Fórum ‚Archiv‚ nepřijímá nové témata ani odpovědi.
-
Příspěvky
-
LillithKONEČNĚ MÁM KONEC! JUPÍ!!!
Když si čas od času přisednete k schoulené postavě u krbu, k takové, která je jakousi hříčkou Osudu v každé hospodě, a zaplatíte jí pohár svařeného vínka, uslyšíte někdy velice zajímavé věci…
Dovolte, abych vám vyprávěla příběh. Příběh o největší bitvě od dob pádu Saurona Lháře. Bojovalo se nepřetržitě mnoho dní a nocí, na straně obránců města Esgarothu stateční Elfové a skupina dobrodruhů, kteří přijeli nedlouho předtím, než odporné masy skřetů a zlých lidí poprvé udeřily.
Nikdo neví, odkud se vzali ani kam potom zmizeli, ale odvaha a síla, s jakou se vrhali do bitvy, vracela statečným obráncům naději. Jistě jste o nich slyšeli, o tajemném Drizztovi, hraničáři s dvěma meči, jež bojoval jako lev, o sličných elfech z Lórienu, jejichž šípy vnášely chaos do řad útočníků, o hrdé Lillith, jež na hřbetě své věrné vranky mnohdy obrátila prohru ve vítězství, i o spanilé Gilraen a vědmě Lonwénien, jež přivedla posily ze Zeleného lesa ve chvíli nejvyšší nouze. Bez nich by jistě padl Esgaroth a tato překrásná země by zemřela pod nohami odporných skřetů a úrodné louky by se obrátily v prach a svobodný lid by se stal otroky.
Neodcházejte přece! Nebojte, nebudu tu omílat to, co zná každý kojenec. Já budu totiž vyprávět pravdu. Málokdo ví, že byl ještě jeden dobrodruh a že všemi opěvovaní hrdinové se vlastně k tomu všemu přichomítli tak nějak náhodou. Slavný Drizzt se jen chtěl dostat domů a trpaslík Thrór, ten, kvůli kterému se konala celá výprava, se chtěl pomstít jedné čarodějce. A abych řekla pravdu, já tu vaši slavnou Lillith znala a můžu vám říct, že jí byl celý Esgaroth ukradený a nechala se naverbovat, jak tomu ona říkala, jen z čisté a destilované nudy. Jediní opravdoví hrdinové tu byli Elfové poslaní spanilou Galadriel, kteří zařvali hned na začátku.
Dobrá, vidím, že vás nudím, takže přeskočím to nepodstatné. Třebaže bych byla ráda vyprávěla, jaké bylo shledání s dávno oplakaným Thrórem, ale protože vás to, koukám, nezajímá, tak si svůj vypravěčský um schovám pro vděčnější obecenstvo.
Aby se Thrór pomstil, musel zemřít. Ano, slyšíte dobře. Aratloss Nailo jej musel zabít, aby byl schopen té čarodějnici vůbec ublížit. Jistě si uvědomíte, když se nad tím pořádně zamyslíte, že se po odražení druhé vlny už o Drizztovi nevypráví. Jakoby se vypařil, zemřel nebo utekl. Je to proto, že Drizzt, velký hrdina a dobrodruh, přislíbil svému trpasličímu příteli pomoc a následoval jej do boje proti té hrůzostrašné čarodějnici. A zatímco ostatní dávali v sázku vlastní kejhák, aby zachránili Jezerní město, oni se oprostili od svých fyzických schránek a flákali se po Neskutečných pláních, Nebesech nebo jak to chcete nazývat dobré tři dny, než našli to, co hledali.
Teď byste chtěli slyšet příběh o boji jako z pohádky, co? Ale jak jsem řekla, dnes ode mne slyšíte jen holou pravdu, bez překrucování skutečnosti a bez nejmenšího přikrašlování. Werdan, pokud si dobře pamatuji její jméno, byla sice velká čarodějka, jenže, buďme k sobě upřímní, proti temnému elfovi se těžko něco podniká. Zvlášť když má vkaždé ruce magický scimitar. A čaroděj je teprve bezmocný, když se na něj řítí do běla rozzuřený trpaslík s dvoubřitou sekerou v rukách, navíc posvěcený svými bohy.
Pravda je, že Werdan byla obklopena armádou jí poslušných skřetů, zlodějů a vrahů. Kouzlem k sobě připoutala jejich duše, takže nemohli být zabiti obyčejnou zbraní. To bylo něco pro ty dva, to vám tedy řeknu! „Zahřívací kolo“, jak to později trefně nazval trpasličí žoldák, trvalo s přestávkami týden. Samozřejmě, že nevyhladili všechny její hrdlořezy, mnoho se jich zděsilo a dali se na zběsilý útěk. Werdan jim poté přestřihla nit života, protože porušili smlouvu. Byla to zajímavá podívaná na tisíce dezertérů, kteří náhle padli na zem jako podťatí. Stejně dopadli ti, kteří zkusili své štěstí a chtěli se přidat k Drizztovi a Thrórovi. Takovým způsobem si Werdan zprovodila ze světa téměř polovinu armády, čímž velmi usnadnila práci našim dvěma hrdinům. Když se potom „propracovali“ k čarodějce, bez okolků ji přesekli v půli a pro jistotu na mnoho da
LillithŠkoda času. Vaše slavný filmování mě nijak zvlášť netankuje, ale co mě vysloveně leze na nervy je, jak lezete do každý místnosti a otravujete lidi, který o to nestojí.
d3u5Tak nas udej!!! Staci vytocit cislo 158. Nebo jeste lepe zkus se podivat do Zlatych stranek na cislo OSAy “Ochrany svaz autorsky”.
LillithVíte co? Pobavíme se o tom, až budete mít zakoupený práva.:(((
d3u5To vis ze hledame. Vse potrebne je v mistnosti Silmarillion Film.
elvellonjá jsem neřekla, koho a kolik chci zabít. ale to je jedno. tak jako tak je to poměrně vlezlé a vlastně i hloupé. pokud chceš zabít, dej vědět, dohodnem se. a k tomu filmu: nehledáte třeba elfky? :)))
EskelJá taky ne a všechny vstupující varuji že oni taky nebudou… to jen tak pro úvod 🙂
d3u5Ja jsem byl pouze sproste vyuzit pro reklamni ucely. A to z toho nemam ani korunu 🙂
Eskeltomu se říká spam… neboli korektněji reklama…
Vidíš? už jseš ovlivněná reklamou, protože chceš zabít jednoho konkrítního člověka… Mrkni do místnosti Silmarillion – Film a zabij radši mě. :))))))))))))) On za to nemůže. 😛
elvellonja tady asi nekoho zabiju. co to je za blbost, nacpat stejnou zpravu do vsech mistnosti???
