Baldurs Gate

Zdá se až neuvěřitelný, co vše může během pár okamžiků stát. Ještě před pěti minutami jsem si bloudil kanály a netušil jak ven a nyní poněkud pomlácen, ale relativně zdráv ležím kdesi na ulici obklopen celým shromážděním všelikých existencí. Žádný extra zlepšení situace to není a ani netuším kde hledat šmejda jenž zabil Pána, ale budiž. To že jsem mezitím jisté elfce stačil zachránit život je jen detail. Sympatie k ní sice postrádám, jednoduše mi je volná, jen nesnáším podlosti jako útok zezadu.

Proměním se z vlka zpátky do lidské podoby (za jeden den těch proměn bylo celkem požehnaně a odměna v podobě únavy na sebe nenechala čekat) a zamručím cosi jako slova díků. Spolku nastavím záda, ať si tu klidně stojí do soudného dne, a líným krokem se vydám na místo, kde celý tento průser nastal, to jest na stanici metra, kde Pán měl dostaveníčko se smrtí. Jeho vrah musel logicky odněkud přijet a s trochou štěstí…

Ještě zaslechnu cosi o hospodě a na okamžik zaváhám, když si žaludek počne žádat svoje. Jenže stopy časem chladnou a čím déle budu čekat…

Všichni se jakž takž vyplazíme z kanálu. Nikdy bych nevěřil, že uvidím vlkodlaka se vzhledem zmoklé slepice. Což je ovšem prkotina ve srovnání s pohledem na temnou elfku, kterak páchá dobrý skutek… Kočička vážně začíná vypadat naštvaně a hladově. Ten druhý pocit s ní sdílím. “Co se týče jídla, vítám jakýkoliv návrh nezahrnující hlodavce” pronesu do všeobecného oddechování a vesele mrknu na kočandu Isabelle. “Co se týče oděvu, jelikož je večer, znám tu jen jednu možnost. Goblinovo nonstop-vetešnictví je na druhý straně bloku. Něco na sebe se tam dá najít vždy.” A taky pár informací, pokud jeden ví, jak se zeptat, pomyslím si. “Ať tak nebo tak, někde bychom měli doplnit síly. Tedy alespoň já ano…” koukám co na to ostatní. Polonahá dáma se sice netváří moc nadšeně na zmínku o vetešnictví, což ovšem jen dokazuje její neznalost. Kdysi jsem se tam z dlouhé chvíle pár hodin hrabal a takové poklady nemají ani leckde ve specializovaných obchodech ;-))

“Díky, ale to snad nebude třeba. To s Tanakou je osobní. Nejde o to, že bych mohla něco vykecat, což bych určitě mohla. Je to taková pomsta za pomstu a poslední slovo chci mít já,” Rean se na mě dívá, “ale když nad tím tak přemýšlím, pomoc se bude hodit.” A v tomto dojemném okamžiku, kdy tvrdé stvoření jako já přijmá přátelství, spadne kus stropu stoky. Jediný, kdo se pohne, je vlkodlak. Skočí po Rean a strhne ji z dosahu trosek, které padaly přímo na ni, sám pod nimi ale zůstane. Velký kus poctivé železné trubky mu přimáčkl nohy k podlaze. Navíc z přerušeného vodovodního potrubí začne tryskat voda. “Jsem si jistá, že to byl výbuch. Pomoz mi ho vytáhnout,” zvedám na nohy lehce otřesenou Rean, “než se začne topit,” vlkodlak už začíná polykat andělíčky. Chytíme konce trubky a zvedneme ji, jde to snadno, ale dlak se moc nehýbe. Pak vykníkne a popojede kousek do předu. Mám obavu, že ho Rean nakopla svou špičatou botkou s podpatkem. Ale probere ho to. Trubku odhodíme a odtáhneme ho až k žebříku, musíme mu pomoct i po něm. Sedím na kraji cely mokrá jako myš. Hmmm myš, zakručí mi v žaludky. “Nevím jak vy, ale já bych odtud vypadla,” potřebuju oblečení a hlavně mám HLAD!

