Cesta Dobrodruhu

Ještě pořád jsem stál před hostincem a tiše přemýšlel, co vlastně dneska budu dělat, když kolem mne přešla podivná dvojka. Byla to medvědí holka s liškou. Neubránil jsem se úsměvu, ale medvídek mě zpražil pohledem. Tak nic, pomyslel jsem si, tvá škoda. Vykročil jsem směrem k náměstí. Vřelo to tady víc než kdy jindy. Zítra má začít Sváteční trh. V podstatě jediná věc, která mě tady ještě zdržovala. Chtěl jsem se tam porozhlédnou po nějaké nové kuši. Tu poslední mi minulý měsíc ukradla jedna káča. Proč jsem jen tak zatraceně důvěřivej, když jde o ženský?
“Vemu si tyhle jablka. Tři. A ještě tady tohle… no… co to vlastě je?” nedůvěřivě jsem si prohlížel něco, co by teoreticky mohlo být pečivo. Vypadalo to jako velký brouk obalený v těstě. Ale vonělo to docela přijatelně.
“To je moje specialita. Jinde nekoupíte. Pojmenoval jsem to Brouk zapečený v těstě… ale nebojte se je to hovězí!” dodal spěšně, trochu mě vyděsila představa tak velkého brouka.
“Já vám věřím. Dejte mi dva. Kolik to bude?ů
“Dva stříbrné.”
“Cože!?!”
“Doba je zlá a mám velkou rodinu…” začal chlápek za stánkem. Něměl jsem náladu na srdceryvné příběhy a hádat se mi taky nechtělo. Dal jsem mu, co chtěl a vzal si svou snídani. Zakousl jsem se do té speciality a byl jsem rád, že jsem dneska ještě nic nejedl. Bylo to příšerné! Chutnalo to jako podrážka z mých bot. Né, že bych ji kdy jedl, ale lepší přirovnání mě prostě nenapadlo. Pak jsem si vzpoměl na ty dva stříbrné a nějak jsem to do sebe vpravil. Jablka naštěstí nezklamala. Vzhledem k tomu, že jsem pořád nevěděl, čím se zabavit na zbytek dne, koupil jsem si lahev ředěného vína a šel jsem se podívat k dolům.

„U Inariho… to je síla!“ zahuhlala jsem přes prsty, kterými jsem se snažila hermeticky oddělit svá ústa a nos od okolního světa a zároveň jsem se zoufale pokoušela nedýchat. Všudypřítomný kouř štípal v očích a jeho dotěrný pach mě nutil ke kašli. „… Jak v tom vůbec můžou žít???“
„Víš, lidé nemají tak citlivý čich jako ty nebo já, lištičko,“ odpověděla Tahiri. Tvář skryla pod kápi a ostražitě se rozhlížela kolem sebe.
„Vážně? Už začínám zapomínat…“ posteskla jsem si. Tímto jdou moje plány na ukrytí k čertu. Měly bychom rychle sehnat zásoby a vypadnout, pomyslela jsem si trpce, když jsem se neopatrně nadechla a rozkašlala se. „Už vím, proč jsem nechtěla žít ve městě,“ zamumlala jsem, když se Tahiri vydala širokou ulicí a rozhlížela se po vývěsních štítech obchodů a hostinců. Právě jsem hledala vhodné místo, kam bych mohla vyzvrátit svou snídani, když jsme míjely kovárnu. Mohutný kovář vehnal měchy vzduch do výhně a oheň vesele zapraskal. Pocítila jsem příliv energie a zastavila se uprostřed pohybu. Slastně jsem přivřela oči. „Ah… ano, to je ono…“ vydechla jsem a mírně zaklonila hlavu. „To je příjemné…“
Tahiri si všimla, že ji nenásleduji, a tak se obrátila a vrátila se ke mně. „Lillith, co to děláš? Na hlouposti nemáme čas!“ sykla naléhavě a vzala mě za paži.
„Ještě chvíli…“ škemrala jsem, když mě táhla pryč. Tedy se o to alespoň snažila. Ale jelikož jednou rukou visela na široké jasanové větvi, jí to moc nešlo.
Naposledy jsem si lokla omamné síly a přetvořila její část na ochrannou bariéru. Zhluboka jsem se nadechla náhle čerstvého vzduchu. „To je mnohem lepší,“ usmála jsem se spokojeně a slitovala se nad Tahiri a nechala se odtáhnout stranou.
„Potřebujeme najít nějaký hostinec a slušný obchod-“
„A apatyku,“ dodala jsem nevinně.
„-a co nejrychleji zmizet.“ nenechala se přerušit. „Tohle není zrovna bezpečné město.“ Zastavila před poměrně čistě vyhlížejícím hostincem. „Tenhle nevypadá zle. Pojď, podíváme se dovnitř…“

