Cesta Dobrodruhu

Jméno: Xax. Postava: Duch, démon, přízrak, nemrtvý… Něco k původu: Dřív jsem byl prvním nejbližším služebníkem Bezejmenného, tedy až do chvíle, kdy mě zradil a připravil o většinu moci a o hmotné tělo. Díky této zradě jsem závislý na hostili, někom jehož ducha i tělo mohu dle potřeby více či méně ovládat. Myšlenky a znalosti hostitele mi jsou plně přístupné, též dovedu posílit jeho přirozený ať intelektuální, fyzické nebo magické schopnosti. Samosebou potřebuji naplňovat veškeré biologické potřeby mé dosavadní tělesné schránky a plně pociťuji bolest i emoce hostitele. Pokud je hostitel zabit nezbývá mi než si hledat jinou oběť, nicméně v podstatě mi to jinak neuškodí. Jsou jiné způsoby jak mě zabít, ale ty už nechám na vás. V současnosti je mým hostitelem jistý Nin. Metr padesát lehce obtloustlý vysoký človíček, působící dojmem, že neumí do pěti napočítat. Ve vašem vlastní zájmu vám dám jednu radu: Nepodceňujte ho. Nesetkávám se každý den s někým, kdo by byl nadán talentem přežití tak jako on. Ostatně pokud se živíte jako nájemný zabiják, tak se tato vlastnost docela i hodí. Oblíbené zbraně a schopnosti: Základní zbraní je bič utkaný ze stříbrných vláken + množství vrhacích nožů a všemožných dalších pomůcek skrytých v některých nesčetných kapes dlouhého pláště z dračí kůže. Řekněte na co chcete útočit popř. se bránit a určitě se něco najde. Dále dovedu manipulovat se zvířaty, posilovat negativní emoce a pár dalších. Povaha: Nemám ve zvyku se s někým přátelit a vše co dělám, ať dobré či zlé je jen z chladné vypočitatelnosti a pro můj prospěch. Nikdy nelituju svých činů. Dočasný společník na cestě mi nevadí, ale nemůžete čekat, že pro vás budu riskovat život (teda spíš tělo). A že vás zradím berte jako danou věc.

Další úmorný den. Poledne. Slunce se mi pokouší vypálit mozek z hlavy.

Už druhý den sedávám v anonymním davu tržnice za svým stánkem s magickými předměty. Magickými? Ale prdlajs, většina z nich jsou pouhý cetky, ale lidi a jim podobní jsou schopni věřit snad všemu. Oj jak já těmi rádoby národy pohrdám, stejně jako liškami, draky nebo dokonce vlky. Ideální místečko odkud mám dobrý výhled na stan tý šamanky. Pokud chcete někomu něco šlohnout, třeba jeden zelenej šutr a nenechat se chytit je dobrý znát jeho zvyky. A něco mi říká, že být chycen babiznou by mohlo vskutku bolet. Už přes tři hodiny času uplynulo a ta holka ještě pořád nevylezla o babizně ani nemluvě. Pomalu se začínám nudit a slunce ne a ne zmizet. Pořád čekám a pokouším se přemejšlet. Ten kámen má určitě u sebe, jeho volání nelze neslyšet. Stejně jako volání dalších dvou nebo třech z Města na západě. A já je prostě chci. Do myšlenek se vkrade příjemná představa, toho až je budu všechny mít. Všech jedenáct. Představa pomsty. Představa toho, že bych mohl být nástrojem definitivní smrti pro Cizince. Ne, já zrady neodpouštím, ale ještě předtím mi vrátí svou mou ztracenou moc. Zatím jich mám pět, pěkně zašitých pod kůží na břiše a až budu mít zbytek…

Z příjemnýho snění mě vytrhne zašustění stanového plátna a hlavně úlomek Galensernu, jež se dal do pohybu. Vzápětí spatřím onu holku, jak stojí před stanem. Chvíli jen tak postává a nakonec z dřevěné krabičky vytáhne přívěšek. Zelený záblesk vzešlý při věšení na krk mě zbaví posledních pochyb. Vskutku je to Galensarn. Holka se pustí na cestu davem, bílou kočku v patách. Nenávidím kočky. A oni mě. Situace se lahce komplikuje. Hodím na stánek cedulku zavřeno, nechám cetky cetkama a vydám se za onou dvojicí. Nápad s napadením holky zavrhnu. Hostitel jako Nin se nezíská každý den a nepřítel se nikdy nepodceňuje. Zatím budu jen sledovat.

Přivře oči a znovu ke mě přisune pohár. Napiju se. Ve víně s hustou usazeninou na dně, cítím slaný podtón. Ne nadarmo se na poušti říká, nikdy nevěř kočce. Číše mi vypadne z necitlivých prstů, víno na podlaze vypadá jako krev. Pomalu se sesunu na podušky. “Měssíční mořře. Zísskává se luhováním květů Půlnočního kaktussu. Ššamané ho pijí, když chtějí přřivolat duchy minulossti a prročisstit dušši,” slyším ji, jakoby se vzdalovala a zase přibližovala.
Je mi zima. Prosklenými okny na chodbě táhne. Venku sněží. Chlad proniká tenkým kožešinou lemovaným pláštíkem. Běžím do otcovy ložnice. Bojím se. Zdál se mi ošklivý sen. Otec v něm ležel na posteli, upíral nevidoucí oči do stropu. Lůžko bylo prosáklé krví z proříznutého hrdla. Nad ním stál jeho osobní strážce s dýkou. Na čepeli se ještě držely rudé kapky. Odrážela se v nich má tvář i jeho. Byly si tak podobné. Podívala jsem se na své dlaně. Celé od krve. Krev byla najednou všude. Viříla a klokotala jako horská bystřina. Tehdy jsem si ten sen, tak přesně nepamatovala a nechápala ho. Sněhová vločka stál v plné zbroji před dveřmi otcova pokoje. Když sahal po klice, ozval se zevnitř tlumený výkřik. Vločka rozrazil dveře a tasil obouruční meč se smaragdy posázeným jílcem. Zůstala jsem stát na chodbě a vyděšeně pozorovala dění uvnitř. Otci právě přes hrdlo přejel zakřivený nůž a otevřel obě tepny. Postava v černém, vidět jí byly pouze ledově modré oči, ho odhodila na postel. Další, se zelenomodrýma očima, právě klečela a držela mezi stisknutými dlaněmi čepel Vločkova meče. Najednou se něco mihlo mezi veřejemi. Útočník musel snad běžet po stropě, protože se zhoupl a kopl Vločku mezi lopatky. Osoba blokující jeho meč, podle proporcí žena, prudce vymrštila ruce směrem k Vločkovi a odkulila se stranou. Meč se paladinovi zasekl do tváře. Ještě žil, když mu moodroká, také žena, vrazila nůž do oka. Zelenoočka nebo možná také modroočka, barvou jejích očí si nejsem jistá, najednou stojí za mnou a tiskne mi ke krku nůž. Od ložnic královny a jejího syna přichází další zabiják. Čistí si nůž do kusu brokátové látky. Posunkem naznačí, že šlo všechno dobře. Shluknou se okolo mého budoucího vraha, zřejmě jejich velitelky. Něco jim řekne cizím jazykem a dva odejdou. Do zad mě studí kov. Vrhací hvězdice v bandalíru. Třesu se šokem. Pořád se nic neděje, ostrý polibek čepele nepřichází. “No tak ji zabij,” vybuchne najednou modrooká v obecné. Nůž se mazlivě přimkne k pokožce. Po hrdle ke klíční kosti, kudy stéká čůrek krve, ucítím teplo. V halucinačním spánku o sedm let později si sáhnu na tenkou jizvičku na krku.. “Já nemůžu,” prohlásí tiše, žena rozhodující o mém životě či smrti. Stojíme zády k oknu. Modrooká nás obejde, přitiskne se ke své velitelce: “Vždycky jsem věděla, že jsi slabá,” šeptá jí do ucha a uchopí její ruku s nožem. “Nemůžu,” zopakuje znovu ona a pustí mě. Nečekaně a prudce uhodí svou podřízenou loktem do tváře, ta zavyje bolestí a přitiskne si ruce na tvář. Pak se otočí a prohodí ji oknem. Chytí mě kolem pasu a z malé kuše, kterou měla připevněnou k opasku vystřelí do stropu. Šipka, na které je připevněno lano, se pevně zasekne do dřeva. Pak vyskočí rozbitým oknem. Venku se do mě zakousne chlad. Dole klečí modrooká, stále žije. Krev ze zlomené nosu dopadá na sníh. Rubíny mezi perlami. Při pádu přišla o pokrývku hlavy. Až teď vidím, že to není člověk, ale medvěd. Když kolem ní probíháme, vzchopí se. “Mrcho,” zakřičí a hodí po mé zachránkyni drobný vrhací nůž. Zasáhla, protože zakolísá a málem ztratí rovnováhu. Vytrhne si nůž z kotníku a běžíme dál. Znovu pláču. Možná mi tehdy zachránila život, ale nechala zabít mého otce. Toho, o kterém jsem si to myslela, i toho skutečného, na což jsem přišla až teď. Dlouho jsem ji nenáviděla, ale časem mě k ní začalo vázat pouto, které nenávist předčilo. Vlastně jí bylo zakaleno. Spatřila jsem před sebou obraz bílého města. Třpytilo se jako čerstvě padlý sníh za slunečného odpoledne. Z výšky jsem viděla krajinu kolem. Už jsem věděla, kde ho hledat a také, co udělám.

