Baldurs Gate

Stín nezúčastněně sledoval, jak se skupinka vypařila. Jako by někdo přepnul kanál na televizi. Kdyby měl ramena, jistě by jimi pokrčil. Pak se s jemným zabzučením, jaké by mohla vydat statická elektřina, přesunul do jiné dimenze.
Nemělo smysl čekat, kdy tělo stařeny konečně opustí poslední svalové záchvěvy. Byla mrtvá. Stínovi bylo vlastně jedno, jestli ji zkolila mrtvice, infarkt nebo otrava alkoholem. Je čas to tu skončit.

Nohou vykopnout dopředu, propnout špičku…průměrně vysokého člověka bych zasáhla do čela, vysokou elfku do nosu. Pak jí zatáhnu za levou ruku, abych ji dostala přes své rameno, následně ji odstrčím a uděřím do hrudníku rozevřenou dlaní pravé ruky. Odletí několik metrů a zastaví se až o stěnu. Za nějakou dobu na sobě bude mít krásný otisk mé packy, jejíž zápěstí jsem si touhle akcí uvedla do stavu před ošetřením. Otočím se, abych čelila protiútoku, ale žádný nepříjde. Elfka je v bezvědomí, kníká a cuká sebou. “To je tím, že je blízko Ishkaron?” zeptám se Konstantina. “Je to zvláštní, protože ona je vpodstatě laboratorní hybrid. Chápu, že čistokrevní elfové a všobecně bytosti, které sem přišli po impaktu z jiných sfér, vnímají sféry a jejich obyvatele citlivěji. Ty ho necítíš, ne?” “Vím, že tady je. Že tu něco je,” opravím se, “něco velkého a nebezpečného. Ale říká mi to šestý smysl a zdravý rozum. A když už si tak hezky povídáme…nechals mě trčet dva roky v podzemní kobce, ty parchante!!!” “Mysleli jsme, že jsi mrtvá. A když jsme zjstili, že ne a kde jsi, neměli jsme tě jak dostat ven. Ale kdyby hrozilo, že tě zabijí, přišli bychom pro tebe. Vypadalo to, že si tě nechávají v záloze.” “A pro to na mě poslali vraha? A přestaň mluvit v množném čísle. S ostatními jsme nespala a netvrdili mi, že mě milují,” prskám jako skutečná kočka. “Však jsem zařídil, aby to byla Rean,” tváří se jako hromádka neštěstí, “chybělas mi, víš?” “Ne, vážně? Ani netušíš, co všechno poslední dobou chybělo mě.” A v tom okamžiku to okolo začalo vypadat zvláštně. Teleport. Zavřu oči.

“Už můžeš otevřít oči,” při teleportaci mě ochranitelsky objímal kolem ramen. Plesk! Plesk! Z každé strany mu vrazím jednu. “Nechte ho, bolí tě to,” okomentuje mé chování. Má pravdu. Začne mi znovu ošetřovat zápěstí. Cítím, že se při tom telepaticky baví nejspíš s elfkou, která už je vzhůru, ale pořád se válí po zemi. Za námi se rozbilo sklo. “Budu potřebovat pomoc. Bydlí Bartimaeus stále na stejném místě?” Konstantin mi jemně utahuje obvaz: “Ano, stále v té stejné nevkusné vilce.” “Myslím, že je čas navštívit staré známé.” Přejdu k ostatním. “Být vámi, nechodila bych tam. Ne, že byste mě mínili poslechnout. Uvidíme se později Rean.” “Kam jdeš?” “Zachraňovat si život.” Ishkaronovo spojení s tímto světem byl Frederik a ten je mrtvý. Sem už se dostat nemůže, takže mě budou chtít dostat k němu. Čehož je v Zianice schopný jen Bartimaeus. O tom, že se bude chtít Ishkaron pomstít, jsem vůbec nepochybovala.

Zrovna se zvedám k odchodu směr laboratorní centrum bez ohledu, jestli se ke mně někdo přidá nebo nikoliv, když ucítím v hlavě mírné mravenčení. Ne znovu už ne. Je spousta nablblých způsobů jak cestovat a teleportace zabírá jedno z čelních míst. Pokusím se zmobilizovat své psychické obrany, ale vše proběhne příliš prudce.

Celý proces mohl trvat, tak dvě vteřiny, ale na jeho odporto to nic neubírá. Už jste se někdy pokoušeli cestovat v mixéru? Pokud ano, tak víte, jak zhruba taková teleportace vypadá. Před Zianicou přistaneme sice bez hlučně, ale za to s patřičným světelným efektem.

Výsledkem je zmatený a přisleplý dlak, který má co dělat, aby si nenablil na své vlastní nohy. Do uší se mi zarývá afektovaný smích jisté holčičky. Nestává se mi často, aby mě někdo ukázkově rozhodil, a nehodlám si to nechat líbit. Mžourám kolem a útěchou mi je, že jsou i tací, kteří na tom jsou podstatně hůř. Jen kdyby ten smích konečně ustal. Zatlačím večeří tam, kam patří a malátně leč rozhodně se vydám k drowce. V záchvatu smíchu si mě povšimne, až když je pozdě. Smích rázem utichá a mimoděk se ještě pokusí pozvednout ruce k obraně. Pokus dobrý ale hrubá síla tentokrát vítězí. Vchodové dvěře z tvrzeného skla jen zapraští, když drowku vezmu pod krkem a přitlačím ji na ně.

