Cesta Dobrodruhu

(maly navrat zpet)
Stopy koni jsem sledovala cele dopoledne.. nejsem zvykla takhle moc cestovat a uz vubec ne pesky, takze jsem zprvu sotva popadala dech.. plane kolem mi nebyly ani trochu po chuti – delaly ze me jednodnacny terc utoku odkudkoliv.. nicmene jsem se uklidnovala faktem, ze jestli nekdo uvidi me, uvidim i ja jeho.. Pokracovala jsem dal a dal, ocima prilepena na stopach koni a nehledela vpravo ani vlevo.. Moje nohy tezkly, ale nejak podvedome jsem tusila, ze nesmim zastavit..
Cas jsem prestala sledovat ve chvili, kdy se obloha plna bilych mracku promenila v nevlidnou ocelovou sed.. Mracna se stahovala stale niz a ve vzduchu bylo citit vodu.. jestli nechci zmoknout, mela bych si pospisit, povzbuzovala jsem se.. mesto uz preci nemuze byt prilis daleko.. Bylo, nicmene ve chvili, kdy na zem zacaly dopadat prvni placance tezkych kapek, na obzoru se objevila hradba lesa.. lepsi nez kladivem do hlavy, povzdechla jsem si a opet zrychlila krok do lehkeho behu.. Nicmene, nez jsem dorazila po prikrov jeho vetvi, byla jsem jiz skrz na skrz mokra..
Nasla jsem si kmen s nejhustsimi vetvemi, ktery mi poskytl alespon castecne pristresi a na zemi rozdelala po drahne chvili snazeni maly ohnicek. Nebyla zima, ale mokre saty studily samy o sobe.. Vybalila jsem ze sve torny svuj plast a zabalila se do nej, zatimco sve mokre obleceni jsem rozlozila kolem ohne.. natahla jsem se a pozorovala vesele plaminky skotacici mezi suchymi vetvickami.. zdalo se, ze do vecera nejspis mesto nenajdu a az se rano vratim zpet ke stope koni, bude nejspis destem smyta.. mela jsem starosti, ale namaha celeho dne me k smrti vycerpala.. usnula jsem..
Probudil me vlidny hlas a neci dotek, kdyz me prikryval mym plastem.. chvili to trvalo, ze jsem se probudila z bezesnych mrakot a o co vic jsem byla prekvapena, kdyz kolem me nebylo ani zivacka.. tedy az na.. vydesila jsem se a natahla se pro dvou dyku – nebot naproti me, v dohasinajici zari uhliku sedel vlk.. v tu chvili se znovu ozval ten vlidny hlas a ja si uvedomila, ze mluvi on.. respektive ona..
“Poloz tu zbran, neublizim ti, nemam duvod,” povzdechla si, natahla se a polozila hlavu na predni tlapy.
Jen stezi jsem ze sebe vykoktala par nesouvislych slov..
“Zda se, ze mi rozumis, myslim, ze mas ten dar – je to na tobe videt”..
Byla jsem presvedcena ze jsem se bud zblaznila, anebo se mi neco zda..
A protoze to byl sen, rozhodla jsem se, ze to proste neni realne a az se rano probudim, bude vsechno pryc.. znovu jsem zavrela oci a usnula..
Nicmene rano jsem zjistila, ze se mi to nezdalo – ona tam sedela a divala se na me..
“To se mi nezdalo, vid?” zeptala jsem se, ackoli jsem uz vubec nicemu nerozumela..
“Ne,” odvetlia, “a pokud chces do mesta dorazit co nejdrive, posbirej sve veci a vyrazme.” rekla zcela samozrejme..
Jestli tohle neni sen, tak uz se cely svet zblaznil, pomyslela jsem si, oblekla se a vydala se za sedym kozichem vlcice.. At uz byla skutecnost jakakoli, nez se nad obzorem objevily prvni ranni studene paprsky slunce, spatrila jsem v dalce mesto.. usazene v mlznem hnizde udoli..
“Myslim, ze dal uz cestu najdes,” ozval se jeji hlas vedle me.. sedela tam, kozich slepeny ranni rosou a prisaham, usmivala se na me! “Bud sbohem,” rozloucila se a nez jsem stacila vyrknout slova diku, byla pryc..
Do mesta jsem vstoupila v okamziku, kdy se ranni slunce rozzarilo naplno..

Konecne jsem si mohl po dlouhe ceste odpocinout. Odlozil jsem svou zbroj a sel k oknu. Byl suchy letni den. Na rovinach pred hradbami se jeste valela nejaka tela spalenych skretu. Ocima jsem brouzdal po vesnici. Upoutal me vsak jeden cil. Byla to ona. Prisca. Sla po nadvori. Chvili jsem ji sledoval a premyslel. Urcite jsme ji nepotkali nahodou. Sehraje v nasi ceste jeste vyznamnou roli. At dobrou ci spatnou. Podivala se nahoru. Jeji oci se leskly. Uz jsem ty oci nekdy videl, ale kdy a kde. Nemohu si vzpomenout. Stal jsem s kamenou tvari a uprene hledel do jejich hlubokych oci. Usmala se a odesla. Otocil jsem se a sel se umyt. Vratil jsem se do pokoje a ulozil k odpocinku.