Thrór Loremailhmm na fantasiawebu??? nevim nevim
LillithStála jsem na cimbuří hradu. Cože? Kde jsem se tu vzala? Rozhlédla jsem se kolem. Bylo to tu tak povědomé… Dole na nádvoří stáli dva lidé. Z mého pohledu byli velcí jako korálky. Jeden červený, druhý bílý. Muž a žena. Respektive člověk a elfka. Poznávala jsem to místo, i tu situaci. Ti dva dole…
“Víš, vždycky jsem přemýšlel, proč jsi odešla.” ozvalo se a vedle mě se zhmotnil vysoký muž v rudém rouchu arcimága. Opíral se o kamennou stěnu a shlížel na hádku, jež se odehrávala na nádvoří.
“Tohle je jen sen, že?” zeptala jsem se. Usmál se a přikývl. Lhostejně jsem pozorovala, co se již stalo. Elfka hvízdla a vyhoupla se na černého koně, který přiběhl na její zavolání. Muž se ji snažil zastavit, ale bezúspěšně.
“Myslel jsem, že se vrátíš. Čekal jsem. Každý den jsem tu stál a vyhlížel jsem tě.”
“Co po mě chceš, Ashene?” zeptala jsem se podrážděně.
Hněvivě se na mě podíval. Mávl rukou směrem za odjíždějící postavou. “Proč? Proč jsi odešla? Já tě miloval, Lillith! Mohli jsme spolu žít. Ještě pořád můžeme!”
Uhnula jsem před jeho prosebným pohledem. “Za jakou cenu, Ashene? Za cenu životů nevinných lidí? Za cenu tvé duše? Ne, to by nefungovalo.” Na chvíli jsem zaváhala, ale potom jsem se natáhla a uchopila jej za ruku. “Zapomeň na mě, prosím. Mysli si co chceš, ale pořád mi na tobě záleží. Najdi si ženu, která tě bude milovat, která s tebou zestárne a zemře.” Chvíli jsem se odmlčela, aby se nad mými slovy zamyslel. “A mě nech jít.” dodala jsem tiše.
Zvedl hlavu a podíval se na mě tím svým smrtelně vážným způsobem. Na chvíli podržel mou ruku ve své, pak ji pustil a odstoupil ode mě. “Buď šťastná.” popřál mi ještě, než se svět kolem mě rozplynul……a já se probudila.
“Už jsem myslel, že se nikdy neprobudíš.” poznamenal Drizzt. Ukázal kamsi za mě. “Máme společnost.” ohlédla jsem se a uviděla jsem Elvellon s jejím milencem a … bratrem, pokud si pamatuji dobře. Lúnien stál trochu stranou.
“Lonwénien?” nadhodila jsem ospale.
“Možná později.” Drizzt pokrčil rameny. “Tak vstávej, ty ospalče. Čeká se jen na tebe.”
Drizzt_lukeMyslíš že je to best možnost? Takhle přerušit nedokončený příběh?
elvellonprobudila jsem se pozde. slunce stalo vysoko na obloze, jako by se mi vysmivalo. co, elfko, ze vstavas tak pozde? tvi pratele na tebe ani nepockali…
trhla jsem sebou. coze?
musela jsem zkonstatovat, ze slunce melo pravdu. atavismy, pozustatky po nasich predcich, schopnosti naslouchat prirode, vecem, ktere nase generace pomalu ztraci, mivaji pravdu. zakladni instinkty, trebaze zapominane. skutecne jsem nenasla nikoho krom Lon a elf na strazi na vychodni hranici mesta mi potvrdil odchod drowa v doprovodu elfky smerem dal a dal do pustin..
ach jo, nemela bych si stezovat, kdyz jsem sla spat s vychodem slunce. a to uz je zase skoro vecer, protoze nez jsem si to vse overila, chvilku to trvalo… samozrejme jsem chtela vyrazit na cestu co nejdrive, ale nemelo cenu odjizdet vecer. coz znamenalo pockat jeste jednu noc a me sance dohnat Drizzta a Lil se opet snizuji…
“ja tu jeste nejaky cas zustanu”, Lon kategoricky odmitla me doprovazet.
“ale Drizzt… a…”
“promin. mozna pozdeji.”
nemelo cenu se o tom dale bavit. nemohla jsem ji presvedcit, i kdyz jsem tusila, ze se neloucime naposled, bylo mi to lito. nicmene jsme stravily pekny vecer u ohne, ktery se kazdy vecer podle prastareho zvyku zapaluje uprostred mesta. tanec, vino i zpev me lakaly, ale presto jsem sla spat brzy. jeste predtim jsem vsak potkala Atanvarna. nevidela jsem ho cely den, krom..eh, probuzeni, a po pravde receno me mrzelo ze jsem nemohla odjet hned prave kvuli nemu. ne, ze bych ho nechtela videt, ale dalsi louceni jsem si prozit nechtela. a odjet jsem musela.
“rano odjizdis”, konstatoval.
kyvla jsem, nepremyslela jsem, jak na to asi prisel.
“vim to od Lon”, dodal vzapeti. mlcela jsem.
“snad te potesi, ze jsem pro nas sehnal tri nejrychlejsi kone, co sehnat sli”. “tri? pro nas?”
“tentokrat te nenecham odjet samotnou. a kdyz jsme u toho… tvuj bratr prohlasil-“
Amras vystoupil se stinu opodal. “jdu za tebou”, zasklebil se na mne, jako kdybychom byli stale detmi.
“prohlasil jsem, ze mam dost strazeni hranic. pokud ma nastat konec sveta, jak ostatne nekteri uz dlouha leta tvrdi, nechci mit pocit, ze jsem pro to nic neudelal. at nastane, ale kdyz zustanu doma, tak tomu nemuzu nijak zabranit. treba ani kdyz odejdu, ale aspon se muzu pokusit.”
stala jsem tise. i muj bratr me dokazal prekvapit. dojmout, az temer k slzam.
“Amrasi”, usmala jsem se a obejmula ho.
“budu moc rada, kdyz me budete doprovazet”.
a co teprv Atanvarno. tolik stesti v jednom odpoledni..:)(timto se omlouvam za sve vylevy a za svou potrebu pridat si par NPC -ze, Throre:)- protoze kdy z budu mit na starost vic postav nez jen sebe, tak me to bude vic bavit;)))
kdyz jsem se ohledla, nase stiny bezely za nami… a pred nami byly zeme vychazejiciho slunce a kdesi daleko… Esgaroth.
