Cesta Dobrodruhu

“Mas kuraz Prisco. Ale nejsi zas tak rychla jak si myslis.” Prisca nevedela, ze jsem ji celou dobu sledoval. Vedel jsem, ze okradla mrtvoly. Pritahl jsem si ji k telu a zpoza opasku ji vytahl ukradenou diku. Usmal jsem se a zatrasl hlavou. Meli bychom se vratit. Thror mel na tvari blazeny usmev. Mel svuj mithril a skolil 3 netvory. Co vic by si mohl trpaslik prat…

Chytil jsem ji pevne za ruce, aby mi neutekla. “Ta naiya!/To boli!” odsekla. Trochu jsem povolil stisk. V dali jsem zahledl mihotavy plamen “Tula sinomë Elvellon/Pojd sem!” zavolal jsem. Elvellon pristoupila k Prisce. “Kdo to je?” podivala se na me. “Nevim, sledovala nas. Tvrdi, ze tu zabloudila. Ale neverim tomu.Co s ni udelame?” Kdyz v tom jsem zaslechl nejake dalsi divne zvuky. Dusot tezkych kopyt. Podival jsem se na Elvellon. “Thror!” Chytil jsem nalezence za ruku a tahnul ji za sebou. Bezeli jsme do mistnosti, kde Elvellon opustila Throra. “Kde je?” zeptal jsem se Elvellon. Srdce mi busilo napetim. “Potrebujeme vic svetla!” Podival jsem na Priscu, mela na zadech par pochodni. “Dovolis a jednu jsem vytahl.” Jeskyne se rozzarila svetlem pochodni. V jedne stene byla dira. “Tamhle je nejaka skryta mistnost.” Vydali jsme se tim smerem. Byl tam divny pach. Do neceho jsem nechtene kopnul. Na zdi vysely dalsi pochodne. Zapalily jsme je a neverili svym ocim. V mistnosti byla stara hrobka. Na hrobce a na zdech byly napisy v runovem pismu. Na zemi byla spousta krve. “Co se tu proboha stalo?” Stali jsme v kaluzich krve. Kolem hrobky byla rozparana tela nejakych tvoru. “Jeden z tvoru se pohnul.” Pustil jsem Priscu a rychle vytahl luk a sip. Namiril jsem na tvora, ktery lezel u zdi. Opet se pohnul. Napjal jsem tetivu. Tvor se pohnul smerem kupredu. Za jeho zady se vsak objevila trpaslici ruka. Odstrcila mrtve telo. Bezvladne telo se pravalilo a zpoza nej se objevil Thror. Povolil jsem tetivu a s potesenim jsem si oddechl. “Co se tu stalo Throre? hledel jsem na nej nevericne.”

“Nekde to tu prece musi byt. Jak me to ucili, vzpominej, vzpominej, jen at Aule a vsichni Khazad u me stoji…” pak jsem to nasel, otevrel jsem nepristupnou zed a byla tam, leskla se, nikdy jsem takovou krasu nevidel, i kdyz jsem mithril uz drzel v ruce. Bylo to neco zvlastniho, byl jsem cely nesvuj, a v jeskynnich je to pro trpasliky neobvykle, i kdyz nemam tak dobry sluch jako elfove, mam skvely zrak ve tme, a to lepsi nez nejaci elfove!!!! Ale pres mithril jsem nic nevidel. Nevnimal jsem nic kolem, ani dohadovani Haldira, elvellon a nasi nove zname. Vsichni byli slyset az ven. Vedel jsem, ze jsme neco probudili, neco velkeho, o cem nemame ani poneti, co ani uceni elfove nevideli. Pomalu jsem se priblizoval k mithrilu. Nebyl tam jenom mithril, ale i sekera samotneho Durina Nesmrtelneho. “To je pohrebni sin Durina, oh Aule, to neni mozne….” I pres to, ze jsem vedel, ze je to svatokradez, pomalu jsem se priblizoval a vzal do ruky sekeru. Byla tak unikatnim, tak lehka. Kdyz si pomyslim, ze ji mel jeden z nasich prvni otcu….Mithril uz byl zpracovan ve zbroj. Oblekl jsem se. Pote ze me opadl udiv a uvidel jsem trpaslici runy na zdich. “TY, KTERY SI OBLEKNES MITHRIL A VEZMES DURINOVU ZBRAN, PROJDES ZKOUSKOU!!! NECHT JE AULE PRI TOBE…” tam bylo doslova napsanou. Zed se uzavrela. A do sine vtrhnuli tri minotauri. Jako spravny trpaslik jsem zarval: “Baruk Khazad! Khazad ai-menu!/Sekery Trpaslíků! Trpaslíci na vás!” Minotauri strnuli, ale ihned na me zautocili. Nevim, jestli Haldir nebo elvellon si vsimli toho, ze bojuju, ale nemyslel jsem na nic jineho, nez prezit. Kazdy z minoutauru mel jinou zbran. Mec, sekera a kladivo. Vyskocil jsem na nahrobek a usekl hlavu Kladivounovi, sekera se ani nepolila krvi. Mecar mi poranil nohu, upadl jsem na zem. Chtel me rozseknout na pul, ale rychle jsem se odkutalel a rozstipl jsem mu pater. Sekernik, nejtezsi ze vsech. Bal jsem se ho…Nemohl jsem se rychle hybat, ale tito tvorove byli dablove. Nebyt mithrilu, byl bych ted mrtvy. Sekernik mi mohl preseknout cely pas zleva doprava. Byl jsem vycerpany. Poranil jsem mi ruku, ale on byl stale rychlejsi. Odhodil me. Slysel jsem, jak mi zapraskali kosti o kamennou zed. Vzal jsem Durinovu sekeru a mrstil ji po minotaurovi. Sekera mu roztristila lebku a on se zkacel ke zdi…Pote jsem vycerpanim omdlel….

