Cesta Dobrodruhu

“Vyjednávání? Nebo útěk?” Zasyčím na vlka vedle sebe, ale ani na okamžik se neodvážím přerušit oční kontakt s obrovským, majestátním orlem. Pohled do těch zlatých hlubin ve mne navozuje dojem, že kdybych byť jen mrkla, zbyly by ze mě krvavé cucky.
Byla jsem si víc než dobře vědoma toho, že by to každou chvíli mohl přestat být jen dojem, a tak jsem se uchýlila ke své obvyklé strategii pro podobné případy: ke zdvořilosti.
Hluboce jsem se uklonila, čelo opřené o hřbety rukou úhledně složených na zemi dlaněmi dolů a vložila do hlasu patřičnou dávku úcty. “Děkuji vám, vzácný pane, že jste přišel. Omlouvám se, pokud jsme vás vyrušili z něčeho důležitého. Prosím, nechovejte kvůli tomu k mému společníkovi zášť, to já jsem na tomhle trvala.”
“Kdo jsi?” Zeptal se, podráždění se v hlase mísilo s netrpělivým zájmem.
“Říkají mi Lillith, pocházím z rodu lišek.” Zhluboka jsem se nadechla a narovnala se, zakazujíc si strach. “A chtěla bych vás požádat, abyste mne zanesl k Věčnému městu.”
“Co chceš v tom bohy prokletém městě? To tolik toužíš zemřít?”
“Život a smrt jsou totéž,” odpověděla jsem starým příslovím z mé domoviny. “Mé plány jsou jen mé, ale mohu vás ujistit, že mají co do činění s vypálením toho sídla do základů.” Plameny táboráku na okamžik divoce zaplály pod vlivem mých emocí.
“Proč si myslíš, že se toužím ponižovat na úroveň cestovního zvířete jen kvůli nějaké pomatené lišce?” Zeptal se po delší odmlce, kterou z většiny vyplnil zkoumavým prohlížením mé maličkosti.
“Zavážu se vám službou, složím vám přísahu věrnosti, prozradím vám své pravé jméno, přejete-li si to. Udělám cokoli, odnesete-li mne na svých křídlech k Věčnému městu.” Odpověděla jsem napjatě.
“Také bych ti mohl ušetřit cestu a na místě tě zabít, když jsi tak nedočkavá zahodit svůj život!”
“V tom případě vás ale vezmu s sebou, vzácný pane,” odpověděla jsem tiše, ale pevně.

Zaklepala jsem na dveře. Nic. Což je asi taky dobře. Začala jsem zvedat závoru. Byla pekelně těžká, ale přece se před tou zatracenou elfkou neshodím. Jen ať vidí, že jí jedním úderem můžu rozmáznout hlavu. Zaťala jsem zuby a sklopila uši, když závora se zaduněním dopadla. Pod ní se skrýval zámek vyhlížející velmi komplikovaně. Budu potřebovat nástroje. Pobídla jsem Nenril a začali jsme se vracet. V chodbě nebyly žádné dveře ani výklenky, až když jsme zabočili doprava a dostali se na chodbu s kobkou, kde nás drželi. A objevil se také známý pach. Pelyněk a prach. Vedle našeho dočasného vězení se v místnosti nacházela má torna i zbraně. Šťastné to shledání. Zježila se mi srst na krku. “Počkej tady, prosím,” otočila jsem se na Nenril, “zatím to obhlédnu kolem,” podala jsem jí kopí a vydala se zpět ke dveřím a zámku, který bude zkouškou mé zlodějské zdatnosti. Poklekla jsem u něj a vyndala sadu šperháků a napínáků zabalených v černé jelenici. V mechanismu několikrát zacvakalo, ale nestalo se nic. Tak znovu. Tentokrát se vynořila tenká zlatá jehlice. Vlhce se leskla. Stihla jsem ucuknout jen tak tak. Urazila jsem otrávený hrot jílcem Sai. A ještě jednou. S konečným cvak! se dveře pootevřely. Zatlačila jsem do nich ramenem a dostala se na podestu schodů, podél kterých zářily v pravidelných intervalech pochodně. zvolila jsem tempo přímo dolů.

Postava: Vlk-jeden z posledních svého rodu Elps. Domovem mi je Berrtwa – bažinatý kraj po většinu roku zakrytý sněhem ležící na severozápad od Věčného města. Před lety můj rod vedl válku po boku s Vikavi (rod velkých orlů) proti Lovcům. Žiji ve spojenectví s většinou zvířecích obyvatel země a v případě nouze si je dovedu přivolat na pomoc. Lidi upřímně nenávidím. Vztah k elfům a trpaslíkům neutrální. Zbraně: síla, drápy, tesáky, vytrvalost. Magické schopnosti nevedu, pokud nepočítám obojek z černé mědi, který mi zajišťuje ochranu před ohněm.