Měsíční moře přestalo působit. Omámeně se posadím. Snížek mi začne

Svoji lásku jsem nechal sedět u stolu a šel jsem k šenku pro jídlo, shostinským jsme se už znali z minula a nebyl problém sehnat pořádnou snídani, dobře jsem mu zaplatil a nechal nějaké ty drobné navíc a vypravil jsem se ke stolu za Scarou.Plná náruč jídla vypadala lákavě, sehnal jsem vše co se dalo, maso, chleba, ovoce, vajíčka sušenky a džbán ovocné šťávy, dal bych sice přednost pivu, ale nechtěl jsem začínat tak brzo, bylo sotva poledne…
Když jsem přišel blíže, všiml jsem si, že si Scara hraje s nějakým prstýnkem, byo to mistrovské dílo a uprostřed byl posazený malý zelený kamínek…”Ne to nemůže být přece to co si myslím”říkal jsem si v duchu, ale záhy jsem zjistil, že to byl úlomek Gellensanu, toho prokletého kamene, to jsem ale ještě nic netušil.
Všechno jídlo jsem položil před Scaru, byla asi opravdu vyhládlá, vrhla se na maso, jak kdyby týden nejedla, najedli jsme se dosyta obadva, ikdyž Scara se myslím celkem přejedla, napila se šťávy, snědla jablko a spokojeně si mě lehla do klína, hladil jsem ji po vlasech a užíval si opět pocitu, že nejsem sám.
Zpozoroval jsem, že do hospody vtrhla banda chlapů a rozhodně nevypadali na to, že se přišli najíst, když nás uviděli tasili hned meče a rozběhli se k nám.Scara na nic nečekala a vyběhla ven na útočníky převrátila stůl, což je na chvíli zdržrlo, držel jsem se jí v patách.”Je čas změnit lokál Gwyne”
“Utíkej a schovej se někam já je zdržím”.Ne, podruhé už ne už nikdo mi nezabije moji milou,nikdy, to bych raději zemřel sám!Bleskurychle jsem tasil svůj obouručák a postavil jsem se před dveře.Banda vyběhl záhy a postavili se přede mě do půlhruhu…
“Co po nás chcete”
“Po tobě nic hezoune, ale po ní”
“Nevím co byste mohli chtít, ale ujišťuju vás, že to nikdy nedostanete”.Mé dračí smysly začínaly zoostřovat, tohle nebudou obyčejní zabijáci.
“Dej nám ten prsten nebo tady chcípneš!”
“Já ne, ale vy rozhodně!”
Skočil jsem kupředu a rozmáchl se, než stačili zareagovat dva měli rozpárané břicha, ostatně jich zbývalo ještě šest, začali mi nadbíhat ze všech stran, kryl jsem se jak nejlépe to šlo a občas jsem udělal výpad, v tyhle chvíle jsem byl vděčný za svůj věrný meč, proti němu neměli jejich jednoruční meče valnou šanci, byli ale vytrvalí, jako vlci, co se snaží uhonit jelena, postupně ale odpadávali, nebyl to můj první souboj, ae osm na jednoho je fakt dost.Nakonec zůstal jen velitel a jeho nejlepší šermíř, jeden se mě postavil do zad druhý přede mě.Každý měli meč a nůž a uměli s něma výborně zacházet.Výpad, kryt výpad nevím jak dlouho to takhle šlo, ale toho zadního jsem zranil, ale vrhl se na mě jejich vůdce a bodl mě nožem, pocítil jsem bolest a o hodně silnější, než u jiných zbraní, meč mi vypadl z rukou a klesl jsem na kolena.
“Říkal jsem ti, že chcípneš, ted´ tě dorazím a potom najdu tu tvoji holubičku a buď si jistý, že ji nevezmu jen ten prsten”
“Zkus to!”.Už se napřahoval k ráně, v poslední chvíli jsem se změnil v draka, jeho čepel mi neškodně sjela po šupinách.ale cítil jsem takovou bolest jako nikdy předtím.
“S draky si není radno zahrávat mrzký človíčku, ted´ zemřete, oba!”
Ožehnul jsem je plamenem tak, že z nich zůstaly jen meče, ale stalo se něco co jsem nečekal od ohně chytla i hospoda.Už jsem neměl dost síly, proměnil jsem se zpět a opíral se o meč sotva sem stál na nohou.Ven vyběhl šenkýř a všichni hosté, utíkali pryč když viděli kolem mě šest mrtvých lidí a dvě hromádky popela.jen šenkýř se odvážil ke mě dojít.”Pane, jaktože, vy dr..drak?!”.Vtiskl jsem mu do dlaně zbytek peněz.”Na příteli postav si jinou hospodu, tohle jsem vážně nechtěl a prosímtě nikde o tom nemluv!”Zůstal tam stát jak přibitý a zíral na mě jak odcházím.
Za rohem jsem si vytrhnul dýku z těla, málem mě to položilo, ale zůstal jsem při vědomí.Když jsem se podíval na čepel byl na ni jakási hustá, černá kapalina, proklatě, měli čepele pomazané jedem!Kdybych byl obyčejný člověk byl bych už dávno mrtvý.
Má poslední myšlenka než jsem upadl do bezvědomí patřila Scaře, doufal jsem, že utekla…
Probudil jsem se v pokoji, který jsem ne