Můj drahý soused šaman měl dnes vydatné sny. Chutnaly jak sýr a víno (pokud si ještě správně dokážu vybavit jejich skutečnou chuť). Načerpala jsem z nich dost síly, abych i na dálku ovládla toho zlodějíčka Fixera. Včera, když se ho Monequs pokoušel zabít, jsem byla příliš slabá než abych mu pomohla. A já Fixera nutně potřebuju (tedy spíše jeho zlodějské schopnosti), takže nad ním musím držet ochranou ruku, dokud mi nedodá jistý artefakt.
Abych ho uchránila od dalších nešťastných setkání, vnukla jsem šamanovi sen o záchraně té mrchy Izzie… je to dobrá bojovnice a s trochou snahy bude pracovat pro mě. …Dostat pak Fixera ve správný čas na správné místo nebyl problém. Díky Stínu ho teď budu mít neustále pod kontrolou. Musí se brzy zahojit, aby se mohl vydat plnit úkol. Ale teď, když se k tomu tak nešťastně přimotali ti další, musím být opatrnější. Hlavně na tu elfku si budu dávat pozor. Nebo se jí rovnou nějak zbavím…

Stín se držel Fixerovi v patách. Bez odporu se plížil tou nejhůře páchnoucí břečkou a svou vnitřní temnotou odháněl krysy do bezpečné vzdálenosti. Byl očima a ušima, byl a nebyl… Hlídal.

Vrátím se ke studiu těch několika starých knih, které mi v bytě zbyly. Až na jeden jediný datadisk jsem již vyčerpala elektronické zdroje. Musím znát ten recept – recept na elixír mládí. Nebo alespoň elixír života, ve kterém se člověk nemusí bát o vlastní tělo. (Bože jak já nesnáším elfy s jejich nesmrtelnou krásou!!)
Rozsvítím desítku zářivek a do ruky vezmu lupu. Zašlý text je pro mé oči jen neviditelnou skvrnou. Jsem téměř slepá a mé oči teď bloudí kanály za chlapem, který měl smůlu. Tahle překážka mě ale nezastaví! Jsem tak blízko cíli a čas se tak strašně krátí…

…
Postava: kdysi člověk, vědma
Vzhled: seschlá stařena s popelavě průhlednou pletí a šedavě zakalenýma očima
Schopnosti: umí se pohybovat v podvědomí téměř všech tvorů a skrze něj ovládat jednání lidí a bytostí s nízkou magickou odolností

Pokývám hlavou. Šaman mi z nich ze všech připadá nejneškodnější a je to přece jenom člověk. Nemám před ním co skrývat. Vyprávím o své cestě stokou a opět se ve mě probouzí touha po pomstě.
Ale co vlastně děláme tady. Hledám pomoc u Eriky, ta se ale tváří ještě zmateněji než já. “Ani nevím. Měl jsem pocit, jako by mě sem něco přitahovalo. Jako bych neměl jinou možnost než vyrazit dveře a setkat se tady s vámi.” Nevěřím vlastním slovům, ale nemůžu si pomoct. “Co když to opravdu není náhoda. Co když nás sem všechny povolala nějaká nadpřirozená síla. Ale za jakým účelem. A může to nějak souviset s mými nevyřízenými účty?” ptám se sám sebe.

“Ale zlatíčko,” křivě se usměju na Isabelle, “to se přece neříká. Ale prozradím ti, že to nebylo dost na to, abych sejmula starou kamarádku.”

Kočička si můj kabát vzala, ale moc nadšeně se u toho netvářila. A to ani neměla důvod, žádné hmyzí nájemníky v něm nenosím. To, že ani nepoděkovala mě nechalo celkem klidným. Co taky čekat, od ženské a kočky zároveň? Nu, nemusí vědět, že část pláště je ušita z netopýřích kůží. Ani to, že zvládne zastavit jeden středně silný magický útok (ještě by mi ho nemusela chtít vrátit)…
Otáčím se k zatím tichému párečku lidí. “Tak co vy dva? Zatím jste se nijak nepředvedli ani nepředstavili…” pronesu a zkoumavě si je prohlédnu. Ostatní jsou někde pod žebříkem, tak můžeme chvilku soukromí alespoň využít k seznámení…

