Cesta Dobrodruhu

(emyn duir je v temnem hvozdu)

Rok s rokem se sesel a od okamziku, kdy jsem odjela z Lorien, sama a bez iluzi, se hodne zmenilo.
Prinejmensim jsem v sobe nalezla jakesi podivne ambice, ktere jsem pomerne uspesne zacala uskutecnovat
Vratila jsem se do ulic.. město ke me proste patri, at se to nekomu libi nebo ne.. Netvrdim, ze mi pobyt v prekrasnem Lorien nic nedal.. naopak, naucila jsem se tam toho tolik, co by se mi jinde nepodarilo ani za cely
zivot.. Ale nebyl to muj svet, moje zapachajici ulicky a lehky privydelek.. Uvedomila jsem si, ze každý to mame v sobe – svuj osud, sve predurceni. A ja jsem se nikdy nenarodila pro zivot ve vetvich.. byt by byl sebeprepychovejsi. Pro Dumbar jsem se rozhodla vcelku snadno. Byl to pristav, uplna pokladnice.. bez petlice a bez zamku.. stacilo natahnout ruku a brat.. Zase jsem zacinala od piky, resp. od kupeckych mescu, byla jsem sikovna, mlada.. vysplhala jsem se po zadech sve konkurence a zacala ze sve pozice pomalu uvazovat nad vytvorenim vlastni guildy.
Obchody s korzary rostly a bohatstvi u mych nohou se stale rozrustalo. Cas od casu prichazeli zlodejicci a hledali zamestnani. Nemela jsem chut je zaucovat, takze jsem jim vzdy zadala ukol a cekala na vysledek. Obstali, zamestnala jsem je. Neobstali, postarala jsem se o to, aby od nich ke me nevedlo zadne spojeni. Byla jsem cestou obcankou Dunbaru a vudkyni nejvetsi Dunbarske guildy – Krvavych krys. Proc krys? Hadejte, kdo mi delal zpravodaje? Kolem me osoby se nesla temna aura zvesti a smyslenek a popravde, sama jsem je moc rada podporovala.. Prirozeny respekt je dulezity, ale strach je mocnejsim stitem..
Nebyla jsem pocestnou divkou. Nikdy a ani ted. Nezrikala jsem se telesnych radovanek a v nekonecnych nocnich pitkach jsem se vyrovnala leckteremu z chlapu. Presto kdesi hluboko v mem podvedomi bylo stale jedno velmi, velmi bolestive misto. Mäelkine. Ne a ne ho odtamtud vyhnat a tak, kdykoli jsem ve meste zjistila pritomnost noveho elfa, neodpustila jsem si o nem zjistit kdo to je a odkud prijizdi.. Pokazde me cekalo zklamani.. Cert vi, kde ten bidak ted je, jen cert vi, co ted dela.. Obcas ten mrak zatmel me zlate dny, ale stavalo se to stale mene casto. S kazdou unci zlata, jez pribyla do mych pokladnic, jsem zapominala a zapominala.

Sledoval jsem pořád toho trpaslíka. Došel až k nějaké pravděpodobně druidské osadě, kde se začal vybavovat s nějakými lidmi. Tady už bylo obtížnější se skrývat a mě napadlo, že je trochu zvláštní a taky možná trochu úchylné sledovat pořád tohohle trpaslíka. Oslovím ho, ale teď ještě ne… Trpaslík ty lidi přesvědčoval aby se s ním někam vydali, nevím kam, ale souhlasili. Trpaslík se ještě chvíli procházel po osadě, když ho zastavila nějaká elfka. Měla příjemný hlas a bavila se s tím trpaslíkem o jeho zranění a o nějakém Aratlossovi. Trpaslík ji taky řekl, že plánuje odchod a už sehnal pár lidí. Elfka na něco přikývla, ještě něco řekla a odešla. Trpaslík se rozhlédl a vydal se směrem ke svému srubu. Nešel ale k němu. Sedl si na dřevěnou lavici několik metrů od okraje osady, která ležela pod starým, košatým stromem. Opřel si sekeru o lavici a zkontroloval si své zranění. Zdálo se, že je spokojený (nijak zvlášť to ale neprojevoval) se stavem svého zranění. Aby taky ne, dal jsem si záležet. I když musím říct, že rána se zahojila nepřirozeně rychle. Nikdo v nejbližším okolí nebyl a tak jsem se rozhodl oslovit toho, kterého jsem již alespoň půl dne sledoval. Vyšel jsem ze stínu stromů a promluvil „Zdravím trpaslíku“. Snažil jsem se přitom vypadat co nejmírumilovněji. Trpaslík s sebou trhl, nahmátl sekeru a bleskově (překvapivě ke svému nedávnému zranění) se otočil směrem ke mně. Mračil se, ale trochu pozvedl obočí, když mě spatřil. Tvářil se jako by nikdy neviděl drowa a v to, i když je to nepravděpodobné, jsem také doufal.

