Fórum ‚Archiv‚ nepřijímá nové témata ani odpovědi.
-
Příspěvky
-
LorandelBřink-třísk! Břink-třísk! Cink, cink TŘÍSK! Csss! “No vida, ta radlice už bude hotová.” povídám, vytahujíc zchlazený kus kovu z vědra s vodou. Za hodinu shrábnu výdělek – něco drobných a zeleniny, přeci jen je to chudší vesnice – a zase na cestu. Život potulného kováře není vždy růžový, ale kdybych chtěl sedět celý život na prdeli, zůstal jsem doma na statku.
Ještě opatrně naskládám nářadí a tu trochu vlastního kovu na mulu a pak pryč… “No no, Saláme! Nebuď tak hrr, už pojedem.” jsem nucen okřiknout svůj dopravní prostředek koňského původu. “Podívej na Almaru, jak je hezky klidná!”
Kůň vrhne na mulu znechucený pohled a jen si odfrkne. Raději neprotahuji konverzaci a vylezu mu na hřbet. “Pamatuj na pravidlo – jednou mě shodíš a jdeš do salámu” mkrnu na oře. Jen se se na mě přezíravě ohlédne, ale zarazí se, vida můj hladový úsměv. Raději se vydáme poklidně kupředu. Z odpoledne zbývá ještě půlka a tady je nuda. Kampak povede cesta dál? Prý je nedaleko nějaké městečko…Moje postava je potulný kovář, střední postavy něco pod 25 let. Ne tak úplně obyčejný, o své minulosti prozrazuje jen málo a má některé zvláštní schopnosti. Trochu umí ovlivnit živel zemský a ohnivý, což mu umožňuje kovat značně kvalitní zbraně, zbroj i nástroje. Také s rozděláním ohně nemívá problém, ale za čarodeje by se neoznačil. Rád se hádá s trpaslíky o řemesle, protože jeho umění od nich nepochází, ovšem je na srovnatelné úrovni. Ozbrojen sekyrou, štítem a chodí v kroužkové košili bez rukávů, když nepracuje.
scaraNápřah. Úder. Srovnám poleno na špalku. Nápřah, úder. Podám si nové poleno. Nápřah, úder.
Sekera se zvedá a padá docela automaticky. Přemýšlím o mrzácích, kteří sedí na zápraží a žebrají o kus chleba. Kolik ještě jich tahle válka zplodí? Desítky? Stovky jen z našeho kraje? Můj bratr měl snad štěstí, že svému poranění podlehl. I přes své nadání se neubránil ráně zezadu. Palcát mu utrhl paži v rameni. Nemohla bych ho vidět zlomeného. Teď hnije v jednom z těch odporných hromadných hrobů. Viděla jsem, když ho tam házeli. Jako kus masa.
Nápřah, úder. Nápřah, úder. Stírám slzu z tváře.
V sousední vesnici prý řádili dezertéři. Šílenci, které válka zlomila na duchu, ale nechala jim fyzickou sílu. Ráno o tom mluvili v krčmě snad všichni. Tahle doba je plná zloby a strachu. I já mám strach.
Nápřah, úder. Sekera naposledy dopadla a zůstala zaseknutá v špalku. Posbírala jsem polínka do velkého proutěného koše a nesla je do kuchyně. Pocestných, obchodníků a poctivých zákazníků ubývá. Pryč jsou doby, kdy se nad ohněm každý večer opékalo sele. Dnes to bude zas jen obilná kaše a zelná polévka pro těch pár chudáků, co sem chodí. Spíže dávno vydrancovalo vojsko. Zbylo jen pár kusů uzeného, skrytého za tajnou přepážkou ve sklepení.
Naskládala jsem dřevo na ohniště. V popelu ještě zbylo pár horkých uhlíků. Natáhla jsem dlaně nad uhlíky a soustředila se. Cítila jsem, jak mi teplo proudí do dlaní, hromadí se, svíjí se uvězněné ve slabém silovém poli. Pohlédla jsem na drobnou, rudě žhnoucí kuličku, vznášející se mezi mými dlaněmi. To je málo. Nadechla jsem se a soustředila víc síly do vytahování tepla z popela. Když měla ohnivá kulička velikost slepičího vejce, přenesla jsem ji nad připravené dřevo. A zas jsem teplo uvolňovala. Rychle, ale ne všechno najednou, mířila jsem na drobné klacíky vespod hraničky, až z nich vyskočil plamínek a ten rostl a rostl. Uvolnila jsem zbytek tepla. Za pár vteřin už na ohništi plápolal nízký oheň, tak akorát na vaření.
„Scaro! Scaro, kde jsi? Do výčepu!“ To řval krčmář – šéf a majitel tohohle podniku. Nejspíš už začali chodit první odpolední hosti. Přihodila jsem na oheň další dvě polínka, do kotlíku zavěšeného na háku nad ohništěm nalila vodu a nasypala hrubou obilnou mouku a už pospíchala obsluhovat „na plac“. V noci mě možná čeká ještě jiné obsluhování, bohužel.
„Už jsem tady.“ Zahlásila jsem trošku zbytečně, pobrala několik korbelů s pivem a vyrazila se usmívat na hosty.Moje postava je člověk s „nadáním“. Umím spoutat energie (teplo, mráz, světlo, náraz, život) do silového pole v dlaních. Zatím jsem nezkušená, předpokládám, že v bojích se mé schopnosti budou rozrůstat a sílit. Mám pár ošklivých jizev na duši, takže se někdy můžu chovat docela iracionálně, až šíleně.
GwynCesta, společnice, která mě posledních pár let provází na každém kroku, vždycky mě někam zavedla ať už k problémům, nebo k radostem, nikdy jsem moc neřešil rozdíl člověk má brát to co přijde a nikde není řečeno, že každý den bude dobrý.
Hřmění jako by potvrdilo mé myšlenky, lehce zakleju a podívám se na nebe, je šedé jako ocel a ze severu se k němu přidávají černé mraky, člověk nemusí strávit na cestě tolik dní jako já aby pochopil, že se chystá pěkná bouřka, nu což v tomhle světě se vám mohou stát horší věci, než že promoknete.
Když se začnou snášet první kapky přehodím si přes ramena plášť a ukrajuju kroky dál, musí tu být přece nějaká vesnice, podle stop od povozů je tahle cesta celkem používaná. O pravdivosti mé doměnky mě brzy přesvědčuje okolní krajina plná obdělávaných polí, posečených luk a stád dobytka, který mě líně pozoruje a nedělá si nic z toho, že z nebe už padají pořádné provazy deště,který mi už začíná lézt na nervy, jistě lehký letní deštík udělá jednomu radost, ale když už kapky vody tečou tam kde nemají a v botech začíná čvachtat zkazí to náladu i sebevětšímu optimistovi.
Z přemýšlení mě vytrhne viditelný proužek kouře za kopcem, přidám do kroku a brzy vidím menší vesnici, dokonce i s hostincem zamířím tedy k němu a těším se na trochu tepla.
Dojdu k pultu a rozhlížím se kolem,lidí tu není mnoho, pár místních,pocestní a jakýsi obchodník se dvěma pohůnky, kteří vypadají jako žoldáci,měří si mě zlým pohledem a tak se raději odvrátím k pultu, nestojím o zbytečné potíže, chci si jen odpočinout a ne se handrkovat o zbytečnostech.
Poručím si to, co mi můj poloprázdný váček dovolí maso, chleba a víno ředěné vodou i tak je to zatím jedno z lepších jídel, které obvykle mívám na stole. Vyhlédnu si pěkné místo v rohu s výhledem na celý lokál, časem sem se naučil, že mít krytá záda se většinou vyplatí, po chvílí mi šenkýřka přináši slušnou porci jídla a džbánek s vínem, protože jsem vážně vyhladovělý a prokřehlý tak se ihned pouštím do jídla.
Když zaženu největší hlad, spokojeně se uvelebím na židli a upíjím vína z poháru, není nejhorší, lehce kyselé, ale není zkažené, pohled mi opět zalétne k obchodníkovi, který živě diskutuje s jakýmsi mužem, nevím o čem se baví ani mě to nezajímá, nikdo nemá vědět příliš mnoho.
Zvednu se od stolu a ubírám se do pokoje, který je v horním patře jsem dnes už vážně unavený a jediné na co myslím je spánek, krb v pokoji příjemně hřeje na židli před něj rozložím mokré věci aby do rána uschnuly,meč nechám opřený o stěnu a dýku si dám pod slamník, z mé strany možná přehnaná opatrnost, ale jen díky ní jsem zůstal naživu.
Probouzím se celkem časně, mám v plánu rychle posnídat a vyrazit dál ostatně nic mě tady nedrží, obleču si suché věci a natáhnu boty k mé spokojenosti, také zcela suché, vezmu zbytek věcí a šlapu po schodech dolů, u stejného stolu jako včera sedí obchodník, je očividně po snídani, jen upíjí pivo z korbele a měří si mě od hlavy až k patě,sednu si ke stolu a pomalu pojídám snídani, kterou mi donesla šenkýřka, po chvíli mi stín na stole prozradí, že přede mnou někdo stojí zvednu hlavu a vidím obchodníka.
