Cesta Dobrodruhu

Usmev na rtech mi zkazili nedaleke baziny. “No tak, neboj se…” premlouval jsem Merkura (sveho ponika). Ani ostatni kone nechteli jet pres tyto baziny, krome Banshee, ta nasledovala Lillith na kazdem jejim kroku. Po dlouhem premlouvani a vynucovani jsem Merkura presvedcil. Sel jsem prvni, protoze jsem to tam nejlepe znal. Naslapoval jsem velmi opatrne a obcas mi musel Merkur pomoct vytahnout me. Kdyz jsme dosli asi doprostred Merkurovi podjela noha a spadl do baziny. Drzel jsem ho pevne za uzdu, ale i tak se stale propadal dolu. Rychle jsem za nim skocil. Kdyz jsem byl skoro po krk v bahne, Drizzt se dostal k jeho uzde a ja jsem ho tlacil ven, coz je tlacilo dolu. Ponik se zachvilku vyhrabal a oklepal, bohuzel ja jsem zustal v bazine. Me sekery a krouzkova zbroj (pres dvacet kg vsechno mozna i vic) urychlovalo postup potapeni. I pres snahy vsech pratel, kteri se me pokusili vytahnout jsem se skoro utopil.

Prosel jsem mensi sini a dostal se k trunu. “Kde to k cetrtu zase jsem???” rekl jsem si jen tak pro sebe a ze vsech stran jsem uslysel jenom “pss, nemluv, kdyz nejsi tazan…”
“Pristup blize…” rekl nejaky muz, ktery sedel na trune (nevidel jsem jeho tvar) Mel jsem vsechny sve zbrane naprosto dokonale vylestene a krouzkovku jako novou. Ihned jsem sahl pro me vrhaci sekery. “Ty bys zautocil na sveho stvoritele???” Zahalena postava vstala. Jeho tvar ozarilo slunecni svetlo. “Mahal…” poklekl jsem si a jeste ze sebe vyhrkl “Jsem mrtvy???”
“Ano…ale ne na dlouho.”
“To nechapu, ja se uz prece nemuzu vratit. Chci te chranit.” pousmal se a na jeho mavnuti ruky se otevrely dvere.”Nesplnil jsi jeste svuj udel Thróre, syne Odinův.” V tom do sine veslo nekolik stovek trpasliku a vsichni jednohlasne zarvali “MAHAL”. Jeden z nich byl i Seldak. Odvedl me do dalsi mistnosti a v ni bylo jedno velke zrcadlo. “Hodne stesti…” a prohodil me zrcadlem…

Proobudil jsem se nekde na mytine. “Kde to jsem??? To asi nebyl sen…Kde jsou ted asi ostatni…Musim najit Aratlosse a Drizzta.” V tom jsem uslysel silne duneni. “Zatracene, skreti…” nebylo se kam schovat, moc jsem na vyber nemel. Behem chvile jsem uvidel mensi predvoj, coz citalo asi padesat skretu. Uprostred byl jeden Skurut-hai, bez nejakeho viditelneho znaku. Kdyz me zmercili, ten skurut-hai zatroubil na roh. Behem chvile pribyli dalsi 3 skupinky po padesati. Vytahl jsem sve sekery. “Umrel jsem jednou, umru i po druhe…” Pomalu jsem vysel k nim a oni ke mne. Meli jasnou prevahu, tak si byli jisti vyhrou, trpasliky nemeli radi o nic vic nez elfy, radi si s jednim pohraji…

Po cestě k Hvozdu se nic moc nedělo. Neviděli jsme nic zvláštního, jen Rohanské pláně všude kolem nás, i když před námi se stále více rýsoval hvozd. Miloval jsem lesy, ale tomuhle hvozdu jsem se vždy vyhýbal. Žily tam temná stvoření a koruny stromů byli na mne moc husté. Vzpomněl jsem si na Old Forest v Kraji, kde jsem vyrůstal. Za chvíli jsem tu myšlenku zahnal, protože se mě Glórfindel na něco zeptal:
„Proč jste jeli do Mordou, málokterý elf se tam vydává, i přestože je Sauron pryč?“ zeptal se mě.
„Dostal jsem dopis od Galadriel“ odpověděl jsem.
„Hmm a co v něm stálo? Galadriel neposílá psaníčka jen tak.“ dotíral dál.
„Stálo v něm, že mám prozkoumat Mordor. Prý má nějaké podezření. Tohle podezření se už vyplnilo v Železném pásu!“ řekl jsem.
„Že by skřeti? Ty jsme taky potkali. Bylo jich desítky, ale mi jsme se jim vyhnuli a oznámili to nejbližší Rohanské hlídce. Mířili k Mordou.“

„Zajímavé. Další čaroděj. S tím budou problémy,“ zamračil se Glórfindel.
„Tak to máš pravdu.“
Už stmívalo a mi jsme se rozhodli přenocovat tam, kde teď jsme. Nebylo to zrovna pohodlný a byla nám zima. Ráno jsme zas vyrazili dál. Jeli jsme celý den a i ten příští.
Dopoledne čtvrtého dne jsme dorazili k hvozdu. Nemuseli jsme se ničeho bát, protože Glórfindel měl v patách malou armádu. Jeli s něčím pomoct do Jezerního města. Všichni jsme sesedli z koně a s uzdou v ruce jsme vkročili do temnoty. Hned jak jsem byl bod stínem stromu jsem si uvědomil, že se tu něco děje. Vál tu slabý vánek. Byl jsem už v Temném hvozdu a vím, že je tam vzduch těžký a nehybný. Buď jsme vkročili do špatného lesa, což je nepravděpodobné, nebo se tu něco stalo. Šlo vidět, že i ostatní si toho všimli.
„Cítíš to?“ zeptal se mě Orophin.
„Jo. Je to zvláštní. Budeme postupovat opatrně“ přikázal jsem. Já, Orophin a Thónnas jsme šli ve předu. Několik desítek metru za námi šli ostatní. Koně jsme dali do rukou nějakým elfům, aby je hlídali. Elfové se snažili dělat co nejmenší hluk, i když s uzdou v ruce a s koněm za zády se jim to moc nedařilo. Najednou se vedle mě objevila Cronia. Jen sem se jen pousmál a pokračoval dál. Začal jsem rozeznávat zvuky. Znělo to jako pochod, velký pochod.
„Thónnasi běž dozadu a řek jim ať zůstanou kde jsou!“ přikázal jsem.
„Ano pane!“ a už upaloval zpátky.
Zvuk sílil. Zahlédl jsem trochu světla před sebou. Ne světlo loučí, ale sluneční světlo. Stále jsme se blížili. Už jsme rozeznával stíny za stromy. Tiše jsme se schovali za keř. Přes Hvozd byl vykácen pruh stromů a v něm pochodovali skřeti. Mířili do Mordou z Mlžných hor. Bylo jich ale mnoho, teda několik stovek, spíš tisíc. Rachot zbrojí a mečů zněl všude kolem. Byli jsme dobře skryti v keři takže ani skřeti kteří procházeli dva metry od nás si nevšimli, že je někdo špehuje. Leželi jsme v tom keři nehybně. Dívali jsme se jak procházejí kolem nás a zpívají (kvílí) nějakou píseň Nešlo jim moc rozumět. Najednou jsme uviděli něco zvláštního.
„To jsou ti Černí skřeti.“ řekl potichu Orophin a ukázal na velké stvořeni pochodující uprostřed. Bylo jich asi dvacet.
Jen jsem se zamračil a pozoroval dál. Místy se objevili i jezdci na vrrcích. Měli jsme štěstí, že jsme leželi proti větru, jinak by nás určitě vyčmuchali. Zdálo se, že řada je nekonečná. Začínalo se schylovat k noci. Při západu slunce jsem zpozoroval, že řada je čím dál tím řidší. Než se sklopila temná noc, bylo ticho. Žádný dupot nohou, žádný rachot zbroje. Vrátili jsme se zpátky pro Glórfindela a jeho elfy. Ti už se tam chystali ke spánku. Řekli jsme jim, co jsme viděli a dohodli se, že se utáboříme v tom vykáceném pruhu. Nezakládali jsme ale oheň a poslali čtyři elfy na hlídku. Než jsem si šel lehnout, na chvíli jsem ještě mluvil s Orophinem.
„Někdo svolává skřety do Mordou“ řekl Orophin.
„Všiml jsem si. A taky dost pospíchali když nechtěli obcházet Temný hvozd,“ dodal jsem.