_Haldir_Mel jsem za sebou dlouhou cestu z Lorien az sem na bitevni pole. Byl jsem rad, ze jsem se setkal se svym starym pritelem mistrem trpaslikem. “Nuze muzeme vyrazit.” Mel jsem sebou dost zasob jidla na cestu, ale nevedel jsem oc se jedna. “Cestou mi budes muset povedet neco o teto ceste, mistre trpasliku, co je nasim cilem.” Pobidl jsem kone a zaradil se vedle Throra.
Lillith(Já, vím, že jsem měla skončit před branami Esgarothu. Mám v hlavě dokonce několik slibných nápadů, jenže to všechno záleží na tom, jak se rozhodnou Lon a Elvellon.)
LillithDrizzt nasadil vražedné tempo. Zatímco se Banshee snažila udržovat krok s Drizztovým koněm a nevypustit při tom duši, já jsem měla dost času na přemýšlení. Byla jsem potěšena tím, že se události daly do pohybu, takže jsem si zprvu neuvědomila, že Drizzt před něčím – nebo někým – utíká. Spěch jsem přičítala nedočkavosti, ale jakmile se rozhodl zabít svého koně, došlo mi, že něco nehraje. Když jsme po několika hodinách jízdy zastavili, nezdržovala jsem se jemnůstkami.
“Takže co se stalo?” zeptala jsem se. “A nesnaž se mi lhát. Žádnej hraničář by se nechoval takovým způsobem ke zvířatům, leda že by mu pochodovala za zadkem nepřátelská armáda.” Drizzt se na mě pátravě zadíval. Neodpovídal. “Dobře, jak chceš.” zamračila jsem se. “Vem si svá tajemství pro mě za mě do hrobu. Nejsi ostatně jediný, kdo si něco nechává pro sebe. Ale jestli za námi pošlou trestnou výpravu, zeptám se znovu a potom už budu odpověď vyžadovat.” Sundala jsem z Bansheeina sedla dlouký luk a toulec plný šípů, dáreček od elfů z lesa. Už jsem dlouho necvičila, ale takové věci se nezapomínají. “Jdu něco ulovit. Nemáme ani ten pitomej lembas. Jestli nebudu do dvou hodin zpátky, to něco ulovilo mě.” řekla jsem a odešla jsem.
Po chvíli zuřivého pochodu jsem si uvědomila, že jsem na planině a těžko něco ulovím bez koně. Z plna hrdla jsem si zanadávala sama sobě do tupců a hlupáků, ale nakonec jsem přivolala Banshee. Po nějaké hodině jsem narazila na pumu (Jestli se ve Středozemi nevyskytovala, tak teď už se vyskytuje.:)) Vystřelila jsem dřív, než si mě všimla. Zabodl se jí do boku a podle všeho prorazil plíci. Šelma zařvala bolestí a pokusila se vytrhnout si šíp z rány. Ten se ale zaklínil mezi žebry a jediné, čeho dosáhla, bylo to, že se zlomil. Nechtěla jsem ji vidět trpět a tak jsem druhým šípem ukončila její život. Když jsem potom připevňovala mrtvolu za sedlo, slíbila jsem si, že budu víc cvičit s lukem.
Thrór LoremailVysel jsem ze stanu a premyslel, jake neschopne elfy mi prideli. V dnesni dobe jsem musel bt zvlaste opatrny, hlavne kdyz moje rameno palilo jako sam Morgoth. Rozhlizel jsem se po taboristi, kdyz me vyrusil nevinny dusot kopyt a hlas. “Tvuj doprovod je z casti zde, mistre trpasliku.” rekl hlas. Na chvili jsem strnul. Pripadal mi povedome. ale dlouho jsme ho neslysel. Pomalu jsem se otocil a zahledl Vzneseneho elfa, jak hrde sedi na koni. Byl to Haldir. “Rad te vidim priteli…” rekl jsem mu a ten pouze kyvl. Sesedl z kone a privital se se mnou. “Vidim, ze mas vazne zraneni…” rekl mi a vlacel me nekam. “To neni nutne, je to jen skrabnuti…” vysmekl jsem se a razantne se vratil zpet na puvodni misto. “Pokud nevis, tak skreti zbrane bvaji potrene jedem a bylo by lepsi, abys ses nechal osetrit.” Odvlekl me k dlouhemu stanu. Uz z venku byl slyset narek elfu a trpasliku. Vstoupil jsem dovnitr a videl…trpasliky a elfy bez koncetin. “Doufam, ze bojovali statecne…nepreji jim to.” zkonstatoval jsem a dosel ke starene. Uprene se divala nekam do prazdna. Byla to trpaslice. “Pani Lar, tady je jeden, ktery potrebuje vasi pomoc.” rekl ji Haldir a jemne ji vzal za ruku a polozil mi ji narameno. Byla to zvlastni bolest, napul uleva, napul nesnesitelna. Kyvla a priskocila ke mne mlada elfka. Nalila mi neco na ranu a odesla. “Nyni musime najit zbytek doprovodu, asi uz budou cekat.” Vysli jsme ven a uvidel jsem tri kone. Dva cerne hrebce a Haldirova kone. Hrebci byli zaprahnuti do povozu. Na nem sedel trpaslik. “BALIN K VASIM SLUZBAM!!!” zavolal na nas. Haldir nasedl na sveho kone. Ja prisedl k Balinovi. Uvidel jsem jeho nadhernou sekeru. Upravil jsem se (srovnal zbrane 8o)) a rekl: “Muzeme vyrazit!!!” povoz se dal do pohybu…
Drizzt_luke
Původně jsme byli na cestě do Esgarothu, ale..no..vyskytly se malé komplikace. Nejdříve nás přepadla nějaká skřetí skupina a teď? Teď jsme v nějaké elfské lesní říši. Jak jsme se sem dostali? Nad tím teď zrovna přemýšlím. {Je sice podivné, že mluvím sám se sebou, ale to asi dělá tohle nezvyklé prostředí..} Potkali jsme nějakou elfskou hlídku a ta nás sem dovedla, původně jsem jet nechtěl, ale mí společníci, vlastně spíše společnice mě přesvědčily. Řekl jsem si, proč ne? Možná, že nás provedou nějakou kratší cestou přes les, ale oni né. Oni si nás pěkně zavezou sem. Normálně by to bylo příjemné místo, ale já měl stále silné nutkání vydat se směrem, kde by měl ležet Esgaroth. A ještě větší nutkání dostat se zpět…domů…Teď tu ale poslouchám nějaké leso-elfské písně a sleduju jak se tihle elfové spolu baví. Naše družina se prozatím rozdělila – Lonwénien s Elvellon odešly s nějakými vysokými elfy, Lillith šla ke koním, Lúnien někam odběhl a já..já tu teď sedím na široké větvi pár metrů nad zemí a pohlížím severovýchodním směrem, kam se hodlám v nejbližších chvílích opět vydat…
Z úvah mě vyrušil pohyb za mými zády. Dělal jsem, že o tom nevím, ale naslouchal jestli neuslyším zvuk ocele třené o vzduch. Nic…vtom promluvil…vlastně promluvila. Byla to nějaká elfka a promluvila na mě tou jejich elfštinou. Nerozuměl jsem ji, ale otočil jsem se. Elfka ke mě přikročila a já se zvedl, abych alespoň trochu vyrovnal výškový rozdíl. Neviděla mi do tváře; vlastně nikdo z těhle elfů mi ještě neviděl do tváře. Od setkání s tou hlídkou jsem měl kapuci zataženou tak, aby nemohli vidět kdo ve skutečnosti jsem. Byl jsem pro ně jen nějaký člověk menšího vzrůstu. Kdyby mou tvář spatřili, tak by to asi způsobilo menší rozruch..