“Ty asi nejsi jen tulák, nemám pravdu?”
“Z čeho tak soudíš?” Ohradím se a odsunu zbytek kaše.
“Vidím ti to na očích a navíc jsi docela slušně ozbrojený, měl bych pro tebe práci co na to říkáš?”
Tak práci, nápad to není špatný,vzhledem k mé finanční situaci, zachovám ale kamenou tvář. ” Záleží co a za kolik”
Zasměje se na celé kolo “Vidím, že odvaha ti nechybí, to je dobře takové lidi potřebuju,po okolí se pohybují dezertéři z armády, po té velké bitvě se zdejší kraj jimi jen hemží, prý už vyplenili několik vesnic a já mám celkem cenné zboží, zaplatím ti slušné o to se neboj, pokud si to zasloužíš”.
Nerozmýšlím se dlouho,strážce nebudu dělat poprvé a dezertéři nejsou nejhorší protivníci, které jsem potkal, takhle to chodí vždycky králové vedou bitvy a obyčejní lidé jenom trpí, ale co svět je krutý.
“Dobrá tedy plácneme si, ještě jedna věc jak ti říkají?”
“Mé jméno je Rodrigez a tvé?”.
“Říkají mi Gwyn”.
ruwRachot od převrácené popelnice. Vzteklé syčení kocoura vyrušeného od oběda. Bezmocné nadávky bezdomovců, kterým jsem proběhnul kvartýrem, doprovázené hozenou botou. Být příhodnější doba, možná uvažuji i o omluvě. Snad jindy.
Není nad to vybrat si pro svržení vůdce smečky ty pravý kumpány. Nemluvím o zradě, pouze o nebetyčné neschopnosti. Což koneckonců vyjde nastejno jako zrada. Celý pečlivě vystavěný plán se v jediném okamžiku zbortil jak domeček z karet a výsledek? Jeden můj společník mrtev, druhý si právě užívá výslechu vedeným mistrem mučících praktik Marciusem a já na útěku ve své vlčí podobě a v patách čtyři strážce Gargovy osobní ochranky. S jedním nebo dvěma bych měl šanci na úspěch v přímém boji, ale takto mi nezbývá než zbaběle utíkat a doufat, že se jim ztratím ve spleti vedlejších uliček, pokud nestojím o to nechat se roztrhat na kousky. Proběhnu přes jednu frekventovanějších uliček plnou aut, shazuji stánek s magickými cetkami v bláhové naději, že své pronásledovatele trochu zpomalím a vrhám se další ze zapadlých uliček plný odpadků. Lomená zatáčka vlevo a já se divže nerozplácnu o zeď, kterou ulička končí. Tak boji se přece jen nevyhnu… ledaže… Vrhnu se do nenápadných oprýskaných dvířek vedoucích do jednoho z činžáků a doufám. Otevírají se až překvapivě lehce a já stojím před schodištěm. Nahoru nebo dolů? Dolů do sklepů. Další běh dlouhou chodbou lemovanou dvířka vedoucími do jednotlivých kumbálů. A někde za mnou dusot čtyř párů nohou. Nu pokud se nestane menší zázrak, tak Gargových poskoků jen tak nezbavím a nic mi nebude platný, že si den co den dávám hodinový běh městem – trénink a hlavně pro obyčejnou radost z pohybu. Někde v dálce přede mnou zaregistruji jedovatě zelenou záři. „Co to má u všech démonů znamenat?“ honí se mi hlavou. Uhnout se není kam, zastavit se, je nesmysl a jiná cesta než kupředu mi nezbývá. Vbíhám do zeleného světla, vše kolem mne se na krátko zpomalí, jako když bych vběhnul do vaty a pak bez varování začnu padat. Vidím rozmazaně a rychlost pádu mě donutí skučet. Prudký náraz mi vyrazí vědomí a já se propadnu do tmy.
…
Probouzím se nevědouc, jak dlouho jsem byl bez sebe pod modrou oblohou a uprostřed slzy do očí ženoucího smradu a záplavy odpadků. Teda pokud za odpadky lze považovat obří jámu naplněnou převážně lidskými těly, která postrádají nejrůznější části nebo jim naopak něco přebývá jako třeba mokvající boláky a všudypřítomní červíci. Další podstatnou a pro mne znepokojivou skutečností, je ohoz nebožtíků. V mém světě jsou různý štíty, kuše a kožený zbroje považovány za přežitek, nahrazený podstatně modernější výbavou. Jestli se mé obavy potvrdí, tak to potěš. Vytáhnu pracku zabořenou hluboce do střev jedné z mrtvol, znechuceně setřesu šedozelené smyčky a vydám se z tohoto neutěšeného místa. Někde v dálce se ozve zvuk připomínající hřmění.K mojí postavě. Vlkodlak, který se shodou okolností ocitl v cizím světě. Cíl je tedy vrátit se do toho vlastního, ačkoliv dobře ví, že to tam za nic nestojí. Obecně si s morálkou hlavu nikdy moc neláme a společnost přetrpí pouze za předpokladu, že díky ní dosáhne svého. Nicméně pokud jej někdo získá za přítele, nedokáže jej zradit a je ochoten pro něj obětovat svůj život. Nemá rád zbraně stejně jako jejich nositele, neboť je považuje za vrchol zbabělosti, kromě těch, co jsou zrovna po ruce, jako železný židle nebo nohy od stolu.
ruwPOKUS O ZAČÁTEK NOVÉHO PŘÍBĚHU. BĚDA JESTLI SEM NĚJAKÝ TROUBA TYPU KÁMOŠ1 BUDE PSÁT SVÝ BLUDY.
ruwGwyn: Kdyby ses někdy nudil a chtělo se ti, tak se mrkni i do Baldurs Gate, kde je ne zas tak marný pokus o druhý příběh. Stačí zalistovat o sedm stránek zpátky.
GwynŠkoda, ale aspon si mám po večerech co číst, zavzpomínám na staré dobré časy:)
reanlepší byl ten “když vystřihnete tento kupon, můžete si koupit nový monitor” jenom se mi s tím nechce dělat^^
blue.sun————– ZDE ODTRHNĚTE ————–
scara
——————————–STŘIH———————————
Noob_SaibotPomalým krokem jsem došel do srdce zapomenutého chrámu bratrstva stínů, pod mýma nohama morbidně křupaly zetlelé kosti hlupáků, kteří našli cestu ať už stáli o poklady nebo vědění. Ne že by na tom zaleželo …. na nich.
Dosud jsem cítil ve starodávných stěnách chvění zamrzlého řevu jejich hrůzy a agónie, není divu, že zvířata tu nežila, alespoň zvířata dne ne. Lidé jsou tak hloupí, zhýčkaní a zdegenerovaní tvorové. Měl jsem skoro chuť je litovat …. SKORO, to je to důležité. Znovu jsem se nadechl temnoty a mrazu, nezaměnitelné atmosféry tohoto prokletého místa. Nenávidím to tu, ještě víc, než nenávidím jiné věci.
Ze svého pláště jsem vylovil nekromantův amulet a položil jej na oltář, do vzduchu jsem nakreslil jedno z temných znamení… V odpovědi mi zazněla sama tma, tma tak strašlivá, že jsem cítil, ze samotné zbytky mého temného já jsou pomalu pohlcovány a stravovány její přítomností.
Na oltáři se v místě kde jestě před chvílí ležel amulet zdobený zvláštním vyobrazením hořícího tvora postavy napůl lidské, napůl zvířecí, stála nádoba. Nádoba ne ledajaká, připomínala pokroucené zuhelnatělé srdce, pulzovala svou vlastní nenávistí a nenasytně polykala okolní zbytky světla. Zazněl hlas podobný úderu obrovského ledového zvonu, tak zlovolný, že samy stěny dělaly dojem, že se kroutí a uhýbají před jeho dopadem.
“PŘINES MI KREV KITSUNE, KREV OHNĚ!”
Sebral jsem odpornou nádobu… “Stane se”… Mám před sebou úkol a skoro lituji životy, které mi skříží cestu …. SKORO.
scaraNikdy jsem se nepovažovala za citlivku, která se zhroutí při pohledu na mrtvolu. Taky mě ale nikdy nenapadlo, že se stanu svědkem zpopelnění zaživa.
Ztrácela jsem síly každou vteřinou a pomalu upadala do apatie, když se to stalo. Každý z těch útočníků mě mohl poslat na druhý břeh jediným bodnutím. Dívala jsem se jim do očí a hledala, ve kterých uvidím svou smrt. A najednou byli pryč. Z bojovníků plných síly se staly křehoučké sochy, které rozfoukal můj sípavý dech. .
