Cesta Dobrodruhu

Nemá další význam se tady zdržovat a o cokoliv se pokoušet, ty holko. Ty jsi doma tady a já ve Věčným Městě. Ale neboj budu připravenej, měj se.

“Šíliš? Tak daleko nepojedu.” oboří se obchodníček, jediný co má namířeno mým směrem.

“Vážně?” Zalovím v jedné z četných kapes dračího pláště a u v ruce se mi objeví malá zlatá soška Ripa, bůžka, teda spíš zrůdy se třemi očima a jednou houbovitou nohou.

Hladová jiskra v oku Binykara, aspoň tak se představil, nejde nevidět. “No snad za hodinu bysme mohli vyjet, je tam fajnej maník, co vykupuje hedvábí a shodou okolní ho trochu mám.”

“Za půl hodiny? Beru.”

Nepřítomně. “Jo za půl.”

Stejně nechápu, co kdo na bozích vidí, nikdy jsem v žádnýho nevěřil, podle popisu jsou stejně jen arogantní cháskou schopné každé podlosti… ehm ne že já bych nebyl. Víra v boha rýže, pche to už rovnou mohu věřit v boha kocoviny.

Cesta byla dlouze úmorná, nudná a plná smradu z pouštních koní i mého vlastního potu. Teprve po šesti dnech se objeví pláně, kdysi plné lesů obklopující Město a mě se naskytne pohled na majestátní hradby. Městečko vítej, devět let jsme neviděli a to je sakra dlouhá doba. “Zastav, dojdu to po svých.” přikážu Binykarovi a slezu z povozu.

Úlomky zelených kamínků, mých klíčů k původní síle volají a já si nemohu dovolit riskovat. Líně se vydám do těch několika arů smíšeného lesa, který byl ušetřen. Někde tam se skrývá nositel prvních dvou úlomků.

Při vstupu do lesa si omotám ústa i nos sametovým šátkem, teprve pak mohu vytáhnout modrou lahvičku z broušeného skla a přesypat trochu obsahu do jiné menší a naprosto obyčejné. To co chystám je možná záludné, ale proč pokoušet štěstí? Stoupající brnění v rukou mi prozradí, že ještě slabých padesát metrů a budu u neprávoplatného majitele kamínků. Z kapsy vytáhnu černého potkana a do mozečku mu zadám jednoduchý příkaz. “Jdi a sleduj.”

Potkan odběhne a mě nezbývá než čekat.

Po několika nekonečně dlouhých minutách se vrací a já mohu z jeho mysli vytáhnout obrazy jenž viděl. Takže trojice, elfka, jakýsi mužík a žena, která je snad směskou hada člověka, divný věci si to poflakují světem, rozcapený na mýtině pod rozložitým dubem. Tohle by neměl bejt problém, ale už pokazili i snáz vypadající věci. Potkan mi zaběhne kamsi do rukávu.

Bez sebemenšího zvuku se dostanu až mezi křoviny obklopující mýtinu, ne nadarmo se Nin tichému umění léta učil a s mojí pomocí. Bezstarostné hlasy těch tří jsou dokonale slyšet, ale nějak nemám zájem jim naslouchat.

Skleněná lahvička se mihne vzduchem a roztříští se o kmen dubu. Ještě počkám než se rozptýlí obláček zeleného prášku a jdu se podívat na své dílo. “Paráda.” uteče mi, když uvidím trojici ležící v hlubokém spánku. Teď jen vzít úlomky, brnění rukou s jejich dotekem ustává, a vydat se do Města.
Spáče ponechám svému osudu.

Projdu Branou setkání a zamířím na obhlídku jednoho ze starých známých míst.

Trocha bloudění, devět let je devět let a ejhle nechápavě zírám na trosky Stadionu, mé nejmilejší budovy. “Za tohle mi někdo zaplatí, draze zaplatí.” Ten mramor mohl popraskat jen při vysokých teplotách a není mnoho těch co by je mohli vyvinout.

Jen s obtížemi ovládnu vztek. Někde poblíž jsou další úlomky a ty lze získat jen s ledovým klidem.

U zdi hřbitova mě stihne jeden z nešťastných nápadů, to jest vylézt na hřbitovní zeď a schován ve stínu márnice obhlídnout situaci. Škoda že jsem nepočítal s volnými kameny, napadne mě když jsem se těžce sbíral ze země na druhé straně zdi.

Loudavě se vydám k hrstce živých, starý hřbitov není vyhlášený vysokou návštěvností, zhruba ve středu hřbitova. O moment překvapení jsem stejně přišel.

Konečně jsme byli připraveni vyrazit, měli jsme všechno, nové oblečení, zbraně, jídlo a dokonce nějaké ty peníze, ale něco nebylo v pořádku, mé dračí smysly, mi říkaly, že něco vážně není dobré…Pak sem si jich všiml, a hned jsem věděl kdo je poslal, byl to ten chlap z arény, takže mé varování nebral vážně.
“Sledujou nás miláčku”
“A proč?”
“Porazil jsem jejich šampiona, Juriga a ted mě chtějí zabít”
“Ne nedovolím aby tě znovu zranili, už předtím si skoro umřel”
“Neboj se tentokrát ne”
Ulice před námi se začala zužovat a byla čím dál rtím menší, už nám objema bylo jasné, že jdou po nás, v zádech jsme měli čtyři, trochu jsem přidal, ale před náma se objevilo něco co mě donutilo zastavit…Stála tam, podle postavy asi žena, sakra najali si na mě čarodějku, přes slunce jsem jí neviděl do tváře, ihned jsem tasil meč a vrhnul se na ni.
“Aiya, snad jste nezapoměli”
Ne to není možné, vždyť jsme ji ztratili myslel jsem, že je mrtvá.
“Nen, jsi to ty?”
“Ano, moc ráda vás zase vidím”
“My tebe taky, ale teď není čas na konverzaci, máme menší problém”
Ale to už nás doběhli, čtyři zabijáci, a k tomu byly dva z nich oblečení do černých kombinéz, dva asasíni, to bude celkem problém, za jiných okolností, bych se proměnil v draka, ale ještě jsem se plně nezotavil z předchozího zranění.
“Scaro, Nen utíkejte!”
“Ale oni tě zabijou!”
“Nemůžu bojovat se čtyřma protivníkama a ještě vás chránit!”
“Ale my umíme bojovat”
“proti asasínům nemáte šanci, běžte! Sejdeme se tam odkud jsme do tohoto prokletého města vyrazili”
Otočil jsem se k nim…
“Varování vám nestačilo”
“Pan Neyusan posílá pozdravy”
Kolem hlavy mi prolétla železná hvězdice nebylo na co čekat, mé dračí smysly se už ujaly kontroly, bleskurychle sem tasil meč i tesák, musel jsem je dostat dříve než mě obklíčí…
Ti dva nebyli rození zabijáci jako oni, jednoho jsem po chvíli dostal, ale ostatní na mě nebezpečně dotírali, pustil jsem se do dalšího, vykryl jsem jeho pár útoků, katanu asasína zbrzdil tesák a nátepník, odkopl jsem ho stranou a zabijákovi sem proťal hrdlo, tak, zbyli sice jen dva, ale sil mi rychle ubývalo, tohle nemůže skončit dobře, věděl jsem, že je to město prokleté, blížili jse…
kroužili kolem mě jako hladoví vlci, byli smrtelně nebezpeční, to jsem věděl, už jsem se s nimi párkrát setkal
“Táhnětě k čertu!” zařval jsem a útočil”
Upnul jsem se na toho před sebou, musel jsem ho dostat, najednou do mě cosi těžkého narazilo do zad, ztratil jsem rovnováhu, stačil jsem ještě po asasínovi hodit tesák, nečekal to a skončil mu zabodnutý ve stehně, podíval jsem se za sebe, a tam stál muž s lukem…
Teď přišla pomoc doopravdy vhod, ten druhý by mě zezadu dostal, přiběhl jsem k prvnímu a vyrazil mu katanu z ruky
“Brzy již budeš sloužit jinému pánu, samotnému Satanovi!”
Zkoncoval jsem s ním rychle, posbíral jsem si zbraně a udýchaně došel k zachránci…
“Jurigu, jsi to ty?”
“Ano Gwyne”
“Proč jsi mě zachránil? Mohl jsi mě dostat zezadu”
“Ušetřil jsi můj život, jenom jsem zplácel dluh, teď jsme vyrovnáni”
“Děkuju ti příteli, mizím z tohoto města a radím ti to samé”
Potřásl jsem si s ním rukou a šel pryč, brzo tadyx bude městská garda, vzal jsem ještě pro Nen a Scaru obě katany, byla to precizní práce a přinejhorším je můžeme prodat…Spěchal jsem jak jsem jenom mohl, už jsem měl pokrk tohoto města a co jsem chtěl vykonat, to jsem vykonal, nebo jsem se o to aspoň snažil…
Došel jsem na palouk, kde na mě obě čekaly, Scara mi skočila kolem krku, lehce jsem ji políbil.
“Něco pro vás mám”
Hodil jsem obě katany na zem.
“Tak Nen a teď mi pověz, kde jsi celou tu dobu byla, nyní je na povídání času dost a já si musím odpočinout”
oOdložil jsem zbraně sedl si pod rozložitý dub a poslouchal…