“Kdo to proboha je. Vipada jak kdyby vylezla odnekud z jeskyne. I kdyz ja taky nevypadam zrovna nejlip.” podival jsem se na svoji modrou ruku. „Hospodsky prines něco napiti a taky priprav neake pokoje pro moje pratele a i pro tohle stvoreni“ ukazal jsem na postavu která prisla. Hospodsky byl zachvili spatky „Pokoje budou zachvili pripravene pane“ řekl mi. „Hele bezte se vyspat Sotva se drzite na nohou. Jde to na vas videt.“ Evellon jen mzourala ocima kolem sebe. „Ja jdu ven Podivat se jak to tam vypada“ řekl jsem a zamiril si to ven. Jen sem ještě za sebe zakricel na Throra: „Throre ja jsem te volal abys ses pridal k bitce ale asi si me neslisel. Mozna ze je tim ze si byl moc daleko.“ pousmal jsem se a sel dal. Vsichni zmlkli jen venku se ozvala rana jak kdyby někdo spadl na zem „Jezisi kdo sem dal tu kaluz. Moje prdel. AU.“ slyseli z venku muj hlas. Zachvili sem prisel cely zablaceny. „To se vymacha“ rekla postava kterou sem ještě stále neznal. „Hele prasatka se na tebe usmivaj. Asi se jim libis“ zachechtal se Thror při pohledu oknem na dvur.

(jak dlouho pojedem do mesta??? a co ta zlodejka??)

(no ani ne…jak sem psal tak jsem psal..8o)) fakt jsem ti ji chtel dat, ale ona je tak…proste jsem trpaslik jak ma bejt ne??? peknej lakomec!!!)

(nazdarek, uz dlouho jsem nepotkal zivacka!!!)

(Lonwenien: Elvellon, samozrejme ze zadnou zenu nemam. Max.2 bratry, ted uz jen 1. Vem to ale takhle, ze Prisca o nas nic nevi. Tudiz si muze myslet, ze 2 elfove=par.
Uz jsem o tom s ni debatoval.)

Pootevřela jsem oči.”Aha?už si se nám probral!To byl nepříjemný den,ale tím si nechci kazit ten dnešní a dnes bycom k večeru mohli vyrazit za ostatními ,ještě pomůžem trochu poklidit město!”vyšli jsme ven ale město se zdálo poklizenější ,ne moc,ale proti včerejšku na poli před hradbami již byly srovnané mohyly skřetích a lidských mrtvol ,divný pohled.bylo chladné ráno a slunce jen letmo vykukovalo z poza mraků.

Prislo rano, studene, sedive. Otevrel jsem oci a uvidel uhasly ohen. Vedle me lezela svazana Prisca. “Je cas vyrazit do mesta.” Thror jeste spal. Vstal jsem a sbalil si sve veci. Byl jsem jeste v rozpacich z nocniho snu. V ruce jsem trimal medailon sveho padleho bratra. Oprasil jsem svuj plast, na zada si pripevnil toulec a cepel. Vyrazil jsem smerem k jezirku, abych si umyl oblicej. Zahledel jsem se do dali a myslel na Sede pristavy. Otocil jsem se a vydal zpet k ohnisti. Vsichni uz byli na nohou a pripraveni k odjezdu. Pisknul jsem na sveho kone a ten ke me pristoupil. Vyhoupl jsem se do sedla. Podival se na Priscu, ktera stala podel. Vytahl jsem svou cepel a rozmachl se. Prisca zavrela oci. Myslela, ze nadesla hodina jeji smrti, ze nastal cas odplaty za to co mi provedla v minulosti. Ja jsem si vsak nic takoveho nepomatoval. Prece jenom je tomu uz dlouho. Presekl jsem ji provaz na rukou. Otevrela oci a pohledla na me. “Bez. Jsi volna.” Zasunul jsem cepel a chytil oprate. Podival se na Elvellon a Throra a kyvnul na pokyn k odjezdu.

Celou noc jsem nezamhourila oka.. porad se kolem ozyvaly podivne zvuky.. tedy, podivne – preci jen jsem mestsky clovek a priroda mi rika pramalo.. pozorovala jsem sve tri spolecniky (bozi vedi, proc jen ty bidaky zvu svymi splecniky.. nejspis proto, ze jsem vlastne zajatec..) a premyslela, co se mnou udelaji.. tak zbytecne jsem jim skocila do pasti..
Premyslela jsem, jak moc dlouho udrzi elfska pamet vzpominku na maleho drzeho zlodejicka a jak na tu vzpominku muze reagovat.. klidne jsem se mohla rano ocitnout v situaci, kdy mi Maëlkyine rekne “bez!” a udela si ze me pohyblivy terc.. a to rozhodne nebyla prijemna predstava..
Muj pohled casto zavadil i o tu krasnou elfku, ktera lezela opodal, zprvu se zdalo, ze spi stejne jako ostatni, ale casem jsem pochopila, ze je vzhuru a stejne jako ja venuje pozornost podivnemu, mozna az PRILIS napadnemu tichu okolo nas..