Neco me vyrusilo ze spanku, byla to Lonwenien, ktera upadla na zem. Pomohl jsem ji si sednout. Chvilku byla bez sebe, ale pak se probrala. Drizzt, se probudil asi stejne jako ja. Odesel pro vodu, ktera osvezila Lonwenien. Nechtela vypravet o tom, co se ji stalo, byla velmi rozrusena. Probudili jsme zbytek druziny a vyrazili znovu na cesty, usoudil jsem, ze to bude nejlepsi. “Uz by jsme meli vyjet z Hvozdu, co myslite vy???” otocil jsem se a ostatni nedali nic najevo. “Pak to bude zas na me…” pomyslel jsem si a zpomalil jsem. Kdyz jsem narazil na Lillith, zrychlil jsem tempo, abych ji stacil. “Doufam, ze budeme pratele. Nechci mit s tebou spory. Nekdy se neudrzim, byl jsem hodne vyveden z miry, promin. Pokud prijmes tento dar…” vytahl jsem z kapsy maly vacek. Zastavili jsme a ja jeho obsah vysypal na mou dlan. Byly to temer bezcenne (pro trpasliky, ale tim nechci snizovat jejich cenu jako daru…). “To prece nemuzu prijmout…” rekla Lillith, ale ja ji to vnutil. Za chvili jsme dohnali nasi druzinu. “Co jste tam delali???” zeptal se me Drizzt a pousmal se. “Vyrizovali jsme si ucty, ted by melo byt vsechno v poradku, skoro vsechno. Jak najdeme Aratlosse??? Nemam tuseni kde ho hledat…”
“A co kdyby jsme jeli do Esgarothu???” vmisila se nam do rozhovoru Elvellon.
“Ale ja chtel jet k zoldakum…ti nam pomuzou…ale pokud chcete, co mam jinak delat???” bylo rozhodnuto. Chvile cesty se prodlouzila na nekolik hodin. Kdyz uz se zacalo stmivat vyjeli jsme z Hvozdu. “Konecne…” poznamenal jsem pro sebe, at to nikdo neslysi.

Sedla jsem si k Thrórovi. Vrhl po mě vražedný pohled, ale nic jsem si z něj nedělala. Kdybych teď couvla před jedním pohledem, za co bych stála? “Poslyš… omlouvám se. Poslední dobou jsem nebyla ve své kůži. Drizzt mi řekl, proč to všechno děláš (Pravda je, že jsem to z něj páčila pěkně dlouho.)… Kdysi jsem znala jednoho čaroděje… Jmenoval se Ashen. Dost mi ublížil, ale to už je dávno… Chci říct, že vím, jaké to je. A jestli chceš, pomůžu ti, jak jen to bude v mých silách.” rozpačitě jsem se rozhlédla kolem, nebyla jsem na takové rozhovory zvyklá. “Chápu, že nesnášíš elfy a nejspíš se mi teď vysměješ, ale k takovému boji, jaký máš před sebou, je lepší mít dobré přátele a místo pro nenávist jen vůči jedinému člověku. Nebo co je ta babizna zač. Takže… přemýšlej o tom, ano?” Zvedla jsem se na nohy a zamířila jsem za Banshee. Ještě jsem se otočila. V očích měl překvapení, asi mě považoval za mrchu skrz na skrz. “A pamatuj si: Elfové si nevylívají bolavou dušičku jen tak někomu!”
Posadila jsem se naproti své vrance a zadívala jsem se do jejích hlubokých očí. “Vypadá to, že nejsme zrovna ve špatné společnosti. Nezdají se, ale jsou to skvělí válečníci… a dobří lidé.” Řekla jsem polohlasně. Poplácala jsem ji po noze. “Už asi stárnu, holka. Anebo jsem přišla do nebe.” Natáhla jsem se na zem a zadívala se na oblohu. “I když nevím, co bych tam dělala.” Banshee zafrkala a znělo to jako uchechtnutí.

„Thrór má zas tu svou blbou náladu. Radši ho na chvíli necháme ať se uklidní ne?“ řekla Elvellon. Souhlasili jsme, takže jsme trochu přidali do kroku, aby měl Thrór vzadu více klidu. Zapovídal jsem se s Lillith (zajímal mě její kůň a taky se ráda chlubila, tak jsem jí nechal mluvit..) a tak jsem si nevšiml, že Thrór se ztratil z dohledu. Očividně si ničeho nevšimla ani Lonwénien a Elvellon (Lúnien klímal na hřbetu Banshee). Jakmile mi Lillith začala vyprávět o jednom tvrdohlavém trpasličím kováři, který ji nechtěl na dluh opravit dýku, tak jsem si na Thróra vzpomněl a otočil se. Nebyl nikde v dohledu. „Stát!“ „Co je?“ „Thrór“ řekl jsem a ukázal směrem, kterým už nás měl dobíhat. „Kde je?“ „To je právě to, o čem mluvím. Není tu. Zas někde odbočil!“ „Už mě pěkně štve“ řekla Lillith. „Nevykašlem se naň ho?“ Pohledy, které jsme vrhli na Lillith dávaly najevo naši jednoznačnou odpověď. „Musíme se vrátit po trase, kterou jsme šli.“