Elfka přikročila ještě blíž a mě z kapuce mimoděk vyklouzl pramen mých bílých vlasů. Oči elfky na nich spočinuly a trochu pozvedla obočí. Nehýbal jsem se a ani jsem nejdříve nevěděl na co se tak dívá. Teď už stála hned u mě, nebezpečně blízko. Vztáhla ruku a chytla mezi prsty pramen mých vlasů. Poté se podívala do tmy mé kápě a ladným, rychlým pohybem mi ji stáhla. Sice neúplně, ale spatřila mou tvář. Na chvíli ji na tváři utkvělo překvapení. Poté mírně chraplavým hlasem potichu něco prohodila. Bylo to “fuinë rauco”, nebo něco takového. Otočila se směrem k nejbližší skupině elfů, která od nás byla přibližně padesát metrů a chystala se něco zařvat. Pravděpodobně to, co vyslovila před chvílí. To jsem ale nemohl dopustit. Praštil jsem ji do zátylku. Ale opatrně, tak abych ji neublížil, ale na pár minut byla v bezvědomí. Svezla se mi do náruče a já ji opatrně položil.
Nejvyšší čas zdejchnout se, řekl jsem si a co nejnenápadněji se rozběhl ke koním. U koní byla akorát Lillith a povídala si s Banshee. Když jsem k ní doběhl, tak na mě trochu nechápavě pohlédla. „Nějaký problém Drizzte?“ „Ani ne, ale měli bychom co nejdříve vyrazit. Jo a tím co nejdříve myslím teď.“ „Cože teď? Nemůžem přece tak rychle odejít..sotva jsme přišli…“ „Vím, ale já jdu. I kdyby sám, ale jdu. Co ty?“ „No..“ Lillith se zamyslela. „Asi máš pravdu měli bychom jít. Mám zajít pro ostatní?“ Rozhlédl jsem se kolem. Neviděl jsem nikoho z naší družiny až na Lúniena. „Lúniene!“ zavolal jsem. Lůnien, který vypadal že je v dobré náladě se otočil a rozběhl k nám. „Copak?“ řekl s úsměvem na tváři.
„Já a Lillith už odjíždíme. Zkus najít Elvellon a Lonwénien a řekni jim o tom.“ Lúnienův spokojený výraz přešel do překvapeného. Chtěl zrovna něco říct, ale já pokračoval. „Není čas na otázky, nenutím nikoho k odjezdu, ani tebe ani je. Jen jim to vyřiď a řekni, že pokračujeme v cestě do Esgarothu. Můžete se za námi rozjet..vlastně v to doufám“ Lúnien pohlédl na lillith pak zpátky na mě a kývl. „Ano Drizzte, já to vyřídím. Můžeš se spolehnout. A počítej s tím, že vás co nejdříve doženu“ usmál se, otočil a vykročil zpět k ostatním elfům.
Nasedli jsme na koně a bez řečí se rozjeli zpět cestou, kterou nás sem zavedli. Po přibližně hodině jsme dojeli k místu, kde jsme potkali elfy. Rozhlédl jsem se a zkontroloval směr. „Esgaroth
LillithVstala jsem těsně před svítáním. Šla jsem se projít do lesa. Bylo to tak dlouho, co jsem si užívala krásy okamžiku… Všechno kolem bylo tak poklidné, všichni tak šťastní. Chtělo se mi smát i plakat, ani nevím proč. Zastavila jsem se a pozorovala jsem srnu, jak pije. Ale myšlenkami jsem byla někde úplně jinde. Daleko v minulosti. Vzpomínala jsem na boje, kterými jsem prošla, na lidi, které jsem poznala… Tak málo z nich nebylo válečníky… Přemýšlela jsem o síle, která mě neustále hnala dál, pryč, z místa na místo. Rozhlédla jsem se kolem sebe, po staletých stromech. Mohla bych tu zůstat, ale nakonec, po pár letech, možná i staletích, bych znovu odešla z tepla domova a zpřetrhala všechny svazky. Jako už tolikrát… Vrátila jsem se do města. Zastihla jsem Lon a Elvellon, která si nyní nechávala říkat Gilraen, v tichém rozhovoru s tím Atarvarnem. Docela sympatický chlapík, kdybyste se mě ptali na názor. Budili dojem, že si nepřejí být rušeni, a tak jsem je jen tiše obešla a dál se věnovala tichému bloumání po lese. Měli bychom vyrazit do Esgarothu, ale zatím to nespěchalo.
_Haldir_Za malou postavou trpaslika se ozval tichounky dusot kopyt. Trpaslik strnul. “Tvuj doprovod je z casti zde mistre trapsliku.”
Thrór LoremailSkreti armada byla bliz a bliz. Stalo se to, co jsem vubec necekal. Skreti se zastavili. Nevypadalo to, ze kvuli mne, kdyz jsem se totiz podival za sebe, uvidel jsem elfy jak “vylezaji” ze zeme a nez jsem stacil otocit hlavu zpet, vystrelili salvu sipu mezi skrety. Pulka z nich se zkacela v krvi na zem. Velitele porucili znovu k utoku a rozenehli se prikladem dopredu. Ale nekteri ze skretu asi nepochopili prikaz a rozebehli se na opacnou stranu, kde na ne uz cekali trpaslici pripraveni na konecny uder.