Ve chvíli, kdy mě Gwyn podepřel, jsem se mu vděčně zavěsila na krk. Třásla jsem se v šoku a jistě i z vyčerpání. Viděla jsem, že boj stále pokračuje, ale nikdo neútočil na mě. Téměř jsem se cítila být v bezpečí. Jenže v tom začal Gwyn mluvit z cesty… něco o portále a útěku. No ano, utéct by bylo krásné, ale měla jsem strach, co mě čeká za dveřmi, ke kterým mě táhl. Ta čarodějka si nás všimla a také se ho pokusila zastavit. Marně. Gwyn ve své halucinaci zřejmě slyšel jiná slova.
Vážně jsem to nechtěla udělat. Ale neměla jsem sílu se bránit. Všechny instinkty na mě doléhaly neuvěřitelnou intenzitou – za těmi dveřmi je zlo. A tak jsem svého rytíře, svého draka, svoji oporu, kousla a vpustila mu do žil jed. Naštěstí ho to zcela neuspalo, jen oslabilo natolik, že jsme ho s Karou dokázaly odvést stranou. Ubezpečila mě, že teď už se nemůže nic stát, že přišel její bratr a ten vše vyřídí. Věřila jsem jí.Naše vyčerpaná skupinka opustila dům a vyhledala pohostinný stín mírumilovné kavárny. Zvyk obyvatel pouště pít nealkoholické nápoje mi teď přišel velmi vhod. Toužila jsem po klidu a džbánu chladné vody. Vzrušení jsem začínala mít plné zuby.
Marcus87“Vzbuď se!” zaduněl mi v hlavě hlas jako zvony. Poslechnu a obhlédnu pokoj. Vše je jak má být. Nebo ne? Podívám se na postel kam jsem odložil Lillith a naskytne se pohled do takřka šílených očí. Jak se sakra tak rychle probrala! Vstal jsem a očekával nejhorší.
“Okamžitě mě vezmeš za Démonem!”
Než jsem stačil vstřebat tuhle informaci, už byla u mě a já ztratil pevnou půdu pod nohama. “Jak si přeješ.” zachrčel jsem. “Jen mi dej vteřinku, abych ho našel. A můžu tě ujistit, že mi to půjde rychleji, když mě pustíš.”
I když jsem nevěřil, že to udělá, pustila mě. Je fajn zase moci dýchat, ale nemuselo to být na dlouho, tak jsem se raději pustil do hledání. Nemám zrovna chuť na to si zahrávat s ohněm. Nedopadlo by to dobře pro nikoho a navíc jsem měl pocit, že svoji sílu budu brzy potřebovat. To, čemu Lillith říká Démon, jsem sice zahlédl jen jednou, ale mělo by to stačit na to ho najít. Tak jsem se porozhlédl po okolí. Překvapivě jsem nikde poblíž necítil přítomnost větší části naší původní skupiny. Cítil jsem přítomnost jen Hadžiho, vlka, Taylor a jejího bratra, takže jsou nejspíš celí. Proč taky ne, on chce přece Gellensarn. Zbytek nejspíš vyklidil scénu. Co jsem ale cítíl v naší blízkosti se mi vůbec nezamlouvalo. Našel nás. Zrušil jsem ochranou sféru Gellensarnů a jeden jsem dal Lillith.
“Tak už jsi ho našel?” jasně jsem slyšel tu hrozbu v jejím hlase.
“Ne, ale on jistě ví jak se věci mají.” píchnul jsem prstem ke dveřím, které se s prásknutím otevřely. Škoda, že jsem se nemýlil. Byl to on. S úsměvem vkročil do místnosti.
Xax“Jména, pořád jenom jména… co na tom sejde, kdo jsem? Klidně mi můžeš říkat miláčku a nebo ty šmejde. Stejnak to bude jen prázdný pojem. A cíle?” odpovím na nevyřčenou otázku.
Najednou si připadám unavený a až příliš starý, jakoby tahle přetlačovaná ze mě vysála veškerou energii. S tou únavou, ono pokud někdo žije tak dlouho jako já… (Tisíce nebo sta tisíce let? Netuším.) a všechno už nespočetně krát viděl… těžko pak najít něco, co překvapí, udělá radost. V konečném důsledku je všechno marné a pošetilé.
…
“Necháš mě projít a dosáhnout svého? Stejnak mě zabít nemůžeš, což je věčná škoda.” Vyprostím ruku z jejího sevření, když je trocha snahy, není to až tak složité, prosmýknu se kolem její postavičky a zmizím ve tmě, za čarodějem a zbývajícími kameny. Ne neohlížím, ne když je konec tak blízko, jen ze země seberu šedý blíže neidentifikovatelný chumáč chlupů – skutek, který nemá se soucitem nic společného, jen tušení, že by se mohl hodit.
GwynLetěli jsme nad pouští, musím přiznat, že mi to moc milé nebylo, nejsem zvyklý na takové vedro a drobná zrnka písku mi neustále vnikala do tlamy, cítil jsem, že moc přátelství mezi Scarou a našimi novými přáteli nevládne, ale co naplat Nenril věřím jako skoro nikomu a ta čarodějka pomoct potřebovala ikdyž sem nevěděl co od ní čekat.
Přistál sem před městem,které nevypadalo zrovna vlídné pro cizince, taky jsme pro místní lidi museli nezvykle vypadat, pohledy vrhané skrze šátky určitě nebyly přátelské, ale naše nová známá nás vedla klikatými uličkami a nevšímala si ničeho, došli jsme k impozantnímu chrámu, který bych ani v takovémto městě neečekal, naše milá čarodějka vstoupila dovnitř, neměl jsem z toho místa dobrý pocit.
Vstoupili jsme do velké oválné místnosti, asi hlavní chrámové lodi, v kruhu sedělo několik beduínů a pokuřovalo vodní dýmky, jestli mi pohledy lidí venku byly nepříjemné tak potom ty jejich jsou přímo vražedné. Nelíbí se mi a už vůbec se mi nelíbí tohle místo, je jich hodně a nás je jenom pár, pravda dva čarodějové a dva zabijáci nejsou snadná kořist, ale neznamená to vždy jasnou výhru.
Ten, který vypadá jako velitel cosi mumlá s čarodějkou nerozumím jim ani slovo, najednou se ozve výkřik a beduín se zkácí k zemi po zásahu ohnivou koulí přímo do obličeje, ostatním to stačí a jdou po nás, Nenril a ta druhá čarují my se Scarou se oháníme meči co nám síly stačí, postupně nás zatlačují přesilou ke stěně, vtom čarodějka vykřikne.
” Tohle není váš boj a já nechci abyjste umřeli kvůli mě, otevřu vám portál”
Nevěřím tomu co říká, ale musím uznat, že má pravdu, časem by nás dozajista přemohli, Nenril i Scara skáčou do portálu já jen nevěřícně stojím a čekám na ni.
” A co ty?? Pojd rychle s námi!”
Podívá se ně mě a bleskne ji v očích rozběhne se a strčí do mě, padám do portálu a jediné co vidím je jak ještě vrhá proti dotírajícím čarodějům stěnu mrazu, pak se mi před očima zamlží a jediné co cítím je bolest z dopadu, pak už je jen tma…
Noob_SaibotČekám, umím čekat. Jakmile se ta zvláštní bytost dá na zmatený útěk, začnu jednat.
Nekromant je oslabený a vyčerpaný, ne že by to hrálo nějakou roli, ve chvíli, kdy pochopí, že nejsem pouhou hrou světla, již je pro něj pozdě…. Ne že by to hrálo nějakou roli, s takovými jako je on jsem se už setkal. Po mně pak už nikdo.
Páteř mága praskla jako suchá větev. Patetické stvoření, hrající si s mocí, kterou jeho primitivní mozek ani nemůže chápat. Rozhodl se sám, kam teď jeho duch půjde, bude asi docela koukat.
Přemůžu cynické zachechtání a prohledám bezvládné tělo. Nic užitečného, nějaký laciný rádoby grimoár, pár cetek, jakých jsou na trhu mraky… Ale… co je tohle?
Prohlížím si amulet se zvláštním stvořením, něco takového jsem viděl … dávno…
Vypadá to jako lykantrop, ale ikona ukazuje bytost obklopenou hady z plamenů… To přece není možné…
Tak jsem tedy četl znamení dobře. Ale proč má u sebe tato mrtvá troska tento předmět? A kdo je na něm zobrazen?
To nevím, ale jsem blíž, než jsem myslel. Úplněk bude za pár dní, ideální čas…Proberu se z chvilkového zaseknutí… Kam se poděla? Utekla!
Slyším hlasy od stájí. Nějaký člověk, podle hlasu samec, i v pachu koní poznám jeho libido, věří si.
No uvidíme, tipuju že opět nebudu já ten, co zemře…
TahiriUcuknu a dlaň mi vyklouzne z nekromantovy. Ten se opře o zaprášený sud a zhluboka oddychuje. Couvám až k padacím dvěřím a rychle odchazím. Nebo spíš utíkám, dobře. I když je venku horko jako v pekle, uvnitř mě mrazí. Od Loinira jsem se dozvěděla hodně věcí. A vetšinu z nich jsem vědět nechtěla. Vracím se ke stájím.