Nádhera být zpátky ve Stadionu. Ne, že bych po tom prahnul. Kdybych nemusel… Ale což, teď když se svět opět o kousek hnul a Otrokáři i s Lovci jsou pryč. Podivné jak toto místo rychle podléhá zkáze. Mramorové desky se rozpadají v jemnou suť pod pouhým dotykem a nikde nic živého, žádní pavouci ani plísně, prostě nic. Jakoby se ztratila nebo naopak uvolnila magie, jenž celý místo držela pohromadě. Celý neutěšený dojem ještě umocňují plamínky, které Lill přivolala. Bylo by lepší jít ve tmě, teda pro mě určitě.

S tou absencí života jsem se poněkud zmýlil. Nemám rád, když někdo útočí na mé společníky a plně chápu Lill, když si s dotyčným nebrala servítky. Škoda, že se nemohu postavit, s chutí bych se přidal bez ohledu na fakt, že se jedná jen o sotva dvanáctiletého kluka. Jenže nebejt jeho, tak strávíme pár měsíců blouděním Stadionem a jen ťažko najdeme Vixí nebo dokonce Denemirova syna. Všechno má svůj smysl a na náhody už dávno nevěřím.

“Dlouho jsme neviděli, Vixí.”

“Dlouho a ani nyní nevypadáš o moc líp. Jak jsi k tomu přišel tentokrát?” a významně se zahledí na stolek.

“Není nutný znát všechno… Vzpomínky mohou bolet.”

“Rozumím.” a její pohled skrývá víc než pouhé slovo. “Radši podíváme, jak ti lze pomoci. Věděla jsem, že oba přežijete. Máte v sobě víc něž ostatní.”

Citlivý prsty mi přejíždí přes krk, reagujíc na každé mé bolestivé trhnutí hlavou. Konečně zazní verdikt. “Zlomenýho nic nemáš, pouze sis hnul pátým obratlem a ten tlačí na míchu.”

“To je dobře nebo špatně?” zeptám se hlasem plným úzkosti, ačkoliv se snažím sám sebe přesvědčit, že jsou podstatnější věci.

“To je lepší než bys mohl doufat, někdy je i mé umění málo. Bude to bolet, jsi připraven?”

“Za bolest bych platil, když by znamenala, že budu chodit.”

“Takže připraven.”

Zase jednou se ukázalo, že se věci mohou vyvíjet jinak navzdory všem předpokladům. Na bolest jsem byl připraven a věděl jsem, že se s ní nějak vyrovnám, ale to by muselo být s čím se vyrovnávat. Místo bolesti se dostaví mravenci, projev přeleželých pacek a nesmírná úleva.

“Zdá se žes zase jednou zabodovala,” řeknu nahlas “ale v zázraky uvěřím až se postavím.”

První pokus nedopadne nejlíp a na nohou se udržím sotva pár vteřin. Kdo by čekal, že za pár dnů svaly tak zeslábnou. I další pokusy dopadnou obdobně, ale co mohu se hejbat.

“Na napij se tohohle.” prohlásí Vixí, když se nemůže dívat na mou marnou snahu a ze záňadří vytáhne maličkou hliněnou lahvičku. “Jen pár kapek.”

Poslechnu. Odměnou mi je hřejivé teplo a energie proudící tělem. Tentokrát zůstanu stát. Pěkně s jistou.

“Díky moc Vixí. Smím se nějak odvděčit?”

“Je to mou povinností pomáhat strádajícím.” odpoví bezelstně. “Třeba zas někdy.” a otočí se na podpatku a zmizí kdesi v temné chodbě.

“Ještě jednou dík.” zašeptám.

A znovu na cestě. Tentokrát temným vězeňským komplexem. Až teď docením přítomnost Hadžiho, který plně nahradil, chlapce zabijáka, jenž vzal roha při nejbližší příležitosti a ukázal se být spolehlivým průvodcem. Jenže ani s jeho pomocí nenajdu toho, jenž hledám. Tentokrát se nepovede urychlit si cestu na Denemirově hřbetě. Nejvyšší čas opustit Stadion i celý zatracený Město. Jsme už skoro u východu, když si uvědomím malost naší skupiny.

“Neví někdo, kde je Taylor?” zeptám se. Obavy o Lištičku se bojím vyslovit nahlas.

“Copak, stýská se ti?”

“Jen se nemám s kým hádat. Máš zájem?” odseknu.

“Ty radši zůstaň tady, najdu ji sám. Sotva stojíš.” a odejde.

“Tož díky za mateřskou péči, čaroději.” pomyslím si. “Jo čekat to zrovna. A co Lill?” načež se sám znovu ponořím do bludiště chodeb.

Netrvá dlouho a narazím nezaměnitelnou vůni slunce vyzařující z Lištičky.

“Konečně tady jsi.” zavolám radostně na postavičku schoulenou do klubíčka.

Žádná reakce.

Sakra.

Popojdu blíž a strčím jí čumákem do ramene. Stejně tak bych mohl probouzet skálu.

Sakra. “Žiješ vůbec?”

Porozhlídnu se po něčem, čím bych mohl Lill pomoci, když i já konečně

Základem přežití v nebezpečných situacích je mít za sebou, respektive před sebou, mocné přátele s katanami v rukou, kteří se o vás v případě nutnosti postarají. Když takové přátele máte, dalším důležitým prvkem je udržet se v jejich blízkosti. Tuto zásadu byste neměli nikdy porušovat. V podzemním bludišti byste neměli bloumat několik metrů za nimi a už vůbec byste si neměli číst vzkazy vězňů vyryté do zdí. To se pak může lehce stát, že se vám vaši mocní známí ztratí z očí a vy už je v tom temném bludišti nenajdete. Bohužel bych to nebyla já, kdyby se mi všechna smůla světa nenalepila na paty. Takže místo toho, abych se teď nenápadně plížila ve stínu Lilith a hlavně ve stínu jejích zbraní, belhala jsem se samotná černým tunelem, boken jsem používala jako berli, protože se znovu ozvaly nedávné bolístky z turnaje a modlila jsem se, abych nenarazila na nikoho nebo nic s násilnickými sklony. Nenadávala jsem sama sobě. V současné situaci jsem na to ani neznala dost sprostá slova.