Ležím na pasece uprostřed akátového lesíka a nerušeně trávím po dobrém lovu. Slunko je vysoko na obloze a prohřívá mi kožich. Slastně přivírám oči a snažím vstřebat co nejvíc z jeho tepla. Nebude trvat dlouho a budu si po něm stýskat. V zdejším kraji kraji jsou zimy kratší, za to mnohem intenzivnější než v mé staré dobré Berrtwě. “Rád by ses tam vrátil, viď?” honí se mi hlavou, ale téměř ihned tuto myšlenku zaháním. Mohli by se vrátit staré, ne zrovna dobré vzpomínky a proč pouštět smutek a bezmoc do srdce. Aby kazily tento den? Ne, díky.
Otáčím se na záda pomalu podléhám spánku. Spánku beze snů, bez mučivého stesku nad ztrátou rodiny. Do ticha, jenž neruší ani všudypřítomní komáři (asi je horko i na ně) náhle proniká cosi nepatřičného. Něco se snaží projít hájkem a trochu se chvěje zem. Ze začátku si zvuků nevšímám, ale radši se otáčím na bok a zavětřím. Nic co by stálo za pozornost, jen jeden ze synů země, trpaslík, kterým mám sklony pohrdat. Pravděpodobně teprve teď vstal a vydal se na lov. Zůstávám ležet, jedině tehdy kdyby se podíval skrz akátové houští na jedno konkrétní místo, uviděl by kámen, který připomíná vlka. Trpaslík mizí a já opět uléhám, ale něco v jeho pachu mi nesedí. Do pachu trpaslíkova potu a kovového smradu jeho zbroje, se mísí něco mnohem příjemnějšího, něco co jsem znal a skoro na to zapomněl, ale to přece nemůže být možný, to nemůže být ta samá vůně, která mě provázela během šesti nejkrásnějších měsíců mého života. Vůně mého dávného a jediného skutečného přítele lišáčka. Jak jen se jmenoval? Krásné oko? Ne, tam bylo ještě něco se světlem… “Lišáčku, kam jsi mi odešel?” ptám se sám sebe a němých stromů. Nic. Tato vůně není a ani nemůže být tatáž, je jemnější a sálá z ní smutek mírněný trpaslíkovou přítomností a únava z dlouhé cesty. Jen nepatrně mluví o radosti ze života, tak typickou pro rod lištiček. Nestojím o to, ale doléhá na mě samota poslední osmi, nebo snad devíti zim a začínám mít jasno. Kdyby se mi povedlo navázat nové přátelství s lištičkou, jejíž vůně ulpěla na trpaslíkovi, nemusel bych být sám. Ale za poslední roky jsem značně zpohodlněl v tomto na obživu nepříliš náročném kraji a nevím jestli jsem ochoten znovu riskovat, že ztratím někoho blízkého. Tedy pokud jej vůbec získám.
Další vzpomínky na mého přítele mi pomohou. Je lepší mít přítele, alespoň na chvíli, ale vyplatí se to. Musím jednat rychle. Lištičky nemají k mému rodu důvěru a není čemu divit, mí psí (stydím se to vyslovit) příbuzní věrně slouží nenáviděnému člověku a podílí se na zkáze jejich i všeho co se chce radovat ze života a místo lovu pro obživu holdují zvráceného zabíjení nebo ještě hůře zotročování jen tak pro radost.
Vstávám a vydávám se směrem k řece odkud přišel trpaslík a jen doufám, že získám důvěru lištičky dřív než se vrátí. Už bez něj to nebude snadný a s ním se těžké změní v nemožné. Nacházím ji u ohniště kousek od řeky, jak nepřítomně hledí k severu. Teď když je sama, je aura smutku i bezmoci kolem ní mnohem jasnější než ta, která ulpěla na trpaslíkovi.
Stavím se do bezpečné vzdálenosti. “Dlouhé dny a dobrý lov lištičko.” slyším svůj hlas, který se snaží znít přátelsky.
“Už dlouho jsem…” Vzápětí zkamením. Ta vzdálenost vůbec není bezpečná a je mi jasné, že kdyby lištička chtěla, válel bych se tu po zemi v plamenech. Ani blízká řeka by mi nepomohla s ohledem na to, co modrý výboj, který lištička poslala z prstu, udělal s kamenem za mnou. Kouří se z něj a jeho povrch se leskne jako obří karneol.
Nejlepší bude mluvit zpříma, můj přítel měl obdivuhodný t

