Je psancem na útěku. Jeho cesta nemá žádný cíl – chce jen udržet hlavu na krku, vyhnout se problémům, místům, na kterých visí plakáty s jeho podobiznou a nemalou částkou za jeho dopadení, a lidem, kteří jdou po jeho stopách. To je však mnohem těžší, než by se na první pohled mohlo zdát.

Je neskutečně těžké hodnotit poslední příběh ze Zeměplochy. Nejde jen o to, že si po celou dobu čtení budete bolestně uvědomovat, že Terry Pratchett už žádnou další knihu nenapíše, ale svoji roli hraje i fakt, že Pastýřská koruna byla zjevně dopsána spěšně s jediným cílem: ještě jednou, naposledy, potěšit věrné čtenáře a uzavřít tak jednu velkou kapitolu.

Veronica. Jak poeticky znějící dívčí jméno. Jenže v tomto případě se jedná o nepříliš poeticky vyhlížející ampuli s nejnovější odrůdou bakteriologického viru, který dokáže člověku po vypuštění do vzduchu zkazit zbytek života. Tedy za předpokladu, že se těch pár protrpěných hodin se dá vůbec nazvat zbytkem života.

Byl to zvláštní den. V odlehlém horském městečku Raccoon City bylo úplně mrtvo. Ale těch pár jedinců pohybujících se v ulicích se rozhodně nekousalo nudou. I když – na kousání povětšinou nakonec stejně došlo. Městečkem se totiž prohání hordy obětí virové nákazy, jejichž chování ze všeho nejvíce připomíná klátící se nemyslící zombie.

Jen blázen zkouší neustále stejné věci a očekává odlišný výsledek. A výzkumníci z korporace Umbrella aspirují na titul největších bláznů planety. Jejich pokusy s viry se až doposud vždy vymkly kontrole a skončily, mírně řečeno, neslavně, ale oni to stejně zkouší znovu. A opět nic nenasvědčuje tomu, že by to tentokrát mělo skončit lépe, protože na brány výzkumného centra klepou vojáci elitní jednotky S.T.A.R.S.

Začněme parafrází známého výroku: „Král je mrtev, doražte i ostatní dědice!“. Jenže to se na konci prvního dílu série Kronika Netesaného trůnu naštěstí nepodařilo, i když stále zbývá dostatek času tento „drobný restík“ napravit. Stačí jeden neuvážený krok a trůn uchvátí zákeřný tyran.