Doleva, doprava, několik metrů rovně a znovu doprava. V téhle změti bych se nevyznala ani za bílého dne, ani kdyby polovina chodeb nebyla pobořená, natož nyní. Mám strach. Ze tmy, ze stísněné prostory, z hnilobného zápachu a mrazivého chladu, který se zdejšími chodbami line. Mám strach ze smrti. Mám pocit, že každý další krok mě ochromuje a nebude trvat dlouho a já se zhroutím k zemi. Ještě kousek… ještě kousek… náhle se přede mnou objeví mdlé světlo pochodně a když se k němu došourám, zjistím, že osvětluje vchod do polorozbořené cely. Dovnitř není vidět. V tu chvíli se mě zmocní šílená hrůza, nejraději bych utekla, ale zároveň nemůžu. V té cele něco je. Někdo tam je. Někdo tam leží a volá na mě. Tomu hlasu nejde odolat. Přes veškerou hrůzu, která ochromuje moje smysly, křečovitě seberu dohořívající pochodeň a s nepříjemným pocitem nervozity u žaludku pomalu vkročím dovnitř.
Je tam tma. Nejdřív nic než černočerná tma, ale jen co si mé oči trochu zvyknu a jen co pochodeň prosvětlí prostor svým studeným, chabým světlem, rozeznám v rohu stojící postavu, těžkými řetězy přikovanou ke kamenné zdi.
Krok.
Drobné tělíčko se vyloupne z temnoty.
Krok.
Má na sobě modročerné kimono… přes jedno rameno… hrudník a celou paži v obvazech…
Krok.
Bílé vlasy padají do obličeje, hlava je skloněná.
Krok.
“Shiro!” neubráním se výkřiku. On-on-on…
Bělovlasý zvedne hlavu. Výraz v jeho očích mluví o veliké nenávisti a zároveň veliké úctě.
“Shi… shi…” Jakto, že žije? Snad jsem ho zabila? Proč přežil? Proč je tady, ve studené špinavé cele, když byl oblíbencem lorda Eyrulana?
“Shi…”
“Oneesama.” zachraplá Shiro a trhnutím hlavy odstraní vlasy z očí.
“Proč ještě žiješ?”
Proč… proč já ještě žiju?
“S těmi zraněními jsi nemohla přežít.”
“Přežila jsem. To samé platí pro tebe.”
“Pche! Takové škrábnutí mě nemůže zabít.”
“Proč tu jsi?”
“Čekám na smrt.”,br>
“Jakže?”
Ve Shirových očích zablýskne, stíny v jeho tváři mu opět dodají vzezření nesmiřitelného zabijáka.
“Zradil mě. Eyrulan-sama nepotřebuje vojáky, kteří prohrávají.”
Nic. Necítím žádnou lítost.
“Tys mě taky zradil.”
“To s tím nesouvisí.”
“Zrádce sám zrazen. Co mám dělat, Shiro? Mohla bych tě teď zabít.”
Mlčí.
“Mohla bych tě nechat jít.”
“V tom případě bych tě musel zabít jako první, oneesama.”
Jsi jen špinavý zrádce a vrah, Shiro. Máš moc, se kterou bys mohl změnit svět, ale ty jen zabíjíš, zabíjíš, abys sám byl ještě silnější, sloužíš tyranům a prodáváš vlastní duši těm nejhorším. Proč bych ti měla pomáhat? Proč cítím takovou touhu uvolnit řetězy, které tě poutají? Mám pocit, že se už dlouho neudržím na nohou. Shiro mě sleduje svým hadím pohledem, za celou dobu, co jsem u něj, ještě ani jednou nemrkl. Proč bych měla pomoci člověku, který mi tolik ublížil, který mě zabil? Proč bych mu měla dávat ještě jednu šanci?
“Řekl jsi, že jsi Eyrulánovi sloužil, protože ti kdysi pomohl.”
“Ano.”
“Teď chceš zabít člověka, který ti hodlá pomoci?”
Shir

Loudala jsem se na konci našeho malého průvodu. Jednou rukou jsem si přidržovala strarý otrhaný plášť, který jsem… dostala od hostinské. Tedy, ona si nejspíš myslela, že mi ho prodala, stačilo zamumlat krátké zaklínadlo a vytvořit iluzi hrstky měděných plíšků. Co na tom, že mám šaty nasáklé krví, když mi v ruce cinkají mince?
Ten kámen je prokletím.
Slova toho čaroděje, Marcuse, mi stále zněla v uších. Něco z toho jsem již znala – Démon se přímo vyžíval ve strašení své mladší sestry, ale většina toho pro mě bylo novinkou, děsivou a nepříjemnou. A když připočteme takovou drobnost, jako že nosím na krku kus duše Bezejmenného… moc to na pohodě nepřidá, to mi věřte.
Samozřejmě jsem měla nutkání zbavit se co nejrychleji úlomku Gelensarnu, ale přes to jsem se dostala téměř okamžitě. Zbyla jen hořká pachuť vlastní bezmoci. Nemohla jsem ho zahodit, protože by ho mohl získat Cizincův přisluhovač a nemohla jsem ho ani použít, protože bych sama pomáhala Cizincovi zpět.
Jsem dobrá jen na jednu věc. Zatnula jsem zuby a vstoupila do podzemí polorozbořeného Stadionu. Umím jen ničit.
Brzy nás obklopila neprostupná tma, vypadalo to, jakoby tu nikdo nezůstal. Ale pach lidí visel všude ve vzduchu. I kdyby patřil vězňům, byl to nevyvratitelný důkaz, že Stadion nebyl zcela opuštěný. Přivřela jsem oči, když jsem k sobě přivolala liščí plamínky. Udělaly kolem mne kruh, ale na můj bezhlesý příkaz se rozběhly posvítit každému z nás zvlášť a jeden modravý jazýček blikal metr před námi a odháněl tmu z naší cesty.
„Funguje to, jen když jste na dohled. Jestli se rozdělíme, budete si muset svítit sami,“ zamumlala jsem a nervózně švihla ocasy ze strany na stranu. Měla jsem z nějakého důvodu špatný pocit… jakoby se mělo něco stát.
Ve volné ruce se mi blýskla sai. Možná to byl jen pocit, ale takové věci už mi párkrát zachránily kůži.
První šíp jsem srazila za letu, druhý už neměl čas vystřelit. „To nebylo pěkné,“ pokárala jsem vyděšeného střelce a přitáhla si ho za límec. Zaváhala jsem. Bylo to skoro ještě dítě. Jenže dítě se zbraní. Zvedla jsem ruku se sai. Tedy aspoň jsem se o to pokusila, ale okolo zápěstí se mi obemkly Hadžiho prsty. Zavrtěl hlavou. S trucovitě našpulenými rty jsem útočníka pustila. „Neublížila bych mu. Hned,“ bručela jsem si pod vousy, když jsem o pár kroků ustoupila.
Hadži s tím chlapcem prohodil pár slov, zdálo se, že se znají. Po chvíli se k nám napůl obrátil. „Zavede nás za Vixí.“ Pak, speciálně pro mě, dodal: „Nikdo další už na nás útočit nebude.“ Vyplázla jsem na něj jazyk, ale sai jsem schovala.
Jenže nervozita mě nepřešla, ani když jsme našli Vixí, stejně zelenovlasou a spokojeně se usmívající, jako když jsem ji potkala posledně. Bezděky jsem se dotkla paže, kterou mi onehdy po boji ve Stadionu ošetřila. Mezi pobrukováním podivných melodií tehdy prohodila něco o tom, že byla přetržená vaziva. Když jsem jí věnovala nechápavý pohled, vysvětlila mi, že bych s tou rukou už nemusela být schopná pořádně hýbat. Znovu jsem nervózně polkla, stejně jako tehdy.
Poslušně jsem si dřepla stranou v rohu a sledovala ji, když se začala věnovat Vlkovi. Vedle mě po chvíli kleplo o zem pouzdro na cello. Hadži se ležérně opřel o stěnu a mlčel. Mlčení někdy dokáže být velmi výmluvné.
„Snažil se nás zabít.“ Namítla jsem.
Po chvíli: „Chtěla jsem ho jen trochu postrašit.“
„Hele, o co ti jde?“ Vybuchla jsem nakonec. „Neměl na nás útočit, jasný? Proč tu vůbec zůstával? Tohle zvrácené místo se rozpadá!“
„Nic jiného nezná.“ Promluvil konečně Hadži. „Mnoho z nás tu strávilo většinu svého života. Někteří se tu dokonce narodili.“ Zarazil se a zvedl hlavu.
O chvíli později jsem to ucítila taky. Ten vlezlý pocit upřeného pohledu za krkem se vrátil, ale teď byl mnohem silnější. A spolu s ním mě zaplavil cizí smutek, tak intenzivní, až se mi zatočila hlava. Pak to zničehonic bylo pryč.
„C… co to…“
„Hledala Xin.“
„Xin… Medvídka…?“ Potřásla jsem hlavou a nevesele se usmála. „Tu už nenajde…“ Cítila jsem, že na mě pomalu padá s