Opravdu je jich pět a mezi nimi Rean. Zvláštní, že jsem ji nepoznala po hlase. S lidmi a nelidmi sem vpadnul i pach ze stoky, pokrčím svůj malý, lehce špičatý nosík, o čich jsem očividně nepřišla. Rean mi pomůže z pout, sjedou mi z paží a nohou jako vzteklá háďata. Vzhledem k roubíku, jsem ji nemohla varovat, že se spustí alarm. Alarm se spustil. Posadím se, sundám si roubík a začnu si masírovat zápěstí a kotníky a tiše u toho nadávat. Do boje se strážemi se nepouštím, nebyla bych teď ani nic platná a oni si poradí i beze mne. Šaman mi dvorně podává jakousi olezlou věc. Zřejmě kabát. Vzhledem k úplné nahotě si ho vezmu, ale určitě z něj budu mít nějakou ošklivou svědivou vyrážku.
Nejistými kroky dojdu ke dveřím a vykloním se. Tři mrtvoly a strouha plná sr…, chci říci nevábného odpadu a to hlavně toho, produkovaného lidským organismem. A já do toho budu muset bosá. Cela mi najednou přijde skoro útulná. Zatnu zuby, potlačím dávivý reflex a slezu po krátkém žebříku. Oběma strážcům zabavím meče. Jsou to pěkné kýče ve stylu katan, jen o něco kratší a neukončené hrotem. Po celé délce čepele mají otvory, jako bývají na nožích, které používají profesionální kuchaři v drahých restauracích. Jinde si ostatně o nerezovém noži s teflonem potaženým ostřím mohou nechat leda zdát. Pochvy si připevním na záda. U jedné z mrtvol krom jejích vlastních vnitřností leží i pero. Úzké černé se stříbrnými aplikacemi a nápisem Zianica. Tak nějak tuším, kolik uhodilo, protože sama jsem se nějakou dobu živila jako nájemný vrah. Držím ho v ruce, když se otáčím na Rean: “Kdo ti na mě nabídl smlouvu?”

Když vlezu do cely, jsem na chvíli plně oslepená. Panuje tam zvláštní přítmí kvůli kterému nemůžu pořádně použít ani normální zrak ani infravidění. Slyším, jak ostatní lezou nahoru, ale nejsem schopná rozeznat, kdo to leží svázaný uprostřed cely.
Když se mi to konečně povede, zahučím překvapením. Není to nikdo menší než neblaze proslulá kočka Isabelle Tahiti – má dávná přítelkyně.
„Koukám holka, že sis rozlila kafíčko někde hodně vysoko,“ zašklebím se na ni. „A že tě na těch zlatech jablíčkách načapal hlídač.“
Sevřu ruku v pěst a když ji zase roztáhnu, pouta se Isabelle stáhnou jako hadi.
Než však stačí kdokoliv cokoliv říct, spustí se všechny magické alarmy, a znehybní nás. Je zle, říkám si. Všechny svoje zbylé síly napřu proti neviditelné síle, která mi znemožňuje cokoliv dělat. Vyčítám si, že jsem tolik energie zbůhdarma vyplýtvala na čistý vzduch. Kdybych jen nebyla tak zhýčkaná… Pak si vzpomenu, že mám na krku nabitý amulet. Natáhnu se k němu… a v tu chvíli se zase můžu hýbat. Přesně včas, slyším, že se někdo blíží. Zřejmě stráž.
Plavným saltem seskočím zpátky dolů do stok, ale dole se mi podlomí nohy. Jsem se silami na dně. A to mě ještě čeká vyřídit párek rváčů, který se ke mně blíží mílovými skoky.
Bleskurychle vytáhnu kord a rapír a stavím se do střehu.
Rváči mají kupodivu meče, za což děkuju Štěstěně, protože kdyby přišli s čímkoliv jiným, neměla bych bez magie šanci. Oba se postavili proti mně a vyčkávali.
Udělám krok dopředu. Zvláštní, jak fungují reflexy – oba se podívali dolu na moje nohy, ale nedívali se na ruku. Nestačili zareagovat včas. Bouchač vpravo skončil s chladnou ocelí v oku, ten druhý doplatil na to, že se díval jen na ruku s kordem. A tak jen překvapeně vydechl, když pozoroval vlastní vnitřnosti, jak se rozsypávají po podlaze.
Přemítám jak to, že se mi to povedlo tak jednoduše? Že by nečekali, že se jim někdo postaví?
A pak jsem to pochopila. Všechno příšerně zkazilo. Někdo mi vlezl do hlavy a snažil se mě připravit o zdravý rozum. Myslela jsem, že mi pukne hlava, zhroutila jsem na všechny a po tváři mi tekly slzy vzteku. Přece mě nedostanou takhle jednoduše! Ale nemohla jsem nic dělat, všechny síly jsem vyplýtvala na své osvobození tam nahoře v cele.
Ztuhlými rty jsem cedila motlitbu ke své patronce Eluně, Měsíční paní… a moje motlitba byla vyslyšena. Z cely vyskočil tmavý stín a zaklínání se změnilo v bublání a chrčení, když čaroději prokousl můj zachránce hrdlo.
Ještě jsem zahlédla obrovského vlka, který se změnil zpět v toho nenápadného zamklého človíčka. Vida, co všechno je možné, blesklo mi hlavou, než jsem definitivně omdlela…