Docela hodně jsem se vyděsila, když jsem se probudila. Já přeci nikdy nespím! Několik minut jsem si lámala hlavu nad tímhle překvapením než mi to došlo: Nespala jsem kvůli těm lektvarům, které jsem pila doma – v hadím městě.
S touto uklidňující myšlenkou se v mé hlavě uvolnilo místo pro několik dalších myšlenek… proč jsem nahá a proč jsem SAMA? Kam odešel (nebo hůře odletěl) Gwyn? Co mám dělat? Odpovědi se ke mně začaly líně trousit… Tak nejdřív bych se měla obléct. Posbírat těch pár věcí, které mi zůstaly. Čekat nebo odejít? Odejít – kam?
Čekala jsem a samou nervozitou si okusovala nehty. Seděla jsem na prahu dveří, když se s úsměvem vrátil a prohlásil, že je čas jít. Měla jsem chuť ho obejmout a následně vyškrábat oči. Leč dřív než jsem stačila přejít k druhé části plánu, strčil mi do náruče balík s oblečením.
„Převleč se a vyrazíme.“ Přikývla jsem a zaplula zpět do domu.
„Jů! Ty kalhoty jsou úžasný! Jak jsi tak přesně odhadl moji velikost?“ drobný problém se svým ocasem jsem vyřešila drobným rozparkem a krátkou sukýnkou. Košile byla z nějaké příjemné vlny, měla na sobě vyšívaný vzor břečťanu. Byla krásná. „A měkké sandály z hovězí kůže. Díky!“
Když jsem se nad tím zamyslela, on byl oblečen mnohem bojovněji… rytíř ochránce, ale já se dokážu trošku bránit i sama. Mými zbraněmi teď však byly zuby a kuchyňské nože… to by zastrašilo leda dítě.
„Gwyne? Chtěla bych taky nějakou zbraň. Třeba jen dýku… Prosíííím!“ upřela jsem na něj svůj nej pohled a doufala že bude mít ten účinek, který potřebuji.
Nevím jestli zabral pohled nebo něco jiného, ale svoji dýku jsem dostala. Naprosto mi vyhovovala, byla dlouhá, s rovnou čepelí, oboustranným ostřím a držadlem z černého dřeva. Když jsme procházeli uličkami směrem k branám, nadšeně jsem si jí pohazovala a cvičně sekala a bodala do vzduchu.

Zrovna když jsem cvičila výpad vpřed, zhmotnila se ze stínu přede mnou jakási postava v zelené pláštěnce. Vyděsila jsem se, že ji poraním, ona však stačila uhnout, takže jsem jí jen rozpárala tu zelenou nádheru. Pláště stejně už nejsou v módě, no ne?
„Aiya. Snad jste nezapomněli.“ Ozvala se ta osoba přátelsky.
Vykulila jsem oči a marně vzpomínala. Ne tuhle ženskou jsem v životě neviděla. Gwyn ji ale poznal…

