Fórum ‚Archiv‚ nepřijímá nové témata ani odpovědi.
-
Příspěvky
-
scaraV duchu děkuju svému realitnímu agentovi. Kdyby neobjevil tenhle krcálek, nikdy bych neměla souseda se sny výživnými jako hamburger od mcdonalda. Slyšela jsem, jak stoupal po schodech. Před mými dveřmi šlápl na rozvrzané prkno v podlaze. Zapůsobilo to na mě jako budíček. Zhasnula jsem světla a uklidila. Zaujala jsem pohodlnou polohu v plyšovém křesle, abych z šamanových snů nabrala tolik energie, kolik jen půjde. Dnešní noc byla pro něj tak vysilující a plná dojmů, že nebudu muset jeho podvědomí ani hledat – přijde ke mě samo a bude prosit o uvolnění. Mileráda mu ho poskytnu.
Půlhodina minula v tiché nehybnosti. Pak se ke mě jako nitky začaly snášet první trošky energie. Chytila jsem je a přitáhla k sobě… sílily a splétaly se, až z nich bylo jedno obrovské lano. A já to lano omotávala kolem svého starého těla.Polední slunce se opřelo do mých zaprášených oken. Pustila jsem slábnoucí lanko šamanových snů a zavolala Stína. Věděla jsem, že je to předčasné, ale musím k sobě přivést Fixera ještě dnes… dřív než uvěří tomu, že jsem mu nepřítelem.
LorandelLíně uvažuju nad dnešním dnem. Teda nocí, vstával jsem přece večer… Dobré skutky jsem si vybral tak na měsíc, nebezpečí nejmíň na půl roku. Nasycen jsem a utahanej taky. Potlačím zívnutí. Nenápadně mrknu po ostatních, naštěstí si mě nikdo nevšímá.
Hbitě vylovím jakési pisadlo z hlobi jedné ze svých kapes na načmárám na ubrousek: “Nashle jindy, jdu spát.” A pak se pod rouškou velmi tichého kouzla vytratím. V duchu si zamnu ruce, teď si užiju zase trochu klidu. Stále zahalen kouzlem nenápadnosti spěchám do svého brlohu. Můj pelech už čeká a svítání se blíží. Ne že bych byl upír, nebo tak něco, ale přeci jen se lépe usíná za tmy než za šera. Z jedné uličky na mě vyskakuje jakýsi výrostek s nožem a pravděpodobně loupežnými úmysly. Jelikož mě díky kouzlu nějak nemůže najít, začal si připadat poněkud pitomě a raděi jde jinam ;-)) Konečně doma. Doufám že mi všichni vlezou na záda a nechají v klidu vyspat. Dobrou noc. Teda ráno…
Arkwen“Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější? Hehe…tak a teď zjistíme, co mi schází a co přebývá…” Všechno vypadá na svém místě. Sundám si tričko(ne, podprsenku opravdu mám). Břicho v celku. Otočím se. “Jeeeeeeeeeeeeeeeeežkovy vooooooooči!” Hups..tak tohle museli slyšet, i kdyby nechtěli. To je jedno. Kde jsem jen přišla k takovýmu šlicu? Vypadá to, jako by do mě někdo zasekl tomahavk. Otočím se zpátky. Dívám se sama sobě v zrcadle do očí. V mysli se mi začínají objevovat tváře a obrazy z minulosti. Střídají se rychle. Začíná mě bolet hlava. Chytám se za ní. Bolest mě poslala do kolem. Klečím na záchodech, opřená o zeď. Držím se za hlavu…
TahiriCpu se hamburgery. jsou příšerné, ale když jste dva roky neměli nic v ústech, chutnají jako ambrózie. Očima nenápadně těkám po okolí, celou cestu sem mám pocit, že nás někdo sleduje, ale neslyšela jsem žádné podezřelé zvuky a necítila podezřelé pachy, což je samo o sobě nejpodezřelejší, když vezmu v potaz mé smysly. Jen se mi ježí chloupky na zátylku. Snad…támhle ten roh je tmavší, než by měl být. Musím si na to dát pozor. Zatímco ostatní řeší nějaký výstřižek z novin, ucucávám slámkou colu a přemýšlím. Možná bych měla kontaktovat starou partu. Lidi, se kterými jsem dělala ještě za svého působení v Zianice a těsně po ní. Budou mít mé věci. Bože, jak dlouho už jsem neměla kravatu? A bude mezi nimi Konstantin. Ehm, to poslední jste neslyšeli a já taky ne.
SmejkyUdálosti nabraly rychlý spád. Goblin je opět naživu, Vlk vyráží na lov. Nakonec odcházíme bez placení. Proto ještě rychle z nejbližší skříně seberu dlouhý černý kabát. Po cestě k Mikovi se k nám přidává elfka. Nevěnuji jí však sebemenší pozornost a zkoumám ukořistěný kus oblečení. Opravdu je to poslední model od firmy Soulclothes a ne žádná napodobenina typu Saulclothes nebo Soulcloths. Žasnu nad svým štěstím. Tento kabát dokáže z bytostí ve svém okolí pomalu sát životní energii a dodávat ji svému majiteli, kterému se pak rychleji hojí zranění, ale také například nemusí chodit spát nebo jíst. Za chvíli už ho mám na sobě. Co na tom, že lidé okolo budou unavenější a sem tam se budou chovat agresivně. Hlavně, že mě to pomůže.
Přicházíme k Mikovi a sedáme si kolem největšího stolu v zadním salónku. Místnosti vládne ticho. Prohlížím si ostatní a uvažuji, co bude dál. Pomalu kontroluji svoji výbavu. Vše se zdá v pořádku. Ještě sáhnu do podpaží pro pouzdro s dýkou. .