„Příště bys mě měla varovat. Když jsem rozhozenej a mám navíc strach, tak dělám různý věci. Ani o nich nevím, víš?“ odpovědi se z pochopitelných důvodů nedočkám, tak si ještě chvíli vychutnávám drowčin strach a pouštím ji na zem.

Z dlažby vyjmu jednu z uvolněných kostek a několikrát jí praštím do dveří. S opatrností si hlavu lámat nemusím. Pravděpodobně se o nás vědělo ještě, než jsme vyšli, ale díky světelný šou nejmenované amatérky a náhlému zjevení pochybných existencí to téměř jisté. Jen nám o tom nikdo nedává vědět, což potvrzuje i přinejmenším zvuková absence alarmu. Projdu vysklenými dveřmi a stanu v bíle vykachlíkované chodbě jen sem lemované dveřmi. Žádné ozdoby, nábytek nebo laboratorní přístroje. Dokonce i na popisky zapomenuli. Jen bílá chodba a bílé dveře. A v tomhle mám (spoléhat na ostatní je čiré bláznovství) něco najít.

„Anaróre.“ Řeknu právě ve chvíli, kdy mi Micinka míří koltem na čelo a Konstantinovi do rozkroku. Musim říct, že kdyby tam mířila i mně, ač mi tam nemá co ustřelit, měla by to lepší. Vedle nás vypadá spíš jako naše dítě…vzrůstem. “Ten není na hraní jen pro tebe,” usměje se na mě a přestane na mě mířit. “Dojdi, prosím, pro ostatní.” Cože? Ani smykem. Stačí pár pohybů-něco mezi musadem mcs a systemou (vypadá to skoro stejně, ale aspoň je vidět, kudy sme s Konstantinem prošli)-a Micinka má ruce zkřížené za zády, je nalepená na zdi a kolty držím já. Konstantin se dle svého zvyku nenuceně opře o zeď, zkříží ruce na prsou a jednu nohu opře chodidlem o zeď. „Tak, kterou, Konstantine, kterou? Nebo obě máš dovést k Tanakovi? Mě jako jeho majetek a ji?“ Micinka prská a zmítá se. Přimáčknu ji trochu víc a v ten okamžik taky víc zaprská.
“Chceš, abych ti řekl něco, co nesmim.“
“Je to jedno, stejně to vim.“
“Cítíš to?“ Konstantin se odlepí od zdi. “Jakoby mi měl puknout žaludek.“
“Pro Micinu si de vyšší démon. Tobě chce puknout žaludek? Mně se asi rozletí celej hrudník. Víš, že v tom začínám mít docela hokej?“ Sotva to dořeknu, tak mě díkybohu odmrští jen tlaková vlna až na konec chodby. Tma. Konstantinův hlas slyším jako zdálky….
…“Ejf! Ejf!“ Vzbudí mě až pořádná rána přes tvář. „Sakra vstávej! Musíme tý mrše rozhodit sandál.“ Mrše? Zvednu hlavu. Mrcha=něco mezi strigou a kdoví čim. Zvednu se a drapnu meč vedle sebe. „Kreju tě!“ Zařve Konstantin.
“Vem si ten krám!“
“Kterej?!“
“Ten plazmovej!“ Řveme na sebe za běhu. Zastavim se. Zvednu hlavu a co nevidim. Mrcha „letí“ přímo na mě. Konstantin vystřelí. Ruce s mečem natahnu před sebe. Rána. Smrad. A pokus najít co nejrychleji to, proč se musim nimrat ve střevech tý bestie.
Našla!
Když se konečně prodírám ven, vidím Konstantina, jak sedí na zemi vedle strigy. Jakmile mě uvidí začne se smát, že by vzbudil i mrtvého. „Vypadáš jak mrší ho*no!“
“Vole.“ Pronesu s úsměvem od ucha k uchu. „Na,“ podam Konstantinovi, co sem našla “a utři to.“
“Tak to je teda ten…“
“Jo, můžeme oba jen doufat, že to je Eckesachs. Meč Dietricha z Bernu.“ Když se vyškrábu z těla strigy, tak po mě Konstantin hodí hadr, do kterého utřel meč.
“Utři si aspoň obličej a ruce. Vypadáš fakt nechutně.“
“To Katzbalgerovi vadit nebude.“
“Katzbalger je vyšinutý, psychicky labilní, nekrofilní prase.“
“Budiž. Deme?“
“Deme.“
“Ando ainu!“ Řekneme najednou a před námi se objeví kruh otevírajícího se průchodu.
Klapi klap na dveře. „Hereeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeiiiiiiiiiiiiiiin!“ Ozve se zpoza dveří. Vstoupíme, hodíme se do pozoru a přiklepnem ruku k hlavě na znamení guten Tag. „Já fjeděla, že fy se frátit.“ Pronese Katzbalger jazykem, který je mu cizí víc jak zdravý rozum. „Mathe pro mje, pro so sem fás poslal?“
“Ano, pane.“ Pronesu suše a položím meč Katzbalgerovi na stůl.
“Eckesachs! Das hab´ ich so lange gewunsch! Tadhy být faše odmjena. A theď spátky na ubikase.“ Pozor, zasalutovat a ochod.
^Na ubikace?^
*S timhle balíkem?*
^De se k Příteli.^
Být u německo-švýcarskýho Bundeswehru znamená si z 50% nakupovat vybavení sám.
“Ejf s Konstantinem. Jaká ctěná návštěva.“ Zaskřehotá Přítel. Přítel=kříženec sukuba a elfa (kde se tohle mohlo narodit…), vede vetešnictví ve vlastním vlastnictví, jak sám říká.
“Ukaž, co máš novýho a co starýho, brachu.“Zařve Konstantin prohlížeje si regály se vším možným.
Nakoupili sme jako obvykle k své i Přítelově spokojenosti. Tzn. každý na zádech meč v podobě katany a v pouzdře na stehno tantó z damascénské oceli, všude kam se vejde munice a zbraně.
Přede dveřmi se zastavím. “Příteli, kdepa si vzal tu naginatu?“
“Tak tu, Ejf, nezaplatíš, ani kdyby si přinesla desetkrát tolik co dneska.“
“?“
“Prý je z období Gempejské války, prý dokonce patřila Itagaki..“
“Itagaki? A nekecáš takhle náhodou?“ Jeho pohled mluvil za vše. „Dobrá. Nebudu tě podezírat ze lži, Příteli.“ Oba zvedneme ruku na znamení ahoj a procházíme portálem.
“Petrohrad.“ Řeknu a popotáhnu nosem. „Co to bude tady? Jantarová komnata?“
“