Začal jsem hledat Thrórovy stopy na trase kudy jsme šli. Asi 2 km od místa, kde jsem si poprvé všiml, že Thrór chybí jsem našel Thrórovy stopy. Odbočovaly z naší trasy mírně na východ. „Tudy šel“ „Až ho najdeme, tak si s ním pěkně od srdce popovídám“ řekla mírně popuzeně Lonwénien. Vydali jsme se po trpaslíkových lehce čitelných stopách. (Lillith nechala Banshee hlídat zraněného Lúniena) Po několika minutách jsme došli k místu, kde byl na zemi lehký obtisk nějakého středně velkého zvířete. „Asi divočák“ řekl jsem. Elvellon kývla na souhlas. „Takže hlad asi mít nebude. Někde poblíž musí být jeho tábořiště.“ „Tady je“ ukázala Lillith, která stála pár metrů od nás. Kameny kolem ohniště ještě byly trochu teplé. „Byl tu nedávno..“ V tom jsem si všiml, že se něco leskne v trávě. Zvedl jsem to a viděl, že je to šíp. „Je někoho z vás? Počkat asi ne. Tenhle šíp má zpětné háčky, pochybuju že je někdo z vás používá..“ „Nó..“ začala Lillith. Podíval jsem se na ni. „Nemám je s sebou! Párkrát jsem je ale použila. Ale fakt je tady nemám!“ „No tak jo, takže nejsou od nikoho z nás, ale určitě taky nejsou od Thróra.“ „To máš pravdu. Thrór by luk použil maximálně jako hůl“ přitakala Lonwénien. „..a to by se ještě musel přemáhat..“.

„Nejsou to jeho stopy?“ zeptala se Lillith. Podíval jsem se kam ukazovala. „Jo to jsou. Měli bychom si pospíšit, ať ho dojdem ještě před svítáním“. Rozběhli jsme se po Thrórových stopách. Po přibližně čtvrthodině běhu jsem si všiml nějakého světla mezi stromy. „Támhle! Vidíte? Řekl jsem tiše.“ „Ano“ odvětila Elvellon. „Vypadá to na přirozené světlo ne? Oheň, nebo něco takového co?“ „Já nic nevidím!“ zašeptala Lillith. „A proč šeptáme?“ „Vidím tam nějaký pohyb. Asi někdo nese pochodeň.“ „A to Thrórovy stopy vedou směrem, kterým jdou. Rychle. Musíme zjistit, kdo jsou a co mají za lubem.“ Tiše jsme se vydali za postavami s pochodněmi. Za chvíli jsme už byli jen malý kousek od nich. Už šlo rozeznat detaily. Bylo jich sedm a každý nesl pochodeň. Za chvíli došly k ústí nějaké jeskyně. „Cítite to?“ řekl jeden z nich chraplavým, nepříjemným hlasem. „Smrdí to tu, jak u trpasjzlů doma. Možná máme návštěvu.“ Podívali jsme se na sebe navzájem. „Připravte si zbraně hoši“ všichni z nich tasili. Měli dlouhé meče, které se ve světle pochodní leskly. Byli hodně sebejistí a ani se nesnažili blížit k jeskyni potichu.

„Myslím, že chtějí našemu trpaslíkovi zkřivit pár vlásků“ pronesla Lillith. „Tak to teda až po mě“ opověděla Elvellon a vykročila směrem ke skupince. Hned jsme vyšli za ní. Skupinka těch sebejistých chlapů se zastavila u ústí jeskyně. „Tak vylez trpaslíku, víme že jsi tu!“ „Nevěděl jsem že ta jeskyně….“ slyšel jsem Thrórův hlas. „Hej počkat! Neznáme se náhodou??“ „Chlapi není tohle čirou náhodou ten proslulý Thrór?“ (slovo proslulý ironicky zdůraznil). „Werdan nám říkala, že bychom tě mohli potkat.“ když to ten chlap dořek, tak se hlasitě zasmál. „Werdan!! Vás posílá Werdan? Chcípnete!“ zařval Thrór. „Dnes se bude umírat trpaslíku. Ale bude to tvá duše, která dnes večer odejde za naší paní!“ Tohle mi stačilo. Vyskočil jsem z úkrytu a rozběhl se k jeskyni. Periferním viděním

Oproti minulým dnům jsem si výrazně odpočinul i na cestě. Díky Drizztovi mi bylo lepe, snazil jsem se jit stale na Vychod. Kolem nas bylo temer hrobove ticho. Za casu, kdy jsem bydlel v Emyn-Duiru tu bylo celkem rusno. Sli jsme po obchodni stezce trpasliku, na kterou jsme narazili pred par minutami. “Prominte…ehm…ja zapomnel…no…my mame z Emyn Duiru obchodni ztezku, mohli jsme usetrit uz nekolik hodin.” oznamil jsem svym spolecnikum. Vsichni se na me zlovestne podivali. Lilith pro sebe dodala(bohuzel jsem to slysel i ja) “Ti trpaslici…mam to ja zapotrebi…” Nedal jsem znat, ze jsem to slysel, i kdyz me to hodne nastvalo. “Tyto lesy znam lip nez oni…pfuj…elfove…mam to JA zapotrebi, a k tomu jeste clovek…nebudou me potrebovat stejne jako ja je…krome…to je jedno zvladnu to i sam.” Pomalu jsem zaostaval za ostatnima, az jsem se jim ztratil a vydal se jinou cestou…

“Zatracene, aspon jidlo jsem si mohl vzit…budu muset neco ulovit…” nalady mi to moc nepridalo. U sebe jsem mel jenom to nejnutnejsi a to co nedam z ruky, ani jedno nebyla voda a jidlo…”Co te ucili…vzdyt si starej dost…ohen rozdelas ale co s tim kdyz si nic neopeces…” Jedine zbrane, ktere se trosku hodili k loveni byli me vrhaci sekery. “Tak dlouho je taham s sebou a tak malo je vyuzivam. Mel bych si pripomenout, co s nima vlastne umim…” Hodiny jsem znovu trenoval s mymi sekerami, na chvili jsem zapomnel na hlad. Vydal jsem se na lov. Dlouhou chvili jsem cekal na korist…nic…uz se zacalo stmivat. “Jak to ti elfove delaji???” V tom na me ze krovi vybehlo divoke prase. Pohotove jsem po nem hodil obe sekery. Jedna ho trefila do hlavy druha do krku. Na miste bylo mrtve ani nestacilo zakvicet. Kdyz jsem si sel pro sve zbrane a pracne ulovene jidlo, vsiml jsem si, ze prase ma na boku zapichnuty sip, ktery jsem ze sve pozice nemohl videt. “Zatracene, takove sipy nema nikdo z druziny…” Rychle jsem odvlekl prase a opekl na ohni. Dlouho jsem se nemohl zdrzovat, tak jsem se vydal na nocni cestu lesem…