Jak jsem tak čekal až vyprchá lektvar, uvažoval jsem, co dál. Rozpoutat boj tady přímo v chrámu hadích lidí by nedopadlo jinak než masakrem a navíc ani nevím, kde bych měl po Gelensarnu pátrat. Za mnohem lepší řešení považuji ovládnout nějakou z procházejících stráží, dostat z ní nějaké užitečné informace a zjistit, jak se tu věci mají. Jak jsem tak seděl a přemýšlel, můj problém se náhle vyřešil sám. Dveře se otevřeli a hadí strážce do místnosi, dost nešetrným způsobem, hodil nějakou otrokyni. A jak náhle přišel, tak také se zasyčením odešel. Dívka vykročila přímo směrem k židli na které jsem seděl. No nic, když už lektvar nechce přestat působit, tak mu budu muset pomoct. Jednoduché rozptylovací kouzlo a účinek lektvaru pominul. Jak jsem se tak z ničeho začal zhmotňovat před zraky otrokyně, v jejích očích se zračilo nejdřív překvapení, ale to bylo velice rychle vystřídáno zděšením a já věděl, že pokud něco neudělám, tak začne křičet a stráže na sebe jistě nenechají dlouho čekat. Nu co se dá dělat. Prstem jsem ukázal na její hrdlo a místo výkřiku nevydala ani hlásku. Naprosto zmatená vyběhla směrem ke dveřím. “Stůj a pojď ke mě!” Stačilo na ni jen trochu upřít mou vůli a obrátila se zpět. Obyčejní lidé mé vůli nemohou vzdorovat. “Neublížím ti chci jen něco, co by se mělo nacházet tady v pokladnici hadích lidí. Kámen, zelený a nejspíš dobře chráněný. Víš o tom něco? Třeba kde je a jak bych se k němu mohl dostat?” Ukázal jsem na její krk a ona opět mohla mluvit. “Vím, co hledáš a nejsi první. Už mnoho se jich pokusilo jej získat. A všichni zemřeli.” “Jak a proč?”, zeptal jsem se jí, ale bylo mi jasné, že mi asi moc nepoví. “To já nevím. Vše co vím je, že je střežen bytostí, která nikdy nespí.” “Můžeš mi říct, kde přesně je ta pokladnice?” “Hluboko pod námi. Ale přes stráže se nedostaneš, je jich tu příliš mnoho.” “To je mi jedno. Všichni co mi budou stát v cestě padnou.” Vstal jsem a měl se k odchodu. “Děkuji ti za informace a za odměnu, pokud chceš mohu tě dostat z tohoto místa.” Počáteční děs v jejích očích ustoupil a teď jej vystřídala radost a naděje. “To bys udělal? Prosím, pošli mě odtud pryč, pokud můžeš!” “Jak si přeješ.” Otočil jsem se k ní a jal se ji přemýstit do nejbližší vesnice. Po odříkání magické formule dívka zmizela a já konečně vyšel ven hledat Gelensarn.

Zívla jsem a urvala zuby pěkný kus pečeně, o kterou se postaral Thrór. Netuším, co to bylo – vzbudila jsem se, až když to opékal nad ohněm – a pro jistotu jsem po tom příliš nepátrala. Jedlý to bylo a to bylo asi všechno, co mě zajímalo.
Za tu krátkou dobu, co se ke mně trpasličí bojovník připojil, se můj stav jakoby zázrakem zlepšil. Vypovídala jsem se, pořádně se najedla a vyspala; nebo mě k tomu spíš Thrór donutil. Nahlas bych to nikdy neřekla, ale byla jsem ráda, že to udělal. I že tu se mnou byl. Už jen sama přítomnost dávného přítele mi dodávala trochu sil.
“Takže… ty máš rodinu?” Thrór usedl naproti mě, v jedné ruce pečínku, v druhé vak s vodou, na což si neustále stěžoval.
“Jo. Něco proti?” Zabručela jsem nevraživě. Nechtěla jsem být hrubá, ale tomuto tématu jsem se tak dlouho úporně vyhýbala, že začít o tom zase mluvit mi dělalo velké problémy.
“To ne!” Bránil se s jiskrou veselí v očích. “Jen mne to překvapilo. Myslel jsem, že jsi sirotek nebo tak něco.”
“Jo, to jsem si myslela taky.” Odhodila jsem přepečlivě ohlodanou kost do ohně a natáhla se na bok. Myšlenky se mi brzy rozutekly a já se propadla do spánku.