Náhle do místnosti vbíhá Ruw a hází na stůl fotku. Elfka odchází, ostatní mlčí. Beru obrázek do ruky a podrobněji si ho prohlížím. „Co vyrazit někam, kde by se dalo zjistit víc o téhle babizně.“ Zlověstně přejedu prstem po ostří nože. „I když adresa by mi uplně stačila!“
reanŠaman vrátil elfce pamět, dobráček. Dělá se mi špatně, jen když musím na tu potvoru koukat a navíc jsou z ní všichni úplně paf…
Zatímco tam všichni koumají, kdo asi tak po nich může jít (vždyť je to Tanaka vy tupci! a po vás jdou jen proto, e jste se mnou a s Tahiri!)
S povznášejícím pocitem vlastní neomylnosti se vytrácím do jednoho z Mikových pokojů, abych znovu nabrala magické síly, které jsem tak zbůhdarma vyyčepala na tuhle ubohou sebranku…
ArkwenChvilku koukám na nohu stolu “Hmmmm…” pak se kouknu chlapíkovi, který proti mně, do očí “Nejdřív ti poděkuju za jídlo. Hlady bych zblajzla i ježka. Pak ještě za hlavu…” chvilku mlčím, ne že bych to chtěla zdramatizovat, ale momentálně mi to šrotuje v hlavě tak, jak nevim kdy naposled. Zase se mi vrací ty vlasy… Dívám se úkosem na bělovlasou “Ale na jméno…na to si pořád nevzpomínám… Říkejte mi… Mico!” vyhrknu. Všichni na mě koukaj a nejvíc ta Běloba.
Koukám na obrázek ženštiny “Hmmm…hezká je, ale z očí jí kouká, jaká je to mrcha. Ale dneska by jí bylo 101 let. Jak by mohl někomu ublížit někdo, kdo pravděpodobně potřebuje ošetřovatelku 24 hodin denně za zadkem?” Ty jejich pohledy sou děsný.. ” Co tak koukáte? Jestli chcete jít vyslýchat nějakou starou rachejtli…” zarazim se “…pradon, moc sem se rozkecala..” zklopim oči a odcházim na záchodHmm…zrcadlo….
scaraStín se táhl skupině v patách a neslyšně si pro sebe broukal. Možná se mýlil, ale ve vzduchu se zachvělo cosi nebezpečného. Něco co ho možná brzy vykoupí z otroctví. Dokud byl ještě naživu, líbila se mu představa existovat věčně po boku královny krásy. Jenže mu nikdy nepřišlo na mysl, jak to bude doopravdy. Věčný život je jen v pohádkách… není-li vykoupen neuvěřitelně vysokou cenou.
On tu svou zaplatil a teď je řada na Ní! Jenže ona asi našla způsob jak obelstít podstatu života. Ale přijde čas, kdy i čarodějnice budou skládat účty!
LorandelSalónek v hospodě u Mika je velmi zajímavé místo. Už při vstupu mě něco zašimralo vzadu na krku. Po chvíli opatrného očumování jsem objevil na stropu a stěnách několik magických znaků a málem jsem se začal smát, když mi došel jejich význam. Kouzlo klidu a míru. Velmi půvabné – každý, kdo by v oné místnosti hodlal spáchat akt vandalství či násilí, byl by velmi překvapen následky ;-)) Drowka si konečně pořádně všimla našeho high-elfského přírůstku ženského pohlaví a chystá se po ní vystartovat. Kde se v temných pořád bere taková nenávist? Už se pohodlně usazuju a čekám na tu srandu, když v tu jí slečna Isabelle zastaví a něco pošeptá. Drowka sice zavrčí, ale sedá si nazpět. Škoda, zas nic…
Pak si kočička objednala něco pořádného. S elficí nebude něco v pořádku, protože se na to hromadu hamburgerů a hranolků dívá nějak hladově. Což, jak znám stravovací návyky jejího lidu, by skončilo težkým průjmem a možná i otravou. Taktně ji zastavuju a objednávám jí bílý chléb, trochu sýra, několik jablek a půlku pečeného kuřete. Hamburgery jsou rázem zapomenuty. Sám jsem zprovodil ze světa žampionovou pizzu.
Během jídla se u stolu konečně zjevuje náš známý vlkodlak a hází doprostřed stolu starou novinovou fotku jakési ženštiny. “Znáte ji někdo?” ptá se. Já vrtím hlavou, ale nyní-už-skoro-najedené elfce se v očích mihlo něco jako záblesk poznání. Ovšem zase rychle vyhasíná. Ostře jsem se na ní podíval. “Ty si toho moc nepamatuješ, co?” Jen smutně zavrtí hlavou. Zhluboka se nadechuji a už teď začínám litovat svého dobrého srdce. “Možná ti můžu pomoci. Ještě jsem to nezkoušel, ale myslím, že vím jak na to. chceš?” Po chvíli váhání elfka přikyvuje.