Ostrý paprsek slunce mě bodl do očí a probudil mě, matně jsem si vzpomínal na předchozí dny, na jed, na hrůzu se smrti, na léčitelku…Otočil jsem se na bok, ležela vedel mě, jediná osoba, která mě nikdy neopustila, má láska.Nechal jsem jí spát a oblékl se, vypadal jsem strašně, šaty byly po posledním boji strašně špinavé a potrhané, je na čase zajít koupit nějaké oblečení, ostatně nejen pro sebe…
Cestou na trh jsem zjistil, že mi moc peněz nezbylo, nu, na kradení nemám žaludek, tak si je zkusíme obstarat nějak jinak…Šel jsem dál, když jsem uviděl hlouček lidí kolem provizorní arény, řvali a povzbuzovali dva muže, kteří v ní bojovali, se zájmem jsem se chvíli díval, nebyli špatní, ale já předem věděl, že ten se šavlí vyhraje, druhý měl katanu, ale byl moc pomalý.Nečekal jsem dlouho, ten se šavlí prosekl obranu toho druhého a sekl ho přes prsa, muž katanu upustil a zůstal stát, druhý se podíval směre k vyvýšenému místu, kde seděl jakýsi muž, nejspíše vysokého postavení pddle jeho oblečení, lehce pohnul hlavou a šavle muži uťala hlavu.Tohle město je vážně zkažené až do základů!
Muž vstal z křesla a mluvil:”Kdo z vás si troufne vyzvat Jurika, místního šampiona?” Viděl jsem v očích lidí strach, nebylo se čemu divit po předchozím výstupu.”Nikdo?Všichni jste tak zbabělí?Nenajde..” “Dost těch bludů, jestli chceš vidět jak se tvůj šampion bude válet v krvi, budiž!”
Muž se ke mě otočil, v jeho tváři jsem viděl hrozbu…”Pokud vyhraješ dostaneš plný měšec zlatých, pokud ne zemřeš!”
“Už jsi ty zlaté chystej”
Přešel jsem do ringu a začal jse protahovat na písku bylo spousty krve z minulého souboje.
“Ty jsi Jurig?”
“Já jsem Gwyn, nechci tě zabít, bojuješ dobře, ale tvůj pán to asi jinak nechce”
Natáhl jsem se pro svůj obouručák, tolikrát mi zachránil život, mé dračí smysly předčily ty lidské
“Připraven?”
Jurig na nic nečekal a vyběhl do útoku, já ho ale odrazil, asi ho překvapilo, že vládnu obouručním mečem stejně jako on šavlí, vytáhl od pasu dýku, to mu ale nepomůže já a můj meč jsem jedno.Boj netrval dlouho a já neměl ani chutˇ poskytovat lidem dlouhou podívanou, sekl jsem ho po levačce, dýka mu vypadla z ruky, pak jsem ho ripostou zbavil šavle a ona tam stál stejně jako ten muž předtím, podíval jsem se na muže v křesle, pokynul mi, já se blaskově utočil a muže jílcem meče praštil do spánku, takže se zhroutil do bezvědomí…
“Dej mi moje peníze, vyhrál jsem”
“Ne dokud ho nezabiješ”
“Nezabiju tohto muže, protože má víc odvyhy než vi všichni dohromady, jen to, že bijuje pod tebou z něho dělá špatného muže, ted mi dáš ty peníze a jestli se mě pokusíš sledovat zabiju tebe!”
V očích měl strach a já odcházel směrem k tržišti, koupil jsem si nové nohavice, vyskoké jezdecké holínky, bílou halenu, černou koženou kazajku a závěs na záda pro meč a chrániče zápěstí pobíjené stříbrnými cvočky…Koupil jsem si taky ádherný tesák, který jsem si připjal k opasku…Pro Scaru jsem koupil také čisté oblečení a nějaké jídlo a vydal jsem se zpět k domu…” Je čas jít lásko”

Ztěžka jsem dosedla na zadek a věnovala jeden dlouhý a znechucený pohled svému oblečení. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že bylo původně čistě bílé. Zaschlá krev, procházka prachem a špínou zříceného Stadionu a teď tohle… V téhle chvíli bych se sama sebe nedotkla ani třímetrovou holí. Démonovi to ale očividně nevadilo, protože se na mě doslova přilepil a odmítal se pustit.
„Víš, spousta lidí si myslí, že předstírat bezvědomí je jednoduché.“ Protáhla jsem líně a prohrábla Démonovy krvavě rudé vlasy. Tiše zavrněl a přitulil se ke mně těsněji. „Není, věř mi. Tak to na mě konečně přestaň hrát, už mě to přestává bavit.“ Bývalý zakuklenec, nyní holý jako palec a svázaný, se ani nepohnul a nadále se tvářil, jako že o sobě neví. „Jak chceš, je to tvoje volba.“ Povzdechla jsem si a jemně se vyprostila z bratříčkova objetí. „Ty. Nemluvná krásko. Odveď ho někam stranou, prosím. Tohle nemusí vidět…“
Přesunula jsem se k zajatcově hlavě, pečlivě vyholené a opatřené stylovým tetováním, které muselo zatraceně bolet. Inu, co naděláte, někteří lidé si prostě nedají říct… Naklonila jsem se k němu s nebezpečně přátelským úsměvem. Kdybych se mohla v té chvíli vidět, asi bych se vyděsila. Ten úsměv, ten odporný škleb plný falše totiž jakoby z oka vypadl tomu Eyrulanovu.
„Ale jestli na tom tolik trváš, no, tak tě teď budu muset probudit. Co ty na to?“ Natáhla jsem před sebe ruku a se zájmem pozorovala hladové jazýčky plamenů hořících zdánlivě z ničeho uprostřed mé dlaně. „Víš, hodně lidí podléhá omylu, že nejvíc bolí, když ti někdo zapálí vlasy. Ale podle mých vlastních zkušeností… existují mnohem citlivější místa, která jsou velmi hořlavá. Pořád v bezvědomí? Jak chceš, je to na tobě. Takže, kde začneme? Řasy? Obočí?“ Pomalu jsem přiblížila otevřenou dlaň k jeho obličeji a pozorovala kapičky potu, které náhle orosily jeho čelo. Nenapočítala jsem ani do pěti a zajatec pootevřel jedno oko.
„No vidíš, že to jde.“ Pochválila jsem ho vesele. „Takže, už tě máme při vědomí, čímž nám zbývá, čímž nám zbývá… á, už vím. Proč jste si zasedli zrovínka na nás? Když už jsme u toho, hloupý, hodně hloupý nápad to byl. Mimochodem, čí byl, to by mě taky zajímalo. A kde bychom ho mohli najít a jak se ho nejsnáze zbavit. Je mi jedno, z kterého konce to vezmeš, ale na nic nezapomeň, buď od té lásky.“ Naklonila jsem hlavu na stanu a chvíli počkala.
Jenže zajatec zarytě mlčel. „Á, tak ty jsi tvrďák, co? Nic mi neřekneš… Rozvázalo by ti jazyk, kdybych…“
Marcus zasténal a pohnul se. Slabě, ale přece. Zarazila jsem se uprostřed pohybu a vyčkávavě ho pozorovala, stejně tak Hadži, který se jej až doteď snažil probrat. Už na druhý nebo třetí pokus se mu podařilo překulit se na břicho a začal se, bolestně pomalu, sunout směrem k hromádce černých šatů. Podle výrazu tváře nebyl plně při smyslech a se silami to taky vypadalo prabídně. Hadži se nad ním nakonec smiloval, zašátral v zakuklencově oblečení a vytáhl odsud malou skleněnou lahvičku, která jakoby zázrakem přežila celý boj v celku. Chvíli si ji prohlížel, než se vrátil k ležícímu čaroději a vlil mu její obsah do lačně otevřeného hrdla.
Povytáhla jsem obočí a pokrčila rameny. Asi to bylo něco důležitého. „Kde jsme to skončili…? Nedostal jsi náhodou rozum a nerozmyslel si to, že ne? Vážně ne? Škoda.“
„Lill.“ Hodím očkem po příchozích, Vlk kráčí po boku roztřesené Taylor, kousek za nimi se drží pochechtávající se albínek. Copak ho asi tak pobavilo? To bude muset počkat.
„Výborně. Obecenstvo je kompletní. Takže se nestyď a koukej to vyklopit. Proč. Jsi. Tady.“