Snazil jsem se co nejdrive dostat k velitelum. Behem toho jsem musel pouzit me sekeru na zachranu nekolika elfu, kteri si nechranili zada (elfove uz k nim dobehli). Velitele zustali jenom dva. Divali jsme si do oci a nevnimali bitevni vravu. Nevim, jak dlouho jsme tam stali, ale prvni velitel to nevydrzel a rozbehl se ke mne. Zautocil jeho savli z vrchu. Byl celkem snadnym cilem. Na posledni chvili jsem uhnul a rozsekl jsem mu bricho mou sekerou. Cerna krev zabarvila zem i brit me sekery. Druhy skret bezel hned za nim, nedokazal jsem vykryt jeho uder a poranim mi rameno. Byl zatracene rychly, zbesily a silny. Toporem jsem vykryval jeho utoky. Zacinal jsem pomalu ale jiste prohravat. Snazil jsem se ustupovat, ale takopl jsem o mrtve telo. Stihl jsem si kleknout a reflexivne toporem vykryt uder. Skret zautocil ale takovou silou, ze mi presekl toporo. Odhodil jsem kousky sekery a rukama smatral po jakekoliv zbrani. Nahmatal jsem nejaky mec a skreta probodl. Bitva byla uz temer u konce. Na bojisti lezeli mrtvi elfove i trpaslici, ale i skreti. Sebral jsem zbytky sve sekery a nalezl me vrhaci. Snazil jsem se co nejrychleji odejit, ale zastavili me elfove. “Je od nas???” zeptal se jeden druheho a ten si me od hlavy k pate prohledl. “Myslim, ze ne. Nema nase oznaceni…vezmem ho k Uilosovi…” Nez jsem stacil neco vysvetlit, byl jsem v jednom z hlavnich stanu. Cesta k nemu byla dlouha, ale ubihala celkem rychle. U stolu sedel jeden trpaslik, ktery si dopraval plnymi dousky medovinku, a elf. Venku byli dve straze.
“Kdo jsi???” zeptal se me elf.
“Nebylo by namiste, aby jste rekli kdo jste vy???” otocil jsem se na trpaslika.
“Ja jsem Korgan (dosli napady) a to je Uilos…” odpovedel mi a bouchl do stolu. “Kdo jsi ty???” pousmal se.
“Ja jsem Thrór, syn Odinuv.” Vypadalo to, ze jsou radi a prekvapeni.
“Kde bychom mohli Odina najit???” zeptal se me Uilos.
“V Emyn Duiru…v horach Temneho hvozdu.” odpovedel jsem mu.
“Takze ten lisak stara si nakonec vzal tu svou…ehm…nehodi se to rozebirat…mas zranene rameno…” odbehl od tematu Korgan. “S cim ti muzeme pomoci???”
“Potreboval bych hlavne nove toporo, a nejake male zbrane…”
“Mame pouze dyky…” ozval se Uilos.
“Dyky???” prikyvl jsem. Nekolik desitek minut jsem se s nima vybavoval nez donesli to, o co jsem zadal. “Mam jeste jednu prosbu.” zeptal jsem se jich, kdyz jsem prebiral zbrane. “Potrebuju se dostat do Esgarothu.”
“Esgaroth je odsud par dni cesty, pocestne malo pousti, ale s nasim doprovodem…stejne potrebujeme zasoby, ne???”
“Diky…” odpovedel jsem, vysel ze stanu a cekal na doprovod…
OrophinVe hvozdu se už nic zvláštního nestalo, směrem ke hrnanicím byl hvozd stále řidčí a slunce ozářovalo zem skrz listy, když jsme vyjeli ven z hvozdu, slunce nás na pár vteřin oslepilo, radostně jsme se zasmáli. Úsměv nám rázem zkazil černý kouř, který vycházel z nedaleké pevnosti jezerňanů, skřeti ho určitě napadli. Vzpomněl jsem si na Calaglina, jestli je už uzravený a jestli nás už hledá. “No tak tedy vyrazíme”, zvolal Aratloss. Cestou do esgarothu jsme míjeli velká i málá jezera obklopené jehličnatými stromy. “pozor! támhle jde velký oddíl plně vyzbrojených lidí” zakřičel Tirael, “To je jezerní lid!, schovejte se, nebudem jim přidělávat další problémy” odpověděl Aratloss. Zajeli jsme do jehličnanů a pokračovali skrz les. Konečně jsme přijeli k velkému jezeru, na kterém se rozprostírá ono jezerní město. Z dálky šli vidět hrdé a vysoké věže s modrými střechami. Zanedlouho jsme se ocitli před branami města, byli zavřené. “Zvláštní” řekl Cyrian a zabouchal na vrata “Většinou jsou tu všichni vítáni”. Na hradbách se objevilo tucet lučištníků. “Co tu pohledávate?” zeptal se jeden z nich. “Jsme elfové z lorienu, a tohle jsou společníci Glórfindela, elfa z roklinky”zvolal Aratloss, “Říkáte Glórfindela?” něco si začali šeptat a pak jeden z nich odešel. Po chvíli se otevřela brána a v ní stál muž ve zdobených šatech, za ním rytíři v plné zbroji a vlajkonoši. “Omlouvám se že vás moji lidé nechtěli vpustit dovnitř, naši zvědové viděli procházet větší oddíly skřetů, takže nemůžeme vpustit jen tak každého, skřetí zvědové nemusí být jen skřeti, ale i zlí lidé z vrchoviny, převlečení za rohanské neo gondorské bojovníky!, ale nebojte, zde jste v bezpečí” usmál se”Jsem Hugin, dědic trůnu, jsem vnuk Barda lučištníka a srdečně vás vítám”. “Ty skřety jsme viděli, procházeli hvozdem, nechali za sebou ohromnou spoušť” řekl Aratloss, “A několik mrtvých elfů” dodal jsem zklamaně, “Pevnost na jihu je v plamenech”. “já vím poslal jsem tam velkou část vojska” řekl, “ale pokusím se vám tu strastiplnou cestu co nejvíce vynahradit, místní hostinec je vám k službám, můžete se ihned ubytovat a mimochodem kde je Glórfindel, rád bych si s ním promluvil, nikde ho tu nevidím!?” zeptal se udivěně, “Šel varovat krále Thranduila, snad ještě dorazí” řekl Tirael. “No nevadí, zatím se porozhlídněte po městě”. Město vypadalo vznešeně, všude byly rozvěšeny vlajky a erby a lidé tu vypadali šťasně, zdá se že o skřetech nic neví. Rozešli jsme se. Já a Cyrian jsme se šli podívat do zbrojíren, jezerní lid má dobré vybavení, především proto, že obchodují s trpaslíky z Ereboru. Aratloss a Thónnas už šli do hostince vybrat pokoje a Tirael se šel nejspíš podívat na pomník Barda lučištníka. K večeru dorazil Glórfindel se zbytkem družiny a odebrali se do paláce kde bydlel král Hugin. Tirael A Cyrian nás už opustili, pravděpodobně šli také do paláce za Glórfindelem, určitě se za nimi ještě půjdu podívat. Šli jsme spát brzy a je možné že Aratloss šel také spát, ale to zjistím až ráno…
elvellon(pro Lon, ve hvozdu jsem Gilraen, na to nezapominej)
krev mi busila ve spancich. slunce probleskovalo mezi mohutnymi stromy a ja jsem se citila tak stastna, jako uz dlouho ne. byla jsem doma, doma v temnem hvozdu!
