Pro řadu fanoušků domácí fantastiky přišly letos vánoční svátky o poznání dříve, už na přelomu října a listopadu. Místo Ježíška, Dědy Mráze, Santy Clause, Otce prasátek (dosaďte si klidně jiného vobejdu) ale tentokrát dárek na svých křídlech přinesl páv z hvozdu Brokilon. Tím dárkem je leckým toužebně očekávané druhé vydání knihy Orcigard Vladimíra Šlechty.
V Orcigardu se kdysi rozkládala říše pterrů, bytostí s lidskými těly a ptačími hlavami. V průběhu věků se Orcigard změnil v obrovskou mokřinu. Rozptýleně tu žijí skřeti, potulují se zde různé nestvůry. Ve starých chrámech, utopených v močálech, se skrývá zlato i cenné artefakty.
Nová kniha úspěšného českého autora Vladimíra Šlechty opět zapadá do jeho fantasy světa Pohraničí. Co v ní najdeme? Hned tři literární útvary: román, novelu a povídku. Vzájemně na sebe navazují a odehrávají se před dosud vydanými knihami.
V Orcigardu se kdysi rozkládala říše pterrů, bytostí s lidskými těly a ptačími hlavami. V průběhu věků se Orcigard změnil v obrovskou mokřinu. Rozptýleně tu žijí skřeti, potulují se zde různé nestvůry. Ve starých……
Vladimíru Šlechtovi se po dlouhých pěti letech podařilo dopsat další knížku ze světa Krvavého pohraničí. Ze sbírky původně autoparodických textů nazvaných Nejhorší den se stal v zásadě plnohodnotný román s prostým názvem Likario, dějově vyplňující mezeru mezi Nejlepším dnem pro umírání a Orcigardem. Budou však očekávání čtenářů znalých subžánru zálesácké fantasy v tomto případě naplněna?
Když se řekne zálesácká fantasy, vybaví se většině těch sečtělejších čtenářů obvykle dvě slova – „Krvavé pohraničí“, případně „Vladimír Šlechta“. Pokud však patříte mezi ty, kteří se ve fantasy literatuře, navíc české, teprve začínají rozkoukávat, netroufáte si na román, natož celou sérii, případně jste si nestihli původní vydání Nejlepšího dne pro umírání koupit, máte možnost. Thompson a jeho „rodina“ jsou po pěti letech zpět – v původním, nezkráceném vydání. Nejlepší den pro umírání je tady.
Úspěšného spisovatele Vladimíra Šlechtu není třeba dlouze představovat, stačí říct tři slova: Krvavé pohraničí a Oggerd, aby bylo většině čtenářů české fantasy a sci-fi okamžitě jasno, o kom je řeč. Ale co byla opravdu první věc, kterou Vladimír Šlechta napsal? Které scény se mu píší dobře a které hůře? A samozřejmě, co plánuje do budoucna? I na tyto dotazy naleznete odpovědi v našem rozhovoru…
Místo dovršení cyklu Gordonova země knihou Hořící přízraky nám Vladimír Šlechta a nakladatelství Brokilon nadělili pod stromeček Válečnou lest s podtitulem Příběhy vojáka z pohraničí. Sborník povídek sleduje osud Rogera Schniregy, jednoho z hrdinů Krvavého pohraničí.
Začátkem léta se příznivci Šlechtova „Krvavého pohraničí“ mohli těšit z nezvyklého přídělu příběhů. Jedna novela vyšla ve sborníku „Legendy české fantasy“ a krátce po nich dorazila na trh dlouho očekávaná „Zahrada sirén“. Jde oficiálně o první díl cyklu „Gordonova země“, který jen volně navazuje na „Nejdelší den“ (vyšel loni jako nultý díl cyklu). Temná obálka J. P. Krásného je sice přitažlivá, sugestivní a řemeslně dokonalá, leč s obsahem knihy koresponduje jen žánrově a atmosférou.
Šlechtovo Krvavé pohraničí je jeden z nejpropracovanějších fantasy světů, který se zrodil v hlavě českého autora a podařilo se ho vydat. Nejlepší den je už čtvrtou knihou z tohoto světa, který navíc doplňuje slušná řada povídek vydaných různě po sbornících a časopisech. V minulé knize z tohoto světa – Orcigardu – jsme se mimo jiné seznámili s rodinou půlelfa Thompsona. Ve čtyřech textech sbírky Nejlepší den odhaluje autor čtenáři krvavou minulost téhle povedené rodinky.