Rudý zášleh mě srazil na kolena a do paží, kterými jsem si chránila hlavu, se mi bolestivě zarylo několik třísek z čehosi… pak otevřu oči a vykřiknu. Černá dáma stojí nade mnou, napřahuje se pařátem, ale než stačí cokoliv podniknout, z její hrudi vystřelí ruka. Malá, dětská. Shirova. Chlapec roztrhne její hrudník a odhodí zpráchnivělé tělo stranou. A to, co uvidím vzápětí, mi zmrazí dech. Jeho zatracené okovy jsou v háji. Kluk má volné ruce. Pravou ruku má zkrvavenou až po loket, ale jeho krev to není a také bledou tvář má umazanou od krve. Usmívá se. Cení zuby. Jsem mrtvá.
“Utíkej!” zavřeštím jako šílená, prosmýknu se kolem Shira, chytnu Vlka za ucho a vleču ho za sebou z krypty. Shiro se klidně otočí – nepronásleduje nás. Nechal nás utéct. Protože si to chce vychutnat.
Pádím chodbami jako šílená, ale vím, že bělovlasému démonu stejně neuniknu.
Proč… proč…proč…
“Utíkej.” zaskuhrám směrem k Vlkovi, který oddaně klusá po mém boku.
“Třeba se to povede aspoň tobě.”
Chlupáč ani neštěkne, stejně je to marné, protože v temných chodbách stejně nikam neuteče. Ne před Shirem.
Smykem zabrzdím, vběhnu do jiné chodby a děsem padnu na kolena. Přede mnou stojí Shiro a od úst mu kape krev. Usmívá se. Jak se tam dostal, je mi záhadou.
Vím, že už se nepostavím. Pokusím se aspoň trochu odplazit se z jeho dosahu, ale studená, kamenná zeď můj postup zarazí. Zkusím se jí prodlabat pomocí lopatek, ale bohužel. Tohle je můj konec.
Shiro si evidentně myslí to samé, protože větu ponurým tónem zopakuje.
“Ne… Shiro… prosím.”
“Byla to dohoda.”
“Ne…”
“Věděla jsi o tom. Pustila jsi mě a věděla jsi o tom.”
“Jak jsem měla vědět, že se rozpadnou tak lehce?” zařvu zoufale, ale tady mi křik nepomůže.
Shiro neodpoví. Už mu nestojím za slovo.
Nakloní se ke mě a jeho prsty se začnou bleskurychle míhat, jak tvoří některou ze svých smrtících pečetí.
“Shirooooooo!” zaječím a zakryju si rukama obličej. Čekám. Čekám tu na poslední ránu bezmocná jako ovce.
Leč rána nepřichází.
Jen ticho.
Jsem snad už mrtvá? Zas tak strašné to nebylo…
Ticho.
A najednou tichý smích, který každou vteřinou sílí a sílí.
Odvážím se otevřít jedno oko a uvidím nad sebou bělovlasé dítě, jak se prohýbá v křečích smíchu. Loupnu okem po Vlkovi, který se nikterak statečně krčí opodál, ale jeho výraz je stejně pitomý jako můj.
“C… co…”
Shiro se nakloní a vrazí mi takovou facku, až chytím druhou o zeď.
“Ty krávo!” směje se, až mu z očí tryskají slzy.
“Ty jseš fakt ještě blbější, než vypadáš.”
“?”
Bělovlasý se rozhodne dál nenapínat. Odrhne lehkou šálu, kterou má uvázanou kolem krku a hle, vzpomenu si na třetí železný kruh pohlcující magii, který měl obepnutý kolem krku. Je hladký, jako vodní hladina, leskne se jako stříbro a není na něm ani škrábnutí.
Ta malá svině to udělala schválně. Najednou nevím, co si myslet.
“Můžu tě oddělat, až sundám tohle.” objasní Shiro a marně utírá slzy, které mu tečou po tvářích.
Jak se zachovat?
Vyškrábu se na nohy a zvednu nos. Musím se však opírat o zeď, protože z té hrůzy před chvílí se mi ještě klepou kolena.
“Jdeme!” rozkážu Vlkovi a zamířím ven z kostela. Za Shirem se ani neohlédnu. Pořád se prohýbá v záchvatech smíchu, také se musí opírat o zeď.
“Kdyby ses viděla… kdyby ses viděla…” slyším za sebou jeho vzlykot.
“Jdeme za Lilith.” oznámím, protože mám potřebu něco říct. Ale v duchu se také začínám usmívat, ačkoliv navenek zachovávám uraženou tvář. Vždyť Shiro se přece… nikdy nesmál.

„Jestli to ten mág přežije, tak ho zabiju!“ Drtím nadávky mezi zuby a tisknu s sobě zmítajícího se Démona. „Jak se vůbec opovažuje –“ Rozmáchnu se volnou rukou a postavím mezi nás a nemrtvé stěnu z plamenů. „ – rušit klid mrtvých!?“
Bratříček se mi v té chvíli skoro vytrhne a mně nezbývá, než se přestat věnovat boji. Snad je ten oheň zrdží, pomyslím si, když objímám k smrti vyděšeného Démona a klesám s ním na kolena.
„To nic, to bude dobré… klid… tiše… psst…“ Připadám si jako matka utěšující své dítě, které se právě s křikem probudilo z děsivého snu. Až na to, že z tohohle snu se probudit nejde. A tak poskytuji jedinou útěchu, které jsem schopná: Náruč a uklidňující pocity a představy, které mu nabízím dokořán otevřenou myslí. Nějakou dobu to trvá, ale nakonec přece jen ucítím odezvu a Démon se přestane snažit utéct. „Neboj se, nedovolím jim, aby ti ublížili… Už nikdo ti nebude ubližovat… Nikdy… Věříš mi?“
Slabě kývne na souhlas. „Ses… třič… ko…?“ Nechápavě mě sleduje, když vstávám a vytahuji Tahiřiny sai. Nejspíš s nimi nebudu vládnout s takovou zručností jako ona, ale nakonec to jsou jenom dýky, zmenšené meče. Stačí, když je vezmu za ten tupý konec…
Upřímně se na něj usměju. „Počkej tu na mě chvilku, ano? Hned jsem zpátky. Jen… zařídím konec tohohle zlého snu.“ Prosbu doprovodím gestem a bez ohlédnutí vyrazím naproti těm nemrtvým, kteří se dostali přes mou clonu ohně…

Jelen štvaný smečkou vlků. Kopyta se boří do zledovatělého sněhu, zatímco z pronásledovatelů kypí energie a lehkost.

“Jak dlouho ještě může vydržet?” napadne mě vždy při pohledu na tento výjev vložený do čepele dýky. Hodilo by se několik vlčích špičáků, ne těch obyčejný, ale severských z bažin Berrtwy. Jen kdyby tito vlci nebyli tak vzácní…

Kratičký záblesk slunce na ostří protínajícím vzduch.

Rudá, rubínová záře kapek krve padajících k zemi. Popel popelu, prach prachu.

Tupý náraz, když se špička prstu odrazí od ohořele stěny a zapadne do popela.

Bez emocí si začnu obvazovat pahýl malíčku. Poslední článek chybí.

Udělal jsem chybu a podcenil tu holku. Za chyby se musí platit. Třeba ji příště neudělám, třeba příště nepodcením nepřítele.

Dalo zabrat než jsem se dostal z ledových okovů a otlaky na zápěstí i teď cítím, pálej. A hlavně jsem ztratil puls galensarnu. Povedlo se jí ho přede mnou skrýt a to je hloupý.