….“Asi si nás chtěli nechat vyležet, to už je ale jedno. Teď jim ukážem, že to byla chyba. Osudová chyba.“ jakmile jsem to dořekl, tak Thrór nepevným krokem vyrazil směrem, kterým odešli pavouci. Thrór vypadal nějak slabě a nejistě. Čelo měl celé orosené. „Thróre, není ti nic?“ zeptal jsem se, „Ale nic, to vyřešíme až pak, nejdřív ti pavouci“. Odpověď mě neuspokojila. „Hele, už bys mohl být taky trochu víc výmluvnější, vždycky řekneš později, později a pak nic.“ Došli jsme na takovou malou mýtinku, které by se možná dalo říct útulná, kdyby nebyla celá obmotaná pavučinami a vzduch zde nebyl tak těžký.. Z mýtinky vedly 3 cesty. „Kterou si vyberem?“ „Já nevím“ zasípal Thrór „ty jsi leso-mil ne?“. „Říká se hraničář“

Poklekl jsem a prohlédl si zem. „V těch pavučinách nejde nalézt žádná stopa. Oni tu jsou doma, ale my ne.“ „Tak půjdem třeba támhle“ ukázal Thrór. „Hmm, raději ne. Ta vypadá nejméně používaně. Půjdeme spíše tudy.“ V tom jsem ale zaslechl jak se něco pohlo pár metrů nad námi. Otočit jsem se už ale nestihl. Zaslechl jsem zvuk jakoby čepele prořezávající vzduch a v tu samou chvíli se lesem prohnal hlasitý, skřípavý křik. O malou chvilku později před nás dopadlo tělo obřího pavouka. Trčel z něj meč. Rozhlédl jsem se kolem a zahlédl zbytek naší družiny. Na okraji mýtiny stála jedna z našich společnic, které myslím jeden z elfů říkal Lillith. Očividně byl ten meč její. Požitkářsky se na nás podívala a ušklíbla se. Vykročila k mrtvole, opřela o pavoukovo břicho nohu a pokusila se vytáhnout svůj meč. Meč šel ven lehce, ale stejně tak lehce šla Lillithina noha dovnitř pavoukova těla. Spodní část těla mají velcí pavouci většinou křehkou a tak si Lillithina noha popovídala s pavoukovými vnitřnostmi.

„Fuj!“ řekla a rychle vytáhla svou nohu z pavoukova břicha. Začala si otírat botu o trávu, která zázračně prorůstala všudypřítomné pavučiny a začala si po tichu mluvit sama k sobě: „Mají měkký spodek. To je dobré vědět. – I když jsem to mohla zjistit příjemnějším způsobem.“ Elvellon se trochu usmála jinak jsme všichni zůstali potichu. „Ta kto by byl jeden“ řekla s radostí v hlase. „Dva“ opravil ji Thrór. Na Thrórovi už šlo vidět, že je mu dost zle. Zrovna jsem chtěl říct, že se podívám ,kde ho zranil ten první pavouk, ale v tom jsem něco zaslechl. Byl to zvuk kroků, které mohly vytvořit jen velmi tenké nohy. A bylo jich dost. Takže pavouci. Kroky se ozývaly ze vzdálenosti asi 50metrů a stále se přibližovaly. Asi zaslechli křik svého druha a teď šli zkontrolovat situaci. „Už jdou“ řekl jsem suše. Všichni se na mě otočili. „Tady máš Thróre“, hrábl jsem do malé torny váčku, který jsem měl na opasku a vytáhl upravený list Ogrůka zeleného. Podal jsem ho Thrórovi a ve spěchu řekl ať si ho strčí pod jazyk a nevytahuje ven dokud mu nebude lépe. Thrór poslechl a všichni jsme si zatím přichystali zbraně. Lonwénien znovu započala své kouzelné mumlání a Elvellon odněkud vytáhla svůj luk (zajímalo by mě, proč ho s sebou Pavouci tahali…možná s ním Elvellon i spí..ale to už je jedno, hlavně že ho má). Pavouci už byli blízko. Trochu ale zpomalili, pravděpodobně nás už cítí. Pohlédl jsem na Thróra, který s kyselým výrazem hleděl na východ z mýtinky, kterým k nám měli přiběhnout pavouci. S kyselým výrazem proto, že ten list je dost kyselý. Ale hlavní je to, že pomáhá proti otravě. Sice by byl účinnější kdybych ho ještě trochu poupravil a přidal pár přísad, ale na to nebyl čas. Na mýtinu opatrným krokem vešli čtyři Obří pavouci (psal jsem sice, že jich je dohromady pět, ale nebyla to zas tak úplně pravda, jeden ještě totiž hlídal hnízdo :o)). Vypadali hrozivě, ale už jsem se s podobnými setkal.

Ten největší z nich něco zaskřehotal, ale nešlo mu nic rozumět. Nejdřív bylo těžké odhadnout co se stane, ale jakmile si největší z pavouků všiml svého mrtvého druha tak odporně zavřískal a pavouci se na nás vrhli. Vepředu jsme byli čtyři; já, Thrór, Lillith a Lúnien (elf – raději jsem ho už pojmenoval :o)). Takže jeden na jednoho. Ten největší se vrhl na Thróra. Byl to srab, určitě vycítil, že je oslabený a proto si v