Přivolávám Mika a žádám ho o mléko a medovinu. Kupodivu má oboje, i když nad mlékem nevěřícně vrtí hlavou. Smíchal jsem obé v poměru 1:1, naliju to do poháru a dávám elfce k vypití. Učiní tak a trochu jí to prozářilo oči. Na můj pokyn je zavřírá a uvolňuje se. Beru jí za ruku a potřetí tohoto dne vstupuji do astrálu. No nazdar, ta vypadá. Její astrální tělo je samá jizva a mysl zraněná a spoutaná. Tady se teda někdo vyřádil. Nemám rád, když se ubližuje holkám, snad s tím něco udělám. Pouta mysli vypadají dost chytře, ale někdo udělal ostudnou chybu. Nechal v nich stopy po původním zaklínadle, takže je to spíše k smíchu. postupně odříkám zaklínadlo pozpátku (nejde to moc rychle, ale jde to) a pouta jsou v čudu. Dokonce je to tak ještě lepší, protože kdybych je prolomil silou (což bych vůbc nemusel zvládnout) jejich tvůrce by se to dozvěděl a elfice by to nepřežila. Ještě trochu posílím obranu poraněné mysli a stahuju se. Otvírám oči. Elfka chvilku po mě. Povzbudivě se usměju, když vidím jak jí začínají zářit poznáním. Drowka zatím okázale předstírá, že zvrací. Čert jí vem, do její mysli dobrovolně nevlezu! “Vzpomínání bude asi chvíli trvat, ale myslím, že teď už by ses nám mohla alespoň představit.” povídám elfce.
ruwTen tlustý chlapík mě docela překvapil. Nemám dvakrát ve zvyku svou kořist honit více než něž jednu míli a ještě ji chytit s pomocí slepé uličky. Dál už šlo vše předvídatelně snadno. Jeden skok, náraz a pád na zem a já se dívám jen do vyděšeného pohledu toho maníka. Ono když vám do obličeje cení zuby pořádně nakrknutý přerostlý vlk, tak se není čemu divit. A věřte, že ani s mojí lidskou verzí, v kterou jsem se proměnil to není lepší.
“Tak povídej, kdo tě poslal? Zdržuješ mě a čas letí. A pozor na tu košili, stála majlant a je téměř nesehnatelná.” dodám, když vidím, jak mi ji žmoulá jen roztrhnout. Vážně by jí bylo škoda, oblečení, který se přizpůsobí vašim proměnám se neshání lehce.
“Kapsa od saka. Levá.”
“Božská Scara (21) let již po osmé v řadě královnou krásy.” hlásá titulek pod zmačkanou fotografií vytržené z časopisu. Půvabná dívka, sladký úsměv ve tváři, tam přebírá zlatou korunku, ale v očích jiskry pohrdání a krutosti. Podle titulku je fotka stará rovných 80 let. Tehdy ještě bylo město normální a téměř bezpečné.
“A?”
“Manipuluje s vámi, s tou partou ve vetešnictví. Nesmí dostat, co chce i za cenu vaší smrti.”
Takže proto ten útok – sečtu si dvě a dvě.
“Jak manipuluje?”
“Ve stínech. Nevím, co to znamená.” a jeho oči nelžou.
“A tvůj pán?”
“Jsem jen pěšák.” vždycky se o něm mluvilo jako o tom v pozadí.”
“Jména.”
“Nevím, co to děláš?”
“Šacuju.” Výsledek je nevalný, bouchačka se stříbrnými kulkami, další fáma o dlacích a stříbře a zraněních, špinavý kapesník a papírek, kde je jen obyčejnou tužkou naškrábáno “Učitel.” snad jméno.
Nemá smysl se dál zdržovat. Zahlídnu nedalekou klec, tlouštíka do ní odvleču a zandám závlačku. Bouchačku mu hodím k nohám. “Když se odtud dostaneš, budeš žit.” prohodím a rozeběhnu se po vlastní ose za partičkou, kterou mi snad samo peklo poslalo do cesty. (O tři dny později byl nalezen s prostřenou hlavou, sám bych jednal stejně, než čekat na démony.)
Najdu je v olezlým pajzlu (scénu mezi elfkami prošvihnu) a na stůl hodím onu inkriminovanou fotku. “Znáte ji někdo?”
ArkwenPrašivka jedna. Už se po mně sápe, ještě že ji ta řůžová micinka chytla. Až to všechno zdlábnu, tak ta potvora uvidí… Jenže vědět tak co, když mam v hlavě, jak kdyby mi do ní nalili savo do záchodu. Kéž by v tom hajzlu skončila ona a klidně rozčtvrcená… Eh..co to? Satrfatr…začíná mi běhat husina po zádech. Dřív nebo později přijde smrt, ale čí? Moje nebo její? Ty její vlasy mě vrací k mrákotám před vetešákem… Co sem to jenom viděla ve svých vlasech? Vytřeštim oči. To nemůže být pravda! Ten “jedovatě” barevnej pruh vlasů….
Tahiri“Ne,” chytím Rean, která se zvedla ze židle vedle mě, za zápěstí, když mi chtěla projít za zády. Pomalu vytahovala kord a mířila k elfce, kterou ostatní sebrali před obchodem, polovinu čepele měla venku. “Na vaše etnické spory nemáme čas a já osobně ani náladu,” zesílím stisk, protože temná elfka by nejraději ostří vytahovala neúprosně dál, ” a navíc se na ni podívej, je úplně mimo,” zasunuji jí zbraň zpět do pochvy. Ona se dál tváří jako stělesněná smrt. “Sedni si, nebo ti ten kord rozlámu,” mohlo by to být vyloženo jako přímá výhružka, ale na to jsem použila moc měkký tón. Posadí se a vrhá zlé pohledy na elfku a teď i na mě. Lusknu prsty na číšníka. Ehm, tady vlastně číšník není, příjde sám majitel. “Tři velké hovězí steaky. Středně propečené. A k nim odpovídající množství hranolek. Na pití si dám colu. A máte chilli omáčku?” “Obávám se, slečno, že hovězí steaky nemám.” “A ten zbytek ano?” “Ano, ten ano.” Tak k němu noste, co máte.” Přinesl mísu hranolek, lahev coly, chilli omáčku a tác s deseti mastnými hamburgry s velkým množstvím cibule. Ale já dva roky nejedla…
reanDo Mikovy hospody se plížím naprosto ztracena ve svých myšlenkách. Co si o sobě ten šaman myslí!? Zvládla bych se vyléčit sama i bez jeho smradlavých dryáků. Asi se mu líbí hrát si na gentlemana…a mě přišlo vhod, že můj amulet léčení tak zůstal nabitý a stále připravený k použití.