Ten nesnesitelně vypelichaný a starými knihami páchnoucí thaumaturg s profesorskými manýry už máchá prsty nad zrcadlovou plochou nejméně pátým možným způsobem, ale kromě jiskření a efektních barevných klubíček se v obraze neobjevuje nic. Mou rozladěnost nad tímto faktem částečně tlumí potěšení z pozorování, jak se Bartimaeus stále zřetelněji začíná potit nervozitou.
“Reziduální magie, pane… pan zdálo se mi to, nebo mu slovo “pan” vůbec nešlo přes rty? Frederik v souboji s oběma slečnami zcela zaslepil prostor.”
“Nezajímá mě jak, Bartimaee, ale uznáš, že přehled o situaci mít musím.” Thaumaturg mě zná dost dobře na to, aby ho můj bodře vysvětlující tón vyděsil ještě o stupeň navíc. V profesionálních rozpacích hledá obětního beránka:
“Proč vůbec, pane, na pohled do obyčejné hospody potřebujete magii? Copak zde pan Collins…” zapíchne ten svůj vysušený prst do vzduchu směrem k mému pobočníkovi, “… by nemohl použít jednu z řekněme… konvenčních špionážních možností?”
Collins se jen nepatrně usměje a suše poznamená: “White Pearl nebyla obyčejná hospoda. Celý vnitřní prostor je dokonale jištěn proti konvenčním metodám sledování – to byla ostatně jedna z podmínek fungování náborového střediska pro lidi na… podřadnější práci. Nepotřebujeme svědky ani nahrávky.”
Tenhle fakt je mi dobře znám a tak Collinsovo vysvětlení jen stvrdím pokývnutím hlavy.
“A co Konstantin?” navrhuje Bartimaeus hlasem člověka, který se chytá posledního stébélka naděje, jakoby tušil, co mu hodlám přikázat. A kdoví, možná to ví; přesto, že působí jako vycpaný kůň, mu mozek pracuje bezchybně. “Měl přece podávat zprávy – ne?”
“Konstantin má jiné povinnosti”, usměju se ledově, “a vám, pane Bartimaee, nepřísluší o nich rozhodovat. Pokud vy sám nedokážete nahlédnout do situace, budu vás muset požádat o zprostředkování kontaktu s někým, kdo to jistě bez problémů dokáže.”

Moje soukromé potěšení z téhle jinak obtěžující konverzace se ještě o několik stupňů zvýšilo při pohledu na všechny barvy duhy, které se Bartimaeovi vystřídaly na obličeji. Nakonec se ustálil na bledězelené a hlas mu začal přeskakovat do vyšší oktávy, když se začal vytáčet:
“Pane… ani nemůžete vědět, jak jsou tyhle věci nebezpečné…” kousl se do rtu, když si uvědomil, že poučování bytostně nesnáším; na to mi stačilo lehounce přivřít oči. I teoretik jako Bartimaeus pozná, kdy začíná jít prakticky do tuhého. S výrazem člověka jdoucího na smrt složil zrcadlovou plochu ze stolu a s už klidnějším hlasem se zeptal:
“Přejete si uskutečnit kontakt hned?”
“Samozřejmě.”

Sféry jsou zvláštní místo. Každá z nich. Lidský slovník zoufale nepostačuje na jejich popis. Ale několik alespoň přibližných epitet by se najít dalo. A jedním z nich je slovo – nebezpečné. Zvláště ty, které jsou domovem démonů.
Pozemšťané, lidé, elfové… ti všichni znají démony ve svém světě. Znají démony vybavené tělem, kteří osídlili Gehennu. Ti nadanější z nich, šamani a vědmy, znají démony na úrovni vědomí. Démona z masa a kostí je dobré se bát. S démonovým vědomím je dobré si nic nezačínat. Ale jen ten nejlepší thaumaturg na světě, a možná pak ten nejbláznivější mág, by se odvážil do jejich přirozeného domova. Tam, kde oni jsou páni a my… potrava, když se něco pokazí.