Nakvašeně jsem se dívala za odcházející skupinou. Ten tmavý válečník, co si říká Drizzt, vypadal ještě trochu ztuhle, ale každým krokem se pohyboval snadněji a plynuleji. Thrór se trochu motal, ale připisovala jsem to únavě z té strašlivé bitvy. Ta pověstná trpasličí výdrž zřejmě není to, co se o ní povídá.
Už jsem toho začínala mít plný zuby. Vláčíme se bůhví kam a ten zatracenej trpajzlík nám ani neřekne, proč vlastně. Když si pomyslím, že jsem mohla zůstat u druidů! Určitě bych se něco přiučila a ten kovář z vesnice nevypadal špatně… Ale ne, ty musíš za dobrodružstvím! spílala jsem si v duchu. Dobrodružství! Pche, to je mi ale dobrodružství. Nejdřív člověka nalákají na sladká slůvka a potom se k němu chovaj jako ke kusu nábytku! Hej ty tam, rozdělej oheň. Hej ty tam, postarej se o koně. Na to jsme jim dobří. Kdyby si aspoň pamatovali naše jména.
A když přijde na pořádnou bitvu, málem by nás nechali spát. Kdybychom se neprobudili sami, určitě by nás nechali tak. A teď zase! Ale to jim neprojde. My máme taky právo useknout si pár hlav! brumlala jsem si, když jsem se za nimi potichu vydala. Ostatní se na mě překvapeně dívali. “Kam jdeš?” zeptala se mě ta elfí čarodějka, myslím, že jí říkali Lon. Ohlédla jsem se na ni. Všichni už byli z kokonů venku a rozhýbávali odkrvené končetiny. “No, řekněme, že už mě nebaví dělat pátý kolečko u vozu. Jestli se zase něco semele, nechci dobíhat na poslední chvíli jako minule.” odsekla jsem a pokračovala v cestě. Lon a Elvellon si vyměnily pohledy a vyrazily spolu se zbylým dobrodruhem, který byl zřejmě stejného názoru jako já, za mnou.
Nebylo těžké je najít. Thrórovu zřetelnou, hlubokou stopu prostě nešlo přehlédnout. Za chvíli jsme je dohonili. Stáli na jakés takés mýtince, z níž vedlo několik cest a dohadovali se o dalším směru. Zastavila jsem se ve stínu a čekala, jak se rozhodnou, když jsem uviděla velkého odporného pavouka, jak leze po větvi směrem ke skupině, která si ničeho nevšimla. Vytrhla jsem jeden svůj meč z pochvy a hodila jsem ho po osminožci jako kopí. Nevím, co jsem si od toho slibovala, ale ostří hladce zajelo do zadečku spodem a špička prorazila druhou stranou ven. Obluda zaječela vysokým skřípavým hlasem a spadla břichem nahoru na mýtinu, všech osm hnusných nohou složených na měkkém břiše. S pocitem zadostiučinění jsem vychutnávala překvapení našich „hrdinů“, když naše skupinka vyšla na mýtinu a já se jala páčit svou milovanou zbraň z mrtvého pavouka. Zapřela jsem se o tělo nohou a zatáhla jsem. Meč šel ven jako po másle, jenže stejně snadno se moje noha zabořila do slizského členovce.
“Fuj!“ rychle jsem noho vytáhla a otřela o trávu. „Mají měkký spodek. To je dobré vědět. – I když jsem to mohla zjistit příjemnějším způsobem.“ Dodala jsem polohlasně. Pozdě jsem si uvědomila, že drtivá většina mých společníků jsou elfové, takže mou poznámku museli slyšet, ale nesmáli se, takže to bylo v pořádku. Jen Elvellon se trochu usmála, ale jinak nic. „Tak to by byl jeden.“ Řekla jsem nahlas.

“Dva.“ Opravil mě trpaslík trošku malátně. Sípal a byl bledý. Začínala jsem pochybovat, jestli jde o obyčejnou únavu, ale zatím jsem si to nechávala pro sebe. Náhle se ten drow zarazil a poslouchal. Já osobně jsem nic zvláštního neslyšela, ale on po chvíli ukázal na jednu lesní cestu. „Už jdou.“ Oznámil prostě. Nachystali jsme si zbraně a elfky začaly mumlat zaklínadla.

Schylovalo se k bitvě…

(…kterou nechám na někom jiném.:))

Vyprávěl jsem svým přátelům o svém životě a svém domově až pozdě do noci. Myslím si, že jsem vyprávěl dobře, ale to nezabránilo tomu, aby ještě před koncem mého vyprávění někteří ze společníků neusnuli. Nejdříve usnul Thrór a poté ostatní elfové. Když už jsem viděl, že většina z nás spí, tak jsem navrhl abychom to odložili na příště. Souhlasili; šlo vidět, že jsou unavení a spánek se nám po dnešním rušném dni bude určitě hodit.

O trochu dál v Temném Hvozdu se vybavuje skupinka hladových Obřích Pavouků

„Skrlss thakrls jharlsen, karlsss jesnsan…“ {od teď budu překládat}. „My mít hlad šéfe Marw“ pravil jeden z obřích pavouků tomu největšímu z nich. „Já vím vy tupci! Taky jsem už v hubě nic neměl alespoň 3 dny.“ „Co my ale jíst? Poblíž už žádný křupy-zelenej (skřet) ani chutný kožák (elf).“ „Něco se určitě najde. Dneska jsem zavětřil pach elfů. Musí bát někde blízko. Najdeme je a hlad už nebude“ „Co být elf šéfe Marw?“ zeptal se další z pavouků (dohromady jich je 5 – 4+ největší – „šéf“) „Už jsem Vám to říkal aspoň tisíckrát chlupatci debilní! Elf je ten, komu říkáte kožák!!“ „My neumět řeč tak dobře jako ty, šéfe Marw“. To je jasný, nebýt mě, tak neumíte ani slovo hlupáci (od teď z pohledu Marwa – Obřího Pavouka). Kdybych se těch debilů před rokem neujal, tak by už určitě chcípli. Buď by je sejmul nějakej chodící stromák nebo kdokoliv jinej. To je ale jedno, teď je přednější můj hlad…Musím najít ty zpropadené elfy. Odkud ten pach šel? Tam! Určitě tam. „Krysslaxi, Pharteressi a vůbec všichni. Pojďte za mnou!“ „Jídlo být šéfe Marw?“. Marw neodpověděl a už skákal přes stromy směrem ke zdroji pachu.

„Tádý jssou.“ řekl lačně Marw a od huby mu odkápla slina. Svými nespočetnými oky zaměřil skupinu elfů ležících pod stromy a spokojeně oddychujících. Jeden z nich se mu ale zdál divný. Smrděl jinak a byl menší. Ale nebyl to trpaslík. „Tupci omračte je a vemte s sebou. Já si beru tamty dva!“ a jak řekl, tak udělali. Opatrně a potichu jak umí jen pavouci se naklonili nad své oběti a stříkli jim do tváře kapalinu, kterou vytváří ve váčcích pod hlavou. Nezabije, ale spolehlivě uspí oběť na několik příštích hodin. „Šéf Marw. Tady něco smrdět.“ „Neotravuj!“ zavrčel (spíš zasyčel) Marw. Pavouk si prohlížel malou postavu pod sebou. „To být chlupatá potvora! Já nechtít chlupatý. Nechtít!“ „Sklapni šmejde!“ skoro zařval Marw, ale podíval se na toho tvora o kterém Pharteressi mluvil. „To je trpaslík. Tuhé maso a hodně srsti. Nech ho být. Elfů tu je ještě dost.“ Pobrali zbytek družiny a v táboře zůstal jen jeden opuštěný trpaslík…