O přepážku od jednoho stání se opírá muž. Ten, kterého jsem potkala ve městě a který údajně přemýšlí o tom, že mi pomůže. Vidím ho podruhé v životě, ale vím, kdo to je. “Vy jste zabil Loinira,” oznámím hluše. “Nebudu se omlouvat ani litovat. Byla to zakázka,” prohlíží si mě krásnýma zelenýma očima. “Zakázka,” zopakuji. “Ano. A její součástí je, že na vás budu dávat pozor,” usměje se. Většinu pocitů vystřídá vztek. Zaútočím, ale on se stihne krýt. dýka, kterou zablokoval mou, má výrazně trojúhelnikovitý tvar čepele a vypadá pozlaceně. “Mimochodem, jmenuji se Aric,” napřáhne levou ruku, “promiňte, vím, že podle etikety to má být pravá,” obratným pohybem zápěstí mi vyrazí zbraň a podá mi pravou. Stisknu ji se šklěbem, jako bych žvýkala citron. Překvapeně vykřikne a hledí na rudou spáleninu od mrazu na dlani. “Jste zlá,” vyčte mi hraně uraženým tónem. Do stájí vtrhne rozzuřená Shinurah. “Tady jsi. Tvůj nedostatek disciplíny vyřídíme později, teď pojď okamžitě se mnou. Onyx hlásí, že Kara napadla ty pašeráky opia,” v jantarových očích se jí mísí vzrušení s hněvem. Obejdu Arica, zvednu svou dýku a vykráčím za nejhezčím kapitánem, jakého sultánova garda kdy měla. Tlustý cop tmavě hnědých vlasů se pohybuje proti rytmu těžké dlouhé šavle, kterou má zavěšenou na zádech. Bílá uniforma sultánových osobních bojovníků ve slunci oslepivě září. Kapitán, sedm gardistů a dva mágové. Tím druhým je Onyx, bratr Kary, která už dělá v sídle pašeráků nepořádek. To by proti nim mělo stačit.
Ve vstupní hale nikdo není. V navazující chobě slyšíme hluk z dalšího poschodí. Tam nás čeká překvapení. Kara vyčerpaně stojí u zdi a kouzlí z posledních sil. Nějaká šupinatá dívka se brání mačtou plnou zubů. Jediný, kdo vypadá plný energie, je vysoký muž s obouručním mečem. Postoupíme s Onyxem před vojáky. Mág s jedním okem onyxově černým včetně bělma se strašidelně usměje. “Jako naposled?” zeptá se. “Jasně,” kleknu a položím ruce na podlahu. Od prstú se mi rozběhnou paprsky ledu až k nohám nejblížších deseti zabijáků. Když jim omotají kotníky, ustoupím a přenechám místo Onyxovi. Přitiskne dlaně na studené otisky mých a vypustí svůj nekrotický proud. Mohl to kouzlo spustit sám přes podlahu, ale pak by zabil svou sestru i její nové spojence. Takhle se jeho magie navázala na led. Vrahové se rozpadnou v prach. Bohužel nebyli všichni. Ale to už zaútočili gardisté i jejich kapitán, která mává těžkou šavlí jako párátkem. Onyx vytáhne nože a jdeme za nimi.
scaraVysoko nad pouští nebylo o mnoho chladněji než dole na písku. Proudící vzduch byl ale docela příjemný. Pořád jsem neměla dobrý pocit z elfky za zády,přesto jsem zůstala klidná. Přece jen mým přítelem byl drak. Nemůžu říct, že by mi to jeho věčné hrdinské chování bylo zrovna příjemné, ale co, nikdo není dokonalý. Hlavně že v tom neznámém světě nejsem sama.
Prolétali jsme nad pouští, která byla stále a pořád stejná, když v tom jsme dole zahlédli skupinku beduínů. Někoho pronásledovali a Gwyn usoudil, že ten někdo potřebuje nutně pomoct. Překvapivě to byla dívka, dokonce čarodějka, a můj “drahý” jí (na můj vkus dost netaktně) nabídl pomoc. Bylo mi divné, že se s námi chtěla vrátit do města, ze kterého očividně právě prchala, ale raději jsem byla zticha. Třeba chtěla využít Gwynovi nabídky k pomoci a vyřídit si tam s někým účty. To už koneckonců nebyl můj problém.
Díky její navigaci jsme se dopravili téměř do centra města, aniž jsme museli procházet všemi těmi kamenými uličkami, které tvořili předměstí. Jen mě zajímalo, kde to vlastně jsme. Město bylo snad celé vytesané ze skály. Jaká to změna proti mramorovému městu, jež jsme právě opustili.
Jak jsem se už zmínila, vyrazili jsme v závěsu za zachráněnou čarodějkou kamsi do útrob obrovského chrámu. Gwyn se obezřetně rozhlížel a čekal kde bude moct sekat hlavy ve jménu spravedlnosti. Já se za ním táhla jako stín a rozhlížela se po nouzových východech a skrýších. Nenril vypadala velice klidná, skoro mě to až překvapilo. Copak ona nemá strach z neznámého nebezpečí tady? Třeba já kdybych věděla co nás tu čeká, určitě bych se tolik nebála. Mám ráda jistoty.
Vstupní hala nám ale nepřichystala žádné překvapení. Dokonce ani v navazující chodbě se nás nikdo nepokusil stáhnout z kůže. Když jsme pak vcházeli do jakési temné komnaty, držela jsem ruce pevně na svých zbraních a ostřila své oči do všech koutů. A že v každém z těch koutů někdo seděl se snad už nemusím zmiňovat. Ti zabandážovaní chlapíci s podmračenými tvářemi, zahalení v obláčcích kouře z vodních dýmek, nevzrušeně vzhlédli k naší směšné (leč nebezpečné) skupince. Jeden z nich, ten z nejdelším knírkem, cosi zamumlal v jazyce, kterému jsem příliš nerozumněla. Stejně mu pak odpověděla naše čarodějka a vyslala k němu výhružné gesto. Pochopila jsem, že tohle se nevyřeší smírem, neboť byl právě teď vypovězen boj. Muž pokývl a pohybem ruky povolal své zabijáky.
Pak už to šlo rychle. Čarodějka začala kouzlit, vrhala ohnivé koule, paralyzující paprsky, tlakové vlny mrazivého vzduchu… každé jedno kouzlo na jednoho jediného vybraného zabijáka. Myslím, že už je znala z dřívějška a to dost dobře. Gwyn začal svým mečem sekat do těch, kteří se k nám dostali příliš blízko a já mu kryla záda. Adrenalin mi proudil v žilách a veškeré mé vědomí se ve chvíli přelilo do paží, dlaní a prstů, které pak dělaly hotové divy s mými dýkami. Ovšem jen do okamžiku, kdy jsem je naházela do macatého pupku příchozího zkouřeného čaroděje. Na obranu mi už zbyla jen mačeta. A zabijáci stále přicházeli. Tiše jsem doufala, že situace je světlejší než jak jsem ji teď viděla.
LillithProbudilo mě odpolední slunce, pošimralo mě na nose a čekalo, než se mi podaří rozlepit oči a posadit se, než se posunulo dál na své cestě oblohou.
“Amaterasu tě má ve velké oblibě, když tě chodí budit osobně,” ozve se povědomý hlas odkudsi zprava a mě rázem přejde spánek, jak spěchám otočit hlavu a podívat se na usměvavého bratříčka, sedícího ledabyle vedle mého lůžka. Pohodí rudou kšticí a zazubí se na mě. Po ranách, které na něm zanechalo dlouhé vězení, není ani stopy a já se na Démonovu hezkou tvář nemůžu vynadívat.
“Sen…” Oddechnu si, zavírajíc v úlevě oči. “To byl jenom sen…”
“Co myslíš? To, jak jsi mě opustila?” Přijde chladná otázka, ale dřív, než stačím zareagovat, scéna se změní a já najednou stojím na nepříjemně povědomé louce.
“Já tě neopustila…” Zamumlám. Zbytečně, jsem sama… ale odkdy na tom při snění záleželo?
“Nikdy,” přisvědčí sestřička zpoza mých zad, a když se prudce otočím, abych ji viděla, udělá se mi zle. Moje nádherná sestřička má obrovskou díru v břiše, bílé kimono potřísněné zaschlou krví a semenem Lovců. “Není to hezký pohled, co?” Ušklíbnou se mrtvolně bledé rty, odhalujíc vykotlané zuby. Skelné oči si mě chladně změří od hlavy k patě a zpět.
“Tak kvůli tomuhle jsem se obětovala?” Chce vědět, a i kdybych pro ni měla odpověď, nikdy by se ji nedověděla, protože se scéna znovu změní…
… a ani trochu mě nepřekvapí, když uvidím Světloočka, jak visí na stromě, přišpendlený ohnivým mečem centimetr dva nad zemí. Natož, že je živý, přestože dírou v jeho hrudníku bych se s trochou péče protáhla celá.