(to neni pravda,já bych hned poslala salvu kulových blesků atp. a ne ,že bych přemýšlela!-aratloss)

pomalu jsme postupovali kupredu. vedela jsem ze uz to nemuze byt daleko, jeskyne se stale zuzovala, ale nevideli jsme nikde ani stopu po pokladu. “myslim, ze tu nekde musi byt nejaky tajny vchod”, rekla jsem tise. “podrzim pochoden, aby ses tu mohl porozhlednout, predpokladam ze ho najdes” Thror se chvili rozhlizel, rukou zkoumal zdanlive celistvou skalu, a neco pri tom mrucel, kdyz v tom jsme zaslechli tlumeny vykrik. trhla jsem sebou. “jdu zpatky. nemuzu tam nechat Haldira samotneho,” rozhodla jsem se. Thror nadale prozkoumaval steny okolo nas, a mihotave svetlo pochodne vytvarelo dojem pohybu, jeste nez jsem se otocila na cestu zpatky, mela jsem na zlomek chvile dojem ze se steny hrouti proti me, v jeskynich jsem se nikdy necitila jista… sevrela jsem pevneji svou dyku, nervozne a s obavami jsem se vydala nazpatek. srdce mi bilo stale rychleji, bala jsem se, ale musela jsem to prekonat, nemohla jsem dopustit, aby se nas zpatky do mesta vracelo mene, a at se v te neproniknutelne tme prede mnou delo cokoliv, mela jsem pocit, hloupy a neurcity, ze tam musim jit. prekonat tech par kroku me stalo hodne vypeti, ale po chvili jsem se citila jistejsi, mozna to bylo vidinou zmensujici se vzdalenosti mezi mnou a vychodem, za kterym se nachazi trava a nebe a stromy… jeste par kroku, a ve svetle pochodne jsem uvidela Haldira, a jeste nekoho. “co se stalo?”

(pokracuju zejtra 🙂

Pokracovala jsem dal za svetlem, nejtisseji jak jen to slo. Pro jistotu jsem mela v ruce pripravenou dyku.. co kdyby.. odlesk svetla mi zmizel za dalsim rohem.. zdalo se, ze chodba se rozsirila do male mistnosti, zvedavost mi nedala a rozhodla jsem se ji kapku prozkoumat.. potichu jsem krok za krokem postupovala podel zdi a dlani kontrolovala sve okoli.. a potom jsem narazila na neco, co me donutilo uskocit.. me prsty spocinuly na chladne, hladke a rozhodne ZIVE kuzi neciho obliceje..
“Ksakru!” otocila jsem se a vzala nohy na ramena.. kdybych ovsem vedela, kudy jsem prisla.. zastavilo me jednoznacne gesto chladne cepele na mem krku a tichy hlas..

byla jsem stale neklidnejsi, porad jako bych slysela za nami kroky, snad se mi to zdalo, ale proc jsme vlastne nenechali nekoho hlidat u vchodu? takova hloupa chyba. uvazovala jsem o tom, ze bych to navrhla, ale kroky se ozvaly znovu, nebylo pochyb, ze se mi to nezda, i kdyz Thror nechapal nase znepokojeni, trpaslici jsou skveli chlapici, ale elfi sluch jim chybi… ale byl to Haldir, kdo se jako prvni prudce otocil, dal nam znameni, abychom mlceli, a cihal jako kocka na sebemensi pohyb viditelny v zari pochodne.