Atanvarno! srdce mi tlouklo o poznani rychleji. a videla jsem jak se na me Lon zvidave diva. chapala jsem jeji zvedavost. malo kdo z nas o sobe kdy vypravel vice nez stroha fakta zivotopisu, a kdyz uz se nasla prilezitost, zivot nas naucil mluvit kratce a vystizne. popisovat city se nehodilo.
vecer u ohne to Lon nevydrzela. “povidej”, mrkla na me. Lillith se zasklebila a ukazala hlavou za sebe. “ale potichu”, dodala na vysvetlenou. par “vypadala jsi rozrusene, a malo komu to uslo”.
potrasla jsem hlavou. “neni o cem mluvil.”
Lon se zamracila. “nam to rict muzes.”
“o nic nejde. necekejte zadne historky… zadnou senzaci.” sedla jsem si pohodlneji a zacala vzpominat.
on byl jediny kdo tehdy vedel o mem odchodu. nebyl nahly, delsi dobu jsem planovala, pocitala, rozhodovala se. moje rodina se nemohla nic dozvedet.
touhu odejit jsem citila dlouho. zivot ve hvozdu byl pomaly, vlacny a neuspokojoval me. chtela jsem poznat jine kraje, jine narody.
hlavou mi kolikrat vrtalo oblibene prislovi naseho kraje: ve svem domove budes stastny, teprv kdyz se do nej vratis. to byl muj hlavni argument. a on ho znal, a nedokazal me presvedcit, abych zustala. nejaky cas jsme byli nejlepsimi prateli; snad jsem ho milovala? nevim, byla jsem mlada a vidina louceni me nijak nelakala. nepripoustela jsem si svou sobeckost a mnohokrat jsem pozdeji litovala. ale cas leci a nebyt tohoto setkani, nevzpomnela bych si.
“neverim”, prohlasila Lil. “never”, odvetila jsem. “nic vic bych vam stejne nerekla.”
“krom toho,” dodala Lon vitezne, “ses mi kdysi zminovala, ze par let na to jsi se tu stavila”. “pravda”, kyvla jsem. “chtela jsem ujistit pratele, ze jsem v poradku, ale ze nezustanu.”
ohen praskal. rekla jsem toho az moc, takze jsem uz mlcela. nechapala jsem, proc me dnesni setkani tak rozhodilo a nechtela jsem to vedet.dorazili jsme do lesni rise. poznavali me, byli prekvapeni, objimali me. vecer dorazila Atanvarnova druzina. chtela jsem zmizet ve tme, ale vrazila jsem do temne postavy.
“Gilraen!”, vykrikl. byl to muj starsi bratr, Amras. objali jsme se a vypraveni nebralo konce.
nad ranem jsem se rozhodla zustat par dnu, trebaze jsem neznala prani druziny.
probudila jsem se kolem poledne. vysla jsem ven, byl krasny, jak my s oblibou rikame, zeleny den. opodal sedel Atanvarno s Lon. sla jsem bliz, oba se usmali a Lon mi kyvla, at se posadim.
“mame takovou poradu,” rekl. “davame dohromady souvislosti, informace, ktere jste prinesli s nasim dlouhodobym pozorovanim.”
Lon dodala, ze ostatni z druziny jeste spi. posadila jsem se a vyhybala jeho pohledu. cela situace se mi zdala zvlastni, temer smesna.
Lonwénien*Elv-Aratloss ,Orophin a spol. jseo trošku jinde,než my:)
OrophinElvellon: Ty máš asi nějakou schýzu, ne? Kde si vzala ten vtip o tom že jdeš s Aratlossem????:)))
Aratloss NailoMěl jsem pocit, že se s tím skřetem ještě setkáme. Asi jsem ho neměl nechávat jít. Už to nevrátím. Nyní bloudíme mezi stromy a hledáme stezku, kterou jsme před chvílí ztratili. Podle mě by jsme měli být na kraji lesního království. Zvláštní, nikdo nás tu nepřivítal. Lesní elfové vědí všechno co se ve hvozdu šustne a nenechají tu jen tak někoho procházet, teda kromě trpaslíků, kterých si nevšímají (od jisté chvíle). Šli jsme stále na sever, vlastně už jsem ani nevěděl jakým směrem jdeme, protože tu nepronikl ani paprsek. Ještě k tomu jsme byli skoro bez jídla a pití. Nechápu jak Cyrian může nosit tak těžký meč. Tirael šel popředu hledat stesku a ostatní šli pohromadě. Koně jsme vedli za uzdu, i když proplétat se s nimi mezi stromy je dosti těžké. Hodně nás zdržovali, ale určitě se nám budou hodit. Při minule bitvě nám málem utekli, protože každý pustil uzdu a šel bojovat. Nakonec jsme je našli.
Cesta byla nekonečná. Nezdálo se, že by končila. V tom jsme se octli na divném místě. Všude kolem nás byly mrtvoly vojáků a rozbořené chatrče na stromech.
„To je vesnice lesních elfů. Mají jich pár takhle postavených na stromech. Co se tu jen stalo?“ řekl jsem ostatním.
Orophin klekl k jednomu mrtvému skřetovi a vyndal z něj šíp: „Skřeti! Ale jsou tu jen vojáci, kde jsou ostatní vesničané?“
„Máš pravdu. Zkuste najít elfí stopy z vesnice a taky se porozhlédněte po nějakém jídle!“ rozkázal jsem a sám se připojil k pátrání. Koně jsme uvázali ke stromům, aby nám neutekli. Po dlouhém, asi hodinovém hledání jsme se setkali znovu uprostřed vesnice.
„Všechno naznačuje tomu, že elfové věděli o chystaném útoku na vesnici. Byly na ně nachystaní, ale jak vidíte všude kolem, ne zas tak dobře. Bylo jich asi moc a všechny tu zabili.“ řekl Tirael.
„Dobře jim už nepomůžeme. A co jídlo a voda?“ zeptal jsem se.