Teprve když se usadíme v salonku, všimnu si, že kdosi v naší společnosti přibyl. Chvíli na ni jen zírám, naprosto neschopná (já husa!) jakékoliv myšlenky či pohybu – ta odporná vyhublá kostra je opravdu světlý elf!
Celá banda v tichu čeká, kdo začne mluvit. Jenže tady nepotřeba slov. Odplivnu si a vychutnávám si strach v očích té chudinky, když si uvědomila proti komu stojí. Světlí elfové – narozdíl od drowů – si vždy víc hleděli harf než meče, a já toho vždy s radostí náležitě využívám. Vytáhnu kord a jdu zabít jednoho ze svých úhlavních nepřátel.
ArkwenKdyž se konečně proberu z mdlob, opět bez cizí pomoci, vidím odcházet partičku z vetešáku. Pocit, že musim jít s nima, je víc než zvláštní…
Došli sme do baru, týpek za barem zdraví tu pomenší ženskou přede mnou. Poslal nás do salonku. Proč? Zase při tom zíral na mě. Sedíme mlčky, asi prozatim, a když tak na ně koukám: Ježkovy voči…to sem to paf! Zakufrovat v zaplivanym pajzlu s pratou HIC a to jenom kvůli tomu ukrutnýmu hladu. Mam pocit, že se rozbrečím. Škoda jen, že už brečim. Zvuk z mýho žaludku se nedá přeslechnout, obzvlášť když v salonku je ticho jak v hrobě. Doufám, že mi ten hlad nahnal do očí trochu duchapřítomnosti.Pořád se nic neděje. Všichni po sobě koukaj, jak vyvoraný myši. Do psí mateři..objednejte někdo jídlo, ty křeče mě zničí.Cítim na sobě něčí pohled. Zvednu oči. Kruci..ta bělovlasá ženská. Ženskou vůbec neznam, ale…, u všech ďasů, ty vlasy!…
erikaTlaková vlna od výbuchu granátu povalila regál, který mně připlácnul ke zdi. Na hlavu mi napadalo různé harampádí, závěje prachu mi ucpaly nos, ale když jsem se začala hrabat ven, zjistila jsem, že až na pár modřin jsem v pořádku. Nakouknu do té spouště v obchodě, někteří krvácejí, někteří nadávají, někteří obojí. Mág něco provádí elfce před obličejem a vlčí mužíček se rozbíhá kamsi do ulice. Goblin vypadá překvapivě čiperně, rozmýšlím, zda ten sajrajt kolem je jeho krev. Kolik jí jen v sobě taková havěť může mít, když působí tak zdravě. Vypadá to, že všichni mají co potřebovali a možná že i něco víc. Když dojde na řeči o placení, goblin jen mávne končetinou :
“ÁAA to nechte, někteří už platili předem a od vás ostatních si to vyberu později”
a odněkud vytáhne neuvěřitelně odrbaný notes do kterého udělá pár čmáranic.
Pokynu oprašující se společnosti
Tak teď už by mohlo dojít na to jídlo, ne?
před očima se mi mihne krysí jazyk mizící ve Vlkových ústech, radši honem zaplaším tu myšlenku a ukážu ulicí směrem k Mikově hospodě. Před krámem zahlédnu jakousi postavu se špičatýma ušima, která se jako náměsíčná připojí ka našemu nesourodému průvodu.
Když vstoupíme do hospody, Mike mně od baru pozdraví a když vidí, kdo mně následuje, mlčky pokyne do zadního “salonku”. Usadíme se ke stolu, ženština se špičatýma ušima zůstane rozpačitě stát. Beze slova jí očima ukážu, ať si taky sedne. Vzájemně se typujeme pohledy a nikomu se nechce začít mluvit jako první……..
ruwCetky a laciný krámy nebo amulety, co sice dodají štěstí v kartách, ale vezmou si vaši radost z výhry. V podstatě vše nač jen vzpomenete od prý magických zbraní a nápojů lásky přes sadomasochistické erotické pomůcky až po krámy, co zavrhli sami bohové. Prostě vetešnictví. Mou pozornost zaujme černá koule vznášející se v plynech uvnitř křišťálové kostky schované ve stínech brnění.
“Ví vůbec ten goblin, co tu má za hračky?” ptám se sám sebe a zamyšleně otáčím kostku v ruce. Tý vecičce se též říká Granát bohů. Sami bohové je využívali jako zbraň v ustavičných potyčkách než uznali jejich nebezpečnost a zbavili se jich tím, že je metali po planetkách a asteroidech. Jak vidno pořád se ještě nechají najít. Stačilo by, aby se kostka rozbila a reakce plynů se vzduchem způsobí explozi, která by z města zanechala jen kráter o průměru několika desítek mil. Schovám kostku do kapsy a radši se snažím nemyslet na to, co bude jestli se rozbije. Časem se uvidí co s ní. Třeba by se…
Z myšlenek mě vytrhne řev motorů a střelba ze samopalů, klika že mě kryje brnění za nímž stojím.
“Cink, cink, cink.” odráží se od něj kulky a já instinktivně padám k zemi, rukou chráníc kostku. Vzápětí něco proletí vzduchem ozve s ohlušující rána a nohy mi potřísní zelený svinstvo – goblin. Pak už vidím, jak se brnění hroutí a dál jen tma.Netuším jak dlouho jsem jsem o sobě nevěděl, ale zdá se, že jen pár minut. Nad levým okem se mi táhne šesticentimetrová rozšklebená rána, která jde až na kost – zřejmě nějaký střep. Krev mi jej oslepuje a pálí. Ale žiju, pomalu se vyhrabu z trosek brnění a namáhavě se postavím. Pokusím se protřít si zalepený oko, ale jen ránu víc rozšklebím a spustím nový příval krve. Nu nechám to plavat na druhý taky vidím.
