Fórum ‚Archiv‚ nepřijímá nové témata ani odpovědi.
-
Příspěvky
-
blue.sunSotva vstoupíme do hospody, která kdysi bývala mým druhým domovem, jako bychom naštvali ježka. Těch pár stolů vzadu je rázem obsypáno hlavněmi zbraní všeho druhu. A já musím stát v první řadě, za mnou protivná elfka a cosi mezi člověkem a kočkou? liškou? či něčím jiným?
“VEN!” zařvu. Je to jediné, co mě napadlo. Jediné, co jde dělat. Člověkozvíře nečeká na mě a tlačí se ven proti davu těch, kteří chtějí dovnitř. Zbytek té skupiny brzy chápe, že uvnitř není bezpečno a já hrubou silou vytlačím ze dveří elfku.
“Každý jinam! Pohromadě jsme snadný terč.” Nikdo se nehne, jen na mně vyděšeně koukají.
“No co koukáte? Jestli chcete přežít, zmizte odsud! Já půjdu s tímhle chlapíkem,” ukážu na Ruwa. On mě odchytil první, radši budu na blízku jemu, než té špičatouché, co do mě pořád strká.
Stále všichni nechápavě hledí na mě. Já vím, blbý vojenský zvyk, ale mnohokrát mi zachránil život. A nejen mně. Pak se váhavě dávají do pohybu, když zaslechnou, jak se pod návalem po zuby ozbrojených zabijáků rozletí vnitřní dveře…
TahiriK Perle, hmmm? Budiž. Pro Zianicu to bylo místo verbování těch lepších žoldáků na jednorázové práce. Stálí zaměstnanci, tedy i já, dávali přednost luxusnějším podnikům. “…cos to klofl za kočandu?” probere mě z trpkých myšlenek na nedostatečný počet nábojů pro návštěvu takového místa elfčin hlas. Začnu se prohlížet, kde mě kdo klofl, než si uvědomím, že se to výjimečně netýkalo mě. To víte, když máte ouška a ocásek, zvyknete si, že vám nikdo neřekne jinak než nějakou kočičí metaforou. Že chodíme tam a zpátky po ulici, jsem nějak přehlédla. Cestu správným směrem nám elfka zpestřuje zpěvem o, pokud se nepletu, jakémsi městě ve střední Evropě. Vybavím si to jen proto, že v tamějších bývalých uhelných dolech se dnes rozkládá Gehenna, město démonů.
Otevřeme dveře, vejdeme dovnitř … ale do háje, já věděla, že mám málo munice. Mířilo na nás asi dvacet AKček a mával Frederik. Nevím, co je horší, protože Fred aktuálně nepoužíval žádné maskovací kouzlo. Až na dalšího muže v kápi, sedícího u stolu vzadu, byla hospoda prázdná. “Ehm, ahoj Frederiku. Jak hniješ?” “Chceš abych ti to usnadnil a umlátil se smíchy sám?” pán dneska nemá náladu na vtipy, ale což, tu on neměl nikdy. “Osobně by mi udělalo větší radost umlátit tě osobně, ale štítím se tě dotknout,” když humor nebude, tak nebude. Zašklebím se. “Tys byla vždycky drzá malá děvka,” ucedí. “Ale rozumná, to musíš uznat. A navíc neříkej, že se ti to nelíbilo,” zatvářím se koketně a začnu projevovat zmíněný rozum. Rovná se, zašmátrám za zády po klice a vyklouznu ven. “Na co zíráte? Za ní!” zařve Frederik na své podřízené, kteří se ještě neprobrali z toho, jak někdo může mluvit s “člověkem”, který je děsí k smrti.
Arkwen“Herdekfilek..cos to klofl za kočandu?” utrousím ironicky.”Bludnou dlažební kostku říkáš? Myslíš tu, co vypadá jako hemoroid na dračí řiti? Tak o tu sem málem tomuhle pukovi zlámala hnáty.” řeknu a strčím do zad žoldákovi. Je celý špinavý, jak se válel po zemi, pomyslím si, když se na něj podívám a ne že by mě to trápilo. Jen si říkám, kdo by to byl řek, že je Derry jedna velká skládka?
Můj pohled teď upoutala ta primadona, co se válí po šamanovi. Jeden by si myslel, že, ač vypadá jako kus nábytku z vetešáku, se chová, jako by jí bylo 17.“Co s ní hodláš dělat?” zeptám se šamana, ale nespouštím oči z ní.Chce odvést do hospody. Myslim, že říkala White Pearl.”WP, tak tohle si náhodou pamatuju. Hospoda, pojmenovaná po více či méně známe ženě, tuším herečce, miss Pearl White, jež kdysi dávno byla součástí bohatého a o něco bezpečnějšího města. A my tam jdeme taky. Kdo ví, co tam ona chce pohledávat. Na Becherovku tam určitě nejde a na dvojku červenýho taky ne. A na miss White nevypadá, ani při dobré vůli a odečtení 150 let.“Jděmež! Nebaví mě to tu.” pronesu a znovu vyrážíme směr hodpoda a to i s čarodějnicí a šamanem, který se vyspinkal do růžova, jak se zdá.Čím víc se blížíme k jižní částí Derry a tím pádem k bohaté části města, tím míň to tu smrdí. A že by se z těch pachů dalo poskládat puzzle!Cestou, protože je dlouhá jak týden před výplatou, to nevydržím a začnu si prozpěvovat písničku, která mi zrovna přišla na mysl.“Ostravo Ostravo
kde jsem oči nechal
když jsem k tobě spěchal
Ostravo Ostravo
černá hvězdo nad hlavouAť mě moje nohy
nesly kam mě nesly
ptáci na obloze
jenom jednu cestu kreslí
Ostravo Ostravo
srdce rudé
zpečetěný osude”Při posledních slovech jsme došli k hospodě White Pearl. S žoldákem jsem nám otevřela dveře, vešli jsme dovnitř, rozestoupili se okolo dveří jako výjimečně se paktující nejlepší zabijáci z celého světa a ztuhli jsem…
LorandelMáloco osvěží šamana tak jako pár hodin ničím nerušeného spánku. Krátce zapátrám magickým smyslem po okolí. Všude celkem klid. Nu což. Popřeji dobré jitro svým netopýřím spolubydlícím a vyrážím do ulic. Asi půl bloku od mýho brlohu stojí stánek s rychlým občerstvením. No, rychlým určitě. Jak tak jdu kolem, majitel Klíok (zvaný AťMiZombíkNohuSežere) na mě přátelsky haleká: “Zdravím, pane šaman! Nedají si misku mého skvělého ratchilli?”