Když se Bartimaeus vrátil ze sfér (samozřejmě, jeho tělo se ani nepohnulo, ale tělo bez ducha stejně není Bartimaeem), uplynulo od posledního nahlas proneseného slova v místnosti sotva deset minut; starcovy oči, které se na mě upřely, však vypadaly starší nejméně o dvacet let.
“Iksharon vzkazuje, že v dané věci souhlasí s veškerými… požadavky. Dokonce je ochoten vzdát se části obvyklé… odměny” při vyřčení tohoto slova Bartimaeovi nepochybně ptolétly před očima obrazy z rituálů, kterými platím za démonické služby; obrazy na pomezí surrealismu a nechutnosti… “za předpokladu, že jeho odměnou bude slečna Tahiri.”
Ne že bych cítil nějaké ulehčení při myšlence, že pro jednou ušetříme pár lidských životů, ale tohle mě zajímá:
“Nějaký k

Nevnímám, když mě elfka sráží k zemi. Jakmile se však Konstantin přestane zabývat mnou, znovu se vracím k vědomí. Probouzím se na podlaze, hledím do tváře, kterou znám. Jason, byl jako můj bratr. Znali jsme se tak dlouho, že i moje rodina jej brala jako svého. Z jeho tváře na mě hledí dvě vyhasínající oči…
“Bráško… prosím.” tiše zašeptá voják vedle mne. Jeho pohled sklouzne dolů. Očima jej následuju a vidím injekci, kterou drží v ruce. Pochopím, co chce. Injekce obsahuje směs tišících látek a prazvláštních léků. Vrazím mu ji do stehna a vstříknu plnou dávku. Buď to přežije, nebo je pozdě.
“Jasone, co se stalo?” ptám se ho.
“Bráško… Oni jsou mrtví. Všichni jsou mrtví.”
“Kdo?”
“David, máma, táta, Tina…” Zaskřípu zuby. Všichni, koho jsem znal.
Vstávám, jediným pohledem najdu přivlastněnou MP5, natáhnu se po ní a pověsím si ji na záda.
Pozoruji chvíli dění v hospodě, ale hovor začíná utichat. Zdá se, že všichni nad něčím přemýšlí. “Nerad vám ruším myšlenky, ale nikomu z vás nepřipadá divné, jak je možné, že tu na nás čekali? Tohle místo bývala hospoda a ne pevnost.” Všechny tváře se otočí ke mně a vypadají, že mě hodlají utlouci do bezvědomí. Asi nebudeme kamarádi, dobře, ale tím se teď nenechám odradit.
“Nejsem znalec, jen za tím tuším nějakou tu vaši magii. Přemýšlel někdo nad tím, jak se odsud dostat, aniž byste opět vběhli před hlavně? Jednou nemusíte být dost rychlí.”
Potom se usadím na zem a čekám, co bude dál.

To bolí. To-tak-příšerně-bolí!!!
Tělo mám zkroucené křečí, každičký kousek kůže mě pálí. Mám pocit, jako kdyby se na mě postavil slon. Myslím, že po přejetí parním válcem, bych se cítila líp.
Sotva rozlepím krví slepené oči, spatřím nad sebou krysožrtouta, jak zadržuje smích.
“Ty hajzle!” zařvu a chci mu jednu vrazit. Naštestí pro něj se mi podlomí nohy a umlčí mne záchvat dávivého kašle.
V té chvíli zahlédnu svoje ruce. Jsou seschlé a bledé; a vidím, že pramen vlasů, který mi spadl přes oči má mnohem tmavší barvu, než před pár hodinami. (no tfujtaksl, vypadám skoro jako světlý elf!)
“Ghass-wex eisleass!” cedím přes zuby nejhorší drowskou nadávku, kterí mě napadne.”Cos mi to provedl ty… ssewchss!”
“Uklidni se černá tlamo!” ozve se šaman místo smíchy umírajícího vlkočlověka. Áá uražená ješitnost. “Nebýt tady vlka…”
“Drž hubu!!!” zařvu na něj a postavím se na roztřesené nohy. Chvíli ještě lapám po dechu, ale ne dlouho. Cítím, jak se mi vrací síly. Chvála velké Eluně, že mi aspoň zůstaly stejné fyzické síly. Aktivuju jeden z maskovacích amuletů, abych se za sebe nemusela stydět (moje podoba to sice není, ale aspoň nevypadám jak zombík, co se právě vyhrabal z hlíny)
Přejedu pohledem po shromážděných a pohrdlivě si odfrknu. “Tak s váma jsem drazí skončila! Jdu za Tanakou sama, vy se mi akorát pletete…”
“Ale drahoušku,”přeruší mě hlas směrem od baru, “o to tady přece celou dobu jde…” Dívám se za hlasem a spatřím tu okoralou ženštinu, co ji přitáhl šamánek.
Zbystřím. Že bychom se konečně někam hnuli?

Už je po všem? Jistě, musí být po všem, když už nikdo nestřílí, nekvílí a nepřevrací nábytek. Dokonce i Vlk típl cigaretu a vešel dovnitř. Nu, čas dozrál.

Zavolala jsem si Fixera, aby mi pomohl vstoupit (na scénu). Interiér hospody kdysi vypadal mnohem líp… nebývalo tu tolik mrtvol. Ale to je vedlejší. Musím se soustředit na jediný projev. Druhou šanci zlanařit tuhle partu už nedostanu. Takže kde na mě všichni uvidí? Od nálevního pultu jasně.

