Máme to na doživotí. Život se všemi jeho peripetiemi plynoucími z nejrůznějších rolí. Svět i možnosti, které nabízí. Jen málokomu se podaří projít skříní do pohádkové země, případně vypadnout na Mars. Nebo se propadnout někam… jinam. Podobné záležitosti jsou vyhrazeny pouze literárním postavám. Když mají štěstí na správné autory, pochopitelně.
Ale to jistému výsadkáři nechybí.

Věříte na vidláky, kteří bez vlastní zásluhy přijdou k superschopnostem a oddané lásce krásné ženy? Máte rádi příběhy o boji za zachování vlastní identity? Potrpíte si na nečekané, dramatické zvraty? Pak zapomeňte na Dědičné právo. Richard Knaak vypráví především o intrikách mezi nebem a zemí… a o dávné minulosti světa Diabla.

Kdo by je neměl rád. Jsou to drsní bojovníci, žijí v klanech a brady jim zdobí mohutný vous. Před jejich dvojbřitými sekerami se mají všichni na pozoru. Rádi kutají příliš hluboko, jako by znali dějotvornost svého počínání, a i děd Vševěd mumlá cosi o tom, že vlezou všude. Ale to už je asi Prokletí trpaslíků.

Ne nadarmo varují rodiče děti, aby si od cizích lidí nic nebrali. Sladkosti, hračky, prostě NIC. A stejná, ne-li větší, obezřetnost je na místě, pokud místo “laskavého strýčka” před školou potkáte ve sklepě skřítka slibujícího splnění všech vašich přání, přičemž na oplátku chce jenom kapku krve.

19. století. Dobrodružství číhalo za každým rohem, Evropa zápasila s “břemenem bílého muže” a gentleman si mohl zajet do Indie s úmyslem postřílet padesát tygrů, aniž by mu šli po krku krom dravých šelem i ochránci přírody. A také se psalo. Rozvláčně, pomalu, důkladně. O trochu jiném chápání světa a úlohy páně spisovatelovy nemluvě.

Na pultech knihkupeckých se objevil 18. díl Agenta JFK. Za normálních okolností by recenzent jen pokrčil rameny a kytku i bednu granátů omotanou mašlí si nechal spolu s gratulacemi na nějaké pěkné kulaté číslo. Osmnáct let je sice pro fyzickou osobu důležitým životním milníkem, u knižních sérií se to ale bere trochu jinak.

Dobří holubi se vracejí. Zvlášť když padli do oka americkým čtenářům. Po pustinách divokého Elnealu tedy čeká seržanta Braggse a už-ne-nováčka Deana planeta jihoamerického temperamentu, všemocných oligarchů a jejich potyček s partyzánskými bandami. Nenechme se mýlit tím poklidným názvem – Wanderjahr.

Každý si někdy hrál na vojáčky. A kdo si to nedokáže přiznat, hraje si na ně pořád. Takhle to sice Sigmund Freud neřekl, ale tato parafráze sedí na První v boji dokonale. Jsou totiž příběhem o válečné hře. Sice poutavě podané a místy drastické, ale jeden přece jen občas čeká, kdy to ty kluky přestane bavit, nebo na ně vlítne zuřící sousedka se smetákem, aby přestali dělat kravál.