Jen se usměju. Starej AMiZoNoS vaří ze všeho, co mu přebehne přes cestu. Teda mimo lidí, doufám… “Díky, Klíoku, víš že já krysy nerad”, odpovím. “Raději mi dej jeden mňauburger.” tuhle jeho specialitu mám docela rád. Klíok se rozzáří: “Pán je znalec!” Plácne hrudku masa na rozpálený plech, za chvilku otočí a vloží do pologumové žemle. Přidá hořčici,kečup a přání dobré chuti. Docela se mu to povedlo, zamyšleně ukusuju a nechám se vést ulicí dál.
Sotva jsem dojedl, ozývá se vedle mě zaskřehotání “Pomozte mi prosím!” Na schodech tam sedí babajakási a prosebně na mě mžourá. “Tfuj, babo, to jsem se lekl!” zhluboka si odplivnu. Chce abych jí dovedl do nějakého pajzlu v jižním Derry. Po prvním impulzu poslat jí do řiti se přece jen smiluju a pomůžu jí vstát. Pomalu vyrážíme na cestu.
O pár bloků dál vidíme partu mých nových známých s nečím, co vypadá jako potlučený žoldák. Taky se hádají o nějaké hospodě. Podivnější je ovšem to, že nevnímají okolní svět a chodí pořád jednou uličkou tam a zpět. Volám na ně, ale nic… Pak se mi rozsvítí. Zamumlám jedno zaklínadlo a písku na ně. Zabralo! Všichni se diví, kde jsem se tu vzal i s babou. Zlomyslně se usmívajíc se ptám: “Že vy jste šlápli na tu bludnou dlažební kostku támhle na začátku uličky?” Pak pobaveně sleduju reakce…
scaraTakže hospoda v jižním derry? Hmm… dobré místo na schůzku. Na dálku zalovím v žoldákově vědomí pro přesnou adresu a odvolám Stína. Po dlouhé době vyjdu ze svého bytu.
Schody zvládnu sejít jen s vypětím všech sil a dole na ulici se téměř shroutím. Zatracený hnusný starý tělo! Nerada si to přiznávám, ale potřebuju pomoct. Stín našel nejbližšího člověka – šamana. No co, je to asi ten nejlepší kandidát pro danou věc. Vidím jak vychází na ulici a téměř mě mine.
“Pomozte mi prosím!” zaskřehotám a tvářím se velmi velmi zranitelně. K tomu ještě objetuju kapku své síly, abych mu zabrnkala na strunu soucitu. Dívá se na mě podezřívavě, ale pomůže mi na nohy. “Musím se dostat do White pearl Pub… pane pomozte mi.”
ArkwenVlkův mírumilovný postoj se mi nelíbí. Ostatně oni si asi teď musí myslet, že mi v hlavě ruplo až po útoku. ďábelský úsměv. Nikdo nemusí vědět, jak moc se mi vrátila paměť. I když to je asi zatím jen sadismus. Uchcetnu se. “Nu, jestli nikdo nemá další dotaz hlasujme zda ho necháme žít.” prohlásí chlupatý kolega.
“Počkej s tim vražděním. Ať nás dovede k tý hospodě, kde ho naverbovali.” řeknu a podívám se vlkodlakovi do očíTanaka…to jméno mi přímo hučí v hlavě. Cítím, že on je klíčem k úplnému navrácení paměti. “Tak se spakujte, děcka. Vemte si, co tu zbylo po těch opičácích a ještě funguje a vyrážíme a to fofrem! Tomu ukňouranýmu štěněti svažte ruce.” Pohled na vlkodlaka. “Mohu tě, kolego, o něco požádat?” Ne moc radostné přikývnutí. “Budeš ho hlídat, jako by to bylo tvoje jediný jídlo.” Svazuju vlasy do copu a přitom ostatní komanduju, což se jim pochopitelně nelíbí. “Svou nevoli dávejte najevo, jak je libo. Ale jestli tu někdo nezačne komandovat, tak se z týhle špeluňky nedostanem a to je vám, doufám, jasný.”
Sebrala a obrala sem všechno a všechny. Nějaké dýky, spousta pistolí a brokovnic a ještě víc munice. Všichni se nafasovali takovým způsobem, že vypadáme, že jsme byli v armádním výprodeji.Chystáme se k odchodu a v tom ke mně přistoupí Micinka. “Co si vlastně zač?”“To bych taky ráda věděla.” otočím se k ní.Proč jdeš s námi? Není to určitě jen kvůli tomu, že…”Nezdvořile ji přeruším. “Máš pravdu, není.”“Takže kvůli tomu bílému pruhu ve tvých jinak hnědých vlasech? A tvému” úsměv “sadistickému chování?”“Ano.”“Hmm…chápu. Přeci jen..high a dark se jen tak nekříží…”
SmejkyKdyž zaslechnu slovo Nin, trhnu sebou. Touha po pomstě znovu naplní mou mysl. To je ten člověk, co si mě před dvěma dny najal. Ještě mi dluží za vykonanou práci. Ještě mi dluží za to, že poslal své kumpány, aby mě zabili, a já skončil zmlácený ve městské stoce. A dluží mi toho hodně. Peníze mi rozhodně stačit nebudou!
Až do teď jsem váhal, jestli se s ostatními vydat na zoufalý lov šéfa mafiánské bandy, ale teď jsem se rozhodl. A nikdo mě už nezastaví…
blue.sunNevypadají, že by mě chtěli nechat žít. Mám nebo nemám… zní mi v hlavě. Smrt mě čeká tak nebo tak. Z jedné či z druhé strany…
“Mohu vás vzít do té hospody.” Skupinka se tak porůznu otočí a hledí na mě.
“Chodívali jsme tam často a Collinsovi lidi tam chodili taky. Tam jsme se prvně dozvěděli, že hledají pár dalších ranařů, co za slušný obnos budou dělat špinavou práci. Když armáda padla, neměli jsme do čeho píchnout, tak jsme to vzali. Oslovil nás chlapík jménem Harry, nic moc inteligentní, ale tvrdil, že všechno zařídí. Někdy s námi jednal on, dvakrát přímo Collins osobně. S ním byl vždycky Frederik a ten tam obecně býval dost často i sám, asi měl svou jinou práci.”