Probudil jsem se… Má dnešní první chyba. Hlava mě bolela jako střep. Co jsem to včera vlastně všechno vypil…? Začal jsem se pomalu zvedat. Vedle mne někdo zamručel. Otočil jsem se. Dívka měla černé vlasy a na rtech stopy jasně černeného růže. Docela pěkná. Nad jejím věkem jsem radši moc neuvažoval. V zrcadle jsem neobjevil nic nového, zapletl jsem si vlasy do copu a opláchl obličej. Chvíli mi zabralo hledání kazajky a opasku, ale nakonec jsem to zvládl. Na noční stolek jsem položil předem umluvenou taxu. Ve dveřích jsem věnoval letmý pohled mé noční společnici. Sbohem. Snad už se nikdy nepotkáme.
Venku bylo docela pěkně, teda pokud jste v tomhle zapadákově pobyli nějaký ten týden. Na kouř si člověk zvykne rychle. Tak a co teď? Měl bych vypadnout. Už mě tady zná moc lidí. Ale kam jít…?

Otázky prosím směřuj do Elfí rady, tam se debatuje. Tady se píše příběh. Hm, a kdyby ses neurazila, mohla bys ten svůj příspěvek potom, co si tohle přečteš, smazat? Dík. Jo a vítej. 🙂

Zvědavě jsem natáhla krk a sledovala její prst, kterým vykreslila cestu až k městu, které označila jako Uhlov. Podle toho, co jsem si pamatovala o značení map, tak to bylo středně velké město, podle názvu bych řekla, že těžební. Neměl by být moc velký problém se tam, v případě potřeby, ztratit.
„No, doufejme, že nebude za potřebí příliš spěchat,“ odvětila jsem a sledovala ji, jak znovu opatrně ukládá mapy do pouzdra z černě lakovaného dřeva. „Nemohli se dostat příliš daleko.“ řekla jsem sebevědomě, ale sama jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli je to pravda. Vypadali, že jsou v dobré kondici. Jestli spěchali, mohli urazit pěkný kus cesty…
Pandí dívka se mezitím sbalila a teď si upravovala tornu na zádech. Nepřítomným pohledem jsem zhasila ohýnek a pružně jsem vyskočila na nohy.. Pomohla jsem Tahiri vstát a částečně jsem ji podpírala, když jsme se pozvolna vydaly na cestu.

„Ano, nejsou to bambusy…“ přitakala jsem zamyšleně. Přešla jsem její poznámku o motivaci, otázky jsem si chtěla nechat na později, až – a jestli – se lépe poznáme a především až jí bude lépe. Nepřítomně jsem hleděla do plamenů, u kterých si ohřívala zkřehlé ruce (měla jsem ji líp přikrýt), a v myšlenkách jsem se vrátila zpátky do lesů, ve kterých jsem vyrůstala už od štěněte. Proč jsem vlastně odešla…? Nevím, už jsem se nepamatovala. Bratříček by mi to určitě náležitě vyčetl. (Křik. Okraj lesa. Matka zmizela. Všude jsou lidé s ohněm a se zbraněmi. Bratříček není nikde k nalezení. Neznámá, kovová vůně. Krev. Spousta krve. A bratříček. Bratříčku..!!!!) Trhnu sebou a zatřepu hlavou, abych z ní vyhnala kruté obrazy.
“Jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě Tahiri.
“Ano… nic mi není.“ odpovídám automaticky a bezděčně přidávám bezstarostný úsměv. Dívala se na mě přes plameny těma svýma velkýma, jasnýma očima. Byly jako dvě hluboké, tyrkysové tůně, v nichž si pohrávaly odrazy plamínků… Jako drahokamy…
“Ale v jednom máš pravdu,“ prohlásila jsem v náhlém vnuknutí. „Určitě nedají tak snadno pokoj. Docela určitě šli pro posily. Neměly bychom zůstávat dlouho na jednom místě, mohlo by se to vymstít. Teď jen, kam jít… Ah, necestovala jsem už tak dlouho, že jsem zapomněla, jak to vlastně mimo les vypadá… Nevíš, jestli je poblíž nějaké město?“ zeptala jsem se s nadějí. Ještě den nebo dva pro ni bude bolestivé chodit, ale neměly jsme moc na vybranou. Určitě běželi sehnat nějakého čaroděje, nebo hůř, Lovce…