Drolici se skala upoutala mou pozornost. “Neco slysim. Budte potichu.” Napjal jsem tetivu a byl pripraven k utoku. Na zemi lezela pochoden. Elvellon ji zapalila. Zablesk ohne osvitil mistnost. Sli jsme dal. Vsude byl divny vlhky zapach. Prazdno. Sero. Kratkymi kroky jsme smerovali dal do nitra hory. Pred nami se tycily velke, dlouhe schody. Bylo to tu desive. Zadna znamka zivota az na ten divny zvuk, ktery jsem zaslechl, kdyz jsme vstoupili do hory. Bylo ticho. Povolil jsem tetivu. Po schodech jsme vystoupili do vyviseneho patra. (konec)

zaslechli jsme sramot. “to je hloupost. tady nikdo byt nemuze. ta jeskyne byla uzavrena cele veky…” poznamenala jsem, ale Haldir me okrikl. “bud radsi zticha”. pomyslela jsem si: a to muj otec tvrdil, ze to tu ma byt bezpecne…

(Aratlossi to je jak obslehnuty ze Dvou vezi!!!!! A navic ty skreti sou divny. Opravdovej skret te hned podrizne a ne ze se budete prat. Jaktoze vubec nemaji zbrane??!! A navic elfove pouzivaji jinej slovnik. Mensi kritika, sorry.)

Strilel jsem po skretech jak jen to slo ale bylo jich porad moc. Zacali si nosi t zebriky a prelezat hradby. Vsichni je shazovali. Zeny je mlatily panvickama (teda pokud neake meli :-)) ) a deti po nich hazeli kameni. “Lonwenien! Lezou na hradby. Nezvladnem to.” kricel jsem na ni ale ona me neposlouchala. Zacala vytvaret kouzlo. Dvojce skretu kterym se podarilo vylest na hradby se vrhli na Lonwenien. “POZOR!!” zakricel jsem ale nevnimala. Sahl jsem pro sip. “Hups uz mam jen jeden” rozbehl jsem se na ty skrety. Jednoho jsem sejmul sipem a na druheho jsem skocil. Zacali jsme se mlatit. Dal mi parkrat do bachora ale po par minutach jsem zjistil jake dava chvaty a zacal jsem je vypadum uhybat. Nakonec se skret proti me rozbehl ale ja uhl a on spadl pred hradby kde jeste zavalil dalsi dva skrety. “Tri skrety jednou ranou! HEHE” rekl jsem si a rychle se vratil k Lonwenien. Zdalo se ze kouzlo dokoncuje. Mezitim zacalo strasne prset. Dest byl tak mohutny ze pred hradbami se vytvorilo bahno a zebriky zacaly sklouzavat a zapadat. Ale nezdalo se ze by to zavinila Lonwenien. Ta mela neco jineho v planu. Najednou si stoupla a dala ruce k nebi a neco jeste zamumlala neakou cizi reci. Potom se z mraku objevili blesky. Slehali pred hradby a smazili zbyle skrety kteri se nedostaly dovnitr. “Staci” podivala se na me se sebevedomim. “Myslim ze jo Prave si zabila polovinu jejich armady” rekl jsem ji a ona se jen usmala pri kouknuti na usmazene tela. “Ted se musime zbavit tech zbylich skretu” rekl jsem ji a zapiskal jsem. Zachvili si k hradbam zacal klestit cestu jednorozec. Skocil jsem na Inkreadu a ona se jen zaborila do bahna “Promin Inkreado” poseptal jsem ji do ucha. Ta jenom vytahla nohy zbahna a rozjela se smerem do toho nejvetsiho chumlu skretu. Vzal jsem kopi ktere bylo zapichnute v zemi a slehl jsem s nim po drze skreta. Ten jen zakvicel a svalil se. Potom jsem sleh dalsiho ale kopi to nevydrzelo a zlomilo se “Tos co to je To ani poradne kopi nemaji” zakricel jsem. Vruce mi zustal jen kus klacku ktery jsem hodil za sebe. Jen sem uslysel jak se sype sklo. Otocil jsem se apodival se co jsem udelal. Trochu jsem se zacervenal jak se vydel ze do mistniho kostela trochu tahne. Vsichni skreti se na me zacali hrnout “Tos to je ale presila A ja nemam zadnou zbran Vy jste ale nefer.” Jeden se skretu na me skocil a zhodil me s jednorozce. Pak uz sem jen citil jak do me busi pestma a jak jim smrdi nohy. Uz jsem mel skoro dost kdyz jsem najednou uvidel zablesk. Jak sem tam lezel tak nademnou proletel fireball a rozpalil skrety na bod varu. Byl jsem tak zbuchanej ze sem nemohl vstat. “Tos oni me kopali snad uple vsude (uplne vsude)” zamumlal jsem si. (takhle dlouhe to snad stacit bude na tyden :-)) )

(udelame to jednoduse Nevsimejte si toho co jsem napssal predtim za slovem (mezitim) jo Vidim ze vam to je jedno)

(aratlossi ja chci muj mithril!!! pokud zemrete tak…nebude to dlouho trvat, prece jich tam neni moc ne??? dva dny se prece udrzite co??? pane statecny!! HAHAHA…vezmu mithril a budu tam ihned co to pujde)

(tak sem konecne tady, apotom tu nebudu tyden, takze at pisete neco dobryho!!!)