“Hej barmane, můžeš dát ty pracky dolů a DRŽ UŽ KONEČNĚ KLAPAČKU. Nalej tady přátelům něco k pití.” Vytáhnu se na barovou židličku a palcem ukážu pod pult. Určitě tam zůstala nějaká ta nerozbitá láhev. O minutku později už sklenice s tlustým dnem plní jakýsi obilný destilát. Podle vůně hodně starý a hodně silný.

“Tak chlapci, kdo se semnou napije?” Podávám nápoj Fixerovi a šamanovi, který se tváří poněkud ublíženě, i když se to snaží skrývat. Vlk si zatím hraje na zubaře, takže otáčím svou pozornost na Izzie. Nejsem si jistá, jestli mi na tenhle trik skočí. Budu doufat, že ano a také jí strčím do rukou sklenku s alkoholem.

“Na zdraví!” pronesu hlasitě přípitek, načež se od podlahy ozve vlčí uchechtnutí. No dobrá, ale nějak se začít musí, ne? “Nechci tvrdit, že je to zvláštní náhoda, jak jsme se tu dnes sešli, ti bystřejší z vás už tuší, že jde o dost komplikovaný plán. Můj plán najmout ty nejlepší z oboru, aby pro mě vykonali jistou prácičku. Samozřejmě že ne zadarmo.” Významný pohled do publika. “Nabízím vám informace. Kompletní databázi zaměstnanců Ziatiky a to i všech Tanakových poskoků. Jména, adresy, osobní údaje. To vše jen za pár zkumavek s blíže neurčenými látkami.” Tak a teď nastala ta chvíle. Rozhodují se, přemýšlí o tom co jsem řekla. Napětím zapomínám dýchat.

“Nin.” ozvalo se. Nebyla to otázka, přesto jsem přikývla. Vlkovi zahořely oči. “Tak do toho jdu.”

“I já.” Fixer to spíš zašeptal. Pak do sebe na ex kopnul další sklenku toho alkoholického sajrajtu.

“¨Báječné! Takže jde asi o tohle: Navštívíte administrativní budovu v Growing Street. Hlavní vchod je příliš dobře zabezpečen, takže bych doporučila nouzový východ, který je zaměstnanci pravidelně využíván při “kouřové” pauze. Vejdete do dlouhého sálu, který je vydlážděný šedým mramorem. Ovšem pod některými deskami jsou umístěny tlakové spínače alarmu. Můžete se jim snadno vyhnout, když si budete všímat odlišného odstínu spárovací hmoty. Kolem dokola tohohle sálu je pět pater galerií, první tři jsou pro nás celkem nezajímavé, pominu-li sbírku jihoamerických klenotů a technických nákresů některých nových zbraní.

Ve čtvrtém patře už jsou umístěny infračervené snímače pohybu. Ty spouští obranný systém – takové létající robotky vyzbrojené laserovými zbraněmi a otrávenými šipkami. Mimo pracovní dobu by se tam neměly pohybovat žádné osoby.” Všimla jsem si, že mi naslouchají i další ze skupinky. “V pátém poschodí, za dveřmi s trezorovým zámkem je vzorkovna. V chladícím boxu jsou umístěny zkumavky, čtyři z nich chci. Konkrétně YS5438, YG27469, PL31B a IH94733. Na stejném patře, ale na druhé straně budovy je kancelář. V kanceláři je počítač a v počítači vaše informace. Samozřejmě tady pan hacker je schopný se do něj nabourat, data zkopírovat nebo přeposlat… To už nechám na vás.”

Tak a teď jsem zvědavá, co se bude dít.

Probudí mě ostrá bolest v levé ruce. Instinktivně se podívám, co se děje, ale všimnu si jen mizící rudé skvrny na předloktí. Nevím, proč ležím na zemi, ani jak jsem se tam dostal. Něco mě muselo omráčit… Zvedám se na nohy, překvapivě čiperně.
Tohle už znám… V bojích střední Afriky nám to náš felčar-řezník vysvětloval jako “následky nových léčebných metod”. Tam i obyčejná štábní krysa přišla tu a tam k úrazu, nemluvě potom o bojových jednotkách.
Prohlížím si bojiště. Venku leží pár mrtvých chlapíků v oblečení všeho druhu… matně si vzpomínám, že na nás vyběhli z hospody. Procházím mezi nimi, prohlížím jejich výstroj a beru, co po nich zůstalo. Pistoli, čtyři zásobníky, stehenní pouzdro… ten maník měl dobrý vkus. U jednoho nalézám MP5K… Moc hezká hračka na jemnou práci. Lepší, než všechny ty supermoderní kanóny, co s nimi ustřelíte půl kopce, ale netrefíte chlapa za stromem, aniž byste sundali celé družstvo. Beru ji i s čtveřicí zásobníků a pouzdrem a pověsím si ji přes rameno. S takovou výbavou vlezu do hospody.
V zaujetí mágem a jeho hraním si s tou temnou špičatouchou si mne nikdo nevšiml… Až… Až na někoho. Spíš cítím, než vidím stín, který se pomaličku odlepil od zdi v rohu. Konstantin?, bleskne mi hlavou. Pak začínám ztrácet povědomí o světě, všechno se zamlžuje. Z posledních sil vůle pozvednu hlaveň “pětky” k němu a stisknu spoušť… pak nevím už nic.