“Věřil jsem ti, že nás zachráníš,” obviní mě a jeho oči dští nenávist a pohrdání. “A ty přitom ani nedokážeš dodržet svoje slovo.”
“Slovo jednou dané nelze vzít zpět,” poučuje mě matka a mně je zase pět let. Jsme v kuchyni a já jí pomáhám připravovat večeři. “A nelze ho porušit. Rozumíš? Pokud Liška nedodrží svůj slib, pomalu se propadne do šílenství.” Pokračuje, zatímco systematicky čistí říční rybu, záda zahalená v krvavě rudých kadeřích rovná jako svíčka. “Jako třeba ty teď.”
“Ale já ještě nechci umřít…” Namítnu naivně, prostě a s nádechem zvědavosti, docela jako dítě.
“Potom jsi neměla porušit svoje slovo,” pokrčí rameny otec, zatímco si s rozvážným výrazem cpe dýmku.
“Ale já ho nepořušila…” Šeptnu tence, pozorujíc práci dlouhých, vznešených prstů.
“Slíbilas, že už jim nikdo neublíží.” Vyvede mě z omylu otec a zvolna zabafá.
“A nezačínej s tím, že jsi neměla na výběr, když tě uspal. Jsi Liška. Kdyby ses kouzlu nepodvolila, nikdy by nefungovalo.” Pokárá mě dítě-Světloočko, sedící kousek stranou.
“Ale já…” Začnu, ale hlas se mi vytratí. “… jim?” Prudce se posadím na tvrdé posteli, kam mě Marcus odložil, a zuřivě lapám po dechu, jakobych uběhla sto mil. “… jim…?” Zopakuju chabě, zatímco si otírám studený pot z čela.
TahiriDavidek: To je hezké, ale smaž prosím tenhle příspěvek a představ se jinde ^_^
davídekčau jmenuju se david šafář!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Marcus87K čertu! Proč si musím pořád tak komplikovat život? Mohl jsem jí vzít Gelensarn a někde se prozatím skrýt. Ale to ne. Já ji musím vzít sebou a navíc ještě zapomenout vzít sebou jejího šíleného bratříčka. Nu co se dá dělat? Čas zpět nevrátím a navíc nejsem chobotnice. Takhle běžím temnými uličkami se vzpouzející se liškou v náručí a s nebezpečným démonem v zádech. A navíc mi hodně rychle ubývá sil. Zdalipak ještě stojí ta hospoda, kde jsme byli posledně? Snad ji moje zombie ještě nenašli. Ihned jsem nabral směr, kde jsem tušil můj cíl. Za nedlouho jsme dorazili na místo. Vrazil jsem do dveří, div jsem je nevyrazil z pantů. Hala byla liduprázdná. Že by se roznesli zvěsti o mrtvolách, kterým se nechce zůstat pod zemí? Taky dobře. Vyběhl jsem schody a vrazil do prvního pokoje. Lillith jsem složil na postel a sám jsem se vzápětí zhroutil na zem a ztěžka oddechoval. Zdálo se však, že se Lillith dlouho zdržet nehodlá a namířila si to opět ven ze dveří. Tak to ne! I přes můj stav jsem jí vmžiku zastoupil cestu. “Nikam nepůjdeš! Nevzal jsem tě sebou jen proto, abys mu šla znovu přímo do rány!” “Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat! Musím pro svého bratra. Musím ho chránít za každou cenu! Chceš ten kámen? Klidně si ho vem, ale já musím jít. A ty mě nezastavíš!” Lillith byla pevně rozhodnutá a taky vzteklá. V pokoji bylo každým okamžikem větší a větší horko. Jestli to tak půjde jen o chvíli déle, skončí to tu v plamenech. “V tom případě nemám na výběr.” Kdyby nebyla tak rozrušená, možná by mě stihla zastavit. Takhle jsme sevřel její hlavu ve spáru a kouzlem jsem ji poslal do říše snů, lépe řečeno do hlubokého bezvědomí. Stihl jsem ji ještě zachytit, než stačila dopadnout na zem a znovu ji uložil a já se vydal na průzkum ohledně něčeho k jídlu. Ve spižírně, naštěstí něco zůstalo, tak jsem pobral co jsem mohl a vrátil se zpět za Lillith. Svůj náklad jsem rozložil na stůl a s chutí se pustil do jídla. Když jsem skončil zkontroloval jsem Lillith. Kouzlo bylo zatím silné a stálé, tak jsem usoudil, že si taky odpočinu. Ale nejdřív musím ještě něco zařídit. Vzal jsem její Gelensarn. Přidal jsem ten svůj a zbytek svých sil jsem použil na ochrannou sféru. Teď už nás podle Gelensarnů nenajde. Teď už si můžu odpočinout. Proměnil jsem se zpět a slabost a únava mě srazili na postel jako kladivo. Ihned jsem upadl do tvrdého spánku.
Noob_SaibotPoutík se ztěžka nadechl. Poznával kraj, ale přesto byl nyní podivně cizí. Bylo to zemí nebo poutníkem samým? Nevěděl.
Zpod temné kápě slabě svítily jeho oči, pokud to byly vůbec oči, připomínal spíš stín. Ti kteří ho během jeho putování vůbec spatřili o něm nevyprávěli. Oděn byl skromně, snad i stroze, jeho černý plášť, který ho halil, byl značně potrhán a špinav, přesto však dlouhá cesta, ať už odkudkoli, nedokázala zakrýt temnou vznešenost. A pak tu byl ten znak… Malá stříbrně se lesknoucí spona poutníkova pláště, která se občas zatřpytila z temnoty, jako důkaz, že nejde jen o sen. ZNAK…
Spona byla zdobena znakem ze zapomenutých časů. Ti, kteří znali tento znak, a nebylo jich mnoho, věděli, co znamená runový kříž tvořený ve směru kolmém zubatým mečem, ve vodorovném pak kostí, vepsaný do ozubeného kola.
Bratstvo stínů – řád kleriků chaosu. Temných mystiků o jejichž moci kolovaly již více pohádky než vědomosti.
Ať už temný poutník tuto sponu skutečně vlastnil jako insignii nebo jí ukradl, nevěstila nic dobrého. Bratrsvo stínů přece neexistovalo, pouze se jím strašily neposlušné děti a falešní proroci zvěstovali, že nositelé tohoto symbolu přijdou, aby měnili. Aby změnili…
Poutník byl zesláblý, přesto byly jeho pohyby přesné a jisté. Zahleděl se do dáli, byl u cíle své cesty, našel je…
Putoval sám, neměl ani mezka, ani aulaië, jeho zavazadly byl jen jeho oděv, Vassht – runový jedenapůlruční meč za opaskem, Yakht – kuše ze stejného stříbřitě černého kovu, jako jeho meč, černý toulec s černými šípy s černými pery, odrbaná torna nacpaná kdo-ví-čím a kniha.Posadil jsem se na pařez a otevřel knihu, chvíli listoval. Náhle uhlíky mých očí zableskly. Věděl jsem…
Namaloval jsem prstem v černé rukavici do vzduchu symbol, ve vzduchu za mou rukou zustal temný opar, který ani silný vítr nejevil zájem rozfoukat. “Sargrol!” Hlas se dal spíš tušit než slyšet, podoben více vzdálenému hromu než vyřčenému slovu.
Ted je to již jen otázkou času…
LillithBylo mi, jakobych měla hlavu plnou husté vaty. Uvědomovala jsem si, že se dělo něco důležitého, dokonce smrtelně důležitého, ale jediné, co skrze mou otupělost pronikalo, byl neurčitě naléhavý pocit.
Někdo mě držel v náručí a někam mě nesl. Vítr se mi opíral do oblečení a vháněl mi rozpuštěné vlasy do obličeje. Někde jsem musela přijít o jehlici, která je držela nahoře v drdolu…
Měla jsem v plánu dramaticky vykřiknout a vytrhnout se zakuklenému Marcusovi, ale místo toho jsem jen vydala slabý neartikulovaný zvuk a nepatrně zacukala rukou.
“Jen klid… Jsi v bezpečí. Ničeho se neboj.” V Marcusově tichém hlase byl jasně zřetelný podtón neper se se mnou. Jelikož jsem se pořád necítila zrovna nejlíp, tak jsem sebou poslušně přestala házet.
Nevím proč, ale trochu mi to pročistilo hlavu, takže jsem zase mohla myslet… vata ustoupila a udělala místo neklidu. Měla jsem příšerný pocit, že je něco špatně, ale nedokázala jsem si uvědomit, co přesně.
Bylo to něco důležitého…
Něco moc… důle…
“Niisan!” Aha, takže mluvit už mi taky šlo. Třikrát vivat, pomyslela jsem si kysele, rozhodnutá zjistit, co ještě mi už šlo.
