Baldurs Gate

Ticho a světlo. Neustálé studené světlo ze zapuštěné a zamřížované zářivky na stropě. Jedna z metod mučení. Bohužel mě nemučí, protože kdyby ano, už bych řekla i to co nevím, takže by mě anonymní mučitelé museli pustit, nebo zabít. Spíš by mě zabili. Představa smrti se mi zdá mnohem snesitelnější než přesně neurčená ovšem dlouhá doba tady, v betonem vylité místnosti 3×3 metry, ve které je stále rozsvíceno. Takhle dopadnete, děti, když se budete držet špatné společnosti. A lhát, krást a zabíjet. Připoutají vás nahé za zápěstí a kotníky k železným kruhům zapuštěným v podlaze v malé cele někde ve stokách. A tak zůstanete, než vyprchá magie vrytá a nakreslená na stěnách, která udržuje vaše tělo ve stázi. A až vyprchá, umřete hlady a žízní. Tomu říkám skvělé vyhlídky.

Z chmurných myšlenek, jiné stejně poslední dobou nemám, mě vytrhnou až zvuky. Jiné zvuky, než které jsem zvyklá obvykle slýchat a které připisuji potkanům a vodě. Kroky? Dech? Tahám za řetězy. Tiše chrastí. “Je tam někdo?,” zeptá se mužský hlas. Tahám víc. “Já tady nemusím bejt,” praví. Snažím se říct: “Tak si nebuď, ale zajímalo by mě, jak se dostaneš jinam, protože kdybys to veděl, nepokoušíš se bavit s vězněm v kanále.” Přes roubík to zní jako: “Ua mmm fff,” nebo něco takového. Zaskučím nad marností své snahy.

Postava
Jméno: Isabelle Tahiri aka Izzie
Rasa: felin – produkty genetických pokusů armádních vědců, kteří se snažili o vylepšování vojáků. Kočkovitá varianta (ouška, ocásek, lepší smysly, rychlejší, pružnější) se ukázala životaschopná. Několik jedinců uteklo a dále se množili (mohou se křížit s normálními lidmi a jejich geny jsou dominantní), až vznikla nová nepočetná rasa.
Vzhled: Věk kolem dvacítky. Drobná, krátké vlasy spolu s oušky a ocáskem obarvené na růžovo, zářivě zelené oči.
Zbraně: Nejlépe velký meč. Nemá ráda střelné zbraně. Nevyhýbá se boji beze zbraní.
Charakter: Komplikovaný. Velmi ráda jí.

Slunce svítí, smog trošku ustoupil a i kolemjdoucí lidé se také netváří tak mrzutě. „Třeba se ti to jenom zdá,” říkám si, ale je mi to jedno. Dnes je můj den. Práce se vydařila, už jenom předat kořist a mám na příštích pár týdnů vystaráno.
Zahýbám do boční uličky. Krátký pohled na hodinky. Dokonce dorazím na čas, to se mi příliš často nestává. Dál od hlavní třídy odpadků a špíny přibývá. Překračuji vysypanou popelnici. Odpadky pokryté slizem se za mnou zvedají, objevuje se ruka, potom celá postava. Zápach sílí.

„Tohle je moje místo, vypadni!!“ Naznačuji, že stejně nemám zájem a jdu dál. „Kam až mohou lidé klesnout? Spát na ulici mezi špínou. Nebo za to může společnost? Podívej se, co se stalo z tebe!“ V zamyšlení dorazím až na konec ulice.

Stoupám si do temného rohu a čekám. Mnoholetá zkušenost a spousta problémů mě naučila, že se vždy vyplatí na místo schůzky dorazit jako první a obhlédnout prostředí. Zanedlouho přijíždí černá limuzína, takový ten typ, v jakém se jezdilo v době největšího rozpuku naší civilizace, kdy si ještě každý mohl dovolit auto. Matně si vybavuji, že v té době se ještě tankoval benzín a že toto palivo dnes již několikanásobně přesáhlo cenu zlata. Prostě mám bohatého zaměstnavatele.
Z limuzíny vystupuje chlápek v černém saku, rozhlíží se. Udělám krok dopředu a ukazuju se mu. Kyne na mě. Moc se mi nelíbí, že bych měl nastoupit do auta, když ani nevím, kolik lidí je uvnitř, ale jde o hodně.