Typická drowka, nebo jak si to mezi sebou říkají. Potlačím chuť si řádně odplivnout a zavrčím: “Když nepoznáš šamana, kup si brejle, nádhero!”. Nedávno-zmlácený človíček mezi tím zaujal strategickou pozici u žebříku a mávajíc dýkou se zeptal: “Tak kdo se toho ujme?”
Podívám se přímo na něj a pravím: “Jak už jsem řekl, možná to mohu odmeknout. A asi jsem jediný, kdo ví co je uvnitř. Ovšem k tomu mi budeš muset uhnout, na dálu to neotevře ani támhle to” významně trhnu hlavou k elfce. Asi budu na starý kolena druhista. Evidentně mi človíček moc nevěří…

V stokách je čím dál tím více rušno. Jsem opravdu naštvaná, protože moje kouzlo hledání na tak blízko nebude fungovat přesně, takže nemůžu určit, kterou z těhle nižších existencí mám zamordovat. Možná bych je pro jistotu měla sejmout všechny…
Trochu zatřepu hlavou, abych z ní vyhnala takouvou blbinu. Co já vím, co jsou zač. Riskovat kejhák kvůli tomu nebudu. Počkám si pěkně, až zase vylezou a rozejdou se, abych si je mohla pěkně po jednom proklepnout.
“Ale co tady všichni děláte, u všech duchů?”ptá se odrbaný mužíček, “Mě sem vede sen, ale vás?”
“Co je ti po tom, čarodějníčku?” odseknu, když vidím, jak se okolo něj rozzáří připravované – nutno podotknout, že pěkně amatérské – kouzlo. Povdechnu si a bez mrknutí oka si vytvořím obranu.

Vracím se zpět do svého těla. “jaká to podivná skupinka existencí. Dva lidé, člověk-zvíře a, u všech duchů, ještě temná elfice! To mi tady byl berňák dlužen… Ale co, vzít kramle můžu vždycky.” Sestoupím kanálem do podzemí a pokud možno nenápadně přicházím ke společenství. V reálném světě vypadají ještě malebněji než v tom astrálním. Jeden odrbanec, jeden zmlácený, nebezpečně vyhláížející žena s mrzutým výrazem a kruhy pod očima. A samozřejmě ztělesnění arogance a smrti se špičatýma ušima a bílým copem. Ve vzduchu sotva doznívá otázka: „Umí tu někdo odčarovat ty dveře?“
“Asi ne. Ale možná je můžu odemknout” neudržím se. V tu ránu jsem středem pozornosti a cílem odhadujících pohledů. “Ale co tady všichni děláte, u všech duchů? mě sem vede sen, ale vás?” Pro všechny případy si v hlavě přichystám lehké matoucí kouzlo…

Zatraceně, kleju v duchu, když vidím, že moje infravidění zachytilo více červených skvrn, což znamená, že se tu sešla pěkná společnost. Rozhodla jsem se, že nemá smysl se dál skrývat, stejně už mě také nejspíš viděli.
Vypnu prsa, narovnám záda, abych vypala co nejimpozantněji. Jako by to mělo nějaký smysl, když se brodím po kolena ve sr***ách. Celkový dojem však zkazím tím, že si znovu zopakuji všechny všechny sprosťárny, které kdy temní elfové vymysleli, a ještě je obohatím o pár složenin.
Když si prohlédnu, koho to vlastně potkávám, nestačím se divit…

Jak si tak smazávám magické symboly a čekám na odpověď, ozve se mi za uchem: “riiiiiiiíííííííííÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!” Budím se u sebe v brlohu. “Tak tohle bylo naposledy, mladej!” vrčím na sotva rok starého netopýra Pipa. (Pipistrellus pipistrellus) Nevěřil bych, že se něco tak malého a roztomilého umí tak zlomyslně šklebit…
Pak se zamyslím: je večer, doma nic k jídlu, že by předtucha? Tak jasnou jsem ale ještě neměl. Pip raději odlétá vikýřem a já to beru pro změnu dveřmi. Jestlipak je v kanále něco zajímavého? Bloumám uličkami jako ve snu, tu správnou ne a ne najít. Až se přece zadaří. Uvšem zvuků je najednou nějak víc… V tichém koutě u zdi se sedám na zem, zavírám oči a vysílám své vědomí pod zem. Co se to tam, u všech duchů, děje?