(Skoda Drizzt to ma delsi, mozna priste :-(( )

Zastavil jsem v malé vesnicce abych si odpocinul. Šel jsem přimo do krčmy. V tom mi někdo dal ruku na rameno. Otočil jsem se. Byl to Lothloriensky posel. Hned mi do ruky dal dopis s pečeti od Galadriel. Zničil jsem pečet a otevrel dopis. Cely jsem si ho pozorně prečetl a usmal se. Potom jsem se otocil zpatky na posla: “Počkej, odneseš zpatky muj vzkaz” Ten jen přikývl. Šel jsem do hospody a požádal hospodského o papír a něco na psaní. Namočil jsem brk a zacal psát: Tvou nabidku prijímám ale vyžaduju vratit moje vybavení a muj kapitánsky post. Pokud to přijimeš, budu čekat ve Fangornu. Pošli mi ješte další čtyři elitní vojaky. Aratloss Nailo Udělal jsem z paíru svitek, nalil jsem na něj vosk a vytvořil pečet z mého prstenu, ktery dostal každy kdo byl členem v Elfí rady. Poděkoval jsem hospodskému a vyšel ven. Posel tam stále čekal. Dal jsem mu dopis a řekl, aby si pospíšil. Lothlorienští posli jsou rychlý, takze bych si měl do Fangornu pospíšit. Naskočil jsem zpátky na svého bělouše a jel jsem do lesa smerem na východ. Jel jsem dlouho bez přestani. Nakonec jsme zastavil u jezirka protoze kuň už naříkal. Rozdělal jsem oheň a pozoroval lesknouci se mesíc v jezeře. Měl jsem divny pocit že mě někdo pozoruje. Rozhledl jsem se, ale nikoho jsem nezahlédl. Začal jsem opékat zajíce kterého jsem si ulovil pres den. Kuň se bezstarostně pasl a krome praskajícího dřeva nešlo nic slyšet. Cely večer jsem neusnul. Stale jsem citil, že mě někdo pozoruje. Pokud mě někdo sleduje tak do Fangornu za mnou určitě nepůjde, tím jsem si jistý. Při prvním vycházejícím paprsku jsem naskočil na koně a pokračoval v ceste. Jel jsem několik dní a stále z doměním že mě někdo sleduje.