Uvědomovala jsem si, že i když mi Tahiri vyhrožuje smrtí, nemyslela to vážně. Moc dobře ví, že kdyby mě zabila, nedostala by se od tud… A tak sem jen pozorovala dráp, který se velice rychle blížil, snažila jsem se zůstat klidná: “Myslíš si, že si pomůžeš, když mi vyškřábeš oči?” ač sem se nažila sebevíc hlas se mi chvěl. “Dříve či později mi ho stejně daruješ a budeš mě ještě prosit, abych ho přijala!” vystřelila všechny drápy a sekla po mě packou. Pokusila sem se uhnout, ale reakce byla příliš pomalá na to, aby mě nezasáhla. Pod ramenem se mi objevil hluboký zářez a zelená barva na šatech se měnila v červenou až hnědou: “Přemýšlej, já ti ho nikdy nedám, i kdyby si mě měla zabít, radši bych zemřela, ale když zemřu bude ti jeho síla na nic. Nebudeš schopná ji použít a pak? Přijdou hadí lidé mě najdou mrtvou a tebe v koutku a před tebou Galensarn… to by bylo v tom lepším případě… no a v to horším? Najde tě nekromant… zapřemýšlej ještě jednou, co s tebou asi udělá? Utekla si mu s něčím, co chtěl on sám…” chytila sem si za ránu a snažila se zastavit krev řinoucí se z pod cárů rukávu. Pocítila jsem nad ní malou převahu. Pořád si však ještě mohla vybrat první možnost. Panda znejistěla. Asi nečekala, že budu schopná vyhrožovat někomu, kdo svírá v rukou můj život. Zatáhla drápy a odšourala se do protějšího kouta, před ní ležel Galensarn a zelenkavě osvětloval kobku. Obě jsme se dívaly na něj a poslouchaly ticho, které nastalo. Za nějakou dobu Tahiri vyštěkla: ” Co tedy chceš? Co chceš?”

“Chytrouš říkal, abysme se schovali. Myslím, že bychom ho měli aspoň jednou poslechnout.” mrknu na Twedlleda. I když jsem nikdy o nekromancerovu společnosti nikdy nestála, tentokrát bych ji docela uvítala. Přece jenom – on jediný tady ví, co jsou ty hadí potvory zač a jak se jim vyhnout.
“Jasně.” houkne Twedlled. “Jenže tady se neschováme. Měli bychom najít nějaký úkryt.”
“A při tom hledání se tu ztratíme ještě víc.”
“Buď můžem sedět tady a čekat na čaroděje nebo se jít schovat. Osobně bych byl pro druhou možnost, protože on…”
“Se nevrátí, já vím.” dořeknu za něj a trpoelf vážně pokýve hlavou.
“Jsem rád, že si neděláš zbytečné iluze.”
“Ty jsem nedělala nikdy.”
“Tyhle řeči nemám rád. Radši pojďme. Mám takový pocit, že tady by jeden neměl na jednom místě zůstávat moc dlouho a my už jsme tu skoro vystáli důlek.” Twedlled zamíří do houští a já opatrně za ním. Zase jedna z těch chvil, kdy lituji, že v sobě nemám ani ždibec magické moci.
“Řekne, že nás potřebuje a pak si zmizí jak pára nad hrncem. Proč nás sem vůbec zatáhl, když si to umí vyřešit sám? No, jen řekni, Taylor, vidíš v tom nějakou logiku?” mručí trpelf pod vousy a nakonec se obrátí na mě. Pochopím, že se asi na něco ptal, proto odtrhnu oči od vysokých korun stromů a upřu zrak na něj.
“Promiň, mohl bys zopakovat dotaz?”
“Vidíš v tom jeho -aném chování nějakou logiku?”
“Ne.”
Pak strnu.
“Ano.”
Twedlled se otočí a v jeho očích je nepochopení.
“Ano? Jakou, u všech bohů? Stalo se ti něco? Nějak jsi zbledla…”
“Zatáhl nás sem, i když si to dokáže vyřídit sám. Copak to nechápeš, trpaslíku? Copak ti to ještě nedošlo?”
“Počkej, pusť mě. Au! Stačí to říct klidně. Nechápu…”
“Tak nad tím zauvažuj ještě jednou.”
Twedlled poslechne a zauvažuje.
“Tak co?”
Twedlled zbledne. Stejně, jako před chvílí já.
“Už chápeš?”
“Proboha.”
“Správně.”
“On… on potřeboval návnadu. Potřeboval od sebe odlákat pozornost. Proto…” koktá Twedlled, ale najednou se uprostřed věty zarazí.
“Slyšelas to? Slyšelas ten zvuk?”
“Jo.” Ruka automaticky sjede k dýkám, ale oči bezradně těkají.
“Co to sakra mohlo být?”