“Tahiri,” broukla jsem a věnovala jsem zamyšlený pohled mému ohýnku. Energie, která z něj sálala, příjemně hřála a uklidňovala. “Pěkné jméno…” ledabyle jsem z vysoké trávy sebrala větvičku a zašťourala jí v ohni. “Spala jsi půl druhého dne, medvídku. Muselas být velmi unavená.” Hodila jsem větévku do ohně a sledovala, jak hoří. Přes plamínky bylo vidět spálené místo, kde došlo k nedávnému střetu. “A co se těch nezdvořáků týče… řekněme, že zjistili, že hrát si s ohněm se nevyplácí.” Pokrčila jsem rameny. “Nemyslím si, že jsou mrtví, pokud tě zajímá tohle. Ale pochybuji, že by tě v dohledné době otravovali. Jestli jsou chytří, už se nikdy neukážou.” dodala jsem polohlasně, spíš sama pro sebe. Nijak jsem nevítala zabíjení a ničení všeobecně, ale na druhou stranu jsem netrpěla zbytečným soucitem pro ty, kdo si ho nezaslouží. Uvědomila jsem si, že jsem myšlenkami u tančících plamenů a rychle jsem od nich odtrhla oči a usmála se, možná až příliš vesele. “Zasloužím si teď odpověď na svou otázku?”

Ošetřit pandí dívku nebyl příliš velký problém, i přesto, že moje zkušenosti ranhojiče byly více než zaprášené. Kotník byl naštěstí jen vyvrtnutý, sice velice ošklivě, ale nebyl zlomený a to bylo důležité. Riskovala jsem a asi na hodinu jsem ji opustila, abych nasbírala potřebné byliny na hojivou mast. Když jsem se vrátila na mýtinku, ukázalo se, že paní Štěstěna stála zase jednou při mně a ti lovci se nevrátili. Vyslala jsem krátkou modlitbu díků Inarimu a jala jsem se vzpomínat na lekce bylinkářství. Nakonec se mi podařilo umíchat cosi, co se tvářilo jako mast a mě nezbývalo, než se modlit, aby to byla ta správná a udržovat malý ohýnek jako pojistku, kdyby se ti lidé ještě vrátili.
Když se po noci a dni probrala, spadl mi velký kámen ze srdce. Zrovna jsem zvažovala, že bych znovu pokusila štěstí a zkusila chytit něco k snědku, když se náhle prudce posadila a zmateně se rozhlédla kolem. Chvíli si mě prohlížela a párkrát začichala, jakoby se o něčem ujišťovala. Usmála jsem se na ni a už jsem otevírala pusu, abych něco řekla, když učinila neúspěšný pokus se postavit. Hrklo ve mě, když ji zradil kotník a ona ostře zasykla bolestí, ale když se mi zdvořile uklonila a velice vychovaně poděkovala, ulevilo se mi a já se vesele zazubila: „Nemáš vůbec zač, medvídku. A jediné, co mi dlužíš, je tvoje jméno. Mě říkají Lillith, pro přátele Lill, i když moje opravdové jméno zní úplně jinak. Tohle je ale stejně dobré jako všechny ostatní, nemyslíš?” bezstarostně jsem se usmála, odsunujíc tak stranou otázku mého pravého jména, která byla mnohem vážnější, než jsem byla ochotná přiznat. Kdybych je totiž komukoli řekla, získal by nade mnou neomezenou moc. A to jsme přece nechtěli. Nebo ano? “A když už jsme u toho, mohla bys mi říct, co děláš uprostřed lesa?“