Stál jsem před Fangornem. Už jsem tu dlouho nebyl. Tohle místo patři mezi nejbezpecnejši, hlavně pro hraničáře. Zesedl jsem a vkročil do lesa. Hned jsem ucítil vůni starého lesa. Vítr tam byl nehybný, a ani listecek se nepohl. Šel jsem dal, hledal jsem Stromovouse. Bude to těžké protože má dobře maskování. Snad si mě pamatuje, nerad bych tu položil svůj život. Myšlenky mě doprovázeli až na malý palouček, kde se scházeli Entove. Divné, po cestě sem jsem žadneho Enta nepotkal. No skusím jaká tu je ozvěna, pomyslel jsem si a zakřičel: “Stromovousy!!” Hned se to rozhlehlo po celém lese. Sedl jsem si na pařez a čekal. Nikde nikdo. Najednou v lese něco zašramotilo a mezi stromy jsem zahlédl pohyb. Byl to Stromovous.
“Aaa Aratloss, tebe jsem tu dlouho neviděl” ozval se hrubý hlas.
“Mam se tu s někym sejit, ctyri elfí elitní vojáci.” řekl jsem.
“Hmm, jo už vím, právě od nich jdu, požadují, aby vstoupili do lesa. Asi po mě chceš, abych je pustil. No dobre, vim že mě nesklameš.” rekl a otocil se smerem k lesu. Neco příšerně zakřičel. Za chvili jsem viděl, že se vršky stromu pohybují a blíži se to k nám. Náhle se před náma objevili dalsi dva Entove a nesli čtyři elfy. Entové je nechali slest. Nikdy jsem je nevidel, ale věřim Galadriel, že vybrala ty nejlepší. Jeden z elfu byl dosti naloženy. Sundal obrovsky batoh ze zad a hodil je pred me nohy. Asi ho štvalo, že to musí nosit. Radši jsem nic neřekl, nechtěl jsem se rozčilovat hned na začátku. Prohlédl jsem batoh. Byla v nem zbroj, na boku pripnutý měč, a dokonce tam byl i elfí plást.

(elvellon…drizzt je s nama ale uplne odnekud jinud…pomuze mi zabranit abych…ehm…nebudeme to tu rozpitvavat…)

V noci jsem prespaval v lese. Nechtel jsem byt rusen. Neco mi rikalo ze bych se v tomhle lese nemel dlouho zdrzovat. Hned jsem tu myslinku zahnal, protoze druidove uz nabrali nove sily a uz by dokonce mohli celit dalsimu utoku. Ale co kdyby to nebylo kvuli druidum, co kdyby se to tykalo me. A proc me? Ja prece nejsem tak VYZNAMNY. Udelam nejlip kdyz se odsud vyparim. Je to zbabele a pratele zrovna nebudou mit radost, ale pro sve preziti vsechno. CO?. Proc preziti, me snad chce nekdo zabit? No vlastne jo, ta krasavice Werdana. To me chce zabit kvuli blbe spalene knizce? Ze by se tak zlobila? Teda ja se ji nebojim, ani ji moc neznam. No ale nez pujdu podivam se zpatky do vesnice. Prece jsem tam prozil svoje mladi. No avlstne si musim jit pro zasoby.
Prisel jsem otevrenou branou. Kolem me jen prochazeli postavy v kapy a ani si me nevsimli. Zamiril jsem do hospody. U vchodu jsem se srazil s Lonwenien. Zmohl jsem se jen na jednu otazku: “Jak se mu dari?” Lonwenien prekvapena ze jsem se vubec zeptal: “Moc dobre ne. Ted za nim jdu.” Potom jsme se rozesli. Ja jsem sel k hostinskemu. Prvni jsem se rozhledl jestli tu neni nekdo smych pratel. Nechtel bych jim vysvetlovat kam odchazim. “Potrebuju zasoby” Rekl jsem tise hostinskemu, aby hned nejake drbny v hospode neroznesli ze Aratloss odjizdi. “Pripravim je do staje” rekl a v tu chvili jsem ucitil neci ruku na rameni. Otocil jsem se. A hups Elvellon, co ji ted reknu, no necham se prekvapit. “Ty nekam odjizdis?” zeptala se me z podivnym vyrazem v ocich. “Jo, ale nikomu to nerikej, nemam rad louceni. Nereknu ti ani kam jedu tak se prosim te neptej.” rekl jsem a sel ven z hospody. Nevedela ani co rict tak radsi mlcela. Pak jsem uslisel z hospody “Proc?!” Ja jsem jen pokrcel rameny a sel dal ke staji. Par mladych hranicaru a hostinsky mi uz chystali zasoby. Sel jsem k nemu “Kolik chces za toho belouse?” zeptal jsem se a slukazal na kone. “Tak kolik?” zeptal jsem se znovu. Neodpovedel tak jsem mu do ruky vlozil mesec. “Kdyz nerekl tak at si pak nestezuje,” pomyslel jsem si. Vsicni ze staje odesli. Byl jsem tam sam. Otevrel jsem ohradu od Inkready a ona pochopila. Vysla ven a cekala nez si nalozim zasoby na kone. Potom jsem vyskocil na toho belouse a spolu s Inkreadou vedle sebe jsme vyjeli ven. Zacalo se tam par lidi shlukovat ze by se se mnou aspon rozloucilo ale ja jsem si jich nevsimal. Zamir jsem si to do hluboke ho lesa. Pohladil jsem Inkreadu a rekl “Tak bez, svuj dluch si uz splatila. Diky.” Slo videt ze neni moc stastna ale za to svobosna. Zmizela v houstinach. Jel jsem. Nevedel jsem ani kam. Nezajimalo me jestli to je na sever na jich proste jsem jel. Mrzelo me ze jsem tak rychle odjel, i kdyz me porad neco rikalo ze jsem udelal dobre.