„Ty za nic nemůžeš, Vlku.“

„Ty taky ne, donutili tě.“ odpovím unaveně a přivřu oči, když mi Lill přejede prsty po hlavě. Pro běžného pozorovatele navenek idylická scéna, vlk a jeho lidská panička v láskyplném objetí, ale v mém nitru vládne zmatek, který je od idylky dosti dalek.

Pravda mám radost, že Lill mou omluvu přijala i z její něhy, ale takovou poloviční. Byly doby, kdy jsem ji miloval, jenže poslední hodiny udělaly z „milovat“ pouhý „mít rád a to je sakra rozdíl. Mám odvahu být Lill přítelem, ale není natolik silná, abych se znovu zamiloval a nic na tom nemění, že má duše prahne po lásce, po té mé milé, jenž ji bude opětovat stejně, jako strom uprostřed pouště prosebně očekává déšť. Třeba jednou překonám svůj strach a pak jestli Lill bude chtít…

Do přítomnosti mě vrátí odraz slunce na jedovatě zeleném kameni. Neklidně sebou trhnu. „Nemusíš se bát, snažím se ti pomoct.“ uklidňuje mě Lill zatímco v prstech nevědomky otáčí úlomek Galensarnu „Je v něm moc uzdravovat, tak proč ji nevyužít?“

„Ne!“ vykřiknu já i čaroděj jako jedním hlasem.

„Ten kámen je prokletím.“ promluví čaroděj, udělá dramatickou pauzu a počne vyprávět příběh Galensanu.

„Před staletími, nebyl Galensan hromádkou úlomků, ale jedním kamenem o velikosti i tvaru holubího vejce, vytvořeným Bezejmenným cizincem, démonem. Nikdo už neví odkud se vzal, podle legend tu byl už od počátku světa a stejně tak i jeho pravé jméno upadlo v zapomnění.

Tento Cizinec vytvořil takzvaný Řád ze svých věrných, většinou z lidí, kteří jsou nejvíce náchylní k touze po nadvládě a propůjčil jim množství svých schopností. Díky nim dokázali vytvořit nejrůznější magické zbraně od ohnivého deště až po iluze a noční můry zabíjející ve spánku. Vrcholem jejich zhoubného umění se stal Galensan, kámen který umožňoval vstřebávat do sebe energii ze svých protivníků. Ta pak sloužila k posílení vlastního vojska. Svobodné národy nemohli nadále nečinně přihlížet jeho moci a čtyři tehdy nejmocnější rody, kitsune, velcí orli, vlci a dračí lid vyburcovali zbylý lid k odporu a vytvoření Spojenectví. Dnešní Spojenectví mezi rodem Orlů Vikavi a tvých Elps,“ významně pohlédne na mě, „je jedním z jeho mála pozůstatků. Proti němu jsou Otrokáři, Lord Eyruland byl jen špičkou ledovce, a Lovci zbylí následovníci Cizince. Proto ta urputná nenávist k tvému rodu, Vlku, i k tvému, Liško, ale zpátky ke Galensanu.“

„Počkej! Jak byl?“ zeptám se nechápavě a cítím, jak mi srdce počlo vzrušením tlouct mnohem rychleji.

„Eyruland je mrtvý i jeho nebližší, díky Tahiri.“ odpoví mi Lill, bez známky emocí.

„Statečné stvoření, tenhle Medvídek. Budu jí muset vzdát hold.“

„To nepůjde, je mrtvá.“

„Promiň… nevěděl jsem.“ Jak já jen tohle Město nenávidím.

„Nevadí, neřeš to dál. Ale ty Čaroději pokračuj, prosím.“

Napůl nepřítomně: „Pro vás Marcus. Kde jsme to skončili? Aha… Po desetiletích beznadějné války se povstal mezi Spojenci muž jménem Hort z rodu Lišek a s ním i naděje. On byl tím naučil svých pět věrných používat Studený oheň. V bitvě v Matinských skalách se jim podařilo dostat se natolik blízko, aby zaměřili proud Ohně na Galensan zavěšený na krku Cizince. Nikdo z Pěti nepřežil, ze starých kronik, jež se mi rozpadly v prach pod rukama jsou náznaky zrady a tajemství Studeného ohně bylo navždy ztraceno. Přesto vyslaná energie stačila na zničení Galensanu. Jeho moc se obrátila proti Cizinci a jeho ducha kámen vstřebal do jednotlivých úlomků. S pádem vůdce byla zničena většina Řádu a úlomky Galensanu se poztrácely.

Staletí se o nich nic nevědělo až v posledních šedesáti letech začali prosakovat zvěsti o jejich znovunalezení. Zájemců o ně je mnoho nejen z řad Otrokářů, úlomky mají mimo jiné moc uzdravovat, prodlužovat věk, chrání před magií a dávají vytušit blížící se nebezpečí i nadále umožňují svému nositeli ovládat druhé a mnoho jiných schopností. V podstatě se jedná o celkovou ochranu nositele plus množství dalších výhod.