Otevírám oči. V hlavě prázdno, jenom bolest. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Na mysl mi přicházejí další a další otázky. Bohužel nenacházím uspokojující odpověď.

Bolest sílí. Pokus zvednout se, zavrávorání, pád, tma. Znovu se probouzím. Nevím, kolik uplynulo času. Blíží se nějaká postava. S vypětím všech sil sahám do kabátu pro dýku. Postava se nade mnou sklání. Mé prsty se svírají naprázdno tam, kde vždy býval jílec.
Náhle si vzpomínám na divokou jízdu autem, zmlácení, cestu stokou a hlavně na to, že jsem přišel o všechny věci. Ani nevím, jak jsem se dostal sem nahoru.
Osoba si mě zkoumavě prohlíží. Na první pohled je vidět, že má kocovinu a chvíli ji trvá, než správně zhodnotí situaci.
„Hej chlape, prober se ! Tady sis neustlal moc dobře“ Třese se mnou a pak mi pomáhá vstát. Za chvíli už sedíme v hospodě, piju kávu, ona mi obvazuje rány. Přichází hostinský. „Nevypadá dobře, měli bychom ho hodit do nemocnice.“ „Sám víš, že to nejde. Kdoví, kde ho takhle zřídili. Třeba ho hledá policie. A Miku, díky za bundu. Co bych bez tebe dělala.“
Vzhlédnu od stolu. „Mike?“ vydere se mi zpoza rozpraskaných rtů. Odcházející barman se na mě otáčí. „Fixer? Vůbec jsem tě nepoznal hochu.“ Poklepe mě po zádech a já zasténám bolestí. „Dlouho jsme se neviděli,“ pokračuje, „Trošku se vzpamatuj, a pak si promluvíme, co pro tebe můžu udělat.“
Hodiny utíkají, hosté se mění a já se cítím čím dál lépe. Teda v rámci možností. Přichází barman a podává mi tmavou igelitku. Nové doklady, kreditka, telefon a dlouhá dýka, skoro jako ta, co jsem o ní přišel. „Díky, až budeš něco potřebovat, ozvi se. Nějak ti to musím splatit.“ Mike jenom mávne rukou. Tento barman a můj starý známý provozuje kromě hospody ještě menší krámek se zbraněmi a padělatelskou dílnu. Každý se musí v této těžké době nějak živit.
Už se blíží večer a já vstávám. Je čas vyrazit za pomstou. Ještě dnes se chci vrátit na místo, kde mě zbili a hodili do stoky. Určitě tam zanechali nějaké stopy. Ve dveřích mě zastavuje moje zachránkyně. Dochází mi, že ani nevím, jak se jmenuje. „Fixer,“ podávám jí ruku, „díky za pomoc. Ale teď musím jít.“ Opětuje stisk, „Erika, ale kam chceš v tomhle stavu jít?“ „Do kanálu,“ na tváři se mi objeví náznak úsměvu a pomalu se vydávám na cestu k místu, kde mě ráno našla. Celou dobu kolem mě pobíhá a nadává, ať nikam nechodím. Její vztek roste. Né, že mě by se tam nějak chtělo, ale pomsta je pomsta.
Slézám po žebříku a už jsem zase až po kolena v exkrementech. Pořád se mě snaží přesvědčit k návratu. Asi si ani neuvědomuje, že už je taky ve stoce. Náhle zmlkne. Podívám se jejím směrem a spatřím to také. Stoka na opačné straně, než ze které jsem včera přišel, končí dveřmi. To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého, kdyby před těmito dveřmi nebylo největší krysí hnízdo, které kdy kdo spatřil. Jako by žilo vlastním životem. Desítky a desítky navzájem propletených krys po sobě pobíhají v několika vrstvách a něco požírají. Náhle nás ucítí, o kousek se stáhnou a já zahlédnu napůl ohlodané lidské tělo.
„Pojď rychle pryč,“ zacloumá se mnou Erika, „Na tohle se dívat nebudu.“ Najednou se zpoza dveří ozve lidský hlas. „Je tam někdo?“