Marcus mě sevřel pevněji v náručí, abych mu nevyklouzla, protože tentokrát jsem cukla víc než jen rukou. “Klid. Neublížím ti.” Slova možná zvolil správně, ale tón mu trochu ujel, protože na mě prakticky zavrčel. Ne, že by trocha zdvořilé konverzace něčemu pomohla.
“Kde je? Kde je můj bratr??” Útroby mi objala panika, když jsem se divoce rozhlédla kolem sebe a zjistila, že jsme sami. Zatím se mi ji dařilo držet pod kontrolou, ale jen Inari věděl, jak dlouho. “Kde je?!”
“Nevím, zůstal na hřbitově s tou novou!” Odsekl mi Marcus podrážděně. “Najdeme ho později, teď je důležité dostat úlomky co nejdál od toho chlápky. Později se můžeme vrátit pro… tvého bratra.”
“Kašlu ti na úlomky!” Tvář mi zkřivila náhlá bolest. “Musím za Démonem! Je v nebezpečí!”
“A bude ještě ve větším, jestli se Gelensarn dostane do špatných rukou!” Dobrá, uznávám, že Marcus měl v tomhle bodě naprostou pravdu, ale já jsem slíbila… slíbila jsem, že mu už nikdy nikdo neublíží.
“Ty to nechápeš! Dala jsem mu slovo!” Zaťala jsem prsty do jeho pláště, když tepavá bolest ve spáncích zesílila.
Pohled, který mi Marcus věnoval, zcela jasně vypovídal o tom, co si o mém slově myslel, nebo spíš o mém žebříčku priorit. K čertu s tím vším. “Já nemůžu… porušit… slib!” Procedila jsem skrz stisknuté zuby naléhavě. “Žádná Liška to nedokáže!! Nedodrží přísahu a zemře! A to ještě v tom lepším případě!!” Spolu s výkřikem bolesti jsem spolkla pěkně šťavnatou kletbu a v následné chvíli sklouzla do mateřštiny, vrčíc nadávky jednu za druhou, klouby obou zaťatých pěstí bílé jako napadený sníh.
TaylorČaroděj projevil netušenou aktivitu, průser visící v hřbitovním vzduchu mu nejspíš vehnal do žil novou sílu. Zachraňovat si vlastní zadky, to by vám všem šlo nejlíp. A ostatně, mně taky. Sebral mi rozklepanou Lilith z rukou a než jsem stihla mrknout, byl v trapu. Zatraceně! Řekl, abych šla s ním, ale mně se vůbec nechtělo. Vůbec. Proč znovu jako slepá věřit někomu, kdo už nás tolikrát zradil jenom kvůli svým vlastním cílům? Nejsem zas tak hloupá, to tedy ne. Ale nechávat mu Lilith? Chlápek jako on by jí nepomáhal jen tak z dobré vůle, těžko říct, k čemu chce holku využít, to jsem ale netušila. Měla bych jít za nimi, už jen proto, abych ho trochu pohlídala, ale na druhou stranu, kdyby jí chtěl nějak ublížit, jak bych tomu zrovna já mohla zabránit? Nijak. Leda bych sama přišla k úrazu.
Postavila jsem se na nohy a rozhlédla se po ostatních. Hadži si stačil vyrolovat rukáv na znetvořené ruce. Shirův postoj se nijak nezměnil, ale jeho tvář prováděla neuvěřitelné věci. Jedním okem sledoval mně, jak se zachovám. Jsem si jistá, že kdybych se rozhodla pro útěk, okamžitě by šel za mnou. Druhé oko měl upřené na příchozího, stojícího v úplně jiném směru než já, ale chlapci to evidentně vůbec nevadilo a stíhal vnímat všechno. Hm, tak jeho výcvik bych taky chtěla mít.
Horší to už bylo s vlkem. Stál jako socha a nespouštěl pohled z přítomného. Na tom by nebylo nic divného, to jsme dělali my všichni, ale vlkův pohled se měnil. Jakoby se pomalu zastíral povlakem šílenství. Co se tady děje?
Stalo se to přesně v okamžiku, kdy jsem na zemi nahmatala svůj dřevěný boken a sevřela ho v dlaních. Vlkovým tělem škublo, svaly se napjaly a on se dlouhými skoky rozběhl pryč. Ne, tohle divné nebylo. Viděla jsem, že všichni tady by nejraději vzali roha, ale náš pejsek měl pohled stále upřený do jiné dimenze, jako by viděl něco, jako by běžel na něčím, o čem my ostatní nemáme ani potuchy. A běžel přímo proti mně, i když jsem si byla jistá, že mě neviděl ba o mě neměl ani tušení. Zachvěla jsem se. Všude ve vzduchu bylo cítit zlo. A s vlkovým vědomím si někdo ošklivě pohrál.
Všimla jsem si, že hlava v kápi neznámého příchozího se mezitím obrátila směrem ke mně, ale to už byl vlk moc blízko.
Nic lepšího mě nenapadlo. Je mi líto, ale v tomhle stavu nikam nepůjdeš, kamaráde. Ohnala jsem se bokenem, v letu zasáhla vlka přímo do čelisti a srazila ho k zemi. Těžce dopadl do bahna a začal tiše kničet. Jen jestli jsem to nepřehnala… ale jestli jsem mu vyrazila zuby, aspoň mě nebude moci zakousnout.
Neznámý se trochu zarazil a zlověstné napětí v ovzduší mírně povolilo. Vykročila jsem kupředu, pomalu obešla Hadžiho i Shira, kteří stáli jako solné sloupy, jako by se vůbec nic nestalo. Pánové, tak vaše nervy bych chtěla mít.
Zastavila jsem se několik kroků před neznámým, přesně na čáře, za kterou (dle mých výpočtů) nemohla lidská ruka dosáhnout. Zpod kápě na mě hleděly dvě zlověstně planoucí oči. Neodvážila jsem se odvrátit zrak, ale cítila jsem, že Shiro a Hadži za mými zády mění strategické pozice a přesouvají se blíž. Co se dělo s vlkem jsem netušila.
“Kdo jsi?” zahučela jsem temně a kupodivu mě veškerý strach přešel. Jako by mi ten člověk nemohl ublížit…
“Sestro!” ozval se varovně Shiro kdesi za mými zády.
Štěstí, že jsem nespustila z neznámého oči, protože v příštím okamžiku ze záhybů černého pláště vystřelila ruka, nepochybně delší než jsem počítala a zamířila proti mému hrdlu.
Byl nesmírně rychlý, ale ne dost. Jak jsem byla zvyklá na veškeré nebezpečné situace reagovat podvědomě, zareagovala jsem i teď. Moje ruka vystřelila vhůru a zachytila útočníka za zápěstí těsně před mým obličejem. Magii máš možná dobrou, chlapče, ale rychlostí na mě nestačíš. Sílu měl, ne že ne, ale ne zas tak brutální. Bojovat a neutíkat, nenechávat se pořád zachraňovat. Najednou jsem měla chuť někomu ublížit, jako za starých časů. Napjala jsem všechny síly a stlačila jeho ruku dolů. Bylo mi jasné, že kdyby nebyl v takovém šoku, že jsem zastavila útok, bez problémů se mi vyškubne, ale on podnikl jen chabý pokus se vyprostit
GwynVěděl jsem to, měl jsem být pozornější, ale byl jsem příliš unavený po souboji s asasíny, ale to, že jsem se nechal zaskočit od nějakého lovce mě stále rozčilovalo, moje dračí smysly mě varovaly, ale bylo už pozdě.
Ve spánku jsem snil, zdálo se mi o mé Dwymer, bylo to zvláštní již dlouho se mi nezjevovala, zbyla jen vzpomínka, vzpomínka, která navždy zůstane v mém srdci, v tom se mnou začal někdo cloumat…
“Gwyne, probuď se”
Jenže já se nechtěl budit chtěl jsem zůstat s ní.
“Gwyne probuď se! Tohle místo se mi nelíbí, měli bysme se pohnout dál”.
Trochu jsem si urovnal myšlenky a vstal, posbíral si své věci a kývnul na Nen a vyrazili jsme za Scarou.
Najednou zmizela, zase bylo něco špatně, neměl jsem dobrý pocit, ale nemohl jsem ji nechat samotnou, kouknul jsem tázavě na Nen.
“Chápeš to Nen?”
Přišla blíže a místo si prohlédla.
“Není se čeho bát, je to jen časový portál, pojď, než začne panikařit”
Vydrápali jsme se do kopce za Scarou.
“Co to je?Kde se vzal ten písek?”
“Uklidni se,prosím, byl to jen časový portál”
“Vážně zním vyděšeně?” Otočila se na mě.
Jen jsem pokýval hlavou a pousmál se, musel jsem prozkoumat okolí, pouště nebývají zrovna hostinná místa.
“Wyrdu, neste, elan”pronesl jsem polohlasem.
Ách, už je to dlouho co jsem byl v dračí podobě.
“Počkejte tady dámy a schovejte se někde do stínu, prozkoumám okolí”
Zamával jsem křídly a zvedl oblak jemného písku, byla to nádhera znovu letět, ale horko bylo nesnesitelné, zadíval jsem se kolem sebe viděl jsem stezku a v dálce horu a město.