Samo o sobě to není až takový problém, jenže… Samotné nošení úlomku je celkem neškodn

Sluneční paprsky se mi zaleskly na šupinách… bylo ráno. Tulila jsem se ke Gwynovi a v duchu si říkala jaké mám štěstí. Moje první fyzické sblížení a hned s krásným a šikovným milencem, který se do mě dokonce zamiloval. Jeho vyznání mi na chvíli vyrazilo dech.
“Ach!” podívala jsem se mu do očí a usmála se snad ještě šťastněji. V jeho pevném objetí mi bylo božsky. Topila jsem se ve všech těch nových krásných pocitech.
Zrovna, když jsem si připravovala nějaká pěkná slovíčka, která budu Gwynovi šeptat do ucha, zakručelo mi v žaludku. ŠKUŇK Místo sladkého štěbetání mi z jazyka sklouzlo:
“Nemohli bychom se vrátit na snídani?”
Jak jsem mohla říct tak velkou pitomost? Copak mi tu není dobře? Je! Je mi báječně! ŠKUŇK No ale snídaně by se snad šikla. ŠKUŇK Au! Tohle už bolelo.
V Gwynových očích jsem zprvu četla zklamání, ale když uslyšel ty výmluvné zvuky, odpustil mi můj nedostatek taktu.

Jen o krátkou chvíli později jsme vzlétli. Vzduch tady byl mnohem chladnější než dole v údolí. Přitiskla jsem se celým tělem k drakově šíji a objímala ho. Nacházela jsem tolik krásných slov, která jsem mu šeptala (v rámci možností) do ucha. Opakovala jsem se, ale Gwynovi to moc nevadilo.
Blížili jsme se k městu… Náhodou jsem se podívala na zem pod námi, a co nevidím!?!
“Oni odcházejí!” nešlo mi na rozum, proč nezůstali v hospodě. “Sakra, oni odcházejí bez nás!”

Vyšla jsem z vnitřního traktu na vnější kolonádu se složitě tesaným kamnným zábradlím a pohlédla dolů, do hloubky sedmi pater. Dole se mezi provrtanými skalami táhla řeka. Klikatila se údolími a kaňony, u sultánova paláce dokonce napájela uměle vytvořené jezero. Zásobovala vodou městský vodovod a nesčetné fontány. Díky ní nebylo ve městě uprostřed pouště takové horko a suchý vzduch, jako by člověk čekal. Díky ní byl Ashamoil největším a nejbohatším městem pouště. Snížek upírá velké modré oči za Tharishem. Pak je upře na mě. Zdá se mi, že v nich má poněkud vyčítavý výraz.

Dole si najmeme loďku. Pěšky by cesta trvala příliš dlouho. Přišlo mi, že všechno najdenou trvá nějak dlouho. Poháněl mě strach. Nejraději bych vynechala i snídaní, ale Snížkovi jsem ji slíbila. Zakručí mi v žaludku. Možná není něco k jídlu tak špatný nápad. Plavidlo z tmavého dřeva za tichého pleskání vln pluje k největší městské tržnici. Čím více se k ní blížíme, tím větší je na řece provoz a hluk. Na chodnících podél toku procházejí otrokyně ve světle šedých šatech bez rukávů i pestře oblečené svobodné ženy s vysokými hliněnými nádobami nebo proutěnými koši na hlavách. Obchodníci v obchůdcích, na molech a na loďkách vykládají a hlasitě vychvalují své zboží. S lidmi se mísí kočkovití Rakashané. Nakupuju z loďky, nehce se mi vystupovat. U prodejce ryb Snížek hlasitě zamňouká a vyskočí na molo. Nechám zastavit. Mazlíček zatím loudí u prodavače. Sedí před pultem, upírá na něj svá blankytná kukadla, vydává mručivé zvuky a zdvihá packu k zavěšeným uzeným rybám. Než se k němu dostanu, má před sebou mísu čerstvích rybích odřezků. “Příšero. Kdybys za sebe i platil,” upustím do prodavačovi dlaně několik stříbrných kulatých mincí s vytlačeným vzorem mušle. “Proč by měl platit. Jsou to jenom zbytky,” vrátí mi peníze a podrbe Snížka za ušima. Ten potěšeně zamručí. “Jak myslíte. Vrazím je tedy do svého žaludku,” usměju se. “Pohlídám vám ho,” Snížek se od mísy odmítl hnout. Vrátím se za pár minut se skořicí sypaným pečivem a čerstvými datlemi. Snížek už dojedl a baví okolí tím, že chytá hozené kousky masa. Jeden mu právě zmizel ve chřtánu při válení sudů.

Ano, bylo to jako za starých časů, už jsem v to ani nedoufal, myslel jsem si, že do konce života už budu sám, umřu starý, bez nikoho, někde ve špinavé díře, nebo sluji, ale ted´!
Ted´ jsem št´astný, jak to jen říci, Scara mě uchvátila, probudila ve mě opět mé druhé já, draka, který ve mě spal, znovu jsem pocítil dotyk nebeských výšin a ještě k tomu navíc s někým kdo mě jakoby očaroval…Vznesl jsem tichou modlitbu a vzpomínku, pro mou Dwymer, Scara by se jí určitě líbila…byl jsem zamyšlený, když v tom mě Scara poprosila at´ přistanu…
“Jistě rád, drž se drahá”
Slétl jsem dolů jak nejjemněji jsem dovedl, přistáli jsme v malém údolí, bylo drsné, ale krásné…Scara vypadala jako bohyně, v měsíčním svitu se jí šupinatá kůže krásně leskla, díval jsem se na ni, jak je št´astná, smála se jako dítě a vzpínala ruce k nebi a ke mě…Chápal jsem její radost,málokdo se sveze na hřbetu draka…Lehl jsem si do trávy a předníma tlapama si podložil hlavu a pozoroval ji, když v tom se Scara bleskově otočila a políbila mě!
Políbilo mě už mnoho žen, ale v dračí podobě jsem se líbal jen s Dwymer…”Proč, proč si to udělala?”
“Protože se mi to líbí a chci tě políbit znovu”Viděl jsem jí na očích, že to myslí vážně, no, proč ne život musí jít dál, ale dračí hlava se líbá špatně, pokud není žena drak, pousmál jsem se v mysli.
“Wyrdu, Neste, Elan”
Proměnil jsem se zpátky do lidské podoby shodil jsem ze zad plášť a vedle položil svůj meč.otočil jsem se k ní a zjistil jsem jednu prostou věc:Já ji miluju…Objal jsem jí se štěstím v očích a líbali jsme se na louce, prozářené světlem měsíce.Děkuji ti, tyto dvě slova z ní čišela všemy smysly.”Děkuji ti”, zašeptaly její rty, když se dotýkaly mých…Spadli jsme do orosené trávy, kde byl můj plášt´, nebylo nic jiného než my dva, naše těla, naše doteky, naše polibky…Nevím jak dlouho jsme se spolu milovali, ale nakonec jsme leželi vedle sebe, ranní slunce nás příjemně hřálo a já byl v tu chvíli úplně št´astný.A v jejím pohledu, ve kterém jsem se utápěl, v jejich krásných očích, kterými mě učarovala jsem poznal, že se cítí stejně.
“Miluji tě”zašeptal jsem jí do ucha a pevně jí objal…

„Světloočko se změnil. Jeho duše byla zlomená.“ zní mi v hlavě nekonečná písnička.