Goblin už zase stojí na nohou a zřejmě mu nic není. Vida i hračky, jenž oživují mrtvé tu mají, sice netuším, čím jej oživili, možností je spousta, jen nechci vidět vedlejší účinky. V Derry nikdy nedostaneš nic zadarmo, ale platíš. Na místě goblina bych raději zůstal mrtvý než začít třeba nekontrolovatelně růst.
Ve vzduchu je cítit kouř z hořícího benzínu a pot, ze kterého se line strach. Zvuk okovaných bot cvakající o asfalt. Podle rychlosti hádám na běh. Najednou mě popadne hluboká nenávist k těm v autě a rozeběhnu se za utíkajícím, cestou div že nesrazím evidentně zmatenou postavu – další špičatý ucho. Nenamáhám se s omluvou a běžím dál, jen zahlédnu holohlavý prase, jak mizí za roh. Proběhnu kolem hořící černé limuzíny – pozor, děti, bouchne to – a zmizím též za rohem. Nu uvidíme jak holá lebka obstojí v závodě s vlčí vytrvalostí a ještě v běhu se proměním.
LorandelVypadá to na chvilku klidu. Goblin se dal trochu do kupy a zavolal místnímu gangu, kterému platí za ochranu. Zlomyslně jsme na sebe mrkli, ať se atetnátníci taky trochu zapotí 😉 Pomalu se sbíráme na cestu k Mikovi. Ještě nenápadně sbalím cestovní balení lektvarů, které se mi zjevilo v regálu příhodně u ruky a vylézám ven, kde už čeká Isabelle s drowkou.
Vypadá to, že temná elfka to koupila. Sotva se drží na nohou a na rtech má krev. Předpokládám, že výjimečně svou vlastní. Čekal jsem, že mi ty lektvry vydrží dýl. Povzdehnu si a odtáhnu ji o pár metrů vedle. Je tak překvapená, že se ani nebrání. Tiše jí říkám: “Chci, abys něco věděla. Nemám rád tvůj druh všeobecně, ani tebe konkrétně. Jenže mám tušení, že zraněná budeš ještě horší než normálně.”
Možná bych měl ubrat. Elfka na mě civí “s otevřítů hubů”, jak by řekl jeden můj známý trpaslík, a začíná sahat po zbraních. Raději pokračuju: “Neznám dostatečně fyziologii elfského těla(ani nijak moc netoužím ho poznat), proto si tě netroufnu léčit šamansky. Ale tenhle lektvar zastavuje vnitřní krvácení u všech bytostí, co mají krev…” podám jí malou lahvičku. Na díky nečekám a připojuji se zpět ke skupince.
Všimnu si opodál stojího vychrtlého stvoření, asi ženského pohlaví a se špičatýma ušima. Takový výraz, co má v obličeji, jsem viděl jen dvakrát v životě. Poprvé u feťáka, který to přehnal s čicháním ředidla, podruhé u člověka, jemuž démon napůl sežral duši. Jó, to je holt Derry. Nikdy se tu člověk nenudí a není tu nouze o nevšední setkání…
ArkwenTřesu se, pletou se mi nohy jedna přes druhou. Mám pocit, že jdu po slepu. Slyším strašný hluk. Dojdu až k místu, odkud přicházel ten kravál a nepřítomně zírám do vysklené výlohy. Hlavou mi běhá stále jediná otázka, kde to jsem? A kdo, u šlaka, jsem já?! Všichni na mě čučí, nechápu proč. Cítíc, jak se mi podlamují kolena, stále zírám do výlohy. Před očima začínám mít bílo, omdlívám. K čertu už zaseee!…
Naprostá ztráta paměti s vcelku minimální možností jejího navrácení.
Vzhled: vysoká, momentálně nepřirozeně hubená, světlá kůže, velké zeleno-šedé oči, zvírazněné notnou dávkou dlouhých hustých řas, pod zadek dlouhé tmavě hnědé vlasy, tetování na zádech zkrášlené velkou jizvou od levé lopatky k pravému boku…překvapení dne=špičaté uši
TahiriNěco není správně. Vzápětí mi tušení potvrdí skřípění brzd. Pro jistotu nechám maličký počítač, na kterém provádím platbu být, a ukázkovou šipkou to zapíchnu za nejbližší police. Včas, protože zdi pokropí dávka ze samopalu a všude poletuje sklo z výlohy. Otočím hlavu, aby mi střepy nezasáhly oči a co nevidím, pod regálem je meč. Dlouhý rovný v čínském stylu se zlatou kruhovou záštitou, která vypadá jako z filigránu, a těžkým jílcem zakončeným kroužkem. Jedinou jeho nevýhodou byly rozměry nedimenzované na člověka, byl zkrátka velký. Ale já nejsem člověk a ten meč musím mít. Zrovna když jsem si ho přitáhla k sobě, proletěl výlohou granát. Mám toho dost. Vstanu, sype se ze mě prach, a jeden z mečů strážných z kanálu prohodím rozbitou výlohou. Je to opravdu kvalitní ocel, dveřmi auta projela jako máslem, možná proto, že ho žabaři neměli opancéřované, stejně tak řidičem. Těžká noha mrtvoly sešlápla plyn až k podlaze, ale daleko zřejmě neujedou. Skloním se ještě jednou pod regál, na meč je tam i pouzdro připomínající tubus přecpaný růstovými hormony. Vyměním zbraně a jak tak dotahuji řemen, všimnu si dalších věcí na zemi, zřejmě vypadených z vyrabovaného šuplíku v pultu. Amulet přezdívaný Štístko v podobě rolničky a náramek z polodrahokamů, které vyvolávají exploze různých živlů, jež k nim příslušejí. Z vycpaného psa, který původně stál u dvěří, ale teď se válí skoro uprostřed místnosti a z děr po kulkách mu vypadávají piliny, sundám černý obojek, zavěsím na něj rolničku a přemístím ho na svůj krk. Rean promluví sípavým hlasem, zřejmě je zraněná. “Určitě vypadneme,” přehodím si kapuci mikiny přes límec, zapnu bundu a přistoupím k ní, kdyby potřebovala pomoc. A nenápadně se chopím pistole, opravdu nemyslím, že bez řidiče budou daleko.