Rozhlédnu se po spáleništi a vstoupím do domu a otevřeným poklopem do sklepa, teda spíš do pracovny. Bezhlavá mrtvola a její stejně tuhá kočka mi nic neříká. Stejně tak předměty v policích až na Lahvičku Orsipu, lektvaru umožňující noční vidění, velké vzácnosti i ceny. Kamenná lahvička mizí v záhybech pláště a vzápětí se objeví jiná tvořená jedním diamantem, safírem.

Modrý prášek zavíří místností a myšlenky posledních minut se začnou zhmotňovat. Fialová vzpomínka (přání, plány a touhy jsou žluté) – děvče s kotětem v náručí se přetvoří do nového obrazu, žlutých palácových zahrad a Věčného Města. “Tak tam máš namířeno, ty holko?” syknu.

Shodou okolností má cesta k dostavníkový stanici vede právě kolem zahrad, miluji náhody. Mohu jít buď rovnou do Města a získat další volající úlomky – ještě dva úlomky navíc a už přede mnou svůj galensarn neskryješ, ty holko a nebo mohu navštívit zahrady a zkusit získat její důvěru. Cesta do Města dlouhá a nebezpečná ba i pro mě a šikovná společnice, byť dočasná se může hodit.

Vyjdu na slunce a vyrazím na cestu. Během ní se rozhodnu.

Jak bludičky stoupají a vzdalují se od sebe, ukazuje se mi místnost v celé své kráse. Má tvar obdélníku a je vyložená šedivým kamenem. Na kratší straně vpravo stojí kamenný stůl. Podlaha pod ním je vyspádovaná k odtokovému kanálku u zdi. V policích podél stěn jsou srovnány knihy, chirurgické nástroje a sklenice se zelenavou tekutinou a částmi těl. Zděšeně odstoupím od šedě se lesknoucího mozku. Pohledem přejíždím po řadě válců s embrii nesoucími značně kočičí rysy. Pomalu svírám pravou ruku v pěst a zase ji rozevírám. Ještě jednou. A ještě. A znovu. Pak se přiblížím k regálu a vytáhnu jeden svazek. Těžký vázaný v rudé kůži. Strany nemá poznamenány jediným písmenem. Ani jedna inkoustová jizvička nehyzdí bělost papíru. Namátkou prolistuji několik dalších knih. Všechny jsou prázdné. Někdo se dobře pojistil, abych nezjistila nic určitého. Hledím na Loinirovu tvář. Je to obličej starého muže. Ve smrti až nepřirozeně klidný. Tak ty ses pokoušel stvořit vlastní Rakashany? Ambiciózní, ale není mi jasné proč. Nebyl jsi typ, který by se chtěl stát bohem. Byl jsi vědec. Možná jsi chtěl stvořit něco, co už jednou bylo stvořeno podobnou cestou. Rakashané neprošli evolucí jako lidé, že? Ani nevznikli náhodou, jako Xinin národ. Někdo je záměrně stvořil… O psty rukou svěšených v bok se mi otřou jemně osrstěná ouška. Sklopím oči ke Snížkovi. “Ty jsi taky experiment? Krok na cestě k úspěchu?” Bezradně nakloní hlavu na stranu. “Kéž bys uměl mluvit,” pohladím ho po hebké hlavičce. Teď se tváří, jako by chtěl vážně něco říct. Mezi lékařskými instrumenty vynajdu věc nápadně připomínající sekáček na maso. Když se to nedozvím z knih, musím přímo ke zdroji… Svist! Hlava uskočí po jedné ráně. Koneckonců už byl načatá. “Promiň,” omluvím se mrtvole, ač ta to těžko ocení. Zabalím hlavu do kožené zástěry přehozené přes stůl. Loinirovou krví na ni nakresím znaky času a věčnosti. Přiložím na ně dlaň. Krev se vsákne do látky, znaky zmizí. Koule na okamžik zazáří a pak zase vypadá jen jako hlava zabalaná v zástěře. Konzervace dokončena.

Teď budu potřebovat nekromanta nebo lexikon nekromantických kouzel. Získat ani jedno není snadné. Nekromancie je ve městě zakázaná a sám bůh smrti ji také nevidí rád. Vyjímku tvoří pouze jeho kněží, kteří jsou však stejně netýkaví jako jejich božstvo. A všechny příručky jsou shromážděny v jejich chrámu. Stojím pod padacími dveřmi a uvažuji, jestli požár skončil nebo je v pokoji nade mnou stále klima tavící pece, když se otevřou. Zírám do poněkud obtloustlého mužského obličeje a hlavně na jeho ruce. V každé má nůž. On zas sleduje mj krk. Vak ze zástěry, který držím, se, aniž bych to výrazněji zamýšlela, pokryje ledem. “Ahoj!” pravím a ledová kostka ho zasáhne pod bradu. Odmrští ho ode dveří. Nahoře se rychle skloním: “Máš vločky jako sníh, tak ho zchlaď,” fouknu do popela. Ve stopě, kterou zanechal můj dech, začne spálená vrstva tuhnout a nasadí pololežícímu muži pouta mrazu. Vyběhnu ven dveřmi, ze kterých zbyl jen ohořelý rám a dva žárem pokroucené panty. Běžím do paláce.

Vtrhnu malou brankou do zahrady a kličkuji v labyrintu zelených keřů. Snížek mě předběhne a ujme se vedení. Za okamžik uslyším dívčí smích. Princezna sedí na okraji nádrže s vodotryskem obklopená houfem svých společnic. Je s nimi Tarish. Právě vykouzlil hejno pestře barevných motýlů. Nedbám na etiketu a princezna na ni pro jednou taky zapomene. Uřícená, umazaná od popela a s krvácející ránou na tváři vypadám zřejmě dostatečně děsivě, aby všichni jen konsternovaně seděli. “Tharishi pojď se mnou rychle,” řeč přerušuji dýchaním. “Omlouvám se dámy. Sultán si žádá mých služeb,” uklloní se. Uhlazenost sama. Táhnu ho za sebou, než se mu povede vyprostit část svého oděvu z mé dlaně. “Co chceš?” uhlazenost ho opustila. Asi se pořád zlobí kvůli ránu. Ale já mu nemíním nic vysvětlovat, natož se omlouvat. “Potřebuju sféru,” při běhu jsem měla chvilku na přemýšlení. Rakashance rozhodně nevěřím a zelenému kameni už vůbec ne. Musím ho izolovat. “Na co?” stále udržuje chladný tón. Za to ráno si mě bude chtít pěkně vychutnat. “Pro