„Jak se to mohlo stát?“ zeptám se, aniž bych čekal odpověď. Kdo ví jestli nějaká přišla, možná od Lill, ale já uteču do svých vzpomínek a okolní svět pro mě přestane existovat.

Vždycky jsem jej znal jako přítele a přesto se změnil. Svět je plný krutosti a bolesti vymykající se zdravému rozumu. Má Lill důvod mi lhát? V koutku duše vím, že není z těch co by zabila milujícího bratra jen tak pro zisk nebo pro potěšení. Jenže…

Není lahké získat přátele. A pro někoho s mou povahou téměř nemožné. A stejně se jedno přátelství pokouším mermomocí zahodit. Nebo snažíme? Lord Eyruland by z nás měl radost. Z toho jak děláme jeho práci. A stejně se mi nechce uznat chybu, omluvit se. Vždyť bych ztratil svou hrdost. Proč se neomluví Lillith? Já Světloočka nezabil.

„Vážně?“ poctí mě svou přítomností hlásek.

„Zase ty? Co jsi? Mé svědomí?“

„Pokud chceš, budu tvým svědomím, ale jméno není důležité. Zpátky k otázce. Skutečně si myslíš, že jsi Světloočka nezabil?“

S nádechem nejistoty. „Nezabil. Naopak snažil jsem se ho najít. Až po letech jsem se vzdal.“

„Ale do Města jsi nikdy nešel, i když jsi věděl, že je navýsost pravděpodobné, aby byl právě tam. Bál jsi se.“

„Nejsem sebevrah.“

„Aha, takže až takhle hluboké to tvoje přátelství bylo. Kdyby jsi za ním do Města šel, možná by jsi ho zachránil a Lillith by nebyla donucena jej zabít.“

„Možná, možná… Nejspíš bych byl teď mrtvej a ničemu bych nepomoh.“

„Tak proč jsi tedy s Lillith do Města šel? Pro pomstu a nebo kvůli ní?“

„Nejdřív jen pro pomstu. Pak i kvůli ní. Hlavně kvůli ní.“

„A teď?“

„Není mi lhostejná. Vzpomínky na čásek s ní nejdou jen tak zahodit. Přál bych si jej vrátit, ale…“

„…zabila ti Světloočka, chudáčku. A ty jsi bez viny. Já vím.“ dokončí s patřičnou ironií hlásek.

„Vážně jí věříš, že se Světloočko změnil?“ pokusím se i nadále trvat na své bezúhonnosti.

S unavenou trpělivostí. „Zkus být léta pod blahodárným vlivem Otrokářů, pak mi dej vědět, k čemu jsi dospěl.“

„Světloočko je teď doma, stejnej jako za sterejch časů.“

„Myslíš, že by byl nadšenej, kdyby viděl jak po sobě vrháte nevraživý pohledy?“

„Ťažko.“

Po chvíli ticha.

„Jednám jako hlupák, viď?“ Není lahké si to přiznat, ale částečně se mi uleví.

„Jednáš, ale nemusíš v tom pokračovat.“

„Mám se omluvit? Co, když…“

„Já nemám patent na úspěch. Ty však uděláš vstřícnej krok. Dál už to bude na ní.“

„Dobrá.“

Přestanu nutit zesláblé přední packy, aby drželi mé tělo a klesnu na stůl. Bylo to jen na pár vteřin, a přesto jsem dokonale vyčerpanej. Nejen fyzicky. Myšlenkami se vrátím zpátky do reality, k Lill.

„Promiň, byl jsem h…“ Hlupák? Nebo hrubý? Obojí.

„Byl jsi co?“

„Nic, vůbec nic. Jenom jsem chtěl říct, promiň mi… Lill.“

Probudila jsem se s obličejem zabořeným v knihách. Doufám, že nemám nějaké kouzlo otištěné na obličeji. V knihovně nebylo okno. Světlo sem dopadalo z otevřených dveří. “Do studia ses opravdu zabrala,” zažertuje Tharish a postaví přede mě šálek mátového čaje. “Taky bych si noc u tebe představovala jinak,” odseknu. Nervozita dostoupila rozměrů paniky a s tou se dostavila velmi špatná nálada. Jsem si jistá, že je Xin mrtvá. Všechno je najednou prázdné. Ona přece nemůže být mrtvá. “Máš divný smysl pro humor,” ani mi nevadí, že Tharish pořád nechápe mé city a bere mě jako dítě. “Vážně? Kdo by to řekl,” seberu několik vybraných titulů a začnu se zvedat. Málem šlápnu na Snížka, který spal natažený pod křeslem. ” Vyřiď Shinurah, že dneska a možná ani zítra nebudu k zastižení. Musím si něco zařídit,” odcházím. “To nemůžeš Riel. Jsi mág sultánovy osobní gardy. To nejde, aby sis na pár dní zmizela,” svědomitý blbec. “Shinurah bude zuřit,” dodá těsně před tím, než za sebou zavřu.

Ve svém bytě se rychle převléknu do civilního oděvu a knihy nacpu do brašny. Pro jistotu přibalím i čutoru s vodou. Snížek zachmuřené hypnotizuje svou misku. “Promiň, ale posnídáme cestou. Spěcháme,” naléhavost v mém hlase ho přesvědčila. Na chodbě znovu narazím na Tharishe: “Jsi nezodpovědná, Riel.” “A ty máš patent na moralizování?” sebemenší vyrušení mě přivádí k zuřivosti. Otočím se na patě a zamířím ke schodům. “Pojď Snížku, chtěli jsme se nasnídat.”

„Zabila jsem Světločka.“ Tři slova a křehké pouto mezi mou a Lill, jímž Světloočko byl se přetrhlo stejně lehce jako vlákno pavučiny. Tři slova a jsem opět sám.

Láska je tvárná. Není daleka od nenávisti a nebo pohrdání. A nebo od obojího v mém případě. Ale láska je silnější než nenávist. Prej. Tři slova.

Ale Světloočko je víc než pouhé slovo. On je přítel, jehož jsem ztratil. Navždy. A díky komu? Zrada bolí. O to víc od milované osoby, a když je nečekaná. Ale zrada je vždycky nečekaná.

„Co ty víš o jeho smrti?“ neodpustí si otázku dotěrný hlásek v mé hlavě.

„Věděl jsi, kam to povede. Když s ní budu mluvit o svej l… tom co k ní cejtim… promiň cejtil.“

„Jak prosímtě? Neumím vidět budoucnost. Doufal jsem v…“

„Tak si ho strč někam. To své doufání.“ přeruším jej. „Mě málem sejmula taky. Udělala ze mě mrzáka a ještě se mi vysmívá. Ať si přijdu až budu mít jasno. Jakdybych moh.“

„Byla donucená s tebou bojovat. Nechtěla to. A o tvém politováníhodném stavu neví.“

„Slepej naivní hlupáku. Nemá smyslu se s tebou dohadovat.“

„Promluvil ten pravej.“ zakončí výměnu názorů hlásek.