Cítím se zoufale a je to na mně asi vidět. Buď mě zabijou oni a nebo, pokud mě nechají žít, po mně půjdou mí bývalí zaměstnavatelé. V bažinách tichomořských ostrovů mi bylo líp…
ruwJeště ani nestčím dojít k baru a už se kolem mého přítele motá většina mých rádobyspolečníků. Příliš nevnímám, na co se ho Tahiri ptá, stejnak znám odpovědi předem a radši se pokouším zformulovat své vlastní otázky. Ať mě ten žoldák na místě zabije jestli ho od někud neznám. Z myšlenek mě vytrhne až drowka a já si konečně vzpomenu. Jižní čast Derry, tam jsem čekal s Pánem na kupce a tam Pána někdo podle zavraždil. Ne že bych na Pánovi nějak lpěl, ale nikdo nebude vraždit bez trestně mé společníky… samosebou kromě mě a já přísahal, že než mě mor sežere, tak ho pomstím.
“Půjč mi ho taky. Na momentík.” a ne zrovna šetrně drowku od zajatce odstrčím výsostně ignorujíc její nepřátelský pohled.
“Cos dělal v jednu v noci před dvěma dny?”
Nechápavý pohled. “Seděl jsem v metru.”
“A? Myslíš, že mám víc trpělivosti než oni? Že tě před nima chráním? Máš pravdu, ale teď mluv nebo hlasování nebude a rovnou…” otočím ho tak, aby viděl drowku s pohledem, kde je napsáno vražda. “Mluv o tej cestě metrem.”
“Bylo pět minut po jedný.” spustí se mechanický vojenský hlášení. Super aspoň aspoň budu ušetřen okecávaček. “… a souprava se blížila na stanici Lud, cesta byla o ničem, nudná, až do zastavení. Napůl jsem spal a v soupravě byl ještě jeden týpek, prej slouží Konstantinovi a říká si Nin, jinak nikdo. Najednou slyším hlasy a vidím, jak se s někým baví, pak už jen tupé žuchnutí zavírání dveří a rána do dveří, celé se promáčkly dovnitř. Pak se zase nic nedělo a ten týpek dál jen tak seděl v metru. Já usnul a dojel až na konečnou a vystoupil. Ten týpek tam už nebyl, nevim kam zmizel.”
“Hodnej chlapec,” pochválím zajatce. Informací mnoho není, ale budou muset stačit.”Nu jestli nikdo nemá další dotaz hlasujme zda ho necháme žít.” promluvím do skupiny kolem mě.
ArkwenNež dojdu k vlkodlakovi a tomu pytli hoven, tak si z něj vlk udělal kamaráda. Během minutky jsme okolo přeživšího všichnni. Micinka ho vyslíchá způsobem, který se mi dost líbí, takže se blaženě usmívám. Poslední Micinčina slova. Přistoupím k zajatci ze zadu a položím mu pravou ruku na levé rameno a trhnutím jej otočím. “Poslouchej, kolego, víš ty vůbec” neztrácím úsměv “, že máš velký štěstí, že tě vyslýchá Micinka?” Dívá se na mě jako puk. Nesnáším tyhle pohledy.”Jenomže teď máš i pořádnou smůlu, protože se hodlám připojit k zábavě.” Micinka učiní pohyb, jako by mě chtěla zastavit. “Ne!” vykřiknu “Teď je Tanaka i mým problémem. Neznamená, že když si nic nepamatuju, že budu držet papulu a nevydám ni hlásku!” Při posledním slově popraskalo i to poslední sklo u Mikova baru. “Teď vyklopíš, kde ste byli u náboru. Chci slyšet méno ty knaipy. A neříkej mi, že vás nabral na ulici, protože na tuhle kravinu ti fakt neskočim.”
“B-by-byla to hospoda tady v Derry..“Nekoktej!”“Byla to hospoda v jižní části Derry. Na méno si nepamatuju, vážně!”“Řekl si mi jenom polovinu toho, co sem chtěla vědět.” úsměv jako anděl.“Proč to chceš vědět?” zeptá se najednou vlk.“Jižní část Derry je totiž velmi blízko zbohatlitcký části našeho čarokrásného města….”
PassaPo návratu z Opery leželo na mém stole v soukromé pracovně ještě několik papírů. Hlášení; Collins pracoval rychle. Za ty roky ví, co přesně mě zajímá. Celkové náklady, poměr cena/výkon, a pár detailů, které suché obchodnické řeči dávají nečekané rozměry. Je dobré nezapomínat, jaké metody používáme, a je dobré občas to připomenout ostatním.
Nejdřív ze všeho se postaral o toho žoldáka, který si dovolil setkání se slečnou Tahiri přežít. Samozřejmě ne doslovně. Pouze se postaral o to, aby žoldák věděl, že takové věci se nedělají. Samozřejmě že ne on osobně. Na špinavou práci má Collins lidi a ti zase své lidi. Najít bydliště jeho rodiny, která pro něj evidentně byla důležitá (je ještě dneska možná taková pošetilost?), byla hračka. Než jsem se vrátil z Opery, zůstalo na místě jen tolik, aby pochopil. Struhadlo se dá použít překvapivě invenčně.
Jak je dobrým zvykem, nechali na místě viset z trámu smyčku. Pro případ, kdyby si chtěl vojáček ušetřit výčitky svědomí a mně další náklady.
Pár dalších hlášení; o Frederikových pohybech a o lecčems dalším. Frederik… spolehlivý. Bez debat. Ale staré pravidlo zní: Důvěřuj, ale prověřuj. Leckdo by se mohl příliš spoléhat na postavení favorita.
Zpráva odeslaná Collinsovi zněla: “Ráno mi zavolejte Konstantina.”
blue.sun“Já to ale opravdu nevím! Kdykoli jsme se setkali, bylo to venku, na ulicích. Možná se moc bojí, že by je pak někdo prásknul.”
Povzdechnu si. “Frederik nás sem měl dostat a zajistit nám bezpečnou cestu zpátky, kdybyste použila magii. Už nám neřekl, že budete mít okolo sebe celou kouzelnou společnost. Nenávidím magii!”