(Nusi: o hrani se muzem dohodnout v Elfi rade. Nikoho nevyhazuju. Nechci bejt za hajzlika :(()

(Nusi: Prisca je taky zena. Text nejak musi navazovat, tudiz jsme te nemohli potkat, kdyz jsme jeste nevyrazili. Na chatu si prohlasila, ze bydlis u Fangornu. Tam zatim vubec nejedem. Vracime se do mesta. Chce to navaznost.)

Hledel jsem do daly na hvezdy. Byl tichy vecer. Jeste chvili jsem myslel na sve pratele a meho Bratra RUMILA, kteri zustali v Helmove zlebu, nez se mi opet podarilo usnout. Noc byla ticha a klidna.

Byla tma,nevlidno a prselo. Stal jsem spolu se svymi muzi na hradbach. Priblizovali se k nam tisice Skurutu. Pripravil jsem si luk a vyckaval na povel. “Dail ú-chyn ú-danno i failad a thi! An úben tannatha le failad!/Nemějte s nimi slitování! Protože oni je s vámi taky mít nebudou.” krici Aragorn. Skuruti stale bourlive rvou.”Tangado halad!/Připravte se na střelbu” napjal jsem tetivu luku a cekal na povel. “Leithio i philinn!/Vypusťte šípy!” na Skuruty dopadla prvni salva sipu. Skurutu byla ohromna presila, po chvili zacali dobyvat pevnost, splahali po zebricich na hradby. Odhodil jsem luk a popadl me ostri. Zaslechl jsem ohromny vybuch, skuruti se dostali do pevnosti. “Am Marad! Am Marad! Haldir, am Marad!/Do pevnosti! Běžte zpátky do pevnosti! Haldire, do pevnosti! kricel na me Aragorn. Otocil jsem se smerem k Aragornovi a kyvl. Najednou me jeden ze Skurutu bodnul do paze. Zabil jsem ho a nevericne se dival na svou ranu. Za mnou se objevil jiny skurut, ktereho jsem si nevšimnl. Skurut-hai se rozmáchl a zarazil mi meč do zad. Ty tvare. Bile, nehybne tvare mrtvých elfů ležících kolem. Projela mnou obrovska bolest…….. Probudil jsem se. Zhluboka a rychle jsem dychal a drzel se za hrud. Byl jsem cely spoceny. Zmateny. Prede mnou plapolal ohen a kolem spali vsichni spolecnici krome Prisci

“no, to si jeste rozmyslime”, zasmala jsem se a mrkla na Haldira, presto ze jsem stale jeste prilis nechapala o co jde. proc tu byla ona divka, ktera se tvarila tak zamracene? kde se tu vubec vzala? dozadovala jsem se vysvetleni, ale Thror poznamenal, ze by asi bylo vhodnejsi nejprve se dostat ven a pripadne nalezt misto k taborani. souhlasili jsme vsichni, a tak jsme se vydali ven z jeskyne. citila jsem nesmirnou ulevu, kdyz jsme vysli ven, na zelenou travu, do volneho prostoru. i Haldir, jinak vazny od chvile kdyz jsme vesli dovnitr (zdalo se mi, ze se mraci, ale nechapala jsem proc) se pousmal, kdyz videl, jak se mi radosti zaleskly oci. byl uz temer vecer, slunce stalo nizko nad obzorem, a tak jsme se vydali hledat nejake vhodne misto, kde bychom mohli prenocovat. jediny Thror se ohlizel se smutkem za jeskyni, kde se mu splnil sen. “nezapomen”, upozornila jsem ho, “slibils mi tu zbroj”. Thror se jeste naposledy ohledl po cernem otvoru ve skale, ktery jiz temer splyval s okolim – slunce klesalo rychle k obzoru. “neboj, nezapomenu”, rekl trochu nepritomne. dosli jsme na malou mytinku dobre chranenou stromy ze vsech stran. nebylo pomysleni, ze bychom jeste dnes stihli dojit do mesta, a tak jsme zapalili ohen, a Haldir mi konecne vypovedel onu historku s tajuplnou divkou. bylo chladno. “amin anta est/potrebuju si odpocinout”, schoulila jsem se bliz k ohni pod svuj plast. na obloze se obejvili hvezdy, a probleskovaly mezi stromy. “co s ni hodlas udelat?” zeptala jsem se ho. divce blesklo v ocich, az jsem sebou polekane trhla…