Z lesa se ozval výkřik. Hned na to se Nenril vydala směrem odkud se výkřik ozval. Tahiri zcela určitě narazila na nějakou hlídku hadích lidí a snažila se použít proti nim moc ukradeného úlomku. Ale přesně jak jsem čekal, se jeho moc obrátila proti ní. Těď ale musím rychle za Nenril. Pokud na místě, kde napadli Tahiri ještě byl ten kámen, nesmí ho v žádném případě dostat do ruky. Tím bych ho ztratil už navždy. Ale já nejsem takový hlupák, abych se zcela nekrytý pohyboval po území hadích lidí. Teď je ta pravá chvíle k využití dárku jednoho starého přítele. Ze záhybu svého pláště jsem vytáhl malou, časem zašlou lahvičku. Jsem moc zvědavý, jestli bude fungovat. Otevřu ji a vypiji celý její obsah. Samou nechutí zkřivím obličej. Zatraceně! Proč jen nemohou vymyslet lektvar, který chutná, jako trpasličí víno. “Co to děláš?”, zeptala se Taylor nedůvěřivě. “Když už to potřebuješ vědět, tak jdu za Nenril. Vy se zatím někam skryjte, dokud se nevrátím.” “Proč jsi nás tedy bral s sebou, když se teď máme někde schovávat?”, křikla na mě Taylor. V tu chvíli začal účinkovat ten lektvar a já se jim začal ztrácet před očima. V jejich obličejích se zračil úžas, s otevřenými ústy sledovali, jak jim mizím před očima. “Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit nějaká ta pomoc.”, dodal jsem s úsměvem a s těmito slovy jsem zmizel úplně a vydal se rychle po stopách Nenril. Tu jsem našel až na místě zápasu. Zdálo se, že Gelensarn na místě nebyl. Snažila se jej najít někde kolem místa zápasu, ale marně. Náhle jsem jen kousek od nás zaslechl zašustění listí. Nenril to jistě slyšela také, ale už neměla žádnou šanci utéct. Ze všech stran ji oblklíčilo pět hadích lidí. Pokusila se mezi nimi najít skulinku k útěku, ale dostalo se jí jen omračující rány holí přímo do hlavy. S heknutím se svalila do trávy a hadí lidé ji sebrali a odnášeli zpět do lesa. Mě si naštěstí nevšimli, nebo to alespoň tak vypadalo, tak jsem se vydal za nimi. Jen kousek jsem ušel a hadí lidé mi zmizely ve skryté cestě do jejich chrámu. Nejspíš tento vchod používali jen jejich hlídky. Zmizeli vevnitř i s omráčenou Nenril a já tiše proklouzl za nimi. Vevnitř bylo nesnesitelné vedro a téměř se tu nedalo dýchat. Ve spletitých tunelech chrámu, jsem sledoval skupinku, která mě sem dovedla. Musím už být velice opatrný, nemám zdání, jak dlouho bude lektvar ještě účinkovat. Najednou skupinka zahne k místu, které vypadá jen jako obyčejná díra v zemi. Ale vzápětí jsem ucítil něčí známou auru. To musí být nějaké jejich vězení, nebo hůř spižírna, protože tam dole je bezpochyby i Tahiri. Nenril hodili dolů a se zasičením se vydali zpět k východu. Musím se někam ukrýt a promyslet, co dál. Vyběhnu z vězení a nedaleko vidím nějaké dveře. To je moje šance. Hadí lidé určitě nemají žádnou potřebu používat zde dveře, takže to musí být nějaká místnost, kde drží své lidské otroky. Přiběhnu ke dveřím a skusím je otevřít. K mému velkému překvapení nejsou ani zamčené. Okamžitě je otevřu a vejdu. Skutečně je to pokoj otroků. Nikdo tu není, tak se posadím na židli a čekám až vyprchá účinek lektvaru. Oba úlomky Gelensarnu jsou tady a já je dostanu, i kdybych měl tuhle horu celou rozmetat na prach. Budou moje!

Cítila sem na zádech nekromantův nenávistný pohled, ten bastard moc dobře věděl co Tahiri udělá… a taky moc dobře věděl, že se ho dříve či později dotkne… došla jsem až na místo, stalo se však něco, co nekromant nepředvídal, našli ji dřív než se ho ona sama stačíla dotknout. Všude byla slehnutá tráva, bolovala… snažila se využíl síli úlomku, nedokázala to a hadí lidé ji odvlekli směrem, kterým se táhl pruh hnědé a místy i červené barvy. Nemohla sem se rozhodnout jestli se vrátit k ostatním nebo jít na vlastní pěst. Galensarn mě volal…