(Ty věci, co tu trousím o kitsune, jsem si nevycucala z palce. Ne úplně… 😉 Inari je dle šintoismu bohem úrody a hlavně ochráncem lišek neboli kitsune, tedy alespoň těch dobrých, ale to je nadlouho. Zkrátka mi věřte, improvizuju tu zcela nepatrně a rozhodně ne tak, že bych pozměňovala to, co o rodu kitsune vím. A že toho není málo… 8-))

Ukázalo se, že ten je ta. Prostý fakt, ale překvapil mě. Je to zvláštní, že když o někom přemýšlíme, ve většině případů o něm nejprve uvažujeme jako o muži. Každopádně, slečna neznámá byla zraněná. Spatřila mou siluetu rýsující se proti hrubé kůře dubu a začala se belhat směrem ke mně. Jak se blížila, rozeznávala jsem různé detaily, například ten, že měla notnou dávku zvířecích rysů, konkrétně velkého černobílého medvěda z mé domoviny. Náhle ke mně natáhla ruce a něco zamumlala. Byla to prosba o pomoc…? Nevím, nebylo jí rozumět. Padla na kolena a její oči vyslovily, co rty nedokázaly. Potom omdlela a nechala mě stát pod dubem jako solnej sloup, naprosto zaskočenou vývojem situace. Tak tohle zrovna není to, jak jsem si představovala dnešní rozptýlení. pomyslela jsem si, když jsem si k ní klekala a brala její hlavu do dlaní. „Hej, jsi v pořádku? Co je ti?“ položila jsem zcela automaticky dvě naprosto nevhodné a nesmyslné otázky. V duchu jsem si vynadala do hloupých hus a raději ji prohlédla, jestli není zraněná. Měla ošklivě nateklý kotník, to bylo jisté na první pohled. Snad byl jen zvrtnutý. Nechtěla bych tady v divočině ošetřovat zlomeninu…
Dostaly jsme společnost. Tři chlapi jako hora, oblečení jako lovci. Všude kolem nich se vznášela vůně kovu a tvrzené kůže. Nakrčila jsem nos a mírně se zamračila. Pomalu se zastavili asi deset kroků od nás, nejistí a jaksi rozčílení. Opatrně jsem položila dívčinu hlavu zpět do trávy a postavila se mezi ni a lovce.
„Pánové zabloudili?“ zeptala jsem se neutrálně.
„Dej nám ji a nic se ti nestane.“ opáčil jeden z nich, s největší pravděpodobností vůdce. Intenzivně páchl leštěnkou na kožené brnění.
„Proč, provedla snad něco?“ Můj tón značně ochladl. Odhodila jsem si plášť dozadu, aby mi nepřekážel, kdyby se situace zvrtla. Abych to nějak zamaskovala, prohrábla jsem si vlasy.
„Po tom ti nic není. Nepleť se do toho a prostě nám ji dej.“ odsekl podrážděně.
„To nemůžu. Požádala mne o pomoc. Je zraněná a potřebuje ošetřit. Buď mi nějak ospravedlňte své chování nebo vypadněte a nechte mě jí pomoct.“ Staletí samoty zanechala díry v mém slušném vychování, ale vůbec mě to nemrzelo. Na takové jako oni jsem rozhodně nehodlala mrhat zdvořilostmi.
Lovec se ještě pokusil smlouvat, i když bylo na první pohled jasné, že je s trpělivostí na dně stejně jako já. „Poslyš, tohle se tě přece vůbec netýká. Proč se obtěžovat a přidělávat si starosti s nějakým ošetřováním? Nech ji nám a my už se o ni postaráme.“
„Je pod mou ochranou. Jděte pryč.“ vyzvala jsem je ledově a přimhouřila oči, aby mě tolik neoslepovalo slunce, odrážející se na jejich kovových sponách. To s tou ochranou jsem myslela vážně. Zakladatelé mého rodu kdysi složili přísahu zavazující všechna následující pokolení, že budou chránit všechny bezbranné, kteří požádají o pomoc. A kitsune vždy dodrží dané slovo.
Lovci očividně nevzali ne jako odpověď a vytasili své zbraně. Ve slunci se zaleskly tři krátké meče. „Tak chcípneš s ní!“ vykřikl jejich vůdce. „Zabte ji!“
Neobtěžovala jsem se zbytečným řečněním a jednoduše jsem luskla prsty a jejich zbraně vzplály jasným plamenem. Vyděšeně je upustili a začali sprostě nadávat. Tráva po chvíli vzplála a já se neubránila úsměvu. A vatra hoří… vybavila se mi jakási píseň, kterou jsem kdysi slyšela. „Jděte pryč.“ opakovala jsem svou výzvu a abych podpořila svá slova, nechala jsem plamínky vyšlehnout do výšky dvou metrů. Když oheň opadl, po lovcích nezbylo víc než pár kousků bublajícího železa. Odfrkla jsem si a vrátila se zpět k ošetřování zraněné dívky.