….Měl jsem sen. Zdálo se mi, že mě svými pažemi drtil Ledový Obr. Nemohl jsem se hýbat a docházel mi dech. Konečně jsem se probudil. Ale co to? Pořád se nemůžu hýbat a nic nevidím! Co to je?? Pokusil jsem se otevřít pusu a zakřičet, ale nešlo to. Nemohl jsem se ani trochu pohnout. Byl jsem něčím omotaný. Bylo to lepkavé a pevné. Pavučina, napadlo mě. Museli nás přepadnout nějací pavouci! A museli být dost velcí. Netušil jsem, že zde také žijí tito tvorové. Ale na druhou stranu…já o tomhle světě prakticky nic nevím. Začal jsem přemýšlet jak se odsud dostat, ale nic mě nenapadalo. Zbraně jsem sice měl a dokonce jsem se rukama dotýkal jílců svých scimitarů, ale co mi to bylo platné, když jsem je nemohl ani povytáhnout. Po několika dlouhých minutách mě najednou něco bodlo do zad. Nejdřív jsem si toho moc nevšímal, ale po chvíli se to zopakovalo. A pak zas. Už to začalo být nepříjemné. Zdálo se, že to badání postupuje odspoda nahoru. Záda se mi pomalu začala uvolňovat a ucítil jsem lehký závan větru na krku. Někdo se snažil prořezat kokon v kterém jsem byl uvězněn. A dařilo se mu to. Po chvíli jsem vypadl ven. Končetiny jsem měl stále ochrnuté a tak jsem tvrdému dopadu nezabránil. Po chvíli se mi ale začal vracet cit do rukou a nohou a tak jsem se alespoň mohl rozhlédnout. Kousek od sebe jsem ve tmě zahlédl Thróra jak svou sekerou prořezává další z kokonů. Ještě chvíli jsem ležel a poté vstal. Ochrnutí už z mého těla vymizelo a já opět mohl plně využívat své končetiny. Opatrně jsem

“Jeste, ze jsem si vzal mapu…” pomyslel jsem si, kdyz jsem ze vsech stran slysel, ze jsme se ztratili. “Dlouho jsem tu nebyl, zmenilo se to za ty roky…” rekl jsem jim, abych je uklidnil, ale melo to asi opacny efekt. “Myslim, ze musime jet tudy…” cely den jsme bloudili. “Vim, ze tam je zapad…musime najit Bystrou reku…” rekl jsem a dodal jsem jeste, ze uz se stmiva, ze bychom meli zalozit ohen. V tu ranu zacalo prset. Nase obleceni i jidlo, ktere jsme si vyprosili v Emyn Duiru a ktere bylo ve vacich na konich bylo rozmocene. Vsichni uz zacinali byt nervozni, bylo jim zima. Jeste, ze trpaslik umi zalozit ohen vzdycky. Nasli jsme nejsussi misto, ktere najit v tomto lijaku slo. Zalozil jsem ohen a konecne jsme se mohli ohrat. Vzal jsem si Drizzta stranou a zeptal se ho…”Videl jsem, ze bojujes velmi dobre, muzes mi ukazat tve mece???”
“To jsou scimitary” a ladnym pohybem jeden vytahl. “Nadherna prace…kdo ti je ukoval???” a nez mi stacil Drizzt odpovedet vyrusila nas Elvellon. “Jestli mohu vas rozhovor vyrusit, mate tam neco k jidlu.”
“Jo mokrej blivajz” uklouzla mi poznamka, elvellon se na me trosku zamracila. Usedli jsme k ohni, povidali a jedli. Drizzt nam znovu vypravel o svem domove. Byl jsem docela unaveny, tak jsem jako prvni usnul. Rano me probudil divny selest za krovi. Jako prvni jsem sahl na svou sekeru a ohledl po pratelich. Byli pryc…

Byla to tezka bitva. Trosku jsem byl zraneny, ale nic pro trpaslika, ktery toho zazil vic nez dost. Kdyz jsem se ohledl na jakoukoliv stranu videl jsem mrtve druhy nebo skrety. Sve pratele jsem odbil. Rekl jsem jim, at vyuziji sve schopnosti pro leceni trpasliku, byl jsem strasne nastvany. Odin mezitim svolal trpaslici dvorni radu. uzavreli se v male mistnosti a tam jednali o dalsich krocich. Dlouhe minuty se nic nedelo. Nechtene jsem zaslechl, jak se s nimi Odin hada. Rozkopl jsem dvere a vstoupil. Kazdy mel v ruce jeste zkrvavenou sekeru. “Jaka opovazlivost…” tyto a jina slova se na me hrnula ze vsech stran. “KLID!!!” zarval Odin a vsichni ztichli, nemeli radi takove zachazeni. “Co potrebujes Thróre…” zeptal se me Odin. “Mam pravo tu byt, pravo tu byt ma kazdy trpaslik, ktereho se tykal boj mezi nami a skrety. Pozaduju otevrenou valku…pozaduju, at vytahneme jako za starych casu a znicime vsechny odporne skrety. Muze to byt nase posledni valka. Proc se ji stavet zady??? Jsme prece trpaslici!!!” Timto jsem je rozdelil na dve strany. Ti, kteri valku chteji a ti, kteri valku nechteji. Pokracoval jsem…”Musim odjet, potom, co se vratim budu bojovat s vama…slibuju…” Odesel jsem. Odin to prevzal do svych rukou. Uz jsem bohuzel neslysel, o cem dale jednaji, snad budou bojovat. Po chvili jsem shromazdil sve pratele. Drizzta porad okukovali dalsi trpaslici, vlastne vsechny me pratele. Elfove se jim moc nezamlouvali, ale videli, co dokazali v boji…Oznamil jsem jim sve budouci plany. “Potrebuju jet do blizkeho mesta, tam navstivit me stare zname zoldaky, a ti by mi meli pomoct najit aratlosse. Pak se sem musim vratim, nemame casu nazbyt.”