Pomalu přicházím k sobě a mým tělem projede bolest, jako blesk. Aha, já byl vlastně otráven. Ale kým a kdy to bylo? Všechny vzpomínky na svá místa zapadají nezvykle líně, ale lepší než nic. Chci se posadit, ale nějak to nejde. Tělo už mám asi příliš poškozené jedem. To je zase situace! Alespoň se pokusím podívat, co se děje kolem. Vzápětí lituji, že jsem nezůstal radši v bezvědomí. Ty dvě zahalené postavy, stojící jen kousek od nás mi podezřele připomínají toho, co už jsem zabil. A protože je jejich aura téměř identická, tak se asi nemýlím. Ale místo si vybrali pěkné a praktické. Hřbitov. Na co ale čekají? Někde z hlubin mého vědomí se vynoří myšlenka. Třeba ti dva panáci mají protijed? To by stálo za to zjistit. No jo, ale jak to mám zjistit? Nemůžu se ani hnout, Taylor na ně sama nestačí a Shiro s těmi náramky taky ne. Sice bych se mohl pokusit opět proměnit do své pravé podoby, ale to by byl nejspíš můj konec. To už by moje tělo prostě neuneslo. Ale tady jsem já na svém hřišti, ne oni. Nějak to jít musí! Spásná myšlenka na sebe nenechala dlouho čekat. Co takhle využít pomoci místních mrtvých? Chlapci něco takového jste ještě neviděli. Kdyby to šlo smál bych se. Teď jen aby Taylor a Shiro neprovedli nějakou hloupost. Když nemůžete mluvit, je telepatie neocenitelná věc. “Vy dva. Něco zkusím. Držte mi palce, čekejte a nic nedělejte. “Cítil jsem, jak sebou ti dva trhli, když jim v hlavě zazněl můj hlas. Fajn, alespoň něco vyšlo. Ale teď fofrem. Síly mě opouštějí rychleji než by mi bylo milé. Provést rituál oživení bez jakýchkoliv pomůcek a ještě k tomu paralyzovaný, bude hodně náročné. Člověk na to spotřebuje obrovské množství energie. A oživit více mrtvých najednou zvládne jen málokdo. Mě nezbývá než to zkusit. Začal jsem s vyvolávacím rituálem a kolem se začalo rychle ochlazovat. Ale asi tak ve čtvrtině vyvolávání mi došlo, že to nedokážu. Nemám na to dost sil. V téhle situaci bych se vztekat neměl, ještě mě to zabije. Přezevšechno jsem pokračoval a kouzlo ze mě začalo ždímat poslední zbytky energie. Ale přesto jsem mohl pokračovat. Někdo vedle mě se nědkdo pohnul. Ti dva mě asi nebudou chtít nechat moje dílo dokončit. I když jsem si myslel, že rychleji to nejde, tak se mi podařilo zrychlit moje kouzlo a konečně se něco začalo dít. Moje armáda mrtvých povstala a mě už zbývaly sílý pouze na jedno. “Na ně!!” zařval jsem z plných sil a s tím jsem se propadl do tmy.

Jakmile jsem prošla teď už docela otevřenými dveřmi kopky, padl můj pohled na chlupatou věc válející se u nohou bytosti, kterou jem už ve svém životě určitě někdy viděla. Začíná se mi zvedat žaludek, když mi dochází že ten odpudivý tvor nejspíš vyšel ze stejných dveří jako já, proto ihned stočím hlavu opačným směrem a tam leží na zemi velky černý vlk. Vypadá jakoby procházel tím nejhorším záchvatem beznaděje, ale při tom jde na jeho očích vidět, že jeho mysl pracuje na plné obrátky a svou pozornost zaměřuje na to co se děje za mnou. Proto se opět otočím na bytost, která se mezitím vyprostila z démonova sevření a kráčí směrem ke mně. Mé oči se rozšiřují a já rychle couvnu, něco v jejích rázných krocích mi nahání strach. Vůbec nevím, jestli sem udělala dobře, když jsem žádala o pomoc, cítím se ještě bezbraněji a zmateněji než v temnotě cely. „ Neublížím ti..“ řekla a zastavila své kroky. Chci jí věřit, ale mám strach. S váháním přijmu její ruku. Ona se však nenechává odradit mou zdrženlivostí a pokračuje v řeči: „ Můžeš mi říkat Lillith, užnáš-li to za vhodné. Nebo taky kitsune, liško nebo vešuni“ a pak pustila mou ruku. Byla jsem ji vděčna a ihned jsem ruku schovala do širokých kapes svého oděvu. Mou vděčnost však přerušila mohutná vlna sebelítosti, která zaplavila mé srdce…chtělo se mi křičet: „ Ale já nevím, kdo jsem JÁ, k čemu mi je znát tvé jméno kitsune?!“ Rozhodla sem se, že dokud si nebudu jistá, kým jsem byla a jaké je mé jméno, tak nepromluvím. Vím, že to může trvat dlouho nebo taky navždy, ale nechci být člověkem bez minulosti, to radši ať jsem němá. Když přerusím své úvahy o životě, uslyším jak Lillith říká něco o léčitelce a o tom že musíme jít. Na tato slova reaguji nejen já, jelikož si uvědomuju palčivou bolest na svém čele ale kupodivu také vlk, který se probírá ze své strnulosti a vydává se na cestu. Já se zařadím vedle kitsune tak abych ji měla blízko, ale zároveň v dostatečné vzdálenosti od démona, kterého nese v náručí a říká mu bratře. Vlk jde chvíli za námi, ale pak nás předběhne, v jeho očích je zájem, prohlíží si démona a mluví s Lillith. Nevím, co řeší a je mi to jedno, protože mě zaráží zvuky, které se k nám blíží chodbou. Lillith okamžitě zhasne světla, kterými osvětlovala naši cestu a všichni pospícháme beze slov tmou. Když v tom uslyším slova: „ Pojďte za mnou !“ asi o chvíli dřív než ostatní. Nepřemýšlím a okamžitě se rozeběhnu směrem odkud přicházejí a vidím že přede mnou je východ z podzemí. Utíkám seč mi síly stačí, za zády slyším výkřiky. To mě však nezajímá, chci být co nejrychleji pryč, v bezpečí…už jim nevěřím, říkali, že mi pomohou a místo toho mám ještě větší strach. Vyběhnu ven, rychle si přikryji oči dlaní, aby mě slunce tak neoslepovalo a skrčím se do klubíčka, za nejbližší ruiny, kterých je všude docela dost. Pomalu se houpu sem tam, křečovitě drtím svá kolena a hlava mi třeští. Hlavou se mi honí zlé myšlenky: „ Nenávidím toho, kdo mě dostal do tohoto stavu a pohrdám sebou, že jsem tak bezbranná!“ Za chvíli slyším, že i ostatní našli východ, nechci se tam dívat, ale podle hlasu poznávám, že je s nimi ještě někdo. Něco hořečnatě řeší, vlk odbíhá, ostatní jdou za ním. Zapoměli na mě!!! Věděla sem, že jím nemůžu věřit…

“Ale ne! Proč se mi vždycky stane něco takového,” deklamuji uprostřed hořící místnosti a rychle znakuji ve vzduchu, abych z ohně mohla vytvořit energetickou střelu a vybourat tak dveře. Pravděpodobně i se stěnou. Snížek hrabe do koberců uprostřed pokoje. Přestanu mávat rukama a přijdu k němu. Napřed ho chci odtáhnout, pohybuje se už příliš blízko ohně, ale bleskurychle si to rozmyslím. Zvířecí instinkty se nevyplatí podceňovat. Začnu složitě tkané běhouny odtahovat stranou. Jsou pod nimi padací dveře. Nezamčené.