Ze tmy mě probírá ostrá bolest. “Kurváááááá!” Bleskurychle vstávám a nadávám. Uvědomuju si, co se stalo. Po hlavě mi stéká směs krve a výrazně vonícího alkoholu. Zuřím! Mé emocemi znásobené magické síly zdvihají moje tělo asi stopu nad zem. Planoucím zrakem přejíždím po osazenstvu hospody, kremémužto rychle tuhne úsměv na rtech. Tedy až na jednu černohubou výjimku, ta stojí u jedné zdi jako sloup s nepříliš inteligentním výrazem ve tváři. Mezi zuby drtím otázku: “Která svině mi nalila do rány flambovací rum?!”
Najednou se všichni tváří velmi nevinně. Bolest i záchvat vzteku pomalu přechází. Ještě si to s pachatelem vyřídím…
Mimo elfici, stále bez sebe, a drowku vypadají všichni jakž takž použitelně. Za barem se pomalu otevírají padací dvířka a vyléza něco jako barman. Raději s rukama nad hlavou, neboť na něj v mžiku míří několik hlavní a čepel meče. Vypadá celkem neškodně a drmolí cosi o tom, že se zná s naší bezvědomou elficí. Dále mu nevěnuji pozornost. Ptám se Isabelle: “Co se stalo tý černý nádheře?” Byla jí asi nejblíž, tak by to mohla vědět. ´
A taky jo. Prý zkusila souboj magické moci proti nebožtíkovi Fujtaxlovi. “Husa…” konstatuju. “Ale co s ní?” Všichni se na mě významě dívají. “Už zas? Nepřeháníte to? Zatím mi za pomoc ani nepoděkovala!” Nějak si všichni zvykli, že občas rád pomohu… “Tak já něco zkusím. Ale připravte se na to, že rychlý to nebude. Tohle jsem ještě nedělal…”
Jdu k drowce a přikládám ruce na její spánky. Snažím se proniknout jejím vědomím až k ní. Jde to těžko, ale nakonec alespoň hlasové spojení navážu. >>Nazdar, černá tlamo< < přátelsky pozdravím. Překvapeně mlčí. >>Tady šaman. Možná tě odtamtud mohu dostat, ale tak si říkám jestli to vůbec stojí za to…<< Pobaveně čekám na odpověď...

Takže znovu před hospodou, akorát jinou. Cestu nemá smysl hlouběji popisovat. Všichni se samosebou až na moji maličkost napakovali zbraněmi. Když se někdo narodí jako srab, tak se s tím moc dělat nedá, že? Horší byla bludná kostka. Jak ta společnost kolem mě mohla v Derry přežít alespoň dva dny nechápu. Tohle nebyla cesta městem, kde lze čekat nečekané, ale pouť na jarmark a než jsem stačil Smejkyho strhnout stranou, už se bloudilo. Naštěstí se mág pro jednou ukázal, že je co k čemu a pomohl. Dokonce si na pomoc přitáhl vskutku jakostní kost… starou, suchou a použitou, ale vkus mu brát nelze.

Před novým pajzlem se opakuje historie. Jen se otevřou dvéře, stojíme proti další nazbrojený bandě bezmozků. Sory, ale do tohohle já nejdu. Nějak mě přestává bavit, ty chudáky furt zabíjet. Můj nápad jít sem to nebyl, tak si to řešte někdo jinej a vzdálím se za popelnice. Omráčeného žoldáčka odtáhnu za nohy s sebou. Je to sice pako a pokouší se závádět novoty, ale pořád je to vězeň, co mi byl svěřen do opatrovnictví. Jaká to slast.

Pohodlně si sedám, dávám nohy v kříž a vytahuji cigára, poslední dobou celkově nedostatkový zboží. Chutnaj jak bláto, rozpadej se pod rukama a cejtit jsou snad močkou, jenže nouze je nouze a závislost je závislost. Navíc prý lehce zpomalujou účinky moru. Neboj Nine. Dočkáš se.

Zatím se z hospody ozývá zvuk střelby, chroptění raněných a umírajících, prosby o milost a zvuky demolice. Z myšlenek mě vyruší až náraz těla na chodník. Dotyčný chlápek se evidentně snažil orat asfalt hlavou… z obličeje mu zbyla jen krvavá kaše, ale ještě žije a milost bezvědomí mu byla upřena. V náhlém popudu soucitu mu zlámu vaz. Típnu o něj cigáro a zapaluji si další.

O pět minut později se z pajzlu vyvalí oblaka dýmu proti nimž jsou moje cigaretky kouř z kadidla a mávnutím kouzelného proutku veškerej zvuk boje utichá. “Pojď žoldáčku, podíváme se, kdo přežil.” a típnu zbytek cigára o nemluvného společníka.

Ozve se něco “Knííaááágrrhh!” a žoldáček otevře oči. Dál si ho nevšímám. Nic víc z něj nedostaneme a vrátit se nemá kam.

Interiér hospody předčí veškerá očekávání. Najít cokoliv použitelného se blíží nule, stěny vymalované směsí červené (krev), šedé (mozky), hnědé (obsah střev) a černé (saze z polodémona), všudypřítomné kulky nemá smysl komentovat. Zkrátka Picasso hadr. Osazenstvo je ve značně zbědovaném stavu včetně valné části mej nechtěné party. Jediný, kdo se zdá být v pohodě je Tahiri, která stojí nad bezhlavým torzem Frederika a přihlouple se usmívá.