Vrátil jsem se k Nen a Scaře.
“Nasedejte tohle není vhodné místo ke trávení času, v písku vidím stezku, dále jsou hory a město, poletíme tam”.
Zvedl jsem se a letěl k horám, poušť byla větší než vypadala, pěšky by nám trvalo hodně dlouho, než bychom ji přešli.V tom jsem pod sebou uviděl pohyb, byla to nějaká žena, vypadalo, že pospíchá.Za další dunou sem uviděl důvod, skupina nomádů a nebylo jich málo…
Už jsem chtěl přistát, ale žena se najednou otočila, nevím proč, ale nad něčím přemýšlela v rukou se jí utvořila ohnivá koule a vrhla jí po mě,proletěla kolem mě jen tak tak.mezitím nomádi natahovali luky a chtěli ji zabít, zařval jsem a poplašil jim koně, takže minuli nebo spadli na písek…Rychle jsem přistál
“Nejsem tvůj nepřítel, chci ti pomoct!”
Žena na mě vrhla opovrživý pohled.
“Nemusíš se namáhat zvládnu to!”
“To těžko, vidím, že jsi schopná čarodějka, ale za dunou jsou další sama je neporazíš,rozhodni se buďto tady umřeš, nebo poletíš se mnou a rozmysli se rychle nenabízím svou pomoc každému”
Viděl jsem na ní, že jí to není po vůli, ale nakonec se k nám přidala, fakta byla jasná, zvedl jsem se a zamával křídly, abych zvedl pořádný oblak písku, nestál jsem o to aby zasáhli některou z mojich spolucestujících a letěl jsem pryč, po chvíli jsem byl už dost daleko a potřeboval jsem si odpočinout, zahlédl jsem o kus dál oázu a přistál jsem.Nechal jsem všechny sesednout a proměnil jsem se v člověka, na čarodějku to očividně udělalo dojem.
“Mé jméno je Gwyn a asi jsem ti zachránil život, ocenil bych aspoň kdybys mi řekla svoje jméno a důvod proč někdo jako ty cestuje sám pouští”
scaraKdyž jsem s Nenril osaměla, začala jsem se trošku bát. To, že se zná s Gwynem neznamená, že mi odpustí ten rozpáraném pláštík. Sice se usmívá, ale já nehodlám uvěřit téhle mě neznámé elfce tak snadno. … Teď si uvědomuji, že i má lačnost po dobrodružství mě přivedla mezi bytosti, které mi od prvního okamžiku mohly být smrtelně nebezpečné. Měla jsem štěstí, ale štěstí rádo odchází v tu nejméně vhodnou chvíli…
Usmívala jsem se zpět na elfu, ale držela si od ní dostatečný odstup. Velmi rychlým krokem jsem se vydala k bráně a ven z města. Sice jsem s Nenril vedla jakýsi zdvořilostní rozhovor, ale přemýšlela jsem o svém. Věděla jsem, že Gwyn za námi přijde, že nás bez problémů najde, ale byla bych moc ráda, kdyby to bylo co nejdřív…
Město se svým zvláštním zápachem, mramorovými domy a všemi svými nepochopitelnými obyvateli zůstalo ležet za neprohlédnutelnou hradbou stromů. Zastavily jsme se na jakémsi paloučku, či spíše rozcestí tří cest. Po té první jsme přišly, další dvě se ztrácely v lesním podrostu.
Najednou se mi z hlubin paměti vynořila básnička. Taková rýmovačka o ničem, kterou si mumlala má učitelka léčitelství.Dvě cesty – jedna vpravo, druhá vlevo běží
tu svoji vybrat nemůžeš
ta vpravo bude správná stěží
ta vlevo není dobrá též.
Gwyn dorazil zanedlouho. S úlevou jsem mu skočila kolem krku, můj štít je zas u mě. Uvolnila jsem se a přestala vnímat okolí. Snažila jsem se ze své paměti vydolovat pokračování té básničky. Jak jen to bylo?Jedna z nich se ztrácí v houští
plném trnů, vos a včel;
druhá pak se stáčí k poušti
odkud hledač Galensarnu šel.
… probudila jsem se a marně přemýšlela, kdy a jak jsem vlastně usnula. Vracel se mi jen obraz obláčku zeleného prachu, ale byl to tak krátký moment, že si ani nejsem jistá, zda to byla skutečná vzpomínka či nikoli.
Vstala jsem a rozhlédla se okolo. Nenril už se také zvedala, Gwyn ještě pochrupával opřený o strom, ale jinak nebylo nikde ani živáčka. Přesto jsem měla strašně nepříjemný pocit.
„Gwyne vstávej! Pohneme se odsud, mě se tu nelíbí.“ Zatřásla jsem jím a ohlédla se na ony dvě cesty… tak kudy se vydáme? „Prober se, no tak!“ Kdesi ve mně seděl iracionální strach z tohohle na pohled příjemného místa.
Gwyn se zvednul a zas z něj čišela sebejistota a odhodlání… odhodlání k čemu? No to je jedno. „Můžeme?“ zeptala jsem se přes rameno a vykročila bezmyšlenkovitě kupředu. Pár desítek kroků pod korunami stromů a pak najednou PLUP a já došlápla do horkého písku.
„Co to sakra…?“ Na obloze žhnulo slunce, krajina kolem dokola se proměnila ve žlutohnědou masu písku a skal. „Poušť?“
Vzduch za mými zády se zavlnil a vedle mě se vynořil Gwyn v těsném závěsu s Nenril. Na obličejích se jim zrodil stejně překvapený výraz, jaký hostila i moje tvář.
„Prošli jsme portálem.“ Oznámila nám Nenril.
„Fakt? Ale kde teď jsme?“ opravdu můj hlas žní tak vyděšeně? „Gwyne?“
Kývnul hlavou, usmál se a kus poodešel. Pak se proměnil v draka a lehce se zvednul do vzduchu. Chvíli kroužil nad krajinou a pak se snesl zpátky na zem.
„Tímhle směrem je v písku vyšlapaná stezka a vede k té hoře támhle na obzoru. Je tam nějaké město.“
„Tak tam vyrazíme.“ Prohlásila jsem a začala se drakovi škrábat na záda…
ruwHřbitov se vyprazdňuje. Odcházejí, utíkají, ale já nemohu jinak, než zůstat. Duchům minulosti se musí čelit, pokud si žádaj pozornost. Takhle mě to Světloočko učil a ono to fungovalo, minulost se nehromadila a nezahnívala.
Snažím se zůstat klidný, nedat příchozímu najevo emoce, ale nitky taveného stříbra v kožichu – barva nenávisti a zloby, zrazují, při pohledu na obtloustlého Lovce. Nezměnil se vůbec, jen dračí plášť je nový.Znovu jsem na plácku vprostřed skal v den kdy přišli Lovci. Nemám ponětí, co je se Světloočkem, zda ještě dokáže vzdorovat. Není čas na slunko hledající si cestu ke zbytkům sněhu, na šumění osamělé borovice na vrcholku Starce, bizarní pískovcové skály vetché, hrozící zřícením, zbývá jen zoufalý ústup a vítězný smích Lovce. Drsný pískovec chladný jak mořská hlubina mi rozedírá kožich a vítr, ten den při síle, odnáší chomáče šedé srsti. Uskočím proti jeho výpadu jen, abych pocítil chlad kamene v druhým boku a Stařec se zachvěje. A zvětšující stín mi dá bláhovou naději. Vrhnu se Lovci pod nohy, v bláhové naději beru nabízenou šanci, a ten padá. Pak jen zvuk padajícího kamene a bolestný výkřik, když ten Lovci rozdrtí nohu. Nevšímám si raněného a očima pátrám po Světloočkovi. Poslední co si pamatuji, je bolest v boku a zvuk lámaných žeber od kamene vrženého ze zálohy, pád na zem a rána do hlavy, která ukončila mé vědomí. Po probuzení jsem Světloočka neviděl stejně jako žádného z Lovců.
“Nine, starý příteli…” hlas křehčí než vánek, co rozfoukává prach kostí na louce, mě vyruší ze vzpomínek.
“Lakši, stará naivito.”
Vlčí vězni v kovu se znovu rozeběhnou oblohou v nekončící štvanici a krev z přerušené krční tepny jí dodá barvy.
“Udělal jsi dvě chyby příteli. Žes mě jemu představil byla jedna, žes mě považoval za přítele byla druhá.” konstatuje Nin a v klidu si sedá.
Ticho. Zatuchlé a zlověstné.
“Tehdy jsi mě téměř připravil o nohu. Pamatuješ? Nebýt jeho…” ukáže na stydnoucí nahé tělo. “Pomohl mi.” žádná výčitka jen další konstatování a snad i smutek. A já mlčím.
“Měl bys odejít, Vlku. Nepotřebuju tě a mnohé se usnadní.”