Zavřu za sebou poklop. Dole je tma jako v pytli. Vykouzlím pět bludiček. Čtyři nechám volně vznášet, jedna se mi tiskne k rameni. Snížek pod dřevenými schody žalostně mňouká. Sáhnu si na tvář. Krev ještě nestihla zaschnout. Do rohů dvěří nakreslím jednoduché vázací znaky a vložím do nich štít. I kdyby teď shořely, sem se oheň nedostane. Pak se teprve rozhlédnu, kam jsem se to vůbec dostala. A málem leknutím spadnu ze stupínku. Na podlaze leží v obrovské kaluži krve Loinir s proříznutým hrdlem. A vedle něj Onyx. Černý jako uhel. Ač ze stejného vrhu, dokonalý Snížkův protiklad.

Tma, letím tmou, a každá sekunda je pro mě jako rok mého života, vzpomínám…
Probudím se jako malý človíček v jeskyni, jen se rozkoukám nemotorně se batolím dále, na průzkum, kousek ode mě leží hromada zlata, diamantů, pokladů, sednu si spokojeně a začnu si pohrávat s všelijakými předměty, otočím se a vidím draka, kupodivu se nebojím, je obrovský a nádherný, zalehne celou hromadu pokladu a laskavě se na mě zadívápřibatolím se k němu blíže a najednou se drak změní, ale v ženu!Takže je to vlastně dračice, cosi zažvatlám a počnu se batolit k ní.”Vítám tě na světě Gwyne, jsem Leran, tvoje matka”
Když jsem trochu více vyrostl, začal jsem se učit promněnovat, pamatuju se, že mě to učil můj otec Myrion…”Každý člověk-drak, používá k proměne v draka tři slova, první ti dá matka, druhé já a třetí si musíš vymyslet ty, až to bude fungovat poznáš to”
“Wyrdu a neste”
Zkoušel jsem vymýšlet stále nová a nová slova, určitě musela něco znamenat, šel jsem se zeptat matky, pověděla mi, že jsou to dávná slova a vyjadřují mé vlastnosti, Wyrdu byl král, a neste ohnivý.Král, ohnivý, ale čeho? V tom mi to došlo, toho co každý drak považuje za svůj prostor, stejně jako ryba vodu…Zkusil jsem to:”Wyrdu, neste, elan” Král, ohnivé oblohy a začal jsem se měnit, najednou jsem byl černý drak, po svém otci, ale měl jsem zlaté oči po matce.”Našel jsi své slovo a naučil jses proměně, ted´ už můžeš lítat s ostatními a učit se”
Učil jsem se opravdu rychle a postupem času získával dojem, že jsem své jméno nezískal nadarmo, uměl jsem toho stále víc a byl sem jeden z nejsilnějších draků v celém dračím městě…Potom ale přišlo něco co můj život změnilo, možná i mě samotného, Dwymer…
Poprvé jsem ji uviděl, když jsem se prolétal nad městem, uviděl jsem ji pod sebou, červená dračice, oslnila mě stejně jako slunce, které právě zapadalo, prudce jsem k ní slétl, možná jsem ji i trochu vyděsil, protože po mě máchla pařátem…”Dobrý večer, promin, jestli jsem tě vyděsil, chtěl jsem se ti jen představit”
“A proč by si to dělal”
“Protože si nejkrásnější poklad, co jsem kdy viděl, mé jméno je Gwyn”
Po určité době už Dwymer nebyla tak odměřená jako předtím, a já ji vídal stále častěji, a měl ji stále raději, vlastně jsem ji miloval…Jak jsem s ní trávil stále více času cítil jsem že mé city opětuje a za chvíli jsme spolu byli skoro pořád, byl tu ale jeden problém, Dwymer se líbila i jinému jmenoval se Larynd a pletl se nám čím dál tím častěji do cesty.
“Gwyne co budeme dělat?Já Larynda ráda nemám, ale on mě pronásleduje všude kam jdu”
“Promluvím s ním lásko, neměj strach”
Druhý den jsem si Larynda našel.”Co nám chceš?”
“Mluvíš jako kdyby ti Dwymer patřila”
“Nepatří ani mě, ani tobě, ale já ji miluju a ona mě taky, tak nás nech na pokoji”
” A co když nenechám?”
“Vyzvu tě na nebeský souboj”
“Dobrá tedy příjmám tvou výzvu si statečný, ale stejně tě zabiju a Dwymer bude patřit mě”
Letěl jsem domů a přehrával si celý rozhovor s Landerem, neměl jsem strach, ale byl starší a měl více zkušeností, ale musel jsem to vyřešit, jinak by nám nedal pokoj.
Doma jsem se rozloučil s matkou a otcem a všechno jim vysvětlil, nebránili mi, ale matka brečela a otec se tvářil velice zasmušile, stejně jako já věděl, že souboje jsou zakázané a ten z nás, který vyhraje musí město opustit…
Pak jsem letěl za Dwymer a o všem jí pověděl, reagovala stejně jako matka.
“Nechod tam, on tě zabije, utečeme spolu”
“Neboj se lásko nezabije, až bude po všem přiletím si pro tebe”
Druhý den ráno jsem přilétl na místo souboje, Lander už na mě čekal.”Připraven na smrt?”
“Záleží na tom na čí smrt!”
Nečekal jsem na nic a vrhl se na něj, byl sice starší, ale já byl více obratný, ze souboje si toho už moc nepamatuju, chrlil jsme na sebe oheň, trhali drápy, ale nakonec jsem vyhrál, díval jsem se jak se Landerovo obrovské zelené tělo snáší dolů do propasti…Z posledních sil jsem doletěl do jeskyně Dwymer, kde jsem se sesul na podlahu, byl sem poraněn na několika místech…”Dwymer!” zakřičel jsem a pak j