Nekromant se ztěžka zvedl, ale vzápětí se zase s bolestným heknutím skácel k zemi. Moje pěstí umí být pěkně tvrdé, i když se na to nezdají.
“Ty idiote” zaječím na něj. “Co sis myslel? Že ho šlohne a pak ti ho dá?”
Trochu se divím, že ještě nevisím na nejbližším stromě, ale čaroděj je asi tak otřesený, že se ani na protiútok nezmůže.
“Jak to… jak to víš?” zasyčí na mě.
“Nejsem jedna z nejlepších pro hezký oči.” Otočím se k němu zády.
“Jsi v pořádku?” houknu na Nenril, která se tváří vyděšeněji než hejno králíků před jestřábem dohromady.
“Ne.”
“No to jsem si mohla myslet.” zahledím se do křoví, kde zrádná panda zmizela. “Jdu za ní.”
“Ne.” ozve se Nenril.
“Cože?”
“Ne. Řekla jsem ne. Teď už to nemá cenu.”
“Jakto?” U takových otázek se vždycky cítím jako nechápavý pitomec.
“Už jsme na území Hadích lidí. Ti se vždycky soustřeďují nejdřív na jedince – sama daleko nedojde.” vysvětlí elfka a vztekle uhodí pěstí do nejbližšího stromu, až to zapraští. Pak zbledne a zapotácí se.
“Není ti nic?” houkne na ni Twedlled, ale Nenril se jen usměje. Tedy – spíš se o to jen pokusí, protože jí na rtech vykvete nehezký bolestný škleb.
“Pokud sis toho nevšiml, právě mi štípla Galensarn. Je to bez něj nezvyk.”
“Stejně jsi to ale přijala nějak klidně.” neodpustím si, ale když mě elfka probodle zlým pohledem, ostatní poznámky si raději odpustím. Raději znovu zaměřím pozornost na Marcuse, který už se sebral ze země a teprve teď, jak se zdá, mu začíná docházet, co se přesně stalo.
“Tys… tys mě praštila.” zasyčí a v obličeji se mu mísí překvapení, vztek a údiv nad tím, jak si to vůbec někdo mohl dovolit.
“Jo.” odvětím klidně a v příští vteřině se ze země zvedne těžká větev a uhodí mě do obličeje takovou silou, že málem udělám salto vzad.
“Příště…” varuje mě čaroděj. “Příště to bude horší.”
“Příště si raději ty dávej na lidi pozor. A hlavně na prašivý medvědy.” odplivnu a zvednu se ze země. Upřímně jsem ale doopravdy čekala, že to bude horší.
“Drzost tady trpět nebudu!”
“Nejsem tvoje služka, to si uvědom. Jsme obchodní partneři, rovnocenní, zdůrazňuju. Možná jsi mocnější, ale na mě vyskakovat nebudeš. Jo a ještě něco.” významně se ohlédnu na Nenril a Twedlleda, který se musí držet, aby souhlasně nepřikyvoval.
“Nezkoušej na mě něco za mými zády, jako na Nenril. Nemuselo by to dopadnout dobře.”
“Vyhrožuješ?” zasyčí nekromant takovým způsobem, že ve mě na okamžik vzbudí podezření, že i on patří k Hadím lidem.
“Ne.” ušklíbnu se. “Jen čistím vzduch. Tak jdeme už konečně?”

Netěší mě, co jsem zrovna udělal, ale bylo to nezbytné. Teď už se nenechám ničím a nikým zastavit od nalezení mého prvního úlomku Galensarnu. A teď už jsem velice blízko. Nedaleko od místa, kde jsme se tak nešťastně zdrželi už leží skrytý vchod do chrámu hadích lidí. “Tahiri musím s tebou mluvit. O samotě.”, oslovil jsem pandu, která celou dobu seděla u těch dvou mrtvol, které mám na svědomí. Rychle vstala a zamířila pryč od naší skupinky, se mnou v patách. Když jsme byli dost daleko od ostatních, mohl jsem jí konečně říct, jaký je můj skutečný plán. “Tahiri, tvůj jediný úkol na této výpravě bude získat pro mě úlomek Gelensarnu. Ale ne ten hadích lidí. Pro ten si příjdu já sám. Ty pro mě získáš úlomek Nenril. A je mi jedno jak to uděláš. Je ti jasné, co po tobě chci?” “Ano, naprosto.”, odpověděla krátce Tahiri. Celou dobu našeho rozhovoru ke mě stála zády a ani se na mě nepodívala. Zabití těch dvou pand nebyl dobrý nápad. Až bude po všem, tak bych si na ni měl dávat velký pozor, nebo skončím jako ony. “Až bude po všem, naše cesty se rozejdou a pravděpodobně se už nikdy více neuvidíme.” Vše bylo řečeno a tak jsem se vydal zpět k ostatním. “Tahiri, lituji toho, co jsem musel udělat, ale nemohl jsem dovolit, aby se ti něco stalo.” Po chvíli jsem dorazil zpět k ostatním. Ti už byli všichni připraveni na cestu. “Už jen chvíli a budeme u vchodu do skrytého chrámu hadích lidí. Po vás chci jediné. Musíte je pouze vylákat ven, až vyjdou vše ostatní zařídím já. A musím vás varovat, jsou to skvělí lučištníci, tak dávejte pozor.” Tahiri už se k nám připojila také a vše bylo připraveno. “Takže vyrážíme!” A oni šli, všichni. Za bohatsvím, slávou, nebo smrtí.

