Před čtením následujícího sloupku nepotřebujete vědět skoro nic. Ani že je neděle. Stačí vám pouze bezmezná víra v Borise, Ježíše a Stevena Eriksona. Nebo jen v toho Eriksona. Ale pokud se jmenujete Alexi, můžete celý text klidně přeskočit a vrátit se v pondělí. Amen.
Přelom roku je ve znamení stoupajícího počtu utopenců v šampaňském, genocidy kapří populace a epidemie nejrůznějších přehledů a žebříčků. Nikdo nejsme odolní. A i když jsem původně laboroval s potřebou seznámit vás s deseti nejdelšími spánky své kočky Mikešky, byl jsem nakonec infikován kmenem zvaným „Literární Top ten 2011“. Tož tady je…
V áčkové, čistokrevně americké produkci jsme mohli nedávno vidět zničení Kremlu. V béčkové, napůl ruské produkci teď uvidíme vymasakrovanou Moskvu celou – přes zjevně větší atraktivnost modelu bé, je však koeficient zábavnosti obou filmů – MI4:GP a Černé hodiny – nesrovnatelný; a to ještě u toho druhého snímku budou zbytky onoho pobavení perverzní a s náznakem trapnosti. Protože i když to celé produkoval Timur Bekmambetov (Wanted, Noční hlídka), který umí, tak jinak na filmu dělali tvůrci, kteří už tak moc neumí…
Vítejte v Bon Temps. Je to zapadákov, jasně, navíc jižanský, panenkomarjá… ale je tu zábava. Ne, nemluvím o tom, že Frank souloží s aligátorama a vlastní dcerou, nebo že Lucy bije svého přítele. To bylo tehdy, když se upíři rozhodli, že odhalí svou existenci světu. Přišli i k nám a jeden z nich si začal románek s tou blonckou od Merlotta, se Sookie Stackouse. Tak to začalo…
Ve světě vždy byli lidé a upíři. Aby lidstvo přežilo, odevzdalo se do ochrany Církvi, která stvořila Kazatele – ultimátní válečníky, kteří zvrátili vývoj války. To je však už minulost. Bývalí hrdinové jsou nyní nepotřební, zbytky upírů přežívají v rezervacích a lidstvo se snaží opět osídlit zdevastované kraje. Svět pomalu zapomíná na válku, která jej málem zničila. Jenže pak je unesena mladá dívka a jeden nespokojený Kazatel se vydává na soukromou křížovou výpravu…
U svinibrodského krčmáře Puchýřka se občas sejde zajímavá společnost. Pivo se prolévá hrdlem, které pak svlaženo se cítí vyprávět pozoruhodné, vpravdě neuvěřitelné příběhy. Třeba ten o vraždícím démonovi, hazardu propadlém lovčím, jednorukém žoldnéři a tajemném muži jménem Volkan. O tom, jak se vydali do hlubin Černého hvozdu, jak pronikli až k jeho srdci a co tam nalezli. O výpravě, která změnila svět…
Míla Linc patří k nepřehlédnutelným osobnostem naší malé fantastické rodiny – organizátor řady conů, malých i velkých, výborný publicista zaměřený především na historii, o níž by mohl dávat přednášky autorům začínajícím i pokročilým, a v neposlední řadě sám spisovatel, na jehož díla se vyplatí nějaký ten pátek počkat. A jelikož nyní jeden takový pátek přišel, vyzvali jsme Mílu k rétorickému tanečku…
Letní měsíce jsou prý obdobím knižního sucha. V mnoha ohledech to asi platí a mnozí z nás se vrhají s nadšením lovců, archeologů i čirých voyeristů na haldy trháků, které nebylo možné přečíst kvůli škole, zaměstnání, onemocnění domácího mazlíčka nebo „jejich“ spiknutí… A najednou hrozí, že nám uniknou malé radosti. Knihy, kterou asi ve výročních žebříčcích a zprávách o předání cen nealezneme, ale které minout by přesto byla škoda…
V Gothamu není nikdy klid. A každé vítězství rodí jen nová a nová nebezpečí. Jsou to temná vítězství, která stahují smyšku kolem lidskosti Bruce Waynea, Batmana… Temný rytíř Gothamu sám proti celému světu a osudu. I když… Je skutečně sám?
Před mnoha a mnoha lety, milé děti všeho věku, druhu, pohlaví a velikosti, jsem stál v krámečku kdesi v Itálii a přemýšlel, jestli mám na rodiče zkoušet psí oči kvůli hračce s nápisem Transformers nebo hračce s nápisem Ninja Blood Warrior. To první bylo pitomé, kýčovitě barevné autíčko. To druhé cool zabiják s katanou zbrocenou krví. Vybral jsem si ninju. Což i po cca 18 letech definuje můj vztah k fenoménu Transformers…