Cesta Dobrodruhu

(Jde o to ze bych to třeba Haldirivy vymluvil. Ale když je tu Prisca tak as tezko. Ne ze bych se ji bal ale když ji to Haldir rekla kam ma presne jit tak nemuzu nic menit. A to me sere (sorry). Ja uznavam ze je to jeho věc. Třeba takovy Thror. Ten je taky nemocny a taky mi nikam neutikal. Za cele dva tydny napsal tak 5 zprav. Me je to jedno. Hrajem dal.)

(A udelame me to takhle. Nikdo nebude popisovat cely den. To znamena ze se bude psat jen o detailech. Ne zas o uplnych ale at to nezni takto-rano jsem vstal, pokecal, poobedval, sel spat. Chapete. Třeba Lonwenien si ztezuje a myslim ze ma pravdu. A nemá to s nasim vztahem nic zpolecneho (kdyby nahodou někdo si myslel ze jen proto). Takze piste jen o hodinach. A když opravdu chcete psat neaky dlouhy casovy udaj tak ale musite hrat za vsechny postavi (nedoporucuju))

sorry za chyby nějak sem si to nepřečetla a ty správy ber s rezervou!

(thror je mistr trpaslik. proc by mi ta zbroj mela byt tesna?:)
od rana probihaly pripravy na cestu. Aratloss sice prohlasil, ze drive jak pozitri nevyjedeme, ale bylo treba zjistit pripadne nedostatky v nasi vybave, a tak behal trochu chaoticky z dvoru do pokoju, ze staji na blizky trh a dopraval si pouze kratke prestavky na pohar vina… hlavne dostatek tepleho obleceni, rikal, v horach bude zima… pripadala jsem si zmatene, vsichni vypadali velice rozhodne, chystali si zasoby jidla, deky…
nechapala jsem poradne nas cil, poslani, proc nas Aratloss vede do studenych hor daleko na sever, kde temer nikdo nezije? kde – jak se tradovalo ve zkazkach meho lidu – sidli akorat zlo – ostatne nebylo by se cemu divit, v te zime by nikdo dlouho nevydrzel – tak proc prae tam?
sedela jsem na lavicce na dvore naseho maleho hostince a mhourila oci proti slunicku, ktere nam vynahrazovalo tech par minulych destivych dnu, kdyz mi Thror donesl moji novou zbroj. jak se trpytila! byla jsem dojata – znovu a znovu jsem mu dekovala, ale on jenom neco zabrucel. jisteze byl pysny na svuj vyrobek, ale hlavou mu uz vrtalo neco jineho. chytil me za ruku a tahl me do staje. “podivej na nej”, ukazoval na sveho ponika. “neni nadherny?” podival se na me trochu uzkostlive, co tomu reknu. byl opravdu pekny, byla jsem rada, ze mu mohu uprimne pritakat. “aspon nebudes muset jet s Haldirem”, zasmala jsem se. Thror se radostne zasklebil a dodal, ze takovy ponik je mnohem vhodnejsi do studenych kraju, nez – usklibl se – nejaky kun. “uvidime”, prohlasila jsem naoko vyhruzne a zanechala ho tam.
vratila jsem se dovnitr. zacala jsem si balit – nejake obleceni, poradny kus lana, nuz… vsechny takove ty nepostradatelne veci, ale mysli jsem byla jinde. co chvili jsem odbehla do staje ke svemu koni – hladila jsem mu hrivu, a zdalo se ze jediny on mi rozumi, jediny on chapal stesk v mych ocich. kolem poledniho jsem se se svym krajicem a poradnym kusem syra uchylila opet do staje. sedela jsem na stolicce vedle kone (asi bych mu mela nejak rikat, co 🙂 tak treba Avornel) a neucastnene ukusovala. dole po slame prebehla mys a za chvili druha. usmala jsem se a ulomila poradny kus syra. obe vypadaly potesene – muze vubec mys vypadat potesene? chvili jsem nad tim uvazovala, ale pak se mi mysl stocila opet k nasim budoucim planum.
odpoledne jsem se sla projit po meste. pred jednim obchudkem jsem zahledla Haldira, zamysleneho jako posledni dobou stale, ale zmizel driv, nez jsem ho stacila oslovit. vrtalo mi to hlavou, a snazila jsem se ho dostihnout, ale vyparil se beze stopy. malem jsem se s nim srazila az o hodnou chvili pozdeji, kdy uz se slunce sklanelo k obzoru, pred nasim hostincem. “ahoj”, usmala jsem se, “mani nae lleumien?/co jsi dnes delal? videla jsem te…” vypadal unavene, ale aspon se tolik nemracil: “musel jsem jeste neco sehnat. pojd, pujdeme se naveceret”. znacne vyhybava odpoved, pomyslela jsem si, ale poslusne jsem vesla do jidelny, kde uz ostatni, shromazdeni kolem stolu, zive diskutovali a zdalo se ze uz vyprazdnili nejeden pohar…
diskuse byla stale zivejsi. nevim proc jsem si najednou vzpomnela na oni divku z lesa. asi bych potrebovala spolecnici, pomyslela jsem si, Lonwenien ma oci jen pro Aratlosse a mne je smutno. a Haldir byl take cim dal zachmurenejsi. zdalo se, ze mi chce neco sdelit, ne tady u stolu ve viru zabavy – Aratloss by se taky mohl chovat elfsteji, pomyslela jsem si – vzdyt on nebere nic vazne – ne, kdepak, Haldir se zvedl a sel si sednout ke mne. tusila jsem, ze to co se mi chysta sdelit nebude nic prijemneho…

Tak môžme pokračovať spolu ,nejako to snád domyslíme ak chceš:-)alebo ti vadí kto som?

