Rok se s rokem sešel a máme zde pravidelné období plné míru, klidu, pohody a lásky. Samosebou, v reálném světě to znamená, že stres kulminuje, nenávist by mohla pohánět celosvětovou ekonomiku a někteří z nás si vybíjejí agresi a frustraci sestavováním žebříčků toho nejlepšího z letošní úrody. Na FantasyPlanet vám postupně představíme knihy, komiksy a filmy. Začínáme…
Měla to být obyčejná facha. Předat Izraelci dodané a z Ameriky vyvezené diamanty za pár mega euro ukrajinské mafii. V gruzínské restauraci kdesi v Praze. Jenže pak se objevila podezřelá blondýnka a chlápek s mečem. Martin Fridrich si myslel, že to je nadrogovaný larper, ale pak zůstal sám uprostřed naporcovaných mafiánů a svých stejně naporcovaných spolubojovníků. Čímž jeho problémy teprve začaly…
Na náhorní planině běží travou zajíc a gepard. Ten první je zatím vpředu. Jeho svaly pracují, jak mají, je rychlý, hbitý, běží… Ale už je mrtvý. Ať udělá, co udělá. A pak to přijde. Gepard zabíjí, elegantně, vznešeně. A pokud vás tahle scéna dojímá, jste buď mrcha fatale Malkina nebo ideální divák Konzultanta…
Perunova krev už teče proudem, je třeba postavit se čelem některým šokujícím odhalením o femme fatale české fantastiky!
Claire je prostitutka. Hodně dobrá a hodně temperamentní. Takže dost často mění štace. Její dcera Eleanor to nese nelibě, ale má to i své výhody. Například jsou obě pořád o krok před mocným bratrstvem, které je chce najít, dekapitovat a ještě naplivat na jejich hroby – přičemž u slin by to u toho Claiřina asi neskončilo. Proč nás tahle zápletka zajímá na FantasyPlanet? Claire a Eleanor jsou upírky. Tak proto.
Před sedmi lety se Bryan Singer pokusil restartovat filmového Supermana. Ten pán byl do té doby na vzestupu, ale na rodinném stříbře společnosti DC si vylámal zuby (ne, že by natočil špatný film, prostě jen nevydělal.) a dodnes se do staré formy nevrátil. V Hollywoodu si asi řekli, že byla chyba svěřit Supermana někomu, kdo si nahonil body u Marvelu… Takže aktuální restart série mají na triku dva největší odborníci na DC v současném Hollywoodu (ne že by jich bylo víc).
Tak se nám završil další rok a je na čase si opět dopřát trochu moderované nenávisti a rozhořčení, případně prostě nepochopení… a ano, občas i souhlasného pokývání nad nějakým tím žebříčkem. Osobním. To bych dvakrát podtrhl. Takže…
Kráčí krajem. Oděna v kosti, oděna v slzy, v skřípot zubů a skřípání kol pohřebních vozíků. Vyzvala k tanci miliony a její stopa staletím je černá jako její jméno. Černá smrt. Mor. Po staletích zdánlivého míru opět vyzve své protivníky k tanci. K umrlčímu tanci…
Ve středu 11. června léta páně dvoutisícého dvanáctého, se v plus minus 19:21:36, času ve střední Evropě považovaného v obecném konsenzu za běžný, otevřela rocková nebesa a Pán náš, ten jehož zoveme Boss, nám pokynul. Zjevení trvalo předpovězených tři a půl hodiny, ba snad podle očitých svědků v opojné extáze i o něco déle. Událo se v místě, jež prameny jmenují Synot Tip Arena a byl to kurevský nářez. Amen.
„Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. Pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenž je zrodil, znovu nastane. V jednom věku, jejž někteří nazývali třetím, ve věku, který měl teprve přijít, ve věku dávno minulém, se v pohoří Oparů zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčky kola času nemají ani začátek, ani konec. Ale byl to nějaký začátek.“