Já a ostatní co nešli do boje jsme ještě jednou vystřelili, 2 skřetí padli s mrtvolným výrazem na zem. Skřetů teď bylo moc málo aby se vyrovnali Aratlossovi a Calaglinovi. Ta šelma se zakousla jednomu ze skřetů do krku a Aratloss zrovna vytahoval meč z posledního skřeta, když se ozval ohlušující zvuk. “To je jako zvuk z rohu” pronesl jeden z elfů a ve dveřích se objevil obrovský skřet, v huňaté kožešině, na hlavě měl lebku nějakého rahotého zvířete, v ruce třímal velký roh a tvář měl celou černou a pomalovanou skřetími runami. Pomalu jsme ustupovali a skřet šel za náma. Za zády vytáhl velkou obouruční sekyru, ale držel jí jen v jedné ruce, pak se na nás s řevem rozběhl. “Připravit” rozkázal Aratloss a zdvihl meč nad hlavu, skřet byl stále blíž, “Vypusťte šípy” a mávl mečem, tři šípy se mu zabodly do hrudi a jeden do nohy, skřet klopýtl, ale nezastavil se, z tlamy mu teď začala téct krev, “Aaaargh!!!!” máchl sekerou na Dínedala, ale ten uskočil, v tom okamžiku ještě švihl rohem a Dínedal odletěl daleko do lesa, Aratloss mu sekl mečem po krku a meč se zaryl hluboko, já a Thónnas jsme podruhé vystřelili. Můj šíp skřeta zasáhl do lebky kterou měl na hlavě a Thónnasovi se podařilo zasáhnout do stejného místa jako Aratloss a skřet klesl na kolena. Sekyra mu upadla a rohem švihl po Aratlossovi. Rána byla ale tak slabá že to s Aratlossem ani nehlo. Calaglin doběhl pro jeho sekeru a máchl s ní do skřeta. Sekera se zasekla do zad a už nešla vyndat. Skřet pak padl na břicho a něco mumlal, šípy které měl v hrudi se zlomily nebo zaryly dál do masa. Aratloss mu pak několika ranami usekl hlavu. “Rychle odsuď” zakřičel vyčerpaný Calaglin, “Musíme vzít toho Hraničáře, pojďte”, “a co Dínedal?” řekl jsem, “Ten to nemohl přežít!!!, ale teď musíme rychle pryč, než příjde celá tlupa, určitě slyšeli ten roh” pronesl Aratloss. Vzali jsme hraničáře a použitelné šípy, vzali jsme si zpět své koně a ujížděli pryč, hlouběji do Fangornu. “Pořád mi nejde do hlavy proč je tam Entové nechali!?” řekl Aratloss ” zeptáme se Stromovouse”. Chudák Dínedal, tohle si nezasloužil, pomyslel jsem si, bude mi chybět jeho zpěv a píšťala…

“Tady už žádní skřeti být nemají!” zařval jsem a ohlédl se pořádně dokola. “Jsou všude kolem” vykřikl jeden ze společníků a šlo vidět, že je dost vystrášený. Koho mi to Galadriel poslala?! pomyslel jsem si. V tom jsem pochopil. Všude kolem se začali objevovat skřeti. Obklíčili nás a postupovali pomalu k nám. Nezdálo se, že by chtěli bojovat, spíš někoho hledali. Prohlíželi si nás pozorně. Bylo to divný, obvykle skřeti první bojuji než si prohlíží svou oběť. Byli čím dál tím blíž a blíž. Vůbec jsem nevěděl co mám dát za rozkaz. Vzdát se (nechat se mučit) nebo bojovat (jistá smrt). Už jsem chtěl dát rozkaz, abychom se vzdali, ale jeden z vojáků zakřičel a vběhl mezi skřety. Nastal zmatek, protože skřeti měli asi příkaz nezabíjet. Najednou se začali všichni mlátit. Nevěděl jsem, co dělat, v tom jsem ale pohledl na svůj plášť. Napadl mě šílený nápad. Sklonil jsem se tak abych se v tom zmatku ztratil a pořádně se přikryl pláštěm. Jen sem ucítil pár kopanců, ale nezdálo se, že by je zajímalo o co vlastně zakopli.
Nevím jestli jsem udělal správně, že jsem je nechal napospas skřetům, ale podle mě jim pomůžu víc na svobodě než v zajeti. Za chvíli jsem slyšel, že skřeti odcházejí. Taky si brali naše koně. Nevím jestli skřeti jsou tak tupí nebo neumí počítat. Že jeden kůň je navíc a že před potyčkou nás bylo pět, toho si vůbec nevšimli. No měl jsem štěstí. Nemohl jsem se podívat co se děje, protože bych se prozradil. Čekal jsem.
Nevím jak dlouho jsem tam ležel, poněvadž jsem tam usnul. Byl jsem tak vyčerpaný, že mi ani nevadilo ležet na kamenech. Vstal jsem. Všechny věci byli pryč. I můj luk, který mi vypadl. Rychle jsem si zkontroloval meč u pasu, který jsem nestihl ani použít. Přemýšlel jsem: Mám pokračovat dál? Ne, nemůžu je tu nechat a ještě mají můj luk. Trochu jsem se pousmál ale hned mě to přešlo. Taky bych ten úkol sám nemusel zvládnout. Ale co můžu zmoct proti skřetům a to ještě sám.
Šel jsem směrem, kde vedlo nejvíce stop z bojiště. Detailně jsem si stopy prohlížel. Museli je nést, protože jsem nenašel žádnou stopu elfů. Bylo jich asi třicet. Pořád jsem nechápal. Kdyby tu byli znovu skřeti, tak by tu ty stromy nebyli a Enti by je tu ani nenechali. Les byl dost hustý. Jde vidět že se tu ochrance lesů činili. Mě to nevadilo, spíš do bylo plus pro mě. Najednou jsem uslyšel nějaký hluk, bylo to hodně daleko, ale určitě to muselo být to místo, které hledám. Šel jsem potichu jak jsem jen dovedl. Ani větvička nepraskla.
Schoval jsem se za keř. Musím být na místě. Upřel jsem svůj zrak na tábor, který byl založen u nějaké jeskyně. Celý tábor byl v mále dolině, takže jsem měl dobrý rozhled. Pořádně jsem zaostřil a díval se jestli tam vidím své přátele. Seděli svázaní u jedno stanu. Jeden se zdál byt dost zraněný. Nešlo rozeznat kdo to přesně byl, protože všichni vypadali stejně (plášť, Lothlorienská zbroj a do obličeje jim nešlo vidět) Ale zahlédl jsem tam ještě někoho. Byl přivázaný na kůlu a někdo ho mlátil. Ten co ho mlátil nebyl skřet, ale vypadal jak člověk v modrém plášti, možná čaroděj. Ten na kůlu vypadal jak hraničář, ale šlo vidět, že za chvíli naposledy vydechne.
V tom jsem za zády ucítil smradlavý závan. Otočil jsem se, ale pořádně jsem neviděl. Promnul jsem si oči a podíval se. Byl to skřet, asi hlídka. „Aiya!“ usmál jsem se a uchopil meč. Moc šanci jsem neměl, poněvadž já ležel a on stál nade mnou s mečem v ruce u mé hrudi. V tom se zboku ozvala šelest a vyskočilo z něj nějaké zvíře. Při tom skoku jsem nestihl ani určit co to bylo. Srazilo to skřeta a zahryzlo se mu to do krku. Skřet se na chvíli svíjel, ale pak utichl. Pozorně jsem si zvíře prohlídl. Byla to puma, celá černá a nyní s krví u tlamy. Od kdy se tu objevují pumy? Tady v okolí nikde nežijí. Nemohl jsem moc dlouho přemýšlet, protože se zvíře vydalo ke mně a chtělo si začít hrát. Bylo to divné, tohle zvíře bylo vycvičené, leda že by?. Pohlédl jsem na hraničáře u kůlu, který se zdál být už mrtví. „Ty budeš asi jeho přítelkyně,“ řekl jsem a pohlédl jsem do jejich smutných očí. Všiml jsem si jejího medailon