Za chvíli už sedím na zadní sedačce, z každé strany jednoho bouchače, ve předu řidič a chlápek v saku. Ten se na mě otáčí. „Děkujeme vám za splnění zakázky pane Fixer.“ Tak mi začali konkurenti z mého okolí a postupně i zákazníci říkat. Používat svoje vlastní jméno by byla při mém povolání sebevražda. „Bohužel, plán se trošku změnil. Bohužel pro vás!“ Náhle drží v ruce zbraň. „Tak kde máte tu zásilku?“ Kouká na mě zpoza pistole.
Vím, že nemám nejmenší šanci. „Zaplaťte a všechno půjde bez problémů,“ ještě to zkouším. „Vy jste mi asi nerozuměl,“ podívá se na mě smutně muž v saku, „Hoši prohledejte ho.“
Když narazí i na skrytou kapsu, kde mám schované CD s daty, která jsem pro ně minulý týden ukradl, dochází mi, že je konec. Budu rád, když vyváznu zdravý.
Slyším brzdy. Auto zastavuje. Někdo mě vyhazuje z auta. Než se stačím zvednout, schytám první kopanec. Sesypou se na mě všichni. Po chvíli předstírám ztrátu vědomí. Zvedají mě ze země. Slyším zaskřípaní železa o beton. Padám a končím na hromadě nějakého měkkého materiálu. Bolí mě celé tělo. Nemůžu skoro dýchat. Že by mi zlomili žebra? Ne tady se prostě dýchat nedá. Dochází mi, že mě hodili do stoky. Rozhlížím se po okolí. Opět zaskřípání a pak tma. Jako z dáli slyším zvuk odjíždějícího auta.
Na jedné straně vidím zdroj světla. S vypětím všech sil se zvedám a vyrážím tím směrem. Jsem vyčerpaný, zmlácený a ještě mi sebrali všechny věci. Probouzí se ve mně čím dál větší hněv. Zatnu pěst. „Já si vás najdu. Takhle se mnou už dlouho nikdo nejednal. Já si vás najdu. A nedám si pokoj, dokud bude někdo z vás naživu!“

[Moje postava je člověk, který od mala žije v podstatě na ulici. Začínal jako kapsář a zloděj, ale postupně si vybudoval jméno a teď se živí jako profesionální lupič a hacker. Žije ze dne na den, jak mu zrovna práce a vydělané peníze dovolí. I přes své povolání se snaží chovat spravedlivě a nikomu by bezdůvodně neublížil. Když si ale za něčím jde, je ochotný použít všechny prostředky, aby toho dosáhl. Nosí nenápadný černý oblek. Takový, aby v něm mohl vyjednávat s bohatými zákazníky a zároveň pracovat. Nemá žádné zvláštní schopnosti, kromě jedné robotické ruky (o tu původní přišel kdysi při jedné zakázce), ale používá ji jen v krajní nouzi a nikdo jiný o ní neví.]

Projdu vstupní branou a urychleně se vydám přes hrací plochu zarostlou přes tří metry vysokou hnijící trávou, ta se za mnou okamžitě zavírá. Ne v Derry déšť nedává život. Rozplizlé listy, mi ulpívají v kožichu a já se jen modlím, aby mi ta břečka nenatekla do očí, bejt slepej už ve pětačtyřiceti vážně nechci.

Dveřmi do šaten projdu, doslova. Jen za sebou zanechám hromádku třísek. Nevelká místnost je dokonale prázdná nikde žádný nábytek, žádný odpadky, žádný oplzlý nápisy na zdech, ani smítko prachu. Fajn. Divné, ale není čas na dlouhé rozjímání. Stopa mě zavede do sklepa, do kotelny a pak ještě o pár schodů níž před ústí do kanalizačního systému. “Do pekel!” zakleju polohlasně, aniž bych znal úplnou pravdivost svých slov a odhodlám se vstoupit.

Chodníčky tu jaksi nezavedli a odporná močůvka v níž plave vše od exkrementů, až po mrtvoly krys a něčeho co bych vskutku nerad zkoumal mi sahá až po břicho, jediné světlo je z fosforeskujíc hub, ale není to nejhorší. Dusivý puch už po několika metrech dokonale smazal jakoukoliv známku přítomnosti neznámého. I tak si dovolím nahlédnout do jedné z bočních chodeb, a pak ještě do jedný. “Ne tohle nemá smysl, poradí mi dobře mé opatrnější já.”
Vrátím se, tedy aspoň si to myslím. Ze začátku. Vydám se zpátky, zklamán neúspěchem, ale neporažen. S přibývajícími metry roste můj neklid a já si připustím holou pravdu. Zabloudil jsem.