Zůstanu sám jen se svou nenávistí naštvaný na celý svět a ponejvíc sám na sebe, na svou zatracenou důvěřivost. Ne, nemá významu hledat v jiných něco dobrýho. Zatoužím po návratu domů, do Berrtwy.

Přítomnost necromanta narozdíl od Taylor zaregistruji, až když stojí těsně za mými zády. „Sháníš něco?“ zeptám se s patřičnou dávkou nevraživosti.

„Jen mi nejni jedno, jak se ti daří.“

„Lehká odpověď. Ve Stadionu s Lordem mi bylo líp. Tehdy jsem aspoň některé věci nevěděl.“

„Jaké věci?“

„O ki…“ zaseknu se. „Proč bych se ti měl zpovídat? Prostě věci.“

„Nezpovídám tě.“

„Rád bych odešel pryč z Města… do Berrtvy. Ona eee… teda voni nemusej nic vědět.“

„To asi dost dobře nepůjde.“

„Pročpak?“

„Hospoda má jen jeden východ. Uvidí tě. A navíc, vypadám snad jako hodnej dědoušek co všem pomůže a nežádá odměnu?“

„Nemám co ti dát.“

„A obojek?“

Krev se mi nahrne do hlavy při představě ztráty jediný hmatatelné památky na přítele. „Ty jeden mizernej zloději. Jakým právem by ti měl náležet?“

„Obchod.“

„Hm. Ty se honíš za těmi zelenými šutry, že? Pokud se nepletu, kitsune jeden má.“ prohodím jen tak z čiré zlomyslnosti.

S neskrývanou dychtivostí. „Tušil jsem to a tvá slova mi jsou potvrzením. Za tvou informaci tě dostanu z Města. Dole necháš mluvit mě. Pak tě odnesu k severní bráně a zaplatím ti první povoz do Kraje vlků. Dohodnuto?“

„Dohodnuto.“

Dole je jen pár tradičních vožralů, co sem každodenně chodí marnit své životy a kupodivu i celá má povedená partička. Od kitsune až po zlodějku. Jen panda chybí. Z draka a ještěrky naložených v lihu se mi udělá šoufl. Jak smutné klesnou na úroveň opilců. Nu, nejvyšší čas odejít.

„Východ je opačným směrem.“ syknu na mága, když stočí kroky k okupovanému stolu.

„Nevím, co vám přelítlo přes nos, ale měli byste se usmířit. Jinak jste pro plány jaksi nepoužitelní. Rozhádaný vás nepotřebuju.“ Načež mě položí přímo před Lillith aniž by si všímal nadávek jež drtím mezi zuby.

„Chtěl s tebou mluvit, Liško.“

„Lháři, ty jeden prokletej lháři. Kdo se tě prosil o takovýhle laskavosti?“ ponechám volně působit svůj jak jinak než spravedlivej hněv.

„Je mi to líto.“ ozve se liška.

Ta větička je jen obyčejná už tolikrát zneužitá fráze, ale tentokrát… Cosi ve mě zlomí a potlačí mou nenávist částečně do pozadí. Prozatím. Aniž bych chápal proč, jsem připravenej naslouchat. Pravda ne příliš ochotně nebo kdovíjak pozorně, ale i tak…

„Proč zemřel, kitsune.“ zeptám se.

Procházel jsem se nočním městem. Ten vlk už je z nejhoršího venku a oni se o něj postarají sami. Já, bůh ví proč, mířil k troskám stadionu. Lilith to místo kompletně zrušila a najít cokoliv v místě, tak zamořeném magií, se prostě nedalo najít. Nechal jsem pátrání po všem, co by tam dole ještě mohlo být a přemýšlel, co budu dělat dál. Nesmím zapomínat na to, že mám úkol a jestli ho chci splnit, budu potřebovat pomoc. Představil jsem si naši družinu. Proč by mi oni měli pomáhat? Nemají k tomu nejmenší důvod a o cíli mé cesty jim nic říct nemůžu. Už jednou jsem jim nabídl takovou cestu a jak skončila. Nechtěl jsem si to připustit, ale začínám být zoufalý. O dalších úlomcích vím jen velice málo a to bohužel i co se týče místa, kde by mohly být. Pohlédl jsem ještě jednou na trosky před sebou a zhluboka se nadechl, abych si pročistil hlavu. Proto, abych uspěl potřebuji jejich pomoc. Otočil jsem se a vydal se zpět do hospody. Ráno se uvidí, zda budu v mém pátrání pokračovat sám, nebo budu mít nečekanou pomoc.

Osud mi jistě neurčil cestu hlídače… vím to. Cokoli jsem se pokusila ohlídat, mi bylo ukradeno… Když jsem odcházela z hadího města řekla jsem si přece, že tohle je nový začátek mého života! A svoje rozhodnutí stvrdím tím, že další noc strávím naložená v lihu.
Takže si pěkně sednu dole v hospodě, dám si pivo a budu se tvářit, že se mě nic nedotklo.

Ruka mě pálila a já přemýšlela, jestli ještě umím vyrobit mast na spáleniny. Najednou jsem ucítila varování vnitřního hlasu. Zvedla jsem oči od země a zjistila, že pokud udělám ještě jediný krok, vrazím do svůdně vypadajícího chlápka. Neměla jsem náladu se na něj usmívat, chtěla jsem ho obejít, jenže… oslovil mě a vyčetl mi moje jednání v pokoji! Super, další cizinec, co mi chce kecat do práce. Naštěstí jsem se v něm spletla.

Pozval mě na pivo. Sedli jsme k jednomu stolu a začali dlouhou piatiku, přesně jak jsem chtěla. Jestli dneska dopadnu tak jako včera s Taylor, tak potěš pámbu! Kde ta holka vlastně vězí? A kde je šéf?
“Co ty jsi vlastně zač?” dobrá otázka. Zvláštní, že to někoho zajímá. To se mi ještě nestalo. Gwyn si ale zaslouží vědět něco o mě. Když mi vysvětlil zvláštní situaci s celou touhle skupinou bytostí.
“Jsem dcera lidské otrokyně a hadího otrokáře. Vyučená jako léčitelka. Gwyne, nevím co bych ti měla říct… Snažím se zažít něco dobrodružného, poznat nové lidi a věci. Toužím poznat alespoň kousek svobodného světa. Zrovna teď jsem jen bloudící duše, která hledá svůj osud. Celý je to o víře… Je to složitý. ” nervózně jsem sklopila oči a přemýšlela, jak stočit rozhovor někam jinam. Každý hloupý nápad jsem zalila hltem piva.
“Gwyne?Ráda bych se prošla. Doprovodíš mě, prosím?” Potřebovala jsem na čerstvý vzduch, ale přiznávám, že jsem chtěla tohoto muže poznat i z pohledu většího soukromí. Položila jsem mu svou chladnou dlaň na paži a toužebně se na něj podívala.

A on se toužebně podíval na džbán piva.