TahiriZ baru se ozývají zvuky boje, nechce se mi tam. Prošacuji kapsy odbarvené gorile. Krabička cigaret, laciný zapalovač s krasotinkou v ultramaličkých žlutých bikinkách, boxer. Nacpu si to do kapes a vrátím se do salónku pro meč. Zvláštní, na to, jak je velký, se mi zdá příliš lehký. Asi v tom bude magie, protože podle značky ve zlatém kroužku na konci jílce, kde se uprostřed, aniž by se dotýkali stran, vznáší malé kladívko a kleště, byl vyrobený v Héfaistově dílně. Přehodím si tubus přes záda. Rány, střelba z brokovnice, tříštění skla a křik a chroptění z vedlejší místnosti už ustaly. Cestou vytřepu z měkké papírové krabičky cigaretu, několikrát s ní o obal klepnu a zapálím si. Konstantin by mě přerazil, kdyby to viděl. Nesnášel kouření. Ale co, uklidňuje to. Potáhnu a pomalu vydechuju, kouř stoupá ve vlnkách ke stropu. V baru se vlkodlak objímá s jedním z žoldáků. “Ahoj,” pravím vychovaně. “Ahoj,” praví zajatec vyděšeně. “Pracuješ pro Tanaku?”
“A-ano.”
“Proč vás poslal?”
“Kvůli vám, přece.”
“Proč mě chce tak akutně zabít a jak jste věděli, že jsem tady?”
“Nevím.”
“Co nevíš?”
“Nevím, proč vás chce zabít. Neměla byste kouřit, škodí to zdraví,” zřejmě mu vadí, že mu do obličeje vyfukuji kouř.
“Tohle taky škodí zdraví,” namířím mu na hlavu, “a o dost rychleji.”
“Jak jste věděli, kde jsem?”
“Měli jsme zkontrolovat její,” kývne směrem k Rean, “práci.”
“Kde je Tanaka?”
“Nevím.”
“Kde je Tanaka?”
“Nevím.”
“Naposledy, kde je Tanaka?” odjistím a natáhnu kohoutek.
“Nevím, nikdy jsem ho ani neviděl, sakra,” zní to dost zoufale.
“A koho jsi viděl?” ironie v mém hlase je zřetelná.
“Collinse a Frederika.”
“A kde jsou oni?”
“Nevím.”
“Začínáš mě štvát,” sdělím mu mile a začnu pomaličku tisknout spoušť.
“Ne, prosím.”
“Ach, teď se začneš schovávat za staré nemohoucí rodiče a sestřičku s tuberkulózou, že?” schovám zbraň, chytím ho za ruku a do dlaně mu přitisknu cigaretu, “kde je Collins a Frederik?”
SmejkyJak rychle útok začal, tak také skončil. Ale stejně, tento den už někdo kdoví po kolikáté usiluje o naše životy. Už nelze jen tak sedět a sledovat, jak po nás jde jedna banda zabijáků za druhou. Je čas chopit se iniciativy.
Ostatní viditelně sdílí můj názor a pomalu se schází v salónku. Ruw s sebou táhne jednoho z nájemných vrahů. “Výborně, někdo z nich přežil,” pomyslím si. Snad se aspoň dozvíme, kdo ho na nás poslal.
blue.sun“Jeden špatný pohyb a…”
Ne, neboj se. Já neudělám jediný pohyb… Tahle stvoření nemají s lidmi nic společného. Collins, ta zrůda, proč nám neřekl, že máme co do činění s magií? Pár minutek a ze skupiny jsem sám. Znal jsem je chvíli, byli to dobří chlapi.
Chlapík mě vede mezi své společníky a já jen žasnu, s čím mám vlastně tu čest…
reanZatraceně! Frederik stačil zdrhnout. Možná bych mohla znovu otevřít průchod, kterým přišel, ale nejsem sebevrah. Se skřípajícími zuby se vrátím do Mikova pajzlu a syčím jednu drowí kletbu za druhou. Zruším štít, ale pro jistotu nechám působit amulet, který ač ve velmi omezené míře, teké odráží magii. Jen tak pro jistotu.
Pěkně to ve mě vře. Myslím, že lítáme v pěkným průseru, jestli na nás Tanaka poslal Frederika. Vytek si vyliju na jednom z posledních strážných, který se nepřítomně motá s mopem po chodbě. Zbydou z něj jen malinkaté kostičky.
ruwJen koutkem oka zahlédnu jedno z bouchačů, jak se mi snaží zahradit cestu a omráčit mě. Reflexivně mávnu rukou a do ruky se mi zarejou třísky z roztříštěné bojové hole stejně ubohé hračky jako všechny zbraně. Zbraně. Pohrdám jimi, snižují důstojnost a nic nevydrží. Pomalu se otočím k ležícímu žoldákovi, který se mezitím sbírá ze země začne něco o milosti. Vida ten pytel střev umí i mluvit, teda jestli se to kňourání dá takto nazvat.
Jen stojím, prohlížím si muže přede mnou a snažím se najít aspoň jeden důvod, proč mu na místě nerozbít hlavu. Minutu, dvě, tři. Možná by nebylo špatný poslat jej zpátky za svým pánem, aby mohl vyprávět. Jen těžko si představit,co by jej čekalo a radši nad tím nepřemýšlím. Morbidní jsem, ale vše má své meze. Další příval prosebné litanie odněkud od podlahy a mě dojde, že to dává i smysl a dokonce postřehnu i nepatrnou špetku hrdosti v žoldákově hlase. Někde za zády se mi ozve smrtelné chroptění. Další hráč ze hry a tenhle je poslední od koho se lze něco dozvědět. Umí mluví, proč toho nevyužít, že?
“Vstaň!” přikážu muži na podlaze. Není tak nebušený jako ti mrtví kolem a odhaduji jej tak na třicet, ale v Derry jeden nikdy neví. “Co takhle si konečně přiznat, že na hlavě ti přistál plný kýbl sraček, přijmout to a jít do sprchy?”
Žoldák se postaví pomalu a zvolna do dokonalého pozoru, výraz na tváři napjatý a ustrašený, ale aspoň nekňourá a já mu položím levačku na rameno jak starému příteli. “Jeden špatnej pohyb a…” nepatrně víc mu obepnu ruku kolem krku. “Mí společníci (nechtění, ale přece) čekaj támhle. Budeme mluvit. Pak dám hlasovat, co s tebou.
Někde vpravo vrznou dveře a objeví zapomenutá gorila s poněkud nepřítomným výrazem a s mopem v prackách začne utírat podlahu za zpěvu přisprostlé písničky o nešťastné lásce. Ne ten dělat problémy dělat nebude a lehce se usměju nad prací našeho milého šamana.
“Tak jdem!” a kývnu na skupinku postávající u zbytku baru.