“Dobrá,” promluvím sám k sobě, “jen klid a žádnou paniku. Ne nadarmo ti za zády říkaj Studenej čumák.”
Jen s obtížemi se zklidním a udělám první skutečně rozumnou věc od vstupu do podzemky. Začnu naslouchat, náhle dokonale vyrovnaný s klidně běžícím mozkem, prostě Studenej čumák.

Někde asi šedesát metrů ve předu, zaslechnu kradmé pohyby a náznak hlasu, neřekl bych lidského. Víc nedovedu určit. Nechce mi tam jít a riskovat, ale…

Vzpomenu si na Grace, pěknou servírku, jenž se přátelila s Pánem. Bude mít strach dávno jsme se měli vrátit. Ne, že bych mi záleželo na jejím strachu nebo na tom, že ztratila svého dost možná jediného přítele. Nejspíš jí to ani neřeknu, ale třeba si na mě udělá víc času. Drobná vada na kráse je, že se k ní nejdřív musím vrátit.

Proměním se do lidské podoby na sobě seprané džínsy a obnošenou košili. Zbraně žádné nemám, nepotřebuji je. Můj nenápadný vzhled pod kterým se skrývá nadlidská síla s níž se pojí částečná odolnost vůči magii a nečekaná obratnost mě prozatím ochránily spolehlivě.

Konečně stojím u zdroje zvuků, dveří z modrého dřeva, zasazenými osm metrů nad hranici splašek a světe div se, je tu dokonce žebřík ve zdi. Zeď je zde suchá bez hub a plísní. Vylezu nahoru a usadím na dvě šprucle pod nimi, kdyby se náhodou zatoužily otevřít. Už jsem o takovýchto místech ukrytých ve stokách slyšel. Je jich jen několik desítek a strkají sem jen ty nejbrutálnější zločince. Možná se jednou taky takového útulného místečka dočkám. V podstatě ani nejsou nijak chráněný, kanálový bludiště a masivní zámek a silové pole, jenž znemožňuje použití jakékoliv magie dokonale stačí.

“Je tam někdo?” zeptám se věcně. Nic, jen ty samé kradmé pohyby.

Ticho.

“Já tady, nemusím bejt.” ale moc dobře vím, že musím. Sám se odsud nedostanu.

Znovu zvířecí zvuky, jak když se někdo pokouší mluvit a znovu ticho.

[Postava: Vlkodlak. Jméno: Ruw nebo jen Vlk. Vzhled: V lidský podobě vypadám jako, jako když neumím do pěti napočítat. Obyčejný, lehce obtloustlý mužíček se silnými brýlemi, který má věčně rýmu, ale chybí mu kapesník. Velikost sotva 160 cm. Mou obrácenou podobou je vlk, žádná polovičatá po dvou nohách chodící stvůra, ale černý téměř metrák vážící vlk. Už od narození mám nedovyvinutý ušní bubínek levého ucha, což znamená, že na něj téměř neslyším. Nicméně druhé ucho a dokonalý čich, mi jsou dostatečnou náhradou. Schopnosti: Změna mé podoby není ovládána úplňkem, ale naopak se mohu libovolně přeměňovat pokud, tedy mám dostatek energie. Nicméně úplněk má nade mnou svou moc, tím že mi ztěžuje mé sebeovládání a zastírá rozumné myšlení, ale také násobí mou beztak nemalou sílu. Jinak nejsou mi známy žádné další zvláštní schopnosti. Povaha: Nemám příliš ve zvyku se s někým přátelit, ale přátelství jenž se mi povede vytvořit nejsou jen povrchní. Příliš si nelámu hlavu s pojmy jako svědomí a nemívám ve zvyku litovat svých činů. Inu kladnou postavu v mě moc nehledejte. Povolání: Tulák bez stálého místa, sem tam vezmu příležitostnou práci, ale nikde příliš dlouho nevydržím.

Druhou postavou je můj Pán, jenž se mě před třemi týdny ujal v domnění, že našel milého psího společníka. Řekněme, že jsem si jej nějakým způsobem oblíbil. Rasou je člověk a vede obchod se zbraněmi a magickými předměty (prostě vetešnictví).]