“Koukám, že ti démoni už nejsou, co bejvali, když je zmákne i holčička jako ty.” prohodím na její účet.

“…!”

Zvednu ze země nohu od židle (milý to nástroj) a uchopím démonovu hlavu za pačesy.

Několik tvrdých uderů, mlaskot rozplesknutých rtů, zbytky zubů za košilí a přehrabování se v démonově krku nese kýžené ovoce.

“Co si myslíš, že děláš?” přijde nezbytný dotaz od Tahiri.

“Doluju zub. Si ho pověsím na krk a všechnu slávu shrábnu sám. A nebo ho použiju místo páratka, špičatej je dost. A nebo jí pomůžu.” zamezím počínající zlostný proud slov a otočím se směrem k Rean. “Měl by to bejt zub příčetnosti, sice bude o pět let starší, ale jestli tě nebo někoho jiného” přejedu pohledem po domlácených rádobyspolečnících, “napadá něco lepšího sem s tím.”

Vstanu, pohladím kovově lesklý špičák a přikročím k Rean.

Frederik… jestli je aspoň polovina toho, co se o něm říká, pravda, jsme docela ve slušným průšvihu. Ale o to víc mě to láká změřit s ním síly. Už dlouho jsem neměla takového soupeře na úrovni.
Vrhnu se do boje bok po boku s Isabelle a tou podivnou elficí. Krev a jiné tělní tekutiny stříkají na všechny strany – prostě ráj pro mé oči. V nejlepším se mezi námi objeví obrovská ohnivá koule. Já vím, že je to jen iluze, ale naši nepřátelé ne. Nikdy nepochopím, jak může iluze fungovat, ale teď nám to přišlo docela vhod. Palčivý smrad páleného masa zaplnil celou hospodu. Vojáci se vájelí po zemi a vřískají až z toho bolí uši.
Na Frederika tohle kouzlíčko neudělalo sebemenší dojem, ale když vidí, jak prořídly jeho řady, sbírá se k útoku. Zakleju, když se okolo něj začne vytvářet obrovská koule čehosi, co ze všeho nejvíc připomíná černou rtuť.
Po vteřince horečnatého přemýšlení hrábnu do kapsy pro hematit a hodím ho po Izzie. “Kdyby byl někdo zraněnej…”říkám a pomalým krokem se blížím ke svému sokovi. Cesto šlápnu podpatkem jednomu z vojáků válejících po zemi na ruku až zapraskají kůstky a druhému kopnutím zlomím čelist. Dál už se soustředím jen na sbírání sil. Moje aura je temně modrá – ale o fous menší než Frederikova. Jenže síla není všechno, že?
Kašleme na kouzla a velké efekty, oba víme, že tohle je jen boj nás dvou a vítěž bude jen jeden. Aury skřípají jedna o druhou a píď po pídi se přesouvají. Dívám se do krví podlitých očí Tanakova dvorního mága…
Nevím jak dlouho jsme tam stáli a zírali na sebe až nám vyrážel pot na čele a klepaly se nám ruce. Mě se to zdálo jako celá věčnost. Ale čím dál tím více mi bylo jasné, že tenhle boj prohraju. Obrovská masa černého cosi mi zacpává ústa a nos a dusí mne, snažím se nadechnout, zavřu oči… a když je otevřu vidím jen doširoka se rozprostírající pustinu. Kdysi jsem o tom četla, tohle je fakt průser – jsem uvězněná ve vlastní hlavě a sama se ven nedostanu…

Konečně jsme u hospody. Ovšem tady to začíná být akční! Ta zatracená knajpa je plná po zuby ozbrojených magorů a staré známé démonozombie. Po pár přátelských pozdravech mezi kočičkou a Frederikem (prý se tak jmenuje, “Fujtajxl” by bylo přiléhavéjší) celá naše skupina takticky ustupuje před hospodu. Před tolika hlavněmi je to poměrně rozumné opatření. Našemu žoldáckému zajatci asi hráblo a pokouší se převzít velení. Jidská blbost vskutku nezná hranic. Zlomek sekundy na něj všichni nevěřícně civíme, pak mu elfka jednu vráží loktem.
Kočanda, elfice a drowka se pouštějí do velmi účinného protiútoku. Zatím je nic netrefilo, což se naštěstí o té bandě blbů z hospody říct nedá. Ovšem elfka po chvíli padá na kolena, zvrací a vytuhuje. Začíná to být krušné… Erika mi najednou poněkud s odporem říká: “Co tak nějaké kouzlo?” Drtím mezi zuby: “Šamani moc bojové magie neznají, to by chtělo živlomága…” pak se zarazím a zlomyslně usměju. “Ale oni to nevědí!”
Mrknu magicky posíleným zrakem k hospodě, zatímco doluju z kapes kousek křišťálu. Potřebuju ohnisko k iluzi. Mám! U vchodu do hospody se tetelí magický štít nejvyšší třídy. zastaví snad jakékoliv útočné kouzlo… Fujtaxl bude čumět! “Kryjte mě!” volám na zbytek grupy a vztyčuju se. Rychle spřádám iluzi: kolem horní poloviny mého těla vyšlehnou plameny. Mé ruce opisují kruh a za mumlání zaříkadla vrhají hučící ohnivou kouli k hospodě… Na zlomek okamžiku vidím na zombičím ksichtě tuhnoucí úsměv,když koule prolétá štítem a vybuchuje v oblak plamenů. po několika sekundách oheň mizí. Ovšem více než polovina nepřátel je tuhá. “Tak je to pravda. Iluze ti může ubížit, pokud jí uvěříš…” Můj samolibý úsměv smázne odražená kulka, jež se mi otírá o hlavu. jsem mimo…