Snažím se zklidnit, skrýt napětí a daří, srst je zase jen obyčejně šedá. Přistoupím na jeho hru.
“Světloočka jsi zabil stejně jak jeho?”
S povzdechem. “Já nezabíjím z krutosti pro radost. Pouze mám své cíle. Odejdi další možnost už nebude.”
“Zabít pro cíl nebo z radosti není to totéž?”
“Čas vypršel, starče.” oči pevně upřený do mých a v nich můj odraz……slabost mu pronikla tělem, ohyzdnost pročesala srst, donutila svěsit hlavu a rozeviklala zuby. Zapomenu čím jsem byl, teď je teď. Pokusím se otočit, ale nejisté nohy zrazují.
“Stáří. Na vás všechny čeká, neujdete mu. Jen jsem ho trochu uspíšil.” ozve se se Nin a sebere vypadlý tesák. Přiměju se vstát, zaúpím nad ztracenou lehkostí a přece jen se rozeběhnu, nejistě, s bolestí v každém kroku. Někde v nitru doufám v iluzi, rozmazanou realitu, zlý sen, ale teď jen pryč, na prázdné místo.“Liška tu chce nechat Lišče?” dorovází mě Ninovo zvolání, když mizím za pobořenou zdí hřbitova. Nějak Démona chytil, tohle vím, ale pomoci nedovedu.
A někde za zády se mi zastaví čas.
Marcus87Pomalu jsem se probudil ze spánku. Tělo mě příšerně bolelo, ale s trochou snahy se snad postavím. Zatnul jsem zuby a překulil se na všechny čtyři. Ještě než jsem mohl pokračovat, moji pozornost upoutala postava docela nedaleko mě. Znepokojivé na ní bylo to, že to nebyl tak úplně člověk a měl u sebe úlomky Gelensarnu. V tu ránu jsem byl na nohou, i když slabých a roztřesených. Rychle jsem obhlédl situaci a zjistil, že moje poslední kouzlo, soudě podle otevřených hrobů, vyšlo. Celá naše skupina se momentálně držela za Hadžim a vypadali, že jsou většinou v pořádku. Já na nic nečekal a přemístil se k nim. Zhmotnil jsem se přímo vedle Taylor. Ta, když mě spatřila zbledla a zatajila dech. “Jen klid, já nejsem mrtvý.” vysoukal jsem ze sebe. Její výraz se bleskově změnil a hned spustila: “Ty jsi se snad zbláznil! Co měly znamenat ty mrtvoly! Málem nás tady všechny rozsápali.” Kdyby neměla ruce plné Lillith, tak by je nepochybně měla kolem mého krku. “Omlouvám se. Lépe to prostě nešlo. Teď máme větší problém.” Všichni svou pozornost upírali na pomalu se blížící bytost. Mě se rozhodně na její tah čekat nechtělo. “Co chceš dělat?” zeptal jsem se Hadžiho. Ten nepovažoval za nutné mi odpovídat a zatlačil mě zpět k Taylor. Moje nohy mi vypověděli službu a já se zhroutil vedle ní. Dobře, mám se držet stranou. To se snadno řekne. Jenže jim asi nedochází, že jde po úlomcích mě a Lillith. Musíme pryč! “Taylor, musíme odsud zmizet. A to tak, že rychle. Já vezmu Lillith.” Lillith jen nepřítomně zírala chvíli před sebe, pak na své zkrvavené ruce a neovladatelně se při tom třásla. Takhle to nepůjde. Přetáhl jsem přes sebe zbytky svého pláště a popustil jsem se do své pravé podoby. Otočil jsem ji k sobě a pohlédl jí do očí. V hypnóze nejsem moc dobrý, ale na její uklidnění to stačilo. Obrátil jsem se na Hadžiho. “Nevím, co chcete dělat, ale my musíme pryč.” Na odpověď jen kývl a už se věnoval jen nově příchozímu. “Taylor, mizíme.” na odpověď jsem nečekal. Vzal jsme Lillith do náručí a rozběhl se tak rychle jak to jen šlo k troskám hořícího města.
TaylorNež jsem si uvědomila, co se stalo, byla jsem, společně s tím podivným Hadžim, pověřena přidržovat přeživšího ze zakuklených maníků, aby sebou moc nemrskal. Stejně se mrskal jako ryba na suchu. Byli jsme na něj dva a stejně nás skoro setřásl. Bylo mi z toho zle. Nikdy v životě bych neřekla, že se v malé lišce najde tolik krutosti a vynalézavosti. Ne že bych nikdy nikomu neublížila, ale v mém případě obvykle stačilo vyslýchanému hrubou silou rozbít obličej na kaši a vysypal ze sebe všechno. Tohle pomalé a promyšlené propichování uší a loupání očí bylo trochu moc i na mě. A zároveň jsem pocítila neskutečný respekt k tomu ubohému muži, který i přes to všechno mlčel jako hrob. Já bych řekla vše jen při pohledu na jehlici. Těsně za svými zády jsem cítila Shira. Opíral se o vysoký náhrobek s rukama v kapsách a se zaujetím koukal na Lilithinu práci.
Třásla jsem se jako osika, když když Lilith začala s další fází a než jsem si uvědomila, co vůbec dělám, jedna ruka opustila mužovu hlavu a začala se pomalu sunout ostrému střepu ležícímu hned vedle. Udělám obrovskou chybu, když ho zabiju, když ukončím jeho trápení… ale dál už jsem u toho asistovat nedokázala. Nedokázala jsem se ani dívat.
Pak mě cosi uchopilo za zápěstí a šinoucí se ruku to zastavilo. Mrkla jsem na zvířecí tlapu, která svírala mou ruku a hned potom na Hadžiho, který chvíli nesouhlasně koukal a když jsem se mu rychle vymanila, zasykl mezi zuby tak, že jsem to slyšela jen já:
“Já to zvládnu. Běž.” Inu, bylo to galantní, když se rozhodl vzít celou špinavou práci na sebe, ale kdyby ho to napadlo o pár minut dřív, ještě předtím, než zábava začala, reputaci by si u mě vylepšil mnohem víc. Stejně jsem se vděčně, i když poněkud křečovitě, usmála, pustila kroutícího se maníka a zvedla se na nohy…
A přesně v tom okamžiku se Lilith skácela jako podťatý strom k mým nohám. Každý člověk má jisté reflexy, i když si hraje na cynika. Tak například když těsně před vámi někdo omdlí, většinou se mu pokusíte nějak pomoct. Byla jsem k ní nejblíž, proto jsem opět padla na kolena do bláta a sklonila se k její bledé tváři.
Vlk vyštěkl, Shiro se uvolil vytáhnout ruce z kapes, Hadži pustil hlavu zmláceného chlapíka a narovnal se tak rychle, že mu dle mého mínění musela prasknout páteř.
“Lil!” houkla jsem na ležící dívku a několikrát ji popleskala po tváři.
“Hej, ženská, probuď se!” Z lehkého popleskávání jsem přešla na pořádné facky, ale její tváře ani nezrůžověly. Panicky jsem se rozhlédla po ostatních.
“Umíte někdo oživovat?”
Hloupá otázka. Marcus byl stále v limbu, ale doufám, že takhle daleko to snad nedojde.
Shiro skoro vypadal, že vážně přemýšlí nad tím, že se přihlásí, když se za našimi zády ozval zvuk padajího kamení a v následujícím okamžiku se po zdi skutálela štíhlá černá postava, rozplácla se v bahně, tlumeně zaklela, bleskově vyskočila na nohy a začala se oprašovat, jako by se nic nestalo.
Už takhle jsem měla nervy nadranc. Celá ta peripetie na hřbitově a já navíc nejsem žádná hrdinka. Polekala jsem se. Vřískla jsem jako malá holka a i s bezvědomou Lilith v náručí jsem se pokusila pozpátku zacouvat co nejdále od potenciální hrozby, než jsem narazilo do nečeho, co se jevilo jako lidská kolena. Byl to Hadži. Stál rovně jako svíčka a zase jenom koukal, ale tentokrát mu oči zlověstně svítily. Vlk vpravo ode mě se celý naježil a zavrčel. Shiro, který byl celý život placený od toho, aby neztrácel čas, se jako zázrakem ocitl v útočné pozici přede mnou a v rukou svíral dvě dlouhé, zakřivené dýky, bůhví, kde je vzal.
Vzpamatovala jsem se rychle, přesněji řečeno, vzpamatoval mě Hadži, který mě zvedl na nohy, přičemž mi málem vykloubil paži, a postrčil mě za sebe. Pořád jsem v náručí napůl svírala Lilith a připadala jsem si pěkně blbě. Jako nejslabší článek.
“Tak moment-” zaprotestovala jsem, ale Hadži mě zpražil pohledem a tím dokázal, že umí nejenom koukat, ale že umí koukat pěkně škaredě.
“Postarej se o ni.” houkl a dokázal, že umí dokonce i mluvit.
No, to by šlo. Odvlekla jsem se ještě kousek vzad,