Bylo to už pár dní, co jsme byli na cestě k Temnému Hvozdu. Spěchali jsme a denně ujeli mnoho mil. Samozřejmě jsme i odpočívali, ale to hlavně kvůli koním, které byly celé uřícené.
3.den putování přesvědčily elfky Thróra, abychom založili oheň a pořádně si odpočinuli. Thrór sice brblal, že nemáme moc času, ale nakonec svolil (zapůsobil na to také fakt, že skupina lidí, kterou přesvědčil Thrór aby šla s námi byla dosti unavená). U ohně jsem musel nejdřív trpět několik minut bodavé pohledy mých společníků (vlastně spíše společnic, Thrór o něčem přemýšlel a nevnímal a ti, co se k nám přidali už spali), než se Lonwénien osmělila.
„Pověz nám víc o sobě Drizzte“.
„Není tu moc zajímavých věcí, co bych o své osobě mohl říct…“
„Ale Drizzte, musíme přece vědět s kým putujeme“ odvětila Elvellon.
„No dobře“
Začal jsem jim vyprávět o svém světě, o sobě, mých přátelích a pár příhodách, co jsem zažil. Neustále se divily a šlo vidět, že mi hodně věcí moc nevěří. Mezitím, co jsme si povídali, se šel Thrór projít. Snažil jsem se taky nemluvit moc o Temných Elfech a naší vrozené povaze, ale nakonec to ze mě dostaly. „nemohu uvěřit, že by elfové mohli být tak zlí a zákeřní“. „Ale je to tak. Ne všichni jsme ale zlí, nicméně je nás strašně málo a proto na sebe musíme upozorňovat co největšími činy, aby si nás bylo všímáno“… Ještě chvíli jsme si povídali a po návratu Thróra šli spát. Ráno nás Thrór probudil celkem brzo, ale to mi nevadilo. Cítil jsem se čerstvě. Zeptal jsem se Thróra, kolik dní ještě pojedeme.
„Když si pospíšíme, tak tam dnes večer dorazíme.“
„Nu dobrá, a mohl bys nám už upřesnit, proč přesně tam míříme a proč tam musíme být tak rychle?“
„Ještě ne, musím si něco ověřit a pak vám vše vysvětlím. Teď už ale musíme jet.“
Cesta byla víceméně bezproblémová, což se mi zdálo divné. Na Faerűnu bychom se v takové krajině střetli minimálně se skupinou gnollů (kterým bychom sice ujeli, ale alespoň bychom je zahlédli).
Večer jsme dorazili k hranicím Hvozdu. „Jdeme?“ zeptal jsem se.
„Ne, ještě ne. Založíme oheň a ráno se uvidí“ odvětil Thrór. Společně s Thrórem jsem založil mimo hvozd oheň a Elvellon mezi tím ulovila nějakou zvěř. Poté co jsme se najedli nám Thrór řekl abychom šli všichni spát, ať jsme ráno čerství. Řekl to dost naléhavým tónem, takže všichni poslechli. Mně se ale nechtělo spát. Aspoň jsem měl zavřené oči a naslouchal zvukům přírody.
Po několika minutách, když jsem myslel, že už všichni spí, jsem ucítil nějaký pohyb ze strany, kde ležel Thrór. Ležel jsem na zemi, takže jsem podle tíhy kroků poznal, že to je trpaslík, tedy Thrór. Chvíli stál a nehýbal se; asi se rozhlížel. Když stál asi tak dvě minuty, tak se vydal směrem k hvozdu. Teď už jsem ho viděl, byl to opravdu Thrór a měl u sebe jak vidno všechny své důležité věci (hlavně sekeru). Vstoupil do hvozdu a já sledoval, kterým směrem jde (byla sice velká tma, ale co to je na drowské oči, které jsou na tmu zvyklé od zrození?).
Teprve když se mi ztratil z dohledu, jsem začal přemýšlet, co udělat. Jít za ním podívat se kam jde, nebo zůstat a nevšímat si toho?
V tom ale potichu promluvila Elvellon k Lonwénien. „Myslíš, že už šel napřed bez nás?“
„Asi ano…půjdeme za ním?“ V tom jsem se vložil do rozhovoru. „Myslím, že bychom ještě mohli nějakou chvíli počkat, jestli se nevrátí.“ Elfky sebou trhly a pohlédly na mě. „Nevěděla jsem, že jsi vzhůru“. Řekla to dost nahlas, tak jsem si dal prst před pusu a ukázal na spící členy družiny. „Počkáme do hodiny před svítáním ano?“ „Dobrá“ souhlasily a své hlavy opět položily na přikrývky. Po chvíli jsem to nevydržel a vstal. Rozhlédl jsem se a když jsem viděl, že se Elvellon dívá, tak jsem ji řekl, že jdu obhlídnout okraj hvozdu, jestli nejde něco vidět. Možná ji to uklidnilo, možná ne. Ale já už vykročil směrem k němu. Dřepl jsem si u jednoho stromu na kraji hvozdu a rozhlížel se. Neviděl jsem nic podezřelého a tak jsem si sedl zády k tomu stromu. Po asi hodině jsem se rozhodl, že se vrátím zpátky k ostatním. Tu jsem ale v dálce něco uslyšel.
Byl to jen okamžik, ale znělo to jako křik. Muselo to být ale dost dal

Nasedli jsme na koně a vyrazili. Všiml jsem si Aratlosse jak se dívá směrem k železnému pasu “Aratlossi, co tě trápí, ta věž je už dávno upuštěná”. “Vypadá to, že není” řekl Aratloss. Když jsem se podíval pořádně všiml jsem si bílého kouře. “Mohli bychom se tam jet podívat, i když je to od cesty”. Aratloss souhlasil. Jeli jsme řidkým lesíkem směrem k železnému pasu, cesta byla rovná a travnatá a skrz listy prosviťovalo slunce. “Jsme už blízko” řekl Aratloss, “ale už se stmívá a bude lepší když tam půjdem za světla, rozděláme oheň a odpočineme si”. “Rozdělíme hlídky, budeme se střídat po dvou hodinách, Vezmu si první hlídku” řekl Aratloss. Byla tichá noc a šlo slyšet praskání ohně. Nespal jsem protože jsem věděl že budu mít druhou hlídku. Netrvalo dlouho a přišel jsem Aratlosse vystřídat. Aratloss mi potichu řekl že něco viděl ve tmě a nenápadně ukázal směrem ke dvoum velkým stromům. Po chvíli hlídání jsem taky něco zahlédl, všiml jsem si mihotajcích se stínů a menší postavy. Aratloss probudil ostatní elfy. Teď už to viděli všichni, připravil jsem si luk, byli to skřeti…