajícím kimonu. Vpředu a vzdau mi její cípy sahaly ke kolenům. Límec rukávy, látkový pás i boty ze světlezelené kůže byly ozdobené výšivkou drobných bílých a modrých kvítků. Na Chodbě mě očekával Escrimeur a šok v podobě náhlého navrácení osobnosti. Propustil mě ze svých kouzel. Vrhla jsem se na něj, ale ztuhla uprostřed pohybu. “Ovládání mysli jsem sice zrušil, ale primární funkce zůstaly,” usmál se, “když slíbíte, že se budte chovat slušně, učiním vám velmi zajímavou nabídku.” Ve své sošné pozici ho těžko zabiju, takže: “Slibuji.”

Usadili jsme se v lóži. “Zajímá vás má nabídka?” zeptal se. “Podle odměny,” odtuším. “Ta bude také zajímavá.” Přeruší nás číšník se dvěma poháry. “Banánový koktejl. Se skořicí,” jako bych to necítila, ” banány jsou dobré proti stresu,” napil se. Postihne mě touha utrhnou mu hlavu, takže se napiji též. Do arény zatím nastoupí bojovníci. Hadži a drak, kterému jsem udělala díru do křídla. Na hadžim je něco zvláštního, jiného… “Víte, váš příchod mi dává šanci uskutečnit něco, co již delší dobu plánuji. Šanci, kterou nemohu promarnit?” prstem přejíždí po sucích ve řevěném obložení sedačky, “zabijte lorda Eyrulana. Odměnou bude svoboda pro vás a vaše přátele,” upře na mě ostrý pohled. Nechci být nájemným vrahem, ale i rpo mě je to možnost, kterou nemohu nevyužít. “Proč?” zeptám se. Myslela jsem, že…no te je jedno. “Je to sadistický parchant, zbytečně plýtvá životy talentovaných lidí a samozřejmě v tom hraje roli i osobní ctižádost. Léta mě omezuje a teď přilil do poháru mé trpělivosti poslední kapku. Na jeho příkaz jsem musel poslat Hadžiho do arény. Proti drakovi, kterému v případě, že by mu hrozila prohra, Eyrulan pomůže. Chce zabít jednoho z nejlepších mágů ve městě, aby oslabil mou pozici. Hadžiho jsem vychoval jako syna, nehodlám ho nechat zemřít,” ve svém plamenném proslovu musel přehlédnout, že se Hadži proměnil v hromádku popela. Jak tak zírám na démonní tlapu, která jako jediná přežila zpopelnění bez úhony, dojde mi, co mi přišlo zvláštní. Hadži má spár místo pravé ruky, mrtvola v aréně místo levé. Tuhle velkolepou výměnu tedy kutili celou noc. “Eyrulan není zdaleka tak slabý, jako se tváří. Navíc má velmi dobré osobní strážce. Hadži vám pomůže. A možná by se vám hodila i pomoc vašeho přítele nekromanta. Je v hledišti,” vstali jsme a vydali se do suterénu stadionu. “Hodlám ho kontaktovat, nechcete mu něco vzkázat? Aby nám věřil,” pootočí se za chůze ke mě. “Proč ne. Vzkažte mu, že se znovu zajímám o drahé kamenny a mám zajímavé informace,” v duchu se usměju. Na tohle zabere. Zastavili jsme ve zbrojnici. “Vašimi zbraněmi budou kopí a šavle. tyhle jsou pro vás,” podá mi krátké motýlí šavle s jílci omotanými provázky ve stejných barvách jako mé oblečení. Vyberu si kopí s ratštěm z pružného světlého dřeva, složitě tepanou hlavicí a bílými koňskými žíněmi jako ozdobou. Po gongu vyjdu nahoru

Očekávaje smršť sakurových květů, překvapí mě, že stojím na hladké bílé mramorové ploše. “A nyní čistě dámský souboj. Pány v publiku to jistě potěší,” ohlásí komentátor, “dnešními soupeřkami budou Maeglyn z pevnosti v Ledovém potoce, mimojiné vítězka Novoročního turnaje ve Florentině, Xin Shuyi, která zde vybojuje teprve svůj druhý zápas. Zbraněmi budou kopí a šavle.” Prohlížím si svou protivnici. Vyskou blondýnu s dvěma vysoko vyčesanými culíky v odvážném vyztuženém oblečku z bílé kůže, s velmi krátkou sukénkou, a kroužkové zbroje. Oděv má pokrytý světlemodrými a průsvitnými kameny, prozářenými vlastním světlem. Na zádech je má složené do komplikovaného ornamentu, který ve vzduch vytváří efekt světelných křídel. Zírá na mě černými kosočtverci orámovanýma očima a zma