PassaV soukromé lóži Opery se luxusním přítmím vznáší tóny Prokofjevova klavírního koncertu č. 4 pro levou ruku. Mladý umělec za křídlem na jevišti je skutečně dobrý. Jeho technika hry levou rukou je vpravdě virtuozní. Jeho pravou ruku mám ve své sbírce kuriozit od té doby, co v ruletě prohrál i to, co si ode mě ještě nepůjčil.
Od té doby se starám o to, aby tohle zázračně talentované dítě, které mělo ach tak nešťastnou nehodu, vyprodávalo koncertní sály. Aureola dobročinnosti se v určitých kruzích vyplácí. Odhaduju, že chlapec vydrží hrát ještě tak dva měsíce, než si vydělá dost na revolver. Ach to romantické mládí.Z příjemných myšlenek mě vytrhává diskrétní odkašlání kdesi za mými zády. Collins, samozřejmě; proto se neobtěžuji s výrazy nevole a otáčím křeslo ven z lóže, Collins by si dobře rozmyslel vyrušovat mě kvůli prkotině. Má okouzlující společnice pro tento večer za mnou vrhne jen jeden pohled – směs znepokojení a – úlevy. Nic víc. Stejně jako ostatní, kdo pro mě pracují, je dobře vycvičená.
Kolečka hladce kloužou po nízkém koberci v promenádní chodbě, až k malému salonku pro uzavřenou společnost. Decentní luxus výzdoby vhodně zakrývá bezpečnostní prvky. Tady se dá jednat bez obav, že poslouchá někdo nepovolaný.Collins se nezdržuje omlouváním, na to je moc dobře placený. “Máme problém s tou partičkou okolo slečny Tahiri, pane.”
“Poslal jste na ni přece Frederika?”
Collins jen stručně přikývne a místo vysvětlování pokyne. Z šera na opačném konci stolu se vyloupne postava Bartimaea, mého osobního thaumaturga.
“Prosím, podívejte se sám”, zamečí tím svým protivně školometským hlasem a přisune mi stříbrné zrcadlo. Na jeho vyleštěném povrchu se pod několika dotyky prstů začínají objevovat rozmazené obrysy ulice – podle špíny a zanedbanosti kdesi v Derry.
“Zřetelněji by to nešlo?” Někdy už s tím chlapem vážně ztrácím trpělivost.
“Pochopte pane, magie není něco, co vás poslechne… magii musíte poslouchat vy…” Kdyby nebyl ve svém oboru skutečně dobrý, tak bych z něj za ty jeho teoretické přednášky někdy vážně udělal příklad pro kolegy. Obraz se ale skutečně projasňuje.Frederik je spolehlivý. Jako dobře vycvičený pes. Rozkaz dost dobře mohl znít “najdi a přines” – a on se podle toho chová. Milou Izabelle našel bez otálení. Jen se zřejmě nenamáhal s průzkumem okolí. Izzie má podle všeho nové kamarády a na ty obyčejní nájemní bouchači stačit nebudou.
“Kdo nabíral tenhle póvl?” optám se jen tak mimochodem, zatímco valná většina žoldáků leží v tratolišti krve a poslední zbývající klečí na kolenou a mektá o milost.
Collins zběžně prolétne svou nikdy neselhávající paměť. “Přihlásili se při posledním náboru. Bývalí vládní vojáci. Tenhle poslední… Kair… byl jejich bývalý velící. U náboru měl tolik řečí, jakoby si myslel, že dělá pohovor do zaměstnání.” Mimoděk se uchechtnu, Collins vždycky ví, jak mě pobavit. Na okamžik ještě přivře oči… “U náboru chtěl, aby půlka zálohy šla na účet jeho rodičů.”
Souhlasně na Collinse kývnu a víc není třeba; to, jak z člověka udělat příklad pro ostatní, se ostatně učil u mistra. Každý další žoldák si už rozmyslí takhle naivně zklamat. Případně mít rodiče…
Pak z díry ve zdi vyběhne malá černá drowka.
“Tím problémem jste myslel tohle?” Ukážu na ni a Collins přikývne. “Taky jedna, která si neváží peněz.”
Náhle obraz mizí. Drowka nahodila magickou bariéru a to mému thaumaturgovi narušilo vidění. Ale nevadí, viděl jsem dost.
“Takže místo jedné zběhlé assasinky máme na mušce dvě”, konstatuji. Collins se tváří neutrálně. “Na Tahiřině účtu jsme zaznamenali pohyb, pane.” Výborně. Hodí se mít svoje lidi všude. I v údajně diskrétních bankovních ústavech.
“Výborně. Sledujte ho dál. Zbytek nechte na Frederikovi.”
LorandelPostranní linie příběhu – Záblesk minulosti, aneb Proč šaman nejí oranžové houbičky s modrými puntíky
Bylo, nebylo (už ani nevím) mi kdysi 17 let. Rodiče nemaje, poflakoval jsem se po Derry a nikoho nezajímal. No, občas se mě pokusil nějaký pobuda obrat, ale již tehdy se kolem mě stávaly podivné věci, ač jsem tehdy stezku šamana ještě neznal. Takový pobuda často zjistil, že vlastně ani neví co chtěl udělat a šel raději jinam. Už ani nevím, kde jsem se to zmatení naučil…
nu zkrátka jsem jen tak přežíval. Nejhorší byla nuda. Napadlo mě zkusit drogy, ale nechtělo se mi riskovat ty syntetický sajrajty co kolujou po Derry. Chlst mě moc nebral, cigára vůbec, tak co dál? Nkdo mi poradil, abych zkusil houbičky. Po lysohlávkách mi bylo celkem veselo, po muchomůrkách blbě, ale oranžový puntíkatý to dorazily!
Když jsem snědl jednu, tak celkem nic. Jen lampa stojící nedaleko na mě lascivně mrkla. Vzal jsem si druhou. Kolem se proplazil půlmetrový bronzový slimák s panamákem na hlavě a přátelsky na mě kývl. Spolkl jsem ještě třetí houbičku. Blbej nápad. Nejdřív se mě chodník pokusil obejmout a sežrat. Včas jsem uskočil. Pak se mi popelnice vyplakala na rameni, že je jí kontejner nevěrnej. nepochopil jsem s kým/čím. odvrávoral jsem k městskému parku. Čtyři holubi tam vedli vášnivou diskuzi o politice magistrátu, zatímco fontánka hrála kytarový sólo z Natural High. Už se mi to fakt přestávalo líbit. S laskavým svolením jedné lavičky jsem se na ni posadil a zabořil hlavu do dlaní.