„Drahokamy v tyrkysovém moři
rozjiskří tvou paměť.
Teď se probudíš.
Kéž je tvé srdce silné.“

Otevřu oči. Sen se rychle rozplývá, trhán na cucky sluncem, které mi zvědavě nakukuje do duše skrze korunu mohutného dubu. Prudce se posadím. Chvíli mi trvá, než se úplně probudím. To se stává, když člověk není zvyklý snít. Člověk? ušklíbnu se. Já musím vážně ještě spát. Ohlídnu se za sebe a zazubím se na dvojici bílých liščích ocasů. Pche. Člověk. To určitě.
Protáhnu se a instinktivně vyskočím na všechny čtyři, než se postavím na zadní… chci říct na nohy. Vyklepu cestovní plášť, který mi posloužil jako deka, a zapnu si ho okolo krku. Na hlavu s liščíma ušima si narazím klobouk s širokou krempou a tím oficiálně skončím denní rituál vstávání. Zadumaně se rozhlédnu po malé luční pasece. Co teď? Být nesmrtelný je nuda. Jasně, zezačátku to vypadá jako dobrý nápad, ale za pár století se to docela omrzí, věřte mi…
Nevyhnutelně se mi vybaví můj sen a nedá mi, abych se nad ním nezamyslela. Podezřele se podobal proroctví. „Drahokamy v tyrkysovém moři“ – co tohle má znamenat? A co teprve „rozjiskří tvou paměť“? Odkdy potřebuje moje paměť rozjiskřit??? Perfektně si pamatuju dvě stě let svého života, dokonce si mlhavě vzpomínám i na své zrození před nějakýma… že by to bylo už půl tisíciletí? Asi už to tak bude. A kdyby se v mém životě stalo něco podstatného, rozhodně bych si to pamatovala.
V houští to zašustí a ten zvuk mě vytrhne z myšlenek. Upřeně se zadívám tím směrem a bez hnutí čekám, až ten, kdo se prodíral hustým křovím, uráčí vylézt na paseku. Větvičky se rozhrnuly…
(Jste na řadě. :p Není to nic extra, bylo to první, co mě napadlo. Jo, málem jsem zapomněla. Moje postava je kitsune (liškodlak) ohně (to znamená asi tolik, že z něj čerpám svou moc; dokážu tenhle element ovládat; taková malá pyromanka XD). Nemělo by být ale tak hrozný pokračovat, n? Oo)

ba ba (jsem pro rozvoj podnětné debaty :o)

V tom tkví naše vyjímečnost…

Nemám a kopat nemůžu. Dělají se mi mozoly i když jen ořezávám pastelky. Kde sou všichni?

Je tu nějak mrtvo…

Teď nějak nevím, co říct…