Zírala jsem na trpaslíka před sebou a stále jsem se nemohla zbavit dojmu, že ho sakra odněkud znám, a dokonce důvěrně. Nic už neříkal, jen se mi upřeně díval do očí, jakoby mě tím povzbuzoval, pobízel a prosil: No tak, vzpomeň si přece! A já se snažila, vážně jsem se usilovně snažila vzpomenout si, ale zároveň mi jakýsi hlásek uvnitř našeptával, že jsem měla dobrý důvod zapomenout.
Jenže teď jsem neměla čas bát se minulosti, zvlášť když na mne pořádala hon jako na nějakou škodnou. Přimhouřila jsem oři, když jsem strhávala pečeť z pomyslných dveří ke vzpomínkám, které jsem kdysi sama před sebou zamkla. Vzpomínky mne zaplavily jako lavina – obrazy, zvuky i pachy, tady a teď se prolínalo s tehdy a kdysi, míchalo se a mátlo smysly. Nechala jsem první vlnu odeznít a podívala se na něj znovu.
Oči se mi rozšířily poznáním a překvapením zároveň. „Thróre…“ vydechla jsem napůl udiveně a napůl nevěřícně. „Ty ses… vrátil? A kvůli mně…?“ Bojovala jsem marný boj se slzami, které se mi draly do očí. „Ale… jak?“
Úsměv, který na okamžik rozčísl ryšavý plnovous, opět zmizel. „Jsou věci, o nichž se nemluví, Lillith.“ Zdálo se, že se na chvíli ztratil ve vzpomínkách. Netvářily se příliš radostně. „Snadné to ale nebylo, na to vem jed.“ Dodal nepřesvědčivě vesele.
Stačil krátký skok, abych byla u něj. Zabořila jsem bělostnou hlavu do přívětivého tepla tlustého vlněného pláště, div jsem jej neporazila. Drbal mě mezi ušima – za což bych mu normálně ukousla ruku, ale teď jsem byla vděčná za jakýkoliv projev sympatií – a šeptal mi cosi do ucha svým uklidňujícím hlubokým barytonem.
„Zdá se, že jsi jako obvykle až po uši ve velké bryndě, Lillith. Nemám pravdu?“ Zeptal se, když jsem se utišila. V té době už vor i s převozníky, kteří s námi nechtěli mít raději nic společného, hodně daleko na řece. Vzhlédla jsem k němu a trochu zahanbeně přikývla, zatímco jsem se změnila zpět do lidské podoby. Zůstala jsem sedět, abych se mu mohla dívat do očí.
„Ale já musím-“ Začala jsem, ale přerušil mě.
„A jako vždy příliš pyšná, než aby přiznala, že si ukousla příliš velké sousto.“ Povzbudivě se na mě usmál. „Od toho jsem tu já, abych ti pomohl.“ Vzal mne za ruku a trhnutím mě zvedl na nohy. „Pojď, máme před sebou ještě dlouhou cestu. Tihle už nás nepřevezou, budeme muset dolů podél řeky po svých.“
Z jakéhosi důvodu tato slova vykouzlila na mé tváři šťastný úsměv, když jsem následovala svého znovunalezeného trpasličího přítele zpět do divočiny.