Zeleno-modře pruhovené slunce kývavými pohyby směřovalo k západu. Po cestě se stavilo s půlměsícem na panáka, ale to už mě ani nepřekvapilo. Ovšem když se 3 okrasné jalovce chytli větvemi kolem “ramen” a začali zdvíhat kořeny v rytmu kankánu, zůstal jsem sedět s otevřítú hubú… Začal jsem se modlit. “Pane bože, ať už to skončí!” V tom se otevřela obloha, z mraků vykoukl dědek v noční košlili a odvětil mi: “Nasrat!”
Mé zoufalství se prohlubovalo. Moje vlastní boty se mě pokoušely utěšit, ale moc to nezabíralo… Naposledy jsem se rozhlédl s touhou spatřit něco normálního, než definitivně zešílím. K mému překvapení asi 10 nebo 18.364 metru daleko poletoval ve složitých křivkách netopýr. Upnul jsem na něj celou svou pozornost a má krutě zfetovaná mysl se pročišťovala. Nakonec přilétl ke mě a vrazil mi křídlama pár facek. Pak se ultrazvukově uchichtl a v mé mysli se ozval hlas: “Ještě jednou to svinstvo vezmeš do ruky a urazím ti hlavu!” Pak zmizel jak hlas, tak netopýr.
A takhle jsem poznal svůj zvířecí totem a nastoupil na stezku šamana. A ty zasraný houby likviduju kdykoliv je vidím!
ArkwenPřiběhl vlkodlak a sejmul chlapa, který využil příležitosti, že mě jeho kolega drží kolem krku a snažil se mě odrovnat. Když chlap odlít pár metrů, jeho kolega se vůbec neostýchal se mnou hodit směrem k baru. Let asi přes polovinu lokálu, spousta skla, snaha postavit se alespoň na čtyři a nevinný úsměv směrem k Mikovi. Mike nevěřícně kouká. Záda bolí jako ďas. Ruce poškrábané. A neuvěřitelný vztek. Vezmu první věc, která mi přijde pod ruku. Nůž. Vylezu zpoza baru a hodím jím po chlapovi, který mě ještě před chvílí držel kolem krku. Zásah. Všude stříká krev z krku a je slyšet jen chrčení. Přelézám přes bar s brokovnicí, kterou jsem zrovna vyrvala Mikovi z rukou. Kontrola obsahu. Naládováno. Směr vlkodlak a poslední živý útočník v baru…
blue.sunCo se to stalo? Sotva jsme vlezli dovnitř, je z naší skupiny polovina. Kolegové padají k zemi jeden po druhým. Nic takovýho jsem v životě nezažil. A z těch mizerů nikdo nemá ani škrábnutí. A Frederik, který nás měl magicky krýt, vzal roha.
Pozvedám hůl, abych srazil podivně vypadajícího chlapíka, který běží na pomoc hodně potlučené elfce. Zaregistroval mě jen periferně, po jeho máchnutí tlapou (ne, to fakt nebyla ruka s takovou silou) je z hole pár dřívek a já ležím o metr dál. Chlap se ke mně otáčí a vypadá to, že mě během příští vteřinky rozdrtí na kousíčky.
“Ne, prosím.” je jediné, co jsem schopen říci. Na chvíli se zastavil….
—-
Jsem Kair, bývalý voják-důstojník a nyní žoldák ve službách Tanaky. Nedělám svou práci s láskou, ale proto, že živím staré rodiče a pár dalších příbuzných, kteří nemají možnost sehnat práci.
reanŘítím se do chodby, odkud ti bouchači přišli. Nechám ostaní ať si s nimi poradí, s takovou sebrankou se nemusím špinit. Já mám jiný cíl – někde tady je zatraceně nabušenej mág. Všechny amulety se mi klepou a zahřívají se.
Když spatřím díru ve zdi vedoucí na ulici, je mi jasné odkud vítr vane. Opatrně vyslovím formuli kouzla zření a dívám se skrz zeď na toho parchanta – není to nikdo menší než Frederik, Tanakův favorit. Bude sranda, říkám si, zatímco si vytvářím pořádnou magickou bariéru a posléze vylézám na ulici.
ruwObjednávám si jeden burger, tj. flák syrového (jak jinak) masa prý hovězího a kus housky. Podle smradu bych to tipoval spíš na kočku, ale což maso jako maso. Spokojeně si sedám ke stolu, abych pojedl, když se ozve zvuk vylamovaných dveří a třeskot skla. “Ale ne máme návštěvu, ani najíst dlaka nenechají.” napadne mě při pohledu na bandu bouchačů. Většinou se jedná o tuctové chodící hory svalů, který maj míň inteligence než senilní žába a postrádají jakejkoliv pud sebezáchovy. Nicméně na likvidaci nehodných jsou celkem dostačující.
Ještě chvíli vysedávám zatímco zbytek partičky kolem mě se jme likvidovat vrahouny – nutno dodat, že zdařile. Vstávám až teprve, když se dva z nich hnou mým směrem. Převracím židli na níž jsem dosud seděl a ulamuji dřevěnou nohu jakožto provizorní zbraň. Zbytek židle hodím směrem na jednoho z bouchačů s obličejem jeden velkej piercing. Ten se dostat k větčímu magnetu, tak se už od něj neodlepí. “By mě zajmalo, co to je vlastně za dřevo?” ptám se, když vidím piercingového vrahouna jak se válí po zemi nohu od židle zarytou hluboko v krku.
Druhýho vrahona agónie jeho kolegy poněkud nakopla k akci. Lépe řečeno k urychlenému běhu doprovázeného máváním elektrickým obuškem směr moje maličkost. Na další okamžiky později vzpomínám jen jako na dusot nohou po podlaze, dusivý smrad potu a zoufalou snahu nenechat tou obludou zalehnout. Kdepak na jeho uměle vyšlechtěnou sílu vážně nemám. Nakonec se mi přece jen podaří najít slabé místo, vrazím vrahounovi nohu od židle mezi zuby a prudce jí trhnu dolů. Zažloutlé zuby se rozsypou po zemí a zem zaplaví příval krve s hrudkami čehosi šedého snad mozku. Bouchačův obušek se mi otře o koleno a vyšle mi do těla silný výboj, který mě pošle do kolen a vzduch zaplaví puch škvařícího se masa, takové malé pápá od umírající obludy. Nicméně žiju a oni ne, něměli mě rušit při jídle.