scaraStín zůstal stát před dveřmi krámku. Goblin měl s vědmou jisté nevyřízené účty, tak nebylo třeba se mu zbytečně připomínat. Beztak – co se v tom jeho vetešnictví může komu stát?
Nic, pokud nepřijede auto plné po zuby ozbrojených magorů.
Z místa řidiče se ozval povel “Rozstřílejte to na hadry, ať si ta zelená zrůda už neškrtne.” A jen o zlomek sekundy později začaly štěkat kulomety. Stín jen bezmocně přihlížel. Neexistoval způsob jak útoku zabránit. Snad jen ho zmírnit. Proletěl vozem jako noční můra dětskou myslí. Zjizvený afroameričan u zadního okénka pustil spoušť a s výkřikem si zakryl dlaněmi oči. Jeho kolega na předním sedadle jen zamrkal a ohnal se po Stínu jako by odháněl mouchu. Stín to zkusil znovu, tentokrát se zastavil tak blízko, že muž měl pocit oslepnutí. Neviděl nic než temně šedý svět bez ostrých hran a světel. Houkl cosi na řidiče. Ten se protáhl střešním okénkem, hodil granát do roztříštěné výlohy a v momentě šlápl na plyn.
Stín se chvíli svezl s násilníky a pak se rychle vrátil ke svým povinnostem. Snad se tam nikomu důležitému nic nestalo.
reanAtmosféra trošku zhoustla. Bavím se pohledem na válející se existence zatímco se od mé ochranné aury odráží kulky ze samopalu. Je mi jasné, že tohle je jen první varování a ne opravdový útok.
Chyba.
Uvědomím si to, když mi jedna z kulek protrhne kůži na rameni a druhá se mi zaryje do prsou. Fascinovaně zírám na rudý proužek krve, takřka neviditelný na ebonově černé kůži. A já si byla tak jistá, že nás chtějí jen postrašit!
Mrsknu s sebou taky na zem, aby moje ubohé tělo nedostalo ještě další zásah. Zranění pálí, v útech cítím krev a plíce do sebe jen pracně natahují vzduch. Už toho začínám mít tak akorát dost. Sotva se ovládnu, abych šamanem pracně oživenehé goblina (kde se tady u Eluny vzal amulet Resurektans??) opět nerozmetala v drobných kouskách po podlaze.
“Myslím, že bychom měli odsud vypadnout” zasípám a s tváří sešklebenou bolestí a vztekem překračuju stříbřité střepy výlohy.
LorandelProlézám mezi regály a na půl ucha poslouchám kočko-goblinní obchodní konverzaci. Trochu se usmívám při dotazu na placení, tady se za zboží platí různě. Někdy penězi, mnohdy službou a občas i informacemi. Placení tělem se tu moc nenosí, goblin je stydlivej a navíc preferuje samičky vlastního druhu. Zrovna přemýšlím nad tím, kde sakra ten mizernej zelenokožec vzal woo-doo amulet z elfské kosti a proč se mu válí vedle laciné napodobeniny svatého grálu, když tu slyžím skřípění brzd a rachot samopalu.
U všech duchů! Teda ty reflexy, jako má ona nedávno osvobozená vězenkyně, bych taky chtěl… Ležela za regálem snad dřív, než první kulka zasáhla zeď. Prozíravě zůstávám krytý a sleduju granát, jež sviňa jakási do výlohy vhodila. A asi mi hrabe, začnám myslet podobně jako Jizzlig občas mluví.
Granát zcela obyčejně exploduje a již víme, že goblinská krev je opravdu zeleno-černá. Naštěstí zvuk motoru už mizí v dáli. Tak rychle: Skočím ke goblinovu pultu, vyhodím šuplík a vytáhnu jeden z největších pokladů ve vetešnictví. Nabitý amulet Resurektans. Od drowky slyším překvapené zasyčení, ale než se stačí přiblížit na dosah rychlého čmajznutí, už odříkávám aktivační formuli.
Záblesk! Ve vzduchu je cítit ozón, na zemi je rázem o hodně méně krve a otřesený Jizzlig nadává ve své mateřštině. “Kurva, chlape, ty máš ale štěstí! Kdyby ses onehdy o tom amuletu neprokecnul, byl bys v prdeli jak Baťa s dřevákama!”, nějak mám poslední dobou moc adrenalinu…
Goblin už se vzpamatovává. “Díky, šamane. Stránu, kdysi bych se stihnul schovat…” pak se křivě usměje: “nejvyšší čas pořídit si dědice! Nerad bych aby můj obchůdek dostal někdo cizí, nebo, nedej bohové, bratránek Olglug!” Oplatím úsměv, byť jsem ještě neměl tu smůlu se se zmíněným setkat…
“každopádně to máš u mě. VYber si z mého zboží cokoliv chceš, samozřejmě s výjimkou toho amuletu” zakončí svůj děkovný proslov. Ten lišák! Ví, že nejlepší věci má zahrabané kdoví kde. Ale já mu dám. Vyberu si tehdy, až se mi bude chtít!