Ne!” pocit, že jsem sledována, právě získal oprávnění. Uvolnila jsem ruce ze střehu. “Ne!” zopakovala jsem tiše. “Ale ano,” odpověděl mi tichý příjemně modulovaný hlas. Do stříbrné záře luny vstoupila panda. Vysoký muž s ostře řezanými rysy v obličeji a dlouhými černými vlasy staženými do ohonu. V rukou svíral bambusovou flétnu, na kterou před chvílí vyloudil ten příšerný zvuk. Dokázal s ní však i jiné věci. Většinou související s násilným ukončením životních funkcí. Nekromant s Nenril vstali a Twedlled spustil meč. “Jich je víc?” vložila do prostoru tichou otázku Taylor. Nikdo jí neodpověděl. “Jak?” zeptala jsem se. “Čistou náhodou,” pokrčil rameny. “Pátrání jsme vzdali už docela dávno, ale když jsme před šesti dny služebně přijeli do Zlatobělu, mluvilo se tam hlavně o zlodějském černobílém medvědovi se safírovýma očima,” pokračoval. Za jeho zády se vynořila další panda. Žena s krátkými vlasy barvy lví hřívy a fialovýma očima. Když jsem ji viděla naposled, vypadala její tvář, mou zásluhou, jako krvavé puzzle. Hodila mi pod nohy otevřenou obálku se šafránově žlutou pečetí s drakem. Císařkou pečetí. Jelikož nevypadali, že by mě chtěli zabít rovnou, i když u Kayiko jsem si tím dvakrát jistá nebyla, zariskovala jsem a schovala dýky, abych si mohla úřední listinu přečíst. Byla napsána naším jazykem i písmem, takže Twedlled s Taylor, kteří stáli těsně vedle mě, neměli šanci něco rozluštit. Rozesmála jsem se. “Hádám správně, že jsi se odmítla vrátit? Jen tě upozorňuji, že kohokoli jiného by za neuposlechnutí rozkazu, dezerci, zranění důstojníka a záchranu potenciálně nebezpečné osoby…” “Bylo to dítě, Sadžaki!” skočila jsem mu do řeči. “…popravili. A pro tebe jsem mistr Sadžaki,” dokončil. Začala jsem papír trhat na maličké kousky. “Jak chceš,” pokynul rukou. “Tenhle okusil tvou krev, vzpomínáš Xin?” Kayiko se studeně usmála a ukázala mi jeden ze sady malých celokovových vrhacích nožíků. Kolem jílce měl uvázanou drobnou červenou mašličku. Vzpomínala jsem si velmi dobře. Zasáhla mě do kotníku. Tentokrát mi mířila do tváře. Srazila jsem čepelku dýkou. Roztančili jsme tanec, na jehož konci bude smrt.

Postupně se všichni ukládají ke spánku, alespoň to předstírají… Všimla jsem si, že ze všech vyzařuje nepředstavitelný stach a nejistota, i ze mně. Snažila jsem se ji sice skrýt, ale nepodařilo se mi to. Myslím, že mě Taylor prokoukla.
Dnešní noc bude dlouhá, rozdělili jsem si hlídky. Nekromant si vzal první, já si však myslím, že je to zbytečné, dnešní noc zřejmě nikdo oka nezahmouří.
Přesto se mi podařilo na chvíli usnout, ale hned v zápětí mě probudilo kvílení, které pronikalo až do morku kostí a zařezávalo se všem čím dál tím hloub do duší. Všichni vyskočili a vrhli se doprostřed tábořiště zády k sobě. S napřeženými meči a dýkami byli připraveni se bránit. Jen já jsem se jen posadila a spolu s nekromantem jsem pohlédla směrem, ze kterého ten zatracený zvuk přicházel…

“Vítám tě mezi námi Tahiri. Omlouvám se, že jsem tě sem přivedl tak nešetrně, ale můj dárek jsi ztratila.” Tahiri po mě šlehla pohledem a netrpělivě očekávala mou odpověď. “Chci získat jeden magický artefakt a k tomu by se dobrý zloděj mohl hodit. “Hej počkat,” křikla na mě Taylor “pokud sis nevšiml, tak já jsem taky zlodějka! A jsem stejně dobrá jako ona!” “To tedy nejsi.”, schladil jsem rychle Taylor. “Ona se pro moje plány hodí lépe než ty.” Taylor ještě něco chtěla dodat, ale radši toho nechala a uraženě si stoupla opodál. “Tahiri, abys věděla, jdeme do doupěte hadích lidí a já po tobě chci, abys vnikla dovnitř a ukradla úlomek takového kamene.” ukázal jsem na náhrdelník Nenril v němž se třpitil úlomek Galensarnu. Až ho budu mít, udělám s hadími lidmi krátký proces a vy si pak můžete rozebrat jejich poklady.” Tahiri chvíli přemýšlela nad svým úkolem a pak jen přikývla na souhlas. “Vám ostatním vysvětlím cestou, jakou úlohu budete hrát. Nechci po vás, abyste zbytečně zemřeli. Pokud vše půjde podle mých plánů, pak budete nakonec všichni živí a bohatí. Takže se vás ptám. Jdete se mnou?” “Počítej se mnou.” Zdá se, že Taylor půjde kvůli bohatství klidně i na smrt. “Dobrá jdu taky.”, ozval se Twedlled. Zdá se, že se mu do toho moc nechce, ale taky nechce zůstat stranou. “Skvělé, takže můžeme vyrazit.” Tak jsme vyrazili na cestu ke chrámu hadích lidí, aniž jsme tušili, co tam na nás čeká.