„Na východní straně je vesnice a tam je sklad. Mají tam sudy vína a nějaké to maso,“ opověděl Orophin. Všichni jsme se vydali tam. Koně spokojen ukusovali lístečky z keříku a pili vodu z vědra, které stálo opodál. My jsme vešli do skladu. Všude kolem bylo samé jídlo, divné, že si to skřeti nevzali. Naplnili jsme si co nejvíce vaky a za chvíli se všechno to jídlo hopalo na hřebu koní.
„Neměli bychom je aspoň pohřbít? zeptal se Orophin, když se díval všude kolem sebe.
„Nemáme na to čas. Příroda si je vezme zpátky do své náruče i tak.“ zamračil jsem se při pohledu n mrtvoly.
„Jdeme!“ zavelel jsem. Všichni chytli uzdu koně a zamířili na severovýchod. Správně jsme už neměli narazit na žádnou vesnici, protože jsme šli na hranici království. Míval jsme s nimi menší spor a nechtěl bych se s nimi setkat. A taky jsem se chtěl vyhnout močálům a obejit je zprava. Lesní král už určitě ví co se stalo z jeho vesnici. Už ani nevím kdo je nyní králem, ale myslím, že je to Legolas. Už jsem to dlouho nebyl, a na přátelích šlo vidět, že to tu taky moc neznají.
Drizzt_lukeChvíli po probuzení jsme vyrazili. Všichni byli očividně unavení, i když spíše psychicky než fyzicky. Slunce zrovna začalo ospale olizovat zemi před námi a my se rozjeli k Esgarothu. Nejeli jsme moc rychle, měli jsme každý o čem přemýšlet.
Rozhlížel jsem se po okolí, zdálo se mi totiž, že nás někdo sleduje. Po levé straně se táhly rozlehlé pláně a šlo vidět na kilometry daleko. Odtud nás nikdo sledovat nemohl. Znervózňovala mě strana pravá. Byl tam totiž les. Kdybychom šli pěšky, tak bych navrhl cestu přes něj, ale měli jsme koně a ty by nás v lese značně zpomalovaly. To teď ale nebylo důležité, důležité bylo, že nás někdo nebo něco odtamtud sleduje…Po chvíli ke mně dojela Lillith. Ztišeným hlasem ke mně promluvila „Drizzte… někdo nás sleduje“. Kývl jsem hlavou abych ji naznačil, že vím. „Řeknem t…“ Nedořekl jsem, protože ticho okolí porušil svistot šípů.
Zarazily se kousek před námi. Jakmile se zabodly do země, tak z lesa vyběhla malá armáda skřetů. Bylo jich asi třiadvacet, možná čtyřiadvacet. Ne, počkat musí jich být víc. Tihle nemají luky. Bezprostředně po této myšlence jsme zahlédl kousek od okraje lesa přibližně šest skřetích lučištníků. Nebyli moc daleko, takže jsem lehce rozeznal detaily. Byli drobnější než ti, co na nás vyběhli a měli v rukou černobílé luky. Tu bílou barvu zajišťovaly kosti, kterými byly luky ověšené a tu černou dřevo natřené nějakou barvou. Luky nevypadaly nijak dobře. Byly jakoby nedodělané, nebo hodně odbyté. Tyhle nemůžou mít velký dostřel a přesnost. Nicméně jejich šípy mohou být hodně nebezpečné. Pryč od těhle myšlenek. Teď nás čekala velmi nebezpečná bitva…
Lillith vedle mě tasila meč a s bojovým pokřikem se rozjela vstříc skřetím útočníkům. „Drizzte, hoď mi luk!!“. To na mě křikla Lonwénien. Sáhl jsem po luku, který visel na mém koni a hodil ho Lonwénien. Elvellon zatím stihla zalícit a Lúnien se rozjel za Lillith. Ještě než dopadl Lonwénien luk do rukou, jsem se rozjel. Pustil jsem otěže a začal řídit koně pouze nohama. Tasil jsem scimitary a řítil se na skřety. Kolem Lillith a Lúniena už byl chumel nepřátel. Lillith se téměř berserkrovsky oháněla svým mečem a usekávala skřetům jejich končetiny. Lúnien si zatím taky nevedl špatně, ale stejně jako na Lillith byla proti němu velmi vysoká přesila. Lillith obklopovalo okolo desítky skřetů a Lúniena téměř celý zbytek. Měl štěstí, že zatím nedoběhli úplně všichni skřeti.
„Střílejte po těch u Lillith!“ křikl jsem za sebe a vjel mezi skřety, kteří obklopovali Lúniena. Každým scimitarem jsem sekl na jinou stranu. Projel jsem skupinou a dvěma skřetům odletěly jejich hlavy. Natočil jsem koně zpátky a opět se rozjel mezi ně. Teď už se jich na mě zaměřilo víc. Tento způsob boje mi moc nevyhovoval, takže jsem se rozhodl pro boj bez koně.
Chytl jsem rukou, v které jsem zároveň držel Třpytku uzdu a prudce ji přitáhl. Kůň se kopyty zapřel o zem a prudce zabrzdil. Trochu jsem si pomohl nohama a skočil proti skřetům, kteří ke mně běželi. Kousek od mé hlavy proletěl skřetí šíp. V duchu jsem poděkoval Mielikki za její pomoc a uchopil scimitary tak, aby čepele mířily do stran. Skřeti pozvedli své rezavé meče, ale to jim moc nepomohlo. Proletěl jsem mezi nimi a udělal každému z nich v krku velkou díru z které okamžitě vystříkla krev. Upustili meče a chytli si rukama krky. To jim moc nepomůže, uchechtl jsem se. Pokračoval jsem ve svém krátkém letu. Při dopadu jsem schoulil své tělo do kotoulu a udělal jeden kotrmelec směrem k nejbližšímu skřetovi. Zapřel jsem se pravou nohou o zem abych zastavil kutálení a bodl Třpytkou před sebe. Měl jsem pohled po tom prudkém kotrmelci ještě trochu rozostřený, ale tušil jsem před sebou onoho skřeta. Třpytka se mu prošla skrz zbrojí a zaryla se do masa. Skřet s sebou trhl, ale pokračoval v útoku. Jeho meč začal protínat vzduch směrem k mému rameni. Na poslední chvíli jsem z něho vyrval svůj scimitar a těsně uhnul jeho ráně. Bleskově jsem vstal, protočil se kolem něj a bodl ho zezadu do nekryté části pod krkem.