SmejkyPřicházíme ke Goblinovi. Od doby, kdy jsem často pracoval tady po okolí a on mi dodával nelegální elektroniku se vůbec nezměnil. Zdravím ho: “Nazdar zelenáči. Můžu se taky trošku porozhlídnout, tys měl vzdycky jenom kvalitní zboží.” “Jasně, jsem rád, že ses zase objevil. Ja už myslel, že tě dostali.” Odcházím do zadní místnosti.
Připadám si tu jako v ráji. S tímhle bych dokázal ukrást i peníze z konta starosty města, bez toho, ze by mě někdo měl šanci vystopovat. Mít tak nějaké peníze, s nákupem bych neváhal. Zklamaně se vracím do přední místnosti.
Zrovna když Isabelle platí, zaslechnu zvenku podivné zvuky. Náhle se výloha vetešnictví rozletí na tisíce střípků a dovnitř vletí celá dávka ze samopalu. Instinktivně se kryjeme. Pořad nevidím střelce. Proud kulek ustává. Za ním přichází granát. Celý krám se otřese. Dodám si odvahu, povystrčím hlavu zpoza úkrytu a obhlédnu situaci. Kousek ode mě leží goblin. Nebo spíš to, co z něj zbylo. Střepiny z granátu ho doslova roztrhaly na kusy.
TahiriAle ale, tak on má mor. A zřejmě ani ponětí, že na něj existují léky. Ale zřejmě má po světě rozhled jako žížala, protože jinak by o vakcíně věděl a někde si na ni peníze sehnal. Tuhle čtvrť fakt nesnáším, nemají tu ponětí o civilizaci. Vejdeme do obchodu vedeného něčím zeleným, o hlavu menším než já a mluvícím ve šroubovanějších větách než Shakespeare. “Tak zavedeš mě k nějakým šatům, Waltere Scotte?” “Vaše přání je mi rozkazem,” praví a okukuje místa, kde mi končí kožený pláštík. Nutno dodat, že není moc dlouhý. “A co by si dáma přála?” chce pokračovat dál, ale raději než poslouchat další barokně kudrlinkatou tirádu, utnu ho, “jestli nezmlkneš a nepohneš se, tak tu i povečeřím,” vycením zoubky. Všechny jsou špičaté. “Prosím, něco si najděte,” ukáže do jedné z chodeb.
Oblečená jako z motorkářsko punkerského gangu se vynořím z chodby. Nemůžu si pomoct, ale po kolena vysoké kožené boty se spoustou přezek jsou prostě nejlepší obuv. Nejlépe doplněny o lehké chrániče kolenou a okovanou špici. Věci jako růžové nadkolenky a koženou bundičku ze sedmdesátých let minulého století si jen užívám. Čas na zbraně. “Potřebuju ještě pistole, munici, nějaké vrhací nože a jinou pochvu na meče, nechci je mít křížem přes záda.” “Zbrojnice je směrem dolů,” skřet otevře padací dveře. zajímalo by mě, kolik zbrojnic má, protože v téhle jsou opravdu jen pistole a revolvery. Nemám ráda střelné zbraně, ale je lepší je mít. Přejdu k Waltherům. To mám od Konstantina, věřil jen německé technice. Až ne tak zcela překvapivě má šmelinář i jedny z jejich nejnovějších modelů P1000, roztomilou kompaktní hračičku s obrovskou průrazností. “Mám i upravenou verzi pro střílení dávkami,” nabídne úslužně zelený obchodník a úslužně už vytahuje i krabičky nábojů. “Stehenní pouzdra, prosím,” rozebírám a skládám zbraně. Vypadají v pořádku. Vylezeme po žebříku zase nahoru. Goblin odběhne, chvíli rachotí někde vzadu a vrátí se s novou pochvou na meče a dalším stehenním pouzdrem, kombinací na malé vrhací nože a pistoli. “A teď otázka nejzásadnější ze zásadních. Jak budete platit?” upře na mě pichlavá prasečí očka zpoza zaprášené předpotopní pokladny, která je větší než on. “Je tu někde přístup na síť?” moje konto je docela obsáhlé, Zianica platívala dobře.
erikaPři prolézání vetešnictví mi stále dokola před očima běží obrázek krysího ocasu mizícího ve vlkových tak lidských ústech. Znovu ztěžka polknu, nepozvracela jsem se, tak teď už to vydržím. Navíc ten mor. Říká se, že jakmile se začnou dělat boule, člověk už toho moc neneběhá. No, tak tenhle bude nejspíš vyjímka.
Nevěřícně zírám na hromady různých věcí. Prý se tu dá nalézt cokoli. Skoro bych tomu věřila a hlavu svého bývalého bych tu dokonce našla ráda. Takhle to vypadá, že si jenom rozšířím svůj arzenál házecích nožů a různých jiných podobně milých věciček. Rozhlížím se, v kterém koutě bych měla začít.
reanProcházím s obchodem té malé slizké příšerky. Obyvkle takovým už od pohledu zkracuji trápením se životem. Ale tentokrát se ovládám – částečně, abych nevyděsila ty skautíky, se kterými s teď asi nějaký čas potáhnu, ale hlavně proto, že jsem zjistila, že goblinovy cetky jsou docela užitečné.