Čas běží. Snažím se vzpamatovat a při tom pozoruji elfku, jak elegantně pěkně mezi oči odpravuje jednu z goril, co se po ní sápou. Žel brokovnice se nabíjí nechutně pomalu a ocelové pracky té druhé se elfce sevřou kolem krku. Přinutím se vstát, což jde dost ztuha, utrousím několik nepublikovatelných nadávek a vydám se jí pomoci. Akorát předtím vykroutím jedný mrtvole z prsů obušek. Den ještě neskončil a bude ještě dlouhý.
Arkwen(pozn.: Pro dotvoření atmosféry doporučuji pustit. Těm, kteří mají problémy se soustředěním, to ovšem nedoporučuji)
Vylezu ze dveří od záchodů a nestačím se divit. Micinka lítá vzduchem, ostatně ono lítá vše a nemusí to mít ani peří. Na podlaze je tolik krve, že by si Mike mohl otevřít transfúzní stanici. Zpoza baru se vynoří brokovnice. Vykulím oči. “No, potěš koště!” Mike jednomu z hromotluků ukáže cestu do věčných lovišť přímo ukázkovým způsobem. Smůla byla, že ten chlapík ode mě byl, co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky. Takže asi tak 1,5 metru. Zbytek bouchačů na mě kouká jako bacili do lékárny. “Copak, pánové? Vy ste snad nikdy neviděli pár kapiček krve?” Viděli, protože se ke mně blíží sedmimílovými botami. Fór dne vykouzlil Mikův jukebox, který si nemohl vybrat opravdu lepší písničku než Kiss a Heaven´s on fire.U jedné z mrtvol seberu cosi, co nevypadá ani jako meč, ani jako cokoli jiného, co sem kdy viděla. Důležitější je, že to vypadá ostře. A teď se ukáže, jak moc dobře umím házet. Do toho jeho pupku by se to teoreticky mohlo zapíchnout, tak nač si lámat hlavu. Parádní zápich! Písnička pokročila a při slovech “I´m getting closer, baby hear me breathe” mi druhý opravdu dýchá na záda. V jeho sevření si připadám jako v železné panně…
erikaKupa jídla i piva mně dovedla do stavu polospánku, kdy jsem jen stěží vnímala co se kolem mně děje. Zážitky z celého dne taky udělaly své a tak jsem si ve svém koutku spokojeně pospávala. Najednou se začaly ozývat výstřely, ty mně spolehlivě probudily. Ještě než jsem zjistila co se přesně děje, už jsem v ruce držela pistoli. Koukám, že si mně jaksi nikdo moc nevšímá a tak jsem se začala rozhlížet, kde nechal tesař díru. Nenápadně se protáhnu do lokálu, za barem Mike leští svoji brokovnici a krčí rameny. “Dveřma teda nepřišli………….jo a buď tak hodná a takovouhle sebranku mi sem příště netahej !” Vykouzlím ten nejmilejší úsměv, jaký umím a pakuju se pryč. Na ulici strčím pistoli do kapsy a s výrazem ” No lidi, koukejte, tam se zase něco děje” spěchám pryč. Jenže to neznáte Derry. V Derry nějaká šarvátka v baru nikoho nezajímá…..
TahiriO deset hamburgerů, tři porce hranolků, tři coca-coly a kbelík čokoládové zmrzliny později…
“Tak co, kočando, jdeme vyřizovat účty?” zeptá se zle se usmívající Rean po té, co mě odtáhne do kouta salónku. “Jasně, jen předtím budeme muset ještě něco vyřídit,” levou rukou ji za ramena odstrčím stranou, pravou vytahuji pistoli. “Zacpi si uši,” palcem posunu spínač do pozice dávkami a první útočník, který se objeví ve dveřích, to schytá do krku a obličeje, neb má určitě vestu. Nebo, že by to bylo jen předimenzované svalstvo? Každopádně svou fyzickou stavbou dobře zablokoval vchod. “Pojď se mnou,” mávnu na Rean, krčící se s dlaněmi na uších v koutě. Ostatní moudře převrátili těžký dubový stůl a kryjí se za ním. Barevný kyblík od zmrliny se kutálí po zemi a nechává za sebou stopu rozpuštěné čokolády. Rozběhnu se ke dveřím, které pokropím další dávkou, a odrazím se od břicha první mrtvoly. Na jeho břišních svalech by se dal strouhat sýr, jsou tvrdé jako železo. V letu se otočím na záda, vytáhnu i druhého Walthera, vypnu mód dávek a prosvištím mezi dvěma dalšími gorilami, které se snažili odtáhnout kolegu. Oba by teď, kdyby byli ještě živí, potřebovali skleněné oko. Svůj let zabrzdím o dalšího primáta, tentokrát odbarveného, který zřejmě při mé jistící střelbě na slepo do chodby schytal pár kulek do vesty a teď nebyl zcela připraven. Svou kinetickou energií ho srazím na zem, zkroutím pravačku do zadu a střelím ho do spánku, načež se přemetem dostanu na nohy. Proběhne kolem mě Rean. Tady na chodbě cítím povědomý pach. “Je něco shnilého ve státě dánském,” zašeptám, “že by tu byl Frederik?” Tanakův oblíbený mág. Napůl démon a docela fešák, tedy než měl TU drobnou nehodu s afgánskými teroristy a zombie retrovirem.
