Cesta Dobrodruhu

Otocil jsem hlavu na Throra. Musel jsem se rozhodnout. Bud Thror nebo Estern. Najednom nad nama proletela zarici koule bileho svetla. Zasahla Throre. Objevil se na nem bili stit. “On to zvladne. Má ochrané kouzlo proti zlu!” Razili jsme si dal cestu hordama skretu. Uz jsme byli skoro u brany. Nejaka tlakova vlna odrazila skrety pred vraty a ony se otevrely. Rychle jsme vjeli do vnitr. Jel jsem k Esternovi ktery stal uprostred a s ostatnimi druidy udrzoval stit kolem hradeb, na kterych stalo par hranicaru s luky. Estern prestal udrzovat stit a pristoupil ke mne: “Vitam te zpatky. Prave vcas. Ztracime silu a brzo nam znici stit.” rekl a pohladil Inkreadu, ktera byla trochu zranena. “Proc neustopite?” ptal jsem se a zesedl jsem. “Nemuzeme nechat opsadit oltar. Proto jsme te zavolali aby jsi nam pomohl!” odpovedel a sel se znovu zapojit k udrzovani stitu. “Jak dlouho to udrzi?” zeptala se me ELvellon. “Par hodin” odpovedel jsem a sel se podivat na hradbyco se deje s Throrem. Ten se probijel k tvrzy jak to jen slo. Nezdal se byt ani zraneny.

Bylo odpoledne a mi se blizili k Lorien. Citil jsem tu znamou vuni kvetin a lesa. Dorazili jsme k hranici mezi Morii a Lothlorien. Zastavil jsem se a pohledl na tu krasu o ktere jsem doposud jen snil. “To je muj domov.” Prisca se divne podivala, prece jenom ji zajimalo trochu jine bohatstvi nez je lesni. “Pojedme.” Konecne jsme dorazili do lesa. Seskocil jsem z kone a Prisce doporucil, aby zustala v klidu a nebala se. “Urcite se nam dostane vlidneho prijeti” uklidnil jsem ji. Pristoupili k nam straze. Privitali nas, byl jsem konecne zase u mych lidi. Uz se smrakalo a mi dorazili do stredu Lorien. Uvedl jsem Priscu do Lorienskeho palace, kde vladne Galadriel.

(pris, stejne to mate dobry, kdyz se muzete domlouvat, tak na sebe v pribehu snaz navazete… ach jo 🙂

(Prisca–fakt sorry..nějak jsem nevnímala ani nekontrovala,promiň..)

“I já se o něj obávám,ale myslím že to my všichni…doufejme že se mu nic nestane!I když nějaké nebezpečí v jeho přítomnosti cítím!”vyzvala jsem všechny aby si sedli k ohni a trochu se nasytí,než opět vyrazíme,všichni již měly hlad.Koně jsme nechaly v klidu se popásat.všichni neklidně seděly na vlhkých kládách ,kromě Thróra ,který ležel v trávě s rukama za hlavou.Trochu mrholilo.Po jídle jsme již vyrážely v mlze ,která se usazovala jen po kolena,byla tak hustá,že přez ní nebylo vidět na špičky bot…

“Prestan se smat, ja bych se z toho dostal sam…” okrikl jsem mrzute Aratlosse. “Ja rikal, ze to neni dobrej napad, ted uz jsme vyrovnani…Musime rozdelat ohen a musim vycistit zbroj nebo me vsechno zrezavi. Jeste, ze Merkur zije, chudacek jeden…” Popojeli jsme trosku dal od reky a zalozili ohen. Aratloss byl cely nervozni a chtel pokracovat ve sve jizde. Co nejrychleji jsem se snazil vycistit zbroj, at zbytecne nezdruzuji skupinu. Vsichni uz na me cekali, muj ponik mi prestaval duverovat…

Na tvari mi pristala dve stiplava plesknuti. Zamzourala jsem do slunicka, kdyz jsem se snazila rozeznat tvar, jez se nade mnou sklanela.. Bohove se slitovali, byl to Maëlkyine..
“Casto polehavas vprostred cest?” zdvihl tazave oboci..
“Mno, vlastne jen tehdy, kdyz me ceka nezne probuzeni,” zasipala jsem a pokusila se nadzvednout na loktech.. zada jsem mela rozlamana, jak kdyz se mi po nich prebehl kun..
“Tumas, napij se,” prilozil mi ke rtum hrdlo vaku s vodou. Byla tepla, svlazila zkamenely jazyk a smyla prach z patra.. chutnala bozsky, presne do okamziku, nez jsem se pokusila polknout.. jako bych polykala ostri dyky.. vyprskla jsem a bolesti se zasklebila..
“Pomaleji, at se tu, v prostred luk, neutopis..” pousmal se Maëlkyine a utrel mi rukavem mokrou bradu.
Jak u me sedel v drepu, presunul vahu z jedne nohy na druhou a zahledel se do dalky. V ocich se mu zracila cela smes pocitu. Zamracil se a podival se na me.
“Nemuzu se tu s tebou zdrzovat..” rekl a slabe zavrtel hlavou. Kolem nas se opet rozhostilo ticho vrcholneho poledne, ktere prerusil jen obcas liny ptaci popevek a zurive cvrkani kobylek.
“..ale nechat me tu taky nemuzes,” dokoncila jsem za nej vetu, jez stale jeste visela v chvejicim se vzduchu kolem. Prikyvnul, i kdyz na nem bylo videt, ze mu to zadnou radost nedela.
“Vim, ze to vis.. mozna i vis, proc to tak je.. ja ne.. kazdopadne vim, ze musim jet s tebou. Vim, ze me budes potrebovat.” Konecne jsem ze sebe vypustila to, co se mi v hlave tocilo od okamziku, kdy jsem opustila hostinec.
Prekvapene se na me podival. Zrejme jsem trefila hrebik na hlavicku. Zamracil se a usklibnul. Zvednul se, protahnul nohy, otrepal kalhoty a hvizdnul na kone. Ten muj se popasal nedaleko, dosel pro nej a privedl oba dva.
“Tak dobre, jdeme,” podal mi ruku a pomohl mi vstat.