Skřet zachrčel a skácel se k zemi. Dovolil jsem se rozhlédnout a viděl, ž
LillithSeděla jsem na hlídce a smutně zírala do tmy. Bylo mi Thróra líto. Takovouhle smrt si nezasloužil. Ohlédla jsem se směrem, kde ležely bažiny. Kdyby nebyl tak tvrdohlavý a nechal toho poníka zdechnout! Vztekle jsem otočila hlavu a znovu upřela oči do tmy. Takové myšlenky jsou k ničemu! Notak, Lill, co je s tebou, vždyť už jsi viděla umírat spoustu dobrejch chlapů! Jenže žádný z nich nebyl můj přítel… Odpověděla jsem si v duchu. Uslyšela jsem za sebou kroky a Lúnien si sedl vedle mě. “Běž se vyspat, já to za tebe vezmu.” řekl tiše. “Nepřipadá v úvahu. Svou hlídku si-” Začala jsem se rozčilovat, ale Lúnien mě hned zarazil. “Mělas mě vzbudit už před dobrou hodinou. Nikomu nepomůžeš, když budeš celý den unavená.” Překvapeně jsem zamrkala. Myslela jsem, že je mnohem míň. Už bez protestů jsem se zvedla a uložila se co nejblíž ke skomírajícímu ohínku, hned vedle Elvellon. Všimla jsem si, že nespí a rychle si otírá oči, když si mě všimla. Thrór chyběl nám všem. Sevřela jsem v ruce váček, který mi daroval a pokusila jsem se usnout.
Když mě za úsvitu vzbudili, měla jsem dojem, že jsem si sotva lehla, ale přemohla jsem ospalost a vyhoupla se na Banshee a zařadila se na konec. Pokračovali jsme v cestě. Za chvíli jsem měla pocit, že nás někdo sleduje, ale když jsem se ohlédla, nic jsem neviděla. Po chvíli se pocit vrátil. Popojela jsem do čela skupiny. “Drizzte… někdo nás sleduje.” Pokýval hlavou, jako že ví. Chtěl něco říct, když vzduchem proletěla sprška šípů. Skřetích šípů. Z lesa se vyřinuli skřeti. Mohlo jich být tak dva tucty, s lučišníky o půl tuctu víc. Vytasila jsem meč a vyrazila vstříc útočníkům.
Drizzt_luke…Došli jsme k okraji bažin…“To snad ne. Nemohli jsme jít lepší cestou?“ „Já to tady znám, vím kudy to projdem.“ odpověděl mi Thrór. „No tak dobrá, ale z vlastních zkušeností vím, jak může být průchod bažinami nepříjemný..“ „hmmm“ zabručel Thrór a rozhlížel se kolem. Hledal začátek bezpečné cesty přes bažiny. Nikdo z nás nijak výrazně neprojevoval nervozitu, i když myšlenka na možnou nepříjemnou smrt na odvaze nepřidávala. Nemám rád bažiny. Jsou jako jedna velká past; chybný krok a už slunce nikdy nespatříte. Thrór konečně našel cestu, kudy bychom se mohli vydat. Nastal ale další problém, koně do bažin nechtěly. Všechny až na Banshee se nechtěly hnout. Nejvíce tvrdohlavý byl Thrórův Merkur. Po několika minutách jsme je ale přesvědčili a vydali se vstříc zatuchlému ovzduší bažin.
Kráčeli jsme opatrně za Thrórem. Cesta bažinami už trvala několik hodin a otravní komáři začali být ještě otravnější. „Jak daleko jsme asi od okraje bažin Thróre?“ zeptala se Elvellon (zvýšeným hlasem, byla totiž až vzadu). „Už máme za sebou přibližně půl…hej Merkure!“ Merkurovi podjela noha a on začal pomalu sklouzávat do bažiny. Thrór se pevně držel za uzdu a pokoušel se Merkura vytáhnout. Bažina ale byla silnější a váha Merkura ji jen pomáhala. Zrychlil jsem krok abych mohl Thrórovi pomoct. Thrór najednou udělal něco, co jsem ani trochu nečekal. Skočil k Merkurovi a tlačil ho nahoru. To už jsem stál u nich, chytl Merkurovu uzdu a táhl ho k sobě. Nakonec se poník vyhrabal a zdálo se, že je v bezpečí. To se ale nedalo říct o Thrórovi. Bažina ho stahovala hlouběji do svého hrdla a nedávala mu nejmenší šanci.
…Stáli jsme na okraji bezpečného místa v bažině a pokoušeli se z ní Thróra vytáhnout. Po ruce ale nic nebylo! Ani žádný seschlý strom, nic. Lonwénien neznala kouzlo, které by mohlo pomoci a tak se zdála situace bezvýchodná. Vzpomněl jsem si, že ve vaku u mého koně jsem zahlédl lano. Otočil jsem se a skočil k němu. Vytáhl jsem lano a chystal se vrátit. V tom jsem uslyšel Elvellonin bolestný povzdech a Lonwénien vykřikla Thrórovo jméno. Otočil jsem se a zahlédl špičku Thrórovy helmy, pak už ale nic. Povrch bažiny se znovu zacelil a vše pokrylo náhlé smrtelné ticho. Lonwénien měla hlavu položenou v dlaních a Elvellon se dívala někam do dáli. Po chvíli se ke mě otočila Lillith a zeptala se: „Co teď budeme dělat?“ Pohlédl jsem na ni a řekl: „Thrór je sice mrtev, ale musím dokončit náš úkol..“ „Úkol?? Jaký úkol?! Thrór se nesnažil svou cestu nijak významně odůvodnit!..“ „Myslíš si, že tahle cest byla bezdůvodná? Že mě sem někdo přenesl z mého světa jen tak? Pro nic?? Myslím že ne. A já musím svou cestu dokončit. V Říších je můj život a já se do něj chci co nejdříve vrátit! Nevím jak vy..“ pohlédl jsem na ostatní „..ale já mířím do Esgarothu nebo jak se to jmenuje!“ Lillith na chvíli zmlkla a vypadalo to, že přemýšlí. „Já své přátele jen tak neopouštím, zůstanu s vámi“ řekla. „Thrór byl můj přítel a já musím najít toho, kdo zapříčinil jeho smrt! pravila Elvellon. Lonwénien jen smutně souhlasně kývla. „Dobrá..tak měly bychom už jít, za pár hodin bude tma a ta by pro nás mohla být osudná“…
Asi dvě hodiny před setměním jsme došli k okraji bažiny. Půda už byla pevnější a mohli jsme se pohybovat blíže u sebe. Od bažin jsme se vzdálili asi na 5 km a poté jsme se utábořili. „Ví někdo z vás kde přesně Esgaroth leží?“ „Ano“ kývla Elvellon a i Lillith vypadala jako že ví, kde je. „Nebude to trvat dlouho a budeme tam“. Moc jsme si pak ještě ten den neřekli a šli brzo spát. Předtím jsme si ale rozdělili hlídky, protože jsme přece jen byli v divočině a přepadnout by nás mohlo cokoliv…