Kolik pokusů bude Frederik ještě potřebovat, než pochopí, že v tomhle případě jsou bouchači a kulky zatraceně nedostačujícím řešením? No nevadí… opřu se ještě trochu víc do kouta… Izzie se koukám pořád drží svého stylu – dokonalá do posledního růžového chloupku – jen ta kravata chybí.
Kair v čele skupinky zareagoval jako správná guma – toho ani nepotřebuju programovat, to za mě zvládla už armáda. Až na to, že teď leží na zemi, na obličeji o pár červených šmouh navíc, kost promáčklá – mozku to ublížit nemuselo, vojáčkové toho v čelních lalocích obvykle moc nemají. Se zájmem pozoruju, jak jeho vojenská výbavička, o které nejspíš ani neví, koná svou práci.
Nanoboti… je mi celkem jasné, na co je chce využít Tanaka; jejich původní účel by jako vždy vznešeně humanistický. Konkrétně vojáci je dostávali ze začátku hlavně proto, že dokážou opravit slušnou porci zranění, pokud nezasáhne skutečně životně důležitý orgán.
Fascinuje mě, že si vojáček nikdy nevšiml, jak podezřele rychle se mu všechno hojí. Pak se ušklíbnu – no jistě! Důstojníci si odjakživa hleděli tří prdelí: Prdele svého nadřízeného, do které lezli kvůli kariérnímu postupu, prdele nováčků, kteří nahrazovali ženskou, a prdele vlastní, aby se jim nic nestalo. Vojáček nejspíš v životě nepřišel k jizvě – no, všechno je jednou poprvé.
Nanoboti v půlminutě aktivovali sekvenci přeměny fibrinogenu na fibrin a zastavili krvácení. Jiní vstoupili do buněk čelní kosti a na příslušných místech aktivovali DNA-syntetázu. Během několika minut nové kostní buňky vyplní vzniklou díru a vojáčkovi přestane v lebce kroužit průvan.
Frederikovi lidé vyběhli před hospodu. Beze spěchu sbírám to málo, co s sebou mám. Než se to venku pročistí, bude to chvíli trvat.

Bartimaeus mi jednou vysvětlil, jak tvárná magie ve skutečnosti je. Mocná, nespoutaná (libuje si v básnických výrazech) – ale v podstatě záleží jen na schopnostech mága, jestli ji zvládne jako plastelínu. Přímým důsledkem je, že neexistuje kouzlo, které by nešlo, laicky řečeno, “odkouzlit”.
Proto se nikdy nespoléhám jenom na ni, ale i na starou dobrou vědu a techniku.
Když šikovní vědci na sklonku dvacátého století vyrobili první molekulární motor, prakticky několik atomů, které dokázaly měnit kvantovanou energii chemické reakce přímo na pohyb – radovali se nad tím zázrakem ve zkumavce jako nad dětskou hračkou. Nikdo z nich netušil, jak ten vynález bude vypadat o půlstoletí později.
Vojenský výzkum je skvělá věc. Vyrobte si pár teroristů a vláda vám do něj ochotně nasype, kolik peněz chcete. Kdyby armáda skutečně používala všechno to, co vyrobila… ale od toho jsem tady koneckonců já. A pro Zianicu nebyl problém odkoupit – nebo prostě dostat do rukou – většinu produktů bývalých armádních laboratoří.
Prohlížím si hlášení, která dodal Frederik ohledně lidí (lidí?), kteří byli pozorováni v blízkosti slečny Tahiri, a to, co o nich dokázali zjistit Collinsovi lidi. Není to až zas tak zlé.
Skupinka nejspíš ze zbytečné měkkosrdcatosti ušetřila žoldáka. Rád jim ukážu, jak se jim to vymstí. A je s nimi i jedna, která patří mně… oba dva dokážu využít. Jak?

Kdysi dávno existovala legrační náboženská sekta, která věřila, že technologie očipovává lidi, aby je mohla ovládat. Ani nevěděli, jak blízko pravdě byli…
Bývalý člen armády, za uchem má tetování, jako všichni z té sebranky zoufalců. Nejspíš vážně věří tomu, co mu řekli, že je to prostě identifikační číslo. Netuší, že při vpichu se mu dostaly do krve stovky malých nanobotů. Molekulární úroveň, nezjistitelná přístroji, maskuje se v organismu a čeká. A reaguje. Ovládat je není až tak těžké. Není tak těžké udělat z člověka loutku.
Moje malá půlelfka má na zádech tetování a nejspíš si myslí, že je prostě pro parádu.

Vysílač na ovládání nanobotů má celkem malé pokrytí, ale mám jich po městě víc. Konstantin dostal “ovladač” a má svoje pokyny. Spokojeně dočtu všechny zprávy.