(Já vím :-(. Všiml jsem si pár (hodně) nedostatků. Kromě toho, co jsi řekl, např. to, že tu ránu už jsi měl zacelenou. Smůla :-((. I´m sorry)

Tak tohle je můj připojovací příspěvek. Trochu se protáhl co? 🙂 Doufám že se Vám líbí a hodí se do příběhu.

(prominte…trosku vic…chce to rozhejbat a omlouvam se za pripadne chyby ohledne casu…meli jsme se posunout trosku dal…)

(ehm…koukám je tam několik chyb…nechce se mi to opravovat,prosím nevšímejte si toho…bylo to trochu zbrklé)

Navecer jsme se vratili zpet do Lothlorien. Dosel jsem ke svemu obydli, odlozil zbrane a pripravil si neco k jidlu. Pohodlne jsem se usadil, kdyz v tu mi nekdo zaklepal na dvere. “Haldire, pani Galadriel si te zada.” Za par chvil jsem dorazil do vladniho salu.
Stala tam pani Galadriel cela v bilem. Vypadala jako zarici luna. “Bud zdrav mily Haldire, mam pro tebe nove poslani”

Rani svit slunce me probudil. Otevrel jsem oci a pomyslel si “zase dalsi krasny den v Lorien.” Oblekl jsem se a pripojil k me druzine. Byli tu i Orofin a Rumil. Neco malo jsme pojedli. V dali byl slyset zpev elfu oslavujici Lothlorien. Ozbrojili jsme se a vyrazili k hranici mezi Lorien a Morii na hlidku. Vylezli jsme na stromy a pozorne sledovali okoli. Opet jsem se vratil ke stare praci. Bylo mi opet dobre mezi mymi bratry v me druzine. Spousta mych znamych vsak zustala v Helmove zlebu. Den pomalu ubihal.

Dlouhé dny v Lorienu se táhly jako med ve džbánu a já začínala lenivět. Nejprve to ušounům trochu trvalo, než si na mě zvykli, posléze mě však začali brát jako malé, ochočené zvířátko a já se jako správné ochočené zvířátko motala všude možně i tam, kde jsem neměla co dělat. Naučili mě dokonce zacházet s lukem! Ehm.. nutno podotknout, že v době, kdy jsem byla ve výuce, jsem byla pravděpodobně nejnebezpečnějším elementem Lorienských lesů. Objevila jsem i kouzlo jejich jemných tunik a měkoučkých kalhot (nikdy mne nedonutili obléci se do těch směšných ženských šatů, dokonce ani při slavnostních okamžicích). Mé krátké vlasy dorostly do půli zad a přestože bych už jindy skuhrala a surově je ořezala, naučili mě vlasy zaplétat tak, aby mi nepřekážely. Prohloubila jsem svou schopnost promlouvat se zvířaty díky Lorienským mystikům a taktéž částečně psát. Nedokázali pochopit, jak jsem mohla přežít dvaadvacet let bez znalosti písma. Zjevně netušili, že to co člověka udrží naživu v městských ulicích nejsou staré báje a legendy. Ó, legendy! V životě jsem jich neslyšela víc.. pořád je mleli dokola a dokola a jedinou obranou byla silná medovina z medu lesních včel, která utlumila bzučící hlasy do tichého bublání.
Mou největší bolestí se však stal Haldir. Již prvního dne, kdy jsme přišli mi zmizel, odhodil mě jako uprášené boty z našich cest a zdálo se, že ve společnosti vznešených elfích dam dočista zapomněl na malou, střapatou dívku, která jej stále pozorovala, byť z povzdálí smutnýma očima.. Všechno ve mě bouřilo a já nevěděla, co jen se to se mnou děje.