Tak jsme se sice dostali ven z podzemí, ale u východu nikdo nečekal. Jako bych jim neříkal počkejte na mě. “Neříkal jsi, že tady na nás čekají?” rýpla si Taylor. “Lépe řečeno čekali, když jsem odcházel pro tebe. A můžeš mi říct koho jsem to vůbec vzal s tebou?” kývnu směrem k mladíkovi, stojícímu za ní. “Jmenuje se Shiro.” “A co pohledával tam dole?” “Zavřel ho tam Eyrulan za to, že prohrál.” Prohrál a přesto přežil! Nějakou sílu z něj cítím, to ano, ale jakoby zkreslená, udušená. To ty okovy. Ty drží jeho skutečnou sílu na uzdě. Na tebe si budu dávat pozor. “A kde vůbec všichni jsou?” zeptá se Taylor a sedne si na zem. “Kde by tak asi byli? Jsou všichni tam odkud jsme právě vylezly. Takže tu na ně budeme muset počkat.” domluvím a sednu si taky. Když se nikdo neukázal ani za hodinu, už jsem si říkal, že tam pro ně půjdu. Zabránila mi v tom něčí přítomnost. “Máme společnost.” zašeptám a Taylor se začne ohlížet. “Ale vždyť tu nikdo není.” Ale je a ona to nejspíš taky tuší. Shira to zdá se nezajímá a dál svůj pohled upírá na Taylor. Vstanu a nově příchozí se objeví jen pár kroků předemnou. Postava v černém plášti a kapucí. I když není vidět obličej, tak cítím ten nepěkný úsměv. “Kdo jsi?” zeptám se. “Ten kdo si přišel pro úlomeky Gelensarnu.” V tu chvíli se pokusím zvednout ruce, ale nějak mi to nejde. “Marcusi, máš taky ten problém, že se nemůžeš ani hnout?” “Ano, a nepohnete se do té doby dokud si to já budu přát.” odpoví za mě postava v plášti. “Jeden máš ty.” ukáže postava na mě a začne se přibližovat. Já zato horečně přemýšlel, jak se zbavit jeho kouzla. Zakapucovaný už natahoval ruku, aby si z mého pláště vzal, co chtěl. “Ten kámen dostaneš jen přes mou mrvolu.” zavrčím a úsměv z jeho tváře zmizí. Jeho ruka ale pokračovala dál. Odrazil jsem ho psychickým útokem. Odpovědí mi byla dýka vražená do ramene. Můj plášť začala barvit prosakující krev a nemohl jsem si nevšimnout, že se dýka něčím leskne a má krev to nebyla. Znovu se mi pokusil sáhnout do pláště pro Gelensarn. Tentokrát můj útok už nebyl tak účinný, jako před tím. Jed už začíná pomalu účinkovat. Kdyby mě nepodepírala ta jeho kletba, už bych se sesypal. Kouknul jsem na Taylor a ta vypadala, jako zkamenělá a nemohla se ani hnout. Překvapením ovšem bylo, že Shiro se nepatrně hýbat mohl. Jasně jsem viděl, jak nitky kouzla, které ho svazují, napíná do krajnosti. Za tu krátkou chvíli jsem se už pomalu ani nezmohl na odrážení jeho ruky. Ještě tak minutu a díky jedu upadnu do bezvědomí a bude po všem. Ale ještě mám jednu možnost. Když Shiro s těmi okovy téměř ničí jeho kouzlo, tak by to mělo jít. A je to taky moje jediná šance, jak zůstat při životě s tím jedem v těle. Zakapucovaný věděl, že už dlouho nevydržím a snažil se dál dostat skrz můj ochabující štít. Asi ho to bavilo. Jaké bylo jeho překvapení, když jsem ho chytil za ruku. Nebyla to však lidská ruka. Tahle byla černá a jakoby šupinatá s dlouhými černými drápy. Zvedl hlavu a až teď jsem zahlédl jeho obličej, ve kterém se zračila hrůza. Takže ti tvoji páni o mě neřekli všechno. Teď jsem se na něj usmál já a z mého zubatého úsměvu a černých očí trochu zbledl. Jeho kouzlo začalo mizet a Taylor se začala pomalu hýbat. Shiro pomalu vykročil směrem ke mě a Zakapucovanému. Musím to rychle skončit. Nikdo mě nemusí vidět v mé pravé podobě. A díky mému plášti, který mě skrývá, to snad zatím vychází. Zakapucovaný se mě pokusil zabít kouzlem. Kouzlem z mého oboru. Nějaká pěst se mi pokusila rozdrtit srdce, ale jeho kouzlo jsem se zavrčením zvrátil. Vzápětí jsem mu utrhl ruku a vrazil mu ji do břicha. S chroptěním se sesunul a jeho kouzlo úplně pominulo. Informace z něj dokážu dostat i po smrti. Než k nám Shiro stihl dojít, už jsem byl ve své běžné podobě. Podíval se na mrtvolu a pak na mě, ale nepromluvil. Taylor se také přiběhla podívat. “Co se mu stalo?!” vykřikla Taylor otázku a valila oči na mrtvolu s rukou v břiše. Místo odpovědi jsem se v bezvědomí zhroutil na zem. Zatracený jed!

V ponuré chodbě bylo najednou rozpačité ticho. Démon se mi zhroutil u kolenou do vděčného bezvědomí, jednu ruku-tlapu zaťatou do látky mých kalhot. Vlk sklouzl zpátky do hlubin beznaděje, odkud netečně zíral na bledý obličej, napůl skrytý za dveřmi cely a zamazaný zaschlou krví. Tvářila se – aspoň jsem podle jemných rysů hádala, že je to “ona” – dost nejistě. Ne, že bych se jí divila, to ne. Po takové ráně, co měla na čele… a navíc ji zavřeli s Démonem v jedné cele. Nechtěla jsem ani začínat přemýšlet nad tím, co tam dělala. Napadala mě slova jako “jídlo” a “soupeř” a spousta jiných, ošklivějších.
“Prosím… pomoc..” Zopakovala slabě, velkýma očima těkala z jednoho na druhého a zpět. Byla zraněná, zmatená a, to bylo nejdůležitější, bezbranná. Neodmítneš pomoc člověku v nouzi. Tenhle aspekt mého bytí jsem začínala pomalu nenávidět. Ale jednou dané slovo nešlo porušit, ať už ho dala vlastní matka nebo prabába z padesátého kolene. Krev není voda.
Jemně jsem se vyprostila z bratrova sevření. “Hned jsem zpátky,” zamumlala jsem konejšivě a pomalu vstala. Vykročila jsem k ní, snad až příliš rázně, protože znepokojeně couvla. Unaveně jsem si povzdechla a blíž už jsem nešla.
“Neublížím ti. Potřebuješ pomoc, správně? Sama jsi to řekla.” Nehýbala se. “Je tu léčitelka, podívá se na tvá zranění. Dovedu tě k ní. Tedy jestli nemáš nic proti.” Dodala jsem kysele. To, že jsem musela pomoct, ještě neznamenalo, že přitom musím být i milá. Nabídla jsem jí ruku, kterou po krátkém zaváhání přijala. Stiskla jsem ji.
“Můžeš mi říkat Lillith, užnáš-li to za vhodné. Nebo taky kitsune, liško nebo vešuni,” krátce jsem zalétla pohledem k Vlkovi, “protože to všechno jsem. Vyber si, jaké jméno se ti líbí víc, slyším na všechny.” Pustila jsem ruku.
“A teď tě dostanu k Vixí.” Pohledem jsem se zastavila na Démonovi. Byl pořád v bezvědomí. Byl vychrtlý a páchl špínou a šílenstvím. Byl to můj bratr. Dokážeš být někdy opravdu krutý, Inari, víš to? Pomyslela jsem si hořce, když jsem ho brala do náručí. Skoro nic nevážil. Něco zamumlal a přitulil se ke mně.
“Vlku. Vlku!” Zavolala jsem tiše. Napodruhé ke mně vzhlédl, trochu roztržitě, jakoby na něco vzpomínal. Smutně jsem se na něj pousmála. “Pojďme odsud…”