Postavy: Ruw (podoba – vlk) a Pán. Čas: Hodina po půlnoci. Místo: Bezejmenné město – stanice metra v chudinské čtvrti páchnoucí močí. Spolu se svým Pánem tu čekám na poslední soupravu této noci. Důvod? Setkání se zákazníkem.

“Ten zatracenej řetěz z krabic má opět půlhodiny zpoždění,” vyšle Pán nadávku, k temnému ústí tunelu. “Kdyby nebylo setkání s ním, nekysnul bych tu, ale zákazník je zákazník.”

Jen tiše zakňučím a olíznu Pánovu ruku.

Po dalších deseti minutách se přivalí omlácený vlak ozdobený sprejerskými výtvory. Až na pár feťáků a bezdomovců je pust. Jo a na našeho pana Očekávaného, jenž vystoupí z dveří proti nám s umně vyobrazenou nahou upírkou.

“Zdravím tě a rád tě vidím,” promluví Pán.

“Hezkej vlk, i já tě rád vidím. Jen je škoda, že naposled.” zareaguje příchozí. V příští vteřině vytáhne maličkou, leč sakra ostrou vrhací sekeru a ihned na to vězí Panovi v lebce uprostřed čela. Její topůrko se lehce chvěje. Pán nasadí nechápavý výraz a ruce se pokusí zvednout k hlavě, jakoby chtěl zjistit, co to má za nový podivný výrůstek. Následně se sesune k zemi. Zlomek vteřiny, jenž potřebuji na pochopení nastalé situace mě připraví o příležitost. Pokusím se dostihnout neznámého, který právě mizí v zavírajících se dveřích. Pozdě! Pouze si o ně odřu čenich, jen to zaduní, spadnu a jen taktak, že mě pod sebe nevtáhne odjíždějící souprava. “To bys asi neudejchal, hochu.” bleskne mi myšlenka.

Vstávám, skáču do kolejiště a rozeběhnu se za mizejícími koncovými světly. Jedno z nich je vytlučené. Druhé poulí své rudé oko do tmy. Nechtěně se mi vybaví krvavý úplněk a po zádech mi přejede mráz. Oklepu se, abych se zbavil pocitů na než nejsem zvyklý. Další souprava pojede až v deset ráno, hromada času na hledání. Někde vystoupit musí a čich mi narozdíl od uší slouží dokonale.

Jedna, druhá… pátá stanice a furt nic. Následuje Derry (pocta tobě, Mistr King) a až zde mě praští do nosu čpavý pot neznámého. Derry byla dříve čtvrť pro zbohatlé, ale posledních dvanáct let je opuštěná. Opuštěná až na zlodějské gangy a dýchánky pro démony a další líbivé existence. Vyskočím z kolejiště a vyběhnu za stopou nahoru po schodech do začínajícího slejváku. Už asi pátého během posledních tří dnů.

“Vítejte v Derry, v Božím království tady na zemi.” hlásá kamenný, sotva čitelný nápis nad východem z podzemky. Na zeď pod něj někdo tu práci a vyryl: “Pokud si jej zaplatíte.” a i mě se zmocní nepříjemné tušení, které navzdory mé úporné snaze odmítá zmizet.

“Tak tady jsi vážně skončit nechtěl, viď.” ptám se sám sebe.

“Ne.” odpovím si.

Přinutím nohy k pohybu a vydám se po rychle

to tam ide? mě to teda nejde.. buď tzv. normánlí nebo těžká… víc ani ťuk :-(((

jj je to srabda si s tím pohrát… no ale to zvládneš 😉 … jako dá se to .. jsou i horší … hraješ to na normal nebo těžká?

typuju že to bude něco kol páté mise kdy máš zabránit rozšíření epidemie?

jo tak to jsi “ještě” v pohodě…

Ruw – no taky top dělá potíže ale trošičku to jede.. uvařžuju o tom že to hodim k taťkovi na mobil.. to by to tam mohlo jet…

Tak cheaty už vím taky:-)))zatím jsem nepoužila:-))ale jsem teprve na začátku….

Ale no tááák:-)

Vyzkoušela jsem warcraft 3:-)Pomalu,ale jistě pomalu plnim každou misi, za velké likvidace jednotek…svých.

jj taky jsem si teď od kámoše půjčil Lotus… mazec 😉 😀

n otak to znám,.. já číhám až sestry vypadnou a můžu tu být já 🙂

Ranger – OK, ať žije Baldurs Gate 🙂