Aleš Kot je důkazem toho, že když chcete, jde to. Nikdo není striktně omezen naším rybníčkem. Prorazit se dá i za velkou louží. Jeho tajný agent moderní doby Edward Zero, který by Bonda patrně prostě odprásknul, se o pozornost rve každým coulem. A nyní konečně vychází i tady v Čechách.
Bylo načase. Za původní hardcore sci-fi z vesmíru, kterému by ze zadku nikde neplandala visačka Marvel nebo DC jsme se modlili u filmového Boha už hezky dlouho. Teď je tady. A rovnou od blonďáka, co před lety napsal Memento a Insomnii a pak se prodal příběhům magora, co rád černou kůži, a v konečném důsledku vlastně i to sado-maso. Je ale tak velká, rozmáchlá a krásná, jak jsme si přáli?
Jsou autoři a díla, která se zestárnutí bát nemusí, která naopak stářím získávají rozměry nové. Karel Čapek je apoteózou tohoto tvrzení. Jedno z pětice jeho nejslavnějších sci-fi děl vychází v novém vydání a neztratilo nic ze své kvality, palčivosti a krásy.
Když kina rozstřílela jednička, všichni v osmdesátkách narození a na jejich svalnatých bijácích odkojení řvali, křepčili a oslavovali. Pak přišla dvojka, přibyl chlápek, který by mohl o stoicismu učit i Marca Aurelia, protože si z něj dělá prdel celá planeta, a přinesl s sebou nejen utrum sprosťárnám, ale i dialogy o žraní velrybího tuku a bandu svalovců na škole v přírodě. Pár skalních burácelo jako prve, ale většina odcházela z kina s rozpačitým pomlaskáváním. No a teď je tu Slyova parta Postradatelných mlátiček potřetí. Zbyly rachejtle vůbec ještě někomu?
Minule jsme se podívali do kurníku homofobního Mormona a obnažili jeho nejznámější vejce kritickým pohledem zdravého rozumu. Nyní se mrkneme, jestli v kukani pod tou tlustou a plodnou nosnicí, jíž Card mezi slípkami fantastickými je, nezbylo ještě něco, co by zasluhovalo naši pozornost. Zbylo. Urodilo se. A skořápky duní na notečku souzvučnou.
To jméno vám asi něco řekne. Držitel Huga, Nebuly, Locusu a bůhvíčeho ještě a také jediný člověk, který jako první obě dvě zmíněná ocenění vyhrál dva roky po sobě. Autor desítek románů, odnedávna také učitel tvůrčího psaní na Univerzitě v Jižní Virginii. A taky chlápek, jehož nejslavnější knihu kdysi interpretovali jako apologetiku Hitlera. Což je tak trochu rána, protože on sám to vyvrátit nedokázal.
Kruh s devětatřiceti znaky, kterým před dvaceti lety otevřeli Kurt Russell s Jamesem Spaderem cestu ke hvězdám, nechal prahy kinosálů i původní Emmerichovu vizi v prachu za sebou už dávno. Ale teď to vypadá, že se k ní vrátí.
Komisař Leopold Durman je znalec. Všech kuchyní, hospod a lokálů a zapomenutých i zmizelých hampejzů staropražských, co jich jen kumštýř blahé paměti dokáže ze zákulisí národní historie a vlastní představivosti vydolovat. Petr Stančík je kumštýř na slovo vzatý. A činí tak v románu, který by se rád skryl za nálepku detektivní, ale nedokáže a vlastně ani nechce zatajit svou pravou podstatu. Totiž, že se ve skutečnosti jedná o průvodce po všech neřestech a slastech ducha i těla, o nichž jste si doteď mohli nechat leda zdát.
Žilo bylo rostlinné vědomí. Narodilo se, vyrostlo, setkalo se s vlkodlaky, zombiemi, upíry, démony i vlastními pradědečky a pak, jak už to chodí, si našlo holku. Ale že vztah žena-rostlina leckomu nevoněl, bylo to vědomí katapultováno do vesmíru, odkud se nemohlo vrátit. A jestli si nakonec našlo cestu zpátky domů skrze peripetie kosmické a znovu se shledalo nejen se svou láskou, ale zase zabrousilo i do historie DC, to uvidíte za chvilku.
Heja-hou, heja-hou, trpaslíci k hoře jdou, s nimi Gandalf, jasná páka, nezapomeň na Bilbáka. Že dva filmy, to je málo? Dej tři, studio se smálo. Knížka útlá, příběh tutlá, na tři filmy nestačí! A co teď s tím, hadači? Peter Jackson, ten to ví, fan je z toho hotový. Peníze z okna vyletí – knížka že byla pro děti?!