LorandelŠamanův spánek je zvláštní věc. Někdy vám odhalí věci minulé, mnohdy věci budoucí a leckdy i věci, co se nikdy nestaly ani nestanou. Ovšem málo známou věcí je, že šaman může někdy nechat podvědomí snít, tělo spát a vědomí poslat na výlet. Ne na moc dlouho ani daleko, protože jinak mu z toho hrábne ;-)) Nevím proč mě to napadlo zrovna tuto noc. A proč se vůbec namáhám, protože tento způsob je téměř jen pozorovací záležitost, která se s normální astrálním cestováním nedá vůbec srovnat. Ovšem narozdíl od něho je naprosto nevystopovatelná…
Řekl jsem si, že se trochu prolétnu nad městem a také tak činím. V Derry se neděje celkem nic zvláštního, je brzo ráno, ovšem u Mika je poněkud rušno. Takhle z vrchu to vypadá docela jako útok skrz magický portál… Teda tak hnusnýho čaroděje jsem snad ještě neviděl. Bouchači jsou celkem tuctové zboží, ale ten mág je tak ošklivej, že snad byl zplozen ze svazku démona a zombie. Sice to zakrývá iluzí, ale v mém stavu dokážu zahlédnout pravou podstatu prakticky čehokoliv. Naštěstí rychle mizí zpět v portálu, jinak bych prvně hodil šavli v netělesné formě. Co teď? Nu, pár ranařů zbytek tlupy určitě zvládne. Mohu udělat jen jedinou drobnost. Poslední ranař z komanda se pod vlivem lehounkého kouzla zmatení, kteréžto jediné zvládám bez fyzického i astrálního těla, vlámal do komory s koštaty a teď tam stojí a nechápe co tam dělá 😀 Nehmotně se uchechtnu a už letím zpátky k sobě, než mi z toho hrábne. Ostatní to zmáknou…
ArkwenCelá vyřízená sedím na záchodech opřená o zeď. Bolesti konečně ustaly. Pokrčím nohy a přitisknu si je k sobě, hlavu si položím na kolena. Tak a teď budu mít snad chvilku klidu…
Velký omyl…a kdyby jen velký. Začínají mě svědit dlaně a když otočím hlavu, stačím jen vytřeštit oči a rychle se odplazit do kabinky. Portál ve zdi?! V tom se rozrazí dveře. V nich stojí dva týpci ne příliš uchvacujícího zjevu a o inteligenci by se též daly vést spory. Položím ruce na stěny kabinky a jen tupě zírám. Jeden z nich mě vytáhne za vlasy z kabiny a přiloží mi nůž k ke krku. A začnou si mezi sebou povídat. “Hele, Tode, co to tu máme za křepelku!” “Je nějaká vyhublá, co?” “To je fuk, je to světlá elfka, koukni na uši. Ta nám nic neprovede, i kdyby měla o deset kilo navíc.” Rychle se vmísím do jejich rozhovoru. “Víš, co si podělal, panáčku?” Ten, kterého můj věznitel označil za Toda, na mě vyvalil oči. “Že blbě žvaníš a nehlídáš zajatce, jak máš!” Při těch slovech se mu vysmyknu a než se vzpamatuje, tak ho stačím praštit pěstí. Druhý hromotluk se mě snaží držet, ale to už má smůlu, protože jsem v ráži a trochu mě můj stav udivuje, ale na to nehledím. Hlavní je přežít. Povalený vstal. “Aman anaróre!” Ze mě najednou vypadne. Na záchodech je najednou tolik světla, že ti dva jsou naprosto slepí. Prvního, který se nachomýtne, vezmu vší silou, kterou v tu chvíli mám a omlátím mu hlavu o umyvadlo. Druhý se mezi tím snaží vzpamatovat, opírá se přitom o dveře. Okamžitě knockoutovanému beru zbraň. Rozeběhnu se. A s opírajícím se vyrazím dveře. Dotlačím ho až na mísu. Chytnu ho pod krkem. “Kdo tě sem poslal?” Zírá na mě, jako by viděl samotného ďábla. “Ptám se tě! Kdo tě sem poslal?!” Po chvilce začne blekotat. “B..b..bo..bože! Ty oči…” Celý se třese a je jako v transu. Sakra! Z něho nic nedostanu!Najednou slyším strašný randál z baru. Podívám se ještě jednou na hromotluka a nechám ho tak…
SmejkySedím a přemýšlím, co dál. Dneska toho bylo na mě moc. Ze zamyšlení mě vytrhne zvláštní pocit. Něco se stalo. Vzhlédnu od stolu. Šaman je pryč. Odešel a ani se nerozloučil. Ale jak se zvládnul tak rychle vypařit?
Na zemi mezi stoly zahlédnu stín. Něco jako by mi říkalo: „Vydej se za ním, to je on schovaný za maskovacím kouzlem,“ a protože stejně nemám nic jiného na práci, zvednu se a pomalu se vyplížím za stínem ven na ulici. Projdu podél hospody a už už chci zahnout do boční uličky, kam před chvílí zmizel šaman, když za sebou zaslechnu hluk. Přesto zabočím za roh a až potom se ohlédnu, co se vlastně stalo.
Přímo uprostřed ulice se otevřela velká transportní brána. Přesně ta, co ji město zakázalo používat už někdy před 150 lety, když začalo docházet ke kolapsu městské dopravy z důvodu přemnožení čarodějů a transportních bran.
Z brány vystoupilo asi deset bouchačů a za nimi mág. Moc a zlá síla z něj přímo zářila. Ani se neotočil, jenom se ušklíbl, mávl rukou a průchod za jeho zády se zavřel. Buď můj kabát musel narušit jeho krycí kouzlo nebo si musel hodně věřit a mít nějakého známého na vysokém místě v čele města, jinak by tento způsob cestování vůbec nemohl použít.
Celá skupina přistoupila ke zdi Mikovy hospody. Mág načmáral prsty do vzduchu pár run a zeď se rozzářila. Ve stěně se otevřel kruhový otvor, kterým bylo vidět do chodbičky spojující zadní salónek a toalety. Čaroděj se rozhlédl, jestli je někdo nesleduje. Chodci na ulici se chovali, jako by se nic nedělo. Zatvářil se spokojeně. „Teď už je všechno na vás,“ promluvil k zabijákům. „Odsud vás budou nejmíň čekat. Vy dva,“ ukázal na dvojici vrahounů, stojící nejblíž k němu, „půjdete napravo na záchody obhlédnout, jestli se tam někdo neschovává. Zbytek projde přes salónek až do hlavního sálu. A nešetřete je. Nikdo uvnitř nesmí přežít!“
Muži vběhli dovnitř, černokněžník luskl prsty a zmizel v portálu, který se znovu otevřel.
Ještě chvíli jsem stál na místě, jako bych pořád nemohl pochopit, co se stalo. Potom jsem vyrazil zpět a prošel dírou ve zdi. Tasil jsem dýku. Konečně mám co dělat s lidmi a na ty ocel stačí. Mikovi to dlužím. Jenomže kam se vydat. Toalety nebo salónek?
reanKdyž se vracím zpátky do salonku, všichni tam potichu sedí a mlčí. To by mě zajímalo, co se jim honí hlavou…? No nakonec ne že by mě to tak úplně zajímalo – já mám svejch starostí dost.
Myslím, že je načase opustit tuhle ubohou sebranku a věnovat se vůlastním záležitostem. Ostatně jak tak pozoruju, šaman a elfina už to taky zabalili.
Cítím se plná energie (což ostatně taky jsem, že?) a mám pekelnou chuť někoho zamordovat. Popadnu Isabelle a dotáhnu ji do jednoho tmaého kouta.
“Tak co, kočando, jdem vyřizovat účty?” zeptám se s úsměvem od ucha k uchu. Konečně bude zábava!