Přeze všechno pohodlí a náklonnost elfí rasy, jsem se necítila v Lorien být doma. Stýskalo se mi, paradoxně, po špinavých ulicích přístavu čpících močůvkou a nočních lokálech jež páchly zkyslým vínem a potem utahaných námořníků. Chyběly mi noční výpravy do domů bohatých velmožů a oslavy, při nichž jsem své nově nabyté cennosti prohýřila. Chyběla mi bolest hlavy po prohýřené noci ai houf mých malých usmrkaných informátorů, který se za mnou táhl jako hejno krys. Chyběl mi můj starý dobrý zlodějský život.
Den za dnem jsem se cítila prázdnější a prázdnější.. Věděla jsem, že se musím urychleně vrátit zpět, jinak se zblázním.. nebo vyhořím jako stará louč.
Léto se pomalu začalo loučit a podávalo si ruku s podzimem ve vodopádu zlatých a rudých listů.. Kráčela jsem teplým odpolednem a snažila se zahnat tu strašlivou prázdnotu uvnitř sebe zuřivými útoky do hromádek listí na zemi. Od nedalekého potůčku ke mě doznívalo tiché bublání malého vodopádu.. ale ještě něco.. stejně zurčivý a zvonivý smích. Našpicovala jsem uši a potichu se vydala blíž. Ne že bych klesla tak hluboko, že bych potřebovala špiclovat mé elfí přátele, ale.. co kdybych náhodou vyšla ze cviku, že?.. Udělala jsem ještě pár kroků a pak jsem spatřila to, co se mi navždy vypálilo do paměti.. Haldir s jednou z dam.. Leželi tam, na plášti, uprostřed pestrobarevného listí. V milostném obětí. Vehnaly se mi slzy do očí, otočila jsem se na patě a utíkala pryč jako o život.. Zastavila jsem se ubrečená až na hranicích Lorien. Přede mnou se rozpínaly obrovské pláně a nedaleko zakřičel bažant. Sluneční paprsky se zdály být po roce stráveném v milosrdném přítmí korun stromů nepříjemně ostré. Nadechla jsem se a před sebou už neviděla pusté pláně – byla to svoboda, která na mě opět čekala za hranicí Lorien. Rozhodla jsem se, že ještě dnes si sbalím věci a zítra nad ránem Lorien opustím.

Loučení nebylo až tak obtížné jak jsem čekala. Ostatně, o mém odchodu vědělo jen pár mých nejbližších přátel. Osedlala jsem svou starou dobrou hnědku a s vděkem přijala dva vaky se zásobami. Těch několik “věrných” mě doprovodilo až k hranicím Lorien a vroucně se se mnou rozloučili.
“Neměla by ses rozloučit i s Haldirem?” zeptal se mě Lewellyn. Tázavě se na mě podíval
“Nic mu nedlužím a on nedluží nic mě, jsme vyrovnáni, nač se loučit. Nemyslím, že by cesty našich osudů ještě někdy zkřížily jedna druhou.” Snažila jsem se ze všech sil nedat najevo své pocity, což se mi relativně dobře podařilo a mé vlhnoucí oči, bohům za to zapla

(tzn. ze vsichni koncite? Throre? no tak…)