Neprerušuj im ten príbah ,ved ja ho čítam 🙂

“Kdes byl tak dlouho Throre. Trvalo ti to snad pet hodin. No to je jedno. Snad si potesil Elvellon.” rekl jsem a on jen prikrcil rameny. “Meli bysme jit stejne uz tu vesnicanum nepomuzeme. Lonwenien pojedem spolu. Stejne uz nemame prachy na dalsiho kone. Teda pokud mi nekdo neco netaji.” Podival jsem se uprenym pohledem na Priscu. “Pripravte si kone a vemte si neco tepleho protoze uz jsem jednou pres Ledove hory jel a neni to zadna zabava” obeznamil jsem je se situaci a odesel jsem smerem ke staji. Krome Throra a Elvellon kteri si tam prohlizeli jeste zbroj sli vsichni za mnou. Haldir me dobehl a zastavil me rukou na rameni “Co se to deje? Co jste si rikali s Lonwenien? Kdyz chces aby jsme spolu cestovali meli by ostatni vedet vsechno!” Ja jsem mlcel a sundal jsem jeho ruku z meho ramene a pokracoval jsem dal. Haldir uz nenalehal ale porad mu to vrtalo hlavou. Porad me pozoroval co delam. Ani se mu nedivim taky bych tel vedet co se deje v me skupine ale to co nas ceka jsem mu prozatim rict nemohl. Ve staji jsme se chystali na cestu. Vzali jsme par zasob a hlavne nejake deky. Zachvili prisel Thror s Elvellon. “Ta zbroj je mi neak tesna ale ujde to” rekla Throrovi Elvellon a pak si oba sli taky chystat na cestu.

Zavedl jsem ji ven z hospody aby to ostatni neslyseli. Postavili jsme se pred staj a chytl jsem ji za obe ruce. “K tomu druidovy nejedu jen kvuli tomu meci ale i kvuli tobe” rekl jsem ji a ona se na me jen nechapave divala. “Vysvetlim ti to az prejedeme hory. Jedine co ti prozradim ze tenhle rozhovor ma neco spolecneho s tvymi kouzli. A neptej se me na vic prosim. Ja ti stejne neodpovim.” Lonwenien me celeho probodavala ocima jakoby chtela sama zjistit co se deje ale nepodarilo se jit to. Byl jsem necim chraneny a ona to vedela. “Pujdem zpatky jo” ona jen prikyvla a spolu jsme se vratili do hospody. “Deje se neco” hned se Haldrir ptal pri nasem prichodu “Ne nic” klidne odpovedel a usedl s Lonwenien k ostatnim. “Thror tu jeste neni. Snad mu to nebude trvat dlouho.” poznamenal jsem.

Mestecko, do ktereho jsem dorazila bylo velmi male – takze zadna sance, ze bych se zde nejak vyjimecne obohatila.. presto jsem si, kdyz se male namesticko k poledni zaplnilo, prisla k dostatecnemu obnosu.. cekal me “velky nakup” – predne jsem potrebovala nove kalhoty – ty stare vzaly za sve v jeskyni a plast potreboval take pospravovat.. navic jsem zatouzila i po necem teplem k snedku a tudiz plan na odpoledne byl vyresen.. k veceru jsem se, jiz s novou vybavou vydala k hostinci, ktery byl jedinym ve meste.. pche – meste! Spis v tehle vesnici!.. Presto byl utulny a v krbu horel ohen.. usadila jsem se ke stolu takrka v rohu, kousek od ohniste, porucila si pivo a poradny kus opeceneho kurete.. Byl to spis stary kohout, ale nakonec mi to bylo jedno – po tydnu s mizernym okoralym chlebem chutnal jako bozska mana..
V hlave jsem si srovnavala uplynulych osm dni, z nichz vetsinu jsem stravila v tmavych chodbach zahadneho podzemniho panstvi..

(to budem muset jit pesky!!!)

“Tak ja se jdu porozhlednout na toho ponika…a pak pujdu elvellon udelat tu zbroj jak sem slibil, pokud to neudelam nikam nejedu!!!” oznamil jsem sve plany “druzince”.

(Prisca: Proc me predhanis v nejdelsi zprave to abych tedka napsal jeste delsi. Nenechas ani elfa ve sve slave )

konecne jsme tedy odesli od stolu, a ja jsem si mohla jit lehnout. v malem utulnem pokojiku s jednim kulatym oknem jsem se citila bezpecne a klidne. prilis jsem se ale nerozhlizela, radeji jsem se rychle umyla a lehla jsem si, jen kratce jsem tesne pred tim pohledla z okna zahledla jasny mesic osvetlujici dvur. po dvore prebehla kocka, v dali zahoukala sova… usnula jsem, a spala az do rana – jaka nadhera! probudila jsem se svezi. oplachla jsem si oblicej ve vode, a rychle pospichala na snidani, kde uz byli vsichni az na Throra a o necem vzrusene debatovali. “Aratlossi”, zeptala jsem se, “jak je to s tim tvym mecem? co s nim hodlas udelat? nechces nam konecne rict o co tu vlastne jde?”

(předpokládám,že tu nikdo bohužel není a tak …)

(.)(.) to nejsou kozy, valim oci :))