Po očku sleduju ostatní postavy mlčky bloumající obchodem. To jsem to dopracovala. Snad se mi podaří sebrat Isabelle a poctít návštěvou Tanaku dřív, než si ten šikmookej usmyslí, že bych mu měla vrátit zálohu – nejlépe v podobě svých končetin…
LorandelMorovej vlkodlak, no potěš koště! No, nakažlivej nebude, to bych snad poznal… Kočička se nakonec rohodla a vyrazili jsme ke goblinovi.
Goblinovo nonstop vetešnictí. Na vývěsce má sice nabubřelý nápis “Jizzligova pokladnice nepřeberných zázraků” ale stejně se vžil lidovější název. Šeptanda tvrdí, že v jeho útrobách lze nalézt cokoliv. Naštěstí tomu tak není, neboť například po nalezení bolestivé smrti touží málokdo, ale ani sám Jizz neví, co všechno tam má. Krámek se toiž dědí z jedné zelenoksichtové generace na druhou už pár set let.
Raději vejdu první s vlídným pozdravem: “Nazdar zelenáči. Vedu ti zákazníky. Najdeš v tom svém bordelu oblečení pro mladou dámu?” Mám štěstí. Goblin mě má celkem rád od té doby, co jsem ho zbavil poltergaista ve špajzu. Ale o tom až jindy…
Giblin vycení zuby v křivém úsměvu a praví: “Ejhle šaman! Přišel nečekán, leč nikoli nevítán! Nechť dáma směle vstoupí, mám šatstva výběr vskutku značný!” V duchu zasténám. Už zase z nudy četl středověké romance. To s ním teď nebude k vydržení…
ruwČas odejít. Jenže. Zastavím se. Otočím.
Strach. Bezejmenný a o to silnější. A pochyby. Netuším do čeho se to Pán zapletl, neznám sílu svého protivníka.
“Možná bych ti dokázala pomoct”, snaží se mi vnutit do přízně dáma v zeleném. Prý možná pomůže ve světě, kde je každý jak já, to jest pomůže, ale pak tě donutí tej pomoci litovat.
Lehce zatřepu hlavou, jak kdybych odháněl otravný hmyz. Nu nedivte se, nějak se musím zbavit strachu, není příjemný a dvakrát za den už vůbec ne.
“Tak pomoci? Ty mně? A není to spíš obráceně?”
Na odpověď nečekám. Místo toho se samozřejmou lehkostí přišlápnu ocas vypasený černý krysy, jenž měla tu odvahu proběhnout mi pod nohama a pištící si ji nacpu úst. Ocásek se ještě chvíli hýbe než zplihne, pár kapek krve pleskne o zem. Vcucnu jej jako špagetu, jen se mi špička otře o nos.
Moru se dávno bát nemusím, ne když jsem se už nakazil a lék není. Mé tělo poněkud odolnější než u jiných se zatím brání obstojně, ale tak za měsíc dva… ale čert to vem.
“Nu pokud se mě nebojíš, půjdu.” a povytáhnu rukáv, aby bylo vidět výmluvnou bulku tvořící se v podpaždí. “Ale večeři můžem vynechat.” dodám a vykouzlím krvavý úsměv.
erikaDívám se na záda odcházejícího vlkodlaka
“Hej Vlku, přidej se k nám, pojď se najíst. Netvrď že nemáš hlad”
Otočí se na mně přes rameno, chvíli se zastaví a koukne mi do očí. O mojí mysl se otře jeho touha po pomstě. Dneska se s pomstychtivými mládenci roztrhnul pytel.
“Možná bych ti dokázala pomoct”
Moje samaritánství nějak nebere konce. Pak ještě jednou zapátrám pohledem kolem ústí šachty, zdá se že přes oprýskané zdi přeběhl jakýsi stín, jako když přeběhne přes slunce mrak. Zamrkám, jestli se mi to nezdálo, ale už se tam nic nehýbe
scaraStín se ukryl hlouběji mezi spáry zdiva. To, že si ho všimla ta žena, ho znepokojilo. Zatím musí být neviditelný, dokud nepřijde čas, nesmí pro nikoho z těch tvorů tady existovat.
Pozoroval. Fixer měl strach, ale nic zlého mu nehrozilo. To bylo v pořádku. V nepořádku bylo, že jeho průvodci si nebyli jistí, zda se mají vydat za vlkodlakem nebo zaopatřovat Izzie. Takový rozpor v jejich myšlenkách by mohl být nebezpečný. Musel zasáhnout, ale ve svém téměř nehmotném bytí byl bezmocný. Nezbylo mu než zkontaktovat vědmu…Nemám ráda, když kartami míchá někdo jiný než já. Ačkoli mi už zase ubývá sil, najdu si tu vlkodlakovu zpropadenou hlavu a pěkně si v ní zastepuju!
Vyhledat jeho mysl nebylo obtížné, neboť rudě zářila do prázdnoty nebarevné stoky. Vklouzla jsem dovnitř a chvíli jen sledovala jeho myšlenky. Obrazy lovu, rdoušení zrádného tvora, představy které svou pomstychtivou surovostí znechutily i mne. Ale také maličká chvějivá obava. Strach, že ani nejkrutější pomsta neuhasí to pálení kdesi uvnitř. A tuhle jeho slabost musím rozdmýchat.
“Víš že stopy chladnou. Nedokážeš ho najít, a i kdyby ano, zůstaneš pak sám. Dokážeš ho zabít? Tam za tebou jsou bytosti, které tě podpoří. Vyznají se, věř jim. Budou ti ochranou i novým pánem, budeš-li chtít. Oni zaplní to prázdné místo. Věř svému podvědomí. Cítíš to! Ty je nechceš opustit, nechceš se vrátit k mrtvole svého Pána. Ne teď. Čas hraje proti tobě, ale i pro tebe. Zamysli se. Pomsta chutná líp za studena!”