byla mi zima,ale naštěstí elfové snášejí zimu o něco lépe než lidi,tak jsem byla ráda že s námy tady žádný člověk neni,jedna z našich velkých výhod byla ta že jsme se nepropadaly ve sněhu narozdíl od Thróra,který si ve výšší poloze musel prorážet cestu sněhem.pár dní cesta stoupala a někde byly hory tak strmé,že jsme dlouze obcházely,asi po dvou dnech se začal terén opět snižovat a my pocítila na kůži hřejivé slunce.pomalu nám začaly docházet zásoby,měly jsme je zhruba na 4 dny šetření…

Jiz jsem se blizil k Lorien, projizdel sem okolo sucheho, zluteho pole obili a tam postrehl neco divneho. Stal tam kun, ale kde byl jezdec. Kolem dokola byla rovina, nikde nic. Prece by se tu jentak nepotuloval osedlany kun? sem si v duchu pomyslel. Pobidl sem kone a pomalu vyrazil naproti koni. Dojel jsem na misto. Byla tam kamenita cesticka a na ni lezela divka. Kameny se trpytily jeji krvi. Rozsirily se mi zornicky, to je ta divka co jsme ji nasli v jeskyni. Rychle jsem seskocil z kone a sklonil se k divce. Byla v bezvedomi. Opatrne jsem ji prevalil na bok, abych se podival co se ji stalo. Na krku mela pohmozdeniny z padu.

Lonwenien si prilehla k Aratlossovi a nabidla mu jahody. Ten je s potesenim prijal. Elvellon si ke mne prisedla a zeptala se: “Vis vubec, jak vypada ta Werdan??? Jak ji chces najit a zabit???” “Vim, o ni dost, ale nevim, jak vypada. Najdu ji tak, ze budu s Aratlossem, myslim, ze si pro neho prijde, podle me to nebude mit nic spolecneho s tou knihou. Zabiju ji jednodusse, vyriznu ji srdce a pokud to nepomuze budu ji aspon mucit do konce mych dni, pak zemru stasten.” odpovedel jsem presprilis chladne. “Aratlossi, vzdyt jsi rikal, ze pospichame, proc se tu valis???” zarval jsem na Aratlosse a ten, dojidajice posledni jahodu, vstal a naskocil na Inkreadu…

(Jenze to se odehrava 40 let za valkou)

Ovratil jsem hlavu od ostatnich a sundal jsem vsechny veci z Inkready. “Pockame dve hodiny, at si kone vydechnou” rekl jsem a pak si lehl ke stromu. Dival jsem se na mraky. Mihaly se mi pred ocima ruzne tvary. Elvellon na necim dumala, Thror si zacal brousit sekyru a Lonwenien odesla do lesa. Kone uz prestali oddychovat (ponik taky). Elvellon se probrala ze sveho premysleni a zeptala se me “Jak mas pomoc druidum ty sam. Nemas sanci proti hordam skretu, to je nemozne.” “To ja taky nevim, ale urcite na to prijdem. Saruman nema co napraci tak demoluje druidy, uz me to zacina stvat. Naposledy tohle udelal pred 35 lety a druidy to svalilo na kolena!” odpovedel jsem a zase jsem se soustredil na mraky. “Hmm, proc by Saruman nicil druidy svou vlastni skreti armadou, kdyz muze poslat lovce” uvazovala Elvellon pro sebe. “Aspon bude co zabijet” zapojil se Thror do rozhovoru a pak pokracoval v brouseni. “Mozna vlastni druidove neco co Saruman chce a co je ve Starem druidskem haji” rekla Lonwenien, kdyz se vracela s plnyma dlanema jahod.

(hej nepiste tu ty zavorky jinak to zas dopadne jak predtim)

(to si to tu mam psat sam nebo co?)

Vytahl jsem svou sekyru ze zoldaka a ocistil ji. S Elvellon jsme pote rozdelali ohen a sedli jsme si kolem nej. “Tak, konecne trocha tepla. Nevis, jak mam zabit boha???” zeptal jsem se elvellon a ta jen prikyvla, ze nevi. “Doufam, ze uz nejsi vydesena, tobe se nic nestane, doufam…” rekl jsem a vstal jsem a zacal prohledavat zoldaka. Ruce se mi zbarvili jeho krvi. Kdyz jsem nic nenasel, plivl jsem na nej. Lonwenien s Aratlossem se uz vratili. “Musim jet k druidum, co nejrychleji.” oznamil Aratloss. “Ja musim jet s tebou…kdy chces vyrazit??? A proc si tak rychle zmenil nazor???” zeptal jsem se Aratlosse.